Gallirea - Příspěvky uživatele

Loterie 2/5

Když Odine slyšela, že neměla příliš velkou naději na to, aby se prostě jen teleportovala zpátky, její naděje se vytratily. Jak by se mohla vrátit až ke Smrti v téhle zimě a neznalá cesty? Uměla si představit, že budou daleko, věděla, že byli úplně na severu, tam je padre vzal, aby se zocelili, jenže tady bylo tepleji a žádné hory nikde neviděla, a tak ani nevěděla, jak by vůbec mohla najít otcův úkryt. A hledal by jí tam vůbec? Hledal by jí vůbec? Ta myšlenka pro ní byla hrozná, protože moc chtěla, aby se o ní otec bál a toužil jí najít, ale zároveň věděla, že takový není. Dost možná jen mávne packou a půjde si po svých, ale Yggi... ne, Yggi by jí nikdy nenechal samotnou. Určitě se najdou. Neměla o tom sebemenších pochyb. Jen... nevěděla jak.
"Jo, Vlčíška!" přikývla Odine, nadšená mže ví něco více než takový dospělý vlk. "Mému otci dal Vlčíšek dokonce nějakou magii. Prý dává věci vlkům, kteří na něho věří," poučila zrzavého, ráda, že při každém střípku informací dávala tak dobrý pozor.
Odine však viděla na Regisovi, jak si přestává být jistý, že se se svou rodinou kdy setká. Naděje, že by jí otec vyčenichal tu možná byla, ale nemohl vůbec tušit, kam zmizela. A Yggi na to také nepřijde. Byla teď na Smrt naštvaná a chtěla se jí zeptat, proč by něco takového vůbec dělala, ale ne, to jediné, co jí zbývalo, byla naděje, že si k Yggimu znovu najde cestu.

Loterie 1/5

Odine zamyšleně přikývla - s Regisovými slovy přemítala nad tím, jestli by se náhodou nemohla přenést zase zpátky k Yggimu a k otci - obávala se však, že to nebude tak snadné, jak doufala. "A... asi to nejde vrátit, co? Aby mě to vzalo zase zpátky do... za nimi," opravila se. Zapomínala, že nemá domov - nebo ho měla, ale nepamatovala si, kudy k němu šli. Bylo to někde v horách kolem Asgaarské smečky, ale kudy přesně šli? To by z ní Regis nedostal.
"Asi jo," přikývla Odine. "Já viděla jen Smrt. A nebylo to nic moc. A ještě Vlčíška, ale to nevím jestli je Bůh," řekla mu, protože se zdálo, že Regis toho o bozích asi tolik nevěděl. Nebo možná ano a Odine se jen chtěla pochlubit svými drobnými znalostmi.
Odine však přemýšlela jen nad tím, jak se dostat za Yggim - podle všeho to však nebylo tak jednoduché, jak se mohlo zdát. Ani Regis, který byl starší a bezpochyby moudřejší než ona si nevěděl rady.
"Nevím, asi ne. My jsme byli vždycky spolu, nikdy jsme se nerozdělili," řekla Regisovi. "Vlastně jednou, to nás taková divná magická věc vystřelila hrozně daleko, ale to nás padre našel," vysvětlovala mu, i když to asi vůbec nebylo podstatné. "Třeba mě otec najde i tady?" zeptala se Regise a vzhlédla k němu. "Mohl by mě vyčenichat," navrhla, ale nevěděla, jestli po "cestě" zanechávala vůbec nějaký pach. Možná ne. Možná byla opravdu... ztracená. "To asi jo. Jestli je to daleko. Ale já nevím, jestli o mě ve Vrbách vůbec stojí. Já tam nikdy nebyla a moje teta Lia mi chtěla vypálit oči, když jsem jí jednou potkala," řekla Regisovi, protože to tetě nemohla odpustit. Chtěla domů, ale ten pocit, že vlastně žádný domov nemá byla nesmírně ubíjející.
Odine přikývla. Souhlasila s tím, že by měli počkat do rána. "Umrznout nechci," souhlasila. "A můžu jít s tebou?" ptala se opatrně. Nebyla si jistá, jestli by mu měla tak snadno věřit, ale Odine neměla moc na výběr.

