Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Diskuze o magiích Odine nadchla, protože ty měla opravdu ráda. Byla sice pravda, že o nich ještě sama tolik nevěděla a její oči byly podle všeho stále zlaté, ona však věřila tomu, že se její magie dříve či později objeví. "Ano, magie," prohlásila hned a snažila se neznít jako přehnaně nadšené dítě. A otázka, co na nich měla nejraději? Ta byla až přehnaně slabá. "To, že tě dělají silnější. Nemusíš se díky nim spoléhat na ničí pomoc," vysvětlila. Pro ní to bylo něco, co by jí dalo sílu přežít samotná. To asi tady pan Thaum, neboli Sbruffone nemohl chápat.
"No," zarazila se. "Ona to ještě není úplně moje smečka. Je to... komplikovaný. Ale prostě ještě nejsem úplně na sto procent přijatá. Jen moje teta mě tam vzala. Je to... smečka mojí rodiny," vysvětlovala. Jo, ale jak vysvětlit, že se s tou rodinou vlastně nikdy neviděla, protože její matka se po porodu zdejchla tak rychle, jak jen mohla? A její táta... její táta byl tak trochu psychopat. Neslyšela tu další věc, kterou poznamenal, a tak nakrčila nos - jinak ale svou nespokojenost najevo nedala.
"Sbruffone," zopakovala jemně s trochu zlomyslným úsměvem. "A ano, rozhodně bys měl být poctěn. Já přezdívky nedávám jen tak, abys věděl!" prohlásila mladá vlčice a zvedla bradičku, aby dokázala, že je to opravdu výjimečná situace, která se nebude jen tak opakovat.
Diskuze o kousání v ní stále zanechávala velmi divné pocity. Snažila se pochopit, co se za tím skrývá - za těmi slovy a za tím jeho pohledem. "Jakože... je to příjemné?" zeptala se nakonec, protože to se jí stále nezdálo. "A ty? Ty máš kousání rád?" zadívala se na něho a chvíli přemítala o čem se to s ním vlastně baví.

Září 9/10 - Yggi

Odine se na svého brášku usmála a jemně mu čenichem pročísla srst. Nevěděla, co se s ním dělo, neviděla mu do hlavy, ale jejich láska byla stále stejná - alespoň si to myslela. "Já vím," ujistila ho jemně. "Ale máme kolem sebe i jiné vlky. Není to tak špatné. Padre nás možná učil samostatnosti, ale... smečka má asi něco do sebe," říkala mu. Mohla jen doufat, že to Yggi pochopí. I ona měla těžké chvíle to celé pochopit a v hlavě si to urovnat. Věděla, že jim to nakonec pomůže. "Já vím, že je to něco nového," přikývla, protože tušila, že její bratr to nebude snášet tak snadno. Znala ho, ale doufala, že to zvládnou společně.
"Navíc Dantemu se tam daří. Možná je mu tam lépe," poznamenala. Jejich bratr na tom byl asi nejlépe - i když ho vlastně pořádně ani neviděla. To musela napravit.

Odine se snažila nedávat najevo, jak ji Thaumova otázka zarazila. Jaké věci jí dělaly radost? Kdyby tak na to existovala jasná odpověď. "Třeba magie. Mám ráda magie," prohlásila hrdě. O těch už leccos věděla, jen sama ještě žádnou neměla - a to jí rok už určitě byl! Léto už dávno přišlo a znovu odešlo. Tak kde je její magie?!
"Já se tu byla jen napít," prohlásila hned a zvedla hlavu. To on jí tady zdržoval. Ne, že by nemohla odejít, to... mohla. Samozřejmě, že mohla. Tak proč to neudělala? "Tady kousek je má smečka," dodala. Tedy, nebyla asi úplně oficiálně její součástí, ale záleželo na tom? To tady pan Thaum vědět nemusel.
"Tak teda dobře, Thaume," protočila oči v sloup. "Můžu ti říkat třeba Sbruffone," pronesla a několikrát roztomile zamrkala. Jazyk její matky se jí občas - zvlášť v těchto případech - velmi hodil. Otec jí sice naučil, aby ho příliš nepoužívala, ale v tuhle chvíli jí to vlastně celkem bavilo. Možná proto zůstávala. Měla málokdy konverzaci s cizincem, kterou by si užívala.
Dívala se, jak se jeho úsměv ještě rozšířil. Mělo jí to znepokojit? Možná. "Kousání? Kousání čeho?" nechápala. Měla pocit, že jí něco uniká.

