Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Slyšela divný zvuk. Strachy zvedla hlavu a rozhlédla se. Světlo už bylo dávno pryč. Setmělo se velmi rychle, rychleji než byla zvyklá. Strašilo jí to, přestože ve tmě viděla skoro stejně dobře jako ve dne, něco na noci bylo znepokojivé. Samozřejmě nemohla říct co a asi by se nejspíše styděla to vůbec přiznat nahlas, ale mrkala do tmy a snažila se přiřadit zvuk k tomu, co ho mohlo vydávat. Slyšela snad ptáčka? S doširoka rozevřenýma očima si pro sebe zakroutila hlavou. Sice si nebyla jistá, ale tušila, že ptáčci létají jen přes den a v noci obvykle spí. Slyšela to znovu! S bratry leželi bok po boku v jeskyni u matčina boku, cestovali už několik dnů a přespávali kde se zrovna dalo, ale tohle jistojistě ještě neslyšela! Sourozenci byli semknutí v jednom klubíčku a Odine moc toužila si znovu lehnout, zachumlat se do jejich kožíšků a usnout tak pokojně jako spali oni, ale nešlo to. Sotva mohla spát, když slyšela ten divný zvuk!
Snažila se na to přijít! Snažila se, jenže to bylo marné. S nesmírným strachem se nakonec zvedla a udělala několik nejistých kroků k ústí jeskyně, kterou jim Padre našel, aby v ní strávili noc. Sama nevěděla, co se chystá udělat, ale myslela si, že ten zvuk vydává něco venku. Strach lomcoval jejím maličkým tělíčkem, ale ani jí nenapadlo otce probouzet. Spal na zádech a Odine si uvědomila, že ten zvuk je mnohem hlasitější, když je mu blíže! Sípal a vydával chrápavé zvuky tak nahlas, že by to dozajista vzbudilo i mrtvého. S údivem na něho hleděla, ale v její drobné hlavince to dávalo smysl. Samozřejmě, že se bála otce, protože ten ji mohl ublížit ze všeho nejvíce. Strach však ustal, nemusela se bát monster, která číhala venku, mimo jeskyni. Strašákem se ukázal být její otec. S tím se svedla smířit, a tak se vrátila k bratrům a znovu usnula jako když jí do vody hodí.

Odine viděla znepokojený pohled staršího bratra. Cítila se stejně. Bála se, ale co mohli dělat. Museli těžit z toho, že byli spolu. Třeba... třeba se otec rozmyslí. Třeba nakonec řekne, že budou moci všichni zůstat spolu. No a kdyby s nimi nakonec byl i on, asi by to nějak přežili, ač byl děsivý a bylo zcela zjevné, že si s nimi bude dělat co se bude líbit jemu.
I přesto se Odine bála, že jí někde nechá, když nebude poslouchat, bylo však zřejmé, že to hrozí jen jí. Mladší bratr - Dante - byl zcela zjevně u madre. A starší bratr - Yggi - byl zase otcův. Ale co ona? Byla navíc, uvědomovala si. Nějak si je rozdělili a ona z nějakého důvodu byla s otcem, nebyla si však v tu chvíli ani jistá, že chtěla být s madre, když viděla, že vůbec nic neudělala. Otec jim něco provedl, aby je přinutil jít k němu a madre tomu jen přihlížela.
"Padre nás nějak ovládl. Nemohli jsme se hnout," řekla tiše Dantemu, který to vůbec neviděl, protože byl u madre, která mu dala bezpečí. Co dal padre jim? Zákony.
I jí zajímalo, jak jsou vrby daleko i to, co madre Dantemu vlastně řekla, nebo ne, a tak se na bratra vyčkávavě zadívala.