Loterie 5/5

Odine se na vlka nejistě podívala. "Tohle se děje... často?" ptala se, protože se jí to nelíbilo. Jak bylo možné, že vůbec zmizela? Tedy... nemělo by jí to asi tolik překvapovat, když viděla, jak otci mizely packy a jak nechal zmizet i je, jenže... tohle bylo něco jiného. A očividně něco běžnějšího než by se jí líbilo.
"To není," kývla Odine - nechtěla spoléhat na cizince, jenže na koho jiného měla spoléhat, když tady byla sama? Mohla vlkovi věřit? No, mnoho možností neměla, věděla, že sama se o sebe ještě nepostará. K dospělosti jí přeci jen ještě pár měsíců chybělo, proto nakonec váhavě přikývla. Nějak to vyřeší. Nic jiného jim asi nezbývalo.
Odine přikývla, když se vlk ptal na Smrt. Trochu jí znepokojilo, že tam vlk nikdy nebyl - to asi znamenalo, že byli opravdu hodně daleko. "Ano, na severu. Chtěli jsme se tam jen podívat, protože jsme s bratrem byli zvědaví, tak nás tam otec vzal," vysvětlovala. Teď toho trochu litovala. Nestálo to za to, že je Smrt takhle rozdělila. Vlk nakonec i potvrdil, že byla daleko. To už tušila, přesto nebylo příjemné to slyšet nahlas.
"Nemáme," řekla nakonec zamračeně. "Tedy... otec má noru v horách, ale já nevím, kde to je. A pak... má matka pocházela z Vrby, ale nevím, kde to je a nikdy jsem tam nebyla," vysvětlovala vlkovi, který se jí také vzápětí představil. "Já jsem Odine," řekla mu.

Loterie 3/5

Odine by se možná cítila provinileji, že vlkovi způsobila zranění, ale byla natolik vyvedená z míry, že jakmile kývl, že je v pořádku, už se jí to vytratilo z hlavy. Teď musela zjistit, kde je. A jak se dostat domů - tedy... ona samozřejmě nikde žádný domov neměla, ne skutečný. Snad se dalo tvrdit, že otcova jeskyně v horách je domovem, ale ta také byla kdovíkde.
"Já..." Odine se zarazila - vlastně nevěděla, jak to vysvětlit. "Ne. My jsme byli s mým otcem a s bratrem u Smrti. Měli jsme se vrátit k otci, jenže já se najednou ocitla tady," vysvětlila nakonec s očima lehce přimhouřenýma, protože se to sama snažila pochopit. "Nevím, kde jsem, ani kde je má rodina," řekla vlkovi, který ji možná vezme na milost, když zjistí v jaké je situaci. Rozhodně to neznělo dobře, když to Odine řekla nahlas. "Nevíte, jestli je odsud Smrt daleko?" ptala se s jistou nadějí, že ji třeba jen poslala pár metrů pryč - třeba aby se pobavila - jenže měla pocit, že tenhle les vypadal úplně jinak. Ne, docela určitě nemohl být poblíž. Navíc tu bylo o něco málo tepleji.

