Příspěvky uživatele

< návrat zpět

16. Dováděj ve sněhu

//Asgaar

Odine to nedalo. Šli za otcem, který si něco mumlal a vedl je směrem k domovu – alespoň podle toho, co nakonec říkal. V jeho úkrytu se narodili… a to byl tak blízko? Bylo to celkem matoucí, ale spoléhala se na Yggiho, nakonec by však našla cestu i ona sama. Nebyla tak neschopná, dokázala si to, když se setkala s Cyrilem. Možná jí vymáchal v jezeře, ale postarala se o sebe!
„To je dobře?“ zeptala se Odine brášky, protože jí nepřišlo jako zvlášť dobré, že byli blízko. Znamenalo to, že by je padre našel – a ona si začínala myslet, že nechtěla, aby je padre našel. Ano, byli malí a asi by se o sebe jen tak nepostarali, ale… v té smečce by jim možná bylo dobře. Wylan vypadal přátelsky.
Odine viděla, že Yggi také ochutnával vločky, které se snášely z nebe. Bylo to perfektní! Yggi musel její názor jistě sdílet!
Otec byl daleko před nimi, a tak si dovolila do bratra šťouchnout, a pak… pak na něj hodila packou sníh! Věděla, že asi neměla, ale nemohla si pomoct! Chtěla si trochu hrát, vždyť byla stále ještě malé vlče, které si chtělo především hrát. A tak, když do brášky šťouchla, sama padla do nového poprašku sněhu, který byl větší a větší, jak postupovali více do hor. Válela se ve sněhu jako kdyby zapomněla chodit. Dosud netušila, že to znamenalo to, že jí kožíšek pořádně promokne, ale nad tím zatím nepřemýšlela – navíc padre přeci říkal, že byli ze severu. A sever asi znamenal sníh?

//Vallhalla

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Odine se otce bála. To byla emoce, kterou chápala ze všeho nejlépe a zcela vysvětlovala vztah k Odinovi. K vlkovi, který dal své dceři své jméno – ani to však Odine dosud netušila. Nevěděla, jak se její otec jmenuje, ani nevěděla, že byli ze severu. Měla jen matnou představu, co sever byl. Jak nad tím však tak přemýšlela, pochopila, že k otci cítí ještě něco. Byla to rostoucí nenávist, kterou svým chováním dnem za dnem přiživoval. A nepochybovala o tom, že Yggi to cítí stejně.
Přesto však nastala zima. Koncept, který letní vlčí slečna dosud nechápala. Sníh a vločky byly její mysli vzdálené, a tak, jak následovala svého otce, bílé cosi, co se začalo snášet z nebe, bylo v její mysli nepochopitelné. Nebyl to déšť, tohle bylo něco nového.
Odine se nebyla zvyklá před otcem projevovat, ten se však jejím směrem ani nepodíval. Šel před nimi a očekával, že ona půjde za ním. Neviděl jí, když zvědavě otevřela tlamičku a chytala vločky na vyplazený jazyk – bylo to chování, které by nikoho u vlčete nepřekvapilo, jenže Odine se nikdy příliš jako vlče chovat nemohla. Otec od ní očekával – pokud jí tedy vůbec vnímal – jen dokonalost. Bezproblémovost. Nebyla zvyklá prostě… blbnout. Ne skutečně. Nikdo z nich toho za svůj krátký život příliš nestihl.
A tak Odine, vědoma si toho, že se padre nedívá, poskakovala ve sněhu a chytala vločky, které se ukázaly být jen… vodou. Jak to? To sama nechápala. Musela to být dozajista nějaká magie! Yggi na ní koukal, ale její hrou se strhnout nenechal – i ona se nakonec uklidnila. To, protože se bála, že se otec ohlédne. Ale… ochutnat vločky za to stálo.

//Vyhlídka

Listopad 10/10

Možná se trochu ztratila. A nebo cesta vedla trochu jinudy, než si pamatovala. Hm, to asi bylo ono. Musela jen najít správnější cestu. Otec jí tu sice klidně mohl nechat, ale pochybovala o tom. Tedy... pochybovala o tom, že by to Yggi dovolil. určitě by padremu nedovolil, aby se zdejchnul, když tam nebyla s nimi. Dost možná si padre ani nevšiml, že byla pryč. Zase tolik ho nezajímala, to byla pravda.
Nakonec se jí cestičku od jezera přeci jen najít povedlo. Běžela rychleji. Přeci jen se zalekla toho, že by mohla přijít pozdě. Na co? To už dávno sama nevěděla. Padre byl prostě v její mysli hrůzostrašným vládcem všeho, kterého nemohli nijak porazit. Snad jednou... jak říkal Wylan.

