Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odine se cítila zvláštně. Ač se s Thaumem ráda špičkovala a čekala, co z tmavého vlka zase vypadne - nebo jestli se jí třeba zase nepokusí zakousnout - projela jejím tělem podivná bolest. Zvláštní, říkala si, ale nepřikládala tomu zvláštní důležitost. Proč by měla? Jenže se to nezlepšovalo. Ta bolest byla podivná a tlak v břiše byl horší a horší. Ráda by řekla, že je to z hladu, ale nebo třeba z toho, že snědla něco špatného, ani jedna a ani druhá varianta se jí však příliš nezdála.
Po chvíli pochopila, že to asi nepřejde. Měla v očích smrt, ale nechtěla se ponížit před vlkem, kterému stačilo tak málo, aby si z ní utahoval.
Nevěděla, c o si počít, ale vlastně jí na tom jen málo záleželo, protože pokud měla umřít, mělo by to být ve Vrbě. Tam by jí aspoň pohřbili... ne? Byla to její rodina, ač je sotva znala.
"Já... promiň. Musím jít," dostala ze sebe s námahou, a tak rychle, jak jen mohla se obrátila a mířila k Vrbě. Cestou jí pomalu docházely síly.

//Vrbový lesík

Odine zvedla hlavu a protočila oči v sloup v jisté bojovnosti, která v ní stále dřímala. Jen ať si Thaum nemyslí, že nad ní má navrch! "Dávno," prohlásila, i když z jeho pohledu to asi zas tak dávno nebylo. Podle ní jo. Už nebyla žádná malá ustrašená holka, nebyla vlče. A Javorce už dávno svoje zoubky dala!
Chvíli se k ní ještě tulil, asi si jí chtěl naklonit, brzy je však oba dohnal hlad. Odine ještě nikdy nic skutečně nelovila. Madre je učila, ale... to už bylo dávno pryč. Nepříjemně se ošila. Ne, na madre myslet nehodlala. Jen se usmála, když se na ní Thaum sladce usmál. Na jeho pomoc se tedy spolehnout nemohla. Nikdo se o ní nepostará, ale jak si měla poradit sama, když magie nepřicházely?
"Možná tak na myšku," zasmála se. "Hm, nebo možná na koroptev?" zamyslela se. Sama toho mnoho nelovila. Co čekal?

Odine zvedla hlavu a zatvářila se bojovně. "Taky umím kousat," prohodila jen, ale byla stále překvapivě mírná. Něco na tom se jí nelíbilo, zároveň však toužila po pozornosti, po lásce a chvále. Všechno pro ní bylo nesmírně důležité. Chtěla to, proto se o vlka otřela a když jí olízl tvář, byla to ta nejsladší odměna. Pochválil jí a ona hlavu zase sklonila, i když by nejraději vrčela a házela blesky do všech stran - to však bohužel neuměla. Velká škoda!
Když se zvedl ze země, následovala ho. Protáhla se. Tělo měla stále jako z gumy, ale začínalo to být lepší. Jen cítila zvláštní tlak v břiše. To bylo určitě tím, že už dlouho nejedla.
"Hm, tady v okolí je leccos. Třeba jeleni, nebo koroptve a zajíci. A taky prasata. Na co si troufneš?" ptala se ho. Domů ho brát nechtěla. Ani nevěděla, jestli to domov opravdu byl. Už dlouho nikoho z rodiny neviděla. Kdo ví, kde jim byl konec.

Odine zvedla hlavu a nakrčila nos. "A co když začnu?" ptala se ho vyzývavě, ale Thaum si dokázal sjednat pořádek. Tahal jí za ucho a chytal jí za kůži na krku. Zjevně si užíval, že nad ní měl moc. A ona příliš neprotestoval. Mohla, ale pochopila velmi snadno a velmi rychle, že Thaum tohle chování nestrpí. A ona nevěděla, jestli se mu chce přizpůsobit nebo ne. Měla určitou touhu se mu zavděčit. Nějakým podivným způsobem jí přitahoval. A jeho blízkost byla tak hřejivá. S nikým nikdy nic podobného nezažila.
Nakonec mu však olízla bradu a podvolila se mu. "Budu hodná," slíbila mu nakonec. Protože chtěla pochválit. Chybělo jí to.
Thaum se rozhodl, že vstanou a někam půjdou. Ona lovit neuměla - nikdy v tom nebyla dobrá, proto se zamračila, když prohlásil, že se půjdou najíst. Ne, že by neměla hlad, ale jako pomoc za moc nestála.
"Mám docela hlad," přisvědčila Odine. "Co mi ulovíš?" zajímala se vesele.