Loterie 2/5

Odine nebyla zvyklá být sama. Vždy kolem sebe měla přinejmenším Yggiho a ten tu teď nebyl. Neměla ani čas se bát vlka, který se po ní ohnal zuby, protože byla přesvědčená, že tu Yggi někde musel být... ne? Kde se to jen octla?
Podívala se na vlka, kterému se sice omluvila, ale vlastně se nemohla soustředit na nic jiného než na obavy kvůli tomu, že nevěděla, kde je. A byla sama. Co teď měla dělat?
"Většinou ne," připustila a oklepala se. Dívala se na vlka, který na ní vyjel, ale uvědomovala si, že jí to vlastně bylo jedno - trochu jí to zamrzelo, protože to rozhodně byla její chyba, ale myšlenky se jí točily jen kolem bratra, který byl kdovíkde. Možná ho měla zkusit najít, jenže ani nevěděla, kde je.
"Asi jo," kývla nakonec a protáhla si packy pohnula hlavou. Nic jí nebolelo, ale možná to také bylo tím, že byla v šoku z toho všeho. "A vy?" zeptala se vlka, protože cítila trochu výčitky z toho, že do něho tak ošklivě vrazila.

//Teleport ze Staré zříceniny
Loterie 1/5

Ozvalo se puf - a nebo se neozvalo vůbec nic a Odine si to jen představovala ve své hlavě, když náhle zmizela z jednoho místa a objevila se na druhém. Mlha zmizela, bílo však bylo stále. Sněhu byla hromada a ona spadla přímo do závějí. Naštěstí do nich nezapadla, přeci jen už byla větší, ne úplně malé vlče, ale ještě ani ne dospělá. Něco mezi.
Teprve, když se rozhlédla jí došlo, že je sama. Necítila poblíž Yggiho ani otce a les, který se před ní otevíral byl prázdný. V tu chvíli se jí zmocnila panika. "Yggi?!" zavolala, ale odpovědí jí bylo jen duté ticho. Odine věděla, že by měla být klidnější, že by měla najít úkryt a vymyslet, co dál, jenže byla sama. Jak by mohla sama přežít? Možná nebyla vlče, ale sotva se o sebe svedla postarat úplně bez pomoci - jen těžko však mohla nožkám poručit, aby se zastavily, když se rozběhla sněhem napříč lesem jako by doufala, že se jen spletla a že byla jen kousek od svého bratra a otce-
Au! Odine nedávala pozor a narazila čumákem přímo do cizince. Spadla na zadek - a zadívala se na cizince, kterého vyrušila od jídla. Jak ho mohla přehlédnout? Nakonec to nebylo tak těžké - Odine byla vyděšená a její nepozornost vyrušila vlka, který náraz nejspíše také nečekal. Odine se přeci jen přiřítila odnikud.
"Omlouvám se," řekla cizinci, když se sebrala a zvedla se na všechny čtyři. "Neviděla jsem vás," dodala - což byla pravda - i když byl zrzavý vlk široko daleko jediný.

ID - M01/Neviditelnost – 20 křišťálů + 200 oblázků
ID - M01/Elektřina - 20 křišťálů + 200 oblázků
ID - M01/Bolest - 20 křišťálů + 200 oblázků

ID - M02/Neviditelnost 4* - 120 drahokamů
ID - M02/Elektřina 4* - 120 drahokamů
ID - M02/Bolest 4* - 120 drahokamů

ID - M03/Neviditelnost 5* - 250 drahokamů
ID - M03/Elektřina 5* - 250 drahokamů
ID - M03/Bolest 5* - 250 drahokamů

ID - M06/Amati Fratelli – 43 křišťálů + 500 oblázků

Popis speciální magie:
Odine měla od narození silnou citovou vazbu ke svým bratrům, a snad proto dostala od Smrti dar, který lze snadno zneužít ke zlu. Odine umí manipulovat se vzpomínkami a myšlenkami svých bratrů, její moc se však neomezuje jen na manipulaci, která vychází z magie loutkáře se kterou se narodila. Dovede je vycítit, ať jsou kdekoliv, cítí s nimi skoro fyzické spojení. Dokáže je vypátrat a svede s nimi i komunikovat, tato komunikace je však omezená, protože jí její bratři nesvedou odpovědět zpět.

