Příspěvky uživatele

< návrat zpět

She knew very little so far. She had seen days and nights, she had seen sun and grass, trees and stones, but still she knew nothing. She was small, and to understand the world required much more than her little head could yet contain.
She felt that she knew those she spent the most time with best of all. Her brothers and Madre. Their presence meant safety and peace. She knew that Madre was watching her and nothing could ever happen to her under her protection. Playing with her brothers was harder for her because it seemed that her brothers had a little more life in them than she did after all. She didn't like it and wanted to match them, but it wasn't easy, not when she was so small compared to them. It was something she couldn't do anything about.
When Padre came along everything was much worse. His presence was terrifying, he had turned their world upside down from the start and what had seemed like safety suddenly had an aftertaste of fear. Suddenly she had a name, without understanding exactly what it was. He had told her she was going to be Odine, and so she probably was Odine.
She understood at once that resistance was unwelcome. This wolf had all the power over her and she didn't understand what gave him the right to do so. And why had she allowed Madre to do this in the first place? Why was this all happening and would it end? Madre had broken away and she should have left them with him? She was desperate.

Srpen 2/10 • Keziah


Odine pozorovala svou odraz zcela zabraná do zkoumání své podobnosti s otcem - byla tak zabraná, že si vůbec nevšimla kohosi, kdo se k ní připojil. Honem vzhlédla, když se ozval hlas a vzhlédla k většímu vlčeti, byla dokonce větší než její bratři, musela být asi starší. "Sì, sono," odpověděla jí, než se opravila. "Jsem," řekla jí. "Jen jsem se dívala na tuhle divnou louži," vysvětlila jí nejistě a ohlédla se na jezero.
Odine vlastně nechápala nač se jí vlčice ptá, ale usoudila, že asi byla v pohodě. Nikdo jí zatím nehledal a pochybovala, že by se tak stalo, i kdyby byla pryč mnohem déle. "A ty?" oplatila jí otázku. Bylo zvláštní mluvit s někým cizím. Asi by neměla, nebo ne? Ale vlčice nevypadala nebezpečně, jen nebyla rodina. A ona znala jen svou rodinu.

Srpen 1/10 • Keziah

Malá vlčice se dokolébala až k jezeru. Trochu se zatoulala, ale nechtělo se jí stále poslouchat a nikdo jí neřekl, že sem nesmí. Odine, jak se prý jmenovala, jezero ještě nikdy neviděla. Chvíli ohromeně stála a hleděla na tu velkou louži. Tady muselo ale pršet, říkala si, protože nechápala, že voda se nebrala jen z mraků. Došla opatrně blíže, protože si bála, že kdyby do vody spadla, už by nevylezla ven. To kdyby viděl její mladší bratr úplně by se rozzářil. Dozajista by tam hned skočil.
Vlče se opatrně rozhlédlo a když seznalo, že nikde nebyla ani noha, klidně se napila. Bylo zvláštní být sama, byla totiž zvyklá na společnost svých bratrů a matky. Na otce si asi jen tak nezvykne. Jeho přítomnost byla přinejmenším děsivá.
Několikrát máchla ocáskem a dřepla si na břeh. Tak a co teď? Mohla tu zůstat, nikdo jí nehledal a ještě se jí zpátky nechtělo. Cestu určitě najde, ujišťovala samu sebe a sledovala, jak si vítr hraje s hladinou vody, která se rozlévala až daleko k nebi. Tak daleko, že by tam určitě ani nedošla. A jak hezky se na hladině odrážely stromy! To je ale pěkná louže, říkala si vlčice. Napadlo jí, že když se nakloní, bude se sama moci prohlédnout v odraze, a tak to udělala. Ještě nikdy neviděla svůj odraz, a tak si prohlížela své zlaté oči, které na ní z louže překvapeně hleděly i kožíšek, který se více podobal otci než matce. Ta podoba jí zarazila a příliš se jí nepozdávala. Škoda, že nebyla podobnější Madre.