Nedržel se zrovna zpátky, když jí popadl za ucho a silně jí kousnul. Možná v něm zanechal drobnou díru, ale Odine se ani nepohnula, netrhla sebou, aby mu ucukla, protože se bála, že by jí tenkou kůži protrhl. A o to tedy nestála. "Au!" zaprotestovala jen, ale držel jí dlouho a ona ho nechala. Co to z ní dělalo? Vydržela to, ale zamračeně se na Thauma podívala, když jí pustil.
"Nepovídej," zabručela nespokojeně a protáhla se. Možná se přeci jen měli přesunout jinam? Možná by měla jít domů, napadlo jí, jistě na ní čekali a nebo... nebo jim byla úplně ukradená. Znala je. Určitě si na ní nikdo ani nevzpomněl. Nezáleželo jim na ní. To uvědomění bylo ledové, ale snažila se na to příliš nemyslet. Byla to lehčí volba.
Olizoval se jako by myslel na něco velmi dobrého. Odine nad tím přemítala. Chtěla víc. Protože neměla nic.
"Ne?" zeptala se ho a naklonila se k němu, aby mu nosem pročísla tmavou srst u tlamy. A... co tedy teď?" zajímala se. Budou tu ležet navždy až je zasype sníh a stanou se z nich ledové sochy?

Jistě, že se mohli zvednout - a jistě se mohli přesunout i na více příhodné místo, ale Odine se nechtělo. Tady to bylo vlastně celkem fajn, i když bylo chladno. S Thaumem po boku se to dalo přežít. Zívla.
"To ti přeci nemůžu jen tak říct. Na to musíš přijít sám!" prohlásila pobaveně a uculila se jako malá holčička - tou ostatně stále tak trochu byla. Byla oproti němu mládě - ani nevěděla, jak velké. Bylo jí to jedno. Cítila se dobře, lépe než s kýmkoliv jiným.
"Ale tohle se mi líbilo," dodala a nepatrně se protáhla. Tělo jí trochu bolelo. Cítila se zvláštně, ale ne špatně.. V břiše jí stále poletovalo hejno motýlů. "Máš toho víc? Další příjemné věci, které mi nikdo neukázal?" zajímala se. Poddala se mu snadno. Až příliš snadno.

Odine se nenápadně uculila. Ano, před chvílí se jí to kousání velmi líbilo, to byla pravda. Ale přeci mu to jen tak nepřizná, no ne? To by bylo příliš snadné. Naopak stiskla jeho krk pevněji, než ho pustila a otřela se mu nosem o spodní čelist. "To si piš, že umím," broukla. Byla stále tak příjemně unavená. Všude kolem byl sníh, ale jí to bylo jedno. Ona byla v teple.
Uvědomila si, že se nechce vracet domů. Tohle bylo příjemné. Příliš tomu nerozuměla, ale Thaum se k ní choval lépe než kdokoliv jiný. Možná až na jejího bratrance Ciela - a pochopitelně až na její bratry, ale tohle bylo něco docela jiného. Nikdo se k ní nechoval takhle. Nemohla popřít, že se jí to líbilo.
"Umím toho spoustu," prohlásila a zlomyslně se usmála. Kdyby jen věděla, kde končí a začíná její tělo, bylo by to mnohem jednodušší. Ale její končetiny byly jako z gumy a ona se nechtěla ani hnout. Tohle bylo fajn. Až příliš fajn.

Odine se líbil ten pocit. Po velmi dlouhé době nebyla sama. Byla s někým pro koho byla středobodem. To, jak se k ní Thaum tiskl, to, že se mu s ní líbilo být - to všechno jí hřálo u srdce, stejně jako jeho mohutné tělo proti tomu jejímu. Cítila se tak dospěle! A tak sladce. Choval se k ní jako kdyby byla jedinou vlčicí na světě. Každému zanedbanému dítěti by se to líbilo.
Ne, nikdy by nezapomněla.
Choval se k ní překvapivě jemně a jí se to líbilo. Takovou blízkost s nikým jiným nezažila.
Postaral by se o ní, uvědomila si. Udělal by pro ní všechno, kdyby to chtěla - o tom ani v nejmenším nepochybovala.
Jeho svět se točil kolem ní, protože mu dovolila, aby s ní dělal všechny ty věci. To jí připadalo zajímavé. Ale líbilo se jí to.
Ležela u něho schoulená a skoro by usnula. Byli na tomhle místě, jen kousek od jejího domova, který jí však v tu chvíli skoro nezajímal. Proč by měl? Nikdo z nich se k ní nikdy nechoval takhle. Tak jemně, tak laskavě.
"Hmmm," zamručela zamyšleně, když se jí Thaum ptal, jestli jí bylo kousání příjemné. "Celkem to šlo," prohlásila nakonec, protože se jí chtělo ho trochu provokovat. Měla pocit, že se mu to líbí. Možná až moc. A jí se líbilo, když se jí snažil dobít, získat si jí, když se snažil jí vlastnit. Naklonila se k němu a zabořila se do srst na jeho krku. A jemně ho kousla. Protože mohla. A protože chtěla.