DOHROMADY: 103 křišťálů + 1100 oblázků + 1110 drahokamů
Uplatňuji 75% slevu na nákup: 26 křišťálů, 275 oblázků + 278 drahokamů

//Severní Galvatar
Loterie 3/5

Odin svá vlčata nechal, aby si cestu ke Smrti našla sama. Odine kráčela vedle svého bratra, který byl napjatý – i Odine začala být nejistá s každým dalším krokem. Všude byla vysoká vrstva sněhu, ale Odine s Yggim už nebyli tak malí, aby se v něm ztratili – to hrozilo s mlhou, která houstla více a více až si Odine neviděla ani na špičku čenichu. Všude kolem ní bylo bílo a ona ani nevěděla, jestli jde správně. Teprve v tu chvíli pocítila opravdu hrozivý strach. Možná se měla bát od začátku, možná měla udělat něco jinak, ale šla dál – neměla zkrátka na výběr.
"Yggi!" zavolala Odine a na jejím hlase byl patrný strach.
"Yggi, Yggi, Yggi," ozvalo se zpátky jako ozvěnou a Odine strnula. Zvuk bratrova jména byl doplněn cvakáním drápků o kámen - Odine však stále neviděla nic než bílo.
"Vypadám snad jako Yggi?" zeptala se Smrt posměšně, když se vynořila z té bílé prázdnoty. Byla černá jako noc a proti svému okolí byla v děsuplném kontrastu. Odine už litovala, že se sem tolik chtěla podívat, ale nedala to na sobě znát.
"To ne..." připustila maličká a Smrt se ušklíbla: "zato ty vypadáš jako moje večeře," opáčila a cvakla zuby.
Odine zvedla hlavu a narovnala se. Chvíli mlčela - bylo znát, že úporně přemýšlí, co řekne. Její mlčení nebylo tak dlouhé, aby to Smrt znudilo.
"Myslím, že ne," řekla Odine nakonec.
Smrt se krátce a ostře zasmála. "Tak ty myslíš Odvaha ti nechybí, na to, že vypadáš jako zákusek," prohlásila Smrt, ale Odine se nedala. Věděla, jak se chovat.
"Myslím, že bych vám nechutnala, paní Smrt. Já jsem samá kost a kůže," namítla Odine úslužně a zase hlavičku sklonila. "Můj otec říkal, že jste příkrá, ale že jen díky vaší laskavosti získal mnoho magií," pronesla vlčice. Bylo vidět, že se Smrti v oku zaleskl zájem - přeci jen si jí dalo něčím získat a tím byla úslužnost a vemlouvavost.
"A čí tedy jsi?" zajímala se Smrt.
"Můj otec je Odin. Čeká na nás jen kousek odsud," vysvětlila Odine.
"Na vás?" ptala se Smrt, ač dobře věděla, že ještě jedno vlče vstoupilo do její zříceniny, jen je svedla obratně rozdělit.
"Ano, na mě a na mého bratra Yggiho. Někde tady bude, jen se mi zatoulal v té hrozné mlze,“ vysvětlovala vlčice překotně a rozhlédla se, ale její bratr nikde nebyl. Doufala, že je v pořádku, jen se musela vymluvit z tohohle.
"Máš o něj strach? Přišli jste k všemocné Smrti, co jste čekali, že se tu stane? Že vás přivítám s otevřenou náručí?" ptala se Smrt pobaveně, ale co si asi tak mohla vzít na malém vlčeti? Měla pravdu, byla maličká, nemohl jí být ještě ani rok.
"Mám o něj strach. Není dne v mém životě, kdy bychom nebyli spolu," řekla Smrti. "A já k tobě přišla, protože mám kamínky a drahokami. Můj otec říkal, že když ti je přinesu, snad bys pro mě mohla něco udělat," řekla Odine tiše a tvářila se jako to nejmilejší vlčátko pod sluncem. Smrti se zelené oči zaleskly zvědavostí a jistou touhou po oněch zmíněných drahých kamenech.
"Inu, snad se s bráškou zase někdy setkáte," ušklíbla se Smrt se svými vlastními plány. "A co tedy chceš, dítě?" ptala se jí otráveně. Tentokrát se v očích zalesklo Odine.
"Chci být silnější," řekla malá vlčice Smrti, které se tlama roztáhla v děsuplném úsměvu.
"Tak silnější?" mlaskla Smrt a ušklíbla se. Odine přikývla.
"Ano, prosím. Chci být silnější. A vím, že tady není nikdo jiný, kdo by mi v tom pomohl," řekla jí - to myslela ve vší vážnosti.
"V tom máš pravdu. Už teď však cítím, že se ti to přání plní. Uvidíme, co s tím svedu udělat já. A uvidíme, jestli ti to k něčemu bude," dodala smrt úlisně a když se znovu ztratila v mlze, spolu s ní se ztratila i malá vlčice. Neozvalo se vůbec nic - Odine prostě zmizela.

