Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odine se zachovala podle očekávání - posadila se vedle bratra otci k nohám a nedala na sobě nic znát, tak jak to otec vyžadoval. Nelíbilo se jí to, ale co měla dělat? Doufala, že Wylan pochopí, že taková nechce být, že je... třeba... třeba nějak zachrání? Vyslala k němu jeden pohled, kterého si padre snad nevšiml, byl však příliš zabrán do sebe. Odine byla překvapená ze slov, která mu vycházela z tlamy, protože nezněl jako vlk, kterého měli tu čest poznat. Mluvil a mluvil a jeho slova nezněla příkře ani ledově chladně. Proč tak tedy mluví s námi? Když to umí jinak...
Odine byla našponovaná, čekala, co se z téhle situace vyvine - všimla si však bráškova pohledu i jeho pomrkávání. Mrkla na něho zpátky, aby ho uklidnila. Chápala tuhle jeho komunikaci a rozuměla jí lépe, než snad měla. Ptal se jí. A ona mu nemohla odpovědět jinak, než že tohle musí přečkat. Museli, nic jiného jim opravdu nezbylo. Sklonila hlavu, protože neměla co by řekla - nikdo to ani nechtěl. Strach však ke svému překvapení necítila. Byl to hněv, který se rozléval jejím nitrem? Možná...
Jak padre mohl říkat, že měli domov? Vždyť mířili pryč z místa, které domovem nikdy skutečně nebylo... Jsme ze severu? Ta informace Odine překvapila. Opravdu byli ze severu? A co to vlastně znamenalo? Byla to také smečka? Nemohla se však ptát a prokázat před otcem neznalost. Wylana by se možná zeptala, toho ano, ale před otcem? Nikdy.

Listopad 4/10 • Wylan

Odine nad tím jen mávla packou jako by o nic nešlo. No, přeci jen se vlastně nic nestalo. "No, hodil mě jenom na kraj. A pak mě trochu vymáchal, ale nakonec mě vytáhl," vysvětlila mu a přihlížela jeho zhrozenému výrazu. To se nesmělo? K ní se nikdo příliš laskavě nikdy nechoval, a tak to zkrátka nevěděla. Její padre nebyl zrovna milý a laskavý tvor a madre... no, madre prostě byla.
Nadšeně však sledovala, jak Wylan hýbe s větvičkou. Byla skloněná a sledovala, jak s ní jen tak hýbe. To chtěla umět taky! Bylo to úplně neuvěřitelné! "No páni!" pronesla nevěřícně a zavrtěla ocáskem - na jeho otázku hned nadšeně kývala.
"To je ale škoda, že jsem ještě malá. A kdy budu dost velká? Bude to... třeba zítra?" ptala se, protože magie jí nesmírně zaujaly, ale ve svém nitru, jak říkal Wylan, vůbec nic necítila.
Snažila se soustředit, když mluvil o tom, co měla zkoušet. Dobře, tak emoci. To znělo lehce! Výrazná emoce byla, když se poprvé setkala s otcem - byl to strach, který neuměla vymazat z mysli. Vybavovala si ho perfektně. Zaujatě sledovala, jestli to Wylan pozná.

Listopad 3/10 • Wylan

Odine přikývla, aby si vlkovo jméno jasně zapamatovala. Možná ho přeci jen říkal? Znělo trochu povědomě, jenže v té chvíli to na ní bylo příliš - tolik vjemů! Přeci jen se ztratili - a také trochu doufali, že je někdo skryje před otcem, což se... tak docela nestalo, ale naději alespoň na chvíli měli. Wylan, to si bude určitě pamatovat!
"Jo! Byl hrozně zlej a starej a ještě mě hodil do jezera," postěžovala si, ale to jen protože toho vlka nemohla dostat z hlavy. Až ho znovu potká, tak mu ukáže! "A jo, rozhodně jsi lepší společnost!" přikývla a zavrtěla ocáskem jako by si nemohla pomoct.
"Páni," vydechla Odine - to si musí zapamatovat a pak o tom říct Yggimu a Dantemu. Určitě o tolika magiích nevěděli! "To zní suprově! Ukaž to s klackem!" požádala ho Odine a dívala se na větvičku před sebou. "Aha, takže králík může být i věc, co není králík," přikývla a dívala se na ten klacek. No vážně, ani trochu nevypadal jako králík a evidentně jím byl. Zajímavé! "No, tak když mi neublížíš, tak můžu být králík já," navrhla mu, než se zamyšleně zeptala ještě na něco, co jí zrovna napadlo: "A jak takovou magii poznáš? A mám jí také?"

