Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Leden 2/10 - Azathir

Tenhle divný vlk se asi rozhodl, že bude další, kdo jí bude štvát. Vážně, museli být vlci tak hrozně otravní? Své bratry do toho samozřejmě nepočítala a někteří... jiní vlci se jí líbili svou náturou a tím, jak se k ní chovali, ale přesně tohle smýšlení jí přivedlo do téhle šlamastiky. Kdyby toho nebylo, neměla by žádná vlčata, žádné starosti a nemusela by tady ztrácet svůj drahocenný čas s nějakým šaškem, co si myslel, že se kolem něho točí celý svět.
Dřepnul si pod strom a tvářil se jako by se ho dotkla. Nejraději by se ho opravdu dotkla - třeba třímetrovým klackem do hlavové oblasti. To by jí pomohlo.
"Pokud nemáš vidiny, tak se opravdu nikdo neptal," opáčila. Bývala by na něho vyplázla jazyk. Někdo by ohl tvrdit, že to bylo nedospělé, ale jí by na tom nezáleželo. Jen škoda, že byla moc unavená na to, aby se tímhle budižkničemu zabývala.

Kolem Odine se náhle shluklo velké množství vlků. Na tolik pozornosti nebyla vůbec zvyklá a nevěděla, jak si s ní poradit. Byla z toho nejistá, ale rozhodně více nejistá byla z drobků, které se lepily k jejímu břichu a spokojeně oddechovali, když se najedli. Sama byla zesláblá a znavená, ale alespoň hlad zahnala, když se najedla zajíce, kterého jí Yggi přinesl.
Ptal se na Danteho, samozřejmě. Odine cítila, že byl daleko a že s ním něco bylo. Ten pocit se jí nelíbil - sevřelo se jí hrdlo a nevěděla, jak to vysvětlit, aby Yggiho nevyděsila. Byl to přeci jen neblahý pocit. "Dante je moc daleko. Volala jsem tebe," vysvětlila. Měla pocit, že jí Yggi prostě musel slyšet volat - i když si ani nebyla jistá, jestli ho volala nahlas. Měla pocit, že svou prosbu k němu vysílala jen v myšlenkách, ale jak by se tady objevil, kdyby to byla jen myšlenka? To přeci... nešlo. Takhle to nefungovalo.
K jejich skupince se připojil někdo další. Vlčice, kterou neznala, ale která jí asi mohla pomoci více než vlci, kteří na ní nejistě koukali a nevěděli, co si s ní počít. Ona na tom nebyla o moc lépe.
Podle Cielova pohledu pochopila, že tohle byla jeho... mamma. Mamma znělo lépe než madre, ale to slovo jí stále vadilo. Takhle jí teď budou říkat její vlčata?
Černá vlčice jí gratulovala a ona shlédla k těm drobečkům. Bylo to něco, co si zasloužilo gratulaci. Pohled, který vrhla, když se podívala na skupinku kolem ní byl však spíše vyděšený než cokoliv jiného. Snažila se zůstat v klidu a nad věcí, ale... bála se.
"Já nevím, co mám dělat," přiznala černé vlčici kapku zoufale. Zůstala sama. Thaum za ní nešel.

Leden 2/10 - Azathir

Její samota opravdu dlouho netrvala. Musel jí vážně neustále někdo stát za zadkem? Chtěla jen co? Trochu klidu. Bylo to tak moc? Otočila se na vlka poněkud rozčileně a zamračila se. Byl to bílý vlk, který skoro splýval se sněhem všude okolo. Kdyby jí otec jako malou netahal do hor, asi by místní zimy snášela mnohem hůře, ale ona byla silná. Otec jí ve své podstatě vychoval dobře.
"Nazdar," zabručela nespokojeně a změřila si vlka pohledem. "Bylo i líp," opáčila. Jestli čekal, že na něho bude cukrovat, tak to se tedy pletl. Možná vypadala na první pohled jako křehká květinka, ale byla neohrožená a schopná. Sama by to o sobě nejspíše neřekla, ale byla životaschopná. Nakonec překoná i to, že přivedla na svět ty kuličky. Musela se s tím nějak smířit. Tak jako se vším.