Odine cítila otce kdesi za nimi. Trochu se bála, když však byla s bratry, bylo to mnohem lepší. Cítila, že i oni se báli a byli z nové situace vykolejení. Danteho slova zněla nedůvěryhodně. Všechno si sedne? To si nemyslela. Dante byl přeci s Madre, ten se bát nemusel. Souznění našla s Yggim, který byl zrovna tak nejistý jako ona, snad proto se k nim přitiskla blíže. Nacházela u nich ujištění a oba byli tak velcí, že by ji jistě ochránili, kdyby se Padre nakonec rozhodl, že jí tu třeba nechá. Nevypadal na to, ale zdálo se, že chce hlavně Yggiho.
S Yggiho otázkou souzněla mnohem lépe. "Stiamo insieme, va bene," sdělila bratrům tiše tak, aby to slyšeli jen oni dva. Neměla chuť se od nich vzdalovat a i Madre se zdála být příliš vzdálená, navíc zůstala s Padrem a to se jí nelíbilo. A tak, ač by jindy vyhledala matčinu ochranu, teď byla s bratry, ač by jí jen těžko ochránili. Byli větší, ale ne větší než jejich otec. Nezbývalo jim nic, než doufat, že spolu zůstanou. Proč by vůbec neměli?
"Jsme spolu, je to dobré," zašeptala, protože si vzpomněla, že otec nechtěl, aby mluvili jako Madre. A ona věděla, že musí dělat vše, jak Padre chtěl.

//Vyhlídka

Odine cupitala před otcem, který je pronásledoval. Malá vlčice se cítila nejistě a ztraceně. Věděla, že kdyby se opozdila, Padre na ni nepočká a Madre si možná ani nevšimne, že se ztratila. Měla pocit, že od té doby, co se Padre objevil na ně s bráškou zapomněla. Nechápala to, nerozuměla tomu a chtěla, aby vše bylo jako dřív. Chtěla se vrátit do jejich jeskyně. Ani se na otce neohlédla, ale když se Madre zastavila v podivném, tmavém lese, neváhala a poskočila ke svým bratrům, tak jako vždy, protože ti jediní znamenali jistotu. Byli možná malí, ale byli tři. Patřili k sobě a ač v nich jejich rodiče neprobouzeli nic jiného než nejistotu, byla si jistá, že dokud budou spolu, budou v bezpečí. Věděla, že se je snažili rozdělit, ale nechápala k čemu tedy teď vlastně docházelo. Její malá hlavička to nebyla schopná všechno pobrat.
Ani ona nevěděla, jestli smí promluvit - a když už, tak jak? Padre jim zakázal mluvit jako Madre a ač uměla mluvit i jinak, přirozenější ji byl jazyk Madre - tím ale nikdo nemluvil? Tak proč jím mluvili oni? Nechápala to, ale rozhodla se raději nic neříkat. Jen se přitiskla k bratrům. I oni byli plní nejistoty, ale mohli být plní nejistoty spolu. Tři malé, chlupaté koule tisknoucí se k sobě, tak jako vždycky. Byl to její svět, to, čemu rozuměla a co chápala.

Odine se nelíbilo, že nemohla ovládat vlastní nožičky. Seděla před otcem a chvíli se nemohla ani pohnout. Otec se poslouchá, opakovala si ta slova stejně jako své jméno, ale ani jedno se jí nelíbilo. Její bratr... ne... Yggadirasil (nebo tak nějak?), byl stejně strnulý jako ona. NeDante zmizel i s Madre. Měla pocit, že nemohla dýchat. To je opravdu Madre nechá s tímhle divným vlkem?
Začal je poučovat. Začal jim říkat, jak mají nebo nemají mluvit a jí to připadalo nepochopitelné. Vždyť tady doteď ani nebyl! A kde byla Madre? Proč odešla? Proč je tu nechala?
Pochopila, že Padre znamenal příkrost, probouzel v ní něco, co se jí nelíbilo, ale protesty byly zcela evidentně nesmyslné. Stáhla se a sklonila hlavu, ale aspoň jim dovolil jít za Madre. To jí uklidnilo a když je instruoval, aby vstali a běželi před ním, vůbec neváhala. Rozhodně se nechtěla opozdit. Jak by asi přežila sama? Yggi, jak si ho v hlavě překřtila, šel s ní. I to jí uklidňovalo .Vše by bylo v pořádku, kdyby je nevyprovázel otcův ostříží pohled.

