Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odine se na madre dívala nechápavě. Tak povinnost a přežití? V hlavě jí to šrotovalo, ale měla pocit, že to bylo něco, co jí nepůjde tak snadno jako jejím bratrům. Měla pocit, že na to nebude dost silná. Co k takovému lovení potřebovala? Přemítala zamyšleně, ale to už je madre vedla na plácek opodál. Ano, na rozdíl od jejích bratrů byla klidnější, když se ukázalo, že nebudou lovit nic a že jim jen ukáže, jak na to, ale Yggi i Dante byli evidentně nešťastní.
Dante ťapkal vedle madre a Yggi spěchal za nimi, zatímco ona je obezřetně následovala - ne protože by se tolik bála, ale protože byla plná nejistoty tak jako pár posledních hodin od chvíle, co se ukázal padre. Jako kdyby nemohla dýchat. Ani ona už nic neřekla, obávala se, že madre by jí stejně neodpověděla. Ostatně toho příliš nenapovídala nikdy, její přítomnost však byla utěšující. Teď to bylo těžší, když je očima neustále propaloval padre a ona se bála promluvit způsobem, kterým hovořila s madre od jejich narození. Vše se měnilo a teď ještě měli lovit.
Odine chvíli trvalo, než pochopila, co se od ní čeká. Přikrčila se, to šlo, ale připravit nohy tak, aby mohla vyskočit? Chvíli se to zdálo být nemožné, ale snažila se. Bratrům to šlo samo, přesně jak předpokládala. Budou jistě lepší lovci než kdy mohla být ona.

Září 4/10 - Yggi + Dante

Odine chtěla být tak bezstarostná jako Dante a tak odvážná jako Yggi, který lov ostatně navrhl. Nebyla si úplně jistá, že to bude tak snadné, ale nakonec s tímhle výletem souhlasila a museli si ho trochu užít. Ano, mohli skutečně procvičit to, co jim madre vysvětlila a co jí znělo jako španělská vesnice. Musela se však usmát. Dante měl pravdu. I kdyby se postavili něčemu většímu než byli oni sami, pak to nevadilo - ne dokud byli spolu. "Proti celému světu," souhlasila tiše a zazubila se na Yggiho. Ten je musel vést, tak jako vždycky a Dante se brzy stal jeho nohsledem. Ona pečlivě stopovala, zatímco její bratr se hnal tak rychle, aby byl u jejich potenciální kořisti první. Její nejistota byla velká - viděla přeci jen kořist, kterou jim nosil padre, ale na králíka by se společně zmohli. Přeci jen byli tři a králík by je jen těžko ušlapal tvrdými kopyty.
Jenže králíka nevyčmuchali, jak Odine velmi brzy zjistila, když s čenichem u země a přikrčená (protože i o tom madre mluvila), narazila do Yggiho - a i ona spatřila to obrovské stvoření, které rozhodně nevypadalo, že by se hodlalo nechat ulovit. Bratři vyrostli, ale rozhodně ne natolik, aby ulovili jelena.
"A jéje," špitla Odine s očima vykulenýma a packama natočenýma k útěku.

Září 3/10 - Yggi + Dante

Odine se nebála. Nebo... se o to alespoň snažila, zjistila však, že každý další krok byl lehčí a lehčí. Zasmála se, když jí Dante olízal celý obličej, než se vydal kamkoliv, kam ho jeho impulzivnost zavedla. Vždy byl takový, ale do jisté míry jí to bavilo - a záviděla mu. Jeho budoucnost byla jistá, zůstane s madre a vždy bude takhle veselý a bezstarostný. Pocítila osten žárlivosti, ale rychle ho zapudila, když šťouchla do Yggiho a rozběhla se za Dantem, jak Yggi chtěl. Předběhla ho. Když se rozběhla, její lehkost byla náhle výhodou a ona ho snadno předběhla - alespoň v něčem byla lepší! Pomyslela si nadšeně a ještě si v běhu povyskočila. V tu chvíli chápala Danteho radost z pohybu, cítila, jak jí krev buší v těle a jak skvělé to je, když mohou jen tak běžet a na chvíli zapomenout na všechny starosti. Snad proto na ně Dante tolik nemyslel! Protože věděl, jaké to je být svobodný.
Lov. To slovo se Odine nelíbilo. Už ho slyšela od madre a nelíbilo se jí o nic více, když ho vyřkl Dante - ten byl však tak hektický, že sice něco řekl, ale vlastně se podle toho nezachoval. To až Yggi zastavil a řídil se tím, co jim madre předala. Jí to nebavilo, raději by šla něco někam objevovat, přesto se zastavila u Yggiho a zavětřila, jak jim madre radila. "A myslíte si, že opravdu něco ulovíme? Pořád jsme malí," připomněla jim pochybovačně. Pravda byla, že byli pořád tři - a každý měl vlohy pro něco. Možná by se jim to opravdu mohlo povést.

