Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odine didn't know how to decide. She had her big insecurities, but she didn't know how to deal with them. How would she know either, when she was so young? No one had told her what she should do or how she should behave, no one had given her advice or help. Her parents... her parents were gone. God knows where her mother ended up, and her father... well, her father was gone. Or did she lose him? No, it didn't matter. She knew full well that wherever her father was, he certainly wasn't looking for her. So should she be looking for him? Or should she go to the Willows and find her life there? She wasn't at all sure what to do or what she herself would want. The truth was, she had never known a true home. She had never known anything that even slightly showed the right family atmosphere or dynamic. Her mom had said maybe three words to her in her lifetime and... Dad maybe shouldn't have spoken at all, he just liked to listen so much and she realized she missed it. He was the only parent she'd ever really known, so what was she supposed to do? What was expected of her? She was alone. And she had no idea what to do. She could have been sensible, she could have gone back to the Willows - or she could have done anything at all. She was no longer a child, and she had no idea how to take care of herself. She knew what to do. And so maybe being left alone was actually her good fortune.

Odine se rozhodla, že se vrátí ke Gaie. Přeci jen si řekli, že tam se znovu setkají. Byla zvědavá, jestli splnili svůj úkol, ale nikdo z nich nepřišel, že by potřeboval pomoci. Nepochybovala o nich, ale přeci jen si říkala, jak jim to asi šlo. První se ukázal Yggi a chvíli po něm se přidal i Dante. Evidentně se jim všem povedlo úkol splnit, protože se všechna vlčátka tvářila až příliš spokojeně, hrdí na sebe a na to, jak se jim vedlo. No co! Ještě, aby na sebe nebyli zaslouženě hrdí!
„Splněno?“ zeptala se brášků, aby na strom nepokřikovala jen tak – a když jí to oba potvrdili, koukla na strom s obličejem, který je sledoval. „Hele, Gaio, už máme hotovo. Vyřešili jsme všechny problémy tvého lesa, jsme tedy dost dobří? Jsme tvoji šampioni?“ ptala se Odine – ani netušila, kdy se stala mluvčí jejich skupiny, ale evidentně tomu tak už bylo. A vlastně ani netušila, kdy začala tak stát o to, aby byla nějaký šampion mluvícího stromu.
Říkala si, že bratři jistě odvedli dobrou práci. Věřila jim. A věřila i sobě, že splnila vše tak, aby to bylo pro jejich vyzývatelku dostatečné. Nemohla vědět, jak se vedlo bratrům, ale se sebou byla spokojená. Ta rozhádaná zvířata srovnala do latě. „Nebo máš ještě nějaké úkoly?“

Duben 10/10

Stála na rozcestí. Ty dvě cesty se před ní zcela jasně rozdělovaly. Stála tam a čekala, co se bude dít. Musela si vybrat, ona však nevěděla, kam chce jít, nevěděla, co by měla dělat. Očekávalo se od ní, že nebude jen stát na místě, ale vždyť byla jen malou vlčicí! Nevěděla, co chce. Měla najít otce? Měla se vydat do smečky své matky, vstříc svému mladšímu bratrovi? Odine si nebyla jistá. Kdyby existoval nějaký vlčí ekvivalent házení mincí, Odine by neváhala, jenže takhle si musela prostě vybrat. A to nebylo vůbec snadné. Byla k smrti nerozhodná. Vždyť také byla jen malé vlče. Čekala, že jí přijde někdo pomoct. Jenže nikdo nepřišel. Byla stále sama.

Duben 9/10

Nevěděla, jak se ohledně toho cítila. Že by jí chyběl otec? Možná. Přeci jen vždy věděl, co dělat, prováděl je životem i Gallireou a ač se na něho nedalo spolehnout, nechtěl jim ublížit – tedy… ne smrtelně. Určitě by je dozajista nikdy nezabil – to, že vrčel na Danteho bylo zapříčiněné tím, že si Dante začínal. Zcela určitě to byla bráškova chyba. Chápala to, samozřejmě, Dante to myslel dobře, měl pocit, že je otec ohrožuje, ona to tak však nikdy necítila. Uvědomila si, že otce opravdu miluje. Neuvědomila si, jak moc jí chybí, dokud tu s ní nebyl a nevedl jí. Chyběla i ona jemu? Přemýšlel, kam se mu ztratila? Možná by ho měla najít. Možná by se měla vykašlat na nejistotu Vrby a vrátit se k otci. Kde mu však mohl být konec?

