Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 9/10 - Yggi a Dante

Odine byla nesmírně zoufalá, ale běžela za Dantem, který cítil Yggiho pach... nebo ho možná slyšel? To nevěděla, ale následovala ho - a tak, jak jí Dante poradil i ona zavyla, jenže se už neozvala žádná odpověď.
"Musíme zkusit stopovat," řekla Dantemu, protože tohle bezcílné běhání a volání k ničemu nevedlo. Sotva rozuměli tomu, jak stopování fungovalo, ale Yggiho pach znali oba velmi dobře. Bylo to něco nezaměnitelného.
Odine přitiskla čenich k zemi a odhodlaně šla směrem, kterým musel mířit i fratello. Kde jen byl? Ptala se sama sebe, zatímco Dante se snažil pomáhat. Zkoušel stále výt, ale k ničemu to nevedlo. Yggi se už neozval a oni se bez něj domů vrátit nemohli. Ne, to prostě nešlo.

<< Zarostlý les (přes Hadí ocas)

Odine se odpovědi nedočkala, dívala se však na otce tázavě, zatímco je někam vedl. Kam? To nemohla vůbec říci. Půjdou daleko? To nevěděla. Padre jim nic neřekl. To, že za sebou nechali madre a Danteho jí znepokojovalo, ale jejich otec vypadal odhodlaně je kamsi odvést. Nelíbilo se jí to, protože se nechtěli dělat. Odine zamrkala na Yggiho, který šel stále vedle ní. Alespoň on jí zůstal. Mohla se spolehnout alespoň na něho. Byla zase ráda, že se Yggi zeptal na matku a na Danteho, ač se nezdálo, že by jim otec měl v plánu cokoliv říct. Měl zcela očividně svoje vlastní plány, kterými se hodlal řídit a zjevně se s nimi nebyl příliš zvyklý s nikým dělit, o to spíše s vlastními dětmi.
Odine střihala ušima a snažila se vnímat místo, kterým jdou, aby kdyžtak našli cestu zpátky, tyhle močály však byly to nejděsivější, co kdy viděla. Přitiskla se k Yggimu s vědomím, že bratr jí ochrání - rozhodně na něho v tomhle spoléhala více než na otce, ač otec byl větší a silnější, přeci jen si nebyla jistá, jestli by je prostě nenechal. Co mohla vědět? Yggiho by možná ochránil, ona však vnímala, že v jeho očích byla jaksi navíc. Otec nic neřekli, na to byli zvyklí od madre, a tak prostě šli dál.

>> jezírko Lavender

>> jezírko Lavender

Září 8/10 - Yggi a Dante

Odine nevěděla, kam Yggi zmizel, ale děsilo jí to. Rozběhla se za Dantem, aby jejich milovaného bratra našli. Fratello, kde jsi! "Já vím, že musí," přikývla a lehce do Danteho šťouchla, aby mu dodala odvahu. "To nic Dante, nemůže být daleko. Určitě ho najdeme. Poběž!" přikázala bratrovi a vydala se zpět směrem ze kterého přiběhli.
"Yggi!" vřeštěla na celé kolo, až jí bolelo v krku. Musel je přeci slyšet, nebo ne? Jak by nemohl, když tak vřeštěla? Určitě je slyšel každý živý tvor v okolí, zvlášť když se k tomu volání přidal i Dante. "Yggi! KDE JSI! YGGI!" volala na celé kolo a běžela zpět k místu, kde je brutálně napadl jelen. Proč se sem vůbec pouštěli? Kde je padre, když ho potřebují?

Odine nebyla z lovu nadšená, pochopila však, že musí jít - neměla na výběr. Nechtěla, aby jí otec někde nechal, a tak ho následovala. Půjde Dante také? A madre? To Odine nevěděla, ale zdálo se, že ne. Snažila se téhle situaci přizpůsobit. Nechtěla, aby se rozdělili, zdálo se, že to přišlo rychleji, než by čekala, ale... ne, ne, padre přeci neřekl, že nemají chodit, a tak půjdou, stejně jako šla ona i Yggi, ne? Jinak to ani nešlo.
Cupitala tak vedle svého staršího bratra, který se tvářil velice nadšeně. Pochopitelně, že je nadšený, vždyť mu to také tak šlo! Třeba mi to půjde také, říkala si, třeba je to ve skutečnosti jednodušší, než když se to dělá jenom jako.
"Co je kamzíky?" zeptala se Odine otce, protože o tom neměla ani nejmenší tušení - a byla zvědavá. Byla ostatně stále jenom malé vlče.