Září 2/10 - Yggi + Dante

Odine byla mnohem klidnější než její bratři. Trochu nervózní a nejistá, přesto však nadšená z toho, že podniknou něco, co bude mimo režii jejich rodičů. Tak trochu se nemohla dočkat, zvlášť když ji fratello ujistil, že všechno bude dobré. Věřila mu - Dante byl v tomhle směru mnohem méně důvěryhodný, bylo zjevné ve všech ohledech, že byl z nich nejmladší a že si s ničím příliš dlouho nelámal hlavu. To vážně skočil do křoví? Odine nad tím jen mohla kroutit hlavou, ale vlastně… vlastně se tomu tiše zahihňala. Byla to nervozita, nebo to byla nenadálá radost z dobrodruzstvi? To opravdu netušila. Máchla ocáskem, přesto se však nejistě podívala na Yggiho ”To opravdu chce, abychom skákali do křoví?” zeptala se fratella, který se jen tiše zasmál a následoval Danteho. Nakonec to přeci mělo být zábavné dobrodružství! - a tak potlačila svou formující se obezřetnost a jako každé malé vlče i ona skočila do křoví, aby je tedy Dante vedl, jak mu Yggi řekl.

Odine se stala objetí hry svých bratrů. Tahali jí za uši a ona se bránila, cukala se, ale Dante se smál a vypadal evidentně velice zabraný do své hry - nehledě na to, jestli byla fér, nebo ne. Odine se snažila bránit, ale proti větším bratrům neměla sebemenší šanci.
Když se Dante rozhodl přejít na její stranu, byla to její chvilka zazářit. Sebrala se ze země jako by jí vůbec nic nebylo a vrhla se na staršího bratr, kterého také pěkně zatahala za uši, když ho Dante povalil. To jen, aby věděl, jaké to je!
Odine se radovala, že měla pro jednou výhodu, když za nimi však přišla Madre, zarazila se a vyplivla bratrovo ouško z tlamy a zamračila se. Sdílela Danteho nejistotu, a tak se dívala na Madre, protože od ní čekala ujištění. "Co je lovit?" nechápala, protože dosud se s tím nesetkala. Nic nelovili, a tak jí to samozřejmě vrtalo hlavou. Jako první jí napadlo tucet otázek v matčině jazyce, ale musela se krotit, zvlášť, když byl padre jistě opodál a poslouchal a hodnotil. Odine si ho nevšímala, věnovala svůj pohled jen Madre.

Odinka jako Merida - Prosila bych kytky pro Vajru


Přidáno 5 květin a 8 mušliček na Varju.

