Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Březen 7/10 - Maia

Odine byla ráda, že jí Maia nabídla pomocnou tlapku, ale nemyslela si, že to bude tak snadné. Pochybovala, že by se tady její bratři najednou vyloupli - byla by ráda, ale pochybovala o tom, přesto jí však krátká procházka připadala jako velice dobrý nápad. "Tahle krajina má všechno," ujistila Maiu. "Já toho tedy zatím moc neviděla, ale můj otec mi říkal, že kromě vysokých hor je tady i poušť. Někde na jihu," řekla Maie zamyšleně. "A všechno je tady protkané magií," dodala, ale to jistě sama brzy pozná. Pro ní to nebylo nic nového, ostatně se tady narodila, tušila však, že pro někoho, kdo odsud nepocházel to bude celé trochu horší.
Odine trochu překvapilo, že Maia dobře ví, kdo je Smrt, ale přikývla. "Jo, to je přesně ona. Není moc přátelská, co?" zazubila se. "A jo, je jich tu víc. Otec mi říkal, že právě na té pouští žije Život, to je bratr Smrti. No a v Zimě jsme na vrcholu hory potkali Vlčiška," řekla jí. Ten asi nijak užitečný nebyl, ale byl milý - a navíc jim pak přivedl Danteho, tak se možná s tou užitečností trochu pletla. "Všichni ti dovedou splnit nějaké přání, když jim doneseš to, co mají rádi," dodala, aby Maiu poučila.
Odine přikývla. "To nic," ujistila Maiu. "On otec stejně není úplně nejlepší. A kdybych tak měla brášky, byla bych úplně spokojená," povzdechla si a usmála se. "To je od tebe hezké," řekla jí upřímně. Setkala se samými milými vlky - otázka byla, proč tihle vlci nebyli její rodinou?

Březen 6/10 - Maia

Odine přikývla a rozhlédla se. Inu, pokud jí Maia chtěla pomoct, tak by mohly začít tady - ostatně by její bratři klidně mohli být někde poblíž. Dlouho tu nebyla, ale ani jednoho z nich necítila. Říkala si, že za zkoušku to stálo. "Tak se můžeme podívat kolem?" zeptala se Maii, protože se zdálo, že by jí opravdu moc chtěla pomoci. To jen Odine nevěděla, jak by to bylo proveditelné.
"Už se těším na jaro," kývla vlčice, protože věděla, že po jaře přijde léto. A věděla, že v létě už bude dost velká, aby měla svou magii a nemusela se cítit tak moc bezradně. Ta myšlenka byla skvělá. Ale ano, i na maliny se celkem těšila. "Myslím, že na ně v lesích určitě narazíš. Já jsem něco z toho ochutnala," přikývla, aby dodala Maie naději, že si v létě na bobulích jistě pochutná.
Otázka na rodiče musela nevyhnutelně přijít a Odine chvíli nevěděla, co by měla Maie říct. "No, tátovi jsem se omylem ztratila, když jsme byli navštívit Smrt. To je místní Bohyně," vysvětlovala. "Přemístila mě daleko od nich a já tak vlastně vůbec nevím, kde otec je. A matka... matku jsem neviděla od léta," přiznala. "Ani nevím, co se s ní stalo, kde je, kam šla. Prostě... zmizela," vysvětlila jí. Chtěla se tomu vyhnout - jo, možná měla říct, že prostě utekla. To asi bylo akceptovatelné jako roztomilost. Inu, ona toho v životě moc roztomilého neměla.

Březen 5/10 - Maia

Její naděje, že třeba Danteho nebo Yggiho potkala zmizela, ale nebylo to tak hrozné. Vlastně ani nečekala, že by jí vlčice pomohla, protože věděla, že její bratři mohli být kdekoliv. Zase zmizeli a ona zůstala sama, ale tak nakonec to nebylo tak zlé. Byla schopná se sama o sebe postarat. Navíc tohle bylo přesně to, co před pár měsíci tak moc chtěli. Zbavit se otce - jenže byli rozdělení. Přesně, jak říkal Cyril. "Aha," kývla zamračeně. "To se nedá nic dělat, já si je někde najdu," ujistila vlčici. "Kdyby to bylo tak snadné, ale já vůbec nevím, kde je hledat," vysvětlila jí.
Řeč byla o jídle a ač nechápala, proč se na ně Maia ptá, chytila se toho. Co by ne, bylo to něco, co by asi jiné vlče zajímalo, ale ona byla tak trochu ztracená - ač docela jinak, než jak by si Maia myslela. "Hm, já je měla v létě, když jsem byla maličká. Moc mi chutnaly," vzpomínka na léto, vzpomínka na matku, vzpomínka na jediný domov, který kdy poznala. "Za chvíli třeba zase vyrostou," řekla Maie.
Otázka na smečku byla vlastně další zajímavou věcí, ale ač možná nějakou smečku měla, nikdy v žádné doopravdy nebyla. "Jsem tulák," řekla Maie, protože tak to cítila. Vrba někde existovala, ale nikdo nevěděl, kde leží a ona po ní nepátrala.