>> Mahar (přes Hadí ocas)

Září 7/10 - Yggi a Dante

Odine běžela po boku svých bratrů. Nezbylo jim nic jiného. Jelen je pronásledoval a kdyby byť jen trochu zpomalili, docela určitě by je rozdupal. Nebo... zakousl? Ne, zpomalit nemohli. Jediné, co mohli dělat bylo běžet dál a běžet rychle.
Zdálo se, že unikají, když tu - Yggi zabočil. Zmizel ve vysoké trávě. Odine vyděšeně poskočilo srdce. Přeci by je v tom nenechal, ne? Ne, to jistě ne, to neznělo jako Odine. Myslela si, že musí dál běžet, ale v tu chvíli si uvědomila, že je jelen pryč - a spolu s ním i Yggi. Co se stalo?!
Dante běžel dál. Musela ho kousnout do ocasu, aby se vůbec zastavil - možná nezapomněl na nebezpečí, ale trochu ho podezírala, že si užíval ten vítr v kožichu.
"Yggi je pryč!" řekla bratrovi, když se konečně zastavil. "A to zvíře také... myslíš, že Yggiho sežral?" zeptala se ho vyděšeně. Museli být daleko, protože neslyšeli Yggiho zoufalé volání.

//Kdyby šel bro, šla bych taky :D

Září 6/10 • Yggi + Dante

Odine couvala a stejně tak couvali i její bratři. Ani jeden nenašel odvahu se ohlédnout a přerušit tak oční kontakt s jelenem, který se nad nimi tyčil a dával jim jasně najevo, kdo tady měl navrch - a oni to rozhodně nebyli. Dante ukradl její otázku a vyřkl jí nahlas. Jak měla vědět, jestli jí jeleni vlčata?! Bylo to klidně možné! Panika narůstala, všichni tři se báli a mohutný jelen tomu rozhodně nepomáhal. Museli pryč, museli pryč a to rychle! Yggi do ní vrazil, jak rychle couvnul - asi si ani nevšiml, že ho sestra chňapla po ocase, ale neměla mu to za zlé. Pochopil i bez ní, co je třeba udělat, jenže se neodplížili dost daleko - a jelen na ně namířil své paroží! Co teď?! Skoro si dřeli bříška o zem, ale stejně to nestačilo.
Odine nepotřebovala ani bratrovo zavelení. Jakmile Yggi zařval pryč, Odine se otočila a pelášila pryč. Mohla by běžet rychleji, mohla by běžet tak rychle, že by po ní nezbylo nic jiného než obláček prachu, ale věděla, že Yggi nemůže - nedohonil by je, kdyby se opravdu snažili, a tak se držela u staršího bratra. A jelen? Na toho se bála obrátit.

Září 5/10 • Yggi + Dante

Rozhodně se dostali do pořádného maléru. Odine nemusela být kdovíjak velká, aby chápala, že tomuhle se rozhodně měli vyhnout. Jelen by snad s nimi byl celkem v pohodě, čuchnul k nim a sám viděl, že nepředstavují nebezpečí, to však Yggi na jelena zavrčel. Tím to ostatně začalo. Jelen si nedal líbit nějaké jejich dětské hry a rozčileně frknul. Nevypadal tak přátelsky jako před chvílí. Opravdu zahrabal kopytem? Odine se bála - netřásla se, ale rozhodně si byla vědoma toho, že tohle není dobré. Mohl je zadupat! Nebo sníst! Ne, to neznělo správně. Sníst je asi nemohl, ale stejně! Nebylo to dobré, tohle rozhodně nebylo dobré.
Nikdo z nich se nepohnul. Yggi byl křečovitě našponovaný, ale snažil se to zachránit, jelen se však rozhodně nesebral a neutekl. Tři malá vlčata pro něho nepředstavovala žádný problém... co kdyby je přeci jenom snědl? Odine kousla Yggiho do ocasu a jemně ho zatáhla, aby pomalu ustupoval. Jinak to nešlo. Nemohli se otočit zády, ale když ustoupí dostatečně daleko, snad by mohli utéct. Bylo to lepší než se nechat... sníst. Nebo tak něco.
"Musíme pomalu zpátky," řekla bratrům, kteří oba zírali na to obří stvoření. "Indietro," zpátky. Museli zpátky. Pomalu, krůček po krůčku. A pak vzít nohy na ramena.

