Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 1/10 - Yggi <3

Odine byla znovu sama. Byla sama celou dobu. Nevadilo jí to. Měla asi společnosti až dost. Nejprve Lia, která se k ní sice chovala ve Vrbě dobře, ale Odine jí stejně nevěřila, pak Cyril a ten divnej vlk u jezírka. Chyběl jí její bráška. Yggiho už neviděla... ani si nevzpomínala, jak dlouho. Chyběl jí, chyběl jí hrozně moc! Jenže se rozdělili a ona se bála, že už se nikdy neuvidí.
Ale přesto stála tady u toho jezera a zdálo se, jako by ho tady čekala. Nevěděla proč měla ten dojem, že se tu objeví, ale chtěla tomu věřit. A tak tu stála a dívala se na hladinu vody a přemítala, jak dlouho bude čekat, než se obrátí a odejde. Nechtěla si dělat plané naděje, už jich měla tak akorát dost. Už nebyla malé vlče.

Odine se mohla otočit na patě a odejít domů. Do Vrby. Místo toho zůstala stát na místě a dívala se na tmavého vlka. Ušklíbla se, tak jako to pubertální vlčice často dělávaly, když si jí dobíral. Nebylo to zrovna originální. "Moc vtipný," opáčila a protočila oči v sloup. Měla jít pryč, slíbila Lie, že se vrátí a že najde alfy a představí se jim, jenže... se jí domů nechtělo - a to byly její možnosti značně omezené. V prvním případě mohla zůstat tady s tímhle vlkem, nebo se jít vypravit hledat otce a Yggiho a ona vůbec nevěděla, kde začít.
"Něco lepšího tam nemáš?" zeptala se ho. Už teď se obávala, že tohle dopadne stejně jako s Cyrilem. Zjevně všichni vlci u vodních ploch byli děsně vtipní a úplně tupí.
"Tak jestli jsi skončil, tak já zas pudu," dodala otráveně. Na co by ztrácela čas s takovým vlkem?

Srpen 10/10 – Keziah

Odine zamyšleně přikývla. Pozvání, které od Kezi dostala se jí vlastně celkem zamlouvalo. Borůvka. Borůvková smečka. Hm. Kdyby šla kolem, asi by tam mohla zavítat. S Kezi se jí dobře povídalo a byla s ní sranda. Jejich setkání si nesmírně užila, což bylo něco, co nemohla říct hned tak o každém. "Tak jo! Ráda se s tebou setkám v Borůvce. Nebo ve Vrbě. Nebo kdekoliv," zazubila se na ní. Bylo to snadné. Asi se dalo říci, že mezi nimi vzplanulo jakési vřelé přátelství.
"Snad," kývla. Ale o rodině už mluvit nechtěla. To radši o shnilé a pořádně smradlavé rybě na cizím území - to se jí zamlouvalo mnohem více.
Zazubila se a zavrtěla ocasem. "To zní absolutně bezvadně! A představ si, kdyby se ti povedlo se někomu strefit na hlavu!" vyprskla smíchy a zakroutila nad tím hlavou. "To musíme podniknout!" prohlásila nadšeně. Už teď se na to těšila.

Srpen 9/10 – Keziah

Odine se usmála, ale vlastně nevěděla, jak by se její rodina tvářila na cizí vlky na hranicích smečky. No, to byla dobrá otázka. Na druhou stranu... jí Lia nabídla ubytování, tak přeci nebude hloupě stát a nezvat si domů kamarády. Kezi totiž její kamarádka byla, nebo... si alespoň takhle to přátelství představovala. "Tak jo. Ráda tě uvidím," řekla jí, protože to pro jednou byla pravda. Nikoho jiného by domů nikdy nepozvala, ale Kezi? No, zachránila jí život. Asi to něco znamenalo.
"Hm, škoda, že nemám křídla. Ale ne, já mám svoje bratry ráda. Chybí mi," posteskla si. "Vím, že můj mladší bratr je ve Vrbě, ale neviděla jsem ho tam. A Yggi... ten vůbec nevím, kde je," vydechla. Ta myšlenka jí drásala. Kde jim jen byl konec?
Snažila se na to nemyslet. Raději se vrhla do plánování nějaké pořádné zlomyslnosti. "Ha, tak jo! To zní výborně. A navíc máš křídla! Vůbec nebudou vědět odkud to přišlo," zasmála se Odine jakoby ještě před chvílí neumírala steskem nad svými bratry. Bylo lepší se tím netrápit.

