Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledovala Thauma jen poočku. Pohyboval se kolem ní a ona stála jako přikovaná. Byl oproti ní velký, ale zvláštním způsobem se jí to líbilo. Bylo to zvláštní a úplně tomu nerozuměla. Nikdo jí tyhle věci nevysvětloval, ale protože ve svém životě nikoho pořádně neměla, asi to nebylo zase tak podivné. Thaum tak mohl využít její nevinnosti a neznalosti úplně jednoduše.
"No, taky nehrnu," řekla po chvíli, kdy ze sebe setřásla ten zvláštní pocit - alespoň trošku. "Nikdo se o mě nikdy moc nestaral, tak nevím, proč bych se já měla starat o ně," vysvětlila. Pochopila, že takhle smečky fungují a ona nevěděla, jestli se jí to líbí. Jediný, kdo by jí tam asi udržel by byl Cielo. Ten jediný stál za to.
Odine cítila Thaumův horký dech až na své kůži. Překvapeně vydechla. Znovu se jí v žaludku usadil ten zvláštní pocit, který nesvedla rozklíčovat. Mírně k němu otočila hlavu. Vzhlížela k němu, sledovala, jak se k ní tiskne a přemítala, zda je mu to zrovna tak příjemné jako jí.

Říjen 4/10 - Yggi

Odine nad tím zakroutila hlavou. "Jeden z nejlepších," prohlásila Odine a jemně do brášky šťouchla. Kdo ví, jestli byli otcovi nejlepší výtvory, ale Odine by přísahala, že ano. Byli ti nejlepší.
Odine matka příliš nezajímala, přesto se na bratra zadívala zvědavě, když prohlásil, že si myslí, že žije. "Myslíš?" zeptala se ho zvědavě. Nevěděla, co by bylo horší - kdyby je prostě opustila, nebo kdyby byla mrtvá, tak jako tak jí to ničilo. Její absence v jejich životě byla tíživá. Cítili to všichni tři.
"Nevím, jestli záleží na tom, jestli žije, nebo ne. Není tady," pronesla zamračeně a o bratra se otřela. "Jestli je mrtvá, tak doufám, že se vaří v pekle," prohodila nonšalantně jako by na tom vůbec nezáleželo. Jejich matka si nezasloužila žádné slitování - ona ho s nimi přeci také neměla.
Yggi po ní hodil šišku - možná to bylo omylem, ale jeho nevinný pohled a "hups" ho celkem usvědčilo. Zasmála se, když po ní tu šišku hodil a oplatila mu to. Čapla šišku do tlamy a hodila jí po bratrovi. "Jen počkej!"

Uspořádej šiškovou bitvu. (min. 2 posty) – 3 body *

Říjen 3/10 - Yggi

Vyměňte si s někým strašidelnou historku (pravdivá/nepravdivá). = 2 body *

Odine cítila, jak jí její bratr vnímá. Jako optimistickou. Nemohl být dál od pravdy, i ona vnímala, že něco v jejím nitru bylo mrtvé. Chtěla před ním možná vypadat silnější, anebo, možná jen chtěla zapomenout na jejich dětství, které nebylo šťastné ani trochu. Nikdo jim už však nemohl pomoci, nikdo je nemohl zachránit. Už byli příliš velcí a jejich životy se odvíjely svým vlastním způsobem.
"To jo, v tomhle jsi byl vždy po otci," prohlásila. I ten jim přeci vykládal o tom, že byl z hor. Ze severu. Nechtěla Yggiho přirovnávat k otci, ale přeci jen všichni tři byli po svých rodičích. Alespoň v něčem. Byli jejich potomky, jejich plody. Něčím se jim blížit museli.
"Myslím, že to nebylo tak zlé. Já měla svoje přání a ty také. Je pochopitelné, že jsi chtěl zpátky Danteho," utěšovala ho. Slova o příšeře jí však zaujala. A o mrtvých zrovna tak. "Hm, to jsem nevěděla. Zajímavé," pronesla zamyšleně. "Myslíš, že je tam Madre?" zeptala se Yggiho po chvíli váhání, protože věděl, jak citlivý ohledně madre byl. Nechtěla ho tím trápit, ona však na madre občas myslela a přemítala, kde jí byl konec. Kam zmizel - a jestli zemřela.
"Je tu hodně zvláštních míst. Já zase slyšela," začala tiše. "že když kráčíš o půlnoci močály, kráčí s tebou i duchové zemřelých. Je to divné, co? Nevím, proč tolik věcí souvisí s mrtvými. Možná by stálo za to to omrknout, co?" zazubila se na brášku. To, aby ho přivedla na jiné myšlenky.

