Příspěvky uživatele

Odine? Vlčice hleděla na toho vlka s podivnou nohou nedůvěřivě. Nevěděla, jestli se ho měla bát, protože matka se před ním sklonila, a tak v ní přetrvával jen zmatek? Byl to Padre? Ale pořád ještě nevěděla, kdo to byl Padre. Ani Nedante se to nedozvěděl, ani on nedostal odpověď na otázku, jestli tohle byl Padre a co to vůbec znamenalo. A kdo je Odine? Nebyla si jistá vůbec ničím.
Madre je rozdělila. V tu chvíli už zmatek vystřídaly obavy, které rezonovaly její myslí. Nikdy nebyli od sebe, vždy byli v dosahu, byli jedním klubkem a malá vlčice nesvedla pochopit, že už to tak být nemělo.
Cosa succede? To byla i její myšlenka, v drobné hlavičce zůstala jen otázka. Přitiskla se ke staršímu bratrovi ve strachu, že je snad oddělí také. Ten se alespoň snažil zachytit Nedanteho, ale ať už Madre řešila s tím podivným vlkem cokoliv, Odine - pokud to tedy byla ona - z něho cítila jen a jen problémy. Dosud byl jejich svět klidným přístavem, ale s jeho příchodem je náhle chtěli rozdělit. Ona chtěla být s bratry a s Madre, ne s tímhle vlkem, ať už to byl Padre nebo ne. Nezáleželo jí na tom.
"Nechci," namítla vlčice, matně pochopila, že Padre ničemu jinému nerozumí. A ona chtěla, aby pochopil, že nechtěla pryč. Proč nemohli zůstat tady? Spolu? Snad by si zvykla i na něho, ale nechtěla být... jeho. Proč by měla být? Od chvíle, co se narodila patřila jen Madre. Nikdo jiný kromě ní a jejích bratrů tu nebyl a nikoho jiného ani nepotřebovali. Ne, byli perfektně spokojení.

Červenec 1/10

Měla pocit, že v ní bylo více. Možná to ještě nikdo neviděl, ale ten pocit se dral nahoru. Ona sama tomu nerozuměla, ale věděla, že jí každý vidí jako malou a slabou. Nebylo spravedlivé, že její bratři byli větší a silnější. Kdyby věděla, že je to normální, to, že vlci jsou vždy větší než vlčí slečny, snad by bylo jednodušší se se vším smířit, ona to však nevěděla a dost možná by se s tím ani smířit nechtěla, protože ten pocit jí nabádal, aby jim všem ukázala, že svede stejně, ne-li více než její bratři. Zatím nevěděla, jak to všem dokáže. Ještě neznala nic, neviděla nic, nechápala nic. Sotva znala pár slov, sotva uměla pojmenovat svět kolem sebe, ale měla odhodlání, které toužila předvést.

The nameless she-wolf was small and vulnerable. She saw it in her mother's eyes, felt it in her tiny body. She tried harder, all the more to prove that she was as strong as her brothers.
Then when her mother took them and led them outside the cave - and she took her first breath of fresh air, she was determined to live. She was a fighter, she had the will, and though she lacked the necessary strength - and did not yet know that strength lay in something other than her paws - she wanted to live. She wanted to run through the meadows and fields without understanding or knowing what meadows and fields were, she wanted to jump into the puddle at her brother's feet without knowing that just below the mountains in which she was born was a lake.
She knew nothing. She was like an unwritten sheet of paper, just waiting for her mother to put something in her - perhaps a piece of knowledge, perhaps something to help her understand the wide world - but nothing came. Not even a hint of something bigger, as if they were destined to know everything for themselves and to know right from birth that there it is a tree and there lies a stone is a stone. She probably wouldn't have gotten anything. She had to make do on her own.

