Příspěvky uživatele

< návrat zpět

I Odine znepokojovalo, že její dcera stále spala. Bylo s ní něco špatně? Říkala si, že to nevadí, že se jistě brzy probudí, ale začínala mít strach. Byla taková i ona? Pomalá a slabá? Možná, že jen potřebovala čas. Ano, to bylo jistě ono. Čas. Čas vše napraví, určitě nic nepokazila, ale... jak to mohla vědět, když ani trochu nevěděla, co dělala? Celý porod a celá ta situace byla nepříjemná.
"Sestřička asi jen potřebuje více času," utěšovala Enza, který si zjevně chtěl hrát s mladší sestrou. Ještě, že venku byla zima - zatím ho neměla kam jinam vzít, než ho držet na místě, ač vzápětí trochu litovala toho, že svému synovi vysvětlovala, co je to lov, protože se ho hned dožadoval.
"Na to jsi ještě moc maličký, ale slibuji, že tě lovit naučím. Já, nebo třeba tvoji strýčkové. Nebo třeba i někdo jiný, na tom nesejde," vydechla tiše. "Venkovní svět bude muset ještě chvilku počkat," řekla nejistě a podívala se k otvoru z jeskyně. Možná se pletla, možná měla vzít Enza ven, ale co pak s Vittorií?

Odine nevěděla, kam její bratr a jeho... kamarád zmizeli, v tu chvíli jí to ale ani příliš nezajímalo, když hleděla na to černé vlče, které bylo jejím vlčetem. Enzo. Zopakovala si v duchu. Znělo to tak hezky. Byla ráda, že to byla ona, kdo vybrala vlčkovi jméno. Nebude jako Lacrima, která se rozhodla podřídit se otci. Když hleděla do těch zlatavých oček, byla si vědoma jen jedné věci - chtěla dělat vše úplně jinak než její rodiče.
Usmála se a jemně se k vlčeti přitulila. "Ano, přesně tak. Ty jsi Enzo," potvrdila mu. Pamatovala si, jak byla zmatená ona a nechtěla, aby totéž prožívaly i její děti. "A tohle je sestřička, Vittoria," řekla mu, aby i vlčice, která stále dřímala, měla své jméno.
Problém byl s tím, že jim musela vše vysvětlit a vše je naučit. Jak to měla udělat, když sama sotva poznala svět kolem sebe?
"Venku je zima. Zima je... hm, když je ti zima, tak tě studí pacičky a čumáček," vysvětlovala mu. "Šli ven, asi ulovit něco dobrého k jídlu, víš?" poznamenala, ač to nevěděla. Možná Yggi prostě odešel, protože si myslel, že tu pro něho nebylo místo? Ale ona ho potřebovala... Nemohla na tohle být sama.

Odine nevěděla, co dělá, ale to nevěděla nikdy. Černá vlčice nad ní stála, ale nedávala jí rady, asi protože si myslela, že tohle bylo něco s čím Odine počítala a co... chtěla. Strašně ráda by řekla, že to byl jen omyl, tenhle omyl se však nedal vzít zpátky, ne, když jí u břicha ležela horká tělíčka, která jí potřebovala. Musela být lepší než Madre. Doufala, že bude lepší, jenže nevěděla, co se sebou, co by měla dělat?
Její bratr se vzdálil a Cielo zmizel úplně. Nemohla se jim divit. Nemohla je vinit. Možná, že i ona by zmizela, kdyby mohla.
Enzo byl však příliš dokonalý a předpokládala, že i jeho sestra bude stejně dokonalá až se probudí po vydatném obědě. "Enzo," zopakovala pomaleji, na tváři se jí rozlil jemný úsměv a sklonila ke svému synovi hlavu. Těžce se vyškrábal na nožky, ale pak se propletl kolem ní a vykoukl na ostatní vlky. "Zatím musíme zůstat tady, venku je moc velká zima," říkala mu jako by si myslela, že jí může rozumět. Nebo mohl? Asi mohl. Sama si nebyla jistá, chtěla ale s vlčaty mluvit, protože... si pamatovala na ticho, které se jim dostávalo od jejich matky.