Odine nepřemýšlela nad tím, jak jí její bratr mohl slyšet. Myslela si, že byli zkrátka tak silně provázání, že věděl, že k ní musí přijít, protože ho potřebovala. A ona ho u sebe opravdu potřebovala. Ne, že by si nevážila Ciela, který se krčil opodál, ale Cielo... nebyl její bratr. Neprožil si totéž, co oni tři. A i když by u sebe nejraději měla i Danteho, s Yggim si byli blíže. Zažili toho spolu více. "Jsem ráda, že jsi tu," řekla mu tiše a přemítala nad tím, kde byl Thaum. Šel za ní? Nebo... se na ní vykašlal a šel si po svých? Pochybovala, že by šel za ní. Kdyby ano, už by tady byl. A pomohl by jí.
"Non qui," zopakovala, protože když tady nebyl, znamenalo to, že mu nestála za to, aby jí šel hledat. Možná šel lovit, nebo si šel najít nějakou teplou noru, kde by se schoulil. Bez ní. A bez vlčat, která jí udělal.
Yggi jí přinesl zajíce a ona si nemohla stěžovat. Měla hlad už před celou touhle záležitostí s porodem a teď se po tom všem cítila jen zesláble. Jídlem tak nepohrdla, naopak. Bylo to lepší, než otázky. Opravdu netušila, jak by Yggimu vypověděla, jak k vlčatům přišla, protože... pro ní to byla jen nezávazná a celkem příjemná zábava.
Odine si cizince v rohu příliš nevšímala, byla mu však vděčná za oheň, který jí poskytl, protože jeskyni příjemně vyhříval a ona si ani neuvědomovala, že se celá třese. Vlčátka u jejího boku nic netrápilo, alespoň podle zběžného pohledu.
"Nejsem sama," řekla jen vlkovi, jehož jméno neznala. Mluvil moudře a zjevně věděl, co by vlčice jako ona potřebovala. Pravda byla, že nevěděla, jak se starat o vlčata. To byl její největší problém. Možná leželi vedle ní, ale to bylo také jediné, co teoreticky zvládala. To, že leželi a nic než její břicho nepotřebovali, ale... co přijde potom? Děsila se toho. Ale sama nebyla, to ne. Koho jiného by u sebe měla mít, než Yggiho a svého nesmělého bratrance, který však byl tím nejmilejším, co jí zatím ve Vrbě potkalo.

Leden 1/10 - Azathir

Potřebovala vypadnout. Nezvládala to. Myslela si, že zešílí a potřebovala si urovnat myšlenky. Nikdo od ní nemohl čekat, že bude dokonalá, vždyť ještě ani nebyla dospělá a měla vychovávat dvě vlčata. Ještě štěstí, že měla rodinu, která se k ní překvapivě neotočila zády. Bylo to něco nač nebyla zvyklá. Přeci jen... přeci jen jí všichni do jednoho vždycky opustili.
A tak byla sama, i když ne úplně. Mohla se sebrat a odejít, ale nebyla taková jako její madre, která se prostě sebrala a zmizela do západu slunce, když byla s bratry ještě tak maličká, že si na ní sotva pamatovala.
Teď už sama nebyla, říkala si, přesto to však nebylo o moc lepší. Nebyla stavěná na to být něčí máma. Ta myšlenka jí děsila.
Proto se rozhodla na to nemyslet.

