Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odine byla zavalena, ale nevadilo ji to ani trochu. Poprvé po hodně dlouhé době se cítila alespoň trochu uvolněně, když se shodli, že Vrba pro ně může být dobrým domovem. Padre byl daleko - a ať byl kdekoliv, mohl tam klidně zůstat. Dante jí začal žužlat ucho a Yggi se pustil do toho druhého - máchal u toho ocáskem a tvářil se u toho nadmíru spokojeně. “Hej, to není fér!” zvolala, ale vlastně se jim zase tolik nebránila. Jejich blízkost a jistá odlehčenost jejich hry byla příjemná. Bylo to lepší než úzkost, kterou prožívali do této chvíle. Odine v té hře chtěla pokračovat. Bylo to to nejlepší, co mohli dělat. Byli stále vlčími dětmi, neměli mít hlavičky těžké a plné starostí, a tak se drobná vlčice snažila vymanit zpod těl svých větších bratrů - Dante byl sice mladší než ona, rozhodně jí však dávno předčil svou velikostí.
Odine trochu podle štípla Danteho do břicha, když se jí natahoval po oušku, ale Yggi byl těžší oříšek, Yggi se jen tak nedal přemoct, protože byl nad ní. Byla moc slabá a s jeho tíhou si moc poradit neuměla, proto se podívala na Danteho. “Měli bychom jít na něho,” sdělila mu tiše šeptem a mrkla na mladšího, aby ji pomohl se starším.

Odine se ztrácela v toku jejich myšlenek. Byli chaotičtí a nestálí, ale co se dalo od tří vyděšených vlčat čekat. "Vrba," zamumlala maličká vlčice a snažila se přijít na to, co to ta Vrba si je - shodli se však na tom, že to bylo to jediné, co jim zbývalo. Odine nevěděla, co jiného dělat. Museli zůstat společně a i kdyby třeba ve Vrbě nebyli hodní vlci, snad dovedou přijít po cestě na něco, co jim pomůže přijít na to, jak celou tu situaci vyřešit. "Třeba je to tak daleko, že vyrosteme a pak se budeme moct otci bránit," poznamenala zamyšleně. No co! Neznělo to tak nereálně, když viděla, jak její bratři rostou. Ona byla oproti nim stále maličká a asi to tak mělo zůstat navždy, ale bráškové by jí ochránili, tím si mohla být jistá. Mohla se na ně spolehnout.
Nad tím vším přemýšlela, když se do ní Yggi celou dobu opíral. tlačil víc a víc a ona měla co dělat, aby se udržela nad zemí - když do ní šťouchnul, hned ztratila rovnováhu, uvědomila si však, že spolu s ní ce zhroutí celá jejich sourozenecká pyramida, a tak se ani nesnažila pád zastavit. Když se jí podlomily nožky, Yggi i Dante skončili na zemi spolu s ní. "Haha! Hups," zasmála se zlomyslně a šťouchla do staršího bratra nosem. Ano, udělala to schválně, ale jestli si mysle, že byl větší a mohl si z ní jen tak dělat legraci, tak to ne! Ona se nenechá, i když musela obětovat vlastní pád, aby dosáhla svého. Situace se trochu uvolnila. Sourozenci se po sobě dívali s touhou po hře. Byli zkrátka jen vlčaty, jistě, že chtěli trochu zábavy!

