Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 2/10
5. Postav vlkuláka

Odine zjišťovala, že jí samota vlastně tolik nevadila. Byla tolik zvyklá na cizí společnost, že jí nikdy ani nenapadlo, že by byla sama. Milovala Yggiho a Danteho, ale jak rostla, uvědomovala si, že ticho a klid byly tím, co občas zkrátka potřebovala.
Zároveň však byla Odinka prostě a obyčejně vlčátkem. A jako takové malé vlčátko i Odinka ráda blbla. A sníh k tomu poskytoval velké množství příležitostí. Třeba když dováděli s Yggim ve sněhu, nebo když ochutnávala sněhové vločky. Tentokrát ji však napadlo něco docela jiného. Něco, co ji napadlo, když viděla, jak podivně svede sníh držet tvar. Hm, to by se jistě dalo využít i jinak. Třeba na to, abych ho po někom házela, napadlo jí, protože byla pořád ještě tak vlčátkovsky nezbedná. Ne, tentokrát jí ale napadlo, že postaví ze sněhu vlka. A že to bude pořádný vlkulák! Byla do toho zcela zabraná. Nejprve nahrnula velkou hromadu sněhu na sebe, a pak ho pacičkama začala uplácávat do tvarů, které zhruba připomínaly vlka. Odine se velmi snažila, dokonce našla i větvičky, aby naznačila srst a pár kamínků místo očí a čeníšku. Byla na své dílo také náležitě hrdá, ač si uvědomovala, že to asi nebylo něco zač by jí padre pochválil. Nemusela však dělat věci jen proto, že z nich plynula pochvala, ne? Možná ne, ale ten pocit... ten pocit byl příliš dobrý. Možná by se měla vrátit a zkusit otce nějak potěšit a zavděčit se mu. Možná jen chtěla jeho pozornost... kdo ví? Odine se v tom všem sama ztrácela. Byla příliš malá a nedostatek rodičovské lásky jí nutil k tomu, aby dosáhla alespoň něčeho a ač byl padre děsivý a nesnášela ho... byl to stále její otec. A ona věděla, že chce alespoň stín jeho pozornosti a snad... snad i lásky, které se jí od nikoho dospělého nikdy pořádně nedostalo.

1/10
19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Odine slyšela o tom, že Vlčíšek a zimní období bylo spjaté s přáním. Znělo to zvláštně a její malá hlavička tomu nebyla úplně zcela schopná porozumět. Měla si něco přát - jenže ona toho zase tolik nechtěla. Její malá dušička byla nešťastná, bylo to však tím, že neměla pohromadě svou rodinu. Cestovali s Yggim a s padrem, jenže kde byl Dante? Kde byla madre? Neměli by být všichni spolu? Ta myšlenka jí nesmírně trápila. Nechtěla jít s padrem za Vlčíškem do hor - nebo chtěla, ale chtěla, aby šel Dante s nimi. Tak to přeci mělo být. Tak proč to tak nebylo? Proč byli sami? Yggi to jistě vnímal stejně, když se však vlčí slečna na chviličku zatoulala opodál do menšího hvozdíku a byla zase na chvíli sama, byla ráda, že si může trochu utřídit myšlenky.
"Víš, Vlčíšku," začala tiše, ač to znělo vlastně hrozně hloupě - i na vlče. Padre jí říkal, že to byl divný šášula, který plnil přání, ale mohl jí slyšet i tady, uprostřed ničeho? No, to se asi ještě uvidí. "Já bych si moc přála jednu věc. Před padrem to říkat nemůžu, ten be nebyl rád, ale moc bych chtěla, abychom se zase setkali s mým brášekou Dantem. Umíš to zařídit, prosím?" ptala se lesů a doufala, že snad její přání zanesou Vlčíškovi.
"Ale, no, víš, kdyby to náhodou nešlo, aspoň bych chtěla něco malého ulovit, abych se mohla pochlubit padremu. Lovení mi moc nejde," vydechla.
Odine nevěděla, jestli Vlčíšek a ta jeho přání fungovala takhle rychle, ale záhy spatřila malého králíčka. A tak si rychle vzpomněla na to, co všechno jí padre a madre naučili a jala se ho ulovit. A vyšlo jí to! To bude padre koukat! Určitě jí pochválí! Byl to sice malý králík, ale bylo to lepší než nic, říkala si vlčice, když nesla svůj úlovek hrdě z lesa.

