Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jezírko Lavender (vymrštěná Osudem)

Skončili s Yggim v tom jezírku a pluli ke květině. Toho si Odine byla ještě jasně vědoma - i toho, jak se jí packami dotkli a společně s Yggim se o ní tak trochu tahali (byla totiž tak pěkná!). Jenže tím to skončilo. Netrápil je nedostatek vzduchu, ale to, to že vzápětí znovu skončili vysoko nad stromy. Odine asi křičela - sama si nebyla jistá, protože se toho událo tolik, až jí z toho šla hlava kolem. Byli ve vzduchu, znovu uvěznění v nějaké kouli, která je odmrštila zpátky do vzduchu - kam? Alespoň se zdálo, že koule byla natolik měkká, že vždy, když dopadli na zem, nestalo se jim skoro nic, jen byli silně otřesení.
Takhle skákali nějakou dobu, až doskákali... kdo ví kam? Bublina zničehonic zmizela - asi tak náhle jako se objevila a na trávě nezbylo nic jiného než mokrá a silně otřesená vlčata. Která se po sobě dívala přinejmenším vykuleně. "Jsi v pořádku?" pípla Odine k Yggimu.

//Moc děkuji za akci 2* prosím Odine do rychlosti a drahokamy také

Bratr se jí od těch potvůrek snažil odtáhnout, ale bylo to marné. Oběma jim kapaly z tlamičky sliny a ač jí Yggi táhnul, aby běžela - a Odine se o to skutečně pokoušela, krátké nožičky jim v tu chvíli k ničemu nebyly.
Ty malé lepivé koule do nich stále vráželi, ač se snažili utéct jak jen nejrychleji mohli. Padre měl sám plné packy práce, a tak si asi ani nevšiml, když obě vlčata jedna z těch koulí pohltila. Stačilo se jen pohnout a oni hopkali sem a zase tam - bývala by to možná byla zábava, kdyby to bylo za jiné situace. Tady jim nezbyl prostor na nic jiného než na paniku. Odine narážela do Yggiho a Yggi zase do ní a zoufale se snažili to nějak ustát, když je však koule vymrštila do vzduchu, jakákoliv snaha se dostat ven se změnila v hrůzu. Spadnou dolů a umřou!
A snad by to tak skutečně dopadlo, kdyby shodou náhod nespadli do jezírka. Ale neutopí se? Odine se třásla strachy a ani její silný bráška nic nezmohl. Schoulili se do sebe, ale měkké, fialové světlo je obklopilo hned, jak dopadli do vody. Odine mrkala do tmy. Nevěděla ani, jestli může mluvit, ale když spatřila květinu, měla neodolatelnou chuť zamířit k ní, ač to znamenalo plout v gumové kouli hlouběji do jezera.

Padre se za ně postavil, což Odine překvapilo. Sledovala, jak se jejich otec vypořádává s malými bestiemi, ale ty si k ní a k Yggimu i přesto našli cestu. Malá vlčice stáhla uši a vrčela na ty potvůrky, ale nebylo to nic platné. Věci do nich naráželi a jí, častěji než Yggiho, který byl silnější, odráželi od sebe. Bolelo to. Odine se snažila bránit a kousala do těch věcí, jak jen mohla, nebylo to však co platné, navíc v tlamičce brzo měla sladkou pachuť, která vůbec nebyla dobrá. Odine si s těmi věcmi neuměla poradit sama, ale také jí nenapadlo, jak by se mohla spojit se svým bratrem, nebo třeba i s otcem, aby se s těmi věcmi vypořádali společně, sama na ně totiž zcela očividně nestačila.
Učili je lovit, ale nebylo to k ničemu. Tyhle koule se ulovit nedaly, nebo alespoň pro ní to bylo nemožné. Čím víc se snažila bojovat, tím horší to bylo. Z tlamy jí odkapávaly sliny a měla nesnesitelnou žízeň - a výsledek byl, že koule do ní stále narážely. Byla ztracená, alespoň to si myslela. Určitě tady umřou! Ty dva vlky přeci taky něco sežralo!

Volba B: Zaměřit se na malé potvůrky.