Listopad 2/10 • Wylan

Odine celkem zřetelně viděla, že toho vlka poněkud vystrašila. Jak si jen Yggi mohl myslet, že byl nepřátelský a chtěl jim ublížit? Jí připadal... převelice bezpečně! Rozhodně více, než jejich otec - a tak snad proto se Odine nebála, když s vlkem mluvila. Už ho znala. "Odine," kývla. "A ty se vůbec jmenuješ jak? Minule jsi to neříkal," dodala, aby zmírnila svojí neznalost. A nebo to vážně zapomněla? Bylo to asi možné, ale ta myšlenka se jí příliš nelíbila. Určitě by jeho jméno jen tak nezapomněla! Zase tolik vlků neznala. "Oni jsou tady kousek. Já se chtěla jen projít. Minule jsem tu potkala takového obřího otrapu, ale dneska je tu mnohem lepší společnost," zazubila se na vlka a podívala se na klacek, který před ním ležel.
"Pouhé?" vydechla nevěřícně. Jí to připadalo úplně nejlepší! S Yggim tomu vůbec nemohli věřit! "Jaké jiné magie? Ono jich je více?" ptala se ho hned. "A pokusný králík... to jako že toho někoho sníš?" zeptala se, protože... co jiného se asi tak dělalo s králíkem, že jo?

Listopad 1/10 • Wylan

Odine se zase jednou vytratila od své rodiny. Byla jen kousek, u toho jezera, které už docela dobře znala. A tentokrát tady narazila na někoho dalšího. Aha! Ale tohohle znám! Pomyslela si hned, když vlka spatřila. To byl ten vlk, kterého potkali, když se s Yggim zatoulali od otce do té smečky. Jak se jen jmenovala, hm? Snažila se vzpomenout, ale nevěděla - a také nevěděla, jak se jmenuje ten vlk. Řekl jim to vůbec? Ne, asi ne... jen si pamatovala, že jim jeho hlas zněl v hlavě. To byla zábava! A snad protože věděla, že vlk není vůbec nebezpečný, bezstarostně k němu došla a sledovala, co dělal.
"Není to tím, že je to klacek?" ptala se vlka zamyšleně a zamávala ocáskem, když si jí všiml. "Ahoj," zazubila se na něho.

Odine didn't know what autumn depression was, but if she did, it would be easy to say that that was exactly what she suffered from. It was hard to know if anyone would diagnose the little wolf lady with something like that, but her sadness was as deep as the deepest abyss.
It was probably because she was slowly becoming aware of the world around her and the fact that their life was not as it should properly be. She felt like all the wolves she had met saw that, but couldn't do anything about it because her parents were... her parents were the way they were. Her father had been a strict wolf who wanted control over them, guiding them to be perfect - well, not so much her as Yggi. Her existence, it seemed, was more of an afterthought. She could see that.
And her mother? Her mother was quiet and submissive, and Odine hated it. She expected her to defend them, to protect them from their father and his influence, but that wasn't happening. She seemed to be under him along with them and had to listen to him just as they had to listen to him.
What could she do about it? She knew nothing. She was tiny and weak as a leaf tossed in the wind. She could never stand up to her father, only that she was sure Yggi would never be strong enough either. All that was left was for them to escape. In the spring... in the spring they would have their chance. And perhaps when they find Willow, they will know the world as it should be. But would they still be able to adapt to it, or would they be too damaged?