//Zarostlý les

Myslela si, že bude klidné. Možná se to zdálo být bláhové, ale Odine toho ve svém krátkém životě zatím zase tolik neviděla. Madre byla jediným pevným bodem jejího života - a to netušila, jak moc je nejistá. Měla tušit, že se chystá něco horšího, něco, co nebude schopná pochopit. Madre jí měla říct, že existuje strach a že přichází s jejím otcem. Milovala jejich život, dokud nepřišel. Maso, které Padre přinesl, sice vonělo, nemohlo to však vynahradit to, co představoval. Malá vlčice necítila nic jiného než plíživý strach. Máchala ocasem, aby dala vlkovi najevo, že tu nemá být, tomu to však bylo lhostejné. Myslela si, že si jí ani nevšiml. Mezi její myšlenky se vkrádal strach a zmatenost, které nesvedla vzdorovat. Mír v jejich životech narušil otec a Odine, jak teď znělo její jméno, byla přesvědčená, že už se to nikdy nezmění. Mlčela a jen přemýšlela, nebylo ale nad čím. Musela se přizpůsobit. Mnoho možností neměla. Mohutný vlk o kterém Madre mluvila jako o jejich Padrem byl zkrátka děsivý. Mohla být ráda, že jí nevyhnal, protože by to podle všeho klidně udělal při nejmenším náznaku vzdoru. Mála vlčice neměla na výběr. Musela se přizpůsobit.

Vlčice se snažila poznat svět. To nebylo tak lehké, jak se mohlo zdát, protože její matka nemluvila a její bratři byli stejně neznalí jako ona. Asi bylo pochopitelné, že nemohla vše znát hned, ale ona chtěla. A jak se zdálo, byla dost tvrdohlavá na to, aby se o nějaké znalosti alespoň trochu pokoušela. A tak seděla pod stromem, mhouřila oči a snažila se pochopit vše, co viděla kolem sebe. Energický bratr lítal všude kolem ní a ona se musela o to více soustředit. Támhle viděla něco, co létalo kolem květiny a bzučelo to. Odine se neptala, zvykla si, že Madre s nimi mluví jen velmi málo, ale svým způsobem to bylo něco, co jí částečně uklidňovalo, protože to bylo známé a bezpečné. Elegantně, alespoň na to, že byla vlče, se zvedla na packy a párkrát máchla ocáskem, aby se ujistila, že tam stále je a nikam neodešel. Les ve kterém přebývali nebyl tak zajímavý a podněcující, jak by si bývala představovala. A to si nemyslela, že by toho chtěla zase tolik, když chtěla jen poznat vše, co se kolem ní nacházelo a chtěla tomu porozumět. Támhle zase spatřila divné hnědé stvoření, které však zmizelo na stromě, hned jak jí spatřilo, a to se za ním chtěla Odine vrhnout, aby to pořádně prozkoumala. A jak se tedy měla něco dozvědět, když před ní vše utíkalo?! Ono i ta létající věc zmizela rychleji, než se k ní stihla přiblížit. Takže její studium bylo vlastně skoro úplně k ničemu. Už jí to přestávalo bavit. Takhle se vůbec nic nenaučí!

She knew very little so far. She had seen days and nights, she had seen sun and grass, trees and stones, but still she knew nothing. She was small, and to understand the world required much more than her little head could yet contain.
She felt that she knew those she spent the most time with best of all. Her brothers and Madre. Their presence meant safety and peace. She knew that Madre was watching her and nothing could ever happen to her under her protection. Playing with her brothers was harder for her because it seemed that her brothers had a little more life in them than she did after all. She didn't like it and wanted to match them, but it wasn't easy, not when she was so small compared to them. It was something she couldn't do anything about.
When Padre came along everything was much worse. His presence was terrifying, he had turned their world upside down from the start and what had seemed like safety suddenly had an aftertaste of fear. Suddenly she had a name, without understanding exactly what it was. He had told her she was going to be Odine, and so she probably was Odine.
She understood at once that resistance was unwelcome. This wolf had all the power over her and she didn't understand what gave him the right to do so. And why had she allowed Madre to do this in the first place? Why was this all happening and would it end? Madre had broken away and she should have left them with him? She was desperate.

Srpen 2/10 • Keziah


Odine pozorovala svou odraz zcela zabraná do zkoumání své podobnosti s otcem - byla tak zabraná, že si vůbec nevšimla kohosi, kdo se k ní připojil. Honem vzhlédla, když se ozval hlas a vzhlédla k většímu vlčeti, byla dokonce větší než její bratři, musela být asi starší. "Sì, sono," odpověděla jí, než se opravila. "Jsem," řekla jí. "Jen jsem se dívala na tuhle divnou louži," vysvětlila jí nejistě a ohlédla se na jezero.
Odine vlastně nechápala nač se jí vlčice ptá, ale usoudila, že asi byla v pohodě. Nikdo jí zatím nehledal a pochybovala, že by se tak stalo, i kdyby byla pryč mnohem déle. "A ty?" oplatila jí otázku. Bylo zvláštní mluvit s někým cizím. Asi by neměla, nebo ne? Ale vlčice nevypadala nebezpečně, jen nebyla rodina. A ona znala jen svou rodinu.

