Příspěvky uživatele

< návrat zpět

6/28

Odine už zase bolel zoubek. Nebylo na tom nic tak hrozného, protože už to znala. Zoubek vypadne a ona ho dá Javorce, tak jako už několikrát předtím. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Zoubek jí za pár dní vypadl a ona uháněla do lesa - ani nevěděla, jestli je to nutné, ale prostě to dělala. Říkala si, že se Javorka třeba neukáže, kdyby jí zavolala poblíž tatínka. Ani jí nikdy nenapadlo zeptat se Yggiho, jestli vílu taky vidí a jestli jí nosí svoje zoubky. Hm, možná by to stálo za to, říkala si, když přihopkala do lesa a volala Javorku tak dlouho, dokud se neobjevila.
"Ale ale, Odine, další zoubek?" ptala se Javorka zvědavě a Odine nadšeně přikývla. Přinesla ho Javorce k nohám a zamávala ocáskem. "Tady," pronesla hrdě a pošoupla ho čumáčkem blíže.
"Ještě chvíli a už ti nebudu mít co nosit," posteskla si vlčice, ale Javorka se zasmála.
"Věř mi, že zoubků máš ještě více než dost," ujistila jí víla a zoubek si vzala.
"Vážně?" ujišťovala se Odine.
"Vážně," kývla Javorka. "Nemusíš si dělat starosti, ještě na tebe nějaké drobnosti za odměnu čekají. Už víš, co by jsi s odměnou chtěla dělat?" zajímala se Javorka.
"Zatím ne. Ale padre... tedy tatínek říkal, že nás vezme za entitami. A víš, že už jsem viděla Vlčíška. Tak jsem zvědavá na ty ostatní," pronesla Odine.
"To zní zábavně. Jen si dávej pozor na Smrt, ta není zrovna přátelská. Ale může ti dát za kamínky nějaké zajímavé věci."
"Vážně? Tak to já si dám pozor, ale zeptám se jí na to!" prohlásila Odine nadšeně - ani si nevšimla, jak nejistě se Javorka tváří, protože už se Odine zase loučila a pelášila domů. To, aby jí padre neutekl.

+ 7 + 1

Loterie 4/5
Leden 1/10 • Dante a Yggi

Odine dorostla do svých paciček. Vyrostla a oči se jí zabarvily do fialova, přesto se však velikostí nemohla rovnat svým bratrům. Byli větší, silnější, ale ona byla rychlá a... krásná. V mnohém připomínala matku jen s drobným dotekem otcových černých detailů. Bylo lepší, že na ní už nemyslela. Ať zmizela kamkoliv, nemluvila o ní. Vzpomínka na matku byla pryč. To, kdo Odine chyběl byl jejich otec - od té doby, co ho opustili, aby našli Vrbu a Danteho na něho často myslela. Co asi dělal a kde byl? Věděla, že by na něho myslet neměla, ale na rozdíl od matky je otec nikdy neopustil.
Odine se zabalila do svého stříbřitého pláště, který jí příliš tepla neposkytoval, ale už bylo chladno a ona mohla alespoň předstírat, že se s ním cítí lépe.
Své bratry našla snadno. Vždy věděla, kde jsou. A to, že byli spolu? To se jí nemohlo líbit více. "Dante! Yggi!" zvolala a popoběhla, aby se vetřela k nim. Vždy k sobě měli blízko. To se nikdy nezměnilo.

Prosinec 10/10

Odine se šla projít. Pěkně se s Jasnavou klouzala a nezůstaly jí v hlavě žádné starosti, přeci jen by se však mohla trochu více zatoulat, než se vrátí k padremu. Padre, ač se k nim choval lépe, jí zase tolik nechyběl, ale Yggi ano. Yggi vždycky. Nechtěla ho nechávat samotného dlouho, přeci jen však chtěla prozkoumat všechny zajímavé věci, které po cestě najde. Mnoho jich nebylo, protože vše bylo skryté pod sněhem, i sám sníh byl však nesmírně zajímavý. Stále ho zkoumala, protože si na něj pod svýma pacinkama nemohla zvyknout. Chvíli si v něm hrála, než se znovu držela cesty. Nemusela se bát, že by otce a Yggiho nenašla, byli nedaleko, přesto jí mysl stále sklouzávala k tomu, že by se vracet nemusela - nikdy by však svého bratra neopustila. Oni dva se museli držet spolu, aby nalezli Danteho. Tak to zkrátka bylo a mělo být.