Neměla jméno. Ono jen pochopit koncept jmen jí chvíli trvalo a matka v tom příliš nápomocná nebyla. Ani s nimi příliš nemluvila, ale vlčice i tak poslouchala každé její slovo a snažila se z toho něco pochopit. Trvalo jí to, pro malou vlčici to celé bylo až příliš složité a dát si vše dohromady v tom jejím malém mozečku nebylo jednoduché. Energii vynakládala na to, aby zesílila, ne, aby se snažila pochopit svět kolem sebe, ale nedalo jí to a rozhlížela se, ač v jeskyni toho příliš nebylo. Oči byly přivyklé přítmí, ale nebylo vlastně pořádně co vidět. Támhle v rohu bylo něco, co vonělo a támhle zase cosi, co vypadalo jako srst. Tiskla se ke svým bratrům a k matce a připadalo jí to, že to byl vůbec nejlepší objev. Ven z jeskyně její očka ani nezamířila. A proč by také, když jí tady vůbec nic nechybělo?
Objevy, které považovala za mála vítězství si ukládala do mysli i s jejich pachy, protože jí to připadalo podstatné - nevěděla proč, ale chtěla být připravená na vše, co jí mohlo potkat až vyjdou z té jeskyně ven. Napadlo jí totiž, že to se jednou stane, protože jí připadalo, že tahle jeskyně nemůže být celý svět. Totiž - zatím se to tak zdálo, ale pochybovala o tom. Myslela si, že venku musí být víc a až vyjdou ven, musí na to být připravená. Ano, nechtěla být zaskočená a bojácná, nechtěla, přesto věděla, že v sobě příliš odvahy zatím neměla, ale byla malá. Asi to stačilo jako omluva.

Do jeskyně se draly sluneční paprsky. Drobnou vlčici to světlo bodalo do očí. Dívala by se na něj se zájmem, kdyby nebylo tak ostré. Dalece to však převyšovalo její schopnosti porozumění. Dávala pozor, nebo se o to alespoň snažila, ale jen udržet se na nohách jí dalo hodně práce. Dala se dohromady, alespoň trošku. Doufala, že se bude moci vyrovnat svým bratrům, kteří byli silnější. Dívala se na ně velkýma zlatýma očima, viděla, že byli větší, běhali a dováděli, zatímco ona ležela a poslouchala.
Dýchala. Dívala se. Dávala pozor. Drobné vlčici nic jiného nezbývalo, musela pomalu, protože její tělíčko jí toho zprvu mnoho nezbývalo. Do její mysli neprosáklo to, že mohla zemřít, že mohla opustit tento svět, který sotva viděla. Dělala, co mohla, aby získala sílu, která jí chyběla, ale věděla, že se bude muset snažit víc.
Dny ubíhaly, jeden po druhém, přicházel další a další. Do jeskyně často proudilo slunce, které drobnou vlčici stále bodalo do očí, ale časem si na to zvykla. Dokazovala, že bude žít, že bude dýchat a nakonec i běhat, tak jako její bratr, který zkoumal jeskyni a vysloužil si nejvíce matčiných slov. Doufala, že to dokáže zrovna tak.

Bezejmenná vlčice čekala na odpověď marně. Ať už byl padre kdokoliv, z úst matky to nevyšlo. Vlčice zůstala zmatená, ale mlčela, stále ve slepé naději doufala, že madre řekne alespoň něco, ale nakonec se nic nestalo. I mladšího bratra brzy přestala bavit jejich blízkost a zase někam běžel. I ona chtěla vyzkoušet, jestli jí její packy při takové hře unesou, to by však madre nesměla tak ztuhnout. Nedante byl daleko na to, aby to cítil, ale ona i její druhý bratr vnímali, ze je něco špatně. Nevěděli nic, vlčice však byla připravená se skrýt, kdyby madre zavelela. Dívala se kolem nich a strach neustupoval. Odešel až s příchodem dalšího vlka. Pro vlčici, která za celý život viděla jen svou matku, to byl cizinec. Navíc děsivý. Jeho noha vydávala děsuplné zvuky a neukonejšila ji ani vůně, kterou sebou nesl.
Bratr ji sice strčil za sebe, bylo však nepravděpodobné, že by je ochránil. Ten vlk byl obrovský a navíc s tou jasně žlutou tlapou… rozhodně nebylo možné, aby se mu ubránili. Než nad tím vlčice stačila přemýšlet, madre začala mluvit. Považovala to trochu za zradu. S ní nemluvila, ale cizinci odpovídala? Proč? Kdo to byl? Jí připadal nebezpečně. Jako nějaká nestvůra.
“Chi è?” Ptala se tiše matky, zatímco její bratr mlčel a Nedante… no, ten byl někde za nimi a dost možná si vlka ani nevšiml, protože zrovna vrčel na bláto.
Možná starší bratr nebyl schopný je ochránit, přesto se držela u něho a on u ní - a oba byli u matky, která byla náhle až zvláštně klidná. Podřídila se mu a odpovídala mu, říkala mu… o nich. To jediné vlčice pochopila. Měla však oprávněný pocit, že si jí vlastně nikdo nevšímá.