Tvrdit, že Odine věděla, co se s ní děje, bylo silné slovo. Naopak. Nevěděla nic. Byla v tomhle směru nevinná, ale vlivem Thauma měla k nevinnosti daleko. Zbavil jí všeho, co z ní ještě dělalo vlče - a že toho mnoho nebylo.
Tyčil se nad ní a ona přirozeně držela, protože jí dal najevo, co chce - jen nechápala, k čemu to směřuje. Vlčice nevydala jediný zvuk, vnímala však každý pohyb, každé zavrčení a pocit, který v ní zůstával.

Odine si stále nebyla jistá, co se stalo. Thaum jí stáhnul k sobě a stočil se s ní na zemi, kde předtím spal. Spokojeně zavrněl. Dalo se říct, že se cítila příjemně? Celé tělo jí bolelo, tváře jí hořely a měla pocit, že se stalo něco nepřístojného, ale upřímně? Bylo jí to jedno. Měla ten sladký rebelský pocit, který se jí líbil. Ano. Cítila se příjemně. Když se vlk obmotával kolem ní, olízla mu čenich a spokojeně se usmála. "Já vím," broukla tiše. Skoro hrdě. Protože ona moc chtěla být jeho hodná holka.

//idk, but i did it :'D

Listopad 1/10 * Yggi

Odine duše nic neřekly a zbývala pro ní jen otázka, zda byla jejich matka mrtvá nebo ne - už dávno si však uvědomila, že jí na tom nezáleží. Jak dlouho byla Lacrima jejich matkou? Sotva pár měsíců, než se zdejchla. K čemu jim byla dobrá? Dala jim život a svou krev. Rodinu, o které sotva věděli a která se k nim chovala přinejmenším podivně. Zia Lia byla z velké části prostě nesnesitelná.
Nechtěla o tom mluvit. Věděla, že Yggi to cítí stejně. A Dante? O tom nic nevěděla. Neviděla ho až příliš dlouho. Chyběl jí. Měla pocit, že by ho měla najít a dohlédnout na něj. Byl přeci jen nejmladší.
Chtěla si hrát. Yggi se možná nesmál, ale Odine ano. Její zvonivý hlas zněl lesem a rozléhal se do všech stran. "Ale počkáš. A ještě mě budeš prosit o milost!" prohlásila a vrhla se přímo na něho, i když samozřejmě neměla oproti svému obřímu bratrovi vůbec žádnou šanci.

Dalo by se říci, že Odine byla zvědavá. Neviděla v tom, co Thaum dělal nic zakázaného. Jistě, že ne, protože jí nikdo nikdy nic nevysvětlil. Její pochopení světa a vlků kolem bylo velmi omezené, ona si však ráda myslela, že si celý svět podmaní. A skoro jí připadalo, že ano. Thaum se k ní choval tak hezky jako ještě nikdo. Nechala ho, aby si s ní dělal, co jen chtěl, dovolila mu vše. A proč? Za co? Za těch pár hezkých slov po kterých její mladá dušička tolik toužila. Její hlad byl jiný než hlad tohohle černého vlka, kterému se zachtělo mladého masa. Ona toužila po vedení a po jeho sladkých slovíčkách. Byla prý sladká a její oči zářily jako dvě hvězdy. Komu by se z toho nepodlomila kolena?
Nebála se. Její tělo bylo příjemně napnuté, když se Thaum kolem ní pohyboval. Dala mu svolení a on ho využil. Spolu s ní samotnou. Jen ona to tak neviděla, protože to pro ní bylo dobrovolné. Chtěla poznat svět a chtěla pochopit dospělost. Možná si záhy natluče nos.

