Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Malá vlčice toužila vyrůst. Myslela si, že touhle dobou už bude mnohem větší - nerozuměla sice úplně dospívání ani růstu, ale viděla, jak se její bratři před jejíma očima vytahují a ona... ona ne! Možná to bylo tím, že byla už od narození maličká, ale myslela si, že to dožene, že se prostě vzbudí a jednou bude skoro stejně veliká, jenže rozdíl mezi ní a bratry byl značný. Moc se jí to protivilo, nemohla snést, že jí vždy přeprali, ani že si z ní tak trochu utahovali. Myslela si, že je s ní něco špatně, vždyť nebylo možné, aby se od nich vzrůstem i sílou tolik lišila. Musí se více snažit, to určitě pomůže! Mohla si říkat, jak chtěla, že když se bude soustředit na to, aby měla větší pacičky, že jí skutečně vyrostou, ale nefungovalo to zdaleka tak, jak si přála. Možná by jí pomohla madre. Madre sice slovy příliš neplýtvala, ale kdyby se jí zeptala, třeba by jí poradila, jak by mohla vyrůst. Momentálně cestovali pořád někam do nějaké Vrby, ale sem tam měli čas na odpočinek - přeci jen byli ještě malí a tolik toho nenachodili. Musela se rozhlédnout, jestli poblíž není padre, když běžela za svou matkou, která je kontrolovala pohledy. Mladší bratr zrovna tahal za ucho toho staršího - a ona by mu moc ráda pomohla, ale musela se zeptat madre na svou důležitou otázku. Madre se na ni zahleděla a chvíli se zdálo, že neodpoví. "My, vlčice, jsme menší. Možná nikdy nebudeš velká jako tví bratři," řekla jí vlčice. Malá Odine se zamračila a chtěla hned něco namítat, ale madre jí zarazila. "Můžeš být chytřejší," poradila jí a Odine se tím rozhodla řídit.

Září 1/10 • Yggdrasil + Dante

Odine vůbec nemohla spát. Jak by mohla, když se všichni tři rozhodli jít na průzkum! Bylo to tajné - na tom se shodli, bylo totiž jasné, že Padre by to nedovolil a Madre by docela určitě vůbec nic neřekla. A oni se chtěli jen porozhlédnout kolem, možná si trochu pohrát a jít zpátky do jeskyně, kterou jim otec našel na noc. Nemohli ostatně dlouho ponocovat, protože ráno zase půjdou. Odine by možná ani bývala nešla, ale když šel Dante i Yggi, neměla zase tolik na výběr a ostatně se jí také chtělo, vždyť celý jejich život byly jen příkazy, usměrňování a další pravidla, kterými se museli řídit, aby upokojili otce, který z nich chtěl mít malé, dokonalé stroječky. Nebyla to vůbec zábava.
Yggi je tiše upozornil, že mohou zmizet. Odine nemohla udržet nadšení a zamáchala ocáskem. Museli se vyplížit! Nevšimla si, že je Madre beze slova sleduje a postavila se na nožky, stále se však trochu krčila. "Já můžu!" pronesla tiše k Yggimu, který byl nejblíž. Už se moc těšila, až vyběhnou ven a prozkoumají tenhle kousek světa. Co by se třem vlčatům asi tak mohlo stát?

Srpen 7/10

Neuměla rozlišit, jestli byl padre dobrý, nebo špatný. Nevěděla to. Nechápala, jak se to projevuje. Nerozuměla světu a s mlčenlivou matkou a s despotickým otcem bylo těžké na to přijít. Co mohla malá vlčí holčička dělat, než žít život, který jí byl dán. Musela se naučit přizpůsobit se. To vše se jí honilo hlavou. Když se přizpůsobí, přežije. Jinak to nešlo. Už chápala, že musí následovat pravidla, chápala, že se musí poslouchat, ale nebylo to pro ní jednoduché, byla stále jen vlče, které si toužilo hrát si se svými bratry, poznávat svět a učit se. Ne, ona místo toho přemýšlela nad tím, jak se vyrovnat s dozorem svého otce, s mlčenlivou matkou a s tím, že je chtěli rozdělit. Sotva se naučila chodit, jak se s tímhle vším měla vyrovnat?