Odine viděla, jak byl její mladší bratr vyděšený, ale neměla jak ho utěšit. I ona byla. Vždyť přeci viděla a sama cítila čeho byl Padre schopný. Teď byl daleko a snad jen díky tomu měli chvilku, kdy mohli být u sebe jako jeden a šeptem si vyměňovat poznatky. "To je dobře, že to není blízko," špitla k Dantemu a vlastně i k Yggimu. "To, že ti Madre nic neřekla, to nevadí, fratello," dodala - vadilo to jí. Madre měla něco říct, neměla dovolit, aby je Padre rozdělil. Jen se na to dívala a neudělala nic, ale... ne. Nemohla na to myslet, bylo to příliš těžké. Snažila se vůči tomu zatvrdit, protože jinak by se rozplakala a to nechtěla. Ne, když i její bratři byli tak k uzoufání nešťastní.
"Máme čas na něco přijít. Třeba... třeba, když se buideme chovat dobře a tak, jak Padre chce, tak nás nechá spolu," nadnesla Odine a přitiskla se k bratrům ještě blíže. "Tak to určitě bude, Yggi, musíme prostě Padremu ukázat, že jsme degno, hodní," opravila se rychle, protože i to byl otcův požadavek.
Yggi byl o tolik větší, že si svedl opřít svou hlavičku o její zátylek a tiše vydechl. Ani jeden z nich neměl chuť na dětské hry, ne, byli k uzoufání smutní. "Snad ano," vydechla. "Třeba budou hodní jako Madre a nedovolí Padremu, aby nás rozdělil," dodala nadějně.

Malé vlče, to je jisté, nemělo by se toulat samo v lese. A zvlášť ne, když to otec nesnese. Odine věděla, že se to nemá, přesto však nemohla jinak. Nemohla za to, že byl otec maniak. Chodili celé dny a bez jediné zábavy. Nezbylo jim nic kromě námahy. Nevěděla, kam vlastně jde. A už vůbec netušila, co tu najde. Byla prostě zvyklá chodit. A proto šla někam, kde to nikdo nebude hrotit.
Došla k prazvláštní noře. Přemýšlela, jestli by to nebylo vhodné místo ke hře. Co jiného také mohlo napadnout tu malou slečnu vlčí? Přesto Odine mlčí a mlčí.
"Co tu chceš ty vlčí dítě?" Ptala se liška podšitě. "Co kdybych tě chytla do sítě a snědla? Odine v tu ránu zbledla. Liška se jejího výrazu lekla, když vykoukla z nory ven. "Ale no tak, to byl jen žert," máchla liška packou, zděšená jejím stavem.
"Aha," pípla vlčice a vyjeveně na lišku zírala. Nevěděla ani, jestli jí z něčeho podezírala.
"To nic, vážně, a radši o mě neříkej rodičům," pronesla liška bojácně. Bála se, že to vlče prostě něco plácne.
"Rodičům nic neřeknu." Odine se ohlédla: ale radši uteču. A zmizela. A liška jen doufala, že nepřijde její otec, mizera.