Odine si Ciela nejprve ani nevšimla. Všechny síly upnula na to, aby se dostala do Vrby, která byla jediným bezpečným místem, které bylo v její blízkosti. Měla štěstí, že i s vlčaty nezůstala někde ve sněhu, protože by dozajista zemřeli všichni tři. Nikdy v životě se necítila slaběji. Ten pocit se jí nelíbil.
Cielo se objevil jako jasná záře, jen jí překvapil. "Mhm," zamručela tiše. Krvácela. Ale snad neumře. U porodů se neumíralo, ne? Její madre neumřela, a tak usoudila, že to asi bylo normální. Kde jen byl Yggi? Chtěla ho u sebe. Ne, že by Ciela neviděla ráda, to ne, naopak, ale nebyl jejím velkým bratrem. "Non lo so. Nevím," zašeptala tiše a do kožíšku jí steklo pár slz. Vždyť doteď ani pořádně nevěděla, co se stalo... tedy, tušila, jak k tomu došlo, ale... nebylo to zrovna něco, co by sama chtěla.
Něco drobného se v ní pohnulo, když vycítila Yggiho ve své blízkosti. Její bratr spěchal lesem až k úkrytu. Trochu se jí ulevilo. Oddechla si, když Yggi vešel dovnitř. Neviděli se až příliš dlouho. Jeho blízkost jí chyběla. Byli na sebe přeci zvyklí celý život! "A ty jsi přišel," zašeptala tiše a natáhla se k němu, jak nejlépe mohla. Každý pohyb byl bolestivý - a hlavně se bála hýbat kvůli vlčatům, které se tiskly k jejímu boku.
Jeho otázka na otce jí zarazila, ale asi neměla. Sama nevěděla, co by teď měla udělat. V její hlavě bylo prázdno - úplně vymeteno.
"Non qui," řekla mu nakonec. Co jiného mu měla říct? Že vyjeveného Thauma nechala jen kus od Vrby? Zhluboka se nadechla. Určitě nevěděl, že jí udělal vlčata. Nevypadal, že by to měl v úmyslu. Ale Odine podle všeho nevěděla vůbec nic.

//Vrba

Ještě štěstí, že Odine věděla, kde ten úkryt je. Snadno by ho minula. Pamatovala si sice, že Zia Lia jí říkala, aby tam nelezla dokud se nepotká se svým strýcem - alfou - ale to jí v tuhle chvíli bylo celkem jedno. Neměla kam jinam jít a kdyby nešla sem, nejspíš by umřela jak ona tak i ta vlčata. Možná měla zůstat s Thaumem, ale co by asi tak udělal? Neměl žádný úkryt, sakra, vždyť o něm nevěděla vlastně vůbec nic! Až na to, že byl teď otcem jejího vlčete. Nebo vlčat. To věděla až moc dobře.
Došla sotva na kraj úkrytu. Měla ještě dost sil, aby se doplazila trochu dál od vchodu, aby na ní nevanul studený vzduch a schoulila se i s tou jednou malou kuličkou ke stěně.
Trvalo už jen chvíli, než bolest polevila a objevila se i druhá kulička. Obě tmavé. O otci nebyl pochyb, i kdyby Odine třeba pochybovat chtěla. Vydechla. Nevěděla, co dělat, ale teď nebyla sama. Tyhle dvě kuličky na ní teď spoléhaly. Aspoň je omyla. Zdroj jídla si našli sami.
Co teď bude dělat? Tak to absolutně netušila.
Yggi? Kde jsi? Potřebuji tě u sebe. Jsem... ve Vrbě, ani to nevyřkla nahlas. Byla to jen myšlenka. Nebylo ale možné, že to její bratr slyšel. Pochopitelně. Bylo to jen v její hlavě.

