Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odine také zbystřila, když se vlk rozpovídal. Nastražila ouška a zvlášť, když ten velký vlk spustil o Vrbách. Vyměnila si s Yggim pohled. Tohle si museli pamatovat. Jih? Jih... co to asi znamenalo? Třeba by se mohli někdy nenápadně zeptat otce.
"Asgaarská smečka. Dobře. Velká? A je jich víc?" ptala se Odine zvědavě. Bylo jasné, že přes to vlčecí nadšení a překřikování jim Wylan sotva rozuměl, bylo však evidentní, že se jim snažil odpovědět na všechny jejich zvídavé otázky.
"Ale on to byl vážně hopsavý sliz! Byli jsme u takového jezírka a pak na nás šli takové slizové koule, které na nás útočily a pak! Pak nás to snědlo, my jsme skončili v jezírku a pak jsme odhopkali až na takovou mýtinu, ale tam bylo něco nebezpečného, ale Yggi říkal, že to nebyli jeleni, ale že to bylo něco jiného a pak jsem já řekla, že půjdeme sem, a tak jsme šli," pověděla vlkovi, aniž by se mezi touhle litanií jedenkrát nadechla. Asi byla povídavá. To doteď nevěděla! Přeci jen zatím také byli pořád jen vyděšení.
"Ne! Do Vrby jsme měli jít. Bydlíme jinde. Teda... asi? Nevím, jestli tam bydlíme," vysvětlila, ale vlastně ne zcela.
To už jí však bráška vykládal o magii, a tak zaujatě zavrtěla ocasem a zvědavě koukala na toho vlka. "Fakt? Myšlenky?" ptala se ho udiveně, ale to už také slyšela otce. Stejně jako Yggi okamžitě jakoby a dokonce se zdálo, že se jakoby zmenšila. Jejich otec se však choval jinak. Divně. I Yggi si toho všiml, ale oba věděli, co se od nich čeká. Ticho. Až v tu chvíli si Odine uvědomila, že se setmělo. Nebo byla tma celou dobu? Nebyla si tím vůbec jistá, ale u paciček se jí válely chomáče mlhy a ač se kvůli otci snažila být klidná, stejně sebou trhla i při nejmenším zvuku. Mraky byly husté a zakrývaly měsíc. Neuměla to vysvětlit, ale strach jí vlézal do morku kostí a ona se snažila si toho prostě nevšímat. Byl tu přeci Yggi! A padre a… a ten vlk, jehož jméno neznala, ale… tma se snesla na Asgaarský hvozd a malé vlčí slečně by nikdo nevysvětlil, že se nemá čeho bát. Ta noc sebou přinesla cosi děsivého. A po tom jejich podivném zážitku u jezírka? Už nevěděla, co jim mohl celý život přinést. Všude byla magie a ona věřila tomu, že i tahle noc byla magicky strašidelná.

Yggi se nakonec překvapivě rychle uklidnil. Bylo zřejmé, že mu nedošlo, že kdyby jim chtěl ublížit, asi by to udělal i bez jeho vrčení, a tak, když se s nimi snažil mluvit, Odine usoudila, že jim ublížit nechce. A byla ráda, že to stejně viděl i fratello, který hned, jak mu to došlo, se vlkovi otevřel a řekl mu úplně všechno. Úplně zapomněl na obezřetnost. I Odine se tedy trochu uklidnila a přešla blíže k cizinci, který nakonec vypadal převelice přátelsky.
"Ale předtím jsme byli u takového jezírka. A ještě předtím... v horách. A v lese," vyjmenovávala Odine jako kdyby tenhle vlk mohl přesně vědět, kde byli. Třeba by jim pomohl najít madre? Ale neměli by přeci jen počkat na otce? Odine se z toho všeho dost motala hlava. Na takhle malé vlče toho bylo přeci jen už trochu moc.
"A neznáš naše rodiče? Nevíš, kde bydlíme?" ptala se vlka, protože byl jediným dospělým v okolí, museli se spolehnout na jeho schopnosti. "Šedé?" podívala se na bratra nechápavě. "Cosa intendi dire?" nechápala Odine.

*Jak to myslíš?

