Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červen 5/10 - Cielo

Odine nevěděla, jak si drobek její slova přebere a nebyla si jistá, že jí na tom záleželo. Pokud jí rodiče něco naučili, bylo to to, aby se starala především sama o sebe. Na rodinu se příliš spolehnout nedalo, ta její jí to rozhodně dala velmi jasně najevo.
Vlče se o ní opřelo. Cítila ho u sebe, i když byl opravdu lehoučký jako pírko Byl rozkošnej, to se mu muselo nechat. Byl to navíc asi jeden z těch lepších příbuzných, ale pravda byla, že krom Lii ještě nikoho jiného z Vrby nepoznala - vždyť se ani neviděla s Dantem, ten by tu někde měl také být.
"To nic, prcku. Ne všichni rodiče se prostě o svoje vlčata starají. Važ si toho, že svého tátu zajímáš," řekla mu nakonec. Drobek byl tiše a působil skoro smutně. Nechtěla ho úplně hodit do deprese, ale šlo jí to asi lépe než si myslela. No, ona sama byla teď dost depresivní. Blížily se její narozeniny a ač se na ně tolik těšila, zjišťovala, že zase nebylo tolik o co stát. Mohla jen doufat, že objeví svou magii - ale... k čemu by jí to vlastně bylo?

Červen 4/10 - Cielo

To vlče bylo roztomilé. Bylo stejně nevinné jako byla jen před pár měsíci ona. Nevěděla, kdy se to změnilo, ale věděla jen to, že nebyla šťastná. Tohle vlče vypadalo, že mělo všechno na světě. A ona mu to přála, samozřejmě, jen... by si to samé přála i pro sebe. Nemohla se zbavit dojmu, že ona na tomhle světě byla omylem. Její rodiče zmizeli a kdoví, kde jim byl konec. Nestarali se o ní a ona se neměla starat o ně. Proč tady ale vlastně byla? Pochybovala, že by se rodiče měli aspoň trochu rádi. Nechtěla nad tím přemýšlet, uvědomila si po chvíli. Ona svůj život dostala a musela se s ním nějak vypořádat.
"Ne, můj tatínek není z Vrby," zakroutila hlavou. Její tatínek byl ze severu. Možná se tam vydal. "Má matka je z Vrby, ale... mám pocit, že se už nevrátí," řekla mu jen. Proč si to myslela? Protože kdyby se matka někam vrátit chtěla, bylo by to sem. A tady evidentně nebyla.

Červen 3/10 - Cielo

Odine věděla, že by možná na to vlče neměla být tak příkrá. Bylo malé, dokonce menší než ona sama. Nedala však na sobě nic znát. Ona také nechodila kolem a neptala se cizích vlků - i když ona asi nebyla tak úplně cizí - kde je její táta. To už vzdala.
"Nezlobím se," prohlásila Odine okamžitě, protože to tak ROZHODNĚ nebylo - a nebo bylo. Ale co by to vykládala tomuhle prckovi? Musel být hodně malý a ona se nebude svěřovat nějakému sotva narozenému mrněti. Na to už byla moc stará. "A i kdyby jo, tak co? Proč tě to zajímá?" zabručela a nasadila pyšný výraz. Ten měla po tátovi.
"Jo, no. Asi budeme ze stejný famílie. Z vrby," ušklíbla se jako by na Vrbě bylo něco špatného. Nebylo. Jen to nebyl domov, ne tak úplně. "Možná je tvůj táta tam," poznamenala. Alfredo? Tak se jmenoval bratr její matky, pokud si vzpomínala dobře. Jiného bratra neměly, ale také bylo možné, že tohle bylo vlče jedné z jejích sester. Rozhodně... byl stejně béžový jako oni všichni.