Odine toho příliš neviděla - nejenže byla skrytá za otcem, ale i za Yggim, a protože byl její bratr větší (a o otci ani nemluvila), její výhled zkrátka byl všechno jen ne dobrý. Snažila se, ale viděla jen pár vlků, kteří náhle zmizeli. A pak viděla něco jako velkou hroudu bláta, které ty dva vlky možná snědlo? To jí trochu vyděsilo, zvlášť, když viděla, že se i otec tváří znepokojeně, jeho ochrana však nebyla dostatečná. I přes veškerou snahu se k nim cosi vrhlo. Něco jako menší hroudy toho bláta.
Fratello se rozhodl s nimi bojovat. Odvážně na ně vrčel. Odine nejprve uskočila, protože se těch věcí lekla, ale nebyla žádná bábovka! Možná jí nešlo lovit, ale mohla se bránit! Zvlášť, pokud šlo o život! To nebyla žádná legrace.
Nakrčila se a bojovně zavrčela zrovna tak jako Yggi. "Kšá!" zavrčela Odine, ač to vypadalo spíše roztomile než děsivě, snažila se. Stále se nemínila nechat sežrat.

<< Mahar

Otec jí na její otázku neodpověděl, ale protože už kamzíky lovit nešli, tak na tom asi tolik nezáleželo. Nechápala, kdy otec změnil názor, ani jak vlastně došlo k tomu, že se rozdělili. Odine si myslela, že Dante s madre půjdou s nimi, ale nešli! A teď tu s Yggim byli jen oni dva a padre. Bylo to trochu děsivé, zvlášť když si otec vybral jako cestu temné močály - alespoň to jezírko ke kterému došli bylo o něco vlídnější. "Jakou zábavu?" nechápala Odine, protože tohle místo jí jako zábava rozhodně nepřišlo. Nebála se, nebo se snažila tvářit, že se nebojí, ale šli někam aniž by přesně věděla kam a jak se zdálo, k madre a k Dantemu se nevrátí. Spratek? Dante je spratek? Odine nevěděla proč jí to slovo tak vadilo, netušila totiž, co znamená, ale nelíbil se jí tón, kterým otec o fratellovi mluvil, stejně jako Yggie se však pochopitelně učila přizpůsobovat otcovým příkazům. Do takové rodiny jsme se narodili? Na světě jsme jen protože si to padre umanul? Ani jedno, ani druhé jí netěšilo, ale byla ráda za své bratry. Pokud neměla na výběr, oni dva za to stáli. Uvidíme ale ještě někdy Danteho, vrátíme se k nim?
"Pa... otče, a co Vrby? Tam nejdeme?" Odine naštěstí nedořekla slovo, které znala od madre - bylo to dobře, Yggi už za jedno dostal vynadáno, ale zajímalo ji, proč otec změnil názor a kam teda vlastně jdou - nevěděla, jestli dostane odpověď, otec totiž energicky vyrazil k jezírku a spokojeně hlásil, že se někdo topí - což zjevně nebyla pravda, vzápětí se totiž zarazil. Odine neviděla proč, otec i Yggi jí totiž schovali za sebe.

Září 10/10 - Yggi a Dante

Hledali marně - alespoň tak to Odine připadalo. Byla zoufalá, ale stopování jí zcela očividně opravdu moc nešlo a Yggi se neozýval - to si alespoň myslela, než Dante zaslechl slabé vytí. A ona ho náhle slyšela také! To byla ale úleva. Odine se vrhla za Dantem, který Yggiho našel a hned mu začal čistit obličej.
Ulevilo se jí, když bratra spatřila. Ležel sice na zemi a vypadalo to, že je s ním něco špatně, ale žil. Ublížil mu ten jelen? Odine se k bratrovi přitiskla a vyčítavě na něho pohlédla. "My jestli jsme v pořádku?" zeptala se ho nazlobeně. "My v pořádku jsme, ale to ty jsi se vrhl zpátky k tomu jelenovi - a..." vydechla a zakroutila hlavou. "Hlavně, že jsme tě našli, fratello," vydechla a oba si je prohlédla.
"Tak jo, to by pro dnešek stačilo. Půjdeme domů," zavelela - a oba její větší a silnější bratři jí poslechli.