Prosinec 9/10 • Jasnava

Byla pravda, že Odine se bála toho, co otec s těmi blesky udělal, ale protože jim vysušil kožíšek, nijak zvlášť na tom nezáleželo. "Dobře, tak já už si příště dám pozor," slíbila Jasnavě jakoby nic.
Odine se trochu lekla, když Jasnava vyjekla. "No, protože jsme na ní s Yggim zírali," vysvětlila. "Dante vypadal v pořádku, chtěl, abychom šli s nimi, ale mě se nelíbila. Otce známe a chová se k nám lépe," ujistila Jasnavu, přesto se na ní podívala nechápavě. "Obejmout? Co to je?" nechápala. Jasnava nic neřekla, jen malou vlčici objala. A bylo to poprvé, co tak vůbec někdo učinil v celém půlroce jejího života.
"Moc nevím, jaké magie jsou. Ale jednou nám otec přikázal, abychom ho poslechli a my jsme museli. To je asi také magie. Ale ta by se mi nelíbila. Ale jeden vlk, kterého jsme poznali uměl ovládat emoce. To se mi líbilo více, protože jsem se pak cítila hezky a nechal zmizet můj strach," vysvětlovala Odine překotně.
Odine nakonec na Jasnavinu nabídku kývla. Stála na všech čtyřech a ujišťovala Jasnavu, že jí ocásek neprokousne, pořádně se však chytla a společně se tak klouzaly na jezeře. Pro Odine to byl jeden z nejlepších dní v jejím životě.

Prosinec 8/10 • Jasnava

Odine si nebyla jistá, jestli to je, nebo není normální. Jí to rozhodně normální připadalo, protože se o ní přeci jen nikdo nikdy pořádně nestaral. Padre očekával, že je zocelí a snažil se je učit, ale to, že je máchal v ledové vodě, nebo je nechal, aby ho táhli na saních? Nad tím se ani nepozastavila. Běžný den v životě Odinových vlčat. "Ale my jsme neonemocněli. Padre nás osušil ohněm," připomněla Jasnavě, protože měla tendenci otce omluvit. Přeci jen se k nim nechoval zase tak špatně. Už.
"Mám dva brášky. Ale Dante je teď pryč. On odešel s naší tetou, ale mě přišla zlá, tak jsme radši zůstali s otcem," vysvětlila Jasnavě. "Říkala, že by nám měla vypálit oči, ale Yggi říkal, to je můj další bráška, že se pro Danteho vrátíme," vysvětlovala a u toho máchala ocáskem jako by to bylo naprosto normální a běžné.
"To jo, zima byla zatím vážně zábavná," přitakala. "Jé, tak to se na kytičky těším. Ještě jsem je pořádně neviděla. Nasbírám si všechny," ujistila Jasnavu, která jí sice říkala, že zima bude ještě chvíli trvat, ale o to více se Odine těšila na jaro. Bylo to vlastně poprvé, co se dozvěděla o existenci ročních období trochu konkrétněji. "Tak to já se ale těším na jaro. To už budu dost velká, abych měla magie," pronesla spokojeně.
Odine se více soustředila na to bruslení. Zapřela se a vyštrachala se zpátky na nohy s pomocí Jasnavy. Bylo to něco nového a skoro neuvěřitelného, nebyla zvyklá na péči, zvlášť od madre, která je jen sledovala. "To nevím," prohlásila Odine, ale vypadala až příliš nadšeně. Rozhodla se to zkoušet znovu i s tím, že spadne. Jinak se to asi nenaučí.

