Gallirea - Příspěvky uživatele

Červenec 5/10 | Furt lepší nemít přízvisko než být z Větrných strání

"Ty máš fakt smutnej život, když tě takhle sere malá vlčice, co?" zeptala se ho s nonšalantním úsměvem. Od kdy byla takováhle? No... asi měla přeci jen něco ze svého otce. Rozhodně tohle neměla od matky. Na rozdíl od matky totiž... mluvila. To byl velký rozdíl.
Cpal se k ní, ale ona prostě jen vyprskla smíchy. "To je fakt to nejlepší, co umíš? Poslat mě k vodě? Velkej, neohroženej Cyril pošle vlčátko k vodě. Wow. To je fakt smutný," prohlásila. Možná neměla tu fancy magii, která měnila hlas, ale vysmívala se mu zdárně i bez toho.
"Jo, možná. Ale já aspoň nejsem nad hrobem a mam aspoň šanci si najít směr. Co máš ty? Jsi starej páprda, co vyhrožuje vlčatům, že je utopí, protože mu pošlapali trávníček. Fakt zábava," protočila oči v sloup a zadupala na místě jako by JUST chtěla pošlapat Cyrilův perfektní anglický trávník.

Červenec 5/10 | Cyril z Větrných strání

"Ne, netroufla. To je snad u všech bohů jasné, ne? Vždyť se na sebe podívej, jsi oproti mě obrovský, ale hádám, že ty si stejně na nikoho jiného netroufneš. Než na děti a vlčice, co? To by ti šlo," ušklíbla se a popošla blíž. "Jako bych to neříkala. Ale kdybych na tebe použila svojí magii, tak to bys teprve koukal!" ušklíbla se. Žádnou magii neměla - nebo o tom alespoň nevěděla - ale komu na tom záleželo? Cyril o tom nevěděl. A ani nemohl. Měla magii, věřila tomu, že ano, jen se ještě neprojevila. Jak by také mohla, když jí byl sotva rok. Oči, pokud věděla, měla stále žluté, ale doufala, že tomu tak nebude na dlouho. A doufala, že když si na ní Cyril něco zkusí, její magie se najednou objeví.

Červenec 4/10 | blb blablabla ty uvidíš peklo

Odine protočila oči v sloup a ušklíbla se. Zjistila, že se jí jeho slova nijak nedotýkají. Nezajímalo jí, že jí urážel. Připadalo jí, že ač byl tenhle vlk dospělý, byl hluboko pod její úrovní. "Oba víme, Cyrilku, že by sis stejně na žádnýho dospělýho netroufl, i kdyby jich tu bylo třeba patnáct. Protože si troufneš jen na vlčata," poznamenala. Její slova byla pichlavá jako jehličky, ale zjistila, že jí tenhle vlk vlastně zase tolik nezajímá. Choval se jako pitomec a to už viděla leccos. Zajímavé, říkala si. Mohl si podat packu s její mámou, ta toho ale tolik nemluvila. Aspoň z ní jednoho nebolela hlava, když už nic jiného. "Takhle protivnej ses už narodil, nebo je to nějaká natrénovaná vlastnost, mimochodem?" ptala se ho, ale vlastně ho zcela očividně přehlížela.

Červenec 3/10 | Cýra

Odine bojovala s neodbytnou touhou na Cyrila vypláznout jazyk, ale ke svému vlastnímu překvapení to neudělala. Zachovala se dospěle. Jo, sice v ní trochu hrklo, když na ní promluvil jejím vlastním hlasem, ale nedala na sobě nic znát. Určitě jí chtěl rozhodit, hajzl jeden! Ona na sobě však nedala nic znát. No co, tohle nebyla její první zkušenost s magií a pokud mohl vlk jen tak zmizet, pak on mohl klidně mluvit jejím hlasem.
"Páni. Tak tohle bylo fakt dospělý. Ale co bych mohla čekat od týpka, co si troufne jenom na malý vlčata, co, Cyrilku?" zeptala se ho lehce a ušklíbla se. Byla nevycválaný teenager, co od ní Cyril očekával? Že bude stejně měkká jako vlče, kterému je pár měsíců. Možná byla otravná. Ale aspoň byla lepší než on!