Březen 4/10 - Maia

Odine se ulevilo, že se vlčice nevyptávala. Nechtěla zase v někom vzbuzovat hrůzu jako se jí to povedlo u Jasnavy. Pamatovala si, jak jí vyděsila tím, když jí vyprávěla jen trochu ze svého krátkého života, nepotřebovala to asi vykládat kde komu, říkala si. A vlčice navíc vypadala přátelsky, asi by to nezvládla a podobně jako Jasnava by si akorát dělala starosti. Jako by se o sebe nedovedla postarat. Inu, rybu si ulovit zvládla a víc než najít nějaký úkryt a jídlo nepotřebovala. To jí otec naučil. "Ale třeba jsi viděla mé bratry. Ty jsou trochu ztracení," řekla nakonec, protože přeci jen jí Dante s Yggim chyběli. A navíc vůbec nevěděla, kde jim byl konec. Na to, že měli držet spolu se jim to příliš nedařilo.
"Já jsem Odine, těší mě, Maio," představila se vychovaně.
Otázka jí zarazila, ale hned si vzpomněla na červené lesní plody, které ochutnala jako malá v létě. Vybavila si jejich sladkou chuť a zamávala ocáskem: "maliny," vyhrkla hned jako správné vlče.

Březen 3/10 - Maia

Bylo zřejmé, že cizinka nebyla nepřátelská. Odine byla rychlá a byla si skoro jistá, že by se jí povedlo utéct, kdyby jí chtěl někdo ublížit, ale to se jí zatím nestalo. Nikdo jí ublížit nechtěl - asi to bylo tím, že byla pořád malá a vlci byli přirozeně spíše ochranitelští k malým vlčatům. A ona rozhodně byla menší, než by na svůj věk být měla. Byl to ještě pozůstatek toho, jak těžce se jí vedlo po jejím narození.
Překvapilo jí, když se vlčice zeptala, zda se ztratila. Na chvíli jí to zarazilo. Ztratila se? Ne, jistě, že se neztratila - tedy, svým způsobem vlastně ano, ale proč by to měla vykládat vlčici, která by jí akorát chtěla vodit domů. Kam domů? Vždyť žádný pořádný domov ani neměla. A rodiče? Kdo ví, kde těm byl konec.
Na vlčici se však jen usmála. "Ne," ujistila jí. "Jsem tu sama," řekla jí. Hledala své bratry, to ano. Nikoho jiného nepotřebovala.

Březen 2/10 - Maia

Bylo to první jaro, které Odine zažívala - a bylo nádherné. Byl už večer, ale stmívalo se mnohem později než během kruté zimy a ona se tak ještě ve světle zapadajícího slunce mohla kochat květinami, které pomalu vyrážely ze země směrem ke slunci, které hřálo - ne tolik jako v létě, které jako malá chlupatá kulička poznala, ale oproti zimnímu marastu to byly chvíle, které vlčici vlévaly novou silu do žil.
Došla k tomu jezeru, kde už se s pár vlky setkala a ani tentokrát tu nebyla sama. Její společnice stála u jezera a pila - skoro jako by nepila celé týdny, ba dokonce měsíce, tak hltala.
Odine jí chvíli pozorovala, než vykročila směrem k ní. "Dobrý den," pronesla, čímž na sebe upozornila. Nechtěla vlčici nějak nepříjemně překvapit.