Prosinec 7/10 • Jasnava

Odine nadšeně přikývla. Názorná ukázka asi bude opravdu lepší, říkala si zamyšleně a zvědavě Jasnavu pozorovala. Už se učila lovit, tohle jistě zvládne také! Pokud tedy nebude záležet na síle, v tom stále příliš dobrá nebyla.
"Nezní. Byla to pořádně ledová řeka," postěžovala si Odine, ale spíše nad tím už nepřemýšlela. "On nás nemáčel, jen řekl, abychom tam vydrželi co nejdéle. Můj bráška, Yggi, tam vydržel hrozně dlouho, ale já vylezla brzy, doufala jsem, že to padre nebude přehánět a že ho nechá vylézt ven, aby nenastydl. Ale naštěstí nás pak zahřál, když zapálil strom bleskem," vysvětlovala Jasnavě - samozřejmě jí nedocházelo, jak chaoticky to znělo. Ona si s tím už starosti nedělala, teď si lavičku lámala kvůli Dantemu, ne kvůli ledové vodě.
"Maminka? Maminka... je z Vrby," řekla Jasnavě. Tím jediným si vlastně byla celkem jistá. "To nevadí, že nebudu mít huňatější kožíšek. Je zima, ale není to tak hrozné," řekla Jasnavě, ale to Odine ještě nevěděla, jak dlouho taková zima bude trvat. "Ale máš moc hezký kožíšek! Doufám, že budu mít také takový. A kytičky. Ty kytičky jsou moc pěkné!"
Odine zasněně přemýšlela o jaře. Ještě ho nezažila, ale znělo to pěkně. "To zní hezky. A přijde jaro brzy? Já vím, že až bude vážně velké horko a slunce, tak to bude doba, kdy jsem se narodila. Je to po jaře?" ptala se Odine, protože to vlastně nevěděla. Padre jí to neřekl.
Odine tedy Jasnavu sledovala, jak bruslí. Dávala jí rady, které ale Odine hned musela otestovat. Jasnava měla pravdu, led opravdu hodně klouzal, ale Odine se zaryla drápky a odrazila se - a překvapivě se i udržela, než se jí rozjely nožky a ona spadla. Po břiše dojela až k Jasnavě. Trochu si natloukla, ale nebylo to tak zlé. Jak se ale dostat zpátky na nohy? "Co teď?" ptala se a vzhlížela ke své učitelce.

kytičky a mušličky prosím

25 mušlí, 20 květin a 2 perly!

Prosinec 6/10 • Jasnava

Odine zvědavě zvedla hlavu k vlčici s hezkým věnečkem na hlavě a zakroutila hlavou. "Ne, nikdy jsem nezkoušela bruslit. Jak se to dělá?" ptala se zvědavě a udělala krok směrem k zamrzlému jezeru. Znělo to vlastně docela zábavně. Otec na ní navíc nevolal, že už musejí jít, a tak usoudila, že měla čas na to se s Jasnavou učit bruslit. Nechtěla si takovou příležitost nechat ujít. Otec by jí určitě bruslit neučil!
"Třeba, když mě a mého brášku učil lovit ryby, nebo zkoušel jak dlouho vydržíme v řece," prohlásila, ale nezdálo se, že by jí to dělalo nějaké starosti. Byla zvyklá, že je otec takhle zkoušel. Nevěděla, že to nebylo tak docela normální a že její otec byl psychopat, který rozhodně neměl mít na starosti žádná vlčata. "Můj otec je ze severu, ale já asi ne. Já nemám moc huňatý kožíšek. Možná jsem na huňatý kožíšek ještě malá," zabručela, ale zvědavě se rozhlédla. "A to bude kvést všechno jako tvůj věneček? Já jaro asi také ještě neviděla. To se těším," prohlásila Odine a zvedla se, aby se tedy s Jasnavou zahřála pohybem. "Tak jo, chci. Zkusíme!" pronesla nadšeně jako by jí ještě před chvílí nad hlavou nevisel šedý obláček smutku.

Prosinec 5/10 • Jasnava

Odine chvíli nad slovy té vlčice přemýšlela. Neztratila se? Ne, asi ne. Otec byl jen kousínek odtud, přesto však měla nepříjemný pocit, že není tam, kde by měla být. Vrby už vzdala, otec mířil do úplně jiných končin, ale jí by to nevadilo, kdyby se jí nestýskalo po Dantem. Byl Dante ve Vrbách?
"Neztratila," ujistila vlčici, protože ač si některými věcmi nebyla tolik jistá, věděla, že otec byl stále poblíž. "Aha. A když jezero zamrzne, tak to bude něco znamenat? Bude to lepší, když zamrzne?" zajímala se, protože se zdálo ,že Jasnava sem přišla jen kvůli tomu jezeru - a to jí připadalo zvláštní. Dávalo zamrzlé jezero nějaké dárky, tak jako Vlčíšek? Protože pokud ano, musela toho hned využít! "Já jsem Odine, ahoj Jasnavo," představila se vlčice. Bát se jí zjevně nemusela. Zjevně jí nechtěla hodit do jezera a utopit, nebo tak něco. Vypadala mile. Takhle milou vlčici snad ještě nepotkala! Znala Wylana, ten měl však k vlčici daleko. A madre... madre byla úplně jiná.
"Je moje první," přikývla hned. Asi to bylo zřetelné, nebyla sice už tak maličká, oproti Yggimu však byla stále drobnější, dost možná i vypadala mladší, než ve skutečnosti byla. Přeci jen už leccos zažila! A no... líbila by se mi, kdyby nebyla taková zima," uculila se. "Ale od toho se asi zima jmenuje zima, protože je zima, ne?"