Kolem bylo najednou plno vlků - a jedna jediná vlčice, která jí gratulovala a ona si nebyla jistá, jestli bylo k čemu. Nevěděla, jak se má cítit a nevěděla, co má dělat. Byla zmatená a ztracená. Pohledem vyhledala bratra, který byl vždy na její straně a vždy jí pomohl. Ale mohl jí vůbec pomoci s tímhle? Podle jeho výrazu pochopila, že ne. Zmizel ven stejně jako Cielo a ona zůstala jen s těmi dvěma kuličkami u svého břicha a tmavou vlčicí na kterou se podívala s takovou nejistotou, jakou cítila. Nechtěla jí dávat najevo, ale byla moc mladá na to, aby byla v téhle situaci. Moc mladá a moc sama. "Já nevím," vydechla zmateně a s jistou zoufalostí se zadívala na dospělou vlčici, která jí snad mohla pomoci.
V tom však u vlčat, která dosud jen spala, nebo pila, ucítila pohyb. Sklonila se ke svému břichu, které už zase slehlo do své původní podoby a spatřila, jak se malý, černý vlček dere na nohy.
Nedotkla se jich od chvíle, co se narodili. V tu chvíli si uvědomila, že nechce, aby byla jako její matka, snad proto se k vlčátku sklonila a jemně se ho dotkla nosem. "Ahoj, maličký," vydechla tiše. Jméno, uvědomila si náhle. Potřebovali jméno, aby nedopadli... jako my.
"Ahoj, Enzo," vydechla tiše a jemně synka poňufala, tak, aby neztratil nejistou rovnováhu.

Leden 6/10 - Azathir

Odine by možná nebyla tak útočná, kdyby... kdyby se celý její život nehroutil. Tedy... ne, že by to bylo nějak skvělé už předtím, ale tenhle vlk si možná měl dříve uvědomit, že proti němu stojí někdo, kdo se nenechá zastrašovat a svede se postarat sama o sebe. Takhle jí to otec naučil, taková byla. Nemohla za to.
"Odine," řekla nakonec. Nechtěla se rvát, ale myslela si, že jinak nad tímhle vlkem převahu nezíská. Pamatovala si na Cyrila a na to, jak jí vymáchal v tomhle jezeře. Nechtěla, aby si na ní někdo znovu dovoloval.
Odine stáhla své jiskry, přesto se však netvářila o moc příjemněji. "Myslíš, tak, že to mezi námi jiskří?" zeptala se - nepřerušila oční kontakt ani na vteřinu, přesto se zdálo, že se rozhodla o krok couvnout. "Nechci se rvát," řekla nakonec. Byla na to moc unavená.

Leden 5/10 - Azathir

Odine netušila, proč se s vlkem pořád dohadovala. Co z toho měla? Mohla - a měla - prostě odejít. Měla se otočit a hledat klid na přemýšlení jinde. Obávala se však, že většina vlků tady byla prostě stejná - zabírali životní prostor někomu, kdo o jejich blízkost vůbec, a to ani v nejmenším, nestál a tvářili se u toho jako kdyby měli zaražené prdy. Azathir se smál - ale stejně si říkala, že je to jen poroto, aby vypadal děsně nad věcí. Pozér.
"To bys trefil jenom v případě, že by tě to trefilo přímo do čumáku, nebuď vtipný," zavrčela. Jeho poznámka o kousání... inu, řekněme, že jí to opět připomnělo docela jinou situaci. situaci, která jí přivedla do této situace.
"Kdo řekl, že se nedokážu bránit?" optala se a Azathirovi v srsti zajiskřila elektřina, která by ho velmi snadno dokázala jedním výbojem vypnout.

Leden 4/10 - Azathir

Holčičko. To slovo se jí zahryzlo do kožichu a nechtělo jí pustit. Říkal jí jako Thaum - ještě jí Azathir mohl říct cácorko a už by ho rvala na kusy, nehledě na svou drobnou konstituci. Sledovala šedivého vlka a tvářila se u toho jako by jí z něho bylo fyzicky špatně, zvlášť, když k ní přišel a říkal něco o jejím hezkém obličejíku - jenže s výrazem toho největšího odporu.
Myslel si, jak nebyl výhružný, jak nebyl skvělý a silný a strašně schopný se o sebe postarat.
Pche. Ubožák.
Nevěděl o ní nic a myslel si, že je jenom malá holka, co nic nezvládne.
Ale ona přežila.
Byla silnější než se zdálo.
"Co bys řek?" zeptala se ho trpce a napřímila se. Švihla ocasem jako naštvaná kočka. "Nikdo na mě svojí packou ani nehrábnul, to nebyla tak docela pravda, jen to bylo mnohem příjemnější, než si byla ochotná přiznat - "a existuje pro to dobrý důvod," pronesla sladce.