Voda je pro všechny bytosti – i pro vlky – životadárná. Když je jí dostatek, květiny rostou, život bují a všem je dobře, když však voda dojde, může to mít hrozivé účinky. Na to přišla Odine během svého krátkého života velmi brzy a velmi tvrdě.
Malí vlčci se narodili na počátku léta a celý jejich život se tak skládal jen z nesmírně horkých dnů, které střídaly občasné bouřky. Nepoznali zimu, na kterou byl jejich hustý kožíšek vybavený, nevěděli, že se život neskládá jen z nekonečného horka a slunce, které se lesklo v jejich kožíšcích.
Bývalo by jim ty slunné dny snad sloužily k radosti a nekonečným, bezstarostným hrám, ale tak to nebylo. Ne, jediné, co znali, byla prašná cesta pod jejich pacičkama, otcův přísný pohled, matčino ticho. Tři vlčátka mezi nimi kráčela, aniž by se snažili protestovat. Padre Odine řekl, že když nebude poslouchat může jít – a ona nechtěla jít. Nevěděla, jak by někde přežila sama, proto šla a neprotestovala. Otec jim dával jen velmi krátké pauzy, kdy si mohli na chvíli oddechnout ve stínu, ale nic víc. Už když si sedali je skoro popoháněl k další cestě, protože Vrbová smečka byla asi daleko, podle toho, co Odine vyrozuměla z toho, jak se její otec choval, jak neustále spěchal jako kdyby mu mohlo něco utéct. Vlčata měla mnohem kratší nožičky a celá tahle cesta pro ně byla příliš náročná, zvlášť v tom úporném horku – nikdo si však nedovolil vůbec nic říct. Jejich Padre byl přísný vlk a oni museli poslouchat, tak to bylo.
Jenže vlčátka bez vody na dlouhé cestě, to byla hrozná kombinace. Jejich malá tělíčka se rychle vyčerpala a v horku celá žhnula – zastávky, které by stačily dospělým jim nikdy stačit nemohli.
Vlčátkům se podlamovali nožičky a sotva zvedli hlavičku, ale poslušně ťapkali, jak si otec přál. Ten jako kdyby jejich utrpení ani neviděl, prostě šel, aby už došli do Vrby, ať to bylo kdekoliv.
"Musí si odpočinout," pronesla Madre, která si vlčátek a toho, jak se vlečou všimla, když se na ně ohlédla. Padre mručel, že už zase a nespokojeně se tedy vydali k malé říčce uprostřed lesa, která ani v horkých letních dnech nevysychala.
Odine i všichni ostatní se k ní vrhli a jakmile se napili, namočili se v ní celí. Voda k tomu přímo vybízela a oni se tak mohli ochladit v příjemně chladné vodě. Odine v ní klidně mohla bydlet, říkala si, když se do ní skoro celá ponořila. Její horká kůže jí děkovala, když dlela v té vodě a uvědomovala si její důležitost. Potřebovala ji, zvlášť v tomhle parnu. I teď, když v ní spočívala skoro po tlamičku nepřestávala pít a ač to nebyl úplně odpočinek, který by si asi jejich otec představoval, vlčata ho ocenila mnohem více než krátkou pauzu pod stromem. Voda, životodárná voda, jim i v tomhle horku vrátila síly.
Odine se dívala na své bratry, kteří to cítili stejně. I oni byli uondaní a unavení, horko jim nedělalo dobře – nevěděli, že horko nedělalo dobře nikomu a že úporná žízeň – taková ta, kdy se jazyk lepí na patro a jeden nemůže přestat myslet na příjemné kapky vody v hrdle – nebylo něčím, co by se dělo jen jim. Nikdo jim neřekl, že v horku se musí odpočívat a pít, protože oni jen šlapali dál po prašné cestě, ať už bylo počasí jakékoliv. Museli poslouchat.
I v téhle říčce ostatně mohli zůstat jen nepatrnou chvíli a ač se jim z vody nechtělo, nakonec museli jít dál, když otec zavelel, přesto jim mokrý kožíšek zůstal hodně dlouho a ochlazoval je a vzpomínka na tu příjemnou vodu je provázela celou cestu. Odine už znala důležitost vody.