Červen 2/10 - Cielo

Odine byla sama celý deset minut. Ne, že by to počítala. Povzdechla si, když se ozval tichý hlásek. Nechtěla být dramatická - ale k čertu s tím! Mohla být dramatická! A tak ten povzdech byl pořádně dramatický! Vlče na ní promluvilo italsky. Její rodný jazyk v ní zarezonoval, ale rozhodla se nedat to na sobě znát. Otočila se na prcka, který jí stejně brzy přeroste, protože byla moc drobná. A nesnášela to. "Non perdonerò," prohlásila, protože zjevně musela být teď neustále v opozici. Nebo... nemusela? "Ne, to neznám. Vypadám na to, že vím, kde jsou všichni vlci světa?" ptala se vlčete. Jo, ona by taky chtěla vědět, kde má tatínka - ten už ale pravděpodobně zapomněl, že nějaký vlče má. Nedalo se nic dělat. Rodiče byli stejně přeceňovaný. "Možná už ho nikdy nenajdeš. To se stává. Zvykej si," zabručela.

Červen 1/10 - Cielo

Odine se stýskalo po bratrech. Vlastně se jí stýskalo i po otci. Zvláštní, že na matku si ani nevzpomněla, už dávno zmizela z její mysli a ať už byla kdekoliv, Odine na tom nezáleželo. Měla jen otce a bratry, nikoho dalšího. A ano, pak ještě rodinu, kterou nalezla ve Vrbové smečce, Odine si však nebyla jistá, co k těm vlkům cítí. Neznala je, byli to pro ní naprostí cizinci a ona nevěděla, jestli jim vůbec může věřit. Lia jí vyhrožovala, že jí vypálí oči a i když jí teď dala najíst a ujistila jí, že ve Vrbě může zůstat, nebyla si jistá, zda tam opravdu zůstat chce. Byl to asi domov - jediný pořádný, který kdy poznala - ale nevěděla, jak se ohledně toho cítí. Byla vlastně vcelku zvyklá se toulat, spát tam, kde táta řekne. A teď se měla zdržovat na jednom místě? Vždyť ze světa viděla tak málo... Byla hluboce nešťastná, to však nikomu neukázala. Komu také? Nebyl tu nikdo, kdo by jí znal, nebo komu by se nebála ukázat pravdu. Bylo jednodušší vše skrýt. A tvářit se naštvaně. Tak jako to dělala její teta. Bylo to jednodušší než vysvětlovat silnou depresi, která v ní byla zakořeněná.
A tak teenager v depresi došel až k jezeru. Ani to jí nedokázalo nadchnout, a tak si tam sedla a na chvíli se ztratila v myšlenkách. Konečně byla chvíli sama.

Odine se najedla. Bylo to první pořádné jídlo za... ani si nevzpomínala, kdy se pořádně najedla. Potřebovala trochu klidu na přemýšlení. Vlastně nevěděla, co by měla dělat, a tak zůstat ve Vrbě se zdálo být jako docela dobrý nápad. Měla jít možná hledat Yggiho a otce - pokud vůbec zůstali spolu. Ale tady byl Dante a Yggi možná sám najde cestu do Vrby, ale... co když ne? Ta myšlenka jí děsila. Co kdyby ho už nikdy neviděla? Musela s tím něco udělat - jenže problém byl, že nevěděla co. Kde by ho vůbec měla začít hledat? Promyslí si to.
Proto, když Lia souhlasila, že tu může zůstat, přikývla. "Nekuju žádný pikle. Jen asi nemám kam jinam jít," připustila. Poprvé tu myšlenku vyřkla nahlas. Otec jí sice řekl, že kdykoliv mohla dom§ - do jeho jeskyně - jenže si jen matně uvědomovala, kde vlastně byla. Už to bylo strašně dlouho, co tam byla naposledy. To bylo tehdy, když je otec odváděl z Asgaaru.
"Odine," připomněla zie Lie. Asi dávalo smysl, že si to nepamatovala, protože se viděli jen jednou a ta situace... no nebyla zrovna dobrá. To o nich ale Dante vůbec nemluvil? To se jí nezdálo.