Odine se na vlka zamračila, protože rozhodně nedělala nic, co by jí dělalo radost. Asi? Celý život jí někdo jen poučoval, vláčel jí za sebou... nebo jí opustil, tak jako madre. Její život byl spíše než radostnou událostí řadou nešťastných příhod. "Umím si najít lepší věci, které by mi udělaly radost," odvětila i tak drze, protože proč by se měla svěřovat tomuhle obřímu vlkovi, který se nad ní tyčil a zjevně měl nějaký úmysl, který Odine zůstal skryt. "Haha, kéžby. Kdybych dělala věci pro radost, asi bych tu nestála," ušklíbla se. Ale byla pravda, že s Thaumem vedla konverzaci, která nebyla zas tolik pasivně agresivní. Uměla to lépe, ale nechtěla. Thaum měl možná pravdu, že by ráda dělala věci pro radost. Problém byl, že už si ani nepamatovala, jak takový pocit vypadá.
"Hm, to jsem si všimla," přikývla. Říkal jí všelijak. A jí se to svým způsobem líbilo. Cácorko. Nebyla si jistá, co to znamená, ale znělo to jemně. Ne jako jméno, které jí dal otec a které pyšně odvodil od toho svého. "Máš tedy i další jména?" odvětila nakonec. To aby zakryla, že jí to oslovení možná zas tolik nevadí.
Ta zmínka o kousání v ní stále vyvolávala podivný neklid - protože měla pocit, že to nebylo tak, že by jí chtěl... sníst. "Možná?" zeptala se nakonec a vzhlédla k němu. "Proč?" nechápala.

Odine si nebyla jistá, jak se do téhle divné situace s tímhle divným vlkem dostala a nebyla si jistá, jestli by pro ní opravdu nebylo lepší, kdyby se vrátila domů. To by však nejprve nějaký domov musela mít - a navíc byla příliš hrdá na to, aby tomuhle vlkovi udělala radost tím, že by se otočila a zdrhla. Pche, ještě to tak!
"Proč bych to proboha dělala?" protočila oči v sloup. Tenhle vlk si asi ještě nezahrával s místní magií. Inu, ona už o ní něco málo věděla a milovala to. Toužila po veškeré magii, kterou mohla získat. Jen škoda, že se ta její ještě neobjevila.
Ošila se, když vyslovil její jméno. Proč byla najednou tak nervózní? Nebyla to nervozita, kterou by znala - jí ostatně málo co rozházelo. Tak co se s ní dělo? Snažila se nedat nic najevo, když se představil. Hm, tak Thaum, pomyslela si. Nevěděla, co si o vlkovi myslet. "Já myslela, že nepreferuješ jména," poznamenala nakonec - protože se tvářil skoro smutně, když mu řekla své jméno jako by doufal, že mu řekne, aby jí oslovoval jako... broučka. Divný.
Když se k ní však sklonil a ptal se jí, zda chtěla, aby jí kousl, několikrát divoce zamrkala, jak se snažila pochopit, co od ní vlastně chce. Nejistě se ošila. "Proč bys to dělal?" nechápala.

