Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odine to nešlo. Celý ten postoj byl takový zvláštní a měla pocit, že jí nožičky ujížděly do všech stran - a stabilita? To bylo to poslední, čím oplývala. Snažila se, snažila se ze všech sil, ale vnímala, že jí to nejde. Yggi vypadal jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věci na světě a Dante... Dante na tom byl rozhodně lépe než ona.
Tiše vydechla, když jí madre přišla oplatit a tiše jí uklidnila jazykem, který patřil jen jí. Utěšilo jí to, ale tenhle lov, tahleta podivná věc, kterou teď měla ovládat, jí připadala nesplnitelná. Sledovala, jak Yggi startuje a i když neoplýval stejnou rychlostí jako Dante a ona, byl dobrý - skoro dokonalý. Nezáviděla mu, jen ho tiše obdivovala. Byl tak silný, ač stále byl jen malé vlče. A Dante? Dante byl dokonalý svým vlastním způsobem. A ona? Ne, jí to nešlo, nemohla být dokonalá. Skrčila se a ano, odrazila se a vyskočila! Běžela, ale vnímala, jak zakolísala a ač se skok proměnil v téměř ladný běh, nebylo to ono. A podle pohledu madre od ní čekala více. Ale snad, snad se to naučí, ne? Bude vědět, co dělat, až si to párkrát ozkouší, bude vědět, jak získat stabilitu. Chtěla k madre doběhnout a zeptat se jí, jak to udělat lépe, ale přišel k nim padre. Odine zkameněla na místě a jen na něho trochu ustrašeně hleděla. Nelíbilo se jí, co udělal s její hlavou, když neposlouchala, a tak zůstala stát napjatá a celá nejistá. "Ukážeš nám lov, pa... otče?" zeptala se ho Odine, když mu oba bratři odpověděli. Musela se rychle chytit slova, které jí Yggi připomněl, protože jinak by jí tady otec jistě nechal v tomhle rozlehlém, děsivém lese. Snažila se, měla však pocit, že otec jí přehlíží - ač si jí z nějakého důvodu vybral.

Odine se lišky bála. Připadala jí jako nedobytná skála. I přesto však byla zvědavá, a nakonec snad třeba i ta liška bude hravá. Když šla znovu k její noře, bylo to jedno velké hoře. Byla přeci ještě malá, nebyla zdaleka tak světaznalá. Když došla k liščímu obydlí, zjistila, že tam nikdo nebydlí. Nebo byla někde pryč. Odine v tu chvíli byla jako malý lupič. Možná bych také měla jít, asi bych tu neměla být. Jenže kam by chodila, když už tady byla? Bylo to dost daleko - a bylo docela horko. Zkrátka se jí nechtělo. Může tu být zábava - alespoň jí to tak připadalo. Odine prahla po zábavě, ale to byla ta potíž právě. Jaká to je zábava, když tu sama zůstává? Kdyby tu alespoň bratři byli, hodně by se nazlobili. Jenže co teď, na to neznala odpověď. Nakonec udělala jeden krok, v tom však přišel šok!
"Co tu děláš, vlčí dítě?" ozvalo se kdesi za ní - hlasitě. Odine sebou trhla, nejradši by zdrhla.
"Jen jsem přišla pozdravit," odvážila se promluvit.
"A zval tě někdo? Tak švihej, než přijde eldorádo!" Odine se lekla, ale nic neřekla. Vzala packy na ramena, aniž by věděla, co eldorádo znamená. Už se ani neohlédla, tak se sama rozhodla. Měla dobrý důvod ke strachu, a tak zmizela v oblaku prachu.

