Příspěvky uživatele

Malá vlčice beze jména s mokrýma packama se zadívala na svou matku. “Lacrime,” zopakovala po ní. “Uschne,” přikývla zamyšleně. Dosud nemluvila, ale poslouchala. Sbírala slova jako střípky skládačky, která tvořila celý velký svět kolem ní. Dosud z něho viděla jen malinko - jen vnitřek jeskyně ve které se narodila, jen matčinu srst a packy a ouška jejích bratrů, které sledovala od matky a ze vzdálenosti, která se zdála být bezpečná. Měla jít blíž? Bála se? Sama to nevěděla. Matně si uvědomovala, že ke strachu nemá důvod, poznala dosud jen bezpečí.
Bratři se prali a ona tomu s matkou přihlížela. Bývala by se přidala, ale byla si vědoma toho, že nebyla tak silná. Cítila v sobě jistou slabost, která by ji frustrovala, kdyby ty pocity byla schopná pochopit, ale nebyla. Byla jen vlčátko, které sotva spatřilo světlo světa.
“Lento Dante,” řekla sousloví, které její matka opakovala nejčastěji a pohlédla na mladšího bratra a znovu na matku, aby jí dala najevo, že to pochopila správně. Lento Dante byl mladší bratr, ale kdo byla ona? A její starší bratr?
“A on?” Zeptala se maminky a kývla na nejstarší vlče. “E io?” Tázala se zmateně. Nechápala jméno, ale byla si jistá, že Lento nebo Dante, nebo obojí, vyjadřovalo jejího bratra. Tak co znamenali oni dva?