Září 8/10 - Yggi

Yggi jí poslouchal, ale Odine měla pocit, že jí zase tolik nevnímá. Ona sama nevěděla, jak by mu smečku přiblížila, ale... byla výhodná pro přežití. Sama příliš dobrá lovkyně nebyla, ale zdálo se jí, že ve smečce se toho po ní zase tolik nechtělo. Přišla a jedla, pak spala. Bylo to celkem příjemné, jen trochu svazující. Byla zvyklá na horší podmínky, proto zamrkala, když se jí Yggi ptal, jestli jedla dost. "Mají jídlo," přitakala. "A dávají mi tolik, kolik chci," ujistila ho. "Nemusíš se o mě bát, Yggi, já se o sebe zvládnu postarat. Snad bych si zvládla i něco ulovit," dodala, přestože věděl, že její schopnosti nebyly valné. "Ale vážně. Klid. Vrba není tak špatná, i když jsou to matčini sourozenci, oni... nejsou jako ona," vysvětlila. Myslela si, že Yggi to pochopí přesně tak, jak to myslela. V tomhle o něm neměla pochyby. Oba si mysleli o matce to samé.

Září 7/10 - Yggi

Odine hleděla na svého bratra. Ráda by věděla, co se mu odehrávalo v hlavě, ale za tu dobu, co se neviděli, se příliš mnoho změnilo. A ona se bála, že ho ztrácí - netušila, jak moc se plete, netušila, že její bratr by jí nikdy nedovolil, aby se ještě někdy ztratila. Ne. On jí bude vždy nablízku.
Odine sama ještě netušila o magii, která jí kolovala v žilách a která způsobí, že už navždy bude vědět, kde její bratři jsou - a nejen to.
"Ano, rodina," přikývla. "Není to stejné jako s otcem, ale ani jako s námi třemi, ale není to špatné. Postarají se o nás. Je to jistota. Mají jídlo a jeskyni," popsala mu. Byla to jistota, kterou neznali a která jim byla velmi vzdálená. Tak moc, že Odine ani nevěděla, jestli ve Vrbě vůbec zůstane, ale na tom teď nezáleželo. Jiné řešení zatím neměla.

Září 6/10 - Yggi

Odine viděla ve svém bratrovi smutek a chápala ho. Věděla odkud pramenil. Všechny ty sliby je jen zraňovaly, ale pokud si Yggi myslel, že byl jediný, kdo byl odhodlán je udržet pohromadě, pletl se. Odine byla stejně odhodlaná, ne-li více. Možná jí v tom magie pomůže, až se u ní projeví. Doufala, že se tak stane brzy.
Potřásla hlavou. "Snad, trochu. Jsem větší, ale na tebe pořád nemám," postěžovala si. Její bratr byl oproti ní pořádně obří, ale uměla si představit, že až úplně vyroste, bude vyčnívat i mezi ostatními vlky.
Zastřihala ušima, když se ptala na tetu. Odine si nebyla jistá, jak odpovědět, ale nakonec přeci jen s něčím přišla: "Tvrdá, ale řekla bych, že lepší, než jsme si mysleli. Přijala mě ve Vrbě, nechala mě tam odpočinout, nechala mě najíst. Řekla mi, že je to můj domov a oni že jsou rodina," vysvětlila mu. Byla přesvědčená, že to samé řekne i Yggimu.

Září 5/10 - Yggi <3

Odine se na svého bratra usmála, když se od něho na kousek odtáhla, aby mu viděla do tváře. Byl tak ledový, ale jí to nevadilo. Věděla, že i on si prošel peklem. Konečně někdo, kdo jí rozuměl. Měli stejné vnitřní rány, jejich srdce krvácelo stejně. Cítila se s ním nejlépe, jak mohla. "Já vím, že ano. Stejně... nemáme kam jít," řekla mu. Žádný domov neměli. Otcova jeskyně byla bůhvíkde. Pochybovala, že Yggdrasil by to věděl přesněji než ona.
"Ty mě také. Už se nerozdělíme," slíbila bratrovi. Protože si neuměla představit, že by takový život chtěla žít. Život, kdy by je neměla u sebe. Slíbili si, že budou navždy spolu a ona to mínila dodržet.
"Já vím. Ale neboj se. Naučila jsem se o sebe postarat sama. Na mě si jen tak někdo nepřijde," ujistila brášku a zazubila se na něho.

