Příspěvky uživatele

< návrat zpět

18. Setkej se s někým, koho máš rád a promluv si

Odine byla trochu unavená z toho tahání otce, ale když viděla Danteho, na všechno zapomněla - tedy, ne úplně na všechno. Vzhlédla k otci, když ho Dante nazval krysou. To se jí nelíbilo. Proč by Dante něco takového říkal? A kde vůbec byla madre? Proč byl s touhle cizačkou? Možná se vlčice madre podobala a také voněla podobně, ale začala se s padrem hádat a to se Odine příliš nelíbilo. Stáhla uši a zmateně se na dospělé vlky dívala, než využila chvíle, aby skočila do hromady mezi své bratry, přitiskla se hlavně k Dantemu, který jí tak moc chyběl! Neuvědomovala si ani jak moc, dokud tady před nimi nebyl a nenazýval otce... krysou. Asi to trochu chápala, zároveň, když teď s padrem cestovali už chápala, že nebyl tak špatný, jak si mysleli a... doufala, že Dante snad bude moci jít s nimi. Určitě si zvykne. Padre přeci říkal, že Dante patřil madre, ale když tu madre nebyla... přeci by Danteho nenechal samotného, ne?
"Ti abbiamo trovato!" pískla nadšeně, když si byla jistá, že otec neposlouchá, jinak by si italštinu nedovolila. "Zia? Kde tě našla zia? Kdo je zia? A kde je madre?" ptala se Odine nejistě a vzhlédla k vlčici se zamračeným pohledem, která se hádala s otcem. Yggi se na nic neptal, Yggi byl prostě jen rád, že jsou všichni společně. I ona byla ráda, to ano, ocáskem mrskala ze strany na stranu a nadšeně poskakovala jako by nesvedla stát na jednom místě, ale přesto měla plnou hlavu otázek. Jejich slib byl, že se nikdy nerozdělí, ale teď to všechno bylo prostě najednou komplikovanější.