Odine to nešlo. Celý ten postoj byl takový zvláštní a měla pocit, že jí nožičky ujížděly do všech stran - a stabilita? To bylo to poslední, čím oplývala. Snažila se, snažila se ze všech sil, ale vnímala, že jí to nejde. Yggi vypadal jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věci na světě a Dante... Dante na tom byl rozhodně lépe než ona.
Tiše vydechla, když jí madre přišla oplatit a tiše jí uklidnila jazykem, který patřil jen jí. Utěšilo jí to, ale tenhle lov, tahleta podivná věc, kterou teď měla ovládat, jí připadala nesplnitelná. Sledovala, jak Yggi startuje a i když neoplýval stejnou rychlostí jako Dante a ona, byl dobrý - skoro dokonalý. Nezáviděla mu, jen ho tiše obdivovala. Byl tak silný, ač stále byl jen malé vlče. A Dante? Dante byl dokonalý svým vlastním způsobem. A ona? Ne, jí to nešlo, nemohla být dokonalá. Skrčila se a ano, odrazila se a vyskočila! Běžela, ale vnímala, jak zakolísala a ač se skok proměnil v téměř ladný běh, nebylo to ono. A podle pohledu madre od ní čekala více. Ale snad, snad se to naučí, ne? Bude vědět, co dělat, až si to párkrát ozkouší, bude vědět, jak získat stabilitu. Chtěla k madre doběhnout a zeptat se jí, jak to udělat lépe, ale přišel k nim padre. Odine zkameněla na místě a jen na něho trochu ustrašeně hleděla. Nelíbilo se jí, co udělal s její hlavou, když neposlouchala, a tak zůstala stát napjatá a celá nejistá. "Ukážeš nám lov, pa... otče?" zeptala se ho Odine, když mu oba bratři odpověděli. Musela se rychle chytit slova, které jí Yggi připomněl, protože jinak by jí tady otec jistě nechal v tomhle rozlehlém, děsivém lese. Snažila se, měla však pocit, že otec jí přehlíží - ač si jí z nějakého důvodu vybral.

Odine se lišky bála. Připadala jí jako nedobytná skála. I přesto však byla zvědavá, a nakonec snad třeba i ta liška bude hravá. Když šla znovu k její noře, bylo to jedno velké hoře. Byla přeci ještě malá, nebyla zdaleka tak světaznalá. Když došla k liščímu obydlí, zjistila, že tam nikdo nebydlí. Nebo byla někde pryč. Odine v tu chvíli byla jako malý lupič. Možná bych také měla jít, asi bych tu neměla být. Jenže kam by chodila, když už tady byla? Bylo to dost daleko - a bylo docela horko. Zkrátka se jí nechtělo. Může tu být zábava - alespoň jí to tak připadalo. Odine prahla po zábavě, ale to byla ta potíž právě. Jaká to je zábava, když tu sama zůstává? Kdyby tu alespoň bratři byli, hodně by se nazlobili. Jenže co teď, na to neznala odpověď. Nakonec udělala jeden krok, v tom však přišel šok!
"Co tu děláš, vlčí dítě?" ozvalo se kdesi za ní - hlasitě. Odine sebou trhla, nejradši by zdrhla.
"Jen jsem přišla pozdravit," odvážila se promluvit.
"A zval tě někdo? Tak švihej, než přijde eldorádo!" Odine se lekla, ale nic neřekla. Vzala packy na ramena, aniž by věděla, co eldorádo znamená. Už se ani neohlédla, tak se sama rozhodla. Měla dobrý důvod ke strachu, a tak zmizela v oblaku prachu.