1/28

Odine se jen snažila přežít každý den. Zdálo se, že čím více se snažila, tím snadnější to bylo, měla však nesmírný pocit smutku, který v ní pomalu kořenil. Nechtěla ho, nestála o něj, ale s otcovým pohledem v zádech to snad ani jinak nešlo. Zdálo se jí, že vidí skoro všechno. Muselo to tak být, nebo se jí to jen zdálo? Jak by je jinak mohl okřiknout, když si s Yggim tiše povídala matčinou řečí? Jak by na ně mohl štěkat, když viděl, jak se pošťuchuje s Dantem v docela nevinné dětské hře?
Bylo to hrozné a jí nezbývalo nic jiného než oči pro pláč. Byla maličká, a přesto měla pocit, že jí tak otec nevnímá. Ráda by se vyrovnala tomu, co od ní očekával, ale zdálo se to být nemožné. Byla jen malé vlče, které mělo poznávat svět, jenže otec očekával, že měli znát vše, že měli být dokonalí už v ten moment, když opustili matčinu dělohu a poprvé pohlédli na svět.
Pro vlčata to bylo nesnesitelné. Snad by otce nevnímali tak špatně, kdyby se je hned nesnažil rozdělit, kdyby nad nimi nebděl jako ostříž, kdyby jim dal alespoň trochu svobody.
Odine většinou zůstávala klidná a tichá, málokdy se projevovala, protože to obvykle znamenalo nějaký konflikt. A pro otce znamenal konflikt válku. A ona už znovu nechtěla zažít ten tíživý pocit, kdy ovládl její hlavu a tělo a rozpohyboval jí jako svou loutku. Rozhodně nesnesla být jeho loutkou. Ne a ne!
Byla ráda za společnost svých bratrů. Společně s tím svedli nějak existovat, vše se zdálo být lehčí, když byli spolu, ale nešlo to tak vždy.
Byl to zase jeden z těch dnů na cestě, které se tak dlouze vlekly. Ťapali vedle sebe, před otcem a za matkou jako dobře namazané stroje a ani se nesnažili si povídat, nebo se pošťuchovat. Ať už byly Vrby kdekoliv, bylo to daleko a bylo to nekonečné putování, které pro tak malá vlčata příliš nebylo.
Když pak k večeru pokaždé došli někam, kde měli přespat, Odine zkrátka padla a usnula únavou. Bylo to snadné, ve snech jí většinou nikdo nehonil po nesmírně dlouhé cestě. Nevěděla, jak dlouho to ještě potrvá, ale bylo to úmorné. Ve snech bylo všechno lepší. Barevné a hezké. Obvykle se jí zdálo, jak si hrají s bratry, nebo se smějí a povídají si. Ráno se pak vzbudila ještě smutnější, protože to nemohla být pravda.
Tentokrát byl však sen jiný. Byl stejně barevný jako vždycky - i obyčejný les měl v jejích snech jasné a lesklé barvy jako kdyby ani nebyl zelený, ale rozmanitý, třeba listy nebyly zelené, ale bláznivě zlaté a červené a oranžové! Taková hloupost! Jak by list mohl být oranžový?
Tohle bylo podobné. Byl to skoro les, kterým dnes šli, ale byl veselý a to jí ke štěstí celkem stačilo. Byla však sama. Seděla uprostřed toho lesa, když tu se její sen změnil. Náhle všechno zčernalo. Barevné listí se sneslo k zemi v barvě popela a vše kolem ní se začalo hroutit. Odine to nechápala, ale její prvotní instinkt byl jasný - utéct!
A tak se vlčice rozběhla tím snovým lesem, který v tu chvíli nebyl ani trochu snový, a mířila... mířila? Kam mířila? Jak mohla utéct ze sna? Ohlížela se za sebe, aby se podívala, jestli jí něco honí a - bum! Narazila hlavou do stromu tak tvrdě, že se jí zatočila. Všechno ustalo. Svět jako by ustrnul, když se celá bolavá zvedala na svoje pacičky se slzami na krajíčku. Cítila v maličké tlamičce krev a když jí s úšklebkem vyplivla spolu s ní se na trávě objevil i malý, bílý špičák. Odine se vyděsila a to už plakala zcela neskrývaně. "Ne," vydechla a sklonila se k zubu v naději, že ještě nějak půjde dát zpátky. Musela mít přece zub! Jak by mohla vyrůst a utéct od otce, když nebude mít zub!
"To nic, maličká," ozval se hlas, který Odine neuklidnil, ale když znepokojeně zvedla hlavu, viděla zvláštní, třpytivou vlčici, která se na ní vlídně usmívala. Každé její očko mělo jinou barvu a Odine na ní jen udiveně hleděla s uplakanýma očima. "To se občas stane, že ti vypadne zoubek. Stejně tě bolel, nebo ne? Teď, když je pryč, ti bude moct narůst docela jiný, nový a pravý, dospělácký," ujistila Odine vlčí víla a došla k ní, aby si zoubek prohlédla.
"Ten už ti k ničemu nebude, věř mi," řekla jí.
Odine zamrkala a podívala se na SVŮJ zub. "Třeba ano," pípla. "Když nebudu mít zub..." nadnesla, ale nevěděla, co říct, víla však vypadala mírně a jen se usmála.
"Když nebudeš mít zub, naroste ti nový. Opravdu. Slibuji ti to jako že se Javorová víla Zuběnka jmenuji," pronesla víla zcela vážně. Odine se na ní dívala pochybovačně. "To je ale divný jméno. A vůbec, co s tím zubem bude. Nenechám ho tady. Je můj," pronesla tvrdohlavě.
"Možná. A nebo je to jméno jako každé jiné. Jako Odine, Dante, nebo Yggdrasil," řekla jí trpělivě. Odine se nezdála být moc přesvědčená. "A co s tím zoubkem? Inu, dej mi ho, od toho jsem zoubková víla. Když mi ho dáš, dám ti něco malého na oplátku, co se ti třeba bude někdy hodit," navrhla jí. Odine se zamračila ještě více.
"A k čemu ti bude můj zub?" nechápala.
"To už nech na mě," mrkla na ní a sklonila k vlčeti svou hlavu. "Tak co? Domluva?" Odine váhala, ale nakonec přikývla.
"Ale co ty další zuby? To mi vypadnou všechny?" ptala se vystrašeně, když její malý zoubek zmizel (kde, to Odine nevěděla, ale neptala se. Měla pocit, že by jí víla stejně neodpověděla).
"Vypadnou, ale neboj se. Můžeš mi je všechny dát - a na jejich místě ti vyrostou, velké a silné, pořádné vlčí zuby," slíbila jí. Než Odine však stihla něco dalšího říct - nebo klást další otázky - vzbudila se. A zoubek doopravdy neměla.
Odine nevěděla, jestli to byl jen sen, ale celý den nad tím přemýšlela a jazykem občas zamyšleně přejížděla po prázdném místě. Když se opravdu dobře soustředila, cítila v dásni špičku jiného zoubku. Možná Zuběnka nelhala. Asi jí nakonec dá zoubky všechny. Asi to tak chodilo...