Duben 8/10

Odine došla do lesa, ale její myšlenky byly stejně nepříjemné. Byly depresivní, ale asi na tom nebylo nic neobvyklého. Odine dospívala a která dívka v tomhle věku neměla deprese a existenční krizi? Odine nebyla ničím jiná, jen… neměla nikoho kolem sebe a když už se o ní náhodou někdo zajímal – tak jako ten cizinec u jezera – ona ho odpálkovala s tím, že se s nikým bavit nechce. Ona se ale opravdu s nikým bavit nechtěla. Neměla, co by říkala. Chtěla jen být sama. V tuhle chvíli by jí nepomohla ani společnost jejích bratrů. Bylo to smutné, ano, ale ona byla v opravdu zoufalé situaci. Ztratila otce, který byl sice hrozný, ale byl to otec. Možná, že jí chyběl nejvíce ze všeho.

Duben 7/10 • Varja

Odine na sobě nedala nic znát, jen kývla. „Super. S nikým mluvit nechci, tak si dej voraz,“ prohlásila protivně, ale šla k Varjovi blíž – ne však, aby si sedla a povídala si s ním, ale aby ho obešla. Rozešla se pak kolem jezera a ani se za přátelským huňáčem neohlédla. Šla si po svých a mohla jen cítit, jak se za ní vlk díval. Bylo jí to jedno. Nevěnovala mu pozornost, upínala se jen na své vlastní myšlenky, na to, jak zoufalá vlastně byla, na to, jak nevěděla, co se sebou. Byla moc malá na to, aby se s tímhle vypořádávala. Možná… možná se měla vydat do Vrby. Možná se měla přestat bát toho, co na ní v matčině smečce čekalo.

Duben 6/10 • Varja

Odine se blíže nechtělo, ale nakonec přeci jen o kousek blíže přišla. Proč by ne, říkala si. Nemohlo jí nic hrozit – byla sice sama, ale byla dost rychlá na to, aby v případě nutnosti prostě utekla, vlk však byl velký. To jí trochu znepokojovalo, protože kdyby jó chtěl, mohl jí snadno čapnout a… a co? Mohl jí ublížit? Mohl jí zakousnout? Setkala by se pak se Smrtí? A co by se dělo pak? Její myšlenky se ubíraly docela jiným směrem – takovým, který by asi Varja od mladé vlčice nečekal. „Čau,“ broukla nakonec vlčice, přestože ani nevěděla, jestli se vlkem bavit chce. Asi vlastně ani ne. „Hele, já se s tebou asi bavit nechci,“ řekla nakonec. No co, prostě neměla náladu na nějaké náhodné kamarádšofty.

Duben 5/10 • Varja

Odine k jezeru nijak nespěchala. Nepotřebovala tam, jen se cítila ztraceně a prázdně. Hledala něco, co nemohla najít a co dost možná ani neexistovala. Cítila se starší, nebyla však moudřejší. Chyběl jí domov, který nikdy neměla, chyběli jí bratři a dokonce i otec. Na matku si sotva vzpomněla. Zmizela moc dávno, její hlavinka už si sotva vybavovala její podobu. Byla zahořklá. Jak mohla být ani ne roční vlčice plná hořkosti? Snadno. To, čemu byla od narození vystavilo, udělalo své. Chtěla být chvíli sama, jen se svými myšlenkami, místo toho však u jezera narazila na nějakého otrapu. To jí tak chybělo. Zůstala stát na okraji lesa a zamračeně ho sledovala. Nevšiml si jí, ale trvalo to jen chvíli.