Listopad 9/10 | Wylan

Odine měla spoustu otázek - a Wylan jí poskytl spoustu odpovědí. Ukázal se jí jako vlk, který byl laskavý a starostlivý. Bylo to něco, co neznala. Nepotřebovala všechny odpovědi na své momentální nápady. Potřebovala pochopení a jistotu. A Wylan jí ukázal, že vlci jako její otec nebyli to jediní, co pro ní muselo být tím jediným, co znala. "To nevadí. Já ti to kdyžtak všechno povím, jestli se zase potkáme," slíbila Wylanovi.
"No... moji rodiče jsou asi trochu divní," řekla mu a ohlédla se, vědoma si toho, že už bude muset jít. Bude to lepší.
"No, snad už to bude brzy. Já už stejně radši půjdu, kdyby mě padre hledal," poznamenala. "Tak ahoj," rozloučila se a vydala se směrem, kterým zhruba přišla.

Listopad 8/10 | Wylan

"To se doufám nestane! Chtěla bych mít pěkné oči," zopakovala znovu. Asi to byl první náznak marnivosti u malé Odine. A nebo to byla jen známka vlčátkovské zvědavosti. Zajímalo jí, jestli díky těm očím také vidí trochu jinak. Hm, to byla ale zajímavá otázka! "A to vidíš bíle, když máš bílé oči?" zajímala se, to prostě byl jen takový nápad. "Hm, a můj padre je normální? Jestli ne, tak jsme asi vyrůstali stejně," prohlásila zamyšleně, protože takhle seriózně uvažovala. "Ale doufám teda, že já budu vědět, jakou magii mám," dodala rychle.
"Ano, máme bratra. Danteho," kývla hned Odine hlavou a zavrtěla ocáskem. Po Dantem se jí náramně stýskalo! Kdepak asi byl? A co dělal? "Ne, to ne, Dante nezlobí! Nevím, ale padre ho prostě nemá rád. On je matčin a my jsme padreho," vysvětlovala mu Odine.
"Vážně? Dospělá? Kdy?" nechápala a kulila na Wylana oči. To jí opravdu zajímalo. "A to pak budu moct od otce pryč?"

Listopad 7/10 | Wylan

"Počkej, to znamená, že bych je mohla mít zlaté i potom, až vyrostu?" vykulila na něho Odine oči a zamračila se. "To se mi teda vůbec nelíbí. To nechci," zabručela. "Můžu nějak udělat, že to tak nebudu mít? Protože já bych chtěla nějaké vážně hezké oči," vysvětlovala mu překotně. "Jak to? To ti nikdo neřekl o magiích?" ptala se ho - a tak nějak si uvědomovala, že by na tom byla stejně, kdyby tu nenarazila i na jiné vlky než byl její otec a madre. Ještě, že tu byli i vlci, kteří jí sem tam něco vysvětlili.
"Je na nás hodně přísný. Když k nám přišel, tak mi řekl, že když nebudu poslouchat, tak mě nechá v lese. No a mého bratra, Danteho, nechal někde ve skalách," vysvětlila mu. "On je tam tedy s naší madre, ale... už jsem ho dlouho neviděla," posteskla si, ale nakonec přikývla. "Lepší," souhlasila.

Listopad 6/10 | Wylan

Odine se Wylanovi příliš věřit nechtělo, přesto přeci jen nakonec přikývla. "No, to mi tedy nepřijde. Trvá to celou věčnost!" postěžovala si. "A jak zjistím jakou magii mám? Pozná se to podle očí? Ale ty moje jsou pořád stejné! Nejsou tak pěkné jako třeba tvoje," řekla mu zamračeně. No a právě proto tu magii chtěla už teď! Bude mít pak také pěkné oči? Doufala v to... "A to na to přijdu jen tak? Až budu velká?" ptala se dál - to, protože tyhle otázky nikomu jinému klást nemohla.
Odone se nejistě ošila, když mluvili o jejím otci, a pak přikývla - jen trochu, skoro nepatrně. "Občas," připustila. "On je občas... vážně moc přísný a děsivý," přiznala. Ani nevěděla, jestli může. Přímo se bála, že otec je kdesi za ní - a všechno to slyší. To už jí však zaléval příjemný pocit, který v ní Wylan vyvolal. A ona na otce docela zapomněla.