3/28

Odine už zase trápil zoubek. Byla to hrozná bolest, zvlášť protože vůbec nechtěl ven. Měla nateklou tlamičku a místo toho, aby si užívala her a prosluněných dnů, se jen trápila. I na své bratry jen nevrle mručela a vůbec žádná zábava s ní nebyla. Byla vyčerpaná, protože přes bolest nemohla spát a byla ještě slabší než obvykle.
Už toho bylo moc. Trvalo to několik dní - ten zoubek se vůbec neviklal a jen bolel. Dáseň měla oteklou a nedivila by se, kdyby měla bouli i na samotné tlamičce. Byla tou nejzoufalejší malou vlčicí široko daleko. "Co je tohle za trest," skučela tichounce, když se v noci převalovala zase v jiné jeskyni vedle svých bratrů. Těm se spalo dobře, těm nic nechybělo.
Víla Zuběnka, ochránkyně všech zubů v lese (alespoň tak si jí Odine představovala), to utrpení sledovala. Odine nevěděla, jestli usnula, když však znovu otevřela očka, Javorka stála u ní a smutně se na ní dívala - musela sdílet její bolest, nebo jen nesnesla utrpení malé vlčice, která na ní pomrkávala v naději, že jí Javorka pomůže.
"Odine, to nic," zašeptala Javorka a sklonila se k vlčici, které se koulely z očí slzy. "Bolí to! Předtím to nebolelo. Neříkala jsi, že to bude bolet!" Brečela Odine a dívala se na Javorku jako by to celé byla její chyba.
"Občas to bolí, Odine, s tím se nedá nic dělat, ale zase to přejde," ujistila jí.
"Nechci žádné odměny, chci jen, aby to přestalo!" skučela Odine. Nedalo se to snést. Její naříkání bylo plné bolesti a zoufalství, a tak se k ní Javorka sklonila a jemně se čenichem dotkla její tlamičky. Bolest jakoby zázrakem ustala a zoubek přestal bolet. A navíc! Navíc se začal viklat! Odine byla v tu chvíli jako u vytržení, hlavně protože se jí konečně ulevilo.
"Děkuji," zašeptala a dokonce máchla ocáskem.
"Přeci tě nenechám tak moc trpět, Odinko, ale věz, že ne každý ti v životě nezitně pomůže tak, jako já," varovala jí Javorka. Existují tvorové a jiní vlci, kteří tvé bolesti budou přihlížet s lhostejností, nebo se jim dokonce bude líbit," řekla jí. Odine se zamračila. "Třeba Padre?" ptala se. Javorka však jen zakroutila hlavou.
"I mnohem horší. Dávej si pozor, Odine," šeptala Javorka. To se už však Odine probudila a nalezla pod pacičkami dáreček - a její bolavý zoubek? Ten byl už dočista pryč. Odine si toho ze snu mnoho nepamatovala, ale byla ráda, když se mohla vrhnout do další veselé hry se svými bratry.

Líbilo se jí podzimní listí. Líně se snášelo k zemi a ona ho s doširoka rozevřenýma očkama pozorovala - byla jím naprosto uchvácená. Lístky se snášely k zemi a Odine vždy počkala, až budou dost nízko na to, aby se po nich mohla vrhnout a ulovit je. Legrace navíc pokračovala dál, když se k ní ještě připojili její bratří. Lov pro ní byl náramnou zábavou - tedy pokud se to týkalo listí. Ladně (nebo si alespoň myslela, že ladně) vyskakovala na nohy, a přesně tak, jak jí to madre ukazovala se krčila a snažila se list polapit a pořádně mu ukázat zač toho je loket! Lapila skoro každý! Lehce tak strávila celé hodiny. Laň by asi ještě neulovila, ale bylo to lepší než nic.
Ledové počasí, které s podzimem přišlo jí vyhovovalo o trochu méně. Léto bylo u konce, a protože vlčice nepoznala nic jiného, musela pro něj zákonitě truchlit. Líbezné počasí navíc vystřídal déšť, který nepříjemně studil. Lilo a lilo - to se jí nelíbilo. Ledové kapky jí zmáčely kožíšek, a protože měly jít někam do Vrby, většinou celé dny chodili, a tak jim nezbylo nic jiného než jít a nestěžovat si. Lepší dny je snad čekaly tam, kam směřovali, Odine to však nemohla říct s určitostí. Les, kde žili matčini příbuzní byl asi daleko a padre se rozhodl, že tam prostě půjdou, a tak šli. Ležela by sice raději v jeskyni, otec by jí ale jistě řekl, ať si jde kam chce - a ona byla ještě moc malá na to, aby se bez rodičů obešla, a tak šla tam, kam šli ostatní.