I Odine se na hnědého vlka, který se jim představil jako Wlyan podívala se zájmem. Naklonila hlavu na stranu. Asgaarská smečka? To slovo si bohužel s ničím nespojila, rozhodně ho od nikoho nikdy neslyšela, což bylo zklamání. Samozřejmě by se podle toho jen těžko orientovala, protože neznali nic jiného než jeskyni ve které se narodili a kousek lesa u ní, ale třeba... třeba by jim to k něčemu bylo. Škoda jen, že nenašli tu Vrbu. To by pro ně určitě bylo lepší, ač Odine ani nevěděla, co by jim řekli, kdyby to místo náhodou objevili. Asi by jim těžko řekli, že jim o tom místě řekla madre.
"Non voleva parlare con noi*," řekla tiše bratrovi v odpověď. Kdyby jim vlk chtěl ublížit, už by to udělal. Jen těžko by ho zastavilo Yggiho vrčení, ač bylo rozhodně děsivé - jí by zastrašilo. Jenže ona nebyla tenhle hnědý obr, který se k nim skláněl a snažil se k nim laskavě promlouvat, aby je uklidnil. Na Odine to celkem působilo, i když si nemyslela, že by byla zvlášť důvěřivá. Chtěla přežít. A tenhle vlk jim k tomu jistě mohl posloužit. Zabít je mohl už dávno...
"Já jsem Odine," řekla vlkovi, když se mu i Yggi představil. "Nevěděli jsme, že je tu smečka. Chtěli jsme si jen odpočinout pod stromy," vysvětlila vlkovi.

*Nemluvil by s námi

Odine si cizince vůbec nevšimla, dokud nebylo příliš pozdě. Yggi jí také ochranitelsky skrýval za sebe a ona tak jako tak skoro nic neviděla - viděla jen část hnědého vlka, ale především ho slyšela. Představil se jako Wylan. To znělo jako nesmírně roztomilé jméno, říkala si Odine. Nezněl nebezpečně! Přesto se Yggi bál a bránil jí jak nejlépe uměl, přesto si Odine říkala, že by jim třeba mohl pomoci, nic však neřekla, nechtěla podkopat Yggiho... autoritu? Oba však věděli, že otec na cestě rozhodně nebyl. Bůh ví, kde byl otci konec! Evidentně šli špatným směrem, ale nenarazili na jeleny a vlci... vlků se Odine asi nebála, ač si uvědomovala, že ne všichni budou hodní - ne, že by tolik hodných vlků poznala. Spíše tomu bylo naopak, jak si v tu chvíli náhle uvědomovala.
"Fratello, třeba není zlý," špitla Odine a šťouchla do bratra, aby se trochu uklidnil. Ne všichni byli zlí, říkala si Odine - a třeba jim pomůže. Potřebovali si trochu odpočinout!

//Tulipánová louka

Odine následovala svého bratra mezi stromy. Šli společně, a tak si byli trochu jistější, jen kdyby věděli, že tady nemají co pohledávat. Malá vlčata přešla hranice smečky aniž by je nějak zvlášť vnímali, protože tohle místo byl jejich cíl. Hodlali se tu schovat a trochu si odpočinout. A snad i doufali, že je objeví padre, ač se na to Yggi tvářil dost kysele. "Uff, už jsme tu," pronesla Odine spokojeně a zamávala ocáskem. Teď ještě najít nějaký hezký úkryt, kde by mohli dát odpočinout pacičkám. Přeci jen to byl pro dvě vlčata velmi náročný výlet a už začínali být pořádně vyčerpaní.
Ač Odine nebyla tak bystrá jako Yggi i ona však brzy pocítila, že tady na tom lese není něco v pořádku a dost možná ani nebyl tak bezpečný, jak si vlčata původně myslela. "Mám," kývla vlčice nejistě a rozhlédla se. "Třeba je to jen velký les a je tu hodně vlků," řekla bratrovi. To by asi dávalo smysl? Snad nebudou nebezpeční...