3/28

Odine už zase trápil zoubek. Byla to hrozná bolest, zvlášť protože vůbec nechtěl ven. Měla nateklou tlamičku a místo toho, aby si užívala her a prosluněných dnů, se jen trápila. I na své bratry jen nevrle mručela a vůbec žádná zábava s ní nebyla. Byla vyčerpaná, protože přes bolest nemohla spát a byla ještě slabší než obvykle.
Už toho bylo moc. Trvalo to několik dní - ten zoubek se vůbec neviklal a jen bolel. Dáseň měla oteklou a nedivila by se, kdyby měla bouli i na samotné tlamičce. Byla tou nejzoufalejší malou vlčicí široko daleko. "Co je tohle za trest," skučela tichounce, když se v noci převalovala zase v jiné jeskyni vedle svých bratrů. Těm se spalo dobře, těm nic nechybělo.
Víla Zuběnka, ochránkyně všech zubů v lese (alespoň tak si jí Odine představovala), to utrpení sledovala. Odine nevěděla, jestli usnula, když však znovu otevřela očka, Javorka stála u ní a smutně se na ní dívala - musela sdílet její bolest, nebo jen nesnesla utrpení malé vlčice, která na ní pomrkávala v naději, že jí Javorka pomůže.
"Odine, to nic," zašeptala Javorka a sklonila se k vlčici, které se koulely z očí slzy. "Bolí to! Předtím to nebolelo. Neříkala jsi, že to bude bolet!" Brečela Odine a dívala se na Javorku jako by to celé byla její chyba.
"Občas to bolí, Odine, s tím se nedá nic dělat, ale zase to přejde," ujistila jí.
"Nechci žádné odměny, chci jen, aby to přestalo!" skučela Odine. Nedalo se to snést. Její naříkání bylo plné bolesti a zoufalství, a tak se k ní Javorka sklonila a jemně se čenichem dotkla její tlamičky. Bolest jakoby zázrakem ustala a zoubek přestal bolet. A navíc! Navíc se začal viklat! Odine byla v tu chvíli jako u vytržení, hlavně protože se jí konečně ulevilo.
"Děkuji," zašeptala a dokonce máchla ocáskem.
"Přeci tě nenechám tak moc trpět, Odinko, ale věz, že ne každý ti v životě nezitně pomůže tak, jako já," varovala jí Javorka. Existují tvorové a jiní vlci, kteří tvé bolesti budou přihlížet s lhostejností, nebo se jim dokonce bude líbit," řekla jí. Odine se zamračila. "Třeba Padre?" ptala se. Javorka však jen zakroutila hlavou.
"I mnohem horší. Dávej si pozor, Odine," šeptala Javorka. To se už však Odine probudila a nalezla pod pacičkami dáreček - a její bolavý zoubek? Ten byl už dočista pryč. Odine si toho ze snu mnoho nepamatovala, ale byla ráda, když se mohla vrhnout do další veselé hry se svými bratry.

Líbilo se jí podzimní listí. Líně se snášelo k zemi a ona ho s doširoka rozevřenýma očkama pozorovala - byla jím naprosto uchvácená. Lístky se snášely k zemi a Odine vždy počkala, až budou dost nízko na to, aby se po nich mohla vrhnout a ulovit je. Legrace navíc pokračovala dál, když se k ní ještě připojili její bratří. Lov pro ní byl náramnou zábavou - tedy pokud se to týkalo listí. Ladně (nebo si alespoň myslela, že ladně) vyskakovala na nohy, a přesně tak, jak jí to madre ukazovala se krčila a snažila se list polapit a pořádně mu ukázat zač toho je loket! Lapila skoro každý! Lehce tak strávila celé hodiny. Laň by asi ještě neulovila, ale bylo to lepší než nic.
Ledové počasí, které s podzimem přišlo jí vyhovovalo o trochu méně. Léto bylo u konce, a protože vlčice nepoznala nic jiného, musela pro něj zákonitě truchlit. Líbezné počasí navíc vystřídal déšť, který nepříjemně studil. Lilo a lilo - to se jí nelíbilo. Ledové kapky jí zmáčely kožíšek, a protože měly jít někam do Vrby, většinou celé dny chodili, a tak jim nezbylo nic jiného než jít a nestěžovat si. Lepší dny je snad čekaly tam, kam směřovali, Odine to však nemohla říct s určitostí. Les, kde žili matčini příbuzní byl asi daleko a padre se rozhodl, že tam prostě půjdou, a tak šli. Ležela by sice raději v jeskyni, otec by jí ale jistě řekl, ať si jde kam chce - a ona byla ještě moc malá na to, aby se bez rodičů obešla, a tak šla tam, kam šli ostatní.