Malá Odine stále poznávala svět kolem sebe. Enormní změna počasí jí zarazila a ač jí nebyla příliš vysvětlena, doufala, že se léto zase brzy vrátí. Inu, nic jiného než doufat jí také nezbývalo. On podzim nebyl zase tak špatný, jak brzy zjistila. Ano, sice hodně pršelo, ale na tom malé vlčici zase tolik nezáleželo. Odine se spolu s bratry velmi rychle zabavila. A zvlášť, když začalo padat listí! Ihned, jak se snesly první lístky k zemi je sourozenci začali lovit - trénovali tím k uspokojení svých rodičů, ač na ně mohli být jen sotva pyšní. Inu, stále to byli vlčata, která za vším hledala především hru. Už jen to, že Odine napadlo lovit bylo samo o sobě skutečně úctyhodné, protože vlčí slečně lov mnoho neříkal. Lovit listí však byla jiná, a ač neměla dobrý postoj a při skutečném lovu asi sotva mohla vrtět ocáskem jako nadšené štěně, bavilo ji to. Odine si říkala, zda je podzim vždy takhle zábavný - a to zatím netušila, že přijde zima se kterou přijde na svět sněhová pokrývka, kterou si neuměla představit ani v nejdivočejších snech. Chyběla jí představivost. Také byla letní vlče, které nepoznalo nic jiného než oslnivou záři slunce, a tak se nebylo čemu divit. Totiž i pro malé vlče bude blížící se zima velká potíž, zvlášť, když její kožíšek byl tak jemný a sotva odolný na ledový sníh a mráz. Zima přijde, ale zatím to malou vlčici nijak netrápila, protože spokojeně trénovala lovení na padlých listech. Chytrá vlčice jistě brzy přijde na to, že když bude trpělivá, brzy se to naučí k dokonalosti tak, aby na ní byli její rodiče hrdí.

Odine neměla mnoho příležitostí pozorovat hvězdy. Obvykle byli dříve či později zahnáni do jeskyně, kde jim nehrozilo, že je sní nějaký predátor a ač jim vlastně skoro nic nebránilo zůstávat v noci venku, jejich otec měl všechno rád pod kontrolou, a tak, když řekl, že budou v jeskyni, tak zkrátka byli v jeskyni a už se nedalo nic namítat.
Přesto se jednou v noci s bratry rozhodli, že se tomuhle příkazu vzepřou. Otec už spal, když se vyplížili ven z jeskyně, ve které měli zůstat na noc. Šli spolu všichni tři, protože Yggi by nikdy nedovolil, aby se rozdělili. Zbožňovala ho za to, protože na rozdíl od své malé sestry Yggi oplýval silou, která jí zoufale chyběla. Vzhlížela k němu a věděla, že jednou, až vyroste, tak je ochrání. Třeba, říkala si malá vlčice, třeba je jednou ochrání i před otcem.
Všichni tři vyklouzli z jeskyně. Byla hluboká noc a vzduch byl chladný. Tak to už v září bylo. Podzim, jak se dozvěděla, byl chladnější období. Už jí chybělo léto. Přemýšlela, kdy zase vykoukne sluníčko a ona si bude moct hřát pacičky, ale madre jí nic neřekla. Ono madre jim toho nikdy mnoho neřekla. Trochu jí to tížilo, ale společně s bratry se snažili objevit svět kolem sebe společně. Nic jiného jim také nezbylo. Otec na ně obvykle jen štěkal příkazy a měl na ně nesmyslné nároky, ale máloco jim vysvětlil. Snažili se, ale byli jen malá vlčata, která netoužila po ničem jiném než po hře.
Moc daleko nedošli. Zastavili se na okraji jeskyně – ne že by se báli jít dál, ale tři malé kuličky zaujalo rozlehlé nebe nad jejich hlavičkami. S otevřenými tlamičkami sledovali změnu, která se na nebi za tu chvíli udála. Nebe teď bylo tmavé a bez barvy, vůbec ne takové, na co byli zvyklí? A kam se podělo sluníčko? Co byla to podivná bílá koule, která nahradila jeho místo? Ale co se nejvíce líbilo Odine byly všechny ty hvězdičky. Bělostné tečky se na černém nebi leskly jako drahokamy, líbivě zářily – různě poblikávaly a jedna, přímo nad její hlavou, zmizela úplně!
„Páni,“ vydechla Odine a posadila se, protože to byl vrchol jejího výletu. Dante zase někde šmejdil, nezdálo se, že by ho hvězdičky zvlášť zaujaly.
Yggi do ní šťouchl nosem, ale ona se ani nepohnula. „Vidíš, jak září?“ ptala se bratra tichounce, ale bylo zjevné, že ani jednoho z jejích bratrů to zase tolik nezaujalo. Asi by se šli někam honit – tedy minimálně Dante, Yggi je jen musel udržet pohromadě a dohlédnout na to, aby se zase všichni společně vrátili domů. Odine ani nemyslela na jejich původní dobrodružství, ne, když objevila drobnou krásu tohoto světa, která jí dosud byla utajena. Zima v kožíšku a studená země pod jejíma packama byla náhle zapomenuta, jakékoliv drobné nepohodlí bylo v pořádku, když nad její hlavou zářily tak krásné věcičky. Nevěděla, jak se ty tečky nazývají, ale způsob, jakým zářily se jí líbil. Byly tam vždycky? Byly tam každou noc nebo tam byly jen teď, protože začala zima? Možná, říkala si malá vlčice, že začne zvažovat, jestli zima skutečně nestojí za to – minimálně kvůli těm pěkným, třpytivým se věcem.
Nejraději by se dívala na hvězdy celou noc – a klidně každou noc. Bývala by tam takhle seděla do rána, ale bratři jí nakonec pošťouchli, aby s nimi šla jinam. Přizpůsobila se jim, jak by ne, ale stejně se přistihla, že se jí pohled více než často zvedá a sleduje ty hvězdičky na nebi.
Chvíli se jenom toulali, než se vrátili k jeskyni. Podle Odine by bylo plodnější, kdyby se prostě dívali celou noc na ty zářivé tečky. Snad příště, říkala si nadějně.