Odine se také dívala, jestli bráškovi nic není a když oba usoudili, že jsou celkem v pohodě - až na to, že byli dost otřesení po tom hopkání, i Yggi usoudil, že bude nejlepší, když se vydají do lesa. Odine si říkala, že tam bude bezpečněji. Ano, mohli tam sice narazit na jeleny, ale mohli se před nimi mnohem lépe schovat a kdo ví, třeba najdou i nějakou noru do které se budou moci schovat. Padre je určitě najde... ne? A kdyby ne, poradí si. Na téhle louce byli nějací hraboši, kteří sice nebyli úplně nejlepší, ale snad by je i oni svedli ulovit. Yggi určitě a Odine se holt bude muset snažit. Až si odpočinou, určitě bude všechno mnohem jednodušší, říkala si. Jemně do brášky šťouchla, aby mu dodala jistotu. Byl na sebe příliš tvrdý. "Bude to určitě dobrý. Zvládneme to," ujistila ho a společně s Yggim zamířili ke stromům, aniž by mohli tušit, že jsou územím nějaké smečky. Ani když míjeli hranice, vůbec nic nepoznali. Jak by mohli? O smečkách jim nikdo neřekl.

//Asgaarský hvozd

//Šakalí mýtina

Odine se snažila nedat najevo strach, ale opravdu se hodně bála, ač je Yggi pečlivě vedl pryč z nebezpečné mýtiny. Snažila se mu příliš nepřekážet, ona však jen matně zachytávala nějaký pach, který by si možná spletla s vlkem. Yggi byl v tomhle prostě lepší a ač nechtěla nechávat všechnu starost o jejich bezpečí na něm, nezbylo jí nic jiného. Obezřetně se rozhlížela jako by čekala, že nějaké nebezpečí dříve uvidí, než ucítí, ale tak to samozřejmě nebylo.
Yggi je dostal pryč a ač tahle mýtina nevypadala příliš odlišně, alespoň jim tu nehrozilo žádné nebezpečí. Tedy... asi? Odine se protáhla, jak se snažila zjistit, jestli jí nic nebolí, ale zdálo se, že i přes tvrdý dopad si neublížila. To bylo jediné štěstí. "Jsi nejlepší, fratello," řekla bráškovi a jemně se o něho opřela, ač bylo pochopitelné, že její drobné tělíčko pro něho nebylo žádnou váhou.
"Myslím, že dobrý. Vážně," ujistila brášku, který jí starostlivě kontroloval a přitiskla mu čenich na tvář. "A ty? Není ti nic?" ptala se ho starostlivě, ale souhlasně kývla, když řekl, že by si měli odpočinout. To by měli. A tak se Odine rozhlédla a snažila se najít nějaký úkryt. Kousek byl les, který jí připadal celkem bezpečný. Stromy by jim přeci jen poskytli úkryt, ne? "A co tamten les?" ptala se bratra.

Odine byla pořádně naštvaná. A proč? Co se téhle malé vlčici mohlo honit hlavou, že jí to tak dopálilo? Ono toho bylo více, než jen jedna věc a to, co Odine štvalo byla celá jejich nepříjemná situace, která byla stále stejná už od léta. A nedalo se říci, že by se něco změnilo. Odine a její bratři rostli, ale přesto nepoznali žádný domov, pořád se někde motali - a ano, rodiče se je snažili učit, ale Odine to zaprvé nešlo a za druhé jejich výuka byla značně nekonzistentní. Inu, s tím, jak se blížila zima, byla malá vlčí slečna prostě naštvaná, protože se bála, že umřou někde pod vrstvou sněhu - kdyby samozřejmě věděla, co sníh je. Eventuelně se to dozví a bylo jasné, že se se sněhem nesetká nijak příjemně. Emoce se v té malé bytosti zkrátka tloukly a nebyly povětšinou vůbec dobré. Evidentně se o sebe budou muset nějak postarat sami. I když se Odine snažila, věděla, že to nebude tak snadné, jak si ve své hlavičce představila. Ano, byli příliš malí a i když byli tři, tušila, že tohle hrozné počasí bude ještě horší a horší a jim dost možná nezbyde nic jiného než se spolehnout na rodiče. Eh, bylo slabé slovo říci, že na ně nebyl úplně spoleh. Hlavně otce se Odine stále spíše bála a matka... ach, matka byla na otci závislá. A to Odine vůbec nechápala. A tak doufala jen, že tu zimu přežijí.