//Vrbový lesík
Voda skutečně nebyla daleko a to jí potěšilo. Bude se moci zase vrátit do Vrby, říkala si, protože to byl teď skoro její domov. Asi. Její strýček ani nevěděl, že existuje. Vlastně to nevěděl skoro nikdo, uvědomila si palčivě, ale nehodlala upadat do deprese. Došla k vodě a smočila si tlapky a napila se. A teprve, když zvedala hlavu si všimla černého fleku, který ležel kus od ní. Asi by si vážně měla více všímat svého okolí, uvědomila si a nejistě přešlápla. Vlk spal - nebo tak minimálně vypadal. A ona ho asi nechtěla rušit. Nevěděla, co by od něho měla čekat. Mohl jí ublížit. Přeci jen byla pořád hodně drobná a tohle byl obří vlk a vůbec-
Nadechla se. Přišla se jen napít, ne dělat problémy. Tak proč tu pořád stála, když klidně mohla odejít?

Odine byla trochu neklidná. Ne, že by čekala, že jí zia Lia zakousne, ale přeci jen si nebyla jistá, jestli jí mohla nějak snadno věřit. Pořád jí kdysi chtěla vypálit oči a vůbec... možná se měla jít zeptat někoho z alf, jestli tu opravdu může zůstat a jestli tohle vážně mohl být její domov. "To jméno promyslím," slíbila nakonec tetě a nejistě se na ní usmála. Ani nevěděla, že to ještě svede. "A si se půjdu projít. Zkusím najít Alfreda," řekla jí nakonec a s omluvou se vzdálila, aby šla najít svého strýce. Vydala se k hranicím a záhy si uvědomila, jakou má žízeň, když jí do nosu udeřil pach vody. Najedla se a žaludek měla plný, ale bylo horko a ač měla jemnou, jižanskou srst, přeci jen jí pořádně hřála. "Možná bych se mohla nejdřív ochladit," řekla si tiše a nejistě se rozhlédla. Kolem nikdo nebyl, a tak se vypravila směrem, který k ní vanula vodní svěžest.

//Tebonská louže

Červenec 2/10 | Cýra

Odine si myslela, že je u jezera sama - a nebo, říkala si - si prostě Cyrila všimnout nechtěla. Byl otravnej a chtěl jí utopit. A teď tu stál a myslel si, že na něj nebude naštvaná? Probodla ho pohledem. K jeho smůle už nebyla malá vlčka, která sebou nechá cloumat vlkem, který byl stále o hodně větší než ona. Tentokrát ho ale při nějakém pokusu jí utopit alespoň kousne do packy. A nebo ho zabije nějakou magií! Pokud ovšem nějakou vůbec měla...
"Můžu, ale nechci," prohlásila a zvedla bradu tak, že vypadala jako pořádně nafoukaná vlčice. No a co? Bylo jí jedno, co si o ní tenhle Cýra pomyslí. Co jí do něho vůbec bylo? Nezajímal jí a vůbec... "A copa já vůbec vim, že seš tady? Já tu stejnak byla dřív," prohlásila.

Červenec 1/10 | Cyrilek

Nejraději by se skryla úplně před všemi. Lia jí možná nabídla domov, ale ona možná na tyhle věci ani nebyla. Jak to měla vědět, když domov pořádně nikdy ani neměla? Možná prostě byla zrozena k tomu, aby se toulala. Tak jako její otec. I ten doma příliš nepobyl, co si tak uvědomovala. Kde mu asi byl konec? A kde byl Yggi a Dante? Nakonec se opravdu rozdělili, přestože se jí to k smrti příčilo, věděla, že s tím nic dělat nemůže. Dali si slib, ale už nebyli malými vlčaty a ona si hořce musela připustit, že Cyril měl pravdu. "Blbej Cyril," zamručel si pro sebe a plácla packou do vody, když došla až k hladině jezera jako kdyby za všechno mohla ta nebohá voda.
Věděla, že Cyril za nic nemůže - a ani voda za nic nemohla. Cyril se jí jen snažil připravit na to, co bylo nevyhnutelné, jenže ona tím trpěla. Nevěděla kam patří a hlavně ke komu. Truchlila. A nevěděla pro co a pro koho. Byla ztracená a nemohla najít cestu do míst, kam patřila.