The little wolf lady tried to adapt. But their father was watching them. She felt she could see everything as they trod before him. Their mother and Dante walked ahead of them, so he and Yggi walked together side by side, unable to show anything. Odine wanted to playfully poke him to make him at least smile, but she had tried that once before and it was not met with understanding from her father. Why would the wolf cubs play at all? Father saw them as little adults, or so she thought, did he want them to be perfect? Why? She couldn't say, but it didn't really matter because their little wolf souls were tormented by it. She could see it in Yggi's face, and she could see it in Dante's, who, though his father didn't care and was actually indifferent to him, felt the same way they did because he was a part of it. At least for now.
Odine didn't know what would happen when they reached Willow. She didn't know where it was, or what it meant, but it seemed extremely far away. Even as it was, it felt like they'd walked across the world, and they walked for hours every day. They hadn't had much rest, for some reason they were supposed to walk fast, but she didn't really understand that either. What would happen when they got there? Would they live there? Would they be there together? She doubted it. Padre had let them know they wouldn't be staying together, and though a quiet hope still burned within her, it only grew smaller and smaller with each step. That was why she understood Yggi's look, which was simply unhappy. She couldn't help it. They both just had to keep walking.

Strach provázel Odine na každém kroku od chvíle, kdy se do jejich malých životů vložil otec. Co mohla dělat? Tichá, malá vlčice se jen sotva mohla postavit dominantnímu otci a ani se sourozenci se necítila o nic silnější. I tak se Odine snažila se s tím poprat tak, jak jen jako takhle malá mohla. Ano, nebylo to jednoduché, protože sotva rozuměla světu a už se s ním musela prát, ač její boj vypadal spíše jako tichý souhlas, ve své hlavince plánovala. Ač se to zdálo zvláštní, věděla, že odpor a nedodržování pravidel by jí nepřineslo nic jiného než záhubu, a tak se upozadila. A pozorovala, poslouchala, přemýšlela. Ano, dovedla vytušit, že jejich život nebude tak snadný, jak doufali. I bratři to věděli, vnímali to stejně jako ona, jenže nebyli takoví jako ona. Asi to hůř snášeli, nebo nesvedli být tak trpělivý jako ona - trpělivost ostatně nebyla úplně běžnou vlastností malých vlčat, která měla jen běhat a bezstarostně si hrát. To by však oni museli být normálními vlčaty, ač samozřejmě Odine tohle všechno už připadalo skoro běžné a normální. Inu, otec s nimi už nějakou dobu byl a oni se chtě nechtě museli přizpůsobit. To by bylo ještě to nejmenší, uvědomovala si malá vlčice, ale otec s nimi jednal příkře, nebylo prostor pro chyby a ona měla pocit, že spíše než aby byla jeho vlče (ta samotná představa byla znepokojivá), byla jeho majetkem. Madre o tom sama rozhodla, když neřekla nic ve chvíli, kdy si je otec přisvojil a pojmenoval. Lehce zvedla hlavu a neřekla ani slovo, aby mu řekla, že jsou to její vlčata a že jí je nemůže vzít. To si Odine vysnila, že by matka řekla, když k nim přišel jejich Padre, ale nestalo se to. Odine se tak musela vyrovnat s dominantním otcem a poddajnou matkou.