Říjen 2/10 - Yggi

Popovídej si s někým o mlze a chladném počasí. = 1 bod *


Odine na svého bratra zamyšleně hleděla a snažila se přijít na to, co se mu honilo hlavou. Byla to jen chvíle, které si skoro ani nevšimla, ale vnímala, co si její bratr myslí. Myslel na lásku jako na obchodní transakci. Otřásla se. Byly to... její myšlenky? Nechápala to. Byla zmatená, přesto však nic neřekla.
"To je pravda, i to je rozumné," přikývla. Pamatovala si na loňskou zimu a na jejich výlet do hor. Nebylo to nic příjemného. Yggi si to jistě musel pamatovat také. "Je to tak, je hrozná zima," přitakala Odine. "Nemám zrovna huňatou srst, tohle po otci nemám," připomínala. "Ve Vrbě takové chladno není. Rozhodně ne takové jako v horách. Pamatuješ? Jak jsme šli loni za Vlčíškem?" usmála se Odine. Byla to svým způsobem hezká vzpomínka - v mnoha směrech však silně traumatizující. Odine to však příliš nevnímala. Už byla otupělá. Připadalo jí to jako celkem snesitelná věc v jejím dětství. Zkrátka jedna z těch lepších.

Odine si nebyla jistá, jak se ohledně Thauma cítí. Věděla, že si ho prohlíží pravděpodobně až moc, ale stále se snažila přijít na to, co si o něm myslí. Nebyla si jistá. Probouzel v ní zájem, který neznala a který jí asi měl trochu znepokojovat, ona však byla zvyklá, všechny tyhle pocity potlačit. Nebála se ho, i když dost možná měla. Kdyby však měl špatné úmysly, už by jí zakousl... ne? Jenže Odine nevěděla, že vlk může vlčici ublížit i jinými způsoby.
"To já nevím," řekla nakonec. Vzhlédla k němu. Byla oproti němu droboučká, ale proč by to mělo vadit? Bylo zvláštní, že věděla, jak snadno by k němu přilnula. Působil, že by jí ochránil a postaral se o ní.¨
"Není," přitakala nakonec. Byl to jediný domov, který kdy pořádně měla. Thaum by to asi nepochopil. Navíc o tom nechtěla mluvit. Její život byl dost divný. Už mnoho vlků vyděsila, když jim jako vlčátko vyprávěla o věcech, které prožila. To už bylo dávno za ní. Už nebyla malá a nenechala se oslabit věcmi, které nechala v minulosti.
"Jo? Jako třeba co?" zeptala se vlka drze a pozorovala ho, když se kolem ní pohyboval. Ona se ani nepohnula. Měla z toho zvláštní pocit, přesto však neudělala vůbec nic.

Odine krčila nos, protože dotaz na to, jak jí to vychází se jí zrovna dvakrát nelíbil, především kvůli tomu, že se žádná magie zatím nekonala. Mohla Thaumovi lhát, samozřejmě, ale vlastně zjišťovala, že se jí lhát... nechce. Podivné. "Nic moc," řekla nakonec a sjela si černého vlka, který se nad ní tyčil, pohledem. "Hm, těžko říct. Ale potřebuji pomoct? Mám se tě bát, nebo tak? Ublížíš mi?" ptala se ho a vystrčila bradičku. Byla ochotná se prát až do krve, jenže věděla, že oproti vlkovi neměla šanci. Leda by se jí čirou náhodou nezbarvila očka a její magie se neprojevila právě v tu chvíli, kdy by po ní vystartoval. No... co mohla vědět?
"Nevím," řekla mu upřímně. "Ale myslím, že na tom zas tak nezáleží. Nemám, kam jinam bych šla. A... ono to tam není tak špatné," dodala nakonec. Jen si nebyla jistá, jestli to byl domov zrovna pro ní. Nemohla nad tím teď přemýšlet. Teď se jí hlavou honily docela jiné věci - a jednou z nich bylo i to, co chtěl Thaum tak moc kousat.
Nejistě se ošila, když jí oslovil přezdívkou, kterou zase on vymyslel pro ní a ještě se jí poklonil. Úplně jí hořely tváře. "Díky. To bys také měl," odvětila nakonec, ale to kousání... to jí nedalo pokoj.
"Ne, nezažila. Jak bych mohla?" ptala se ho a zadívala se na něho vyzývavě jako by se ho pohledem ptala, zda jí to předvede. "Co je na tom tak dobré?" zajímala se aniž by tušila k čemu to povede.