2/28

Odine na javorovou vílu Zuběnku nezapomněla - rozhodla se jí sice říkat Javorka, ale to bylo spíše její osobní preferencí než čímkoliv jiným. Sice si na vílu sem tam vzpomněla, ale to jen protože jí její divné poslání vrtalo hlavou. Bála se o tom podivném stvoření mluvit s bratry, ale zároveň byla tak trochu zvědavá. Chodila si Javorka také pro jejich zoubky? A pokud ano, dostávali za to také ty barevné kamínky? Odine měla spoustu otázek, ale jen velmi málo odpovědí.
A do toho se jí začal viklat zoubek! To se zdála být příhodná doba na to, aby se jí dostalo všech odpovědí na její zvídavé otázky. Každý večer, kdy ulehala do jeskyně doufala, že se jí zase bude zdát sen s Javorkou, ale vůbec nic se nestalo a ráno se vždy budila se zoubkem v tlamičce. To bylo zklamání. Mohla zkoušet úplně všechno - strkat do uvolněného zoubku jazýčkem, snažit se ho obrousit o kousky kostí z jídla, které jim padre přinesl, zkoušela všechno možné, ale nic nefungovalo. K jedinému se nesnížila - to viděla Yggiho, jak hryže kámen a napadlo jí, jestli se také snaží, aby mu vypadl zoubek, ale nezeptala se ho, nehledě na to, jak hloupé to bylo. Navíc vypadal, že nechce, aby ho někdo viděl. Zvláštní, ale rozhodně ne něco k čemu by se vlčíc slečna hodlala snížit. Strkat si kamínky do tlamičky, to tak!
No dobrá, ale co se s takovým vlčecím trápením dalo dělat, zvlášť, když Odine zkusila už úplně všechno! Co to nechat času? Ptala se sama sebe malá vlčice, ale byla příliš netrpělivá, zase jí ale chyběla odvaha na to si zoubek vyrazit. A jak bys to vůbec udělala, ty chytrá? Ne, některé věci zkrátka nešlo uspěchat, to byla lekce, kterou se tímhle Odine měla naučit - a fungovalo to. Když se jednoho dne byl zoubek pryč. Zmizel jako pára nad hrncem! Nejprve se vyděsila, že ho spolkla, ale naštěstí ho objevila vedle sebe. Byla tím tak ohromená a nadšená zároveň, že vůbec netušila, jak na to reagovat. Ani chvíli neposeděla a nadšeně vrtěla ocáskem, jak si ho tak prohlížela, jak leží v hlíně. Nevěděla, jak Javorku přivolat, nevěděla ani, jestli chodí i jindy než ve snech, ale rozhodla se zoubek schovat a počkat do večera, až ulehne. Možná jí prostě přivolá spánkem. Třeba se bojí dospělých! A nebo jen otce! To se jí tedy ani trochu nedivím, padre je pořádně děsivý s tou svojí nohou a se vším!
Odine se nemohla dočkat večera a času spánku. To si vynesla svůj zoubek z úkrytu a jako svou trofej si ho schovala pod pacičky. Bratři si ničeho nevšimli, oba byli moc unavení z neustálého poměřování. Ona si schovala zoubek pod pacičky a když zavřela očka, usnula jako když jí do vody hodí. Nejprve se trochu bála, že se jí budou zdát zlé sny jako posledně, než jí Javorka zachránila, ale tak to naštěstí nebylo. Javorka se objevila hned - snesla se na krásně barevnou louku na svých průhledných křidýlkých a Odine hned radostně zavrtěla ocáskem, jak nesvedla ani na chvíli posedět.
"Ahoj, Javorko!" zvolala hned malá vlčí slečna nadšeně. Vlčí víla se na Odine zvláštně podívala "Javorko?" Tázala se nechápavě.
"Tak ti říkám! Přeci musíš mít nějaké pořádné jméno!" prohlásila Odine. Víla poklidně pronesla: "Ale já mám jméno, Odine, jmenuji se Zuběnka!"
"Ale Zuběnka nezní vůbec pěkně! Jmenovat se po zubech! kroutila hlavou malá vlčice. "To je skoro jako kdyby ses jmenovala Odine. Já mám to jméno po svém otci," vysvětlila vlčice "no a Javorka je mnohem lepšejší, vážně! Ujišťovala ji Odine, a tak Javorce nezbylo nic jiného, než souhlasit. Odine byla rozhodně tvrdohlavé vlčí dítě - Javorka však věděla, že to evidentně měli v rodině.
"No dobrá, tak jsem tedy Javorka. povzdechla si vlčí víla, která byla zvyklá na kdejaké vrtochy malých vlčat. No, co mohla dělat? Jejich nápady občas byly zvláštní, ale tyhle maličké, roztomilé koule chlupů prostě nešlo jen tak odmítnout. A tak, když se jednalo o změnu jména, i tu hodlala víla akceptovat jako samozřejmost.
Co ten zoubek, Odinko? Už ti nevadí se ho vzdát?" Ptala se vlčí víla a Odine hned vrtěla hlavičkou.
"Vůbec ne, vzdám se ho hrozně ráda. Když dostanu zase pár těch lesklých kamínků," zazubila se vlčice. Javorka mohla jen kroutit hlavou.
"To víš, že dostaneš, taková je naše dohoda," ujistila jí Javorka. "Ale co, žes tak najednou změnila názor?" Ptala se jí.
"No," začala vlčice a zadívala se do Javorčiných očí. "Doufám, že se ty kamínky budou líbit Padremu a já je vyměním za to, že budeme moct s bráškama zůstat všichni společně. Třeba někde v té Vrbě, nebo tak," vysvětlila Javorce. "Říkala jsi přeci, že ty kamínky se mohou k něčemu hodit. A já bych ráda, aby se hodily právě k tomuhle. Šlo by to prosím?" ptala se Javorky s očima doširoka rozevřenýma.
"Drahá Odine, tak jsem to vůbec nemyslela. Tvému otci se asi ty kamínky budou líbit, ale nevím, jestli kvůli nim jen tak změní názor. Můžeš to zkusit, ale nečekej, že to pomůže. Tyhle kamínky... no, tyhle kamínky slouží k docela jiným věcem," řekla jí Javorka.
"Ale k čemu jsou tedy dobré, když nesvedou nic užitečného!" Odfrkla si Odine a zamračeně se na Javorku dívala. Ta jí tedy pěkně zklamala!
"Počkej a uvidíš. Mohu ti slíbit, že jednou se ti budou moc hodit," slibovala jí. Odine se tyhle řeči nelíbily, ale i tak se rozhodla, že otce zkusí uplatit. Třeba nakonec bude souhlasit.
"A chtěla jsem se ještě zeptat... vidím tě jen já, nebo tě vidí i bráškové?" ptala se Odine zvědavě.
"Vidí mě každé malé vlče jako ty, Odine. S tvým bráškou se už znám," ujistila jí Javorka, ale viděla, jak byla vlčí slečna náhle smutná. "Ale copak, maličká, má odpověď se ti nelíbí?" tázala se Javorka.
"Ale to ne, to mi asi tolik nevadí. Jen jsem trochu doufala, že jsem nějak výjimečná. Moji bratři jsou větší a silnější a já si myslela, že jsem třeba lepší v tom, že vidím víly," vysvětlila.
"Ale Odine, to nic. Každý jsme výjimečný svým vlastním, jedinečným způsobem. Tvoji bratři jsou silnější, ty můžeš být zase rychlejší, nebo se třeba lépe provlečeš různými skulinkami, kam by se oni nevešli. Nevěš hlavu, jsi výjimečná přesně taková jaká jsi. A to, že mě vidí i ostatní vlčata? Tím se to přeci vůbec nezmění," pronesla Javorka laskavě.
Odine se ještě chvíli mračila, než se zhluboka nadechla a přikývla. "Tak já ti budu věřit," posteskla si. "A... děkuji. Za zoubek, za dárky i za všechno," řekla. S těmi slovy se vzbudila. Bylo ráno. A zoubek pod jejími pacičkami zmizel. Místo něho tam byly kamínky.