Srpen 6/10

Nepřipadalo jí to tak. To, co jí madre a padre ukázali bylo to jediné, co znala. Nemohla nijak odtušit, že to nebylo v pořádku, že to bylo divné, nebo že by měla vést jiný život - bezstarostnější život. Nemohla s tím nic dělat, byla moc malá na to, aby mohla vzdorovat a obávala se, že až trochu povyroste, nebude to o moc jinačí. Možná se s bratry spojí a postaví se otci, ale tak trochu o tom velmi pochybovala. Nemohla s tím nic dělat a než vyrostou, nejspíše si na otcovo chování prostě zvyknou. Změní je to - toho se obávala nejvíce. Hlavně si dělala starosti o Yggiho, protože tomu se otec věnoval nejvíce. Viděla, jaký to na něho má vliv a jak moc ho ta pozornost dusí. Bála se, že otcova přítomnost i to, jakým způsobem se do ní otiskl jí ovlivní stejně, ne-li hůře.

Srpen 5/10

Byla maličká a věděla to o sobě, neměla tolik sil jako oni, ale nikdy to nepovažovala za nevýhodu. Nemohla s tím nic dělat a naučit se s tím žít znamenalo, že si tím do budoucna ušetří spoustu problémů. I teď byla o dobrou hlavu menší než Dante a Yggi, ale možná to bylo i tím, že byla prostě holka. I padre se kvůli tomu na ni díval jako na něco horšího, manipuloval s ní však stále o trochu lépe než s Dantem. Nechápala proč. Byl jejich padre, neměl by je mít rád všechny? Pravda však byla, že madre se k nim chovala podobně odtažitě, zvlášť od chvíle, kdy padre přišel a vnesl ten chaos do jejich životů. Bylo to těžké a pro malou vlčí hlavu nepochopitelné. Chtěla být normální vlče, ale zcela evidentně jí nebylo přáno.

Srpen 4/10

Padre byl pro malou vlčici takovou noční můrou. Nemohla říci proč, ale něco na něm ji strašilo. Snad to ani nebyla ta jeho podivná noha, ale něco na něm. Odine doufala, ze se Vrba stane jejich domovem ve kterém jim bude dobře a ve kterém zůstanou všichni společně. Padre klidně mohl odejít, říkala si, ale ona chtěla zůstat s madre i s oběma bratry. Nemyslela si, že by ji jinak v životě něco chybělo. Dokud padre nepřišel, vše se zdálo být v pořádku. Tak proč jim musel narušit jejich klid? Odine se na tom plácku v neznámém lese natáhla a spokojeně vydechla. Bylo tu ticho a to v tu chvíli potřebovala. Pamatovala si ticho v jeskyni, když byla ještě maličká a sotva viděla, pak se z jejich životů stal chaos a neustálý hluk. Nebylo to tak, že by své bratry nemilovala celým srdcem, občas však byli trochu moc hluční. Věděla, že Yggi je chtěl chránit a Dante měl zkrátka nepřeberné množství energie, ale občas bylo těžké to snést, zvlášť, když jí docházely síly.

Srpen 3/10

Odine si našla pěkný plácek v lese. Ne, že by nechtěla trávit čas se svými bratry, občas však bylo příjemné si od nich na chvíli oddychnout. Už si ani nepamatovala, kdy byla naposledy sama. Byla vůbec někdy sama? Nebyla si tím vůbec jistá. Asi ne. Inu, byla malá, asi si nemohla jen tak vykračovat lesem. Nebyla daleko a byla si skoro jistá, že madre viděla, jak míří do lesa. Nic ji nehrozilo, nebo ano? Největší nebezpečí, a o tom byla přesvědčena, byl padre s jeho panovačností, pravidly a rozkazy. Bylo to únavné. Cítila se jako jeho majetek, kterým mohl manipulovat, jak se mu zalíbilo, protože byla jeho. Ta představa byla znepokojivá. Nebyla si přeci stále ani pořádně jistá, jestli ji padre náhodou nechce někde nechat. Minule tomu vypadal celkem nakloněn, zvlášť, když si mu dovolila vzdorovat.