Malá vlčice nad tím vším nesmírně dlouho přemýšlela. "On ne?" zopakovala po mámě jako by se ujišťovala, protože to nechápala. "Není Dante?" zeptala se jí, protože tomu nemohla porozumět. Když nebyl Dante, tak kdo byl Dante? Nebo co byl Dante? A co znamenalo Lento? Vlčice se na maminku dívala s nadějí, že jí to objasní, než do toho všeho zamotala ještě další slovo. Padre. Ať už to znamenalo cokoliv, vlčici to slovo zvláštně znepokojilo. Padre jim určí, kdo jsou? A jak to Padre pozná? Co je Padre?!
"Cos'è un padre?" zeptala se matky a naklonila drobnou hlavičku na stranu. Kvetla v ní zvědavost přirozená pro všechny malé bytosti, jenž se nově rozkoukávají po světě a nedalo se říci, že by s ní jejich matka držela krok. Rozhlížela se a instinktivně je chránila, ale nedávala jim slova, kterými by vlčata svedla popsat to, co kolem sebe viděli, to, co dělali. Vždyť ani neměli jména. Ať už byl Padre cokoliv, nebyl tu a zjevně tu být měl, říkala si malá vlčice.
Z jejího zamyšlení a snahy vše pochopit jí vytrhl velký bratr, který přiběhl zpět k nim a šťouchl do ní čenichem. Byl to tak známý dotyk, že jí hned zalil pocit bezpečí. Oni tři byli jednou kuličkou, když se celý dosavadní život tiskly k matčině břichu. To oni se od ní oddělovali a běhali tu, zatímco ona zůstávala poblíž, ne protože by se bála, ale protože to tak chtěla. Vlčice neváhala přitisknout svůj čenich do bratrova kožíšku a nechala se zatlačit zpět k matce. Bylo to perfektní, když se k nim připojil i Dante - nebo Lento - nebo její mladší bratr. Svedla ho popsat všemi těmi slovy, ale nakonec na tom nezáleželo, protože byli jedním. Poznali se i beze slov. Měli být takhle, zamotání do jednoho u matky, která z nich nespouštěla oči.

Malá vlčice beze jména s mokrýma packama se zadívala na svou matku. “Lacrime,” zopakovala po ní. “Uschne,” přikývla zamyšleně. Dosud nemluvila, ale poslouchala. Sbírala slova jako střípky skládačky, která tvořila celý velký svět kolem ní. Dosud z něho viděla jen malinko - jen vnitřek jeskyně ve které se narodila, jen matčinu srst a packy a ouška jejích bratrů, které sledovala od matky a ze vzdálenosti, která se zdála být bezpečná. Měla jít blíž? Bála se? Sama to nevěděla. Matně si uvědomovala, že ke strachu nemá důvod, poznala dosud jen bezpečí.
Bratři se prali a ona tomu s matkou přihlížela. Bývala by se přidala, ale byla si vědoma toho, že nebyla tak silná. Cítila v sobě jistou slabost, která by ji frustrovala, kdyby ty pocity byla schopná pochopit, ale nebyla. Byla jen vlčátko, které sotva spatřilo světlo světa.
“Lento Dante,” řekla sousloví, které její matka opakovala nejčastěji a pohlédla na mladšího bratra a znovu na matku, aby jí dala najevo, že to pochopila správně. Lento Dante byl mladší bratr, ale kdo byla ona? A její starší bratr?
“A on?” Zeptala se maminky a kývla na nejstarší vlče. “E io?” Tázala se zmateně. Nechápala jméno, ale byla si jistá, že Lento nebo Dante, nebo obojí, vyjadřovalo jejího bratra. Tak co znamenali oni dva?