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi 4/4

„A co tedy mají ta splněná přání znamenat? Dostanu tedy něco, nebo je to jen výmysl a je to jen jako?“ ptala se Odine.
Vlčíšek se na Odine díval s trpělivostí se kterou by s ní nikdo tak dlouho nemluvil. Trochu si vyskakovala a dožadovala se věcí, které chtěla jako by to byla nějaká jistota. Vlčíšek v ní zahlédl něco o čem by mohl říct, že ho trochu děsilo. Jako kdyby pod tou roztomilostí bylo něco špatného, něco, co jí mohlo později v životě negativně ovlivnit. Snad proto se Vlčíšek rozhodl, že Odine pomůže, že jí ochrání před vlivem jejího otce – nebo že se o to alespoň pokusí.
„Není to výmysl, Odine, ale jak jsem řekl. Splněná přání mají svůj čas, zvlášť ty, které jsi měla ty. Chtěla jsi být silnější a já ti slíbil, že to splním. Nedám ti žádnou záruku a budeš si na to muset počkat tak jako ostatní, ale jde právě o to, co si přeješ. Někdo by moc chtěl být jen šťastný a spokojený, nebo zdravý, nebo třeba s těmi, které má rád, ale ne vše se dá snadno splnit? Magie, ty jsou lehké, magie zkrátka je, ale štěstí? Jak někomu můžeš splnit takové přání?“ ptal se Vlčíšek aniž by očekával nějakou odpověď.
„Přání všech vlků jsou jiná a každé to přání je stejně důležité. I tvé i tvého bratra. Yggiho přání bych vyplnit nemohl, protože nemůžu tak moc ovlivnit všechny vlky, kteří do toho zasahují, ale mohu ti přinést magii? Jistě, proč ne, mohu někomu jinému přinést trochu štěstí? To mohu. Ale přinést někomu lásku? To je něco mimo mé schopnosti, rozumíš, Odine?“
Odine si nebyla jistá, zda tomu rozumí, ale už chápala, že její přání bylo povrchní – tedy samozřejmě by to tak sama neřekla
„Když já si myslela, že to, že nám nevrátíš Danteho znamená, že nic nesvedeš. Padremu jsi dal magie a já si myslela, že to, že mě uděláš silnější je to jediné, co asi můžeš udělat,“ vysvětlovala Odine, když hleděla do laskavých očí pana Vlčíška, který si jí prohlížel a měl pro ni jisté pochopení, když se konečně trochu uklidnila.
„Neznamená to, že tvé přání je špatné, nechtěla jsi přeci jen magie. Chtěla jsi být silnější, chtěla jsi obstát v tomhle světě ve kterém se k tobě všichni chovají jako k malé vlčici, která sama nic nezmůže, nebo se pletu?“ ptal se Vlčíšek, protože viděl, jak se tím Odine trápí. Viděl, jak jí její bratr chrání tak moc, až by jí ublížil. Něco na jejich vztahu bylo ryze nezdravého.
„To asi ano,“ přikývla. „Chci být silnější, abych mohla ochránit své bratry. A protože už chápu, že nikdo jiný se o nás nepostará. Musíme se o sebe postarat sami,“ prohlásila Odine. Její slova byla trochu znepokojivá, ale Vlčíšek zjistil, že ho vlastně tím, co řekla, nepřekvapila.
„To je od tebe velmi vyspělé, Odine, ale vždy tu budou vlci, kteří tě budou mít nezištně rádi. A pokud tolik potřebuješ nějakou záruku toho, že se ti tvé přání splní, pak ti skládám svůj slib. Slib toho, že budeš tak silná, jak si jen budeš přát,“ slíbil jí Vlčíšek. Odine se usmála. „Děkuji. Myslím, že přesně to jsem potřebovala. Chtěla jsem jenom jistotu, že se budu moct spolehnout sama na sebe,“ vysvětlila vlčice. Vlčíšek se to snažil pochopit – a také se snažil přijít na důvod, proč by něco takového malá vlčice vůbec chtěla.
„Jsem rád, že jsem ti přinesl trochu radosti,“ kývl Vlčíšek nakonec. Odine vesele zamávala ocáskem a přikývla.
„Velikou. Vážně, děkuji,“ pronesla Odine spokojeně – a vzápětí na to se vzbudila z toho dlouhého a velmi podivného snu, který dost možná prostě zapomene.

Přidáno.

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi 3/4

„Tak, zpátky k té záruce,“ začala Odine znovu, když Javorka srabácky zmizela. Ani Vlčíšek nevypadal, že by tam chtěl být. Tedy, to samozřejmě Odine neřekl, ale z jeho výrazu to bylo více než patrné.
„Ehm, víš, Odine, na přání se zkrátka žádné záruky nedávají, protože jsou to prostě přání. Inu, je to něco, co se ti může a nemusí splnit a ano, já jsem vlk, který přání plní, ale nikdy jsem nikomu žádnou záruku nedal,“ nadechl se, ale Odine vyskočila na všechny čtyři a zamávala ocasem skoro až agresivním způsobem.
„Myslím, že je to špatně, nepřijde ti, že jenom to, že něco řekneš, že se to stane je trochu málo?“ Odine se na něho dívala vyčkávavě a Vlčíšek věděl, že vlčice tohle téma asi jen tak neopustí. Inu, bude se s tím muset nějak popasovat a pokusit se jí vše vysvětlit tak, aby to správně pochopila, ač se obával, že s výchovou jejího otce to nebude vůbec nic lehkého.
„Odine, já plním přání jen těm, kteří si to zaslouží a kteří věří v kouzlo Vánoc. Co kdybych ti řekl, za tvé chování nic nedostaneš? Sedíš tady a prohlašuješ, že potřebuješ záruku, a to je přesně důvod, proč bych ti nesplnil nic z toho, co bys chtěla. Ano, plním přání, ale přání jsou něčím křehkým, něčím, po čem opravdu, ale opravdu moc toužíš. Slib, že se to stane je mnohdy dostatečnou zárukou pro ty, kteří přání vyslovili,“ vysvětloval Vlčíšek a vysloužil si tím pozornost malé vlčí slečny, která snad, možná, trochu lépe chápala, o čem Vánoce jsou.