//teleport do Klimbavého lesa

//Armanské hory
Loterie 2/5

Odine svého otce poslouchala, protože o magiích zřejmě věděl hodně - nebo alespoň dost na to, aby to Odine vsakovala jako houba. Byly to znalosti, které jí nikdo jiný dát nemohl. A ona je chtěla všechny. "To je spoustu magií," zamumlala si Odine pro sebe - ale vlastně nevěděla kolik vlk magií může mít a jestli vůbec existuje nějaké omezení. Hodně nad tím přemýšlela - a rozhodla se, že Smrt nakonec požádá o totéž oč požádala Vlčíška. Chtěla být silnější. Možná jí Smrt mohla pomoct? Samozřejmě to znělo děsivě, ale ona zjistila, že se nebojí - i když možná velmi brzy změní názor.
"Aha," prohlásila Odine zamyšleně - měla madre vůbec nějakou magii? Urputně si snažila vzpomenout si jakou barvu očí madre měla, ale... zjistila, že si nevzpomíná. Ať už tedy měla barvu jakoukoliv, o magii to nic nevypovídalo - asi. "Třeba ani žádnou neměla," prohlásila, ale nezáleželo na tom. Ona jí mít bude, protože pro to udělá všechno. Chtěla být silná, tak jako její otec.
Život, hm, k tomu asi také budu muset jít? Když taky dává magie, říkala si Odine, ale nějaké přebarvování se jí moc nezdálo. Líbil se jí její kožíšek takový, jaký byl. "Tak se pak podíváme i k Životovi, chci vidět všechny magie!" řekla svému otci a tak trochu doufala, že na ní kvůli tomu bude hrdý. Říkala si, že byla škoda, že se její magie nemůže projevit teď, protože závan odvahy zmizel ve chvíli, kdy Odine vykročila ke stavbě o které padre řekl, že tam sídlí Smrt. Jít s nimi nechtěl, ale říkala si, že kdyby něco, tak je ochrání... ne?

//Stará zřícenina (přes Jedlový pás)