Malá Odine stále poznávala svět kolem sebe. Enormní změna počasí jí zarazila a ač jí nebyla příliš vysvětlena, doufala, že se léto zase brzy vrátí. Inu, nic jiného než doufat jí také nezbývalo. On podzim nebyl zase tak špatný, jak brzy zjistila. Ano, sice hodně pršelo, ale na tom malé vlčici zase tolik nezáleželo. Odine se spolu s bratry velmi rychle zabavila. A zvlášť, když začalo padat listí! Ihned, jak se snesly první lístky k zemi je sourozenci začali lovit - trénovali tím k uspokojení svých rodičů, ač na ně mohli být jen sotva pyšní. Inu, stále to byli vlčata, která za vším hledala především hru. Už jen to, že Odine napadlo lovit bylo samo o sobě skutečně úctyhodné, protože vlčí slečně lov mnoho neříkal. Lovit listí však byla jiná, a ač neměla dobrý postoj a při skutečném lovu asi sotva mohla vrtět ocáskem jako nadšené štěně, bavilo ji to. Odine si říkala, zda je podzim vždy takhle zábavný - a to zatím netušila, že přijde zima se kterou přijde na svět sněhová pokrývka, kterou si neuměla představit ani v nejdivočejších snech. Chyběla jí představivost. Také byla letní vlče, které nepoznalo nic jiného než oslnivou záři slunce, a tak se nebylo čemu divit. Totiž i pro malé vlče bude blížící se zima velká potíž, zvlášť, když její kožíšek byl tak jemný a sotva odolný na ledový sníh a mráz. Zima přijde, ale zatím to malou vlčici nijak netrápila, protože spokojeně trénovala lovení na padlých listech. Chytrá vlčice jistě brzy přijde na to, že když bude trpělivá, brzy se to naučí k dokonalosti tak, aby na ní byli její rodiče hrdí.