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Otec se konečně ukázal být neuvěřitelně užitečný. Odine hltala každé jeho slovo, protože to znamenalo, že je něco naučí a to bylo upřímně to jediné, co potřebovali. Bylo lhostejné, zda měli otce rádi, nebo ne, ale potřebovali ho. Madre byla bůhvíkde a oni měli jen jeho. Pokud je mohl něco naučit - a pokud tak chtěl učinit, Odine se jeho znalostem rozhodně nebránila.
"Takže stačí za těma entitama jít a chovat se mile? Všechno jim odkývat a hezky poprosit a oni nám něco dají?" ujišťovala se, protože to znělo... až příliš snadně. To neznělo tak špatně. Vlastně se jí to vcelku zamlouvalo. Navíc by jí opravdu nedělalo problém být roztomilá, ani to neuměla jinak, no ne?
Vlčíšek jí však trápil více než Smrt a Život - ti zněli ještě docela normálně, i když ta jejich jména byla druhá věc, ale Vlčíšek. "To je ale divnej vlk, když neví, jestli existuje," pronesla Odine a zakroutila nad tím hlavou. Musel to být nějaký trouba. Vždyť to, že tu byl, přeci znamenalo, že existuje!
"A než ty naše magie objevíme, bude to trvat dlouho?" Zajímala se Odine, protože ostatně to bylo to hlavní. Chtěla vědět jakou má magii! Nesmírně se na to těšila, protože to prostě vypadalo velmi zábavně. Chtěla umět to, co Wylan, a nebo... hm, i to, co popisoval padre vlastně neznělo vůbec špatně.
Yggi zatím obdivně sledoval její úlovek, který se ještě chvíli mrskal. Byla to pořádná ryba - rozhodně oproti té Yggiho. Odine se na brášku zazubila. "Ale ta tvoje může být její beta," slíbila mu a jemně do něho drcla, aby si z toho nic nedělal. Jednou byla v něčem lepší a navíc v tom byla i kapička štěstí.
Otcova pochvala však byla něčím, co jí naprosto šokovalo. Nastražila uši a asi i trochu nepatřičně vykulila oči, ale rozhodně se jala vychutnat si svou odměnu. Ta ryba byla vážně dobrá. Byla to první věc, kterou kdy ulovila. Byla na sebe v tu chvíli opravdu hrdá. No, nakonec mohla být i malá, ale rybolov zvládne.
Otec je vyzval k další divné věci - k testu otužilosti. Odine se nejistě podívala po bráškovi, který se do toho však vrhl po hlavě a vrhl se do vody jako kdyby na tom závisel jeho život.
Odine zase tolik trénovat nechtěla, protože se už trochu namočila a stačilo jí to, přesto však k vodě cupitala a vlezla do ní. Yggi vypadal neohroženě a ona, ač se chtěla snažit také, se brzy roztřásla zimou. Myslela si, že s Yggim budou držet spolu a že spolu také z vody vylezou, nezdálo se však, že by to její bratr chtěl vzdát - a tak se vzdala první. Nemohla tam vydržet tak dlouho, už jí záblo celé tělo a bála se, že kdyby nevylezla, nakonec by to stálo zdraví i Yggiho. Ten se tvářil, že by raději umrzl, než aby s ní prohrál.