Listopad 5/10 • Wylan

Odine si z Cyrila vlastně nic nedělala. Bylo to divné? Podle toho, jak se Wylan tvářil asi ano. Nejistě na něho pohlédla. "Ono to nebylo tak zlé. Byl to otrapa," ujistila ho. Skoro jí připadalo, že to brala více v klidu - asi neměla, přeci jen jí asi vážně hrozilo nebezpečí, ale byla v pořádku. Říkala si, že to bylo přeci jen to nejdůležitější. "No, neublížil mi zase tolik. A pak zas šel," ujistila Wylana - nemělo to být naopak? Asi byla po setkání s otcem už prostě otrlá.
To, co Odine opravdu rozesmutnilo byl fakt, že musela čekat několik měsíců. "Hm, to je škoda, že to nebude zítra. Vůbec se mi nechce takhle dlouho čekat!" postěžovala si. "A to budu moct dělat tohle všechno?" zajímala se. Ta myšlenka jí nesmírně lákala. Ani nevěděla, co chtěla dělat dřív! Možná nechat růst trávu? Nebo se hrabat někomu v myšlenkách? Kéžby tak věděla, co si myslí Padre!
Odine však sledovala, jak Wylan přejímá její emoci - a skoro se roztřásl. Asi to pro něho muselo být stejně silné jako pro ní. Nejistě na Wylana pohlédla. "To bylo poprvé, když jsem viděla svého otce," vysvětlila mu. Přeci jejího otce viděl - jen ho neviděl tak děsivého jako ho viděla ona.

Odine se zachovala podle očekávání - posadila se vedle bratra otci k nohám a nedala na sobě nic znát, tak jak to otec vyžadoval. Nelíbilo se jí to, ale co měla dělat? Doufala, že Wylan pochopí, že taková nechce být, že je... třeba... třeba nějak zachrání? Vyslala k němu jeden pohled, kterého si padre snad nevšiml, byl však příliš zabrán do sebe. Odine byla překvapená ze slov, která mu vycházela z tlamy, protože nezněl jako vlk, kterého měli tu čest poznat. Mluvil a mluvil a jeho slova nezněla příkře ani ledově chladně. Proč tak tedy mluví s námi? Když to umí jinak...
Odine byla našponovaná, čekala, co se z téhle situace vyvine - všimla si však bráškova pohledu i jeho pomrkávání. Mrkla na něho zpátky, aby ho uklidnila. Chápala tuhle jeho komunikaci a rozuměla jí lépe, než snad měla. Ptal se jí. A ona mu nemohla odpovědět jinak, než že tohle musí přečkat. Museli, nic jiného jim opravdu nezbylo. Sklonila hlavu, protože neměla co by řekla - nikdo to ani nechtěl. Strach však ke svému překvapení necítila. Byl to hněv, který se rozléval jejím nitrem? Možná...
Jak padre mohl říkat, že měli domov? Vždyť mířili pryč z místa, které domovem nikdy skutečně nebylo... Jsme ze severu? Ta informace Odine překvapila. Opravdu byli ze severu? A co to vlastně znamenalo? Byla to také smečka? Nemohla se však ptát a prokázat před otcem neznalost. Wylana by se možná zeptala, toho ano, ale před otcem? Nikdy.

Listopad 4/10 • Wylan

Odine nad tím jen mávla packou jako by o nic nešlo. No, přeci jen se vlastně nic nestalo. "No, hodil mě jenom na kraj. A pak mě trochu vymáchal, ale nakonec mě vytáhl," vysvětlila mu a přihlížela jeho zhrozenému výrazu. To se nesmělo? K ní se nikdo příliš laskavě nikdy nechoval, a tak to zkrátka nevěděla. Její padre nebyl zrovna milý a laskavý tvor a madre... no, madre prostě byla.
Nadšeně však sledovala, jak Wylan hýbe s větvičkou. Byla skloněná a sledovala, jak s ní jen tak hýbe. To chtěla umět taky! Bylo to úplně neuvěřitelné! "No páni!" pronesla nevěřícně a zavrtěla ocáskem - na jeho otázku hned nadšeně kývala.
"To je ale škoda, že jsem ještě malá. A kdy budu dost velká? Bude to... třeba zítra?" ptala se, protože magie jí nesmírně zaujaly, ale ve svém nitru, jak říkal Wylan, vůbec nic necítila.
Snažila se soustředit, když mluvil o tom, co měla zkoušet. Dobře, tak emoci. To znělo lehce! Výrazná emoce byla, když se poprvé setkala s otcem - byl to strach, který neuměla vymazat z mysli. Vybavovala si ho perfektně. Zaujatě sledovala, jestli to Wylan pozná.