Září 4/10 - Yggi <3

Odine by takhle mohla zůstat navždy. Nikomu nikdy nevěřila tolik jako svému bratrovi. Byl jejím ochráncem, někým, kdo jí vždy skutečně chápal. Prožili si to samé a vždy to byli jen oni dva a Dante... Dante, který se je rozhodl opustit. Neměla mu to za zlé... asi. Chápala, že Vrba byla domov, který by pro ně byl vhodný, kdyby ho poznali dříve. Jenže oni to štěstí neměli. Už byli moc staří, moc poškození neexistující výchovou jejich otce a matky, která zmizela.
"Pak pojď do Vrby. Jsme tam doma. Skutečně doma," ujistila Yggiho. Věděla, že i on měl jen vágní představu o tom, co domov vlastně znamená. Bylo to pochopitelné. Ani jeden z nich domov nikdy neměl.
"Aha. Zůstal jsi sám," vydechla smutně. To nechtěla. Yggi si tohle nezasloužil. "Smrt se mi vysmála a někam mě přenesla," vysvětlila, protože sama nevěděla, kde se vlastně octla. "Setkala jsem se s vlkem, který se o mě postaral, a pak... pak jsem se octla ve Vrbě," dořekla, aby pochopila, co se s ní stalo.
Zeptal se na matku, ale to nejlepší, co mu mohla dát, bylo zavrtění hlavy. "Nikdo o ní nic neví. Zia Lia říkala, že tam nebyla," řekla mu jen. To bylo vše, co věděla.

Září 3/10 - Yggi <3

Cítila se tak bezmocně, přesto byl svět o trochu více v pořádku, když se tiskla do srsti svého staršího bratra. Měla přivřené oči a nechtěla si připouštět, že svět kolem nich by je zase mohl rozdělit, protože teď byla nejšťastnější. Byli zase spolu - ale i jí v hlavě vytanulo, že to tak nemuselo být na pořád. A dost možná ani nebude.
"Já tebe taky," ujistila ho a vzhlédla k němu. "Nevěděla jsem, kde je vám konec. Ocitla jsem se... ani nevím kde," povzdechla si. "Ale našla jsem Vrbu, ale Danteho ne. Jen ziu Liu. Dante tam asi bude také, ale... je to velká smečka. Mám tam dovoleno zůstat. Mohl bys... taky. Určitě," ujistila Yggiho - jen nevěděla, jestli její bratr zůstat chce. "A co otec? Jsi... s ním?" ptala se. Protože i otce neviděla velmi dlouho.

Odine protočila oči v sloup. Jasně, že tohle ho vykolejilo - jasně, koho ne? - ale ona se musela uchechtnout. "Můj otec nemá nohu. Teda jako má, ale kovovou," vysvětlila. Tenhle týpek si možná myslel, že byla jen rozmazlenou princezničkou k té však měla Odine hodně daleko. Rozmazlená nebyla ani zdaleka.
Zamrkala však, když jí začal vyjmenovávat všechny přezdívky, kterými jí mohl říkat. O co se snažil? Odine tomu příliš nerozuměla, možná trochu přimhouřila oči - tak podezřívavě, protože se zamýšlela nad tím, zda je to nějaká hra. "Co zkusit jméno?" zeptala se ho nakonec, protože pořád nevěděla, co na ní zkoušel. "Já jsem Odine," představila se. Mohla si vybrat jiné jméno, vzpomněla si, protože to jí říkala zia Lia, ona však byla příliš zvyklá na Odine. Škoda, stále bude mít ve jméně připomínku svého otce.
Neděsila se ho, přestože stál těsně u ní. Čeho by se měla bát? A proč? Ublíží jí? Nebyl by první. "Podle mě? Co já vím," prohlásila, ale její hlas už nezněl ani drze. "Chceš mě zakousnout, nebo na co si tu hrajeme?" ptala se - protože to pochopitelně netušila.