9. Ulov si kapříka

// Zrcadlové hory (přes Východní hvozd)

Odine otci zaujatě naslouchala, když začal s těmi magiemi. Bylo to rozhodně zajímavé. A magické entity o těch jí ještě vůbec nikdo nepovídal. "Co jsou to ty entity? A kde je najdu?" zajímala se Odině, aniž by reagovala na něco dalšího - na nic jiném jí nesešlo. Padreho rodina já moc nezajímala (bohatě stačil samotný padre). "A to jen tak přijdeš... a řekneš, co chceš?" ptala se ještě a hodila očkem po Yggim, který tvrdil, že ona zvládne být roztomilá. To asi ano, ale...
"Pro dospělé budeš roztomilý i ty. Jsi proti nim pořád prtě," řekla mu - a ona byla ještě o trochu větší prtě, protože byla menší než Yggi.
Nastražila uši, když otec vyprávěl o svých magiích. To bylo zajímavé. Ovládal jich tolik? "A to jsi ty magie získal od těch entit? A ta vrozená, jak jsi na ní přišel? Máme také takovou? A máme stejnou jako ty?" zajímala se, protože pokud otec měl nějaké informace, chtěla je. Tohle měl dělat ne? Učit je. Ne je jen ponižovat a strašit.
Otec jim ukázal, jak lovit ryby. To jí přišlo zajímavé. Mnohem zajímavější než lovení té běhavé zvěře - sledovala velice bedlivě, jak otec obratně ulovil rybu i to, jak to Yggimu příliš nešla.
I ona neváhala si to vyzkoušet. Byla jí sice zima a voda tomu příliš nepomůže, ale bylo jí to jedno. Pomalu vstoupila do vody a vyčkávavě sledovala hladinu. Soustředila se. Chtěla předvést, že také něco svede! A tak se dívala na hladinu tak dlouho, dokud se k ní neblížila obří ryba! Byla dlouhá a úzká, ale jí to připadalo jako skvělá výzva. Vrhla se po rybě jako malá piraňa, a ač postrádala sílu, byla rychlá a obratná. Navíc v tom bylo i kapka štěstí, že se do ryby stihla zakousnout a vší silou jí vytáhla na břeh. Rozhodně Yggiho trochu zastínila. Byla na sebe také náležitě hrdá.

//Valhalla

20. Zkus v sobě najít Vlčíškovu magii

Kouzelný dědek zněl pro Odine minimálně zajímavě. Naklonila hlavu na stranu a přemýšlela nad tím. Splnil by jí kouzelný dědek i to, že by byli všichni tři i s Dantem zase pohromadě? Ta myšlenka se jí líbila. Kéž by něco takového Kouzelný dědek dokázal! To se jí šlo trochu lépe i ve sněhu na který malé pacičky nebyly přivyklé. Ťapkala vedle Yggiho a otce směrem k horám. Bylo chladno, ale nestěžovala si, protože věděla, že by to stejně k ničemu nebylo. A tak, jak Odine sledovala ty padající vločky, toužila po tom, aby jich padalo více. Wylan jí vyprávěl o magiích, a tak jí pochopitelně napadlo, jestli třeba náhodou neexistuje i nějaká magie díky které by bylo vloček ještě více! No, a co když je to zrovna její magie! Otec přeci říkal, že je ze severu a tam asi bylo hodně sněhu a zimy, proto chtěl přeci do těch hor. Mohla mít tedy nějakou zimní magii? A byla už dost velká na to, aby na to přišla? Zvědavě vzhlížela k nebi a zkoušela, jestli její vůlí nezačne padat vloček více. Nic se ale nestalo. To bylo celkem zklamání. A nebo prostě byla jen příliš malá.
Otec jim zrovna říkal, že musí trochu předstírat, aby dostali to, co chtěli - to, co říkal předtím Odine příliš nezajímalo, bylo jí jedno odkud otec byl a co dělali jeho rodiče (zvlášť jestli to bylo daleko a jestli byli mrtví, jak se ptal Yggi). Tohle, co otec říkal, jí dávalo smysl. Choval se k Wylanovi jinak a už rozuměla proč. Něco po něm chtěl. "Takže když budu na Dědka hodná, dostanu od něj magii? A jaké jsou vůbec všechny magie?" ptala se otce, protože byl velký a jistě to musel vědět. Navíc byl sdílný. Pokud z něho mohli něco získat, museli to udělat teď.
Padre ochutnával vločky - jí připadaly dobré, a tak mu na jeho povzdechnutí nic neřekla, podívala se však směrem, kterým ukazoval. Byly tam hory ještě vyšší než ty ve kterých byli teď. Trochu se toho zalekla, protože... no, byli s otcem. Pochybovala, že by se o ně postaral, kdyby na to přišlo, ale přeci jen... se pro ně vrátil, když je ta divná hopkavá věc odpinkla až k té smečce.