Odine byla zavalena, ale nevadilo ji to ani trochu. Poprvé po hodně dlouhé době se cítila alespoň trochu uvolněně, když se shodli, že Vrba pro ně může být dobrým domovem. Padre byl daleko - a ať byl kdekoliv, mohl tam klidně zůstat. Dante jí začal žužlat ucho a Yggi se pustil do toho druhého - máchal u toho ocáskem a tvářil se u toho nadmíru spokojeně. “Hej, to není fér!” zvolala, ale vlastně se jim zase tolik nebránila. Jejich blízkost a jistá odlehčenost jejich hry byla příjemná. Bylo to lepší než úzkost, kterou prožívali do této chvíle. Odine v té hře chtěla pokračovat. Bylo to to nejlepší, co mohli dělat. Byli stále vlčími dětmi, neměli mít hlavičky těžké a plné starostí, a tak se drobná vlčice snažila vymanit zpod těl svých větších bratrů - Dante byl sice mladší než ona, rozhodně jí však dávno předčil svou velikostí.
Odine trochu podle štípla Danteho do břicha, když se jí natahoval po oušku, ale Yggi byl těžší oříšek, Yggi se jen tak nedal přemoct, protože byl nad ní. Byla moc slabá a s jeho tíhou si moc poradit neuměla, proto se podívala na Danteho. “Měli bychom jít na něho,” sdělila mu tiše šeptem a mrkla na mladšího, aby ji pomohl se starším.

Odine se ztrácela v toku jejich myšlenek. Byli chaotičtí a nestálí, ale co se dalo od tří vyděšených vlčat čekat. "Vrba," zamumlala maličká vlčice a snažila se přijít na to, co to ta Vrba si je - shodli se však na tom, že to bylo to jediné, co jim zbývalo. Odine nevěděla, co jiného dělat. Museli zůstat společně a i kdyby třeba ve Vrbě nebyli hodní vlci, snad dovedou přijít po cestě na něco, co jim pomůže přijít na to, jak celou tu situaci vyřešit. "Třeba je to tak daleko, že vyrosteme a pak se budeme moct otci bránit," poznamenala zamyšleně. No co! Neznělo to tak nereálně, když viděla, jak její bratři rostou. Ona byla oproti nim stále maličká a asi to tak mělo zůstat navždy, ale bráškové by jí ochránili, tím si mohla být jistá. Mohla se na ně spolehnout.
Nad tím vším přemýšlela, když se do ní Yggi celou dobu opíral. tlačil víc a víc a ona měla co dělat, aby se udržela nad zemí - když do ní šťouchnul, hned ztratila rovnováhu, uvědomila si však, že spolu s ní ce zhroutí celá jejich sourozenecká pyramida, a tak se ani nesnažila pád zastavit. Když se jí podlomily nožky, Yggi i Dante skončili na zemi spolu s ní. "Haha! Hups," zasmála se zlomyslně a šťouchla do staršího bratra nosem. Ano, udělala to schválně, ale jestli si mysle, že byl větší a mohl si z ní jen tak dělat legraci, tak to ne! Ona se nenechá, i když musela obětovat vlastní pád, aby dosáhla svého. Situace se trochu uvolnila. Sourozenci se po sobě dívali s touhou po hře. Byli zkrátka jen vlčaty, jistě, že chtěli trochu zábavy!

Odine viděla, jak byl její mladší bratr vyděšený, ale neměla jak ho utěšit. I ona byla. Vždyť přeci viděla a sama cítila čeho byl Padre schopný. Teď byl daleko a snad jen díky tomu měli chvilku, kdy mohli být u sebe jako jeden a šeptem si vyměňovat poznatky. "To je dobře, že to není blízko," špitla k Dantemu a vlastně i k Yggimu. "To, že ti Madre nic neřekla, to nevadí, fratello," dodala - vadilo to jí. Madre měla něco říct, neměla dovolit, aby je Padre rozdělil. Jen se na to dívala a neudělala nic, ale... ne. Nemohla na to myslet, bylo to příliš těžké. Snažila se vůči tomu zatvrdit, protože jinak by se rozplakala a to nechtěla. Ne, když i její bratři byli tak k uzoufání nešťastní.
"Máme čas na něco přijít. Třeba... třeba, když se buideme chovat dobře a tak, jak Padre chce, tak nás nechá spolu," nadnesla Odine a přitiskla se k bratrům ještě blíže. "Tak to určitě bude, Yggi, musíme prostě Padremu ukázat, že jsme degno, hodní," opravila se rychle, protože i to byl otcův požadavek.
Yggi byl o tolik větší, že si svedl opřít svou hlavičku o její zátylek a tiše vydechl. Ani jeden z nich neměl chuť na dětské hry, ne, byli k uzoufání smutní. "Snad ano," vydechla. "Třeba budou hodní jako Madre a nedovolí Padremu, aby nás rozdělil," dodala nadějně.