Přidáno.

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi 2/4
4/28
„Mohl bys mi dát třeba jako záruku svůj zub,“ prohlásila Odine a tvářila se u toho více než nesmlouvavě. Vlčíšek asi její slova nečekal, protože na ní vykulil oči a rychle zavřel tlamu, jak se bál, že by ho malá vlčice mohla o zoubky připravit.
„Jak jsi přišla na něco takového, Odine?“ nechápal Vlčíšek a dával si dobrý pozor na to, aby před vlčicí zuby příliš necenil.
„No, zrovna mi zoubek vypadl a dávám je Javorce! To je víla, která sbírá zoubky. Třeba byste mohli uzavřít obchod. Ona by ti dávala zoubky a ty bys je dával jako záruku,“ navrhla Vlčíškovi.
„To asi nepůjde, Odine, nebude ti prostě stačit můj slib?“ ptal se Vlčíšek.
„Slib? Ale jak můžu věřit, že mi ho splníš?“ ptala se pochybovačně. „Yggi si také něco přál a ty jsi mu to nesplnil. Jak můžu vědět, že si to třeba nerozmyslíš a nebudeš se tomu chtít vyhnout?“ zajímala se.
Vlčíšek se asi nikdy nesetkal s vlčicí, která tolik stála o to, aby se jí nějaké přání splnilo. Slíbil to! A ona nemínila čekat půl roku, nebo kdovíjak dlouho, jestli ten slib bude platit.
„Javorko! Javorko, vylez!“ Odine ztratila trpělivost a zvedla se, pobíhala chvíli kolem a urputně zuběnku Javorku volala.
„Odine, co tu tak křičíš?“ nechápala Javorka, když se konečně ukázala. Odine jí před packy vyplivla svůj vypadlý zoubek a dřepla si zadek. „Tak. A teď se dohodněte. Ty mu budeš dávat zuby a on je bude dávat všem, kterým něco slíbí. Jako záruku,“ trvala na svém Odine a čekala, až ti dva začnou něco dělat. Třeba vyjednávat, nebo tak něco – ale entity se po sobě jen nejistě dívali jako by tak docela nechápali, co od toho mají čekat.
„To přeci nejde, Odine, takhle to nefunguje. Navíc co je to vůbec za záruku? Zuby místo slibu? To přeci nedává smysl,“ snažila se Javorka plán Odine vymluvit, ale ta vypadala přesvědčená o tom, že přesně takhle to bude.
„Co by nedávalo?“ zamračila se Odine. „To jsou jen výmluvy. Musí přeci existovat nějaká záruka!“
„Víš co, Odine? Já si vezmu tenhle zoubek, ano? A dám ti odměnu, tak jako vždycky, a pak půjdu. A Vlčíšek ti vysvětlí, jak to funguje s přáním, dobře?“
Javorka se to snažila usmlouvat, ale nebylo to snadné. Odine se tvářila nabručeně a bylo vidět, že se jí to nelíbí. Javorka se jen omluvně podívala po Vlčíškovi, který tam stál jako opařený a nejspíše litoval, že bude před vlčicí bez pomoci. Co s ní měl asi tak dělat?