//Midiam (přes Východní hvozd)

112
17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka


Jako správná vlčata s Yggim pořádně blbli ve sněhu. Byla to neskutečná zábava a ač byl bráška obrovský (rozhodně oproti drobnější sestře), stejně mu Odine nic nedarovala.
Do rodné jeskyně přišli oba zmáčení, přesto však cítili střípky klidu, který v něm jejich domov vyvolal. Byl to i jejich domov, nebo ne? Tohle bylo místo, kde se narodili - a když se Odine na chvíli zastavila a vyhlédla ven, viděla krásnou zimu z místa, které bylo jejím prvním a posledním domovem. Venku padal sníh a závěj lemovala vstup do jeskyně. Zima jí lákala skoro více než léto - byla však pravda, že v létě byla příliš maličká, aby vnímala něco jiného než hřejivé paprsky slunce. Na tuhle zimu, na změnu vlastně v celém svém životě, hleděla s jistou nedočkavostí. Ať už je padre chtěl vzít kamkoliv, nevadilo jí to. Nebránila se tomu. Jediné, co jí vadilo, bylo to, že někde ztratili Danteho. Ta myšlenka, že jim chybí, byla příliš nesnesitelná. Kde jen byl? Starala se o něho madre? Bála se, že ne...
Otec jí řekl jen to, že v zimě budou dělat to, co vždycky. To pro Odine, která zimu ještě nikdy nezažila, bylo vážně těžké pochopit. A už vůbec Odine nevěděla, zda po otci něco má. Bude jí zima vadit? No, to asi uvidí, až se vypraví do těch hor.
"Dědek, co plní přání?" vydechla Odine překvapeně a zamávala ocáskem. "To prostě přijdeme do hor a on nám splní, co budeme chtít?" zajímala se Odine, protože jí to nedalo - možná se otce bála, ale zdálo se, že k tomu nebyl zase takový důvod, jak si původně myslela. Byl trochu divný, děsivý a příkrý, ale byl to jejich otec.
Chtěla vyrazit hned. Únavu necítila, a tak jen souhlasně kývla na Yggiho, který to přetlumočil otci, který jim nabídl, že se sem mohou kdykoliv vracet. To jí uklidnilo. Znamenalo to, že přeci jen nějaký domov měli. "Děkujeme, otče," pronesla Odine, aby dala otci najevo vděk. Asi chápala, že to bylo něco, co od nich očekává.

>> Zrcadlové hory (přes Vyhlídku)