Malé vlče, to je jisté, nemělo by se toulat samo v lese. A zvlášť ne, když to otec nesnese. Odine věděla, že se to nemá, přesto však nemohla jinak. Nemohla za to, že byl otec maniak. Chodili celé dny a bez jediné zábavy. Nezbylo jim nic kromě námahy. Nevěděla, kam vlastně jde. A už vůbec netušila, co tu najde. Byla prostě zvyklá chodit. A proto šla někam, kde to nikdo nebude hrotit.
Došla k prazvláštní noře. Přemýšlela, jestli by to nebylo vhodné místo ke hře. Co jiného také mohlo napadnout tu malou slečnu vlčí? Přesto Odine mlčí a mlčí.
"Co tu chceš ty vlčí dítě?" Ptala se liška podšitě. "Co kdybych tě chytla do sítě a snědla? Odine v tu ránu zbledla. Liška se jejího výrazu lekla, když vykoukla z nory ven. "Ale no tak, to byl jen žert," máchla liška packou, zděšená jejím stavem.
"Aha," pípla vlčice a vyjeveně na lišku zírala. Nevěděla ani, jestli jí z něčeho podezírala.
"To nic, vážně, a radši o mě neříkej rodičům," pronesla liška bojácně. Bála se, že to vlče prostě něco plácne.
"Rodičům nic neřeknu." Odine se ohlédla: ale radši uteču. A zmizela. A liška jen doufala, že nepřijde její otec, mizera.

