Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 5/10 - Yggi <3

Odine se na svého bratra usmála, když se od něho na kousek odtáhla, aby mu viděla do tváře. Byl tak ledový, ale jí to nevadilo. Věděla, že i on si prošel peklem. Konečně někdo, kdo jí rozuměl. Měli stejné vnitřní rány, jejich srdce krvácelo stejně. Cítila se s ním nejlépe, jak mohla. "Já vím, že ano. Stejně... nemáme kam jít," řekla mu. Žádný domov neměli. Otcova jeskyně byla bůhvíkde. Pochybovala, že Yggdrasil by to věděl přesněji než ona.
"Ty mě také. Už se nerozdělíme," slíbila bratrovi. Protože si neuměla představit, že by takový život chtěla žít. Život, kdy by je neměla u sebe. Slíbili si, že budou navždy spolu a ona to mínila dodržet.
"Já vím. Ale neboj se. Naučila jsem se o sebe postarat sama. Na mě si jen tak někdo nepřijde," ujistila brášku a zazubila se na něho.

Září 4/10 - Yggi <3

Odine by takhle mohla zůstat navždy. Nikomu nikdy nevěřila tolik jako svému bratrovi. Byl jejím ochráncem, někým, kdo jí vždy skutečně chápal. Prožili si to samé a vždy to byli jen oni dva a Dante... Dante, který se je rozhodl opustit. Neměla mu to za zlé... asi. Chápala, že Vrba byla domov, který by pro ně byl vhodný, kdyby ho poznali dříve. Jenže oni to štěstí neměli. Už byli moc staří, moc poškození neexistující výchovou jejich otce a matky, která zmizela.
"Pak pojď do Vrby. Jsme tam doma. Skutečně doma," ujistila Yggiho. Věděla, že i on měl jen vágní představu o tom, co domov vlastně znamená. Bylo to pochopitelné. Ani jeden z nich domov nikdy neměl.
"Aha. Zůstal jsi sám," vydechla smutně. To nechtěla. Yggi si tohle nezasloužil. "Smrt se mi vysmála a někam mě přenesla," vysvětlila, protože sama nevěděla, kde se vlastně octla. "Setkala jsem se s vlkem, který se o mě postaral, a pak... pak jsem se octla ve Vrbě," dořekla, aby pochopila, co se s ní stalo.
Zeptal se na matku, ale to nejlepší, co mu mohla dát, bylo zavrtění hlavy. "Nikdo o ní nic neví. Zia Lia říkala, že tam nebyla," řekla mu jen. To bylo vše, co věděla.

Září 3/10 - Yggi <3

Cítila se tak bezmocně, přesto byl svět o trochu více v pořádku, když se tiskla do srsti svého staršího bratra. Měla přivřené oči a nechtěla si připouštět, že svět kolem nich by je zase mohl rozdělit, protože teď byla nejšťastnější. Byli zase spolu - ale i jí v hlavě vytanulo, že to tak nemuselo být na pořád. A dost možná ani nebude.
"Já tebe taky," ujistila ho a vzhlédla k němu. "Nevěděla jsem, kde je vám konec. Ocitla jsem se... ani nevím kde," povzdechla si. "Ale našla jsem Vrbu, ale Danteho ne. Jen ziu Liu. Dante tam asi bude také, ale... je to velká smečka. Mám tam dovoleno zůstat. Mohl bys... taky. Určitě," ujistila Yggiho - jen nevěděla, jestli její bratr zůstat chce. "A co otec? Jsi... s ním?" ptala se. Protože i otce neviděla velmi dlouho.

Odine protočila oči v sloup. Jasně, že tohle ho vykolejilo - jasně, koho ne? - ale ona se musela uchechtnout. "Můj otec nemá nohu. Teda jako má, ale kovovou," vysvětlila. Tenhle týpek si možná myslel, že byla jen rozmazlenou princezničkou k té však měla Odine hodně daleko. Rozmazlená nebyla ani zdaleka.
Zamrkala však, když jí začal vyjmenovávat všechny přezdívky, kterými jí mohl říkat. O co se snažil? Odine tomu příliš nerozuměla, možná trochu přimhouřila oči - tak podezřívavě, protože se zamýšlela nad tím, zda je to nějaká hra. "Co zkusit jméno?" zeptala se ho nakonec, protože pořád nevěděla, co na ní zkoušel. "Já jsem Odine," představila se. Mohla si vybrat jiné jméno, vzpomněla si, protože to jí říkala zia Lia, ona však byla příliš zvyklá na Odine. Škoda, stále bude mít ve jméně připomínku svého otce.
Neděsila se ho, přestože stál těsně u ní. Čeho by se měla bát? A proč? Ublíží jí? Nebyl by první. "Podle mě? Co já vím," prohlásila, ale její hlas už nezněl ani drze. "Chceš mě zakousnout, nebo na co si tu hrajeme?" ptala se - protože to pochopitelně netušila.