111
7. Naplánuj si svou první zimu
//Vyhlídka

Odine tiše obdivovala to, jak odvážně se Yggi zeptal otce, co ten sníh vlastně byl. A ještě více jí překvapilo, když se jim padre jal vysvětlovat, co vlastně zima je. Takže se nepletla! Přeci jen to byla skoro voda, jen... zmrzlá. Zajímavé! Zase věděla o kousíček více a bylo zajímavé, že tenhle střípek informací přišel právě od jejich otce.
Odine ho následovala do rodné jeskyně, která jí teskně vrátila do časů, které byly nekomplikované. Kdy tu padre nebyl a kdy celý jejich svět byl jen tahle jeskyně. Vzpomínalo se na to skoro těžce. Hm, nebyla tehdy ta jeskyně větší?
"A co budeme tedy v zimě dělat?" ptala se Odine. To, co jim otec popisoval neznělo zrovna příjemně. Zima a nedostatek jídla? Hm, to by se nelíbilo nikomu. "Zůstaneme tady?" zeptala se ještě. Sama sebe překvapovala odvahou, ale uvědomila si,... že se vlastně otce nebojí tolik, aby mu nekladla otázky. Chtěla od něho zjistit, co nejvíce mohla, než konečně bude dost velká na to, aby s Yggim a Dantem odešli.
Odine si představovala, že stráví zimu tady, znělo to však příliš dobře na to, aby to byla pravda. Nemohla se však ubránit představě, že za dobrých dní budou s Yggim a Dantem blbnout venku ve sněhu, že jim padre bude nosit jídlo a madre na ně bude mlčenlivě dohlížet. Madre jí chyběla - jistě, nemohla jí pár věcí odpustit, jak rostla, uvědomovala si, že je měla více bránit, ale neměla jí za zlé, že to nedělala. Madre byla... madre byla slabá, uvědomovala si. Podřídila se otci a dala jim najevo, že oni museli také, ale bylo to to poslední, co Odine chtěla.
V její hlavě byla zima krásná. A i kdyby ji museli prožít s otcem, uměla si představit, že by to nebylo tak hrozné, věděla však, že tenhle plán nikdy nevyjde. Ať už měl padre v plánu cokoliv, nezdálo se, že by zahrnoval Danteho a matku. Vůbec je nezmínil.
Padre měl otázku - ale Odine nevěděla, co chce, proto se ohlédla na Yggiho, aby rozhodl.

16. Dováděj ve sněhu

//Asgaar

Odine to nedalo. Šli za otcem, který si něco mumlal a vedl je směrem k domovu – alespoň podle toho, co nakonec říkal. V jeho úkrytu se narodili… a to byl tak blízko? Bylo to celkem matoucí, ale spoléhala se na Yggiho, nakonec by však našla cestu i ona sama. Nebyla tak neschopná, dokázala si to, když se setkala s Cyrilem. Možná jí vymáchal v jezeře, ale postarala se o sebe!
„To je dobře?“ zeptala se Odine brášky, protože jí nepřišlo jako zvlášť dobré, že byli blízko. Znamenalo to, že by je padre našel – a ona si začínala myslet, že nechtěla, aby je padre našel. Ano, byli malí a asi by se o sebe jen tak nepostarali, ale… v té smečce by jim možná bylo dobře. Wylan vypadal přátelsky.
Odine viděla, že Yggi také ochutnával vločky, které se snášely z nebe. Bylo to perfektní! Yggi musel její názor jistě sdílet!
Otec byl daleko před nimi, a tak si dovolila do bratra šťouchnout, a pak… pak na něj hodila packou sníh! Věděla, že asi neměla, ale nemohla si pomoct! Chtěla si trochu hrát, vždyť byla stále ještě malé vlče, které si chtělo především hrát. A tak, když do brášky šťouchla, sama padla do nového poprašku sněhu, který byl větší a větší, jak postupovali více do hor. Válela se ve sněhu jako kdyby zapomněla chodit. Dosud netušila, že to znamenalo to, že jí kožíšek pořádně promokne, ale nad tím zatím nepřemýšlela – navíc padre přeci říkal, že byli ze severu. A sever asi znamenal sníh?