Leden 2/10 - Azathir

Tenhle divný vlk se asi rozhodl, že bude další, kdo jí bude štvát. Vážně, museli být vlci tak hrozně otravní? Své bratry do toho samozřejmě nepočítala a někteří... jiní vlci se jí líbili svou náturou a tím, jak se k ní chovali, ale přesně tohle smýšlení jí přivedlo do téhle šlamastiky. Kdyby toho nebylo, neměla by žádná vlčata, žádné starosti a nemusela by tady ztrácet svůj drahocenný čas s nějakým šaškem, co si myslel, že se kolem něho točí celý svět.
Dřepnul si pod strom a tvářil se jako by se ho dotkla. Nejraději by se ho opravdu dotkla - třeba třímetrovým klackem do hlavové oblasti. To by jí pomohlo.
"Pokud nemáš vidiny, tak se opravdu nikdo neptal," opáčila. Bývala by na něho vyplázla jazyk. Někdo by ohl tvrdit, že to bylo nedospělé, ale jí by na tom nezáleželo. Jen škoda, že byla moc unavená na to, aby se tímhle budižkničemu zabývala.

Kolem Odine se náhle shluklo velké množství vlků. Na tolik pozornosti nebyla vůbec zvyklá a nevěděla, jak si s ní poradit. Byla z toho nejistá, ale rozhodně více nejistá byla z drobků, které se lepily k jejímu břichu a spokojeně oddechovali, když se najedli. Sama byla zesláblá a znavená, ale alespoň hlad zahnala, když se najedla zajíce, kterého jí Yggi přinesl.
Ptal se na Danteho, samozřejmě. Odine cítila, že byl daleko a že s ním něco bylo. Ten pocit se jí nelíbil - sevřelo se jí hrdlo a nevěděla, jak to vysvětlit, aby Yggiho nevyděsila. Byl to přeci jen neblahý pocit. "Dante je moc daleko. Volala jsem tebe," vysvětlila. Měla pocit, že jí Yggi prostě musel slyšet volat - i když si ani nebyla jistá, jestli ho volala nahlas. Měla pocit, že svou prosbu k němu vysílala jen v myšlenkách, ale jak by se tady objevil, kdyby to byla jen myšlenka? To přeci... nešlo. Takhle to nefungovalo.
K jejich skupince se připojil někdo další. Vlčice, kterou neznala, ale která jí asi mohla pomoci více než vlci, kteří na ní nejistě koukali a nevěděli, co si s ní počít. Ona na tom nebyla o moc lépe.
Podle Cielova pohledu pochopila, že tohle byla jeho... mamma. Mamma znělo lépe než madre, ale to slovo jí stále vadilo. Takhle jí teď budou říkat její vlčata?
Černá vlčice jí gratulovala a ona shlédla k těm drobečkům. Bylo to něco, co si zasloužilo gratulaci. Pohled, který vrhla, když se podívala na skupinku kolem ní byl však spíše vyděšený než cokoliv jiného. Snažila se zůstat v klidu a nad věcí, ale... bála se.
"Já nevím, co mám dělat," přiznala černé vlčici kapku zoufale. Zůstala sama. Thaum za ní nešel.

Leden 2/10 - Azathir

Její samota opravdu dlouho netrvala. Musel jí vážně neustále někdo stát za zadkem? Chtěla jen co? Trochu klidu. Bylo to tak moc? Otočila se na vlka poněkud rozčileně a zamračila se. Byl to bílý vlk, který skoro splýval se sněhem všude okolo. Kdyby jí otec jako malou netahal do hor, asi by místní zimy snášela mnohem hůře, ale ona byla silná. Otec jí ve své podstatě vychoval dobře.
"Nazdar," zabručela nespokojeně a změřila si vlka pohledem. "Bylo i líp," opáčila. Jestli čekal, že na něho bude cukrovat, tak to se tedy pletl. Možná vypadala na první pohled jako křehká květinka, ale byla neohrožená a schopná. Sama by to o sobě nejspíše neřekla, ale byla životaschopná. Nakonec překoná i to, že přivedla na svět ty kuličky. Musela se s tím nějak smířit. Tak jako se vším.