+7 + 3

15. Napiš v jeden den do 4 rozcestníkových území post o tom, jak se ti zdá šílený sen o Vlčíškovi 1/4

Odine couldn't stop thinking about Vlčíšek. Ever since they had visited him on that high mountain she had been thinking about him and his promise. She didn't want to trust him to grant her wish so easily when he told Yggi that he wouldn't bring Dante to them. It probably didn't surprise her, but it was her first encounter with an entity and it was quite disappointing. Plus, how could she tell that Vlčíšek hadn't lied to her? She couldn't. Her magic, as her padre had said, would not appear until around the time she was born. That would be... well, it would be a long time.
In her dream, Vlčíšek had appeared to her, looking a little more elegant than he had on the mountain whose name she had forgotten, or the padre hadn't even told them.
"But Odine, what are you doing here? I thought you had already told me your wish," the white wolf remarked, smelling of freshly fallen snow.
Odine just stared at him for a moment, wondering what she would say to Vlčíšek. "I would, but I think I'd want some sort of guarantee that my wish would actually come true," the she-wolf stated, looking at the wolf with some anticipation.
"A guarantee?" Vlčíšek wondered at the little wolf lady's words. "What kind of guarantee would you imagine, little Odine?"
Odine didn't have an answer to that – but she certainly wanted to know what Vlčíšek could give her. Specifically and with a guarantee. She knew that he didn't have to give her anything – but if he promised something, he would also have to deliver.

//Ragar
11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních

Odine nebyla ze svého neúspěchu tak skleslá, když viděla, že Yggimu to zase také nejde tak dobře, jak by si asi býval přál. Jeho neúspěch byl odpovědí toho jejího. Cítila se lépe - jen o trochu. Vyrazili dolů z hor, ale padre jim neřekl, kam mají jít, rozhodně nad tím však přemýšlela. Nevěděla, jestli tu byly ještě další hory, ale chtěla toho vidět co nejvíce, aby věděla, kde co je, až nadejde den, kdy s otcem nebudou. S madre ve svém životě tak nějak sama od sebe přestala počítat. Kdy že jí vlastně viděla naposledy? Už si ani nevzpomněla.
Cesta dolů by byla asi bezproblémová, kdyby si padre nesedl na klacek a nečekal, že ho budou vozit. Odine si ho sjížděla pohledem a tak trochu očekávala, že to nemyslí vážně, ale opak byl pravdou. Ne, padre to myslel smrtelně vážně. Odine nechápala, jak by ho vůbec mohli utáhnout! Musel být hrozně těžký! A také že byl. Otec halekal a oni neměli příliš na výběr. Snažila se ze všech sil otce tlačit, ale ono to moc nejelo. Občas to šlo trochu rychleji, ale asi ne tak, jak si otec přál. Bylo to frustrující. A to ani neviděla, jak Yggiho kláda srazila a on skončil ve sněhu. Ona si nestěžovala. Ona prostě šla dál.
Odine to stálo hodně sil, aby se otec povozil, ale ona už byla proti všemu otupělá. Neuvědomovala si, že to bylo špatně, prostě poslouchala a snad doufala, že je otec pochválí, že bude rád. Yggi to nakonec vzdal a ona sama otce na kládě neutáhla. Yggi se na otce frustrovaně utrhl, ale jí bylo vlastně jedno, jestli se svezou nebo ne - a bylo jí to jedno o to více, když slyšela hlas mladšího bratra. Hlas, který by tady rozhodně nečekala. Našpicovala uši a strčila do Yggiho, který vrčel na otce. Slyšel ho také? Nebo to byla jen hra její mysli? "Dante?" pohlédla na Yggiho. Že by Vlčíšek jeho přání přeci jen splnil?