Srpen 8/10 – Keziah

Odine potřásla hlavou, když vlčice prohlásila, že jí to mrzí. Nechápala od kdy byla takhle otevřená? Proč vykládala cizince o své rozpadlé rodině? Nevěděla proč, ale Kezi jí nějakým způsobem přitahovala. Byla možná cizinkou, ale byla první vlčice podobného vlku se kterou se kdy setkala. "To neřeš. Já jsem zvyklá," prohlásila s lišáckým úsměvem. Pravda byla, že jí jen tak něco nerozházelo. "Moje rodina se tak trochu rozpadla. Ale co už. Vrba je celkem v pohodě a vypadá to, že se tam můžu v pohodě vracet," kývla. Kezi asi byla dost nejistá, ale to Odine nevadilo. Připadalo jí to skoro roztomilé.
"Já za zadkem rodiče nikdy neměla, ale vlastně jo, zní to celkem trapně. Já jsem ráda, že si můžu dělat, co chci," prohlásila hrdě. Vlčice byla starší a měla rodiče za zadkem? Jak asi probíhalo normální mládí? "Náhodou. Buď ráda, že ho máš. Kdo ví, kde je těm mým konec," posteskla si.
Její nápad Odine naprosto nadchl a dokonce zamáchala ocasem. "Ha! To zní výborně! Jdu do toho!" zasmála se. "Kam vyrazíme?" ptala se s novou energií. Takhle šťastně se necítila už dlouho.

Srpen 7/10 – Keziah

Keziah vypadala celkem nejistě. Odine s tím celkem souzněla, ani ona příliš nevěděla, co dělá a žila tak, jak uměla, což... bylo pro mladou vlčici poměrně těžké. O životě nevěděla skoro nic. Uměla si jakž takž ulovit a uměla přežít, to bylo celé. Nevěděla, kam jít a jestli o ní vůbec někdo stojí. Pochybovala o tom. Lia jí celkem jasně dávala najevo, že je spíš na obtíž, nebo... se tak alespoň dělo, dokud nepřišla do Vrby. "Asi jo. Ale já z té rodiny mnoho neviděla a to, co jsem viděla, se mi zrovna dvakrát nezdálo," poznamenala vlčice zamračeně. "Ale jo, asi se tam vrátím. Nemám kam jinam bych šla," řekla jen. Nestěžovala si, jen to bylo takové všelijaké.
"Já mám také dva bratry, ale... už dlouho jsem je neviděla. Jsou pryč, tak jako můj otec a matka," povzdechla si. Byla sama. A musela se s tím nějak smířit.
Vlčice stále děkovala, ale Odine jen potřásla hlavou. "Ne, nemyslím si. Ale to nevadí. Fakt," ujistila vlčici. Nebyla zvyklá přijímat díky. Bylo to trochu divné.

Srpen 6/10 – Keziah

Odine chvíli přemítala nad tím, jestli chce hned na vlčici hodit celý svůj původ, ale usoudila, že na tom nebylo nic tak hrozného - a asi to nebylo ani tajné. "No, já se tam nenarodila. Narodila jsem se v horách v jeskyni, která patřila mému otci. A má matka byla z Vrby, ale já jsem tam došla teprve nedávno. Ale asi je to můj domov, celkem to ujde," vysvětlila a zároveň dala Kezi i hodnocení své smečky. A zamyslela se - nemusela nad tím přemýšlet příliš důkladně. "Ne, o Borůvkové smečce jsem neslyšela. Jsi tam... spokojená?" zeptala se. Protože už chápala, že to bylo nejdůležitější.
"Páni, od mala? Tak to zní... výborně," prohlásila a po hodně dlouhé době měla v očích opravdový zájem. Tyhle magické věci jí prostě zajímaly ze všeho nejvíce. "Prosím. Nerada bych tě zase tahala z jezera," usmála se. Nebyla tak vážná. Jakoby... roztála. "Už toho nech. Nenechala bych tě se utopit," zopakovala znovu.