Odine se na svého staršího bratra zadívala s vážností - chápala, proč se nechce rozdělit, ale dávalo to přeci perfektní smysl, no ne? "Úkoly jsou tři, my jsme tři. Dává to smysl, no ne?" jemně do něho šťouchla - i do Danteho, když souhlasil se svým úkolem. Jen ona mohla vědět, proč sama sobě dala ten nejtěžší úkol. Věděla, že Yggi a Dante by to nezvládli. Yggi nesvedl přesvědčit ani sám sebe, že rodina je nejdůležitější a Dante... milovala ho, ale kdo ví, co mu nalila do hlavy jejich teta - a strýc, připomněla si. Bylo jí to trochu líto, co se však dalo dělat? Byla rozhodnutá, a také byla přesvědčená o tom, že to zvládne nejlépe. Hodila se na to. Možná neměla sílu tak jako Yggi a nebyla tak dobrodružná, uměla si však poradit. Navíc ji to přišlo jako takový nesmysl! Nevěřit si jen protože se někdo jiný popere. To ta zvířata neměla nic lepšího na práci?
A tak se s bratry rozloučila a odhodlaně se vydala na louku, kde by se asi daly srnky očekávat. Už dávno nebyla tím malým vlčetem, které bylo přesvědčené, že srnky jsou masožravé a žerou vlčata. Nebála se - jediný strach, který cítila, byl ten z neúspěchu.
Odine si to rázovala přímo na louku ke stádu srnek. Neskrývala se, a tak jí ta stvoření pozorovala přinejmenším podezíravě, ale neutíkali. Neměli k tomu důvod, jen úplně nejhorší lovec na světě by šel tak jako ona teď - vlčice na prahu dospělosti.
"Prej si nevěříte," začala Odine bez pozdravu i bez toho, aniž by jim řekla, kdo je a proč sem přišla. Srnky se po sobě podívaly - ale nikdo z nich nic neřekl. "Tak teď zase začnete," informovala je.
"A ty jsi kdo, že si myslíš, že tě budeme poslouchat?" Zeptal se jí někdo ze stáda. Odine se snažila neprotočit oči v sloup.
"Jsem Odine a posílá mě váš strom, že prý vás mám nějak usmířit, kvůli těm vlkům, co tady způsobili ten chaos," vysvětlila nakonec vlčice neochotně.
"A tvoje řešení je, že nám řekneš, že si prostě máme zase začít věřit?" ptal se jí onen odvážlivec. Odine se zamračila, ale chvíli nic neříkala. "Více méně. Nemáte jediný důvod si nevěřit," poznamenala, protože to tak prostě viděla.
"A to si myslíš proč, ty chytrá?" zeptal se jí zase srnec, který odvážně aspoň vystoupil ze stáda. Odine se bránila tomu, aby mu před očima necvakla zuby. Vážně se s ní dohadovalo... jídlo?
"Protože to tak je," trvala vlčice na svém, než si tragicky povzdechla a pokračovala: "to si vážně myslíte, že jen protože si jdou dva nějací tupci po krku se musíte začít nenávidět i vy? Co je to za blbost," protočila oči v sloup. Srnec se opravdu na chvíli zarazil. Došli mu argumenty? Nebo se na to prostě jen díval jinak?
"Ale to přeci není vůbec tak jednoduché!" namítl srnec.
"Ne? A proč by nebylo? Očividně jste tu spolu vycházeli, než sem přišli. No, tak spolu teď všichni budete vycházet dál. Podle Gaii jste s tím začali vy. Proč?" ptala se jich - ne, že by jí to zajímalo, ale opravdu jen kvůli tomu se obrátili proti sobě? Něco jí na tom nehrálo.
"Protože když jsme viděli, jak si jdou po krku, došlo nám, že přesně takhle by někdo mohl jít po krku nám! To přeci nemůžeme takhle nechat!" namítla srnka.
Odine nad tím jen zakroutila hlavou. "Vždy vám půjde někdo po krku. Doteď jste tady žili podle nějakých pravidel, která jste se rozhodli změnit kvůli vlkům, kteří si usmysleli, že jsou více než pravidla. A přesto vidíte, že mám pravdu, jen se snažíte hledat výmluvy a vykrucovat se, protože víte, že jste udělali hloupost. Takže co? Půjdete se omluvit ostatním? Začnete si znovu věřit? Protože pokud nebudete držet spolu, pak budete jen vy proti všem. A až vás sem někdo přijde opravdu lovit, budete pěkně v háji," prohlásila Odine. Věděla, že nezní jako docela malé vlče - jenže ona toho prožila tolik za svůj tak krátký život, že nějaké roztržky mezi srnkami jí mohly být srdečně jedno, jenže ona tu přesto stála - protož jí to řekl strom - a snažila se pomoct. Co to o ní vypovídalo? "Rodina je to nejdůležitější, co máte. I kdyby to neměla být pokrevní rodina," dodala.
Srnka nakonec poraženě přikývla. "Máš pravdu, škvrně. Takhle jsme jenom jedno stádo, ale s ostatními jsme celým lesem," souhlasila a stádo skutečně přitakávalo. "Napravíme to. Všem se omluvíme a dáme se zase dohromady. Společně jsme silnější," souhlasila. Odine spokojeně přikývla. "Dobře tedy. Tak já řeknu Gaie, že jste dostali rozum," a s těmi slovy se vracela ke stromu, který jí v prvé řadě tenhle úkol dal. Nakonec to nebylo tak těžké. Přeci jen je však celkem převálcovala argumenty.
Byla zvědavá, jestli už mají bratři také hotovo.