Září 9/10 - Yggi a Dante

Odine byla nesmírně zoufalá, ale běžela za Dantem, který cítil Yggiho pach... nebo ho možná slyšel? To nevěděla, ale následovala ho - a tak, jak jí Dante poradil i ona zavyla, jenže se už neozvala žádná odpověď.
"Musíme zkusit stopovat," řekla Dantemu, protože tohle bezcílné běhání a volání k ničemu nevedlo. Sotva rozuměli tomu, jak stopování fungovalo, ale Yggiho pach znali oba velmi dobře. Bylo to něco nezaměnitelného.
Odine přitiskla čenich k zemi a odhodlaně šla směrem, kterým musel mířit i fratello. Kde jen byl? Ptala se sama sebe, zatímco Dante se snažil pomáhat. Zkoušel stále výt, ale k ničemu to nevedlo. Yggi se už neozval a oni se bez něj domů vrátit nemohli. Ne, to prostě nešlo.

<< Zarostlý les (přes Hadí ocas)

Odine se odpovědi nedočkala, dívala se však na otce tázavě, zatímco je někam vedl. Kam? To nemohla vůbec říci. Půjdou daleko? To nevěděla. Padre jim nic neřekl. To, že za sebou nechali madre a Danteho jí znepokojovalo, ale jejich otec vypadal odhodlaně je kamsi odvést. Nelíbilo se jí to, protože se nechtěli dělat. Odine zamrkala na Yggiho, který šel stále vedle ní. Alespoň on jí zůstal. Mohla se spolehnout alespoň na něho. Byla zase ráda, že se Yggi zeptal na matku a na Danteho, ač se nezdálo, že by jim otec měl v plánu cokoliv říct. Měl zcela očividně svoje vlastní plány, kterými se hodlal řídit a zjevně se s nimi nebyl příliš zvyklý s nikým dělit, o to spíše s vlastními dětmi.
Odine střihala ušima a snažila se vnímat místo, kterým jdou, aby kdyžtak našli cestu zpátky, tyhle močály však byly to nejděsivější, co kdy viděla. Přitiskla se k Yggimu s vědomím, že bratr jí ochrání - rozhodně na něho v tomhle spoléhala více než na otce, ač otec byl větší a silnější, přeci jen si nebyla jistá, jestli by je prostě nenechal. Co mohla vědět? Yggiho by možná ochránil, ona však vnímala, že v jeho očích byla jaksi navíc. Otec nic neřekli, na to byli zvyklí od madre, a tak prostě šli dál.

>> jezírko Lavender

>> jezírko Lavender

Září 8/10 - Yggi a Dante

Odine nevěděla, kam Yggi zmizel, ale děsilo jí to. Rozběhla se za Dantem, aby jejich milovaného bratra našli. Fratello, kde jsi! "Já vím, že musí," přikývla a lehce do Danteho šťouchla, aby mu dodala odvahu. "To nic Dante, nemůže být daleko. Určitě ho najdeme. Poběž!" přikázala bratrovi a vydala se zpět směrem ze kterého přiběhli.
"Yggi!" vřeštěla na celé kolo, až jí bolelo v krku. Musel je přeci slyšet, nebo ne? Jak by nemohl, když tak vřeštěla? Určitě je slyšel každý živý tvor v okolí, zvlášť když se k tomu volání přidal i Dante. "Yggi! KDE JSI! YGGI!" volala na celé kolo a běžela zpět k místu, kde je brutálně napadl jelen. Proč se sem vůbec pouštěli? Kde je padre, když ho potřebují?

Odine nebyla z lovu nadšená, pochopila však, že musí jít - neměla na výběr. Nechtěla, aby jí otec někde nechal, a tak ho následovala. Půjde Dante také? A madre? To Odine nevěděla, ale zdálo se, že ne. Snažila se téhle situaci přizpůsobit. Nechtěla, aby se rozdělili, zdálo se, že to přišlo rychleji, než by čekala, ale... ne, ne, padre přeci neřekl, že nemají chodit, a tak půjdou, stejně jako šla ona i Yggi, ne? Jinak to ani nešlo.
Cupitala tak vedle svého staršího bratra, který se tvářil velice nadšeně. Pochopitelně, že je nadšený, vždyť mu to také tak šlo! Třeba mi to půjde také, říkala si, třeba je to ve skutečnosti jednodušší, než když se to dělá jenom jako.
"Co je kamzíky?" zeptala se Odine otce, protože o tom neměla ani nejmenší tušení - a byla zvědavá. Byla ostatně stále jenom malé vlče.