Odine poznávala nové roční období. Podzim, jak se dozvěděla, byl plný barev a také chladu, kterému její jemná srst neuměla vzdorovat – byla ostatně letním mládětem a ač se jí začínala tvořit podsada, občas sem tam profoukla, ne snad, že by si mohla byť jen náznakem stěžovat, otec jim dal jasně najevo, že stížnosti rozhodně netoleruje. Malé vlčí slečně tak nezbylo nic jiného, než zůstávat tiše a poslouchat to, co jim otec přikáže. Nebylo to pro ní lehké, protože se začala projevovat její mluvná povaha a také v sobě cítila nový vzdor, který snad přišel spolu s padajícím podzimním listí.
Nevěděla, kde se v ní ten hněv na rodiče vzal. Možná to měla od Yggiho, který se proti otci také zatvrdil. Vždyť by od něho utekl, kdyby jen trochu mohl! Odine byla chytřejší, věděla, že rodiče jsou jen způsobem k jejich přežití. Až všichni tři povyrostou… mohli by se vydat do Vrby. Domů.
Odine nikdy domov pořádně neměla. Rodná jeskyně se za něj dala považovat jen stěží a s příchodem podzimu na ní doléhala tíha toho, že se neměli pořádně kde schovat. Padre je sice bral zpátky k té jeho jeskyni, ale ta se jí nelíbila. Asi proto, že to byla jeho jeskyně, jenže jak už Odine usoudila, to jediné, co jí zbývalo bylo prostě s otcem nějak vyjít, alespoň, než se všichni seberou a odejdou.
Malá vlčice měla svůj vlastní plán. Podzim, který byl kouzelný a nesmírně se jí líbil, byl měsícem učení. Musela toho pochytit co nejvíce, aby mohli zjara s bratry zmizet. Byla přesvědčená o tom, že si všichni tři poradí. Yggi byl skvělý a Dante… Dante přeci musel jít s nimi, ne? Nemluvila o tom, ne, byl to jen plán v její hlavě, ale byla si jistá, že bratři do toho půjdou také, nehledě na to, co jí řekl Cyril, ten syčák!
Pro Odine byl podzim hořkosladký, kdyby si uvědomovala ten pocit. Z malé, šťastné vlčice se stával někdo, koho jen těžko poznávala – a to nebyla tak velká, přesto se ze začátku jejího života zdálo vše zalité sluncem a teď… teď se něco změnilo. Možná to byla podzimní deprese, nebo na ní už v pár měsících života doléhal smutek, ať tak jako tak, místo toho, aby Odine skákala do spadaných listů a užívala si tak dokonalých her vlčat se místo toho octla ve světě, který měl patřit jen dospělým.
Poznávala svět, poznávala podzim i jeho zvláštní atmosféru. Neuměla mu přijít úplně na chuť. V jednu chvíli bylo zataženo a pršelo jako z konve, v tu druhou svítilo slunce a svět se zdál být zase chvíli v pořádku (možná to celé opravdu byla jen podzimní deprese, těžko říct – mohou mít vlčata deprese?).
Odine se snažila dělat, že je vše jako dřív, jenže to šlo těžko. Podzim někomu mohl připadat kouzelný, ale vlčeti, které bylo zvyklé na teploučké, příjemné léto, na modré nebe a zářivé slunce se chladnější počasí prostě nelíbilo. Otřásala se při silnějším větru a vůbec… kdo se o to prosil? Ona se chtěla vrátit do dnů, kdy nemusela nad ničím přemýšlet, kdy v její mysli žádný padre neexistoval a madre je nechávala objevovat svět kolem nich. Bylo to tak nejlepší, a přesto… přesto podzim přinesl něco, co se Odine nelíbilo. Nevěděla, jestli to příští rok bude vnímat stejně, vždyť ani nevěděla, co příští rok přinese! I to jí dělalo značné starosti. Starosti, které by jako maličká vlčice určitě mít neměla. Svět se změnil s tím, jak rostla a nelíbilo se jí to. Tížilo jí to. Chtěla zpátky domů, ať už to znamenalo cokoliv – protože tohle domov nebyl. Podzim prostě nestál za nic, nehledě na jeho barvy.

Říjen 10/10 • Cyril

"Ty taky nejsi zrovna příjemnej," zabručela vlčice, když se hrabala z jezera a pořádně se oklepala. "Ale já mám aspoň omluvu. Ty už z toho asi nevyrosteš," poznamenala a ještě jednou se pořádně otřepala, aby na něj dopadlo alespoň pár kapek. Bylo to riskantní? Asi ano, asi jí mohl utopit, ale nevypadal, že by to udělat chtěl. Mohla v to minimálně doufat.
"Protože jsem asi malá, ne? Ještě jsem si nezvykla," řekla mu. "Nevím, co jsou alfy ani boty, ani princ," dodala, ale vlk jí zase čapl a pořádně jí ve vodě vymáchal. Ke dnu vážně nešla a lehká byla zrovna tak, ale nezdálo se, že by to Cyrilovi vadilo. Nakonec jí nechal na břehu, kde chvíli lapala po dechu, přesto ho však probodla žlutýma očima.
"O mě to vypovídá více, než o tobě," zabručela, když se stavěla na roztřesené nožičky.