Odine nepřemýšlela nad tím, jak jí její bratr mohl slyšet. Myslela si, že byli zkrátka tak silně provázání, že věděl, že k ní musí přijít, protože ho potřebovala. A ona ho u sebe opravdu potřebovala. Ne, že by si nevážila Ciela, který se krčil opodál, ale Cielo... nebyl její bratr. Neprožil si totéž, co oni tři. A i když by u sebe nejraději měla i Danteho, s Yggim si byli blíže. Zažili toho spolu více. "Jsem ráda, že jsi tu," řekla mu tiše a přemítala nad tím, kde byl Thaum. Šel za ní? Nebo... se na ní vykašlal a šel si po svých? Pochybovala, že by šel za ní. Kdyby ano, už by tady byl. A pomohl by jí.
"Non qui," zopakovala, protože když tady nebyl, znamenalo to, že mu nestála za to, aby jí šel hledat. Možná šel lovit, nebo si šel najít nějakou teplou noru, kde by se schoulil. Bez ní. A bez vlčat, která jí udělal.
Yggi jí přinesl zajíce a ona si nemohla stěžovat. Měla hlad už před celou touhle záležitostí s porodem a teď se po tom všem cítila jen zesláble. Jídlem tak nepohrdla, naopak. Bylo to lepší, než otázky. Opravdu netušila, jak by Yggimu vypověděla, jak k vlčatům přišla, protože... pro ní to byla jen nezávazná a celkem příjemná zábava.
Odine si cizince v rohu příliš nevšímala, byla mu však vděčná za oheň, který jí poskytl, protože jeskyni příjemně vyhříval a ona si ani neuvědomovala, že se celá třese. Vlčátka u jejího boku nic netrápilo, alespoň podle zběžného pohledu.
"Nejsem sama," řekla jen vlkovi, jehož jméno neznala. Mluvil moudře a zjevně věděl, co by vlčice jako ona potřebovala. Pravda byla, že nevěděla, jak se starat o vlčata. To byl její největší problém. Možná leželi vedle ní, ale to bylo také jediné, co teoreticky zvládala. To, že leželi a nic než její břicho nepotřebovali, ale... co přijde potom? Děsila se toho. Ale sama nebyla, to ne. Koho jiného by u sebe měla mít, než Yggiho a svého nesmělého bratrance, který však byl tím nejmilejším, co jí zatím ve Vrbě potkalo.

Leden 1/10 - Azathir

Potřebovala vypadnout. Nezvládala to. Myslela si, že zešílí a potřebovala si urovnat myšlenky. Nikdo od ní nemohl čekat, že bude dokonalá, vždyť ještě ani nebyla dospělá a měla vychovávat dvě vlčata. Ještě štěstí, že měla rodinu, která se k ní překvapivě neotočila zády. Bylo to něco nač nebyla zvyklá. Přeci jen... přeci jen jí všichni do jednoho vždycky opustili.
A tak byla sama, i když ne úplně. Mohla se sebrat a odejít, ale nebyla taková jako její madre, která se prostě sebrala a zmizela do západu slunce, když byla s bratry ještě tak maličká, že si na ní sotva pamatovala.
Teď už sama nebyla, říkala si, přesto to však nebylo o moc lepší. Nebyla stavěná na to být něčí máma. Ta myšlenka jí děsila.
Proto se rozhodla na to nemyslet.

Odine si Ciela nejprve ani nevšimla. Všechny síly upnula na to, aby se dostala do Vrby, která byla jediným bezpečným místem, které bylo v její blízkosti. Měla štěstí, že i s vlčaty nezůstala někde ve sněhu, protože by dozajista zemřeli všichni tři. Nikdy v životě se necítila slaběji. Ten pocit se jí nelíbil.
Cielo se objevil jako jasná záře, jen jí překvapil. "Mhm," zamručela tiše. Krvácela. Ale snad neumře. U porodů se neumíralo, ne? Její madre neumřela, a tak usoudila, že to asi bylo normální. Kde jen byl Yggi? Chtěla ho u sebe. Ne, že by Ciela neviděla ráda, to ne, naopak, ale nebyl jejím velkým bratrem. "Non lo so. Nevím," zašeptala tiše a do kožíšku jí steklo pár slz. Vždyť doteď ani pořádně nevěděla, co se stalo... tedy, tušila, jak k tomu došlo, ale... nebylo to zrovna něco, co by sama chtěla.
Něco drobného se v ní pohnulo, když vycítila Yggiho ve své blízkosti. Její bratr spěchal lesem až k úkrytu. Trochu se jí ulevilo. Oddechla si, když Yggi vešel dovnitř. Neviděli se až příliš dlouho. Jeho blízkost jí chyběla. Byli na sebe přeci zvyklí celý život! "A ty jsi přišel," zašeptala tiše a natáhla se k němu, jak nejlépe mohla. Každý pohyb byl bolestivý - a hlavně se bála hýbat kvůli vlčatům, které se tiskly k jejímu boku.
Jeho otázka na otce jí zarazila, ale asi neměla. Sama nevěděla, co by teď měla udělat. V její hlavě bylo prázdno - úplně vymeteno.
"Non qui," řekla mu nakonec. Co jiného mu měla říct? Že vyjeveného Thauma nechala jen kus od Vrby? Zhluboka se nadechla. Určitě nevěděl, že jí udělal vlčata. Nevypadal, že by to měl v úmyslu. Ale Odine podle všeho nevěděla vůbec nic.