//Vallhalla

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Odine se otce bála. To byla emoce, kterou chápala ze všeho nejlépe a zcela vysvětlovala vztah k Odinovi. K vlkovi, který dal své dceři své jméno – ani to však Odine dosud netušila. Nevěděla, jak se její otec jmenuje, ani nevěděla, že byli ze severu. Měla jen matnou představu, co sever byl. Jak nad tím však tak přemýšlela, pochopila, že k otci cítí ještě něco. Byla to rostoucí nenávist, kterou svým chováním dnem za dnem přiživoval. A nepochybovala o tom, že Yggi to cítí stejně.
Přesto však nastala zima. Koncept, který letní vlčí slečna dosud nechápala. Sníh a vločky byly její mysli vzdálené, a tak, jak následovala svého otce, bílé cosi, co se začalo snášet z nebe, bylo v její mysli nepochopitelné. Nebyl to déšť, tohle bylo něco nového.
Odine se nebyla zvyklá před otcem projevovat, ten se však jejím směrem ani nepodíval. Šel před nimi a očekával, že ona půjde za ním. Neviděl jí, když zvědavě otevřela tlamičku a chytala vločky na vyplazený jazyk – bylo to chování, které by nikoho u vlčete nepřekvapilo, jenže Odine se nikdy příliš jako vlče chovat nemohla. Otec od ní očekával – pokud jí tedy vůbec vnímal – jen dokonalost. Bezproblémovost. Nebyla zvyklá prostě… blbnout. Ne skutečně. Nikdo z nich toho za svůj krátký život příliš nestihl.
A tak Odine, vědoma si toho, že se padre nedívá, poskakovala ve sněhu a chytala vločky, které se ukázaly být jen… vodou. Jak to? To sama nechápala. Musela to být dozajista nějaká magie! Yggi na ní koukal, ale její hrou se strhnout nenechal – i ona se nakonec uklidnila. To, protože se bála, že se otec ohlédne. Ale… ochutnat vločky za to stálo.

//Vyhlídka

Listopad 10/10

Možná se trochu ztratila. A nebo cesta vedla trochu jinudy, než si pamatovala. Hm, to asi bylo ono. Musela jen najít správnější cestu. Otec jí tu sice klidně mohl nechat, ale pochybovala o tom. Tedy... pochybovala o tom, že by to Yggi dovolil. určitě by padremu nedovolil, aby se zdejchnul, když tam nebyla s nimi. Dost možná si padre ani nevšiml, že byla pryč. Zase tolik ho nezajímala, to byla pravda.
Nakonec se jí cestičku od jezera přeci jen najít povedlo. Běžela rychleji. Přeci jen se zalekla toho, že by mohla přijít pozdě. Na co? To už dávno sama nevěděla. Padre byl prostě v její mysli hrůzostrašným vládcem všeho, kterého nemohli nijak porazit. Snad jednou... jak říkal Wylan.

Listopad 9/10 | Wylan

Odine měla spoustu otázek - a Wylan jí poskytl spoustu odpovědí. Ukázal se jí jako vlk, který byl laskavý a starostlivý. Bylo to něco, co neznala. Nepotřebovala všechny odpovědi na své momentální nápady. Potřebovala pochopení a jistotu. A Wylan jí ukázal, že vlci jako její otec nebyli to jediní, co pro ní muselo být tím jediným, co znala. "To nevadí. Já ti to kdyžtak všechno povím, jestli se zase potkáme," slíbila Wylanovi.
"No... moji rodiče jsou asi trochu divní," řekla mu a ohlédla se, vědoma si toho, že už bude muset jít. Bude to lepší.
"No, snad už to bude brzy. Já už stejně radši půjdu, kdyby mě padre hledal," poznamenala. "Tak ahoj," rozloučila se a vydala se směrem, kterým zhruba přišla.

Listopad 8/10 | Wylan

"To se doufám nestane! Chtěla bych mít pěkné oči," zopakovala znovu. Asi to byl první náznak marnivosti u malé Odine. A nebo to byla jen známka vlčátkovské zvědavosti. Zajímalo jí, jestli díky těm očím také vidí trochu jinak. Hm, to byla ale zajímavá otázka! "A to vidíš bíle, když máš bílé oči?" zajímala se, to prostě byl jen takový nápad. "Hm, a můj padre je normální? Jestli ne, tak jsme asi vyrůstali stejně," prohlásila zamyšleně, protože takhle seriózně uvažovala. "Ale doufám teda, že já budu vědět, jakou magii mám," dodala rychle.
"Ano, máme bratra. Danteho," kývla hned Odine hlavou a zavrtěla ocáskem. Po Dantem se jí náramně stýskalo! Kdepak asi byl? A co dělal? "Ne, to ne, Dante nezlobí! Nevím, ale padre ho prostě nemá rád. On je matčin a my jsme padreho," vysvětlovala mu Odine.
"Vážně? Dospělá? Kdy?" nechápala a kulila na Wylana oči. To jí opravdu zajímalo. "A to pak budu moct od otce pryč?"