Srpen 5/10 – Keziah

Odine se nakonec uklidnila a přestala si dělat starosti s tím, že vlčice zemře. Asi už mohla být klidná. Keziah nevypadala, že by plánovala zemřít. Zarazila ji její otázka, která asi dávala celkem smysl. Ale odkud vlastně Odine byla? Nebyla si jistá, jak odpovědět. Byla to zvláštní otázka. Odkud asi byla Keziah? A záleželo by na tom? Odine mnoho z Gallirei neviděla. "Nevím. Asi z Vrbové smečky. A ty?" zeptala se nakonec. Asi ze zdvořilosti. Asi se to od ní trochu čekalo.
"To asi chápu. To máš ty křídla nějak... nově?" zeptala se. I tohle byla slušnost. "To je asi fakt. Já ale fakt nejsem zas tak silná. Asi jsem tě prostě jen nechtěla nechat umřít," prohlásila a nejistě se na Kezi usmála. Nevěděla, jak s ní jednat, protože neměla nikoho kromě rodiny. Chtěla se zase chovat mile tak jako když byla malé vlče jen to s nikým příliš nešlo.

Srpen 4/10 – Keziah

Odine si vlčici prohlížela jako by očekávala, že ještě padne k zemi a bude se dusit vodou, ale... vypadala v pohodě. To bylo dobře. Vážně nevěděla, jak by jí mohla v takovém případě zachránit. Nebyla Regis, aby vytáhla nějakou bylinku pro utopené, nebo co na takové věci pomáhalo. Ale ne... vlčice nakonec vypadala v pohodě. To jí utěšovalo. "To máš asi pravdu," připustila nakonec. Dělalo to z ní slabošku, že se na vlčici nevykašlala? Ale... to nemohla. Nechtěla by přihlížet její smrti. "Já jsem Odine," představila se nakonec. Vlčice se možná také chtěla přátelit. Nebo si chtěla minimálně povídat.
"Možná... příště neplav tak hluboko. Vážně máš štěstí, že jsem byla poblíž," poznamenala. "Upřímně? Ani ne. Sama jsem překvapená, že jsem tě vůbec dotáhla na břeh. Nepatřím zrovna k nejsilnějším."

Srpen 3/10 – Keziah

Odine celá ta záchrana stála hodně sil, protože přeci jen byla vždy menší - neměla sice srovnání, protože její bratři byli pochopitelně o něco větší, ale vždy se považovala za slabošku. No, teď se ukázalo, že asi zase tak slabá nebude. Vlčice, která se skoro utopila, před ní stála jako zmoklá slepice. Asi nakonec bude v pohodě, usoudila Odine, když černá vykašlala vodu a poděkovala jí. "Přeci tě tady nenechám utopit," prohlásila nakonec neurčitě. Asi neměla důvod k nedůvěře, ale s mnoha vlčicemi se ještě nesetkala. Pamatovala si Lacrimu a Liu. A Jasnavu, ta však byla světlou výjimkou. Co čekat od téhle? To kdyby věděla.
"Asi bych příště nechodila plavat být tebou. Nemusela bych být zrovna poblíž," poznamenala Odine, aby si zachovala odstup. Chtěla se tvářit hrozně nedostupně, ale vlčice nevypadala, že by byla dlouho dospělá a měla trochu naději... že by se možná mohla spřátelit? Ne, nemohla se na nikoho tak spoléhat, ale... co kdyby...?

Srpen 2/10 – Keziah

Odine zůstala na břehu. Ani si nevšimla tmavé vlčice, která jí minula a mířila k vodě. Měla křídla, ale to bylo jediné, čeho si Odine všimla. Nevěnovala cizím vlkům příliš pozornosti, protože to neměla zapotřebí. Byla naopak vděčná, že nešla přímo k ní a nezačala si třeba povídat. Toho měla tak akorát dost. A tak tam seděla, oči přivřené, lehký vánek v srsti. Aspoň na chvíli měla klid.
No a ten klid opravdu netrval příliš dlouho.
Vlčice, která před chvílí vstoupila do vody, zmizela pod hladinou. Odine si toho nejprve nevšimla, až dokud neslyšela zoufalé - a velmi tiché - volání o pomoc. Něco v ní bylo příliš dobré na to, aby jen tak přihlížela smrti nějaké vlčice, a tak se vrhla do vody, i když to znamenalo, že se celá zmáčí. Ani si nebyl jistá, jestli má vůbec dost síly na to, aby vlčici zachránila. Byla příliš drobná a vlčice byla na rozdíl od ní dospělá.
I přesto jí Odine čapla za srst a vší silou jí táhla ke břehu. Stálo jí to hodně sil, ale vzpomněla si na chvíli, kdy tahala svého otce na saních. Tohle bylo podobné - jen to bylo ve vodě. Dařilo se jí celkem dobře, vzhledem k tomu, že byla slabá. Povedlo se jí aspoň to, že dostala vlčici alespoň tak, aby vystačila a mohla se postavit na tlapy. Doufala, že nebylo pozdě. Nevěděla, jak by tady zachraňovala utonulou vlčici. Možná by se to měla naučit, ale rozhodně se to nechtěla učit teď!