Říjen 9/10 • Cyril

"Ta moje teda ne," ujistila ho, protože její matka neříkala většinou nic. A většinou to znamenalo, že byli v područí otce. Tenhle velkej náfuka to nemohl chápat. Měl plnou tlamu řečí! Pěkně jí štval.
"Moji bratři ale jsou nejlepší!" prohlásila nabručeně, protože si z ní jen střílel. "No a ty jsi zas starej," vrátila mu, protože tohle jí pěkně naučil.
"Vím, jak se jmenuju! Jmenuji se Odine, neslyšels?" ptala se ho v čiré obraně, ale bylo zjevné, že se jeho povaze rychle přizpůsobila. Ani nevěděla, že uměla být neustrašená. Bylo to zvláštní, ale... tohle také nebyl padre. V tom byl asi ten zásadní rozdíl. "Co je princ?" nechápala a prohlížela si ho způsobem, který dával znát, že si myslí, že princ mohla být jedině nějaká nemoc.
Víc mu už Odine říct nestihla, protože jí odpinkl do jezera jako nic. Stihla jen zavrčet, ale to už skončila ve vodě. Odine měla štěstí, že trochu tušila, jak se plave a navíc - Cyril jí neodpinkl nijak daleko od břehu. "To jsi teda hrdina, troufat si na vlče!"

Říjen 8/10 • Cyril

"Ne," pověděla mu prostě, protože to tak prostě bylo. Její otec nebyl nic moc - rozhodně se o ní nezajímal, a tak i bez jeho rady dobře věděla, že si bez něj určitě poradí. "Otcové jsou celkem k ničemu, ale matky mlčí a nic moc nedělají," přidala svůj poznatek. Bylo zajímavé, že s tímhle vlkem měli něco společného. Nelíbilo se jí to, proto také nakrčila nos. "To se možná stalo tobě, ale moji bratři jsou nejlepší. Moji bratři se na mě nevykašlou," ujistila ho plameně, protože o tom ani v nejmenším nepochybovala.
Nad jménem Odine trochu zaváhala. Jakže to bylo? Aha! "Odine," řekla mu nakonec. "A ty?" zeptala se ho, protože to asi bylo slušné? Nevěděla, jak tyhle věci chodí, normální vlčí chování neměla příliš od koho pochytit.
"No, zatím ne, ale jeden nikdy neví," poznamenala malá vlčice jako kdyby ho měla v plánu usmrtit ona sama. "Yggi je větší než já. A můj otec by tě asi taky pěkně zbil, kdybys na mě sáhnul," dodala - možná to nebyla pravda, ale věděl to tenhle "velkej, zlej vlk"? Ne.
"Zvíře? A ty jsi jako co?" zeptala se ho. "Bello znamená krásný. Sei terribile," pověděla mu a sladce se na něho usmála. Byla si skoro jistá, že by mu zvládla utéct, kdyby na to přišlo!

Říjen 7/10 • Cyril

Odine se na něho zamračeně dívala. Vůbec se jí nelíbilo, jak s ní mluví, ale ustrašená tedy rozhodně nebyla. Byl div, že na něj nevyplázla jazyk. "Bratry mít navždycky budu. A rodiče? Hm, otce potřebuji jen dokud nevyrostu," řekla mu tak trochu vypočítavě. Padre skutečně nebyl vlk se kterým by chtěla zůstávat, ale nebyla hloupá. Umře, jestli se od něho vzdálí. A madre? O tom, co si myslela madre se dalo jen spekulovat. Odine k ní spolu s Yggim pomalu ztrácela důvěru, ač ještě před měsícem byla celým jejím světem. "Tak to asi starej jsi, ne?" zeptala se ho - na jeho pohledu jí ani trochu nezáleželo. Jasně, že byla menší, byla vlče!
Odine vyprskla smíchy. "Všechno? To sotva, ty jelenice," smála se mu. "Jo, jenže já jsem malá. To ty jsi už skoro mrtvej," připomněla mu. "Ty mýho bráchu neznáš, ale kdyby tu byl, natrhl by ti zadek," ujistila ho, protože o tom ani v nejmenším nepochybovala.
"A co bych asi měla cítit jinýho? Jsi tady jenom ty," připomněla mu jako by to nevěděl.
"To asi dává smysl. Můj jazyk je bello," pronesla spokojeně a bylo jí úplně jedno, co si bude Cyril myslet. "Tak to jsi asi musel být vážně hodně zvědavej."