Odine si vlka prohlédla jako by snad nad tím, zda by mohl být její otec opravdu přemýšlela - samozřejmě, že nemohl, věděla, kdo byl její otec, ale přesto měla pocit, že v něm alespoň kapku mohla zanechat nejistotu. "Nejspíš ne, na to máš moc nohou," opáčila. Jo, její rodina byla fakt divná. Možná si její rodiče vůbec žádný vlčata dělat neměli, na to už však bylo poněkud pozdě.
"Ale ale, najednou jsem broučku?" zeptala se. Přisunul se k ní blíž, ale ona se ani nepohnula. Myslela si, že jí zastraší? Ts, tak to se pletl! Odine byla nebojácná, nebo si to o sobě vždy alespoň myslela. Přežila pořádně těžké situace a ač většinu z nich vytěsnila na okraj své mysli, stejně věděla, že byla silnější než tenhle vlk.
"Upřímně? Ne," prohlásila. "Ale je mi to fuk," dodala. Možná to byla lež, možná netoužila po ničem jiném než po tom, aby na ní někomu záleželo. Ostatně zůstala sama a ve Vrbě se na city moc nehrálo - ne, že by byla nějak měkká, to ne.
"Odchod neznamená vzdát se. Proč bych měla zůstávat s někým, kdo se jenom ohání kecama?" ptala se. Věděla, že dělá to samé - ale ona na rozdíl od něj byla... vlče. Nebo vlastně ne tak docela vlče, byla už spíše dospělá, ale to tenhle otrapa vědět nemusel.

Odine se ušklíbla a protočila oči v sloup. "Já byla vždycky sama. Proč bych jako teď měla potřebovat propustku?" zeptala se vlka, který si na ní nejspíše chtěl vyskakovat. Mohl - a velice snadno. Odine byla drobná a ač její slova byla ostrá jako břitvy, bylo to celé. Neměla by se jak bránit, kdyby se černý vlk rozhodl, že jí prostě zabije. "Jsi můj otec, nebo co?" optala se.
Musela k němu vzhlédnout, ale neustoupila. Kde se v ní bralo to sebevědomí? Asi to byl důsledek toho, že se vždy starala jen sama o sebe - nic lepšího totiž neměla. "A to jsi hned usoudil, že já nejsem vybraná osoba?" nadzvedla obočí.
"Co bych jako měla mít? Já nevím, kdo si mě tady začal hrozně vtipně dobírat, protože jsem se koukla, co to tady leží za černou díru," prohlásila a vzápětí dodala: "Já se nevzdávám." Kdyby se vzdala, už by byla dávno mrtvá. To byl jediný fakt o kterém neměla nejmenší pochybnosti.

Září 2/10 - Yggi <3

Samozřejmě, že nebyla u jezera sama, bylo tu spoustu vlků, přesto však její srdce zvláštně zaplesalo - a záhy pochopila proč. Yggiho hlas byl hlubší, než si ho pamatovala a jeho pach byl také trochu jiný, přesto však by svého bratra poznala kdekoliv.
Otočila se na něho a usmála se, když jí oslovil. Konečně se cítila jako doma. Nebylo to tím, jestli byla nebo nebyla ve Vrbě, bylo to tím, že se viděla s milovaným bratrem, který jí tak moc chyběl. "Fratello," vydechla a skoro bojácně k němu udělala pár kroků jako by se obávala, že se rozplyne, když se pohne příliš rychle. Samozřejmě, že hned přišla blíž, když si byla jistá, že nezmizí.
"Jsi vážně tady," vydechla - šokovaná. Opravdu tu byl. Kde byl? Zůstal s otcem? Chtěla se ho zeptat na tolik věcí! Ale jen se o něho opřela. To stačilo.