Odine o světě nevěděla nic - jen to, že je plný bolesti, jen to, že svět nebyl fér a že se o ní nikdo nikdy nepostará, a tak to musí dělat sama. Byla na to připravená a byla s tím smířená, přesto jí tenhle tmavý vlk zvláštně zamotal hlavu a ona musela přemýšlet nad tím jaké by to bylo, kdyby nebyla sama. Kdyby třeba měla někoho na kom jí záleží a komu záleží na ní - jako by si snad myslela, že tenhle vlk je právě tím, kdo se o ní postará. Možná si to chtěla myslet, když viděla, jak se na ní dívá a jak kolem ní chodí.
Chtěla mu věřit, že svět je lepší a že je plný potěšení. Byla hloupá? Ne, jen doufala, že život byl lepší než to, co zatím zažila. "Tak mi to potěšení ukaž," pobídla ho s očima plnýma jisker. "Ukaž mi, jaké to je," dodala. Měla pocit, že přesně k tomu se chystal, když jí chytil za kůži. Nebránila se mu - možná měla, ale něco na něm jí nebezpečně přitahovalo. Asi to nebylo správné, ale jí to bylo jedno. Nikdo se o ní nikdy nestaral tolik, aby jí řekl, co správné je a co ne, a tak se o tom rozhodla sama. Stejně jako o tom, že nechá tohohle vlka, aby si s ní dělal, co se mu zlíbí. I kdyby jí zabil... ani by proti němu nic nezmohla.
Nemusela ho pobízet nijak dlouze. Thaum si požitky neupíral a mladá, nezkušená vlčice byla jako bonbónek. Jen ona to nechápala, nerozuměla tomu a byla zcela ztracená v jeho osidlech.

Říjen 6/10 - Yggi

Hráli si jako by byli vlčata. Bavilo jí to. Bylo to něco o co jako malí byli ochuzení. Teď možná byli větší, ale bolest z toho všeho, co ztratili, neustoupila. Kdo ví, kdo nakonec tuhle jejich bitvu vyhrál. Yggi po ní skočil a uvěznil jí pod svým tělem. Byl vždycky takový. Hromotluk. Ona ho ale milovala tak jako tak. Hrubě se otřel o její tvář a ona se u něho stulila. Věděla, že jí ochrání.
"Co teď?" zeptala se brášky zmateně a povzdechla si. "Možná bychom měli jít domů? Nebo bychom možná měli najít Danteho, co myslíš?" zeptala se ho tiše a otřela se nosem o jeho tvář. Chtěla ho utěšit, ale sama dobře věděla, že některá bolest prostě nezmizí. A oni si jí zažili hodně.

Říjen 5/10 - Yggi

Uspořádej šiškovou bitvu. (min. 2 posty) – 3 body *

Odine bratrovi naslouchala a tiše přikývla. Věděla, že pravdu se dost možná nikdy nedozví, ale netížilo jí to. Doufala, že ať už je jejich matka kdekoliv, dostala, co si zasloužila. "No, pokud není mrtvá, tak doufám, že si tím peklem ještě projde," prohodila lehce jako by jí na tom vůbec nezáleželo. Svým způsobem tomu tak bylo. Ať už matka hnila v zemi, nebo stále chodila po jejím povrchu, Odine to nezajímalo. Opustila je a ani se neohlédla zpět. Byli jí ukradění.
"Lépe bych to neřekla, Yggi," broukla a ještě jednou se o bratra opřela. To už se však zapojila do hry, kterou tak lehce uspořádal. Změnili se, ale něco v nich zůstalo stejné.
Odine se nádherně, zvonivě zasmála, když uskakovala před šiškami a hlínou, která jí stejně skončila v srsti. "Já ti ukážu!" zvolala vesele a oplatila mu to. Jako by ještě před chvílí nemluvili o tom, zda byla jejich matka mrtvá nebo živá.

Odine měla pocit, že jí Thaum rozumí. Hleděla na něho překvapeně a vlastně i uchváceně. Inu, co byste čekaly od mladičké vlčice, která nikdy v životě nenašla nikoho, kdo by jí věnoval takovou pozornost kromě jejích bratrů. Tenhle vlk jí poslouchal, zvláštně se jí dotýkal a mluvil k ní se soucitem, který Odine neznala. Mrkala na něho, když sledovala jeho překvapivě opatrné pohyby. Nerozuměla tomu, tyhle věci jí nikdo nevysvětloval, ani jí nikdo nevyvaroval před černými vlky, kteří si chtěli smlsnout na nevinnosti mladých vlčic.
"Přesně tak," vydechla. Byla překvapivě klidná, v žaludku však cítila hejno motýlů, kteří jí znejišťovali. Měla pocit, že dělá něco zakázaného, o to spíše se však k Thaumovi naklonila blíže. "A je tu něco víc? Nebo je tohle všechno?" ptala se ho. Byl to zkušený vlk. Dospělý. Jistě ví, jestli má život i nějaký vyšší smysl než jen bolest a samotu.
Ptal se jí, jestli může pokračovat. Jakoby snad téhle otázce rozuměla. "Ano," přikývla, její hlas jemný jako pohlazení.