Slyšela divný zvuk. Strachy zvedla hlavu a rozhlédla se. Světlo už bylo dávno pryč. Setmělo se velmi rychle, rychleji než byla zvyklá. Strašilo jí to, přestože ve tmě viděla skoro stejně dobře jako ve dne, něco na noci bylo znepokojivé. Samozřejmě nemohla říct co a asi by se nejspíše styděla to vůbec přiznat nahlas, ale mrkala do tmy a snažila se přiřadit zvuk k tomu, co ho mohlo vydávat. Slyšela snad ptáčka? S doširoka rozevřenýma očima si pro sebe zakroutila hlavou. Sice si nebyla jistá, ale tušila, že ptáčci létají jen přes den a v noci obvykle spí. Slyšela to znovu! S bratry leželi bok po boku v jeskyni u matčina boku, cestovali už několik dnů a přespávali kde se zrovna dalo, ale tohle jistojistě ještě neslyšela! Sourozenci byli semknutí v jednom klubíčku a Odine moc toužila si znovu lehnout, zachumlat se do jejich kožíšků a usnout tak pokojně jako spali oni, ale nešlo to. Sotva mohla spát, když slyšela ten divný zvuk!
Snažila se na to přijít! Snažila se, jenže to bylo marné. S nesmírným strachem se nakonec zvedla a udělala několik nejistých kroků k ústí jeskyně, kterou jim Padre našel, aby v ní strávili noc. Sama nevěděla, co se chystá udělat, ale myslela si, že ten zvuk vydává něco venku. Strach lomcoval jejím maličkým tělíčkem, ale ani jí nenapadlo otce probouzet. Spal na zádech a Odine si uvědomila, že ten zvuk je mnohem hlasitější, když je mu blíže! Sípal a vydával chrápavé zvuky tak nahlas, že by to dozajista vzbudilo i mrtvého. S údivem na něho hleděla, ale v její drobné hlavince to dávalo smysl. Samozřejmě, že se bála otce, protože ten ji mohl ublížit ze všeho nejvíce. Strach však ustal, nemusela se bát monster, která číhala venku, mimo jeskyni. Strašákem se ukázal být její otec. S tím se svedla smířit, a tak se vrátila k bratrům a znovu usnula jako když jí do vody hodí.

Odine viděla znepokojený pohled staršího bratra. Cítila se stejně. Bála se, ale co mohli dělat. Museli těžit z toho, že byli spolu. Třeba... třeba se otec rozmyslí. Třeba nakonec řekne, že budou moci všichni zůstat spolu. No a kdyby s nimi nakonec byl i on, asi by to nějak přežili, ač byl děsivý a bylo zcela zjevné, že si s nimi bude dělat co se bude líbit jemu.
I přesto se Odine bála, že jí někde nechá, když nebude poslouchat, bylo však zřejmé, že to hrozí jen jí. Mladší bratr - Dante - byl zcela zjevně u madre. A starší bratr - Yggi - byl zase otcův. Ale co ona? Byla navíc, uvědomovala si. Nějak si je rozdělili a ona z nějakého důvodu byla s otcem, nebyla si však v tu chvíli ani jistá, že chtěla být s madre, když viděla, že vůbec nic neudělala. Otec jim něco provedl, aby je přinutil jít k němu a madre tomu jen přihlížela.
"Padre nás nějak ovládl. Nemohli jsme se hnout," řekla tiše Dantemu, který to vůbec neviděl, protože byl u madre, která mu dala bezpečí. Co dal padre jim? Zákony.
I jí zajímalo, jak jsou vrby daleko i to, co madre Dantemu vlastně řekla, nebo ne, a tak se na bratra vyčkávavě zadívala.