Listopad 3/10 • Wylan

Odine přikývla, aby si vlkovo jméno jasně zapamatovala. Možná ho přeci jen říkal? Znělo trochu povědomě, jenže v té chvíli to na ní bylo příliš - tolik vjemů! Přeci jen se ztratili - a také trochu doufali, že je někdo skryje před otcem, což se... tak docela nestalo, ale naději alespoň na chvíli měli. Wylan, to si bude určitě pamatovat!
"Jo! Byl hrozně zlej a starej a ještě mě hodil do jezera," postěžovala si, ale to jen protože toho vlka nemohla dostat z hlavy. Až ho znovu potká, tak mu ukáže! "A jo, rozhodně jsi lepší společnost!" přikývla a zavrtěla ocáskem jako by si nemohla pomoct.
"Páni," vydechla Odine - to si musí zapamatovat a pak o tom říct Yggimu a Dantemu. Určitě o tolika magiích nevěděli! "To zní suprově! Ukaž to s klackem!" požádala ho Odine a dívala se na větvičku před sebou. "Aha, takže králík může být i věc, co není králík," přikývla a dívala se na ten klacek. No vážně, ani trochu nevypadal jako králík a evidentně jím byl. Zajímavé! "No, tak když mi neublížíš, tak můžu být králík já," navrhla mu, než se zamyšleně zeptala ještě na něco, co jí zrovna napadlo: "A jak takovou magii poznáš? A mám jí také?"

Listopad 2/10 • Wylan

Odine celkem zřetelně viděla, že toho vlka poněkud vystrašila. Jak si jen Yggi mohl myslet, že byl nepřátelský a chtěl jim ublížit? Jí připadal... převelice bezpečně! Rozhodně více, než jejich otec - a tak snad proto se Odine nebála, když s vlkem mluvila. Už ho znala. "Odine," kývla. "A ty se vůbec jmenuješ jak? Minule jsi to neříkal," dodala, aby zmírnila svojí neznalost. A nebo to vážně zapomněla? Bylo to asi možné, ale ta myšlenka se jí příliš nelíbila. Určitě by jeho jméno jen tak nezapomněla! Zase tolik vlků neznala. "Oni jsou tady kousek. Já se chtěla jen projít. Minule jsem tu potkala takového obřího otrapu, ale dneska je tu mnohem lepší společnost," zazubila se na vlka a podívala se na klacek, který před ním ležel.
"Pouhé?" vydechla nevěřícně. Jí to připadalo úplně nejlepší! S Yggim tomu vůbec nemohli věřit! "Jaké jiné magie? Ono jich je více?" ptala se ho hned. "A pokusný králík... to jako že toho někoho sníš?" zeptala se, protože... co jiného se asi tak dělalo s králíkem, že jo?

Listopad 1/10 • Wylan

Odine se zase jednou vytratila od své rodiny. Byla jen kousek, u toho jezera, které už docela dobře znala. A tentokrát tady narazila na někoho dalšího. Aha! Ale tohohle znám! Pomyslela si hned, když vlka spatřila. To byl ten vlk, kterého potkali, když se s Yggim zatoulali od otce do té smečky. Jak se jen jmenovala, hm? Snažila se vzpomenout, ale nevěděla - a také nevěděla, jak se jmenuje ten vlk. Řekl jim to vůbec? Ne, asi ne... jen si pamatovala, že jim jeho hlas zněl v hlavě. To byla zábava! A snad protože věděla, že vlk není vůbec nebezpečný, bezstarostně k němu došla a sledovala, co dělal.
"Není to tím, že je to klacek?" ptala se vlka zamyšleně a zamávala ocáskem, když si jí všiml. "Ahoj," zazubila se na něho.

Odine didn't know what autumn depression was, but if she did, it would be easy to say that that was exactly what she suffered from. It was hard to know if anyone would diagnose the little wolf lady with something like that, but her sadness was as deep as the deepest abyss.
It was probably because she was slowly becoming aware of the world around her and the fact that their life was not as it should properly be. She felt like all the wolves she had met saw that, but couldn't do anything about it because her parents were... her parents were the way they were. Her father had been a strict wolf who wanted control over them, guiding them to be perfect - well, not so much her as Yggi. Her existence, it seemed, was more of an afterthought. She could see that.
And her mother? Her mother was quiet and submissive, and Odine hated it. She expected her to defend them, to protect them from their father and his influence, but that wasn't happening. She seemed to be under him along with them and had to listen to him just as they had to listen to him.
What could she do about it? She knew nothing. She was tiny and weak as a leaf tossed in the wind. She could never stand up to her father, only that she was sure Yggi would never be strong enough either. All that was left was for them to escape. In the spring... in the spring they would have their chance. And perhaps when they find Willow, they will know the world as it should be. But would they still be able to adapt to it, or would they be too damaged?