Září 1/10 - Yggi <3

Odine byla znovu sama. Byla sama celou dobu. Nevadilo jí to. Měla asi společnosti až dost. Nejprve Lia, která se k ní sice chovala ve Vrbě dobře, ale Odine jí stejně nevěřila, pak Cyril a ten divnej vlk u jezírka. Chyběl jí její bráška. Yggiho už neviděla... ani si nevzpomínala, jak dlouho. Chyběl jí, chyběl jí hrozně moc! Jenže se rozdělili a ona se bála, že už se nikdy neuvidí.
Ale přesto stála tady u toho jezera a zdálo se, jako by ho tady čekala. Nevěděla proč měla ten dojem, že se tu objeví, ale chtěla tomu věřit. A tak tu stála a dívala se na hladinu vody a přemítala, jak dlouho bude čekat, než se obrátí a odejde. Nechtěla si dělat plané naděje, už jich měla tak akorát dost. Už nebyla malé vlče.

Odine se mohla otočit na patě a odejít domů. Do Vrby. Místo toho zůstala stát na místě a dívala se na tmavého vlka. Ušklíbla se, tak jako to pubertální vlčice často dělávaly, když si jí dobíral. Nebylo to zrovna originální. "Moc vtipný," opáčila a protočila oči v sloup. Měla jít pryč, slíbila Lie, že se vrátí a že najde alfy a představí se jim, jenže... se jí domů nechtělo - a to byly její možnosti značně omezené. V prvním případě mohla zůstat tady s tímhle vlkem, nebo se jít vypravit hledat otce a Yggiho a ona vůbec nevěděla, kde začít.
"Něco lepšího tam nemáš?" zeptala se ho. Už teď se obávala, že tohle dopadne stejně jako s Cyrilem. Zjevně všichni vlci u vodních ploch byli děsně vtipní a úplně tupí.
"Tak jestli jsi skončil, tak já zas pudu," dodala otráveně. Na co by ztrácela čas s takovým vlkem?

Srpen 10/10 – Keziah

Odine zamyšleně přikývla. Pozvání, které od Kezi dostala se jí vlastně celkem zamlouvalo. Borůvka. Borůvková smečka. Hm. Kdyby šla kolem, asi by tam mohla zavítat. S Kezi se jí dobře povídalo a byla s ní sranda. Jejich setkání si nesmírně užila, což bylo něco, co nemohla říct hned tak o každém. "Tak jo! Ráda se s tebou setkám v Borůvce. Nebo ve Vrbě. Nebo kdekoliv," zazubila se na ní. Bylo to snadné. Asi se dalo říci, že mezi nimi vzplanulo jakési vřelé přátelství.
"Snad," kývla. Ale o rodině už mluvit nechtěla. To radši o shnilé a pořádně smradlavé rybě na cizím území - to se jí zamlouvalo mnohem více.
Zazubila se a zavrtěla ocasem. "To zní absolutně bezvadně! A představ si, kdyby se ti povedlo se někomu strefit na hlavu!" vyprskla smíchy a zakroutila nad tím hlavou. "To musíme podniknout!" prohlásila nadšeně. Už teď se na to těšila.

Srpen 9/10 – Keziah

Odine se usmála, ale vlastně nevěděla, jak by se její rodina tvářila na cizí vlky na hranicích smečky. No, to byla dobrá otázka. Na druhou stranu... jí Lia nabídla ubytování, tak přeci nebude hloupě stát a nezvat si domů kamarády. Kezi totiž její kamarádka byla, nebo... si alespoň takhle to přátelství představovala. "Tak jo. Ráda tě uvidím," řekla jí, protože to pro jednou byla pravda. Nikoho jiného by domů nikdy nepozvala, ale Kezi? No, zachránila jí život. Asi to něco znamenalo.
"Hm, škoda, že nemám křídla. Ale ne, já mám svoje bratry ráda. Chybí mi," posteskla si. "Vím, že můj mladší bratr je ve Vrbě, ale neviděla jsem ho tam. A Yggi... ten vůbec nevím, kde je," vydechla. Ta myšlenka jí drásala. Kde jim jen byl konec?
Snažila se na to nemyslet. Raději se vrhla do plánování nějaké pořádné zlomyslnosti. "Ha, tak jo! To zní výborně. A navíc máš křídla! Vůbec nebudou vědět odkud to přišlo," zasmála se Odine jakoby ještě před chvílí neumírala steskem nad svými bratry. Bylo lepší se tím netrápit.