Srpen 1/10 • Keziah

Malá vlčice se dokolébala až k jezeru. Trochu se zatoulala, ale nechtělo se jí stále poslouchat a nikdo jí neřekl, že sem nesmí. Odine, jak se prý jmenovala, jezero ještě nikdy neviděla. Chvíli ohromeně stála a hleděla na tu velkou louži. Tady muselo ale pršet, říkala si, protože nechápala, že voda se nebrala jen z mraků. Došla opatrně blíže, protože si bála, že kdyby do vody spadla, už by nevylezla ven. To kdyby viděl její mladší bratr úplně by se rozzářil. Dozajista by tam hned skočil.
Vlče se opatrně rozhlédlo a když seznalo, že nikde nebyla ani noha, klidně se napila. Bylo zvláštní být sama, byla totiž zvyklá na společnost svých bratrů a matky. Na otce si asi jen tak nezvykne. Jeho přítomnost byla přinejmenším děsivá.
Několikrát máchla ocáskem a dřepla si na břeh. Tak a co teď? Mohla tu zůstat, nikdo jí nehledal a ještě se jí zpátky nechtělo. Cestu určitě najde, ujišťovala samu sebe a sledovala, jak si vítr hraje s hladinou vody, která se rozlévala až daleko k nebi. Tak daleko, že by tam určitě ani nedošla. A jak hezky se na hladině odrážely stromy! To je ale pěkná louže, říkala si vlčice. Napadlo jí, že když se nakloní, bude se sama moci prohlédnout v odraze, a tak to udělala. Ještě nikdy neviděla svůj odraz, a tak si prohlížela své zlaté oči, které na ní z louže překvapeně hleděly i kožíšek, který se více podobal otci než matce. Ta podoba jí zarazila a příliš se jí nepozdávala. Škoda, že nebyla podobnější Madre.

Odine vůbec nechápala události, které se kolem ní děly. Stále v hlavě měla jen to, že je Padre chce rozdělit - a ještě své jméno, které jí stále znělo hlavičkou, jak se snažila pochopit, že jí tak teď budou říkat. Asi? Nejistě na vzteklého vlka hleděla. Bála se ho, uvědomila si, ten pocit v břiše byl strach, který se v ní svíjel jako klubko hadů.
Dívala se po svém bratrovi, který se teď jmenoval Yggdrasil a po Madre, která ale neudělala vůbec nic - jen u sebe držela Nedanteho. Chtělo se jí zavýt na Madre, aby něco udělala, aby je ochránila, ale ona jen skláněla hlavu, zatímco Padre se na ně rozkřikoval. Jeho slova byla těžká a švihal jimi jako bičem. Mohl se jí divit, že nechtěla? I ten drobný vzdor však rozbil svým příkazem. Odine si ani neměla čas nic promýšlet (ač věděla, že by nemohla nikam jít sama, umřela by, potřebovala Madre), ale její pacičky jí samy zvedly a donesly k otci, kde si přímo před ním sedla spolu s Yggdrasilem, který se po ní díval stejně vyděšeně jako se ona dívala na něj. Co měli dělat? Co vůbec mohli dělat? Museli poslechnout. To jim řekl Padre zcela jasně. Padre... ne, ne Padre, ale otec. Otec se poslouchá.
"Otec se poslouchá," zopakovala Odine tiše, když vzhlížela k vlkovi, který se nad nimi tyčil jako bůh. Strach jí neopouštěl. Dívala se na něho i na jeho kovovou nohu a přemýšlela, jak k té věci přišel. Šla z něj hrůza. Neměla však šanci bez něho nebo Madre přežít. Musela se přizpůsobit, stejně jako její bratři. A mohla jen doufat, že zůstanou spolu. Srdce jí bilo tak rychle, když hleděla na to, jak Madre s bratrem mizí. Museli jít také. Museli, ne? Padre jim jistě přikáže, aby šli a oni půjdou, i kdyby je neovládl. Ať už to udělal jakkoliv.
Slyšela, jak Madre šeptá, že to bude bene, ta slova však nebyla určená pro ní, ale pro jejich malého bratra, který byl u Madre, která se vydávala pryč. Padre říkal, že půjdou také. Možná, že když budou poslouchat, tak se nerozdělí a vše opravdu bude bene. Ještě jednou si vyměnila s bratrem pohled. Tiše k ní promluvil - tak, aby to otec neslyšel. "Andiamo," zopakovala po něm, ale neodvážila se vstát, než k tomu otec svolí. Chtěla být hodná, aby mohli jít také. Nechtěla, aby jí tu někde nechal zemřít. A trochu se bála, že by to udělal.