Winter was approaching. The concept of winter was still foreign to Odine, but she was getting used to it - well, there was nothing else left. The only thing that was fun about this cold was the leaves. They provided the most fun, which she and her brothers had thoroughly enjoyed - that is, before their father had separated them.
And what else? What other advantage did this weather provide if they didn't have a proper place to hide? Odine was beginning to explore the concept of a home she had never known. She was born in a cave, which they soon left, and since then they had lived wherever they could - in burrows, other caves, and so on. The Willows did sound like home, but they never seemed to get there, though their talk of it seemed to have come to nothing. It was probably far away, Odine had once thought, but she just wanted a home - and maybe to meet someone other than her parents, who hadn't exactly shown themselves to be trustworthy. Padre had lost them, and Madre... Madre hadn't even gone with them after all. Where was Dante? She didn't know. They had never wanted to split up, and yet she and Yggi were alone. The thought was terrifying, especially since they didn't know or know anything. Odine was so afraid of what the real winter would bring, because apparently this was just the beginning.

Říjen 2/10 • Cyril

Odine si prohlížela svůj zjev v odraze vodní hladiny, než se ozval cizí hlas. Trochu se lekla, ale vyskočila na nožky a ustoupila od okraje jezera, když jí cizinec vyhrožoval, že by jí tam mohl někdo shodit. "Kdo by mi tam pomáhal, když jsem tady byla sama?" ptala se vlka obezřetně a udělala pár kroků k němu. Jak je to padre učil? Měla se skrčit a zaútočit? Tenhle vlk nevypadal, že by si jejího pokusu o obranu býval všiml, i kdyby se jí to nakrásně povedlo tak, jak si představovala, což... nebylo zrovna pravděpodobné vzhledem k tomu, že Odine nebyla zrovna zdatná.
"Ty házíš vlčata do vody?" ptala se ho, protože přesně tak to pochopila. Přeci jen tu byli sami. Tak kdo jiný by jí tam hodil?! "Víš, měl by sis na mě dávat pozor! Zahnala jsem pryč nebezpečného jelena, který nás chtěl sníst!" prohlásila vlčice - to, že to tak docela nebyla pravda už tenhle vlk vědět nemusel.

Odine na bratrovi viděla, že nebyl rád z toho, jak se situace vyvíjela, ona za to ale vůbec nemohla. Tohle všechno se odehrálo... ani vlastně nesvedla říci kvůli čemu. "Zvládneme to," ujistila brášku, ale jen protože se museli podporovat. Jinak to nešlo, přesto se však vlčice trochu obávala toho, že třeba zůstanou sami. Yggi nevypadal, že by mu to nevadilo, ale ona se vážně bála, jak by se jim bez otce vedlo. Byli moc malí a nesvedli by se o sebe postarat. Jejich obavy však jen vzrostly, když se ozval cizí zvuk. Neznělo to jako vlk, ale Odine rozhodně nechtěla zjistit, co to volalo a jestli byli ti tvorové přátelští. Měla pochyby, že by jim pomohli najít cestu... kam vlastně? Domů? Odine si nebyla jistá, jestli vůbec nějaký domov měli.
"Snad ano. A i kdyby ne, tak si poradíme," ujistila Yggiho a cupitala vedle něho pryč. Ať už to bylo kamkoliv.

//Tulipánová louka

Odine se otřásla, protože Dante byl někde s Madre a oni samozřejmě neměli nejmenší zdání kudy se vydat, aby bratra našli. Možná by se svedli vypravit po jejich pachu, kdyby je sem však neodmrštila velká hopkající koule, která žádný pach nezanechávala. Nevím, kde je. Nezbývá nám nic jiného, než počkat, až se Padre objeví. Tak to je," posteskla si, protože Yggi by nejraději utekl... a ona také, samozřejmě, ale kam by šli? Byli moc malí a neuměli se o sebe postarat. Samozřejmě by mohli najít nějakého jiného vlka, který by jim třeba pomohl, ale ta představa, že by Dante zůstal sám... ta se Odine prostě nelíbila. Už si slíbili, že se nerozdělí a přesně to se teď stalo, ale nejen to - Yggi si myslel, že je chytré se vypravit někam pryč od otce.
"No, pokud to není jelen, tak to nemůže být tak zlé, ne?" ptala se bratra, ale podle jeho výrazu pochopila, že to dost možná bylo ještě horší. Opřela se o bratra jako by u něho hledala útěchu, ale Yggi měl pravdu. Museli jít jinam, pokud jim tady hrozilo nebezpečí.
"Yggi, neumíme lovit. Zkoušeli jsme to jednou a mě to moc nešlo," připomínala bratrovi, ač chápala, že se jí snažil povzbudit. Nakonec se nadechla a snažila se přijít na to, co dělat.
"Tak jako tak musíme pryč, pokud je to tady tak nebezpečné, jak říkáš. A pak přijdeme na to, co dál," rozhodla vlčice a zvedla se, aby přišla na to ze kterého směru to vlastně přihopkali.