"Možná," připustila Odine. Vlčice si nebyla jistá, jestli tady chtěla zůstávat, ale kam by měla jinam jít? Tohle bylo asi to, co jí bylo nejblíže domovu, ač tu ještě předtím nikdy nebyla, máti o tomhle místě mluvila - tedy, ona jim toho moc neřekla. Co si však Odine vzpomínala, máti jim toho nikdy moc neřekla. Pamatovala si od ní jen pár slov - a vlastně i své jméno získala až když se setkala s otcem. Už chápala, že celý její život byl divný a že možná nebyl takový, jaký měli ostatní. Bylo s ní něco špatně? Byla v něčem jiná? To nevěděla, ale hleděla na Liu, která měla do její maminky hodně daleko, a přesto udělala pro její přežití více než ona.
Donesla jí jídlo. Stačilo to k tomu, aby se Odine trochu uklidnila. Možná mohla zůstat. Alespoň než přijde na to, co se od ní čekalo. "Díky," vydechla nakonec, když přešla k masu a pustila se do něho. Lia se nemusela dělit a chápala, že by to asi ani neudělala, jenže jí pořád záleželo na tom, že měly aspoň trochu stejnou krev. Lia jí nenabídla, že může zůstat, přesto, když Odine snědla svůj oběd, zadívala se na tetu a otevřeně se jí zeptala: "Mohla bych tu zůstat? Aspoň... na čas?" zeptala se. Ještě ani nebyla dospělá, přesto měla pocit, že chybělo už málo. Léto se pomalu ozývalo.

Odine si nebyla jistá, jestli tohle místo vůbec chtěla hledat. Kdyby se jí někdo zeptal před rokem (dobře, nebyl to ještě úplně rok, ale bez kousíčku už skoro ano), tak by neváhala. Hned by se vydala do Vrby - v její mysli to byla dlouho pohádková říše zázraků, kde je rodina, která se o ní postará. Pak matka zmizela. A s ní i Dante. Zůstal jen otec. Ať na něho měla rozporuplné názory, alespoň zůstal. A pak tady byla tahle tetka a všichni rodinní příslušníci z matčiny strany o kterých neměla ani tušení. Co by dala jako malé vlče za rodinu? Všechno na světě. Teď? Nebyla si jistá, jestli jí za to někdo stojí. Snad Dante s Yggim. Těm jediným věřila. "Já to tady ale nehledala," opáčila Odine a rozhlédla se - bylo to tady pěkné, to ano, ale nebyla si jistá, jestli tohle byl domov. Neuměla si představit, že by někde zakotvila a tam zůstala. Bylo to pro ní nepředstavitelné.
Když se jí teta zeptala na tu banální otázku, uvědomila si, že hlady přímo umírá. Nejedla už kdovíjak dlouho. Nechtěl přiznávat slabost, ale nakonec přeci jen přikývla. "Mám," připustila. Možná mohla žádat svou rodinu alespoň o trochu jídla, no ne?

Květen 2/10 | Odin

Odine byla sama, ale tak nějak zjistila, že té samotě přivykla. Nevadilo jí to a když se dívala přes jezero, přemítala nad tím, co by měla dělat teď - kam jít, co dělat. Co se od ní čekalo? Měla pocit, že umí přežít, znala hrstku vlků, ale nikoho pořádně. Neměla důvěru vůbec k nikomu - k nikomu, kdo nebyl Yggi nebo Dante. A ti byli kdovíkde.
K jejímu překvapení se před ní objevil vlk, kterého nečekala ani trochu. Byl to její otec, kterého by si s jiným vlkem splést nemohla - už kvůli té jeho kovové noze, která byla dost nápadná. Nemělo jí překvapit, že na ní její otec vejral jako by si nebyl jistý, kdo před ním stál - na jeho obhajobu od zimy vyrostla - byla sice pořád menší na to, že jí měl být brzy rok, ale už nebyla malinké vlčátko. "Jo, to jsem já. Odine," připomněla mu, ale neměla vlastně pocit, že by jí tak někdy řekl od chvíle, co se rozhodl jí pojmenovat po sobě. "Jasně, že žiju, zvládnu se o sebe postarat," prohlásila, hrdá sama na sebe. On je sice trochu učil, ale pak už se musela postarat sama o sebe. A to celkem zvládala. "Smrt mě tehdy v zimě teleportovala pryč," vysvětlila mu, ač se neptal. Možná - spíš určitě - ho to ani nezajímalo.
"Nevím. Setkala jsem se s ním na chvíli v nějakém divném lese s mluvícím stromem, ale pak... jsme se zase rozdělili. Ty jsi se s ním neviděl?" ptala se otce, ale evidentně se s ním neviděl. To by se jí přeci neptal, kde je.