Co asi tak mohla malá vlčice dělat v horké letní dny? Odine toho ještě moc neznala, horké slunce však prohřívalo její jemný kožíšek, když se hřála na slunci. Když však vzhlédla a snažila se pochopit slunce, k ničemu nedošla, jen jí bolely oči, když k němu obracela hlavičku. Co asi to světlo bylo? Maminka jí řekla, že slunce. Ale co bylo slunce? A bylo opravdu takhle moc horké? Kvůli němu jí prý pálily pacičky, když se procházela po kamenech. Nešlo jí to moc do hlavy? Jak by jí mohlo být horko kvůli tomu kruhu, když byl tak daleko? Jakou magií asi vládlo? Vlčice si tím lámala hlavu, ale jako jedinou jí otázka slunce podle všeho zaujala natolik, aby se tím tak moc trápilo. Bratři si obvykle hráli, ona se však jen málo zapojovala, protože byli silnější a vždycky jí přeprali a taková hra jí ani trochu nebavila.
Horko. Bylo jí horko. Ano, určitě ano. A mohlo za to slunce. Proč? Tím si pořád nebyla jistá. Mohla si nad tím lámat hlavu, jak chtěla, ale prostě na to nemohla přijít a maminka na ně nejčastěji jen tiše dohlížela, aby se nezatoulali příliš daleko, ale Odine se netoulala. Zůstávala u ní a nechávala se hřát sluncem.
Co vlastně znamenalo léto? Bylo tohle léto? Bylo slunce léto? Nebo to bylo naopak? Nebyla si tím jistá, ani nevěděla, jestli její myšlenky v ten horký letní den dávaly smysl. Možná ne, ale byla unavená a klížily se jí očka. To dělalo to horko, jenže vlčice zatím nepoznala nic jiného. V jeskyni jí bylo příjemně, tam to bylo hezké – bylo to tím, že tam bylo… chladno?
Osvěžila se tím, že se na chvíli skryla v jeskyni. Bylo to zvláštní, protože to pomohlo jen na chvíli. Lámala si tím hlavu. Seděla pak venku na tom horkém kameni a přemýšlela, co to vlastně znamenalo. Celá ta věc s horkem a zimou. Ze světa však zatím viděla tak málo, že nic z toho neuměla pořádně pojmenovat. Chtěla se vydat ještě dál, než za hranice jejich malého plácku kolem jeskyně, ve které se narodila, ale nemohla. Maminka je hlídala, a tak mohla jen sedět a přemýšlet. Její mysl byla plná otázek, které se někomu mohly zdát hloupé, Odine však byly sotva dva měsíce. Samozřejmě nemohla chápat léto – ani zimu, kterou ještě pořádně ani nepoznala.
Znala slunce a znala měsíc, znala den a znala noc. Teď byl den – a bylo horko, tak moc velké horko. I maminka často usínala, ač je stále jedním okem hlídala. Musela, protože její bratři byli stále na nohách a někde šmejdili. Ona byla obezřetnější, raději vzhlížela k nebi a přemýšlela nad tím kruhem nad svou hlavou, nad jeho září a nad tím, kam asi chodí spát, když vyjde měsíc.
Jaké to asi bylo jindy? Jednou zažila den, kdy slunce vůbec nevyšlo a halily ho… mraky. Ano, mraky. To bylo zvláštní. Prý to nebylo nic neobvyklého, prý se to stávalo. Zajímavé. Kam tedy slunce šlo? A proč bylo pořád horko, i když nebylo na modrém nebi? Bylo takhle horko vždy? Tolik otázek trápily hlavičku malé vlčice, která jen pomrkávala na nebe. Napadalo jí toho tolik, ale její maminka byla tichá a mnoho jí toho nevysvětlila. A bráchové byli stejní troubové jako ona. Mohla si tak své otázky opakovat stále dokola – nezdálo se však, že by na ně kdy měla najít odpověď. Mohla se snažit jak jen chtěla, ale do hlavy jí odpovědi jen tak naskákat nemohly. A tak se nakonec upokojila, lehla si na kámen a položila si hlavičku na pacičky. Však ona se dozví, jak to s tím sluncem je. Do té doby si asi zdřímne.