>> Mahar (přes Hadí ocas)

Září 7/10 - Yggi a Dante

Odine běžela po boku svých bratrů. Nezbylo jim nic jiného. Jelen je pronásledoval a kdyby byť jen trochu zpomalili, docela určitě by je rozdupal. Nebo... zakousl? Ne, zpomalit nemohli. Jediné, co mohli dělat bylo běžet dál a běžet rychle.
Zdálo se, že unikají, když tu - Yggi zabočil. Zmizel ve vysoké trávě. Odine vyděšeně poskočilo srdce. Přeci by je v tom nenechal, ne? Ne, to jistě ne, to neznělo jako Odine. Myslela si, že musí dál běžet, ale v tu chvíli si uvědomila, že je jelen pryč - a spolu s ním i Yggi. Co se stalo?!
Dante běžel dál. Musela ho kousnout do ocasu, aby se vůbec zastavil - možná nezapomněl na nebezpečí, ale trochu ho podezírala, že si užíval ten vítr v kožichu.
"Yggi je pryč!" řekla bratrovi, když se konečně zastavil. "A to zvíře také... myslíš, že Yggiho sežral?" zeptala se ho vyděšeně. Museli být daleko, protože neslyšeli Yggiho zoufalé volání.

//Kdyby šel bro, šla bych taky :D

Září 6/10 • Yggi + Dante

Odine couvala a stejně tak couvali i její bratři. Ani jeden nenašel odvahu se ohlédnout a přerušit tak oční kontakt s jelenem, který se nad nimi tyčil a dával jim jasně najevo, kdo tady měl navrch - a oni to rozhodně nebyli. Dante ukradl její otázku a vyřkl jí nahlas. Jak měla vědět, jestli jí jeleni vlčata?! Bylo to klidně možné! Panika narůstala, všichni tři se báli a mohutný jelen tomu rozhodně nepomáhal. Museli pryč, museli pryč a to rychle! Yggi do ní vrazil, jak rychle couvnul - asi si ani nevšiml, že ho sestra chňapla po ocase, ale neměla mu to za zlé. Pochopil i bez ní, co je třeba udělat, jenže se neodplížili dost daleko - a jelen na ně namířil své paroží! Co teď?! Skoro si dřeli bříška o zem, ale stejně to nestačilo.
Odine nepotřebovala ani bratrovo zavelení. Jakmile Yggi zařval pryč, Odine se otočila a pelášila pryč. Mohla by běžet rychleji, mohla by běžet tak rychle, že by po ní nezbylo nic jiného než obláček prachu, ale věděla, že Yggi nemůže - nedohonil by je, kdyby se opravdu snažili, a tak se držela u staršího bratra. A jelen? Na toho se bála obrátit.

Září 5/10 • Yggi + Dante

Rozhodně se dostali do pořádného maléru. Odine nemusela být kdovíjak velká, aby chápala, že tomuhle se rozhodně měli vyhnout. Jelen by snad s nimi byl celkem v pohodě, čuchnul k nim a sám viděl, že nepředstavují nebezpečí, to však Yggi na jelena zavrčel. Tím to ostatně začalo. Jelen si nedal líbit nějaké jejich dětské hry a rozčileně frknul. Nevypadal tak přátelsky jako před chvílí. Opravdu zahrabal kopytem? Odine se bála - netřásla se, ale rozhodně si byla vědoma toho, že tohle není dobré. Mohl je zadupat! Nebo sníst! Ne, to neznělo správně. Sníst je asi nemohl, ale stejně! Nebylo to dobré, tohle rozhodně nebylo dobré.
Nikdo z nich se nepohnul. Yggi byl křečovitě našponovaný, ale snažil se to zachránit, jelen se však rozhodně nesebral a neutekl. Tři malá vlčata pro něho nepředstavovala žádný problém... co kdyby je přeci jenom snědl? Odine kousla Yggiho do ocasu a jemně ho zatáhla, aby pomalu ustupoval. Jinak to nešlo. Nemohli se otočit zády, ale když ustoupí dostatečně daleko, snad by mohli utéct. Bylo to lepší než se nechat... sníst. Nebo tak něco.
"Musíme pomalu zpátky," řekla bratrům, kteří oba zírali na to obří stvoření. "Indietro," zpátky. Museli zpátky. Pomalu, krůček po krůčku. A pak vzít nohy na ramena.