Prosinec 4/10 • Jasnava

Odine si všimla vlčice, která našlapovala opatrně na ledu. Že by si chtěla ulovit rybu? A nebo jen zkoušela jestli jí led udrží? Odine věděla, že pád do ledové vody by byl více než nepříjemný. Už stála v řece a stačilo to, znovu to zkoušet nechtěla. No, možná i proto se tahle neznámá vlčice pohybovala tak obezřetně, ale proč nešla po souši? Bylo to jistější. Odine si pro sebe přikývla - to už však neznámá mířila směrem k ní. Odine nastražila ouška a zadívala se na vlčici. Zdravila jí. Ta má ale hezký věneček! Jak to, že ty kytičky takhle v zimě nevadnou? Kde je asi našla? Odine se květiny moc líbily, ale přeci jen zůstala obezřetná. Cizinka sice nevypadala nebezpečně, ale uvědomovala si, že tu nejsou jen milí vlčci. Zvlášť setkání s Cyrilem jí utkvělo v hlavince.
"Ahoj," pípla Odine - nechtěla znít tak ustrašeně, ale přeci jen tu byla sama, bez Yggiho a bez otce. A bez Danteho...
"Já se šla jenom projít. Můj otec je kousek odsud, odpočívá," říkala hned, to kdyby vlčice měla nějaké nápady a chtěla jí ublížit, ač to podle všeho bylo to poslední, co by chtěla. Vypadala vážně mile, ale ona musela zůstat obezřetná.

Prosinec 3/10 • Jasnava

Otec je sice vzal na výlet, potřeboval však také někdy odpočívat. Odine si sice nebyla jistá, jestli to vůbec výlet byl, když domov nikde pořádně neměli, ale otec říkal, že ano, a tak to jistě musela být pravda... ne? Byla z toho trochu zmatená, ale už nebyla tak maličká, aby působila tak bezradně. Ne, už něco přeci jen trochu věděla. Otec jí učil všemu, co se jim mohlo hodit. Otec... otec byl vždy lepší než jejich madre, která pomalu mizela z její paměti, přesto však malé vlčici chyběla láska. Dotek někoho, kdo by jí měl upřímně rád, protože... otec se možná snažil, ale rozhodně nebyl milující. To se o něm rozhodně říci nedalo.
Když se tedy v tom vysokém sněhu dobatolila až k jezeru, dopadl na ní tíživý smutek, který pramenil, hm, asi prostě ze všeho, čemu malá vlčice od svého narození čelila. Bylo to pro ní těžké - a teď ještě navíc odvedla Danteho ta divná, zlá vlčice. Yggi sice říkal, že ho nějak dostanou zpátky, ale... jak by se jim to mohlo podařit? Byli jen malí vlčci a otec jim v tomhle nepomůže. Ne, ten Danteho neměl rád - Odine i pochybovala o tom, že měl vůbec kdy rád je. Snad, možná... ne. Neměl je rád, staral se o ně jen protože byli jeho krví. Tak to bylo. Odine se ale musela pokusit, aby jí měl přeci jen trochu rád. Ano, to by mohla. Trochu roztál, když se jí podařilo ulovit tu rybu. Tak se bude snažit dál!
Odine úplně zapomněla dávat pozor, ale jezero bylo zamrzlé. A nikde poblíž nebyl Cyril, který by jí do ledové vody mohl hodit. To bylo jediné štěstí, říkala si, když se dívala na ledovou plochu. Hm, nešlo by s tím vymyslet něco zábavného?