Říjen 1/10 - Yggi

Odine se zamračila a přikývla. To, že padre nikomu nedůvěřoval, to byla jediná pravda, kterou si dobře uvědomovala, přesto jí chyběla... láska. Ano, chyběla jí otcovská láska a ochrana. "Já vím. Byli jsme jen obchodní transakce," poznamenala. Alespoň tak to vždy působilo. Nikdo o ně zase tolik nestál. Madre zmizela. A otec zrovna tak. Nezbyl nikdo jiný, jen oni tři. Chápala Yggiho postoj, museli zůstat všichni pohromadě, jenže... jenže to bylo těžší, než se zdálo. Dante byl na tom z nich nejlépe. Uznal Vrbu za svou, ale Odine k rodině měla určité výhrady. Nevěděla proč, ale byla v ní zasetá nedůvěra. Vždy byla odkázaná jen na sebe - a na bratra.
"On je určitě někde ve Vrbě. Je v bezpečí," ujistila Yggiho, protože o tom byla přesvědčená. Navíc si myslela, že právě to Yggiho trápí. Že je Fratello pryč a v nebezpečí, ale Dante na tom byl vždy nejlépe.

Diskuze o magiích Odine nadchla, protože ty měla opravdu ráda. Byla sice pravda, že o nich ještě sama tolik nevěděla a její oči byly podle všeho stále zlaté, ona však věřila tomu, že se její magie dříve či později objeví. "Ano, magie," prohlásila hned a snažila se neznít jako přehnaně nadšené dítě. A otázka, co na nich měla nejraději? Ta byla až přehnaně slabá. "To, že tě dělají silnější. Nemusíš se díky nim spoléhat na ničí pomoc," vysvětlila. Pro ní to bylo něco, co by jí dalo sílu přežít samotná. To asi tady pan Thaum, neboli Sbruffone nemohl chápat.
"No," zarazila se. "Ona to ještě není úplně moje smečka. Je to... komplikovaný. Ale prostě ještě nejsem úplně na sto procent přijatá. Jen moje teta mě tam vzala. Je to... smečka mojí rodiny," vysvětlovala. Jo, ale jak vysvětlit, že se s tou rodinou vlastně nikdy neviděla, protože její matka se po porodu zdejchla tak rychle, jak jen mohla? A její táta... její táta byl tak trochu psychopat. Neslyšela tu další věc, kterou poznamenal, a tak nakrčila nos - jinak ale svou nespokojenost najevo nedala.
"Sbruffone," zopakovala jemně s trochu zlomyslným úsměvem. "A ano, rozhodně bys měl být poctěn. Já přezdívky nedávám jen tak, abys věděl!" prohlásila mladá vlčice a zvedla bradičku, aby dokázala, že je to opravdu výjimečná situace, která se nebude jen tak opakovat.
Diskuze o kousání v ní stále zanechávala velmi divné pocity. Snažila se pochopit, co se za tím skrývá - za těmi slovy a za tím jeho pohledem. "Jakože... je to příjemné?" zeptala se nakonec, protože to se jí stále nezdálo. "A ty? Ty máš kousání rád?" zadívala se na něho a chvíli přemítala o čem se to s ním vlastně baví.