Odine was born at the very beginning of summer. She has known nothing but hot, sunny days. She was a child of summer. And so perhaps that was why autumn caught her unprepared with its rain, storms and cold that ate into her skin with unpleasant urgency. She didn't like it. How long would this nasty weather last? How long would she have to endure having her little paws chilled and cold streams of water running through her fur?
And little Odine didn't know what was in store for her! She couldn't imagine snow in her little head, or even what snow was. She was just discovering the world and already the change was unbearable. Why did everything have to change? Was this change a harbinger of something bad? Did the sun hiding from them mean that they would soon be separated and the three of them would no longer be together as they feared? Sometimes she looked at Dante and reminded herself wistfully that there might be days when he wouldn't be with them. And what if she wouldn't be with Yggi either? What if she separates them all? Sometimes the fear caught her completely off guard, and she couldn't help but gasp as she imagined the things that might befall her if she were left without her brothers. The thought was so terrifying it made her little paws shake. She couldn't cry because she was scared in front of her father, but maybe that was what made everything only worse. She wanted to grow up and be a little stronger, be a little better, so she could get rid of this terrible fear. So that maybe one day she could prevent them from being separated.

Odine se na madre dívala nechápavě. Tak povinnost a přežití? V hlavě jí to šrotovalo, ale měla pocit, že to bylo něco, co jí nepůjde tak snadno jako jejím bratrům. Měla pocit, že na to nebude dost silná. Co k takovému lovení potřebovala? Přemítala zamyšleně, ale to už je madre vedla na plácek opodál. Ano, na rozdíl od jejích bratrů byla klidnější, když se ukázalo, že nebudou lovit nic a že jim jen ukáže, jak na to, ale Yggi i Dante byli evidentně nešťastní.
Dante ťapkal vedle madre a Yggi spěchal za nimi, zatímco ona je obezřetně následovala - ne protože by se tolik bála, ale protože byla plná nejistoty tak jako pár posledních hodin od chvíle, co se ukázal padre. Jako kdyby nemohla dýchat. Ani ona už nic neřekla, obávala se, že madre by jí stejně neodpověděla. Ostatně toho příliš nenapovídala nikdy, její přítomnost však byla utěšující. Teď to bylo těžší, když je očima neustále propaloval padre a ona se bála promluvit způsobem, kterým hovořila s madre od jejich narození. Vše se měnilo a teď ještě měli lovit.
Odine chvíli trvalo, než pochopila, co se od ní čeká. Přikrčila se, to šlo, ale připravit nohy tak, aby mohla vyskočit? Chvíli se to zdálo být nemožné, ale snažila se. Bratrům to šlo samo, přesně jak předpokládala. Budou jistě lepší lovci než kdy mohla být ona.