Odine se od Lii dozvěděla něco více o rodině, kterou nikdy nepoznala. Kdyby je sem snad jejich matka vzala, nebo kdyby se tu narodili... proč se tu vůbec nenarodili? Tohle byl její domov, přesto se rozhodla podvolit otci a být s ním v jeho jeskyni. Asi to dávalo smysl, ale Odine to nechápala. Proč s ním její matka byla? A proč zmizela? A kam? Věděla, že se k tomu nechce vracet, přesto jí to však nedalo. Alespoň do určité míry.
"Dobře. Tu bych asi nepřehlédla," vytušila. Vážně měla černý plameny na zádech? Asi by jí to nemělo překvapovat. "Aha. Takže škvrňata," kývla vlčice a protočila oči v sloup jako by ještě před chvílí sama nebyla takové škvrně. "Takže tady je jen... rodina," kývla. Bylo zvláštní to vyslovit. Vážně byli tihle vlci její rodinou? Asi ano, ale neznala je a oni neznali jí. Možná ani nevěděli o její existenci. "A Lacrima? Ta se tu neukázala?" zeptala se. Už si ani nevzpomínala, jak vypadala. Nechyběla jí, to ne, ale... chtěla asi vědět, co se jí stalo. Jestli vůbec něco. Třeba se na ně prostě jen vybodla.
"Nad tím jsem nepřemýšlela. Dlouho jsem ani žádné jméno neměla," přiznala Lie. "Lacrima nám žádné nedala. Nechala otce ať nás pojmenuje. Ale jestli máš nějaké návrhy, tak asi proč ne," připustila zamyšleně. Že by si začala říkat jinak? Znělo to... zvláštně. A chtěla se vůbec zbavit otce tímhle způsobem? Možná. Sama to nevěděla.

Odine nechtěla dělat problémy. Opravdu sem nepřišla s tímhle úmyslem. Mohla být vlastně Smrti asi vděčná, že jí poslala zrovna sem, když si ve své mysli tiše stěžovala na to, že neměla kam jít. Neměla jak najít otce ani Yggiho, a tak se musela smířit s touhle částí rodiny. Nic jiného jí holt nezbylo.
"Jo, dobře. Nestojím o problémy," přikývla vážně. "Alfa je tvůj bratr, že jo? Alfredo?" vyhrabala z hlavy vší silou informaci, kterou jí sdělil... Dante? Asi ano. Od matky to určitě neměla. Nebo ano? Už si na ní skoro nevzpomínala. Vždyť to také byl skoro rok, co jí viděla naposledy. A nescházela jí.
Odine se neurazila, přesto se však napřímila, když Lila zmínila, že jí to asi splynulo se jménem jejího táty. Pravda byla, že rozdíl v jejich jménech byl jenom minimální. "No, jo, to bude asi tím, že mě pojmenoval. A že je... trochu... sebestřednej," poznamenala Odine. I slepý by si všiml, že její otec se zajímal jen sám o sebe. A tak asi nebylo divu, že jí dal jméno po sobě. Byla dcera o kterou asi zase tolik nestál.
"Že bych si změnila jméno? Na něco úplně jiného?" ptala se překvapeně. Uvědomovala si více než jiní, že na jménu příliš nezáleželo. Ona ho dlouho neměla a také přivykla tomu, když jí tak začali říkat. Možná by si klidně mohla začít říkat nějak jinak.

Červen 10/10 - Cielo

Nevěděla, kdy se stalo, že se z vlčete o které se leckdo staral, stala tou, která se starala. Tohle vlče potřebovalo ujistit, že vše zůstane v pořádku, že vše bude tak, jak mělo být. Bylo to naivní? Rozhodně ano, ale vadilo to? Ne. Odine mu nechtěla ničit ten jeho vysněný svět ve kterém rodiče zůstávali s vlčaty a ve kterém se každý měl rád, protože i ona tomu potřebovala věřit. Ještě chvilku. Zůstane, protože to slíbila a brala tenhle slib opravdu vážně. Yggiho najde. Najde ho až přijde na způsob, jak se zorientovat v tomhle obrovském světě, kterému sama sotva rozuměla. Teď byla tady, protože jí sem Smrt zanesla a zjevně tu tedy měla i zůstat. Nevěděla, co si o tom myslí, ale tohle vlčátko bylo evidentně nadmíru spokojené. A na tom záleželo. Vrtělo ocáskem a bylo nadšené a ona byla ráda, že ho mohla potěšit. Uvolnila se a i ona zavrtěla ocáskem. Měla domov - ať už to byla Vrba, nebo tenhle drobek, měla naději, že alespoň někde nalezne rodinu.
"Já jsem Odine," představila se mu. Když už byli tou rodinou, asi by měl vědět, jak se jmenuje.

Červen 9/10 - Cielo

Měla plnou tlamu slov. Slov, která se linula jedno přes druhé až jí samotné nedávala smysl, ale zároveň to byl přesný výčet toho, co Odine cítila. Byla zmatená, ztracená a zoufale opuštěná. Potřebovala jen cítit bezpečí a trochu lásky - věci, které se obvykle vlčatům dostávalo dost, ale ona to nikdy pořádně nezažila. Snad proto, když jí vlček řekl, že na ní bude čekat, dokonale jí tím odzbrojil. Zarazila se. Otevřela tlamu. A znovu jí zavřela. Podívala se na drobka, který jí nemohl rozumět, ale snažil se. A snažil se jí přesvědčit, aby zůstala. "Tak... já se budu vracet. Kvůli tobě," řekla mu nakonec a něco v jejím nitru se změnilo. Možná to bylo tímhle vlčkem, možná tím, že měla jistotu, že i když tady nikoho neznala, že na ní někomu záleží, protože byli rodina. Stejná krev a tyhle věci. Asi na tom nakonec záleželo více, než čekala. "A zůstanu. Ještě chvíli," dodala, aby si ho usmířila.