Září 9/10 - Yggi

Odine se na svého brášku usmála a jemně mu čenichem pročísla srst. Nevěděla, co se s ním dělo, neviděla mu do hlavy, ale jejich láska byla stále stejná - alespoň si to myslela. "Já vím," ujistila ho jemně. "Ale máme kolem sebe i jiné vlky. Není to tak špatné. Padre nás možná učil samostatnosti, ale... smečka má asi něco do sebe," říkala mu. Mohla jen doufat, že to Yggi pochopí. I ona měla těžké chvíle to celé pochopit a v hlavě si to urovnat. Věděla, že jim to nakonec pomůže. "Já vím, že je to něco nového," přikývla, protože tušila, že její bratr to nebude snášet tak snadno. Znala ho, ale doufala, že to zvládnou společně.
"Navíc Dantemu se tam daří. Možná je mu tam lépe," poznamenala. Jejich bratr na tom byl asi nejlépe - i když ho vlastně pořádně ani neviděla. To musela napravit.

Odine se snažila nedávat najevo, jak ji Thaumova otázka zarazila. Jaké věci jí dělaly radost? Kdyby tak na to existovala jasná odpověď. "Třeba magie. Mám ráda magie," prohlásila hrdě. O těch už leccos věděla, jen sama ještě žádnou neměla - a to jí rok už určitě byl! Léto už dávno přišlo a znovu odešlo. Tak kde je její magie?!
"Já se tu byla jen napít," prohlásila hned a zvedla hlavu. To on jí tady zdržoval. Ne, že by nemohla odejít, to... mohla. Samozřejmě, že mohla. Tak proč to neudělala? "Tady kousek je má smečka," dodala. Tedy, nebyla asi úplně oficiálně její součástí, ale záleželo na tom? To tady pan Thaum vědět nemusel.
"Tak teda dobře, Thaume," protočila oči v sloup. "Můžu ti říkat třeba Sbruffone," pronesla a několikrát roztomile zamrkala. Jazyk její matky se jí občas - zvlášť v těchto případech - velmi hodil. Otec jí sice naučil, aby ho příliš nepoužívala, ale v tuhle chvíli jí to vlastně celkem bavilo. Možná proto zůstávala. Měla málokdy konverzaci s cizincem, kterou by si užívala.
Dívala se, jak se jeho úsměv ještě rozšířil. Mělo jí to znepokojit? Možná. "Kousání? Kousání čeho?" nechápala. Měla pocit, že jí něco uniká.

Odine se na vlka zamračila, protože rozhodně nedělala nic, co by jí dělalo radost. Asi? Celý život jí někdo jen poučoval, vláčel jí za sebou... nebo jí opustil, tak jako madre. Její život byl spíše než radostnou událostí řadou nešťastných příhod. "Umím si najít lepší věci, které by mi udělaly radost," odvětila i tak drze, protože proč by se měla svěřovat tomuhle obřímu vlkovi, který se nad ní tyčil a zjevně měl nějaký úmysl, který Odine zůstal skryt. "Haha, kéžby. Kdybych dělala věci pro radost, asi bych tu nestála," ušklíbla se. Ale byla pravda, že s Thaumem vedla konverzaci, která nebyla zas tolik pasivně agresivní. Uměla to lépe, ale nechtěla. Thaum měl možná pravdu, že by ráda dělala věci pro radost. Problém byl, že už si ani nepamatovala, jak takový pocit vypadá.
"Hm, to jsem si všimla," přikývla. Říkal jí všelijak. A jí se to svým způsobem líbilo. Cácorko. Nebyla si jistá, co to znamená, ale znělo to jemně. Ne jako jméno, které jí dal otec a které pyšně odvodil od toho svého. "Máš tedy i další jména?" odvětila nakonec. To aby zakryla, že jí to oslovení možná zas tolik nevadí.
Ta zmínka o kousání v ní stále vyvolávala podivný neklid - protože měla pocit, že to nebylo tak, že by jí chtěl... sníst. "Možná?" zeptala se nakonec a vzhlédla k němu. "Proč?" nechápala.