//Dlouhá řeka
Loterie 5/5

Otec se pustil do demonstrace svých magií - bylo evidentní, že se jimi chtěl chlubit. Znovu je přinutil zastavit a znovu se rozběhnout. Ten pocit Odine znala, a přesto jí to znovu překvapilo. Nebylo to nic příjemného - mohla jen vlastní vůlí stáhnout uši dozadu, ale vzdor byl proti otci marný - přesto to bylo lepší než poprvé. Nebylo to nové, nebylo to tolik děsivé. Šlo to. Navíc si o ukázku ostatně i sami řekli, a tak jim otec vše ukazoval. "A tohle... tohle můžeme umět také? Dá se nějak poznat, jakou budeme mít magii?" zajímala se Odine - protože to chtěla také! Chtěla to tak moc, ta touha po magiích a po moci byla i u tak malého vlčata překvapivá, bylo to však dáno tím, že byla fyzicky menší a slabší než bratři. Chtěla se jim vyrovnat, a tak uchváceně sledovala vše, co jim otec ukazoval, nejvíce se jí však líbila ta magie, která přikazovala. Kdyby to uměla, jak snadné by bylo přikázat Dantemu, aby nikam nechodil! Bylo by to perfektní! Už by si na tetu ani nevzpomněl, kdyby chtěla. A mohl by být s nimi. Na to si ale musela ještě počkat.
Elektřinu už znala, ale líbilo se jí, jak otci ježila srst. A vytahovat vodu ze země? To se jevilo užitečné. "Takže i oheň se dá ovládat," pokývala si pro sebe hlavou zamyšleně.
A pak přišla na řadu neviditelnost! To bylo něco skvělého. Otec nejprve zmizel sám, a pak zmizeli i oni! Najednou tam prostě... nebyli! I když celou dobu stáli na místě?! To Odine naprosto fascinovalo! Tak tohle bylo nejlepší. Umět prostě zmizet a jít, kam se mi zachce!

//Severní Galvatar

Loterie 5/5

Odine se rozhodla trochu projít. Otec s Yggim byli jen o kus dál a jí se podařilo uprchnout před dohledem svého bratra, který byl všudypřítomný. Hlídal jí snad na každém kroku jako by se snad bál, že mu zmizí stejně jako Dante - to samozřejmě v plánu neměla. Nehodlala se nikam vypravit. Byla spokojená tam, kde byla - s ním a s otcem po boku. Její fixace na bratra byla asi trochu nezdravá, ale nic na jejich rodinných vztazích nebylo normální. Myslela na Danteho, který byl bůhvíkde. Chyběl jí, ale bála se o tom s Yggim mluvit. Bála se, že přejal otcův názor a teď jejich mladším bratrem pohrdal. Doufala, že tomu tak nebylo. Slíbili si, že budou všichni vždy spolu, ne? A pro Odine to stále platilo, nechtěla svého mladšího bratra zatratit. Nevěděla, co jim budoucnost přinese, ale ač čas plynul, zdálo se, že dospívali jen velmi pomalu. Věděla, že tímhle tempem léto přijde až za mnoho let (ač to samozřejmě byl nesmysl, ale Odine to tak prostě cítila - byla netrpělivá). Nezbylo jí nic jiného, než naděje, že se setkají ještě dříve.

Odine was confused. Everything in her life seemed to be changing in a way that was incomprehensible to her. The she-wolf was still small, and so it made sense that she sometimes groped for things that other, more experienced wolves would probably find understandable, but she had been through a lot in her seven months of life.
Unlike other wolf cubs, she had gained a father she feared and who was now the center of her life, having taught her and Yggi magic and even protected them in his own way. And the mother she adored? She was gone. Where? No one knew. Her father didn't care, and Odine found that she didn't really care either. The only thing that bothered her was Dante.
Dante had ended up with an aunt who was quite disturbing to the little wolf girl. She was the complete opposite of a madre... that is, a mother who was speechless and didn't tell them more than was strictly necessary. Zia Lia, on the other hand, told them too much. The threatening words were still swirling in her head, and it bothered her even more that Dante had chosen her over them. And his father would take care of him just as much as he would take care of them! He'd said so himself. Their father was good, their father protected them, and Dante had chosen the she-wolf who threatened to burn their eyes out rather. Poor Dante. What was he doing and where was he? Was he in the Willows? Odine was probably the only one who was worried about him because his father wouldn't even hear of him, but that was normal. He wasn't his, as he put it. But Yggi wanted him back as much as she did. They must have worked it out somehow. It had to work somehow! And that was exactly why she needed her magic.