Odine vůbec nechápala události, které se kolem ní děly. Stále v hlavě měla jen to, že je Padre chce rozdělit - a ještě své jméno, které jí stále znělo hlavičkou, jak se snažila pochopit, že jí tak teď budou říkat. Asi? Nejistě na vzteklého vlka hleděla. Bála se ho, uvědomila si, ten pocit v břiše byl strach, který se v ní svíjel jako klubko hadů.
Dívala se po svém bratrovi, který se teď jmenoval Yggdrasil a po Madre, která ale neudělala vůbec nic - jen u sebe držela Nedanteho. Chtělo se jí zavýt na Madre, aby něco udělala, aby je ochránila, ale ona jen skláněla hlavu, zatímco Padre se na ně rozkřikoval. Jeho slova byla těžká a švihal jimi jako bičem. Mohl se jí divit, že nechtěla? I ten drobný vzdor však rozbil svým příkazem. Odine si ani neměla čas nic promýšlet (ač věděla, že by nemohla nikam jít sama, umřela by, potřebovala Madre), ale její pacičky jí samy zvedly a donesly k otci, kde si přímo před ním sedla spolu s Yggdrasilem, který se po ní díval stejně vyděšeně jako se ona dívala na něj. Co měli dělat? Co vůbec mohli dělat? Museli poslechnout. To jim řekl Padre zcela jasně. Padre... ne, ne Padre, ale otec. Otec se poslouchá.
"Otec se poslouchá," zopakovala Odine tiše, když vzhlížela k vlkovi, který se nad nimi tyčil jako bůh. Strach jí neopouštěl. Dívala se na něho i na jeho kovovou nohu a přemýšlela, jak k té věci přišel. Šla z něj hrůza. Neměla však šanci bez něho nebo Madre přežít. Musela se přizpůsobit, stejně jako její bratři. A mohla jen doufat, že zůstanou spolu. Srdce jí bilo tak rychle, když hleděla na to, jak Madre s bratrem mizí. Museli jít také. Museli, ne? Padre jim jistě přikáže, aby šli a oni půjdou, i kdyby je neovládl. Ať už to udělal jakkoliv.
Slyšela, jak Madre šeptá, že to bude bene, ta slova však nebyla určená pro ní, ale pro jejich malého bratra, který byl u Madre, která se vydávala pryč. Padre říkal, že půjdou také. Možná, že když budou poslouchat, tak se nerozdělí a vše opravdu bude bene. Ještě jednou si vyměnila s bratrem pohled. Tiše k ní promluvil - tak, aby to otec neslyšel. "Andiamo," zopakovala po něm, ale neodvážila se vstát, než k tomu otec svolí. Chtěla být hodná, aby mohli jít také. Nechtěla, aby jí tu někde nechal zemřít. A trochu se bála, že by to udělal.