Voda je pro všechny bytosti – i pro vlky – životadárná. Když je jí dostatek, květiny rostou, život bují a všem je dobře, když však voda dojde, může to mít hrozivé účinky. Na to přišla Odine během svého krátkého života velmi brzy a velmi tvrdě.
Malí vlčci se narodili na počátku léta a celý jejich život se tak skládal jen z nesmírně horkých dnů, které střídaly občasné bouřky. Nepoznali zimu, na kterou byl jejich hustý kožíšek vybavený, nevěděli, že se život neskládá jen z nekonečného horka a slunce, které se lesklo v jejich kožíšcích.
Bývalo by jim ty slunné dny snad sloužily k radosti a nekonečným, bezstarostným hrám, ale tak to nebylo. Ne, jediné, co znali, byla prašná cesta pod jejich pacičkama, otcův přísný pohled, matčino ticho. Tři vlčátka mezi nimi kráčela, aniž by se snažili protestovat. Padre Odine řekl, že když nebude poslouchat může jít – a ona nechtěla jít. Nevěděla, jak by někde přežila sama, proto šla a neprotestovala. Otec jim dával jen velmi krátké pauzy, kdy si mohli na chvíli oddechnout ve stínu, ale nic víc. Už když si sedali je skoro popoháněl k další cestě, protože Vrbová smečka byla asi daleko, podle toho, co Odine vyrozuměla z toho, jak se její otec choval, jak neustále spěchal jako kdyby mu mohlo něco utéct. Vlčata měla mnohem kratší nožičky a celá tahle cesta pro ně byla příliš náročná, zvlášť v tom úporném horku – nikdo si však nedovolil vůbec nic říct. Jejich Padre byl přísný vlk a oni museli poslouchat, tak to bylo.
Jenže vlčátka bez vody na dlouhé cestě, to byla hrozná kombinace. Jejich malá tělíčka se rychle vyčerpala a v horku celá žhnula – zastávky, které by stačily dospělým jim nikdy stačit nemohli.
Vlčátkům se podlamovali nožičky a sotva zvedli hlavičku, ale poslušně ťapkali, jak si otec přál. Ten jako kdyby jejich utrpení ani neviděl, prostě šel, aby už došli do Vrby, ať to bylo kdekoliv.
"Musí si odpočinout," pronesla Madre, která si vlčátek a toho, jak se vlečou všimla, když se na ně ohlédla. Padre mručel, že už zase a nespokojeně se tedy vydali k malé říčce uprostřed lesa, která ani v horkých letních dnech nevysychala.
Odine i všichni ostatní se k ní vrhli a jakmile se napili, namočili se v ní celí. Voda k tomu přímo vybízela a oni se tak mohli ochladit v příjemně chladné vodě. Odine v ní klidně mohla bydlet, říkala si, když se do ní skoro celá ponořila. Její horká kůže jí děkovala, když dlela v té vodě a uvědomovala si její důležitost. Potřebovala ji, zvlášť v tomhle parnu. I teď, když v ní spočívala skoro po tlamičku nepřestávala pít a ač to nebyl úplně odpočinek, který by si asi jejich otec představoval, vlčata ho ocenila mnohem více než krátkou pauzu pod stromem. Voda, životodárná voda, jim i v tomhle horku vrátila síly.
Odine se dívala na své bratry, kteří to cítili stejně. I oni byli uondaní a unavení, horko jim nedělalo dobře – nevěděli, že horko nedělalo dobře nikomu a že úporná žízeň – taková ta, kdy se jazyk lepí na patro a jeden nemůže přestat myslet na příjemné kapky vody v hrdle – nebylo něčím, co by se dělo jen jim. Nikdo jim neřekl, že v horku se musí odpočívat a pít, protože oni jen šlapali dál po prašné cestě, ať už bylo počasí jakékoliv. Museli poslouchat.
I v téhle říčce ostatně mohli zůstat jen nepatrnou chvíli a ač se jim z vody nechtělo, nakonec museli jít dál, když otec zavelel, přesto jim mokrý kožíšek zůstal hodně dlouho a ochlazoval je a vzpomínka na tu příjemnou vodu je provázela celou cestu. Odine už znala důležitost vody.