Srpen 1/10 – Keziah

Odine už byla unavená ze všech těch vlků, kteří se jí pokoušeli radit, nebo kecali něco o tom, jak to s ní mysleli dobře. Ten, kterého tady potkala minule byl pořádně vlezlý a Cyril? O tom už nechtěla snad nikdy slyšet. Bylo jí nejlépe, když byla sama. Ano, bude sama. Kde byl konec jejím bratrům? Kde byla její rodina? Znala Liu a to bylo celé. A otec? Toho neviděla už tak dlouho... Ne, na nikom z nich nezáleželo. Měla toho dost. Měla vztek na každého, kdo se jen mihnul jejím životem jen, aby jí znenadání opustil. Nakonec nikoho nepotřebovala. Byla schopná se o sebe postarat.
Sedla si na břeh rozlehlého jezera. Bylo tu plno vlků, ale ona byla spokojená, že na ní nikdo nemluvil. Tak to mělo být. Tak to bylo ideální. Jen ticho a její myšlenky, které se k ní tiše valily jako vlnky. Mohla by tu zůstat. A už se nikdy nikam nevracet. Stejně na ní nikdo nečekal.

Červenec 9/10 – Morgoth
Odine byla naštvaná na všechny a na všechno. Nejraději by zakousla každého, kdo se na ní jen podíval, ale nemohla. Nebyla dost silná – nic jiného jí v tom nebránilo. Nejraději by vyla a vyla, protože svět nebyl spravedlivý a ona ho tak trochu nesnášela. Nestalo se jí nikdy nic dobrého. Nepamatovala si, že by někdy byla… skutečně šťastná. A tenhle vlk tady stál a tvářil se jako idiot? „Hele, já moc nevím o co ti jde, jo? Byla jsem se jen projít, když jsem potkala toho idiota, kterej nakonec zdrhnul, protože je srab. Co víc chceš slyšet?“ odfrkla si a potřásla hlavou. Kéž by věděla, kde má domov. Kdyby tak měla kam se uchýlit! Vrba byla sice skvělá, to jo, ale… bylo to složité. A Odine nevěděla, co si s tím počít.

Červenec 8/10 – Morgoth
Odine se na vlka mračila. Rozhodně se netvářila jako roztomilá vlčí slečna za kterou jí asi měl. Bylo jí jedno, co si o ní myslel, ale choval se k ní hezky. Neměla důvod po něm štěkat, nebo na něho útočit, přesto mu nechtěla věřit nijak snadno. Proč by to taky dělala? Ušklíbla se. „Čau,“ odsekla. Už to začínalo. „Ne, nečekam na nikoho. To tady nemůžu být sama? Vypadám, že je mi měsíc a potřebuji něčí dohled?“ ušklíbla se. „Ne, na nikoho nečekám, ne, nepotřebuji ničí pomoc. A už vůbec ne vlků, kteří si myslí, že jsou lepší než všichni ostatní,“ prohlásila. Usadila ho – asi – aspoň trochu. Choval se mile, ale něco na něm jí nepřišlo v pořádku? Proč? To kdyby věděla…

Červenec 7/10 – Morgoth
Cyril se s ní asi nechtěl hádat. Možná neměla zbarvené oči, ale asi se lekl představy toho, že by měla nějaké magie. A ona je měla. Jistě je objeví. Musela. Stačila by jí jedna jediná, jenže necítila, že by běžela jejím tělem jako tichý příslib něčeho většího. Všimla si, že u jezera nebyla tak sama, jak doufala a mohla si jen tiše přát, aby to nebyl stejný idiot jako Cyril z Větrných strání. Toho už měla tak akorát dost. Po krk. Chtěla možná trochu klidu? Nevěděla, jak toho dosáhnout. Samota jí zjevně přána nebyla. Měla by se vrátit do Vrby, možná se sejít se strýčkem, ale… ne, mohla si dovolit tady ještě chvíli zůstat. Třeba jí vlk nebude úplně protivný a ona ho nesjede na dvě doby jako velkého a zlověstného Cyrila, který byl asi tak děsivý jako malé vlče.