5/28

"Javorkooooo!" Volala Odine, když jí znovu vypadl zoubek. Teď už věděla, jak to chodí a ani trochu se nad tím nepozastavovala. Víla, která sbírala zoubky vlčatům? To bylo přeci něco naprosto normálního a zcela běžného ve světě plném magie do kterého se narodila.
"Co tu tak křičíš, Odine?" posteskla si Javorka, když se objevila uprostřed lesa, kam Odine odběhla, zatímco otec odpočíval. Už pár dní cítila, jak se jí zoubek kýve a teď, když konečně vypadl si za něj mohla něco přát.
"Když já se už nemohla dočkat! Dlouho jsem tu nebyla!" prohlásila.
"A co to, když jsi tady byla s Vlčíškem? To bylo nedávno, připomněla jí Javorka - s tím Odine musela souhlasit, ale jen přátelsky máchla ocáskem.
"To ano, ale to byl jen sen," trvala na svém Odine, ale Javorka si jen povzdechla a kývla.
"Když si to myslíš, Odine. Ale některé věci nejsou jen snem," pronesla neurčitě, ale došla k malé vlčici, aby si od ní zoubek vzala. "A co že jsi z toho teď tak nadšená?" zajímala se Javorka.
"No, otec nám vyprávěl o entitách. O Smrti a Životovi. A ti nechtějí nic zadarmo. Když za nimi zajdu s těmihle věcmi, co mi dávaš, tak za to něco dostanu ne?" ujišťovala se Odine.
"To ano, ale... Javorka své varování doříct nestihla, Odine zavrtěla ocáskem a zvolala:
"Skvěle, tak zas někdy, Javorko!" vískla Odine a běžela za otcem, který se již jistě chystal, že půjdou dál. Odine cestování bavilo - chtěla poznat každý kout své rodné země, zároveň se však nesmírně těšila, až se vydají někam, kde bude moci utratit své kytičky a lesklé kamínky, které od Javorky dostávala. A co za to asi dostane? Něco pěkného? Něco užitečného? Bude tak silná, jak říkal Vlčíšek? No, byla převelice zvědavá.
Javorčino tiché varování tak vyšlo na prázdno: "Ale neměla by sis s nimi zahrávat..."

+5 a +1

Tato reportáž je o životě vlčí slečny jménem Odine – o dceři otce, který má kreativní myšlení jen tolik, aby za své jméno přidal E. Je to reportáž o dceři matky, která, když ji a její bratry viděla, radši se zdejchla.
Odine se letos narodila. To bych řekla, že je celkem velký milník. Vše ostatní ve světle této události bledne, nebo se pletu? Co by mohl kdo vymyslet více, než narození?
No, tak se vraťme k tomu, že se jí zdejchla matka jakmile s otcem opustili skoro-rodný les. Tedy, tohle samozřejmě Odine ještě neví, ale mohlo jí to dojít, když se před pár dny setkala se svým mladším bratrem a místo matky se setkala s tetou, která jí tedy nahnala pořádnou hrůzu – a to má za otce Odina, takže sami můžete posoudit, jak hrozné takové setkání pro půlroční vlče muselo být.
Dobrá, základ traumat bychom měli – narození, opuštění matkou, co dále se malé Odine letos přihodilo? Dobrá otázka. Třeba zažila první dotek magie, když jí gumová koule mrštila skoro až do Asgaaru. Teprve tehdy Odine pochopila, že je jejich otec možná i… chrání (ač si to asi vyložila více romanticky, než to ve skutečnosti bylo). Bylo to pro ni zcela nepochopitelné, o to více nepochopitelné bylo, když ji otec pochválil poté, co ulovila rybu. I smell daddy issues. A dost možná i nějakou budoucí psychickou poruchu, co? Krom všech těch traumat, samozřejmě.
Pravda je, že toho mnoho nezažila, ono totiž narodit se v půlce roku je samo o sobě handicap, navíc, když se Odine narodila tak slabá, že si madre myslela, že nedožije rána. A pak druhého, třetího rána… to, že se Odine dožila půl roku, to je vážně úspěch! Nehledě na to, že její rodiče nejsou zrovna… pečující (Odin ji chtěl nechat v lese a pořád si trochu myslím, že jí na dalším herním území prodá prvnímu, kdo si o ní řekne, ale… uvidíme).
To, co však rozhodně stojí za zmínku jsou dva vlci, které Odine bezpodmínečně miluje – a to jsou její bratři. Bez nich by život nebyl životem, svět by ztratil své barva, a tak dále.
A co by si měla Odine splnit do budoucna? Mimo života by to chtěl o i trochu smrti. No, to, aby Odine poznala, že může být i hůř. A také snad by mohla konečně přijít na to, že je vlastně mastermind v magiích – ale na to samozřejmě konečně přijde až jí bude jeden rok (pokud se toho dožije, na to si ještě počkáme). To, že je ze slaboučké vlčice malá čarodějka se sklony se zavděčit každému totiž může vést ke spoustě zábavných situací.
A takový byl rok Odine - tedy... půlrok.