Listopad 7/10 | Wylan

"Počkej, to znamená, že bych je mohla mít zlaté i potom, až vyrostu?" vykulila na něho Odine oči a zamračila se. "To se mi teda vůbec nelíbí. To nechci," zabručela. "Můžu nějak udělat, že to tak nebudu mít? Protože já bych chtěla nějaké vážně hezké oči," vysvětlovala mu překotně. "Jak to? To ti nikdo neřekl o magiích?" ptala se ho - a tak nějak si uvědomovala, že by na tom byla stejně, kdyby tu nenarazila i na jiné vlky než byl její otec a madre. Ještě, že tu byli i vlci, kteří jí sem tam něco vysvětlili.
"Je na nás hodně přísný. Když k nám přišel, tak mi řekl, že když nebudu poslouchat, tak mě nechá v lese. No a mého bratra, Danteho, nechal někde ve skalách," vysvětlila mu. "On je tam tedy s naší madre, ale... už jsem ho dlouho neviděla," posteskla si, ale nakonec přikývla. "Lepší," souhlasila.

Listopad 6/10 | Wylan

Odine se Wylanovi příliš věřit nechtělo, přesto přeci jen nakonec přikývla. "No, to mi tedy nepřijde. Trvá to celou věčnost!" postěžovala si. "A jak zjistím jakou magii mám? Pozná se to podle očí? Ale ty moje jsou pořád stejné! Nejsou tak pěkné jako třeba tvoje," řekla mu zamračeně. No a právě proto tu magii chtěla už teď! Bude mít pak také pěkné oči? Doufala v to... "A to na to přijdu jen tak? Až budu velká?" ptala se dál - to, protože tyhle otázky nikomu jinému klást nemohla.
Odone se nejistě ošila, když mluvili o jejím otci, a pak přikývla - jen trochu, skoro nepatrně. "Občas," připustila. "On je občas... vážně moc přísný a děsivý," přiznala. Ani nevěděla, jestli může. Přímo se bála, že otec je kdesi za ní - a všechno to slyší. To už jí však zaléval příjemný pocit, který v ní Wylan vyvolal. A ona na otce docela zapomněla.

Listopad 5/10 • Wylan

Odine si z Cyrila vlastně nic nedělala. Bylo to divné? Podle toho, jak se Wylan tvářil asi ano. Nejistě na něho pohlédla. "Ono to nebylo tak zlé. Byl to otrapa," ujistila ho. Skoro jí připadalo, že to brala více v klidu - asi neměla, přeci jen jí asi vážně hrozilo nebezpečí, ale byla v pořádku. Říkala si, že to bylo přeci jen to nejdůležitější. "No, neublížil mi zase tolik. A pak zas šel," ujistila Wylana - nemělo to být naopak? Asi byla po setkání s otcem už prostě otrlá.
To, co Odine opravdu rozesmutnilo byl fakt, že musela čekat několik měsíců. "Hm, to je škoda, že to nebude zítra. Vůbec se mi nechce takhle dlouho čekat!" postěžovala si. "A to budu moct dělat tohle všechno?" zajímala se. Ta myšlenka jí nesmírně lákala. Ani nevěděla, co chtěla dělat dřív! Možná nechat růst trávu? Nebo se hrabat někomu v myšlenkách? Kéžby tak věděla, co si myslí Padre!
Odine však sledovala, jak Wylan přejímá její emoci - a skoro se roztřásl. Asi to pro něho muselo být stejně silné jako pro ní. Nejistě na Wylana pohlédla. "To bylo poprvé, když jsem viděla svého otce," vysvětlila mu. Přeci jejího otce viděl - jen ho neviděl tak děsivého jako ho viděla ona.