Odine cítila otce kdesi za nimi. Trochu se bála, když však byla s bratry, bylo to mnohem lepší. Cítila, že i oni se báli a byli z nové situace vykolejení. Danteho slova zněla nedůvěryhodně. Všechno si sedne? To si nemyslela. Dante byl přeci s Madre, ten se bát nemusel. Souznění našla s Yggim, který byl zrovna tak nejistý jako ona, snad proto se k nim přitiskla blíže. Nacházela u nich ujištění a oba byli tak velcí, že by ji jistě ochránili, kdyby se Padre nakonec rozhodl, že jí tu třeba nechá. Nevypadal na to, ale zdálo se, že chce hlavně Yggiho.
S Yggiho otázkou souzněla mnohem lépe. "Stiamo insieme, va bene," sdělila bratrům tiše tak, aby to slyšeli jen oni dva. Neměla chuť se od nich vzdalovat a i Madre se zdála být příliš vzdálená, navíc zůstala s Padrem a to se jí nelíbilo. A tak, ač by jindy vyhledala matčinu ochranu, teď byla s bratry, ač by jí jen těžko ochránili. Byli větší, ale ne větší než jejich otec. Nezbývalo jim nic, než doufat, že spolu zůstanou. Proč by vůbec neměli?
"Jsme spolu, je to dobré," zašeptala, protože si vzpomněla, že otec nechtěl, aby mluvili jako Madre. A ona věděla, že musí dělat vše, jak Padre chtěl.

//Vyhlídka

Odine cupitala před otcem, který je pronásledoval. Malá vlčice se cítila nejistě a ztraceně. Věděla, že kdyby se opozdila, Padre na ni nepočká a Madre si možná ani nevšimne, že se ztratila. Měla pocit, že od té doby, co se Padre objevil na ně s bráškou zapomněla. Nechápala to, nerozuměla tomu a chtěla, aby vše bylo jako dřív. Chtěla se vrátit do jejich jeskyně. Ani se na otce neohlédla, ale když se Madre zastavila v podivném, tmavém lese, neváhala a poskočila ke svým bratrům, tak jako vždy, protože ti jediní znamenali jistotu. Byli možná malí, ale byli tři. Patřili k sobě a ač v nich jejich rodiče neprobouzeli nic jiného než nejistotu, byla si jistá, že dokud budou spolu, budou v bezpečí. Věděla, že se je snažili rozdělit, ale nechápala k čemu tedy teď vlastně docházelo. Její malá hlavička to nebyla schopná všechno pobrat.
Ani ona nevěděla, jestli smí promluvit - a když už, tak jak? Padre jim zakázal mluvit jako Madre a ač uměla mluvit i jinak, přirozenější ji byl jazyk Madre - tím ale nikdo nemluvil? Tak proč jím mluvili oni? Nechápala to, ale rozhodla se raději nic neříkat. Jen se přitiskla k bratrům. I oni byli plní nejistoty, ale mohli být plní nejistoty spolu. Tři malé, chlupaté koule tisknoucí se k sobě, tak jako vždycky. Byl to její svět, to, čemu rozuměla a co chápala.