Září 4/10 - Yggi + Dante

Odine chtěla být tak bezstarostná jako Dante a tak odvážná jako Yggi, který lov ostatně navrhl. Nebyla si úplně jistá, že to bude tak snadné, ale nakonec s tímhle výletem souhlasila a museli si ho trochu užít. Ano, mohli skutečně procvičit to, co jim madre vysvětlila a co jí znělo jako španělská vesnice. Musela se však usmát. Dante měl pravdu. I kdyby se postavili něčemu většímu než byli oni sami, pak to nevadilo - ne dokud byli spolu. "Proti celému světu," souhlasila tiše a zazubila se na Yggiho. Ten je musel vést, tak jako vždycky a Dante se brzy stal jeho nohsledem. Ona pečlivě stopovala, zatímco její bratr se hnal tak rychle, aby byl u jejich potenciální kořisti první. Její nejistota byla velká - viděla přeci jen kořist, kterou jim nosil padre, ale na králíka by se společně zmohli. Přeci jen byli tři a králík by je jen těžko ušlapal tvrdými kopyty.
Jenže králíka nevyčmuchali, jak Odine velmi brzy zjistila, když s čenichem u země a přikrčená (protože i o tom madre mluvila), narazila do Yggiho - a i ona spatřila to obrovské stvoření, které rozhodně nevypadalo, že by se hodlalo nechat ulovit. Bratři vyrostli, ale rozhodně ne natolik, aby ulovili jelena.
"A jéje," špitla Odine s očima vykulenýma a packama natočenýma k útěku.

Září 3/10 - Yggi + Dante

Odine se nebála. Nebo... se o to alespoň snažila, zjistila však, že každý další krok byl lehčí a lehčí. Zasmála se, když jí Dante olízal celý obličej, než se vydal kamkoliv, kam ho jeho impulzivnost zavedla. Vždy byl takový, ale do jisté míry jí to bavilo - a záviděla mu. Jeho budoucnost byla jistá, zůstane s madre a vždy bude takhle veselý a bezstarostný. Pocítila osten žárlivosti, ale rychle ho zapudila, když šťouchla do Yggiho a rozběhla se za Dantem, jak Yggi chtěl. Předběhla ho. Když se rozběhla, její lehkost byla náhle výhodou a ona ho snadno předběhla - alespoň v něčem byla lepší! Pomyslela si nadšeně a ještě si v běhu povyskočila. V tu chvíli chápala Danteho radost z pohybu, cítila, jak jí krev buší v těle a jak skvělé to je, když mohou jen tak běžet a na chvíli zapomenout na všechny starosti. Snad proto na ně Dante tolik nemyslel! Protože věděl, jaké to je být svobodný.
Lov. To slovo se Odine nelíbilo. Už ho slyšela od madre a nelíbilo se jí o nic více, když ho vyřkl Dante - ten byl však tak hektický, že sice něco řekl, ale vlastně se podle toho nezachoval. To až Yggi zastavil a řídil se tím, co jim madre předala. Jí to nebavilo, raději by šla něco někam objevovat, přesto se zastavila u Yggiho a zavětřila, jak jim madre radila. "A myslíte si, že opravdu něco ulovíme? Pořád jsme malí," připomněla jim pochybovačně. Pravda byla, že byli pořád tři - a každý měl vlohy pro něco. Možná by se jim to opravdu mohlo povést.