Odine si nebyla jistá, jak se do téhle divné situace s tímhle divným vlkem dostala a nebyla si jistá, jestli by pro ní opravdu nebylo lepší, kdyby se vrátila domů. To by však nejprve nějaký domov musela mít - a navíc byla příliš hrdá na to, aby tomuhle vlkovi udělala radost tím, že by se otočila a zdrhla. Pche, ještě to tak!
"Proč bych to proboha dělala?" protočila oči v sloup. Tenhle vlk si asi ještě nezahrával s místní magií. Inu, ona už o ní něco málo věděla a milovala to. Toužila po veškeré magii, kterou mohla získat. Jen škoda, že se ta její ještě neobjevila.
Ošila se, když vyslovil její jméno. Proč byla najednou tak nervózní? Nebyla to nervozita, kterou by znala - jí ostatně málo co rozházelo. Tak co se s ní dělo? Snažila se nedat nic najevo, když se představil. Hm, tak Thaum, pomyslela si. Nevěděla, co si o vlkovi myslet. "Já myslela, že nepreferuješ jména," poznamenala nakonec - protože se tvářil skoro smutně, když mu řekla své jméno jako by doufal, že mu řekne, aby jí oslovoval jako... broučka. Divný.
Když se k ní však sklonil a ptal se jí, zda chtěla, aby jí kousl, několikrát divoce zamrkala, jak se snažila pochopit, co od ní vlastně chce. Nejistě se ošila. "Proč bys to dělal?" nechápala.

Září 8/10 - Yggi

Yggi jí poslouchal, ale Odine měla pocit, že jí zase tolik nevnímá. Ona sama nevěděla, jak by mu smečku přiblížila, ale... byla výhodná pro přežití. Sama příliš dobrá lovkyně nebyla, ale zdálo se jí, že ve smečce se toho po ní zase tolik nechtělo. Přišla a jedla, pak spala. Bylo to celkem příjemné, jen trochu svazující. Byla zvyklá na horší podmínky, proto zamrkala, když se jí Yggi ptal, jestli jedla dost. "Mají jídlo," přitakala. "A dávají mi tolik, kolik chci," ujistila ho. "Nemusíš se o mě bát, Yggi, já se o sebe zvládnu postarat. Snad bych si zvládla i něco ulovit," dodala, přestože věděl, že její schopnosti nebyly valné. "Ale vážně. Klid. Vrba není tak špatná, i když jsou to matčini sourozenci, oni... nejsou jako ona," vysvětlila. Myslela si, že Yggi to pochopí přesně tak, jak to myslela. V tomhle o něm neměla pochyby. Oba si mysleli o matce to samé.

Září 7/10 - Yggi

Odine hleděla na svého bratra. Ráda by věděla, co se mu odehrávalo v hlavě, ale za tu dobu, co se neviděli, se příliš mnoho změnilo. A ona se bála, že ho ztrácí - netušila, jak moc se plete, netušila, že její bratr by jí nikdy nedovolil, aby se ještě někdy ztratila. Ne. On jí bude vždy nablízku.
Odine sama ještě netušila o magii, která jí kolovala v žilách a která způsobí, že už navždy bude vědět, kde její bratři jsou - a nejen to.
"Ano, rodina," přikývla. "Není to stejné jako s otcem, ale ani jako s námi třemi, ale není to špatné. Postarají se o nás. Je to jistota. Mají jídlo a jeskyni," popsala mu. Byla to jistota, kterou neznali a která jim byla velmi vzdálená. Tak moc, že Odine ani nevěděla, jestli ve Vrbě vůbec zůstane, ale na tom teď nezáleželo. Jiné řešení zatím neměla.

Září 6/10 - Yggi

Odine viděla ve svém bratrovi smutek a chápala ho. Věděla odkud pramenil. Všechny ty sliby je jen zraňovaly, ale pokud si Yggi myslel, že byl jediný, kdo byl odhodlán je udržet pohromadě, pletl se. Odine byla stejně odhodlaná, ne-li více. Možná jí v tom magie pomůže, až se u ní projeví. Doufala, že se tak stane brzy.
Potřásla hlavou. "Snad, trochu. Jsem větší, ale na tebe pořád nemám," postěžovala si. Její bratr byl oproti ní pořádně obří, ale uměla si představit, že až úplně vyroste, bude vyčnívat i mezi ostatními vlky.
Zastřihala ušima, když se ptala na tetu. Odine si nebyla jistá, jak odpovědět, ale nakonec přeci jen s něčím přišla: "Tvrdá, ale řekla bych, že lepší, než jsme si mysleli. Přijala mě ve Vrbě, nechala mě tam odpočinout, nechala mě najíst. Řekla mi, že je to můj domov a oni že jsou rodina," vysvětlila mu. Byla přesvědčená, že to samé řekne i Yggimu.