Co asi tak mohla malá vlčice dělat v horké letní dny? Odine toho ještě moc neznala, horké slunce však prohřívalo její jemný kožíšek, když se hřála na slunci. Když však vzhlédla a snažila se pochopit slunce, k ničemu nedošla, jen jí bolely oči, když k němu obracela hlavičku. Co asi to světlo bylo? Maminka jí řekla, že slunce. Ale co bylo slunce? A bylo opravdu takhle moc horké? Kvůli němu jí prý pálily pacičky, když se procházela po kamenech. Nešlo jí to moc do hlavy? Jak by jí mohlo být horko kvůli tomu kruhu, když byl tak daleko? Jakou magií asi vládlo? Vlčice si tím lámala hlavu, ale jako jedinou jí otázka slunce podle všeho zaujala natolik, aby se tím tak moc trápilo. Bratři si obvykle hráli, ona se však jen málo zapojovala, protože byli silnější a vždycky jí přeprali a taková hra jí ani trochu nebavila.
Horko. Bylo jí horko. Ano, určitě ano. A mohlo za to slunce. Proč? Tím si pořád nebyla jistá. Mohla si nad tím lámat hlavu, jak chtěla, ale prostě na to nemohla přijít a maminka na ně nejčastěji jen tiše dohlížela, aby se nezatoulali příliš daleko, ale Odine se netoulala. Zůstávala u ní a nechávala se hřát sluncem.
Co vlastně znamenalo léto? Bylo tohle léto? Bylo slunce léto? Nebo to bylo naopak? Nebyla si tím jistá, ani nevěděla, jestli její myšlenky v ten horký letní den dávaly smysl. Možná ne, ale byla unavená a klížily se jí očka. To dělalo to horko, jenže vlčice zatím nepoznala nic jiného. V jeskyni jí bylo příjemně, tam to bylo hezké – bylo to tím, že tam bylo… chladno?
Osvěžila se tím, že se na chvíli skryla v jeskyni. Bylo to zvláštní, protože to pomohlo jen na chvíli. Lámala si tím hlavu. Seděla pak venku na tom horkém kameni a přemýšlela, co to vlastně znamenalo. Celá ta věc s horkem a zimou. Ze světa však zatím viděla tak málo, že nic z toho neuměla pořádně pojmenovat. Chtěla se vydat ještě dál, než za hranice jejich malého plácku kolem jeskyně, ve které se narodila, ale nemohla. Maminka je hlídala, a tak mohla jen sedět a přemýšlet. Její mysl byla plná otázek, které se někomu mohly zdát hloupé, Odine však byly sotva dva měsíce. Samozřejmě nemohla chápat léto – ani zimu, kterou ještě pořádně ani nepoznala.
Znala slunce a znala měsíc, znala den a znala noc. Teď byl den – a bylo horko, tak moc velké horko. I maminka často usínala, ač je stále jedním okem hlídala. Musela, protože její bratři byli stále na nohách a někde šmejdili. Ona byla obezřetnější, raději vzhlížela k nebi a přemýšlela nad tím kruhem nad svou hlavou, nad jeho září a nad tím, kam asi chodí spát, když vyjde měsíc.
Jaké to asi bylo jindy? Jednou zažila den, kdy slunce vůbec nevyšlo a halily ho… mraky. Ano, mraky. To bylo zvláštní. Prý to nebylo nic neobvyklého, prý se to stávalo. Zajímavé. Kam tedy slunce šlo? A proč bylo pořád horko, i když nebylo na modrém nebi? Bylo takhle horko vždy? Tolik otázek trápily hlavičku malé vlčice, která jen pomrkávala na nebe. Napadalo jí toho tolik, ale její maminka byla tichá a mnoho jí toho nevysvětlila. A bráchové byli stejní troubové jako ona. Mohla si tak své otázky opakovat stále dokola – nezdálo se však, že by na ně kdy měla najít odpověď. Mohla se snažit jak jen chtěla, ale do hlavy jí odpovědi jen tak naskákat nemohly. A tak se nakonec upokojila, lehla si na kámen a položila si hlavičku na pacičky. Však ona se dozví, jak to s tím sluncem je. Do té doby si asi zdřímne.

Musela se nějak přimět k tomu, aby byla poslušnou vlčicí. Moc se jí nechtělo, ale neměla příliš na výběr, jak docela brzy zjistila. Myslela si, že se jí to příčí, ale musela se pokusit o to, aby vytrvala v tom, co se od ní čekalo. Musela. Myslí se jí honilo spoustu věcí, ale věděla jen to, že pokud chtěla žít, pak se musela ještě více snažit. Možná přežila, ale zdálo se, že to byla ta lehčí část. Myslela jen na to, jak krásný byl svět, dokud se odehrával jen v té jejich malé jeskyni.
Malá vlčice si až příliš lámala hlavu se světem - vždyť přemýšlela nad jménem i nad tím vším, co mělo být přirozené. Možná to nebylo tak jednoduché. Mládě to nemělo vůbec jednoduché, a to mělo být její jedinou starostí běhání a dělání vylomenin. Mohla doufat, že to nebude horší. Možná si na to všechno mohla zvyknout. Myslela si, že to nakonec zvládne a vytrvá, ale nebyla si jistá. Měla strach a ne jen kvůli otcově noze. Měděná věc, kterou měl místo před ní pacičky byla sice znepokojivá, když však promluvil bylo to ještě kapičku horší. Máchala ocáskem, ale přesto to k ničemu nebylo. Malé vlče nebylo pro dospělého vlka zrovna děsivé. Musela si připomínat, že tohle bylo lepší než prázdnota smrti. Musela si připomínat, že se jmenovala Odine. Musela toho tolik, že by se jí z toho až zamotala hlava. Mručela a skoro to znělo jako vrčení, k ničemu to však nebylo. Mínila, že tak to prostě bude a musela to vydržet, nehledě na to, jak malá byla.