//Tebonská louže

Ještě, že stihla Thaumovi zdrhnout. Ztratila se mezi stromy a brzy překročila hranice smečky, která jí ještě tak docela nepřijala. Dýchala zhluboka, protože nevěděla, co se děje. Její tělo se třáslo a břicho se jí svíjelo bolestmi. Nebyl tu nikdo, aby jí pomohl, nebo poradil. Umře. Teď už si tím byla naprosto jistá.
Chtělo se jí brečet, chtěla se schoulit u nějaké stromu a prostě umřít. Chladný vzduch jí bolel v plicích, ale protože jí bolelo úplně všechno, bylo to celkem lhostejné. Co se to děje?
Opřela se o jeden ze stromů. Byla sotva na okraji lesa, ale nevnímala, že by byl někdo poblíž - ani zavýt by nemohla, ač kňourala bolestí. Přišel by vůbec někdo na pomoc? Silně o tom pochybovala.
Stála jen chvíli opřená o strom, tělem jí projížděla bolest, tlak v břiše jen rostl. Bylo štěstí, že vlče dopadlo do sněhu, přesto to Odine nijak neuklidnilo. Když viděla drobný kňourající váleček, zpanikařila ještě více, přesto však čapla stvořeníčko do tlamy. Zmrzlo by během vteřiny v téhle strašlivé zimě.
Sice už věděla, co se s ní děje, neznamenalo to však, že by byla o něco klidnější - spíše naopak.
Bolest neustala, ale musela dojít do úkrytu, než se na svět narodí ještě další vlče. Nebo vlčata.
Ta myšlenka jí děsila, přesto však musela zatnout zuby (ne doslova, nechtěla svoje novorozené vlče hned zahubit) a prostě se silou vůle dostat do úkrytu.

//Stará vrba

Odine se cítila zvláštně. Ač se s Thaumem ráda špičkovala a čekala, co z tmavého vlka zase vypadne - nebo jestli se jí třeba zase nepokusí zakousnout - projela jejím tělem podivná bolest. Zvláštní, říkala si, ale nepřikládala tomu zvláštní důležitost. Proč by měla? Jenže se to nezlepšovalo. Ta bolest byla podivná a tlak v břiše byl horší a horší. Ráda by řekla, že je to z hladu, ale nebo třeba z toho, že snědla něco špatného, ani jedna a ani druhá varianta se jí však příliš nezdála.
Po chvíli pochopila, že to asi nepřejde. Měla v očích smrt, ale nechtěla se ponížit před vlkem, kterému stačilo tak málo, aby si z ní utahoval.
Nevěděla, c o si počít, ale vlastně jí na tom jen málo záleželo, protože pokud měla umřít, mělo by to být ve Vrbě. Tam by jí aspoň pohřbili... ne? Byla to její rodina, ač je sotva znala.
"Já... promiň. Musím jít," dostala ze sebe s námahou, a tak rychle, jak jen mohla se obrátila a mířila k Vrbě. Cestou jí pomalu docházely síly.

//Vrbový lesík

Odine zvedla hlavu a protočila oči v sloup v jisté bojovnosti, která v ní stále dřímala. Jen ať si Thaum nemyslí, že nad ní má navrch! "Dávno," prohlásila, i když z jeho pohledu to asi zas tak dávno nebylo. Podle ní jo. Už nebyla žádná malá ustrašená holka, nebyla vlče. A Javorce už dávno svoje zoubky dala!
Chvíli se k ní ještě tulil, asi si jí chtěl naklonit, brzy je však oba dohnal hlad. Odine ještě nikdy nic skutečně nelovila. Madre je učila, ale... to už bylo dávno pryč. Nepříjemně se ošila. Ne, na madre myslet nehodlala. Jen se usmála, když se na ní Thaum sladce usmál. Na jeho pomoc se tedy spolehnout nemohla. Nikdo se o ní nepostará, ale jak si měla poradit sama, když magie nepřicházely?
"Možná tak na myšku," zasmála se. "Hm, nebo možná na koroptev?" zamyslela se. Sama toho mnoho nelovila. Co čekal?