Přidáno.

Odine svrběly pacičky a nejraději by se za bráškou rozběhl, ale té cizinky se bála - nelíbila se jí a rozhodně jí nepřipadalo, že by s ní chtěla výt déle než pár minut. Možná to byla sestra madre, ale madre z jejich života zmizela. Jediný, kdo jim zbyl, byl padre, který k nim promlouval vlastně celkem... mile. Dante neměl šanci ho poznat. Nevěděl, že padre byl lepší než kdy byla madre. Věnoval se jim, ukazoval jim svět i vše v něm. To Dante nevěděl - a byla to škoda, protože nechápal, proč si vybrali zůstat s otcem, než aby se vrhli k nohám cizince, která na ně akorát drze spustila jako by neměli stejnou krev.
"Vrátíme," pronesla jako potvrzení Yggimu a vzhlédla k otci, který celou situaci využil, aby jim dal lekci. Jeho slovům Odine nevěřila. Ne, chápala, proč bratr zvolil jinou cestu než oni, ale ona ho najde, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá.
"Myslíš, že ho Lacrima opustila, protože byl k ničemu?" zeptala se otce zamyšleně. Chtěla znát ten důvod, ale obávala se, že na to nepřijde. "Ale kam Lacrima šla?" nechápala, ale věděla, že to otec vědět nemohl. Měl pravdu v tom, že je Dante opustil, ale on si asi upřímně myslel, že půjdou s cizinkou, kterou neznali, spíše než s vlastním otcem.
"Ale říkala, že je to sestra Lacrimy. Ty jí neznáš, otče?" ptala se Odine celá zvědavá. Matka asi musela mít velkou rodinu - nebo ne? Vlastně to nevěděla. Nebyla si jistá - a madre nikdy nemluvila o ničem jiném než o Vrbách. Byla ta tajemná rodina tam?
Odine si však byla jistá jednou věcí - Dante je nikdy nebude nenávidět. Miloval je a oni milovali jeho. Takový byl jejich svět - a nezáleželo na tom, že teď nebyli spolu.
Myšlenka cestování se však Odine zamlouvala - podívala se po bratrovi a na otcův návrh přikývla. Prostě se shodli s Yggim na tom, že Danteho najedou. Teď zkrátka nemohli být spolu, ale ten čas jednou přijde, nepochybovala o tom.
"A nemohli bychom vidět všechno? Postupně?" ptala se otce, který se jí jevil velmi moudrý. Zřejmě opravdu viděl kus jejich světa a už jim dal najevo, že je ochrání. Mohli mu věřit - bylo to více než se dalo říci o matčině sestře. "A zajímaly by mě ty entity. Kde bydlí?" ptala se Odine, protože otec toho prostě hodně věděl. Byla by hloupost se neptat.

>> Dlouhá řeka

Zia Lia rozhodně nepůsobila jako někdo s kým by Odine chtěla být. Nejprve na ní vrčela, a pak prohlásila, že jim vypálí oči. Padre možná nebyl nejlepší, ale nevyhrožoval jim a... Odine si na něho stihla zvyknout. Tuhle ziu vůbec neznala, i když Dante vypadal v pořádku, říkala si, že pokud madre zůstala v lese, možná... možná by měl jít s nimi, ač byla pravda, že padre na něho už zjevně stihl zapomenout. Jako by nikdy ani tři vlčata neměl.
Odine měla ještě mnoho otázek - a ač jim zia řekla alespoň to, kde je vrba, což se mohlo jednou ukázat užitečné. Dostali ultimátum. A Dante se hnal za Liou jako by mu za pacičkami hořelo, Odine se ale ani nepohnula. Podívala se po Yggim, který také nevěděl, jak s celou tou situací naložit. "Dante!" zavolala Odine za bratříčkem, ale ten se ani neohlédl. Očekával, že poběží za ním, ale padre stál kousek od nich a Odine si uvědomila, že ani odejít nechce. Proč by to dělala? Otec byl jistotou, zatímco Lia byla jednou velkou nejistotou. Yggi to asi musel vidět stejně.
"Nemůžeme ho přeci nechat odejít," pípla Odine a podívala se po Yggim. Ten vždy věděl, co dělat.