Musela se nějak přimět k tomu, aby byla poslušnou vlčicí. Moc se jí nechtělo, ale neměla příliš na výběr, jak docela brzy zjistila. Myslela si, že se jí to příčí, ale musela se pokusit o to, aby vytrvala v tom, co se od ní čekalo. Musela. Myslí se jí honilo spoustu věcí, ale věděla jen to, že pokud chtěla žít, pak se musela ještě více snažit. Možná přežila, ale zdálo se, že to byla ta lehčí část. Myslela jen na to, jak krásný byl svět, dokud se odehrával jen v té jejich malé jeskyni.
Malá vlčice si až příliš lámala hlavu se světem - vždyť přemýšlela nad jménem i nad tím vším, co mělo být přirozené. Možná to nebylo tak jednoduché. Mládě to nemělo vůbec jednoduché, a to mělo být její jedinou starostí běhání a dělání vylomenin. Mohla doufat, že to nebude horší. Možná si na to všechno mohla zvyknout. Myslela si, že to nakonec zvládne a vytrvá, ale nebyla si jistá. Měla strach a ne jen kvůli otcově noze. Měděná věc, kterou měl místo před ní pacičky byla sice znepokojivá, když však promluvil bylo to ještě kapičku horší. Máchala ocáskem, ale přesto to k ničemu nebylo. Malé vlče nebylo pro dospělého vlka zrovna děsivé. Musela si připomínat, že tohle bylo lepší než prázdnota smrti. Musela si připomínat, že se jmenovala Odine. Musela toho tolik, že by se jí z toho až zamotala hlava. Mručela a skoro to znělo jako vrčení, k ničemu to však nebylo. Mínila, že tak to prostě bude a musela to vydržet, nehledě na to, jak malá byla.

10/10

Už se usmyslela, že přesně tak to bude. Bude tedy Odine, když to její otec řekl a bude poslouchat, když si to přál. Byl silnější, to byl jediný důvod - a také ten, že sama by zemřela. Třeba se budou držet pohromadě, říkala si, ale bylo to spíše jen naivní přání než cokoliv jiného. Musela se však přizpůsobit. Otci i jeho přání, protože jen ten, jak se zdál, mohl být její cestou k přežití. A ona teď nehodlala umírat, ne, hodlala ukázat, že v ní bylo mnohem více, než se zdálo. Byla drobná a slabá, ale byla vytrvalá - minimálně nezemřela, když se to zdálo být snadné (ne, že by měla skutečně na výběr, ale... žila). Musela otci dokázat, že byla stejně dobrá jako bratři. To se od ní očekávalo, nebo ne? (Ač byla pravda, že na mladšího bratra se skoro nepodíval... a ona možná byla jen navíc).

9/10

Odine se mohla jen snažit nevzdorovat. To jediné připadalo v úvahu. Neměla ostatně příliš mnoho možností. Její otec se stal pánem celého jejich světa. Matka se mu podvolila a od nich se asi očekávalo to samé. Nechtěla - a přesto musela. Nechtěla odejít, protože věděla, že kdyby jí odvrhli, zemřela by. Byla příliš malá na to, aby byla někde sama. Nikdo jiný než její rodina se o ní nepostará - nemohla za to, že její rodina byla trochu zvláštní. Musela se s tím vyrovnat, překonat to. Už skoro zemřela, tohle jí nezahubí. Její otec, ať už byl jakýkoliv, nebude její zkázou. Bude žít a nakonec tohle všechno překoná. Stane se z ní silná vlčice, jen musela najít svou vlastní cestu. Měla pocit, že to bude těžké, ale její krátký život byl přeci jen o trochu složitější než ten bratrů. Byli silní, ona ne. To byla snadná rovnice.