21. Zkus postavit Iglú

Otec jim dal vzácnou chvilku na odpočinek a zatím si plácal něco ze sněhu. Odine ho chvíli jen pozorovala, držela se u Yggiho, který mlčel a jí se to nelíbilo. Dokonce ani nevyl. Byl na ní naštvaný? Nestihla se ho zeptat, protože se Yggi pustil do napodobování otce a drcl do ní, aby jí pomohl. A tak přesně to dělala. Pomáhala. Něco plácali, ale moc jim to nešlo. Otcova socha byla celkem dobrá a vypadala jako on, ale ta jejich? Inu, malým vlčatům to zrovna dobře nešlo.
"Hm, zkusím si postavit domeček," zabručela Odine, které to připadalo mnohem jednodušší. Stačilo hrabat, ne? Tady bylo sněhu více než dost, a tak pro malé vlče bylo snadné si vykopat díru, trochu jí upravit a udělat z ní domov - nebo si to alespoň myslela.
Ta část kopání šla sama. Bylo to snadné a celkem rychlé, ale to ostatní? To už bylo horší. Odine chodila kolem své nové nory a snažila se z ní udělat domeček, ale moc jí to nešlo. A navíc jí začínala být zima. Bylo to celé takové protivné a akorát jí to kazilo náladu - a nebylo to o nic lepší, když jí domeček velkolepě spadl na hlavu.
Vyhrabala se ze sněhu a otřepala se. Sníh létal na všechny strany, ale měla toho všeho tak akorát dost. Chvíli na troskách svého domečku skákala, aby ho zcela zahladila - a pak si všimla, že padre míří pryč a Yggi jí popohání, aby je následovala. Ještě na domeček vyplázla růžový jazyk a rozběhla se sněhem za bráškou.

>>Sráz

//ciao madre

<< VVJ (přes Severní Galtavar)
22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc

Otec nic neříkal. Mlčel jako pěna, což bylo překvapivé, ale vlastně trochu úlevné. Odine měla pocit, že s každým dalším slovem je otec hodnotí a svým způsobem jí to trochu vadilo. Přeci jen si teď lépe uvědomovala, že nechtěla v jeho očích působit neschopně. Věděla, že by jí na tom nemělo záležet, protože jejich otec neměl být důležitý, ale... záleželo jí na tom. Chtěla, aby uznal, že byla hodná jeho pozornosti, proto, když stanuli na úpatí hory, byla to chvíle, kdy si skutečně uvědomila, že je otec míní testovat do jejich posledního dechu. A ona se i přes svou fyzickou slabost nehodlala nechat zahanbit. Věděla, že Yggi jí bude chtít znovu zachraňovat, proto musela sebrat veškeré své síly a být rychlejší než on - věděla, že to zvládne, protože Yggi byl sice silnější, nikdy jí však nestačil, ale... aby vyběhla celé hory až támhle někam nahoru? To se jí nezdálo být možné, přesto zatnula zuby a vyrazila. Nemohla být tak slabá. Ne, když se otec díval. Vlastně to s nimi myslel dobře, uvědomovala si Odine zamyšleně. Otec jen chtěl, aby přežili - tomu je učil. Byl možná děsivý a rozdělil je, Odine však už chápala, že i k tomu měl svým zvráceným způsobem důvod.
Odine se tak soustředila na to, aby prchla Yggimu, aby jí nechránil, že si vůbec nevšimla Danteho pachu. Prostě běžela za otcem, až dokud nedospěli vrcholu. Odine to skoro stálo život a Yggi měl několikrát reálný důvod jí zachránit, ale skoro celou cestu zvládla bez pomoci.
Otec zavyl - a Odine, která vytí trénovala jen velmi málo se o to pokusila zrovna tak. Chtěla se otci předvést, a tak se velice snažila, ale příliš jí to nešlo. Ten výšlap jí přeci jen dal hrozně zabrat.

<< Gejzírové pole (přes Východní hvozd)

Odine následovala otce, ale ještě jemně šťouchla do svého bratra, aby si to celé tak nebral. Jistě, že Danteho najdou, to však padre vědět nemusel. I ona by si to od Vlčíška přála, ale na ničí pomoc, jak už mu sama řekla, spoléhat nemohli. Yggiho tichý slib nijak nekomentovala. Brala ho vážně, ale asi jí nedocházelo, jak moc se Yggi hodlal postarat o to, aby je už nic nerozdělilo.
Otcova moudra na ně dopadala a Odine je vsakovala jako malá houba. Ani si neuvědomovala, jak moc na ní z otce ulpívá. Bylo to svým způsobem hrozné, ale už se s ním sžila. To vědomí, že s ním byla už dávno více než kdy byla s madre bylo smutné, ale ona se tím netrápila. Zvykla si a šla dál, protože musela. Potřebovala je jen k přežití. Tak jí to přeci Cyril říkal - až bude dost velká, bude moct vypadnout a nechat padreho za sebou. Pak jim bude dobře, říkala si.
Otcova pochvala na ní však měla docela jiný účinek. Napřímila se a nastražila uši. Ta pochvala se jí líbila. Byla na sebe hrdá, protože otce dovedla potěšit - a už chápala, že otce nebylo snadné potěšit. "Ten vlk z Asgaaru nám ukazoval své magie. Mě se moc líbily. Ovládal myšlenky a emoce. To by se mi docela líbilo," přiznala, byla to však jen taková drobná naděje, kterou měla. Samozřejmě zatím nevěděla, jakou magii měla, ale dozví se to. Ještě pár měsíců.