Ze všech míst na světě musela skončit zrovna tady. Nechápala to. Tolik si sem přála dojít a teď tu stála a nezanechalo to v ní vůbec nic. Popravdě? Čekala více. Doufala, že když přijde do míst, která její matka nazývala domovem, že se něco stane, že jí to změní. Nestalo se nic. Na zklamání si však už tak nějak zvykla. Bylo přítomno v každém okamžiku jejího života.
Možná doufala, že se setká s nějakým jiným, milejším příbuzným, než zrovna s Liou a ač Dante tvrdil, že Lia byla skvělá a vlastně vůbec ta nejlepší teta jakou mohli mít, Odine si to nemyslela. Spíš si říkala, že se její mladší bratr musel někde silně udeřit do hlavy (a nebo ho do hlavy udeřila Lia? To znělo pravděpodobněji), ale musela svého bratra ochránit. Možná bylo nakonec dobře, že byla tady. Možná Dante dovede Yggiho sem. A až budou všichni tři spolu, svět bude zase o něco lepší.
"Ne," řekla Lie. "Ale pořád mě naučil víc než máti, která se zdejchla hned, jak zavětřila příležitost," ušklíbla se Odine. Možná pořád mluvili o té rodinné soudružnosti, ale ona z ní zatím teda moc neviděla. Nebo prostě jen celá její rodina byla jedno velké zklamání. "Úplně ne," připustila. "Prostě jsem se objevila tady za rohem," vysvětlila. Ještě pořád jí mohla Smrt poslat kdovíkam. Bála se, že se teď bude přemisťovat z místa na místo, ale zatím stála pevně na místě. Zatím.

//Hrušňový sad

Odine nikdo pořádně nenaučil, jak se poznají hranice smečky, ani co by měla dělat, když se na takových hranicích octne, ale i kdyby jí to někdo řekl, asi by jí na tom nezáleželo. Nevěděla proč, ale cítila pachy vlků, které jí byly povědomé. Připomínaly jí domov - byl to samozřejmě nesmysl, protože žádný domov neměla, ale ten pach tady jí zvláštně uklidňoval. Nemínila se tomu pocitu podvolit, a tak vstoupila mezi stromy - všechno to byly vrby. Kdyby Odine věděla, jak vrby vypadají, možná by jí napadlo, kam právě došla - a kdyby byla mladší, možná by to v ní i něco zanechalo, jenže bylo už příliš pozdě a Odine nebyla malé roztomilé vlčátko. Byla to nabručená puberťačka, která se naučila být sama. To, co na ní čekalo v těch bájných Vrbách o kterých jí matka kdysi dávno říkala, jí nezajímalo tolik jako by jí to zajímalo, když jí bylo jen pár měsíců. Tehdy netoužila po ničem jiném než se sem vydat. Teď, když tu byla, jí na tom nemohlo záležet méně. Byla ztracená a neměla nikoho. I kdyby v tomhle lese někoho potkala, co to pro ní bude znamenat? Co od života chtěla, co čekala? Měla se otočit a zkusit najít bratry? Nebo tady byla z nějakého důvodu?
Kráčela lesem, aniž by jí někdo zastavil. Nakonec se však zastavila sama - a to teprve, když spatřila vlčici, kterou už znala. Byla to Zia Lia - jak si pamatovala od Danteho. A ona v tu ránu nevěděla, jak se zachovat - už jí však došlo, že tohle teda musela být Vrbová smečka.