Říjen 6/10 • Cyril

"Aha, zima. Zimu znám, ale ještě jsem jí neviděla," vysvětlila vlkovi, který byl sice trochu nepříjemný, ale horší než padre to nebylo. Smutné. "Já ale nejsem sama. Mám bratry a rodiče," poznamenala - ač to tak v tu chvíli příliš nevypadalo. "To jsi tak starej? To teda nevypadáš," řekla mu poněkud nevybíravě. "Nejsem navíc zas tak malá," dodala a zamávala ocasem, snad by ho i kousla, ale toho se moc bála. Zase takovou odvahu neměla.
"Hele, vidíš? Taky nevíš všechno. Tak si ze mě nedělej srandu. Já jsem malá, ale ty jsi skoro mrtvej," řekla mu - ostatně jen zopakovala to, co sám řekl, ale aspoň něco se od něho dozvěděla. Hlouček jelenů bylo stádo. "Co to povídáš, můj brácha se mnou bude furt," prohlásila, ale začichala ve vzduchu, ani jí nenapadlo lípnout čumák k zemi. "Nevím, tebe?" ptala se.
"No dobře, když to říkáš. Nepotřebuji, aby si ze mě někdo dělal srandu," kývla a rozhodně si to mínila pamatovat a řídit se tím. "Nadávat? To asi neumím," dodala.
"Vážně? Proč ho nepožíváš? Není to škoda?" zajímala se.

Říjen 5/10 • Cyril

"Zim? Co je zim?" Odine nechápala, co se jí vlk snažil říct, protože mu vůbec nerozuměla. A to prý ona mluvila jiným jazykem? Jak mohla vědět, že je jiný? No, padre to říkal, ale jí občas pár slov sklouzlo z tlamičky aniž by si to uvědomila. "A kde budeš?" Nechápala. Byla asi hloupá, asi tak se na ní vlk koukal, ale ona se toho zkrátka od rodičů mnoho dozvědět nemohla. A z každé kusé informace jí šla hlava kolem.
"Jeleni si chodí kam chtějí?" Odine překvapeně zamrkala - to jí také nikdo neřekl! Proč jí nikdo nic neříkal! "No, mě to moc nejde. Yggi, můj bratr, je v tomhle lepší. Já ty pachy moc nevnímám," řekla mu, ač čekala další výsměch. Jiné vlče by se asi rozplakalo, ale její padre byl mnohem horší. Tenhle? Tenhle mu nesahal ani po drápky na jeho kovové noze. "Nevím, odkud je, ale mluví tak. Můj padre, tedy... otec, mi říkal, že se tady tak nemluví," připustila. "Ale je to můj jazyk. Mám ho ráda," trvala si na svém. "Ale o pomoc budu volat teda takhle," kývla.

Říjen 4/10 • Cyril

"A ty jsi snad nikdy nebyl vlče?" ptala se ho Odine stále zamračeně. "Počkej až vyrostu a nebudu pískat!" varovala ho, protože pak! Pak mu ukáže! Malá Odine švihala ocáskem a mračila se. Jasně, asi mu to nic neudělá, ale rozhodně aspoň mohla působit výhrůžně. Kdyby tu tak byl Yggi! Ten by to jen tak nenechal.
"No, já popravdě ještě moc jelenů neviděla. Vlastně... jen tohohle jednoho. A nikdo mi neřekl, že tam bydlí a že tam nemáme chodit. Byli jsme jen na průzkumu," vysvětlovala mu Odine, ač vlastně nevěděla proč, když se tenhle vlk tvářil tak namyšleně.
Zarazila se však, když tvrdil, že si jazyk vymyslela. To nebyla pravda - otec však evidentně nelhal, když říkal, že tady nikdo tímhle jazykem moc nemluví. "Tahle slova mám od své madre... tedy od matky. Sicuro znamená bezpečný," vysvětlila mu.

Říjen 3/10 • Cyril

Odine se na vlka zamračila. Na tohle mohla, protože tenhle nebyl padre. Vypadal sice nebezpečně, ale ona byla na nebezpečné vlky zvyklá. Byla jednoho takového dcerou. "A proč bys to dělal?" ptala se ho skoro neohroženě, ač byla ještě menší než její bratři a proti tomuhle obrovi působila vážně jako jednohubka.
"Jeleni nežerou vlčata? Já myslela... že jo," pronesla zamračeně a dívala se na vlka, jestli si z ní takhle náhodou nedělá srandu. Už se zjevně prokázal jako někdo, kdo dělá zlé věci. "No, vlastně... neučili. Jen jsme s brášky potkali jelena a ten vypadal, že nás docela sežrat chce," vysvětlila mu. "Takže říkáš, že jeleni jsou sicuro?" ptala se vlka.