>> Ragar (přes Severní Galtavar)

<< Zubatá hora
28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Odine se za Vlčíškem ani neohlédla. Nevěděla, jestli jí její přání nakonec splní, ale měla pocit, že rozhodně dopadla lépe než její bratr za kterým se vrhla spíše než za otcem. Naštěstí na rozdíl od Yggiho oplývala rychlostí, a tak pro ní nebylo takovým problémem je dohonit - zvlášť, protože stáli a čekali na ní. Ne, došlo Odine, nečekali na ní, to jen otec Yggimu říkal, že má být silnější a nedbat na nikoho kromě sebe samotného. Odine se zamračila, ale tiše jako pěna naslouchala otcovým slovům. Nebyla pěkná, zvlášť, protože Dante byl jejich bratr a oni na něho nemínili zapomenout, jenže pravda byla taková, že neměli nejmenší tušení, kde ho vůbec hledat. Byli ještě malincí a Dante na tom nebyl jinak. Madre... kde té byl asi konec? Uvidí jí ještě vůbec někdy? Odine si vlastně ani nebyla jistá, že by jí vidět chtěla. Chyběla jí - svým způsobem - ale vlastně pro ně toho příliš neudělal. Krom toho, že je přivedla na svět a řekla jim, hm... možná dvě slova? Otec, ať už chtěla, nebo ne, se o ně staral. Chránil je a dokonce je i našel, když je ta podivná magie mrštila do Asgaaru. Otec, leč děsivý a přísný, jim byl alespoň nějakým rodičem.
Odine jeho slova vstřebala a možná si je vzala k srdci více než Yggi, když se však otec otočil k odchodu, zamířila k bráškovi a jemně do něho šťouchla, aby se uklidnil. Nechtěla ho vidět tak rozrušeného. Měli jen jeden druhého.
"Budeme spolu navždycky," slíbila mu tichounce. "I s Dantem. Máme se moc rádi na to, abychom na sebe zapomněli. To padre vědět nemusí," dodala a hleděla na vlkova záda, když se pomalu vydali za ním. "Ale už o to nikoho nepros. Musíme si poradit sami, fratello," dodala, protože tak to bylo. Tohle byl svět, který nikomu nic nedaroval, alespoň to jim otec ukázal a k něčemu jim to bylo.
"Požádala jsem Vlčíška o magie," dodala hlasitěji, protože to už Padre slyšet mohl. Možná bude i hrdý, napadlo jí, možná jí pochválí.

>> VVJ (přes Východní hvozd)