Odine teprve vše poznávala. Tohle byla její první zima a ona se všemu teprve učila. Vše bylo nové, lesklé a zajímavé. Odine vzpomínala na chvíle, kdy se setkala s Jasnavou u jezera, protože jí stále leželo v hlavě to klouzání na ledě, které jí učila. Nesmírně jí to bavilo a ač přemýšlela nad tím, jak zvláštně se na ní Jasnava dívala, když jí vykládala o své rodině – ve skutečnosti byla Jasnava zděšená – stejně jí zbyla příjemná vzpomínka.
Odine tehdy pozorovala, jak Jasnava hladce klouže po zamrzlém jezeře. Tehdy se s jistým přesvědčováním rozhodla, že se chce naučit klouzat stejně jako Jasnava.
Jasnava Odine ukázala, jak správně rozložit váhu těla a jak vnímat led pod tlapkami. Pomalými a jistými pohyby Odine začala napodobovat Jasnavu, která jí zezačátku vozila za sebou, když se držela jejího ocasu. První pokusy byly nejisté, ale postupně získávala sebevědomí. Jasnava byla trpělivá učitelka a vedla Odine k tomu, aby se zvládla klouzat sama. Odine to zkoušela a padala, nevzdala se. Na to byla moc tvrdohlavá.
Od té doby už uplynula nějaká doba a Odine si říkala, že to musí vyzkoušet znovu.
Nebylo nic jednoduššího než se vydat k zamrzlému jezeru, když byli s otcem kousek od něho. S jistotou, kterou jí Jasnava dodala, Odine vstoupila na led.
Yggi stál na břehu jezera a bedlivě sledoval každý její pohyb. Byl připraven zasáhnout, kdyby se cokoliv stalo. Jeho ochranitelské instinkty byly silné a nikdy by nedovolil, aby se Odine něco stalo. Yggi ji bedlivě sledoval s touhou chránit její nevinnost a nadšení. Oba už však byli poznamenaní životem – a to jim ještě nebyl ani rok.
Odine to celé vydržela docela dlouho. Klouzala se s radostí, kterou pro vlčici s tak jemným jižanským kožíškem nebyl úplně typický, dalo se však říct, že klouzání na ledu se stalo jejím novým oblíbeným způsobem trávení času – minimálně v zimě, říkala si, by to byla zábavná kratochvíle. Škoda, že nikdy jindy led nebyl, říkala si.
Byla vděčná Jasnavě za to, že jí vůbec napadlo jí něco takového naučit. Věděla, že to nebylo samozřejmé, zvlášť protože Odine k ní nepatřila. Uvědomovala si, že se o ní vůbec nemusela zajímat a nechat jí ve sněhu samotnou. Díky Wylanovi věděla, že ne všichni vlci jsou jako její rodiče, kteří byli jejím hlavním handicapem. Její rodiče byli komplikovaní a dost možná vůbec žádná vlčata mít neměli, ale Odine a její bratři se narodili a byli tady – už to nešlo vzít zpět a ač si o otci ze začátku mohli myslet cokoliv, nakonec se ukázalo, že na něho byl docela spoleh. Docela. Odine si chtěla zasloužit jeho obdiv a také jen kvůli němu se tak moc snažila zlepšit svou fyzickou zdatnost. Uměla lovit ryby a ač tušila, že jinak z ní lovkyně asi příliš nebude, rozhodla se zdokonalit ve všem ostatním.
Každý den toužila po magiích. Magie byly něco, co jí lákalo ze všeho nejvíce. Nacházela v nich mnohem větší moc než ve fyzickém lovu, který si zatím neuměla ani představit. Viděla záblesky, otec je to trochu učil, ale ona na to nebyla. Yggi se do těchto věcí hrnul mnohem více než ona a Odine mohla jen doufat, že existuje nějaká magie, která chytí králíka za ní – otec se však o ničem takovém nezmínil. Byla to škoda, protože to bylo zrovna něco, co by se jí hodilo.
Kdyby tak měla nějakou zvláštní moc, říkala si, protože to bylo opravdu něco v co doufala. Věděla, že Smrt nebyla přátelská, ale snad by jí o něco takového mohla požádat, až se tam konečně vydají. Mohla doufat, že to bude brzy. Věděla, že fyzicky nikdy nebude nejsilnější. Magie měly být její cestou.