//teleport z Čárylesa

Stalo se to znovu. Místo toho, aby plánovala, kam se se svými bratry vydá, se octla na nějakém neznámém místě. Sama. Znovu. Když si to uvědomila, bylo jí do breku. Chvíli jen bezradně stála na místě a rozhlížela se. Vůbec netušila, kde se nachází, nepoznávala to tady, ale bylo tu teplo. Chvíli jí ani nedocházelo, že to asi znamenalo, že zima byla pryč, ale ani z toho neměla radost. Kde to ksakru byla?
Byla z toho unavená. Stála tady a čekala, jestli se třeba nepřenese zase někam jinam, ale nic se nestalo. Nevěděla, zda to byla zrovna výhra. Byla z toho nešťastná, protože nevěděla, co to znamená. "Myslím, že už to stačilo!" zavolala naštvaně a zadupala packama do země. Chybělo málo, aby se rozbrečela, ale měla za to, že tohle by už mohlo stačit. Smrt si z ní už udělala dobrý den dostatečně a ona doufala, že se na místě zdrží déle než dvě hodiny.
Nevěděla, kde je, ale tady zůstávat nechtěla - a tak šla rovnou za nosem.

//Vrbový lesík

Odine byla hrdá na to, jak dobře to zvládli. A byla šťastná, protože byli všichni tři zase spolu. Odine nepřemýšlela nijak dlouho nad tím, jak to Gaia myslela - zdálo se jí, že tu byli jen pár hodin, ale veskrze na tom nezáleželo, protože byla s těmi na kterých jí záleželo. Její bratři tu byli s ní a ona nemohla být spokojenější. Otec byl kdovíkde a oni už byli jen kousek od dospělosti. Chybělo jim málo a Odine si to uvědomovala. Mohli si teď konečně dělat, co chtěli.
Když Gaia zmizela, mrkla na své brášky, kteří jí dělali společnost. "Tak co, kam půjdeme teď?" ptala se jich, její úsměv velký a nakažlivý. Mohli jít kamkoliv! Dante možná chtěl zpátky do Vrby, ale kouzlo bylo, že tam nemuseli. Kdyby chtěli, mohli si klidně založit svojí vlastní smečku! Kdo by jim bránil? Už byli velcí. Nezáleželo na tom.
Odine však netušila, že osud měl jiné plány - a tak místo toho, aby se vydala na nějaké další šílené dobrodružství se svými bratry prostě zmizela.

//teleport do Hrušňového sadu

Květen 1/10 | Odin

Odine si na samotu začínala zvykat. Ztratila se rodičům i bratrům, a tak po světě chodila docela sama. Už jí to ani nepřipadalo divné. Uměla se spolehnout sama na sebe a ač jí ještě nebyl ani rok, vždycky si nějak poradila. Občas si říkala, jak skvělé by bylo být znovu malým vlčetem, ona však nikdy pořádně nepoznala jaké to je být na někom závislá. Ale otec jí přesto chyběl, to sama sobě musela přiznat. Nebyl zrovna ukázkový, to byla pravda, ale bylo to to jediné, co kdy poznala, a tak jí přirozeně chyběl. Zvládla být sama, ale nechtěla být - to byl ten zásadní rozdíl. Zvládne to, o tom nepochybovala, ale chtěla mít někoho vedle sebe na koho by se mohla spolehnout.
Došla k jezeru a rozhlédla se. Doufala, že se tu ukáže třeba Yggi, nebo Dante. Kde byl asi jejím bráškům konec? Cyril měl pravdu, došlo jí, rozdělili se a ona s tím vůbec nic nezmohla. Kéž by tak mohla jít domů. Ať už to bylo kdekoliv.

//Moc děkuji za super akci a poprosím hvězdičku do magie myšlenek a 50 mušliček