23. Ujisti Vlčíška, že na něj věříš (Vrchol Zubatých hor)

Vlčíšek vypadal vlastně jako docela obyčejný vlk. Proč by na něho někdo neměl věřit, nechápala Odine. Byl tady, stál a mluvil. Tak proč na něj vlci nevěřili?
Vlčíšek nejdříve mluvil s otcem, kterému slíbil sílu – a když se přesunul k Yggimu, vyslovil přání, které měli oni oba. Chtěli zpět Danteho, Vlčíšek byl však obyčejný vlk, a tak Odine nepřekvapilo, že jim nemůže pomoci Danteho najít a vrátit ho tam, kam patřil.
Yggi se rozběhl pryč, když mu vlk řekl, že mu nic z toho splnit nemůže. „Můj bratr je trochu příkrý,“ omluvila ho Odine tiše a vzhlédla k Vlčíškovi, který se za bratrem díval, ale nic neudělal. Padre říkal, že se měla chovat mile a že jí Vlčíšek něco splní, jenže bylo zřejmé, že jim nemohl pomoci s tím, co je opravdu trápí. „Ale je hodný a myslí to dobře,“ dodala Odine. „Já na vás ale stejně věřím, i když nám nemůžete vrátit Danteho. To nevadí. My se zase najdeme,“ ujistila ho, aby dala vlkovi najevo, že to není jeho chyba.
Vlčíšek se na ní podíval skoro udiveně. „To od tebe zní velmi dospěle, Odine,“ pronesl vlk – a byla to asi pravda, Odine však už chápala, že skoro ve všem si nakonec museli poradit sami. A tak tomu bude i v tomhle případě. Nikdo jiný jim nepomůže. „Co by sis přála ty?“
Odine už chápala, co si smí a nesmí přát – nebo si to alespoň myslela. Chvíli přemýšlela, než si pro sebe přikývla. „Chtěla bych být silnější. Chtěla bych, aby mi nikdo nemusel pomáhat. Chtěla bych si poradit se vším sama,“ řekla Vlčíškovi, který se na malou vlčí slečnu usmál. „Takové přání by se splnit mohlo. A teď běž, ať ti tatínek a bráška nezmizí,“ pobídl vlčici – ta rázně přikývla a rozběhla se za bratrem, aby ho trochu uklidnila. Musel přeci vědět, že vše bude v pořádku! Budou zase všichni spolu. Nepochybovala o tom.

>> Gejzírové pole (přes Sněžné hory)

<< Sněžné hory

Odine jedním uchem poslouchala otcova moudra. Vlastně to byla vážně moudra – věci, které zněly zajímavě a chytře, ale ona jim pozornost věnovala jen napůl, protože se musela velmi soustředit na svoje pacičky. Nešlo jen o to, že by mohla uklouznout, ale chápala, že otec nesnese žádnou slabost – a tak se snažila ze všech sil, aby mu jí neukázala, ač nebyla tak silná jako Yggi a koneckonců i Dante na kterého otec jaksi zapomněl a ani se o něm nezmínil jako by mu bylo docela lhostejné, že má ještě jedno vlče – vlče, které bylo vlastně mnohem lepší než ona, alespoň o tom byla přesvědčená, když vystupovali nahoru na tu vysokou horu a Yggi se k ní neustále obracel, i přestože by si poradila sama! Vytahoval jí na nohy kdykoliv se zdálo, že by mohla zakopnout, nebo sklouznout, chytal jí za krk tak silně, až to bolelo, ale nenechal jí, aby si s něčím poradila sama, naopak, když se po něm sama naštvaně ohnala, bylo to naprosto k ničemu. Yggi se pořád choval podle svého a neposlechl jí.
Výstup na horu byl náročný, to ano, ale ona by to zvládla – chtěla to zvládnout sama, takhle to však nebyla její zásluha. Ne, Yggi jí pomohl a tvářil se, že dělal dobře, jenže jí to mrzelo – nikdy by to však na sobě nedala znát.

<< Řeka Midiam (přes Gejzírová pole)