Odine znovu našla cestu k noře paní lišky. Ze stromů už padaly šišky. Musela se vydat zrovna sem? No co, šla rovně za nosem! Navíc už se z minula poučila. Teď se přeci jen trochu bouřila. Madre a Padre nevěděli, kam šla. Odine jen na chvíli odešla. Lišky se sice trochu bála, ale ani chvíli neváhala. Touha po dobrodružství převládala. Svým bratrům nic neřekla, chtěla to zkusit sama! Navíc, co by se s nimi domlouvala? Byla dost schopná jít i bez jejich pomoci. Inu, byla by to jiná, kdyby byli její otroci.
Liška však stejně doma nebyla. Bylo to možná lepší, Odine se jí přeci jen trochu děsila. Kam ale ta liščí dáma zmizela? Že by jinde bydlela? A co byl tedy tenhle dům? To tuhle noru nechala pobudům? Odine vůbec nevěděla, co teď dělat. Možná se trochu vzdělat? Váhala u vstupu. Co když jí to tam podupu? Co když nakonec je to její dům a ona se šla jen projít? To také znamenalo, že mohla kdykoliv přijít!
Toho se malá vlčice zalekla. Úplně se zasekla! Vždyť si myslela, že už se nebojí! Vždyť tady ta liška ani nestojí! Ale kdeže, Odine už couvala. Vlčice si tiše zoufala. Chtěla k lišce na návštěvu, ale zvědavost zmizela v nedohlednu. Radši se ani neohlédnu! Co kdyby se vrátila? To aby se Odine rychle zase ztratila.