10/10

Už se usmyslela, že přesně tak to bude. Bude tedy Odine, když to její otec řekl a bude poslouchat, když si to přál. Byl silnější, to byl jediný důvod - a také ten, že sama by zemřela. Třeba se budou držet pohromadě, říkala si, ale bylo to spíše jen naivní přání než cokoliv jiného. Musela se však přizpůsobit. Otci i jeho přání, protože jen ten, jak se zdál, mohl být její cestou k přežití. A ona teď nehodlala umírat, ne, hodlala ukázat, že v ní bylo mnohem více, než se zdálo. Byla drobná a slabá, ale byla vytrvalá - minimálně nezemřela, když se to zdálo být snadné (ne, že by měla skutečně na výběr, ale... žila). Musela otci dokázat, že byla stejně dobrá jako bratři. To se od ní očekávalo, nebo ne? (Ač byla pravda, že na mladšího bratra se skoro nepodíval... a ona možná byla jen navíc).

9/10

Odine se mohla jen snažit nevzdorovat. To jediné připadalo v úvahu. Neměla ostatně příliš mnoho možností. Její otec se stal pánem celého jejich světa. Matka se mu podvolila a od nich se asi očekávalo to samé. Nechtěla - a přesto musela. Nechtěla odejít, protože věděla, že kdyby jí odvrhli, zemřela by. Byla příliš malá na to, aby byla někde sama. Nikdo jiný než její rodina se o ní nepostará - nemohla za to, že její rodina byla trochu zvláštní. Musela se s tím vyrovnat, překonat to. Už skoro zemřela, tohle jí nezahubí. Její otec, ať už byl jakýkoliv, nebude její zkázou. Bude žít a nakonec tohle všechno překoná. Stane se z ní silná vlčice, jen musela najít svou vlastní cestu. Měla pocit, že to bude těžké, ale její krátký život byl přeci jen o trochu složitější než ten bratrů. Byli silní, ona ne. To byla snadná rovnice.

8/10

Její bratři zůstali jedinou jistotou. Jedinou věcí, která se neměla měnit, přesto i to se jejich rodiče podle všeho snažili narušit. Odine nechápala proč, jejímu mozečku to nedávalo vůbec žádný smysl - a nebyla jediná. Její bratři, Yggdrasil a... její mladší bratr nedostal jméno, uvědomila si. Proč? Nechápala to. Nerozuměla tomu, ale ptát se nejspíše nemělo smysl. Bude poslouchat, bude se dívat a jistě to pochopí. Měla pocit, že přesně to od nich otec očekává, ale ona mu nechtěla plnit jeho přání, proto také zůstala rozpolcená. Nevěděla nic. Neznala nic. Asi se musela spolehnout na otce a na matku, ale byla spíše nedůvěřivá, než cokoliv jiného. Nevěděla, co se od ní čeká, ale rozhodně nebyla ráda, že byla odkázaná na rozhodnutí svého děsivé otce s divnou nohou.

7/10

Matka tomu všemu jen přihlížela. Nedělala nic. Nechala je otci jako kdyby s tím nic ani dělat nemohla, ale Odine byla přesvědčená, že něco dělat může... musí, nebo ne? Mohla mu říct, že patří sem, že mají být všichni pohromadě, vždyť jim přeci bylo tak dobře! Proč to tak najednou být nemělo, proč by se měli dělit a proč by měli někam chodit? Nerozuměla času, ale věděla, že její příliš krátký život se proměnil příliš rychle. Nemyslela si, že to bude takhle, ale byla pravda, že si nemohla pořádně představit vůbec nic. Jak by mohla? Byla vlčátko, které bylo na světě sotva dva měsíce. Jak mohla vědět, co život vůbec znamenal? Vůbec nic z něho nepoznala. Třeba to bylo přesně tohle - pojď sem, sedni.