Odine neměla mnoho příležitostí pozorovat hvězdy. Obvykle byli dříve či později zahnáni do jeskyně, kde jim nehrozilo, že je sní nějaký predátor a ač jim vlastně skoro nic nebránilo zůstávat v noci venku, jejich otec měl všechno rád pod kontrolou, a tak, když řekl, že budou v jeskyni, tak zkrátka byli v jeskyni a už se nedalo nic namítat.
Přesto se jednou v noci s bratry rozhodli, že se tomuhle příkazu vzepřou. Otec už spal, když se vyplížili ven z jeskyně, ve které měli zůstat na noc. Šli spolu všichni tři, protože Yggi by nikdy nedovolil, aby se rozdělili. Zbožňovala ho za to, protože na rozdíl od své malé sestry Yggi oplýval silou, která jí zoufale chyběla. Vzhlížela k němu a věděla, že jednou, až vyroste, tak je ochrání. Třeba, říkala si malá vlčice, třeba je jednou ochrání i před otcem.
Všichni tři vyklouzli z jeskyně. Byla hluboká noc a vzduch byl chladný. Tak to už v září bylo. Podzim, jak se dozvěděla, byl chladnější období. Už jí chybělo léto. Přemýšlela, kdy zase vykoukne sluníčko a ona si bude moct hřát pacičky, ale madre jí nic neřekla. Ono madre jim toho nikdy mnoho neřekla. Trochu jí to tížilo, ale společně s bratry se snažili objevit svět kolem sebe společně. Nic jiného jim také nezbylo. Otec na ně obvykle jen štěkal příkazy a měl na ně nesmyslné nároky, ale máloco jim vysvětlil. Snažili se, ale byli jen malá vlčata, která netoužila po ničem jiném než po hře.
Moc daleko nedošli. Zastavili se na okraji jeskyně – ne že by se báli jít dál, ale tři malé kuličky zaujalo rozlehlé nebe nad jejich hlavičkami. S otevřenými tlamičkami sledovali změnu, která se na nebi za tu chvíli udála. Nebe teď bylo tmavé a bez barvy, vůbec ne takové, na co byli zvyklí? A kam se podělo sluníčko? Co byla to podivná bílá koule, která nahradila jeho místo? Ale co se nejvíce líbilo Odine byly všechny ty hvězdičky. Bělostné tečky se na černém nebi leskly jako drahokamy, líbivě zářily – různě poblikávaly a jedna, přímo nad její hlavou, zmizela úplně!
„Páni,“ vydechla Odine a posadila se, protože to byl vrchol jejího výletu. Dante zase někde šmejdil, nezdálo se, že by ho hvězdičky zvlášť zaujaly.
Yggi do ní šťouchl nosem, ale ona se ani nepohnula. „Vidíš, jak září?“ ptala se bratra tichounce, ale bylo zjevné, že ani jednoho z jejích bratrů to zase tolik nezaujalo. Asi by se šli někam honit – tedy minimálně Dante, Yggi je jen musel udržet pohromadě a dohlédnout na to, aby se zase všichni společně vrátili domů. Odine ani nemyslela na jejich původní dobrodružství, ne, když objevila drobnou krásu tohoto světa, která jí dosud byla utajena. Zima v kožíšku a studená země pod jejíma packama byla náhle zapomenuta, jakékoliv drobné nepohodlí bylo v pořádku, když nad její hlavou zářily tak krásné věcičky. Nevěděla, jak se ty tečky nazývají, ale způsob, jakým zářily se jí líbil. Byly tam vždycky? Byly tam každou noc nebo tam byly jen teď, protože začala zima? Možná, říkala si malá vlčice, že začne zvažovat, jestli zima skutečně nestojí za to – minimálně kvůli těm pěkným, třpytivým se věcem.
Nejraději by se dívala na hvězdy celou noc – a klidně každou noc. Bývala by tam takhle seděla do rána, ale bratři jí nakonec pošťouchli, aby s nimi šla jinam. Přizpůsobila se jim, jak by ne, ale stejně se přistihla, že se jí pohled více než často zvedá a sleduje ty hvězdičky na nebi.
Chvíli se jenom toulali, než se vrátili k jeskyni. Podle Odine by bylo plodnější, kdyby se prostě dívali celou noc na ty zářivé tečky. Snad příště, říkala si nadějně.

Odine was born at the very beginning of summer. She has known nothing but hot, sunny days. She was a child of summer. And so perhaps that was why autumn caught her unprepared with its rain, storms and cold that ate into her skin with unpleasant urgency. She didn't like it. How long would this nasty weather last? How long would she have to endure having her little paws chilled and cold streams of water running through her fur?
And little Odine didn't know what was in store for her! She couldn't imagine snow in her little head, or even what snow was. She was just discovering the world and already the change was unbearable. Why did everything have to change? Was this change a harbinger of something bad? Did the sun hiding from them mean that they would soon be separated and the three of them would no longer be together as they feared? Sometimes she looked at Dante and reminded herself wistfully that there might be days when he wouldn't be with them. And what if she wouldn't be with Yggi either? What if she separates them all? Sometimes the fear caught her completely off guard, and she couldn't help but gasp as she imagined the things that might befall her if she were left without her brothers. The thought was so terrifying it made her little paws shake. She couldn't cry because she was scared in front of her father, but maybe that was what made everything only worse. She wanted to grow up and be a little stronger, be a little better, so she could get rid of this terrible fear. So that maybe one day she could prevent them from being separated.