Říjen 1/10 • Cyril

Odine se šla jen na kousek projít. Říkala si, že když nechá otce a bratra jen kousek za sebou, zase je rychle najde. Otec se o ní navíc zase tolik nestaral, jediný, kdo ho zajímal byl Yggi a to jestli dokáže to, nebo tamto. Odine to příliš nezajímalo. Lov jí nešel, to ani trochu, ale Yggi v něm byl podstatně lepší. Odine za něho měla radost, protože to znamenalo, že mu otec neměl důvod kvůli něčemu vynadat, zatímco nad ní už možná tak trochu zlomil hůl. Nemohla za to, že byla slabší! Nedávalo to přeci jen trochu smysl? Její bráška byl větší a silnější, ale ona byla pořád malinká. Nemohla za to! Nevěděla, jak vyrůst. Kdyby to věděla, vše by bylo mnohem jednodušší, říkala si a u jezera si dřepla na zadek a dívala se na svůj odraz. Chápala, že vidí sebe, ale přesto jí to připadalo stále trochu zvláštní. Nakláněla hlavičku na stranu a prohlížela se v hladině. Čím to bylo, že s ní otec jednal tak odlišně? V čem se od Yggiho tolik lišila, že byla rázem ve všem horší?

Odine se snažila vymyslet, co teď mají dělat. Rozhlížela se a snažila se s něčím přijít, ale byli příliš malí a daleko rozhodně nedojdou. Co budou dělat? Odine se otřásla. Otec by se jim teď docela hodil, ale kde mu byl konec? Zmateně se otočila a snažila se přijít na směr, ale nezdálo se, že by vůbec měla ponětí odkud přihopkali.
A byla zima. Odine si to uvědomila až když se otřásla.
"Ale jak?" ptala se Yggiho nejistě. "Měli bychom... měli bychom si najít nějaký úkryt?" zeptala se ho nejistě a opřela se o něho, aby jim bylo oběma trochu tepleji. Oba měli ještě velmi jemné kožíšky a očka navrch hlavy. Byli někde, kde to neznali a neuměli vlastně nic. Ta představa byla dost tíživá.
Odine také větřila, ale bylo to poněkud marné - žádný pach necítila, ale Yggi byl v těhle věcech lepší. Ona se jen rozhlížela. "Možná bychom měli zkusit jít jinam? Je to něco nebezpečného? Jako jelen?" ptala se Odine a otřásla se při vzpomínce na jejich výlet.

Fratello byl stejně zmatený jako ona a stejně tak otřesený. I ona se celá motala, na rozdíl od brášky se alespoň netrefila čenichem do vzduchu a neupadla na tlamičku - Odine k němu hned přiskočila, sama se však zakymácela a šťouchla do Yggiho div, že nespadl. Motali se tam jako kdyby si dali zkvašené ovoce.
"Asi jo," pípla Odine a zamračila se na Yggiho, který mluvil nesmysly. "Já? Já neuhnula, jsem pořád tady!" řekla bratrovi a naklonila hlavu na stranu.
I ona se snažila zorientovat, ale tady nikdy nebyli, ani zdánlivě navíc nesvedla říct odkud přihopkali. Mohli být úplně kdekoliv. Kde byla asi Madre s Dantem? Teď už by je najít dozajista nesvedli...
Padre! Došlo jí to hned, jak s ní Yggi zalomcoval. Padre byl pryč! Asi se měla dostavit panika, s Yggim však byli skoro šťastnější. "Páni!" vískla překvapeně. "Ale co budeme dělat? Vždyť ani nevíme, kde jsme! Na to by se Padre přeci hodil!" namítla.