Odine si nebyla jistá, jestli opravdu chce být Šampionkou, ale neohrožená byla - jak by také ne, když se narodila do Italské rodiny. A tak si sedla a naslouchala stromu, který jim povídal o všelijakých patáliích, které tu napáchali vlčí princ s princeznou. Znělo to jako pohádka - tak zvláštně a nereálně - a ona měla pocit, že se od ní očekává něco, co sama nesvede. Ona však nebyla sama - měla tu své bratry, kteří naslouchali zrovna tak jako ona.
Když strom domluvil, podívala se na své bratry a zamyšleně máchla ocáskem. "Jsou to tři úkoly - a my jsme tři. Měli bychom se rozdělit. Každý si vzít jeden. Yggi by mohl něco udělat s tím domečkem, je z nás nejsilnější a jistě ho napadne, jak využít ten materiál. A Dante, ty bys mohl pomoci veverkám s jejich oříšky. A já se postarám o to, aby si zvířata v lese znovu věřila," navrhla jim vlčice svůj plán. Připadalo jí, že to tak dávalo perfektní smysl.
"Když se do toho pustíme, za chvíli to máme hotové. Pak se znovu setkáme tady? A nebo bychom si mohli jít na pomoc, kdyby někdo byl rychlejší," navrhla a podívala se po svých bratrech, aby jí plán odsouhlasili - nebo ho zcela rozcupovali.

Březen 1/10 • Bratři <3

Odine se dávno zbarvily její oči do fialova - a více a více připomínala matku, která z jejich života zmizela a byla dávno zapomenuta. Zapomenuta byla jen protože se tak Odine rozhodla. A když se Odine k něčemu rozhodla, stalo se tak. Už dávno nebyla malá a sama došla k rozhodnutí, že nebude ani tak slabá. Bude lepší - rozhodně však ne taková jako otec! To tedy ne!
Zabalila se do svého lesklého, třpytivého pláště a rozhlédla se po jeskyni, která byla jejím domovem. Nebyla daleko od Vrby, která byla jejím domovem, občas však potřebovala chvilku jen pro sebe. Utíkala sem dokonce i před bratry. Teď už se jí však zastesklo. Bylo načase vrátit se domů - a doufat, že ještě nějaký domov má, že ještě neskončil v troskách.
Stejně jako dospěla ona, dospěli i její bratři. A rozhodně nebyli tak spanilí jako ona!

Odine se zamračila, protože o fratellovi jejich madre nikdy neslyšela. Přeci jen ale madre toho mnoho nenapovídala a o její rodině neměli vůbec žádné povědomí - až na to, že žili ve Vrbě, která byla tak vzádlená, jak jen mohla být. Odine to už asi nezajímalo. Co by tam pohledávala? Nikdo tam na ní nečekal - až na Danteho, připomínala si. "Aha," zamručela Odine, protože nevěděla, jak jinak reagovat na zprávu o jejich příbuzném, kterého však nikdy neviděla. "Jo, to asi chápu, také bych nechtěla, aby umrznul," kývla - vlče však teď vypadalo docela v pohodě. A jestli by ho šla zachraňovat před tím šedivákem? Tak natolik zase jedním z nich nebyl, to ne. "Ale buď klidný, fratello. Vypadá, že mu smrt nehrozí," uklidňovala Danteho. Byla však nucena svou pozornost věnovat tomu mluvícímu stromu. To bylo trochu naléhavější, než myšlenky na to malé vlče, které jí na srdci neleželo tolik, jak by asi mělo, vzhledem k tomu, že to byl příbuzný.
Ani nemrkla, když strom odhalil její lež jako by vůbec netušila o čem to mluví. Byla to ostatně jen obrana! Přeci nebude magickému mluvícímu stromu vykládat svoje jméno! "Co se divíš? Jsi mluvící strom," poznamenala Odine a zakoulela očima. "Gaio," dodala, když se ten strom ráčil představit. Ona už nemusela, když věděla, že lže, ne?
"My? Neohrožení a silní? Přežili jsme toho víc, než mnozí dospěláci. Samozřejmě, že jsme tvoji šampioni," prohlásila Odine a zamávala ocáskem skoro až agresivním způsobem.