Září 2/10 - Yggi + Dante

Odine byla mnohem klidnější než její bratři. Trochu nervózní a nejistá, přesto však nadšená z toho, že podniknou něco, co bude mimo režii jejich rodičů. Tak trochu se nemohla dočkat, zvlášť když ji fratello ujistil, že všechno bude dobré. Věřila mu - Dante byl v tomhle směru mnohem méně důvěryhodný, bylo zjevné ve všech ohledech, že byl z nich nejmladší a že si s ničím příliš dlouho nelámal hlavu. To vážně skočil do křoví? Odine nad tím jen mohla kroutit hlavou, ale vlastně… vlastně se tomu tiše zahihňala. Byla to nervozita, nebo to byla nenadálá radost z dobrodruzstvi? To opravdu netušila. Máchla ocáskem, přesto se však nejistě podívala na Yggiho ”To opravdu chce, abychom skákali do křoví?” zeptala se fratella, který se jen tiše zasmál a následoval Danteho. Nakonec to přeci mělo být zábavné dobrodružství! - a tak potlačila svou formující se obezřetnost a jako každé malé vlče i ona skočila do křoví, aby je tedy Dante vedl, jak mu Yggi řekl.

Odine se stala objetí hry svých bratrů. Tahali jí za uši a ona se bránila, cukala se, ale Dante se smál a vypadal evidentně velice zabraný do své hry - nehledě na to, jestli byla fér, nebo ne. Odine se snažila bránit, ale proti větším bratrům neměla sebemenší šanci.
Když se Dante rozhodl přejít na její stranu, byla to její chvilka zazářit. Sebrala se ze země jako by jí vůbec nic nebylo a vrhla se na staršího bratr, kterého také pěkně zatahala za uši, když ho Dante povalil. To jen, aby věděl, jaké to je!
Odine se radovala, že měla pro jednou výhodu, když za nimi však přišla Madre, zarazila se a vyplivla bratrovo ouško z tlamy a zamračila se. Sdílela Danteho nejistotu, a tak se dívala na Madre, protože od ní čekala ujištění. "Co je lovit?" nechápala, protože dosud se s tím nesetkala. Nic nelovili, a tak jí to samozřejmě vrtalo hlavou. Jako první jí napadlo tucet otázek v matčině jazyce, ale musela se krotit, zvlášť, když byl padre jistě opodál a poslouchal a hodnotil. Odine si ho nevšímala, věnovala svůj pohled jen Madre.

Odinka jako Merida - Prosila bych kytky pro Vajru


Přidáno 5 květin a 8 mušliček na Varju.