Malá vlčice toužila vyrůst. Myslela si, že touhle dobou už bude mnohem větší - nerozuměla sice úplně dospívání ani růstu, ale viděla, jak se její bratři před jejíma očima vytahují a ona... ona ne! Možná to bylo tím, že byla už od narození maličká, ale myslela si, že to dožene, že se prostě vzbudí a jednou bude skoro stejně veliká, jenže rozdíl mezi ní a bratry byl značný. Moc se jí to protivilo, nemohla snést, že jí vždy přeprali, ani že si z ní tak trochu utahovali. Myslela si, že je s ní něco špatně, vždyť nebylo možné, aby se od nich vzrůstem i sílou tolik lišila. Musí se více snažit, to určitě pomůže! Mohla si říkat, jak chtěla, že když se bude soustředit na to, aby měla větší pacičky, že jí skutečně vyrostou, ale nefungovalo to zdaleka tak, jak si přála. Možná by jí pomohla madre. Madre sice slovy příliš neplýtvala, ale kdyby se jí zeptala, třeba by jí poradila, jak by mohla vyrůst. Momentálně cestovali pořád někam do nějaké Vrby, ale sem tam měli čas na odpočinek - přeci jen byli ještě malí a tolik toho nenachodili. Musela se rozhlédnout, jestli poblíž není padre, když běžela za svou matkou, která je kontrolovala pohledy. Mladší bratr zrovna tahal za ucho toho staršího - a ona by mu moc ráda pomohla, ale musela se zeptat madre na svou důležitou otázku. Madre se na ni zahleděla a chvíli se zdálo, že neodpoví. "My, vlčice, jsme menší. Možná nikdy nebudeš velká jako tví bratři," řekla jí vlčice. Malá Odine se zamračila a chtěla hned něco namítat, ale madre jí zarazila. "Můžeš být chytřejší," poradila jí a Odine se tím rozhodla řídit.

Září 1/10 • Yggdrasil + Dante

Odine vůbec nemohla spát. Jak by mohla, když se všichni tři rozhodli jít na průzkum! Bylo to tajné - na tom se shodli, bylo totiž jasné, že Padre by to nedovolil a Madre by docela určitě vůbec nic neřekla. A oni se chtěli jen porozhlédnout kolem, možná si trochu pohrát a jít zpátky do jeskyně, kterou jim otec našel na noc. Nemohli ostatně dlouho ponocovat, protože ráno zase půjdou. Odine by možná ani bývala nešla, ale když šel Dante i Yggi, neměla zase tolik na výběr a ostatně se jí také chtělo, vždyť celý jejich život byly jen příkazy, usměrňování a další pravidla, kterými se museli řídit, aby upokojili otce, který z nich chtěl mít malé, dokonalé stroječky. Nebyla to vůbec zábava.
Yggi je tiše upozornil, že mohou zmizet. Odine nemohla udržet nadšení a zamáchala ocáskem. Museli se vyplížit! Nevšimla si, že je Madre beze slova sleduje a postavila se na nožky, stále se však trochu krčila. "Já můžu!" pronesla tiše k Yggimu, který byl nejblíž. Už se moc těšila, až vyběhnou ven a prozkoumají tenhle kousek světa. Co by se třem vlčatům asi tak mohlo stát?

Srpen 7/10

Neuměla rozlišit, jestli byl padre dobrý, nebo špatný. Nevěděla to. Nechápala, jak se to projevuje. Nerozuměla světu a s mlčenlivou matkou a s despotickým otcem bylo těžké na to přijít. Co mohla malá vlčí holčička dělat, než žít život, který jí byl dán. Musela se naučit přizpůsobit se. To vše se jí honilo hlavou. Když se přizpůsobí, přežije. Jinak to nešlo. Už chápala, že musí následovat pravidla, chápala, že se musí poslouchat, ale nebylo to pro ní jednoduché, byla stále jen vlče, které si toužilo hrát si se svými bratry, poznávat svět a učit se. Ne, ona místo toho přemýšlela nad tím, jak se vyrovnat s dozorem svého otce, s mlčenlivou matkou a s tím, že je chtěli rozdělit. Sotva se naučila chodit, jak se s tímhle vším měla vyrovnat?