6/10

Otec jí trochu děsil. Uměl jí ovládat - uměl jí rozpohybovat ve chvíli, kdy se hýbat nechtěla. Nevěděla, jak to dělá, ale silně jí tím otřásl. Chtěla vzdorovat, ale jednoduše nemohla. A matka neudělala vůbec nic. Nechala otce, aby s nimi manipuloval - pojď sem, sedni. Pacičky jí neposlouchaly a nemohla s tím vůbec nic dělat. Bylo to hrozné. Zdálo se, že teď už prostě byla Odine a tak to bude. A bude poslouchat, protože tak se to dělalo. Truchlila po dnech v jeskyni, které byly tak snadné, které spočívaly jen v dýchání, jen v tom, aby se přidržela kousků tohoto světa a zůstala v něm. A teď byla majetkem, byla vlastněna proti své vůli. Mohla jen truchlit po svobodě, kterou ztratila ještě dříve, než jí pořádně získala.

5/10

Co mohla malá vlčice asi tak dělat? Nic. Musela se vyrovnat se vším, co se rodiče rozhodli zařídit. Nevěděla, co je čeká, ještě před pár dny to ostatně vypadalo, že sama tento svět opustí, a přesto teď byla tady, silná a zdravá, alespoň si to myslela - připravená k čemu? Aby jí odvedli pryč? Nechtěla... Matka byla bezpečí a měli být všichni pospolu. Otec se poslouchá, ale proč vlastně? Kde vůbec byl, když tady žili celý svůj život a on se tu objevil až teď. Odine mu nechtěla věřit. Tak se jmenuji, připomínala si, protože se na to dalo snadno zapomenout. Nevěděla k čemu jí vlastně takové jméno bylo. Dosud ho nepotřebovala. Vše, co potřebovala znát, to už znala. A jméno se jí k ničemu nehodilo. Patřilo otci více než jí. Ani nevěděla, kolik na té myšlence bylo pravdy.

4/10

Odine. Odine. Odine. Odine. To jméno rezonovalo její hlavou. Stále ho nechápala. Stále nebyla schopná pochopit, že to byla ona. Jak by mohla být? Dosud si vystačila beze jména a najednou ne? Najednou něco takového potřebovala. To si nemyslela. Celá ta situace ohledně jejího otce - co tady vlastně dělá? Proč tu je? - se jí nelíbila. Stačila si s matkou a s bratry a náhle je chtěli rozdělit. Ta myšlenka byla příliš tíživá a přehlušila vše, co se jí honilo hlavou. Nemohl je rozdělit, to přeci nešlo! Vlčice rozhodně byla na straně svého staršího bratra - Yggdrasila - připomněla si, ač se jí to jméno nezdálo. Polámala by si na něm jazyk, kdyby se ho pokoušela vyslovit. Odine, Zopakovala si, protože to byla ona.

3/10

Byla to malá bojovnice. Snažila se, aby zesílila, ale nebylo to na ní. Mohla se snažit, jak chtěla, ale růst jí silou vůle nešlo. Mohla jen pozorovat, poslouchat a snažit se pochopit, co znamená svět. Když je jejich matka vzala ven, bylo to něco docela nového. Vlčice, která ještě stále neměla jméno, zírala kolem sebe a snažila se pochopit vzduch, slunce, nebe, stromy - pevnou zem pod svýma nohama. Její bratři ten velký svět spěchali objevit, zatímco ona ho z bezpečí pozorovala. Musela si na něj zvyknout, říkala si, protože jediné, co dosud poznala byla jeskyně. Nemohla se přeci hned jen tak vrhnout do louže, nebo do bláta. Ne, to nešlo. Musela to tady nejdříve poznat, aby udělala pár obezřetných kroků směrem od matky.

2/10

Poznávala svět kolem sebe, jen malinko, jen tak nepatrně, aby se neřekla. Držela se u matky, ale jen protože to ona představovala jediný svět, který znala. Mhouřila na ní zlatá očka, protože si jí chtěla pořádně prohlédnout, tomu však přítmí jeskyně efektivně bránilo. Chtěla vidět i své bratry – ten jeden se však už kutálel pryč a ten druhý… byl tak barevný až z toho oči přecházely.
Jejich svět byl tichý. Matčina šeptaná slova ve dvou jazycích, z toho jedním mluvila více. Ten se malé vlčici líbil, ten často ve své mysli opakovala. Ona sama nemluvila – její bratři ano, protože byli vždy lepší a silnější než ona. Nevadilo to, říkala si, protože věděla, že je ještě dožene. Byla malá, ale vyroste. Cítila to ve svých packách. Ne, ona na tomhle světě zůstane.