2/28

Odine na javorovou vílu Zuběnku nezapomněla - rozhodla se jí sice říkat Javorka, ale to bylo spíše její osobní preferencí než čímkoliv jiným. Sice si na vílu sem tam vzpomněla, ale to jen protože jí její divné poslání vrtalo hlavou. Bála se o tom podivném stvoření mluvit s bratry, ale zároveň byla tak trochu zvědavá. Chodila si Javorka také pro jejich zoubky? A pokud ano, dostávali za to také ty barevné kamínky? Odine měla spoustu otázek, ale jen velmi málo odpovědí.
A do toho se jí začal viklat zoubek! To se zdála být příhodná doba na to, aby se jí dostalo všech odpovědí na její zvídavé otázky. Každý večer, kdy ulehala do jeskyně doufala, že se jí zase bude zdát sen s Javorkou, ale vůbec nic se nestalo a ráno se vždy budila se zoubkem v tlamičce. To bylo zklamání. Mohla zkoušet úplně všechno - strkat do uvolněného zoubku jazýčkem, snažit se ho obrousit o kousky kostí z jídla, které jim padre přinesl, zkoušela všechno možné, ale nic nefungovalo. K jedinému se nesnížila - to viděla Yggiho, jak hryže kámen a napadlo jí, jestli se také snaží, aby mu vypadl zoubek, ale nezeptala se ho, nehledě na to, jak hloupé to bylo. Navíc vypadal, že nechce, aby ho někdo viděl. Zvláštní, ale rozhodně ne něco k čemu by se vlčíc slečna hodlala snížit. Strkat si kamínky do tlamičky, to tak!
No dobrá, ale co se s takovým vlčecím trápením dalo dělat, zvlášť, když Odine zkusila už úplně všechno! Co to nechat času? Ptala se sama sebe malá vlčice, ale byla příliš netrpělivá, zase jí ale chyběla odvaha na to si zoubek vyrazit. A jak bys to vůbec udělala, ty chytrá? Ne, některé věci zkrátka nešlo uspěchat, to byla lekce, kterou se tímhle Odine měla naučit - a fungovalo to. Když se jednoho dne byl zoubek pryč. Zmizel jako pára nad hrncem! Nejprve se vyděsila, že ho spolkla, ale naštěstí ho objevila vedle sebe. Byla tím tak ohromená a nadšená zároveň, že vůbec netušila, jak na to reagovat. Ani chvíli neposeděla a nadšeně vrtěla ocáskem, jak si ho tak prohlížela, jak leží v hlíně. Nevěděla, jak Javorku přivolat, nevěděla ani, jestli chodí i jindy než ve snech, ale rozhodla se zoubek schovat a počkat do večera, až ulehne. Možná jí prostě přivolá spánkem. Třeba se bojí dospělých! A nebo jen otce! To se jí tedy ani trochu nedivím, padre je pořádně děsivý s tou svojí nohou a se vším!
Odine se nemohla dočkat večera a času spánku. To si vynesla svůj zoubek z úkrytu a jako svou trofej si ho schovala pod pacičky. Bratři si ničeho nevšimli, oba byli moc unavení z neustálého poměřování. Ona si schovala zoubek pod pacičky a když zavřela očka, usnula jako když jí do vody hodí. Nejprve se trochu bála, že se jí budou zdát zlé sny jako posledně, než jí Javorka zachránila, ale tak to naštěstí nebylo. Javorka se objevila hned - snesla se na krásně barevnou louku na svých průhledných křidýlkých a Odine hned radostně zavrtěla ocáskem, jak nesvedla ani na chvíli posedět.
"Ahoj, Javorko!" zvolala hned malá vlčí slečna nadšeně. Vlčí víla se na Odine zvláštně podívala "Javorko?" Tázala se nechápavě.
"Tak ti říkám! Přeci musíš mít nějaké pořádné jméno!" prohlásila Odine. Víla poklidně pronesla: "Ale já mám jméno, Odine, jmenuji se Zuběnka!"
"Ale Zuběnka nezní vůbec pěkně! Jmenovat se po zubech! kroutila hlavou malá vlčice. "To je skoro jako kdyby ses jmenovala Odine. Já mám to jméno po svém otci," vysvětlila vlčice "no a Javorka je mnohem lepšejší, vážně! Ujišťovala ji Odine, a tak Javorce nezbylo nic jiného, než souhlasit. Odine byla rozhodně tvrdohlavé vlčí dítě - Javorka však věděla, že to evidentně měli v rodině.
"No dobrá, tak jsem tedy Javorka. povzdechla si vlčí víla, která byla zvyklá na kdejaké vrtochy malých vlčat. No, co mohla dělat? Jejich nápady občas byly zvláštní, ale tyhle maličké, roztomilé koule chlupů prostě nešlo jen tak odmítnout. A tak, když se jednalo o změnu jména, i tu hodlala víla akceptovat jako samozřejmost.
Co ten zoubek, Odinko? Už ti nevadí se ho vzdát?" Ptala se vlčí víla a Odine hned vrtěla hlavičkou.
"Vůbec ne, vzdám se ho hrozně ráda. Když dostanu zase pár těch lesklých kamínků," zazubila se vlčice. Javorka mohla jen kroutit hlavou.
"To víš, že dostaneš, taková je naše dohoda," ujistila jí Javorka. "Ale co, žes tak najednou změnila názor?" Ptala se jí.
"No," začala vlčice a zadívala se do Javorčiných očí. "Doufám, že se ty kamínky budou líbit Padremu a já je vyměním za to, že budeme moct s bráškama zůstat všichni společně. Třeba někde v té Vrbě, nebo tak," vysvětlila Javorce. "Říkala jsi přeci, že ty kamínky se mohou k něčemu hodit. A já bych ráda, aby se hodily právě k tomuhle. Šlo by to prosím?" ptala se Javorky s očima doširoka rozevřenýma.
"Drahá Odine, tak jsem to vůbec nemyslela. Tvému otci se asi ty kamínky budou líbit, ale nevím, jestli kvůli nim jen tak změní názor. Můžeš to zkusit, ale nečekej, že to pomůže. Tyhle kamínky... no, tyhle kamínky slouží k docela jiným věcem," řekla jí Javorka.
"Ale k čemu jsou tedy dobré, když nesvedou nic užitečného!" Odfrkla si Odine a zamračeně se na Javorku dívala. Ta jí tedy pěkně zklamala!
"Počkej a uvidíš. Mohu ti slíbit, že jednou se ti budou moc hodit," slibovala jí. Odine se tyhle řeči nelíbily, ale i tak se rozhodla, že otce zkusí uplatit. Třeba nakonec bude souhlasit.
"A chtěla jsem se ještě zeptat... vidím tě jen já, nebo tě vidí i bráškové?" ptala se Odine zvědavě.
"Vidí mě každé malé vlče jako ty, Odine. S tvým bráškou se už znám," ujistila jí Javorka, ale viděla, jak byla vlčí slečna náhle smutná. "Ale copak, maličká, má odpověď se ti nelíbí?" tázala se Javorka.
"Ale to ne, to mi asi tolik nevadí. Jen jsem trochu doufala, že jsem nějak výjimečná. Moji bratři jsou větší a silnější a já si myslela, že jsem třeba lepší v tom, že vidím víly," vysvětlila.
"Ale Odine, to nic. Každý jsme výjimečný svým vlastním, jedinečným způsobem. Tvoji bratři jsou silnější, ty můžeš být zase rychlejší, nebo se třeba lépe provlečeš různými skulinkami, kam by se oni nevešli. Nevěš hlavu, jsi výjimečná přesně taková jaká jsi. A to, že mě vidí i ostatní vlčata? Tím se to přeci vůbec nezmění," pronesla Javorka laskavě.
Odine se ještě chvíli mračila, než se zhluboka nadechla a přikývla. "Tak já ti budu věřit," posteskla si. "A... děkuji. Za zoubek, za dárky i za všechno," řekla. S těmi slovy se vzbudila. Bylo ráno. A zoubek pod jejími pacičkami zmizel. Místo něho tam byly kamínky.