Odine poznávala nové roční období. Podzim, jak se dozvěděla, byl plný barev a také chladu, kterému její jemná srst neuměla vzdorovat – byla ostatně letním mládětem a ač se jí začínala tvořit podsada, občas sem tam profoukla, ne snad, že by si mohla byť jen náznakem stěžovat, otec jim dal jasně najevo, že stížnosti rozhodně netoleruje. Malé vlčí slečně tak nezbylo nic jiného, než zůstávat tiše a poslouchat to, co jim otec přikáže. Nebylo to pro ní lehké, protože se začala projevovat její mluvná povaha a také v sobě cítila nový vzdor, který snad přišel spolu s padajícím podzimním listí.
Nevěděla, kde se v ní ten hněv na rodiče vzal. Možná to měla od Yggiho, který se proti otci také zatvrdil. Vždyť by od něho utekl, kdyby jen trochu mohl! Odine byla chytřejší, věděla, že rodiče jsou jen způsobem k jejich přežití. Až všichni tři povyrostou… mohli by se vydat do Vrby. Domů.
Odine nikdy domov pořádně neměla. Rodná jeskyně se za něj dala považovat jen stěží a s příchodem podzimu na ní doléhala tíha toho, že se neměli pořádně kde schovat. Padre je sice bral zpátky k té jeho jeskyni, ale ta se jí nelíbila. Asi proto, že to byla jeho jeskyně, jenže jak už Odine usoudila, to jediné, co jí zbývalo bylo prostě s otcem nějak vyjít, alespoň, než se všichni seberou a odejdou.
Malá vlčice měla svůj vlastní plán. Podzim, který byl kouzelný a nesmírně se jí líbil, byl měsícem učení. Musela toho pochytit co nejvíce, aby mohli zjara s bratry zmizet. Byla přesvědčená o tom, že si všichni tři poradí. Yggi byl skvělý a Dante… Dante přeci musel jít s nimi, ne? Nemluvila o tom, ne, byl to jen plán v její hlavě, ale byla si jistá, že bratři do toho půjdou také, nehledě na to, co jí řekl Cyril, ten syčák!
Pro Odine byl podzim hořkosladký, kdyby si uvědomovala ten pocit. Z malé, šťastné vlčice se stával někdo, koho jen těžko poznávala – a to nebyla tak velká, přesto se ze začátku jejího života zdálo vše zalité sluncem a teď… teď se něco změnilo. Možná to byla podzimní deprese, nebo na ní už v pár měsících života doléhal smutek, ať tak jako tak, místo toho, aby Odine skákala do spadaných listů a užívala si tak dokonalých her vlčat se místo toho octla ve světě, který měl patřit jen dospělým.
Poznávala svět, poznávala podzim i jeho zvláštní atmosféru. Neuměla mu přijít úplně na chuť. V jednu chvíli bylo zataženo a pršelo jako z konve, v tu druhou svítilo slunce a svět se zdál být zase chvíli v pořádku (možná to celé opravdu byla jen podzimní deprese, těžko říct – mohou mít vlčata deprese?).
Odine se snažila dělat, že je vše jako dřív, jenže to šlo těžko. Podzim někomu mohl připadat kouzelný, ale vlčeti, které bylo zvyklé na teploučké, příjemné léto, na modré nebe a zářivé slunce se chladnější počasí prostě nelíbilo. Otřásala se při silnějším větru a vůbec… kdo se o to prosil? Ona se chtěla vrátit do dnů, kdy nemusela nad ničím přemýšlet, kdy v její mysli žádný padre neexistoval a madre je nechávala objevovat svět kolem nich. Bylo to tak nejlepší, a přesto… přesto podzim přinesl něco, co se Odine nelíbilo. Nevěděla, jestli to příští rok bude vnímat stejně, vždyť ani nevěděla, co příští rok přinese! I to jí dělalo značné starosti. Starosti, které by jako maličká vlčice určitě mít neměla. Svět se změnil s tím, jak rostla a nelíbilo se jí to. Tížilo jí to. Chtěla zpátky domů, ať už to znamenalo cokoliv – protože tohle domov nebyl. Podzim prostě nestál za nic, nehledě na jeho barvy.