Odine se nelíbilo, že nemohla ovládat vlastní nožičky. Seděla před otcem a chvíli se nemohla ani pohnout. Otec se poslouchá, opakovala si ta slova stejně jako své jméno, ale ani jedno se jí nelíbilo. Její bratr... ne... Yggadirasil (nebo tak nějak?), byl stejně strnulý jako ona. NeDante zmizel i s Madre. Měla pocit, že nemohla dýchat. To je opravdu Madre nechá s tímhle divným vlkem?
Začal je poučovat. Začal jim říkat, jak mají nebo nemají mluvit a jí to připadalo nepochopitelné. Vždyť tady doteď ani nebyl! A kde byla Madre? Proč odešla? Proč je tu nechala?
Pochopila, že Padre znamenal příkrost, probouzel v ní něco, co se jí nelíbilo, ale protesty byly zcela evidentně nesmyslné. Stáhla se a sklonila hlavu, ale aspoň jim dovolil jít za Madre. To jí uklidnilo a když je instruoval, aby vstali a běželi před ním, vůbec neváhala. Rozhodně se nechtěla opozdit. Jak by asi přežila sama? Yggi, jak si ho v hlavě překřtila, šel s ní. I to jí uklidňovalo .Vše by bylo v pořádku, kdyby je nevyprovázel otcův ostříží pohled.

//Zarostlý les

Myslela si, že bude klidné. Možná se to zdálo být bláhové, ale Odine toho ve svém krátkém životě zatím zase tolik neviděla. Madre byla jediným pevným bodem jejího života - a to netušila, jak moc je nejistá. Měla tušit, že se chystá něco horšího, něco, co nebude schopná pochopit. Madre jí měla říct, že existuje strach a že přichází s jejím otcem. Milovala jejich život, dokud nepřišel. Maso, které Padre přinesl, sice vonělo, nemohlo to však vynahradit to, co představoval. Malá vlčice necítila nic jiného než plíživý strach. Máchala ocasem, aby dala vlkovi najevo, že tu nemá být, tomu to však bylo lhostejné. Myslela si, že si jí ani nevšiml. Mezi její myšlenky se vkrádal strach a zmatenost, které nesvedla vzdorovat. Mír v jejich životech narušil otec a Odine, jak teď znělo její jméno, byla přesvědčená, že už se to nikdy nezmění. Mlčela a jen přemýšlela, nebylo ale nad čím. Musela se přizpůsobit. Mnoho možností neměla. Mohutný vlk o kterém Madre mluvila jako o jejich Padrem byl zkrátka děsivý. Mohla být ráda, že jí nevyhnal, protože by to podle všeho klidně udělal při nejmenším náznaku vzdoru. Mála vlčice neměla na výběr. Musela se přizpůsobit.

Vlčice se snažila poznat svět. To nebylo tak lehké, jak se mohlo zdát, protože její matka nemluvila a její bratři byli stejně neznalí jako ona. Asi bylo pochopitelné, že nemohla vše znát hned, ale ona chtěla. A jak se zdálo, byla dost tvrdohlavá na to, aby se o nějaké znalosti alespoň trochu pokoušela. A tak seděla pod stromem, mhouřila oči a snažila se pochopit vše, co viděla kolem sebe. Energický bratr lítal všude kolem ní a ona se musela o to více soustředit. Támhle viděla něco, co létalo kolem květiny a bzučelo to. Odine se neptala, zvykla si, že Madre s nimi mluví jen velmi málo, ale svým způsobem to bylo něco, co jí částečně uklidňovalo, protože to bylo známé a bezpečné. Elegantně, alespoň na to, že byla vlče, se zvedla na packy a párkrát máchla ocáskem, aby se ujistila, že tam stále je a nikam neodešel. Les ve kterém přebývali nebyl tak zajímavý a podněcující, jak by si bývala představovala. A to si nemyslela, že by toho chtěla zase tolik, když chtěla jen poznat vše, co se kolem ní nacházelo a chtěla tomu porozumět. Támhle zase spatřila divné hnědé stvoření, které však zmizelo na stromě, hned jak jí spatřilo, a to se za ním chtěla Odine vrhnout, aby to pořádně prozkoumala. A jak se tedy měla něco dozvědět, když před ní vše utíkalo?! Ono i ta létající věc zmizela rychleji, než se k ní stihla přiblížit. Takže její studium bylo vlastně skoro úplně k ničemu. Už jí to přestávalo bavit. Takhle se vůbec nic nenaučí!