Srpen 6/10

Nepřipadalo jí to tak. To, co jí madre a padre ukázali bylo to jediné, co znala. Nemohla nijak odtušit, že to nebylo v pořádku, že to bylo divné, nebo že by měla vést jiný život - bezstarostnější život. Nemohla s tím nic dělat, byla moc malá na to, aby mohla vzdorovat a obávala se, že až trochu povyroste, nebude to o moc jinačí. Možná se s bratry spojí a postaví se otci, ale tak trochu o tom velmi pochybovala. Nemohla s tím nic dělat a než vyrostou, nejspíše si na otcovo chování prostě zvyknou. Změní je to - toho se obávala nejvíce. Hlavně si dělala starosti o Yggiho, protože tomu se otec věnoval nejvíce. Viděla, jaký to na něho má vliv a jak moc ho ta pozornost dusí. Bála se, že otcova přítomnost i to, jakým způsobem se do ní otiskl jí ovlivní stejně, ne-li hůře.

Srpen 5/10

Byla maličká a věděla to o sobě, neměla tolik sil jako oni, ale nikdy to nepovažovala za nevýhodu. Nemohla s tím nic dělat a naučit se s tím žít znamenalo, že si tím do budoucna ušetří spoustu problémů. I teď byla o dobrou hlavu menší než Dante a Yggi, ale možná to bylo i tím, že byla prostě holka. I padre se kvůli tomu na ni díval jako na něco horšího, manipuloval s ní však stále o trochu lépe než s Dantem. Nechápala proč. Byl jejich padre, neměl by je mít rád všechny? Pravda však byla, že madre se k nim chovala podobně odtažitě, zvlášť od chvíle, kdy padre přišel a vnesl ten chaos do jejich životů. Bylo to těžké a pro malou vlčí hlavu nepochopitelné. Chtěla být normální vlče, ale zcela evidentně jí nebylo přáno.

Srpen 4/10

Padre byl pro malou vlčici takovou noční můrou. Nemohla říci proč, ale něco na něm ji strašilo. Snad to ani nebyla ta jeho podivná noha, ale něco na něm. Odine doufala, ze se Vrba stane jejich domovem ve kterém jim bude dobře a ve kterém zůstanou všichni společně. Padre klidně mohl odejít, říkala si, ale ona chtěla zůstat s madre i s oběma bratry. Nemyslela si, že by ji jinak v životě něco chybělo. Dokud padre nepřišel, vše se zdálo být v pořádku. Tak proč jim musel narušit jejich klid? Odine se na tom plácku v neznámém lese natáhla a spokojeně vydechla. Bylo tu ticho a to v tu chvíli potřebovala. Pamatovala si ticho v jeskyni, když byla ještě maličká a sotva viděla, pak se z jejich životů stal chaos a neustálý hluk. Nebylo to tak, že by své bratry nemilovala celým srdcem, občas však byli trochu moc hluční. Věděla, že Yggi je chtěl chránit a Dante měl zkrátka nepřeberné množství energie, ale občas bylo těžké to snést, zvlášť, když jí docházely síly.

Srpen 3/10

Odine si našla pěkný plácek v lese. Ne, že by nechtěla trávit čas se svými bratry, občas však bylo příjemné si od nich na chvíli oddychnout. Už si ani nepamatovala, kdy byla naposledy sama. Byla vůbec někdy sama? Nebyla si tím vůbec jistá. Asi ne. Inu, byla malá, asi si nemohla jen tak vykračovat lesem. Nebyla daleko a byla si skoro jistá, že madre viděla, jak míří do lesa. Nic ji nehrozilo, nebo ano? Největší nebezpečí, a o tom byla přesvědčena, byl padre s jeho panovačností, pravidly a rozkazy. Bylo to únavné. Cítila se jako jeho majetek, kterým mohl manipulovat, jak se mu zalíbilo, protože byla jeho. Ta představa byla znepokojivá. Nebyla si přeci stále ani pořádně jistá, jestli ji padre náhodou nechce někde nechat. Minule tomu vypadal celkem nakloněn, zvlášť, když si mu dovolila vzdorovat.