Duben 4/10 • Yggi

Odine si povzdechla. Samozřejmě věděla, že Yggi měl pravdu. Jeho otázka dávala smysl a bylo jasné, že si jí bude klást, ostatně i ona si jí kladla. Proč nemohli být spolu, když to bylo to jediné, co si přáli? Odpověď byla pochopitelně úplně jasná, když se nad tím někdo zamyslel. "Protože jsme všichni jiní," řekla mu mírně a přitiskla se k němu, protože u něj vždy hledala útěchu - byl to ostatně její starší bratr a ona byla jeho malá sestra.
Odine se u svého bratra uvelebila a tiše vydechla. Čekala jeho otázku ještě dříve, než skutečně přišla. Musela se nad tím usmát, protože jí připadalo, že byla značně zbytečná. "Asi je to magie," řekla nakonec jako by to nebylo zřejmé. Její bratři nevládli stejnou mocí jako ona. Připadalo jí to zvláštní, ale nepřála si koneckonců vždy přesně tohle - aby byla silnější. No, a teď byla. Možná byla drobnější a nebyla tak silná, ale její magie vše vynahrazovala. Postupně je objevovala a milovala to. Vždy po nich toužila a teď je měla. Všechny do jedné.
"Dante neví, kde jsme, ale já vím, kde je on. Kdyby věděl, že jsme tady, přišel by," ujistila ho. Věděla to s naprostou jistotou. "On mě nepotřeboval," dodala. Yggi ano.

Duben 3/10 • Yggi

Odine pokývala hlavou, protože jí nepřekvapila Yggiho slova. Bylo to skoro jako by je předvídala, ale ne úplně. Jen ho znala. Až příliš dobře. Yggi jí držel, než klesl k ní do mechu do kterého jí sám předtím shodil. Ona se k němu přitulila. "A ty jsi náš bratr," řekla mu jemně a nosem mu přejela po tváři tak jak to dělal on jí. Vždycky. Už od mala. "Ale už nejsme vlčátka, Yggi. Každý má nějakou cestu, i ty. Dante tíhne k Vrbě, my... tak docela ne," povzdechla si. Byli oba příliš jiní. Dante těžil ze svého italského jména a z toho, že ho přijali jako menšího než byli oni. Měli na ně silnější vliv, ale s tím se nedalo nic dělat. Už bylo pozdě něco z toho napravit.
"Navíc si jsem celkem jistá, že bys se mnou cestovat nechtěl," dodala. Byla tulačka - bylo to něco, co k ní přišlo zcela přirozeně, přesto se však stabilně a trochu sebedestruktivně stále vracela k vlkovi, který jí jako jediný mohl dát to, co celou dobu hledala. Ten jediný druh lásky, který znala.

Duben 2/10 • Yggi

Odine by se bývala Yggimu věšela na záda pořád, její bratr byl však pochopitelně silnější. Vždycky byl - tedy alespoň v některých věcech. Když šlo o magie, svou sestru předčit nemohl. Kdyby bývala chtěla, zmizela by mu pod packami, nebo by ho schvátila bolestí - nebo rovnou elektřinou. Dobře cítila jeho emoce a vnímala jeho myšlenky jako své vlastní. Nepotřebovala slova, aby mu rozuměla, protože pokud někomu rozuměla, pak to byli její milovaní bratři. "Je ve Vrbě," odpověděla bratrovi. Ona Vrbu zrovna dvakrát nemusela - měla pocit, že tam nepatří. Její sestřenice a bratranci byli příliš... jiní. A strýc, ač to byl jistě laskavý vlk, byl možná laskavý až příliš. Ona znala jiný druh lásky - a přesně ten vyhledávala i u svých společníků.
"Ale je v pořádku, nedělej si o něj takové starosti. Ani o mě, když už jsme u toho," dodala a natáhla se k němu, aby u svého bratra našla útěchu - tak jako vždy.