Odine znovu našla cestu k noře paní lišky. Ze stromů už padaly šišky. Musela se vydat zrovna sem? No co, šla rovně za nosem! Navíc už se z minula poučila. Teď se přeci jen trochu bouřila. Madre a Padre nevěděli, kam šla. Odine jen na chvíli odešla. Lišky se sice trochu bála, ale ani chvíli neváhala. Touha po dobrodružství převládala. Svým bratrům nic neřekla, chtěla to zkusit sama! Navíc, co by se s nimi domlouvala? Byla dost schopná jít i bez jejich pomoci. Inu, byla by to jiná, kdyby byli její otroci.
Liška však stejně doma nebyla. Bylo to možná lepší, Odine se jí přeci jen trochu děsila. Kam ale ta liščí dáma zmizela? Že by jinde bydlela? A co byl tedy tenhle dům? To tuhle noru nechala pobudům? Odine vůbec nevěděla, co teď dělat. Možná se trochu vzdělat? Váhala u vstupu. Co když jí to tam podupu? Co když nakonec je to její dům a ona se šla jen projít? To také znamenalo, že mohla kdykoliv přijít!
Toho se malá vlčice zalekla. Úplně se zasekla! Vždyť si myslela, že už se nebojí! Vždyť tady ta liška ani nestojí! Ale kdeže, Odine už couvala. Vlčice si tiše zoufala. Chtěla k lišce na návštěvu, ale zvědavost zmizela v nedohlednu. Radši se ani neohlédnu! Co kdyby se vrátila? To aby se Odine rychle zase ztratila.