10/10

Byl to jen sen, uvědomila si náhle.
Sen, který ji zavedl do divokého světa, kde byla nezávislá, silná, schopná lovit a přežít sama. Sen, který ji naplnil pocitem úspěchu, a přitom ji také přiměl cítit, jak malá je v celém širém světě. Byl to sen o růstu, o síle, ale také o zodpovědnosti, o pochopení, že každé vítězství je spojeno s něčím mnohem větším – se samotnou podstatou života.
Odine zhluboka vydechla. Vzduch kolem byl tichý, svěží, bez náznaku toho, co právě prožila. Žádný jelen nebyl v jejím dosahu, žádné stíny lesů, které by se skrývaly před jejím pohledem. A přece v ní ten sen zanechal něco, co nemohla ignorovat.
Byla to zvláštní směsice pocitů – na jedné straně úleva, na druhé straně zklamání. To, co zažila, byla to jen iluze, ale zároveň ji to přimělo přemýšlet o tom, jak by se mohla stát tou vlčicí, kterou viděla ve svém snu. Měla by se naučit, jak se postavit světu, jak být silnější a nezávislá, i když to bylo mnohem těžší v realitě, kde nic nebylo tak jasné a jednoduché.

9/10

Když Odine otevřela oči, byla zpočátku zmatená, pohlcena pocitem, že je ještě v lese, s jelenem před sebou a vítězstvím na dosah. Ale jak se její smysly začaly znovu zaostřovat na realitu, všechno kolem se začalo pomalu měnit.
Les, který ještě před chvílí vypadal tak živě, teď byl pouhým obrazem, jako by jej maloval mlhavý sen. Srdce jí bušilo rychleji, jako by stále cítila tlukot divoké přírody, její svaly napjaté, připravené na lov, ale místo toho ležela na měkké trávě u okraje lesa, obklopená tichým a klidným světem.
Pocit, že je na okraji něčeho velkého, jí ještě stále pulzoval v žilách, ale jak se její mysl začala rozjasňovat, vše se vytratilo. Les se rozplynul, jelen se rozplynul a i její vlastní tělo, které ještě před chvílí bylo ve stavu plné připravenosti, teď klidně spočívalo na zemi.

8/10

Po chvíli se zvedla a začala ho připravovat na cestu zpět.
Bylo to součástí jejího učení – nejen lovit, ale i čelit důsledkům toho, co lov znamenal. Ačkoliv byla odhodlaná, stále si byla vědoma toho, že to není konec. Byl to jen začátek. Začátek její cesty, která ji dovedla k tomu, čím se jednou stane.
Když se vrátila k místu, které si určila jako svůj dosavadní úkryt, podívala se na les kolem sebe. Věděla, že každý krok, každý úspěch a každý neúspěch ji posouvá dál. A že další výzvy jsou už na obzoru. Ale tentokrát, si byla jistá, že je připravená. Musela být. Nic jiného jí nezbývalo. Byla sama.

7/10

V posledním zápasu si jelen myslel, že by mohl se mohl osvobodit nějakým posledním zoufalým pohybem, ale věděl, že už není úniku.
Když jeho tělo konečně padlo a vše kolem opět upadlo do ticha, Odine se na chvíli zastavila a zhluboka se nadechla.
Cítila ve vzduchu směs vítězství a úcty k životu, který skončil. Bylo to těžké, ale nezbytné. Byla to součást přírody, která si vyžadovala své oběti. A teď už byla silnější. Mnohem silnější.
Na chvíli se posadila na zem, dívajíc se na svého uloveného jelena. Cítila jeho přítomnost, život, který právě vzala, jeho konec.
Byla to oslava jejího růstu, její vytrvalosti a její síly, ale také pokory, protože věděla, že každá kořist je dar a každé vítězství znamená zodpovědnost.

6/10

Cítila, jak její svaly napínají každým dalším krokem, jak se její drápy zarývají do půdy a zrychlený dech se spojuje s rytmem lesa. Jelen, který byl ještě chvíli předtím nedaleko, náhle v panice vykročil a začal se vzdalovat, ale bylo už příliš pozdě.
Odine byla rychlá od narození a její skok byl téměř nekončený. Přistála těsně za jeho hřbetem, a než stačil zareagovat, pevně mu sevřela hrdlo. Srdce jí bušilo, ale zároveň měla v těle zvláštní klid, který si přála. Lov byl něco, co musela cítit, ne jen vykonat. A v té chvíli věděla, že to je správně.
Jelen se ještě chvíli bránil, snažil se kličkovat, ale její stisk byl neúprosný. Jelen byl silný, ale mladá vlčice měla navrch.