Duben 1/10 | Yggi

Odine se naučila být sama. Naučila se to, protože jí nakonec nic jiného nezbylo a ač se snažila udržovat vztahy se svými bratry, občas to bylo příliš komplikované (byla si celkem jistá, že bratři by nenašli přílišné pochopení pro její vztahy) - navíc měla vlčice vždy pocit, že jsou jí blízko, když jejich myšlenky žily v její mysli jako by patřily jí samotné. Yggi byl hlasitý, cítila jeho stesk i obavy, a protože věděla, kde přesně je, automaticky se pomalu vydala tím směrem. Její krok byl lehký a když se rozběhla, vlál za ní dlouhý, stříbřitý plášť. Cesta jí netrvala dlouho, byla rychlá a Yggi nebyl daleko.
Viděl jí, když se mihla na okraji jeho zorného pole a sama pro sebe se musela usmát, když jí volal. Jistě, že jí volal! Vždyť na ní také tak intenzivně myslel!
"Yggi?" oslovila ho zpoza stromů a trochu zlomyslně po něm hravě skočila. Byla stále a navždy menší než on, a tak mu to jen sotva mohlo uškodit. Chtěla, aby byli zase jako vlčata, jenže už to nikdy nemohlo být stejné.

Březen 10/10 – Zest

„Já ti dám takovou blbku!“ zavrčela Odine a sklonila se k tomu dupajícímu vlčeti – vypadal jako jezevec a namyšlený byl tedy pořádně. Odine měla chuť ho prostě vzít a hodit ho do jezera, ale říkala si, že to možná není nejlepší nápad – co když to dítě neumělo plavat? Inu, to nebyla její starost, řekla si nakonec. Pokud byl tak neschopný, možná ho rodiče neměli nechávat, aby se tady toulal takhle sám. Viděla, jak se jí vlče snad skoro vysmívá, a to nemohla vystát. „Být tebou, tak bych mě moc neprovokovala!“ prohlásila Odine, jenže Zest si z ní jen dělal dobrý den.

Březen 9/10 – Zest

Odine byla sama. A tu samotu si užívala trochu více než společnost. Nevěděla, kdy se to z ní stalo, nevěděla, kdy preferovala společnost jen svých vlastních myšlenek, bylo to však lepší, než aby se jí někdo na něco vyptával, nebo aby dělala nějakou otročinu otci. Bratři jí chyběli, ale začínala si zvykat, že byla sama. Bylo to smutné? Ano, ale bylo to asi tak trochu nevyhnutelné.
Samota ostatně byla mnohem lepší než to, co přišlo poté. Stála tam a náhle do ní něco – nebo někdo – vrazil. Bylo to malé vlče, které se řítilo jako nezřízená střela přímo na ní a vůbec nebrzdilo. Pořádně si natlouklo nos, ale dobře mu tak! „Co si jako myslíš, že děláš?!“ vyjela na něj Odine.

Březen 8/10 - Maia

Rozešly se kolem jezera, ale Odine věděla, že to byla jen procházka. Nic si od toho neslibovala. Věděla, že ať už byli její bratři kdekoliv, u jezera na ní asi nečekali. Jistě, byla to škoda, ale s tím nic dělat nemohla. "To teda jde, pořádně," souhlasila Odine.
A to můžeš být asi ráda, že tě tou magií neposlala na druhý konec světa," ujistila jí. "A to ani nemluvím o všech dalších magických eskapádách, ale je pravda, že mám magii moc ráda," prohlásila. "Máš také nějakou magii?" ptala se a zkoumavě se vlčici zadívala do očí - už věděla, že se z nich dá leccos vyčíst.
"Život je asi lepší, rozhodně to tak zní," souhlasila. "A jo, docela tu je živo. A to jsem si jistá, že ještě nevím o všem, co se tady tak děje. Rozhodně toho není málo," ujistila Maiu. "Nudit se tu nebudeš," slíbila jí. Věděla, že jí ještě nebyl ani rok, už ale leccos prožila.
"To jsou, miluji je," přikývl a povzdechla si. Kde jim jen byl konec? "já vím, že moje rodina asi není úplně normální," ujistila vlčici, ale se zájmem na ní pohlédla. "Tvá také ne?" zajímala se. To byla novinka. Zatím se zdálo, že všichni měli ideální rodinou pohodu.