13. Zúčastni se koulovačky

Odine se tak jako tak na Yggiho dívala se starostí v očích. Říkala si, proč byl v té vodě tak dlouho a jestli skutečně nenastydl. Padre je svou magií – ohněm, který způsobil – osušil jako nic. Byla z toho smutná, ale trvalo jí to jen chvíli, než vyrazili za otcem směrem, kterým je vedl. K těm vysokým horám, o kterých tak zapáleně mluvil. A za tím šášulou, který jen tak plnil přání. Na toho byla Odine zvlášť zvědavá a přemítala, co by asi tak vlk mohl splnit jí. Nakonec jí to přestalo bavit, protože to tak jako tak nemohla ovlivnit, jistá zvědavost v ní však stále zůstávala.
Procházeli velmi divným místem, které se jí nezdálo pěkné. Padre je varoval před dírami v zemi, ke kterým by se nepřiblížila ani kdyby jí padre nevaroval. Nepřipadaly jí jako místo, kde by chtěla být. Yggi se otce zvědavě zeptal, kde se tam ta horká voda vzala. Byla to dobrá otázka, uvědomila si, protože jí nad tím ani nenapadlo přemýšlet. Asi jí to zase tolik nezajímalo.
Jakmile se však přiblížili k horám, viděla snad poprvé otce skoro… šťastného. Začal skákat do závějí a vypadal u toho vlastně hrozně spokojeně. Pak do sněhu dokonce padl a válel se v něm s packama nahoře. Odine na něho chvíli jen nevěřícně zírala, než upoutal její pozornost Yggi. Strčil do ní a hravě zavrčel a ona čekala nějakou nekompromisní zábavu, kdy jí bude tahat za uši, nebo jí zase zalehne jako minule. Ne, tentokrát kreativně využil sníh, který po ní začal házet v pěkně uplácaných koulích. Odine byla slabší, ale nic svému bráškovi nedarovala. Házela po něm koule zrovna tolik jako on po ní až byli oba dva sami bílí jako sníh. Museli se otřepat, když zábava skončila, v tomhle případě jim však zima ani trochu nevadila.
Ještě se smáli, když otec zavelel k odchodu a oni velmi ochotně šli, protože byli pochopitelně až příliš zvědaví.

//Zubatá hora

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Odine chtěla všechny znalosti o magiích, kterých jen mohla dosáhnout. Byla jako malá houba, chtěla to všechno vsáknout, aby byla silnější než všichni ostatní - když už ne fyzicky, tak aspoň díky magii. Chtěla se o sebe postarat a nebát se. Nechtěla neustále na nikom záviste, ta představa se jí nelíbila. Byla jen škoda, že nemohla mít svou magii hned - neustále totiž přemítala nad tím, co asi ovládá a kdy k tomu dojde. Těšila se! Nemohla za to, že byla prostě jen příšerně nedočkavé vlče.
Padre jí velmi zmohl tréninkem otužilosti. Vylezla z vody brzy, to ano, ale to jen protože čekala, že se bude i tak třást zimou. A nemýlila se - kožíšek měla celý mokrý a třásla se zimou. Yggi v té vodě vydržel mnohem déle - to jí dělalo starosti. Co když vyleze ven a zmrzne? Ani on neměl srst nijak zvlášť hustou a měla o něho zkrátka hrozný strach.
Yggi vylezl až na pokyn otce? Chtěl se mu zavděčit? Záleželo na tom? Inu i ona věděla, jak příjemné bylo dostat od otce pochvalu, chtěl toho dosáhnout znovu? Možná...
Došel k ní a tiše jí oslovil. Odine do něho jemně šťouchla a pátravě na něho pohlédla. "Jsi v pořádku?" zeptala se ho tiše, než je otec vyzval ke zvláštní aktivitě, která byla prostě veskrze podivná, ale ona se toho hned chytila. Bylo to hrozně zábavné! Nosila různé šišky, které věšela na větvičky a ometala sníh, aby ozdoby na stromečku pěkně vynikly. Dokonce našla i hezké červené bobule!
Yggi jí nabízel, aby si na něho vylezla, protože dosáhla ještě na nižší větve než on, ale upřímně stačilo se jen předníma packama opřít o jeho záda.
Když skončili, otec stromek zapálil. Odine zamračeně sledovala, jak celý hezký stromek pomalu hoří a i když je tím padre osušil, stejně cítila jistou lítost nad jejich padlým dílem.
Suchá srst byla opravdu lepší - a šlo se jim s Yggim mnohem lépe, ale stejně se za stromkem ještě několikrát ohlédla.

//Sněžné velehory přes gejzírové pole