Srpen 8/10 – Keziah

Odine potřásla hlavou, když vlčice prohlásila, že jí to mrzí. Nechápala od kdy byla takhle otevřená? Proč vykládala cizince o své rozpadlé rodině? Nevěděla proč, ale Kezi jí nějakým způsobem přitahovala. Byla možná cizinkou, ale byla první vlčice podobného vlku se kterou se kdy setkala. "To neřeš. Já jsem zvyklá," prohlásila s lišáckým úsměvem. Pravda byla, že jí jen tak něco nerozházelo. "Moje rodina se tak trochu rozpadla. Ale co už. Vrba je celkem v pohodě a vypadá to, že se tam můžu v pohodě vracet," kývla. Kezi asi byla dost nejistá, ale to Odine nevadilo. Připadalo jí to skoro roztomilé.
"Já za zadkem rodiče nikdy neměla, ale vlastně jo, zní to celkem trapně. Já jsem ráda, že si můžu dělat, co chci," prohlásila hrdě. Vlčice byla starší a měla rodiče za zadkem? Jak asi probíhalo normální mládí? "Náhodou. Buď ráda, že ho máš. Kdo ví, kde je těm mým konec," posteskla si.
Její nápad Odine naprosto nadchl a dokonce zamáchala ocasem. "Ha! To zní výborně! Jdu do toho!" zasmála se. "Kam vyrazíme?" ptala se s novou energií. Takhle šťastně se necítila už dlouho.

Srpen 7/10 – Keziah

Keziah vypadala celkem nejistě. Odine s tím celkem souzněla, ani ona příliš nevěděla, co dělá a žila tak, jak uměla, což... bylo pro mladou vlčici poměrně těžké. O životě nevěděla skoro nic. Uměla si jakž takž ulovit a uměla přežít, to bylo celé. Nevěděla, kam jít a jestli o ní vůbec někdo stojí. Pochybovala o tom. Lia jí celkem jasně dávala najevo, že je spíš na obtíž, nebo... se tak alespoň dělo, dokud nepřišla do Vrby. "Asi jo. Ale já z té rodiny mnoho neviděla a to, co jsem viděla, se mi zrovna dvakrát nezdálo," poznamenala vlčice zamračeně. "Ale jo, asi se tam vrátím. Nemám kam jinam bych šla," řekla jen. Nestěžovala si, jen to bylo takové všelijaké.
"Já mám také dva bratry, ale... už dlouho jsem je neviděla. Jsou pryč, tak jako můj otec a matka," povzdechla si. Byla sama. A musela se s tím nějak smířit.
Vlčice stále děkovala, ale Odine jen potřásla hlavou. "Ne, nemyslím si. Ale to nevadí. Fakt," ujistila vlčici. Nebyla zvyklá přijímat díky. Bylo to trochu divné.

Srpen 6/10 – Keziah

Odine chvíli přemítala nad tím, jestli chce hned na vlčici hodit celý svůj původ, ale usoudila, že na tom nebylo nic tak hrozného - a asi to nebylo ani tajné. "No, já se tam nenarodila. Narodila jsem se v horách v jeskyni, která patřila mému otci. A má matka byla z Vrby, ale já jsem tam došla teprve nedávno. Ale asi je to můj domov, celkem to ujde," vysvětlila a zároveň dala Kezi i hodnocení své smečky. A zamyslela se - nemusela nad tím přemýšlet příliš důkladně. "Ne, o Borůvkové smečce jsem neslyšela. Jsi tam... spokojená?" zeptala se. Protože už chápala, že to bylo nejdůležitější.
"Páni, od mala? Tak to zní... výborně," prohlásila a po hodně dlouhé době měla v očích opravdový zájem. Tyhle magické věci jí prostě zajímaly ze všeho nejvíce. "Prosím. Nerada bych tě zase tahala z jezera," usmála se. Nebyla tak vážná. Jakoby... roztála. "Už toho nech. Nenechala bych tě se utopit," zopakovala znovu.

Srpen 5/10 – Keziah

Odine se nakonec uklidnila a přestala si dělat starosti s tím, že vlčice zemře. Asi už mohla být klidná. Keziah nevypadala, že by plánovala zemřít. Zarazila ji její otázka, která asi dávala celkem smysl. Ale odkud vlastně Odine byla? Nebyla si jistá, jak odpovědět. Byla to zvláštní otázka. Odkud asi byla Keziah? A záleželo by na tom? Odine mnoho z Gallirei neviděla. "Nevím. Asi z Vrbové smečky. A ty?" zeptala se nakonec. Asi ze zdvořilosti. Asi se to od ní trochu čekalo.
"To asi chápu. To máš ty křídla nějak... nově?" zeptala se. I tohle byla slušnost. "To je asi fakt. Já ale fakt nejsem zas tak silná. Asi jsem tě prostě jen nechtěla nechat umřít," prohlásila a nejistě se na Kezi usmála. Nevěděla, jak s ní jednat, protože neměla nikoho kromě rodiny. Chtěla se zase chovat mile tak jako když byla malé vlče jen to s nikým příliš nešlo.