Odine si vlka prohlédla jako by snad nad tím, zda by mohl být její otec opravdu přemýšlela - samozřejmě, že nemohl, věděla, kdo byl její otec, ale přesto měla pocit, že v něm alespoň kapku mohla zanechat nejistotu. "Nejspíš ne, na to máš moc nohou," opáčila. Jo, její rodina byla fakt divná. Možná si její rodiče vůbec žádný vlčata dělat neměli, na to už však bylo poněkud pozdě.
"Ale ale, najednou jsem broučku?" zeptala se. Přisunul se k ní blíž, ale ona se ani nepohnula. Myslela si, že jí zastraší? Ts, tak to se pletl! Odine byla nebojácná, nebo si to o sobě vždy alespoň myslela. Přežila pořádně těžké situace a ač většinu z nich vytěsnila na okraj své mysli, stejně věděla, že byla silnější než tenhle vlk.
"Upřímně? Ne," prohlásila. "Ale je mi to fuk," dodala. Možná to byla lež, možná netoužila po ničem jiném než po tom, aby na ní někomu záleželo. Ostatně zůstala sama a ve Vrbě se na city moc nehrálo - ne, že by byla nějak měkká, to ne.
"Odchod neznamená vzdát se. Proč bych měla zůstávat s někým, kdo se jenom ohání kecama?" ptala se. Věděla, že dělá to samé - ale ona na rozdíl od něj byla... vlče. Nebo vlastně ne tak docela vlče, byla už spíše dospělá, ale to tenhle otrapa vědět nemusel.

Odine se ušklíbla a protočila oči v sloup. "Já byla vždycky sama. Proč bych jako teď měla potřebovat propustku?" zeptala se vlka, který si na ní nejspíše chtěl vyskakovat. Mohl - a velice snadno. Odine byla drobná a ač její slova byla ostrá jako břitvy, bylo to celé. Neměla by se jak bránit, kdyby se černý vlk rozhodl, že jí prostě zabije. "Jsi můj otec, nebo co?" optala se.
Musela k němu vzhlédnout, ale neustoupila. Kde se v ní bralo to sebevědomí? Asi to byl důsledek toho, že se vždy starala jen sama o sebe - nic lepšího totiž neměla. "A to jsi hned usoudil, že já nejsem vybraná osoba?" nadzvedla obočí.
"Co bych jako měla mít? Já nevím, kdo si mě tady začal hrozně vtipně dobírat, protože jsem se koukla, co to tady leží za černou díru," prohlásila a vzápětí dodala: "Já se nevzdávám." Kdyby se vzdala, už by byla dávno mrtvá. To byl jediný fakt o kterém neměla nejmenší pochybnosti.

Září 2/10 - Yggi <3

Samozřejmě, že nebyla u jezera sama, bylo tu spoustu vlků, přesto však její srdce zvláštně zaplesalo - a záhy pochopila proč. Yggiho hlas byl hlubší, než si ho pamatovala a jeho pach byl také trochu jiný, přesto však by svého bratra poznala kdekoliv.
Otočila se na něho a usmála se, když jí oslovil. Konečně se cítila jako doma. Nebylo to tím, jestli byla nebo nebyla ve Vrbě, bylo to tím, že se viděla s milovaným bratrem, který jí tak moc chyběl. "Fratello," vydechla a skoro bojácně k němu udělala pár kroků jako by se obávala, že se rozplyne, když se pohne příliš rychle. Samozřejmě, že hned přišla blíž, když si byla jistá, že nezmizí.
"Jsi vážně tady," vydechla - šokovaná. Opravdu tu byl. Kde byl? Zůstal s otcem? Chtěla se ho zeptat na tolik věcí! Ale jen se o něho opřela. To stačilo.