1/28

Odine se jen snažila přežít každý den. Zdálo se, že čím více se snažila, tím snadnější to bylo, měla však nesmírný pocit smutku, který v ní pomalu kořenil. Nechtěla ho, nestála o něj, ale s otcovým pohledem v zádech to snad ani jinak nešlo. Zdálo se jí, že vidí skoro všechno. Muselo to tak být, nebo se jí to jen zdálo? Jak by je jinak mohl okřiknout, když si s Yggim tiše povídala matčinou řečí? Jak by na ně mohl štěkat, když viděl, jak se pošťuchuje s Dantem v docela nevinné dětské hře?
Bylo to hrozné a jí nezbývalo nic jiného než oči pro pláč. Byla maličká, a přesto měla pocit, že jí tak otec nevnímá. Ráda by se vyrovnala tomu, co od ní očekával, ale zdálo se to být nemožné. Byla jen malé vlče, které mělo poznávat svět, jenže otec očekával, že měli znát vše, že měli být dokonalí už v ten moment, když opustili matčinu dělohu a poprvé pohlédli na svět.
Pro vlčata to bylo nesnesitelné. Snad by otce nevnímali tak špatně, kdyby se je hned nesnažil rozdělit, kdyby nad nimi nebděl jako ostříž, kdyby jim dal alespoň trochu svobody.
Odine většinou zůstávala klidná a tichá, málokdy se projevovala, protože to obvykle znamenalo nějaký konflikt. A pro otce znamenal konflikt válku. A ona už znovu nechtěla zažít ten tíživý pocit, kdy ovládl její hlavu a tělo a rozpohyboval jí jako svou loutku. Rozhodně nesnesla být jeho loutkou. Ne a ne!
Byla ráda za společnost svých bratrů. Společně s tím svedli nějak existovat, vše se zdálo být lehčí, když byli spolu, ale nešlo to tak vždy.
Byl to zase jeden z těch dnů na cestě, které se tak dlouze vlekly. Ťapali vedle sebe, před otcem a za matkou jako dobře namazané stroje a ani se nesnažili si povídat, nebo se pošťuchovat. Ať už byly Vrby kdekoliv, bylo to daleko a bylo to nekonečné putování, které pro tak malá vlčata příliš nebylo.
Když pak k večeru pokaždé došli někam, kde měli přespat, Odine zkrátka padla a usnula únavou. Bylo to snadné, ve snech jí většinou nikdo nehonil po nesmírně dlouhé cestě. Nevěděla, jak dlouho to ještě potrvá, ale bylo to úmorné. Ve snech bylo všechno lepší. Barevné a hezké. Obvykle se jí zdálo, jak si hrají s bratry, nebo se smějí a povídají si. Ráno se pak vzbudila ještě smutnější, protože to nemohla být pravda.
Tentokrát byl však sen jiný. Byl stejně barevný jako vždycky - i obyčejný les měl v jejích snech jasné a lesklé barvy jako kdyby ani nebyl zelený, ale rozmanitý, třeba listy nebyly zelené, ale bláznivě zlaté a červené a oranžové! Taková hloupost! Jak by list mohl být oranžový?
Tohle bylo podobné. Byl to skoro les, kterým dnes šli, ale byl veselý a to jí ke štěstí celkem stačilo. Byla však sama. Seděla uprostřed toho lesa, když tu se její sen změnil. Náhle všechno zčernalo. Barevné listí se sneslo k zemi v barvě popela a vše kolem ní se začalo hroutit. Odine to nechápala, ale její prvotní instinkt byl jasný - utéct!
A tak se vlčice rozběhla tím snovým lesem, který v tu chvíli nebyl ani trochu snový, a mířila... mířila? Kam mířila? Jak mohla utéct ze sna? Ohlížela se za sebe, aby se podívala, jestli jí něco honí a - bum! Narazila hlavou do stromu tak tvrdě, že se jí zatočila. Všechno ustalo. Svět jako by ustrnul, když se celá bolavá zvedala na svoje pacičky se slzami na krajíčku. Cítila v maličké tlamičce krev a když jí s úšklebkem vyplivla spolu s ní se na trávě objevil i malý, bílý špičák. Odine se vyděsila a to už plakala zcela neskrývaně. "Ne," vydechla a sklonila se k zubu v naději, že ještě nějak půjde dát zpátky. Musela mít přece zub! Jak by mohla vyrůst a utéct od otce, když nebude mít zub!
"To nic, maličká," ozval se hlas, který Odine neuklidnil, ale když znepokojeně zvedla hlavu, viděla zvláštní, třpytivou vlčici, která se na ní vlídně usmívala. Každé její očko mělo jinou barvu a Odine na ní jen udiveně hleděla s uplakanýma očima. "To se občas stane, že ti vypadne zoubek. Stejně tě bolel, nebo ne? Teď, když je pryč, ti bude moct narůst docela jiný, nový a pravý, dospělácký," ujistila Odine vlčí víla a došla k ní, aby si zoubek prohlédla.
"Ten už ti k ničemu nebude, věř mi," řekla jí.
Odine zamrkala a podívala se na SVŮJ zub. "Třeba ano," pípla. "Když nebudu mít zub..." nadnesla, ale nevěděla, co říct, víla však vypadala mírně a jen se usmála.
"Když nebudeš mít zub, naroste ti nový. Opravdu. Slibuji ti to jako že se Javorová víla Zuběnka jmenuji," pronesla víla zcela vážně. Odine se na ní dívala pochybovačně. "To je ale divný jméno. A vůbec, co s tím zubem bude. Nenechám ho tady. Je můj," pronesla tvrdohlavě.
"Možná. A nebo je to jméno jako každé jiné. Jako Odine, Dante, nebo Yggdrasil," řekla jí trpělivě. Odine se nezdála být moc přesvědčená. "A co s tím zoubkem? Inu, dej mi ho, od toho jsem zoubková víla. Když mi ho dáš, dám ti něco malého na oplátku, co se ti třeba bude někdy hodit," navrhla jí. Odine se zamračila ještě více.
"A k čemu ti bude můj zub?" nechápala.
"To už nech na mě," mrkla na ní a sklonila k vlčeti svou hlavu. "Tak co? Domluva?" Odine váhala, ale nakonec přikývla.
"Ale co ty další zuby? To mi vypadnou všechny?" ptala se vystrašeně, když její malý zoubek zmizel (kde, to Odine nevěděla, ale neptala se. Měla pocit, že by jí víla stejně neodpověděla).
"Vypadnou, ale neboj se. Můžeš mi je všechny dát - a na jejich místě ti vyrostou, velké a silné, pořádné vlčí zuby," slíbila jí. Než Odine však stihla něco dalšího říct - nebo klást další otázky - vzbudila se. A zoubek doopravdy neměla.
Odine nevěděla, jestli to byl jen sen, ale celý den nad tím přemýšlela a jazykem občas zamyšleně přejížděla po prázdném místě. Když se opravdu dobře soustředila, cítila v dásni špičku jiného zoubku. Možná Zuběnka nelhala. Asi jí nakonec dá zoubky všechny. Asi to tak chodilo...