Červen 8/10 - Cielo

Tohle pidi vlče, které nezažilo nic jiného než lásku, se jí snažilo přesvědčit, aby zůstalo. Proč? Bylo to jen protože měli stejnou krev? A to jen teda hodně zhruba? Byli možná příbuzní, ale ona ho neznala a on neznal jí. A přesto... to bylo poprvé, co se jí někdo snažil přesvědčit, aby někde zůstala. A zjistila, že jí to vlastně zase tolik nevadí.
"Já vím. Dante by tu měl být," přikývla, čímž přiznala, že o jednom z bratrů věděla, jenže... "Ale Dante je tady doma víc než já. Patří sem víc než já," ujistila vlče o kterém vlastně ani netušila, jak se jmenuje. Ať to bylo jakkoliv, neměla pocit, že by tady měla zůstávat.
"Už nejsem vlče. Jsem sama, a tak nemůžu být vlče," trvala na svém, ale něco na tom určitě bylo. Navíc... jí bude rok. A to stačilo k tomu, aby usoudila, že už není vlče. "Já se ale vždycky jenom toulala, víš? To byl můj život," vysvětlovala mu. "A domov jsem nikdy pořádně neměla. Snad jenom tátovu jeskyni a to bylo všechno. A o té ani nevím, kde je," vysvětlovala mu, ale musela uznat, že jeho slova zněla hezky. Domov čeká, až se vrátí. Jenže... "Já nevím, jestli na mě někdo čeká, víš?" řekla mu.

Červen 7/10 - Cielo

Odine byla překvapená, že se jí vlče rozhodlo oponovat. Vypadal jako pidi skrček a ač ona nebyla zrovna žádný obr, byla alespoň větší než tohle vlče - a měla pocit, že jí to dávalo v téhle situaci navrch. No, zjevně ne. Nevěděla, proč chce najednou tohohle pinďu potěšit, protože nechtěla potěšit vůbec nikoho, ale... co měla dělat? Měl pravdu, že neměla kam jít. Ale mohla si najít jiný domov, ale... proč? Tohle byla její rodina, ač ne doopravdy. Mohli předstírat, ale nebyla tady ani její matka ani otec. Nestáli o ni. Nebo... táta ještě možná ne, ale matka? Ta byla už bůhví kde.
"Nevím, někam," máchla packou. "Musím najít své bratry, víš? To je jediná rodina, která mi zbyla," řekla mu nakonec. Dante byl možná tady, ale možná ne. Setkali se jen na chvíli v Čárylese, ale to bylo celé. Když se nad tím zamyslela... nebyl tam Dante s tímhle vlčetem? Potřásla hlavou. I kdyby ano, asi to bylo jedno. "Navíc, už jsem velká. Velcí vlci nemusí jen tak zůstávat na jednom místě, víš? A já nikdy na jednom místě nezůstávala ani když jsem byla malá," řekla mu. Toulání měla asi v krvi.

Červen 6/10 - Cielo

Odine neměla v plánu prtě tak rozhodit, její slova ale asi zapůsobila silněji, než chtěla - jenže ono bylo těžké, aby nepůsobila takovou bolest, když se sama cítila tak zraněně a opuštěně. Věděla, že je to slabost, kterou neměla projevit, ale byl jí jen jeden rok. Nevěděla o světě zhola nic a snažila se přežít s tím co měla - a že toho trauma teda bylo.
"Já už ve Vrbě byla. Se Ziou Liou," řekla vlčeti, aby vědělo, že už jeho rodinu - svojí rodinu - poznala. Tedy... alespoň část. Říkala si, že jestli je jeho táta byť jen způlky stejný, že si to asi nechá ujít. "Takže spíš přemýšlím, jestli má cenu se tam vracet, nebo jestli se nemám vydat někam jinam," vysvětlila mu. Protože ona opravdu neměla kam jít - neměla nikoho. Jen brášky a... věděla, že Dante se odsud asi nehne. A kde byl Yggi? Srdce jí usedalo a plakalo by z toho, že nevěděla, kde její starší bratr byl. Chyběl jí jako by jí chyběla packa, kdyby o ní přišla. Potřebovala ho zpátky.