Přidáno.

Loterie 2/5

Odine na bratra jen přikývla - a nemuseli ani čekat dlouho, protože otec se objevil záhy. Odine zvedla hlavu a zadívala se na něho, jak se blížil jejich směrem. Kdy se jen stalo, že se ho přestala bát? Ptala se sama sebe. Dokonce ho snad vyhlížela, těšila se z jeho přítomnosti. Nebyl to nejlepší vlk, to asi ne, ale byl něčím o čem Odine měla jen velmi malé povědomí. Byl rodinou, byl jejím domovem, tak jako Yggi, tak jako Dante. Matku, jak si malá vlčice uvědomila, ze svého vědomí zcela vypustila, tak jako ona vypustila je. Nebo opustila. Nakonec zapomněla i na Danteho, kterého nechala samotného. Nejraději by se ho vydala hledat, ale říkala si, že s otcem je jim teď lépe. A pokud měl otec pravdu, pak je s matčinou rodinou, což sice nebylo nejlepší, ale byl v bezpečí. Snad.
To, co odmítala akceptovat to, že by byl Dante neschopný. Ne, všichni věděli, že to ona nebyla příliš zdatná. Matka musela mít jiný důvod, jen Odine už zkrátka nezajímal.
Odine chtěla Danteho omlouvat, ale nakonec to neudělala. Věděla, že otec by to nikdy nerespektoval. Navíc mu řekl krysa. To se nelíbilo ani Odine, protože Dante nevěděl, že otec byl nakonec dobrý. Lepší, než kdy byla madre. Matka. Teď už to byla jen matka.
"Ta vlčice byla dost hrozná," přisvědčila Odine. "Vrba asi nebude tak dobrá," dodala zamyšleně a zatěkala pohledem k Yggimu, jestli s tímhle názorem souhlasí. Měli se tam tedy vůbec vypravovat?
"Také mám kamínky," kývla Odine a zvědavě se podívala po bratrovi, který se hned chopil toho, aby vyzval otce k tomu, aby jim předvedl magie. "Viděli jsme dvě," připomněla mu. "Ještě ten blesk. Je toho více? Co všechno může vlk umět, otče? Znáš všechny magie?" zajímala se hned a oči jí zářily. Chtěla vědět, co nejvíce. Zvlášť, pokud Smrt nebyla daleko.

//Armánské hory

//Sráz
Loterie 5/5

Společně s Yggim šli napřed - ač poněkud neúmyslně. Padre se někde zdržel, uvědomila si Odine, když neslyšela jeho odpovědi na jejich všetečné otázky. Chtěl je přeci někam vzít, ne? Tak kde byl?! Odine se rozhlížela kolem dokola. Říkal přeci, že půjdou tudy? Dokonce vykročil tímhle směrem. Neměli by se tedy vrátit.
Odine však nebyla sama. Byla s Yggim na kterého se mohla vždy spolehnout. "Jsme sami," poznamenala překvapeně a znovu se rozhlédla. Nechtěla se vzdalovat, s Yggim se přeci jen shodli, že je pro ně lepší, když budou s otcem. "Co teď? Chceš tu počkat?" ptala se ho, ale to jen protože by sama nikdy nikam nešla. Když nebyli s otcem, měli na výběr veskrze tři možnosti - mohli se vydat do Vrby, nebo do jiné smečky, nebo vlastně kamkoliv, nebo tu mohli čekat, až se k nim otec přidá. Odine sama nevěděla, co chce, ale získala k otci náklonost, kterou sama neuměla vysvětlit. Toužila po jeho pozornosti. A tak trochu tajně doufala, že se Yggi rozhodne počkat.