The little wolf lady tried to adapt. But their father was watching them. She felt she could see everything as they trod before him. Their mother and Dante walked ahead of them, so he and Yggi walked together side by side, unable to show anything. Odine wanted to playfully poke him to make him at least smile, but she had tried that once before and it was not met with understanding from her father. Why would the wolf cubs play at all? Father saw them as little adults, or so she thought, did he want them to be perfect? Why? She couldn't say, but it didn't really matter because their little wolf souls were tormented by it. She could see it in Yggi's face, and she could see it in Dante's, who, though his father didn't care and was actually indifferent to him, felt the same way they did because he was a part of it. At least for now.
Odine didn't know what would happen when they reached Willow. She didn't know where it was, or what it meant, but it seemed extremely far away. Even as it was, it felt like they'd walked across the world, and they walked for hours every day. They hadn't had much rest, for some reason they were supposed to walk fast, but she didn't really understand that either. What would happen when they got there? Would they live there? Would they be there together? She doubted it. Padre had let them know they wouldn't be staying together, and though a quiet hope still burned within her, it only grew smaller and smaller with each step. That was why she understood Yggi's look, which was simply unhappy. She couldn't help it. They both just had to keep walking.

Strach provázel Odine na každém kroku od chvíle, kdy se do jejich malých životů vložil otec. Co mohla dělat? Tichá, malá vlčice se jen sotva mohla postavit dominantnímu otci a ani se sourozenci se necítila o nic silnější. I tak se Odine snažila se s tím poprat tak, jak jen jako takhle malá mohla. Ano, nebylo to jednoduché, protože sotva rozuměla světu a už se s ním musela prát, ač její boj vypadal spíše jako tichý souhlas, ve své hlavince plánovala. Ač se to zdálo zvláštní, věděla, že odpor a nedodržování pravidel by jí nepřineslo nic jiného než záhubu, a tak se upozadila. A pozorovala, poslouchala, přemýšlela. Ano, dovedla vytušit, že jejich život nebude tak snadný, jak doufali. I bratři to věděli, vnímali to stejně jako ona, jenže nebyli takoví jako ona. Asi to hůř snášeli, nebo nesvedli být tak trpělivý jako ona - trpělivost ostatně nebyla úplně běžnou vlastností malých vlčat, která měla jen běhat a bezstarostně si hrát. To by však oni museli být normálními vlčaty, ač samozřejmě Odine tohle všechno už připadalo skoro běžné a normální. Inu, otec s nimi už nějakou dobu byl a oni se chtě nechtě museli přizpůsobit. To by bylo ještě to nejmenší, uvědomovala si malá vlčice, ale otec s nimi jednal příkře, nebylo prostor pro chyby a ona měla pocit, že spíše než aby byla jeho vlče (ta samotná představa byla znepokojivá), byla jeho majetkem. Madre o tom sama rozhodla, když neřekla nic ve chvíli, kdy si je otec přisvojil a pojmenoval. Lehce zvedla hlavu a neřekla ani slovo, aby mu řekla, že jsou to její vlčata a že jí je nemůže vzít. To si Odine vysnila, že by matka řekla, když k nim přišel jejich Padre, ale nestalo se to. Odine se tak musela vyrovnat s dominantním otcem a poddajnou matkou.