//Vrba

Ještě štěstí, že Odine věděla, kde ten úkryt je. Snadno by ho minula. Pamatovala si sice, že Zia Lia jí říkala, aby tam nelezla dokud se nepotká se svým strýcem - alfou - ale to jí v tuhle chvíli bylo celkem jedno. Neměla kam jinam jít a kdyby nešla sem, nejspíš by umřela jak ona tak i ta vlčata. Možná měla zůstat s Thaumem, ale co by asi tak udělal? Neměl žádný úkryt, sakra, vždyť o něm nevěděla vlastně vůbec nic! Až na to, že byl teď otcem jejího vlčete. Nebo vlčat. To věděla až moc dobře.
Došla sotva na kraj úkrytu. Měla ještě dost sil, aby se doplazila trochu dál od vchodu, aby na ní nevanul studený vzduch a schoulila se i s tou jednou malou kuličkou ke stěně.
Trvalo už jen chvíli, než bolest polevila a objevila se i druhá kulička. Obě tmavé. O otci nebyl pochyb, i kdyby Odine třeba pochybovat chtěla. Vydechla. Nevěděla, co dělat, ale teď nebyla sama. Tyhle dvě kuličky na ní teď spoléhaly. Aspoň je omyla. Zdroj jídla si našli sami.
Co teď bude dělat? Tak to absolutně netušila.
Yggi? Kde jsi? Potřebuji tě u sebe. Jsem... ve Vrbě, ani to nevyřkla nahlas. Byla to jen myšlenka. Nebylo ale možné, že to její bratr slyšel. Pochopitelně. Bylo to jen v její hlavě.

//Tebonská louže

Ještě, že stihla Thaumovi zdrhnout. Ztratila se mezi stromy a brzy překročila hranice smečky, která jí ještě tak docela nepřijala. Dýchala zhluboka, protože nevěděla, co se děje. Její tělo se třáslo a břicho se jí svíjelo bolestmi. Nebyl tu nikdo, aby jí pomohl, nebo poradil. Umře. Teď už si tím byla naprosto jistá.
Chtělo se jí brečet, chtěla se schoulit u nějaké stromu a prostě umřít. Chladný vzduch jí bolel v plicích, ale protože jí bolelo úplně všechno, bylo to celkem lhostejné. Co se to děje?
Opřela se o jeden ze stromů. Byla sotva na okraji lesa, ale nevnímala, že by byl někdo poblíž - ani zavýt by nemohla, ač kňourala bolestí. Přišel by vůbec někdo na pomoc? Silně o tom pochybovala.
Stála jen chvíli opřená o strom, tělem jí projížděla bolest, tlak v břiše jen rostl. Bylo štěstí, že vlče dopadlo do sněhu, přesto to Odine nijak neuklidnilo. Když viděla drobný kňourající váleček, zpanikařila ještě více, přesto však čapla stvořeníčko do tlamy. Zmrzlo by během vteřiny v téhle strašlivé zimě.
Sice už věděla, co se s ní děje, neznamenalo to však, že by byla o něco klidnější - spíše naopak.
Bolest neustala, ale musela dojít do úkrytu, než se na svět narodí ještě další vlče. Nebo vlčata.
Ta myšlenka jí děsila, přesto však musela zatnout zuby (ne doslova, nechtěla svoje novorozené vlče hned zahubit) a prostě se silou vůle dostat do úkrytu.

//Stará vrba