Odine zvedla hlavu a zatvářila se bojovně. "Taky umím kousat," prohodila jen, ale byla stále překvapivě mírná. Něco na tom se jí nelíbilo, zároveň však toužila po pozornosti, po lásce a chvále. Všechno pro ní bylo nesmírně důležité. Chtěla to, proto se o vlka otřela a když jí olízl tvář, byla to ta nejsladší odměna. Pochválil jí a ona hlavu zase sklonila, i když by nejraději vrčela a házela blesky do všech stran - to však bohužel neuměla. Velká škoda!
Když se zvedl ze země, následovala ho. Protáhla se. Tělo měla stále jako z gumy, ale začínalo to být lepší. Jen cítila zvláštní tlak v břiše. To bylo určitě tím, že už dlouho nejedla.
"Hm, tady v okolí je leccos. Třeba jeleni, nebo koroptve a zajíci. A taky prasata. Na co si troufneš?" ptala se ho. Domů ho brát nechtěla. Ani nevěděla, jestli to domov opravdu byl. Už dlouho nikoho z rodiny neviděla. Kdo ví, kde jim byl konec.

Odine zvedla hlavu a nakrčila nos. "A co když začnu?" ptala se ho vyzývavě, ale Thaum si dokázal sjednat pořádek. Tahal jí za ucho a chytal jí za kůži na krku. Zjevně si užíval, že nad ní měl moc. A ona příliš neprotestoval. Mohla, ale pochopila velmi snadno a velmi rychle, že Thaum tohle chování nestrpí. A ona nevěděla, jestli se mu chce přizpůsobit nebo ne. Měla určitou touhu se mu zavděčit. Nějakým podivným způsobem jí přitahoval. A jeho blízkost byla tak hřejivá. S nikým nikdy nic podobného nezažila.
Nakonec mu však olízla bradu a podvolila se mu. "Budu hodná," slíbila mu nakonec. Protože chtěla pochválit. Chybělo jí to.
Thaum se rozhodl, že vstanou a někam půjdou. Ona lovit neuměla - nikdy v tom nebyla dobrá, proto se zamračila, když prohlásil, že se půjdou najíst. Ne, že by neměla hlad, ale jako pomoc za moc nestála.
"Mám docela hlad," přisvědčila Odine. "Co mi ulovíš?" zajímala se vesele.

Nedržel se zrovna zpátky, když jí popadl za ucho a silně jí kousnul. Možná v něm zanechal drobnou díru, ale Odine se ani nepohnula, netrhla sebou, aby mu ucukla, protože se bála, že by jí tenkou kůži protrhl. A o to tedy nestála. "Au!" zaprotestovala jen, ale držel jí dlouho a ona ho nechala. Co to z ní dělalo? Vydržela to, ale zamračeně se na Thauma podívala, když jí pustil.
"Nepovídej," zabručela nespokojeně a protáhla se. Možná se přeci jen měli přesunout jinam? Možná by měla jít domů, napadlo jí, jistě na ní čekali a nebo... nebo jim byla úplně ukradená. Znala je. Určitě si na ní nikdo ani nevzpomněl. Nezáleželo jim na ní. To uvědomění bylo ledové, ale snažila se na to příliš nemyslet. Byla to lehčí volba.
Olizoval se jako by myslel na něco velmi dobrého. Odine nad tím přemítala. Chtěla víc. Protože neměla nic.
"Ne?" zeptala se ho a naklonila se k němu, aby mu nosem pročísla tmavou srst u tlamy. A... co tedy teď?" zajímala se. Budou tu ležet navždy až je zasype sníh a stanou se z nich ledové sochy?

Jistě, že se mohli zvednout - a jistě se mohli přesunout i na více příhodné místo, ale Odine se nechtělo. Tady to bylo vlastně celkem fajn, i když bylo chladno. S Thaumem po boku se to dalo přežít. Zívla.
"To ti přeci nemůžu jen tak říct. Na to musíš přijít sám!" prohlásila pobaveně a uculila se jako malá holčička - tou ostatně stále tak trochu byla. Byla oproti němu mládě - ani nevěděla, jak velké. Bylo jí to jedno. Cítila se dobře, lépe než s kýmkoliv jiným.
"Ale tohle se mi líbilo," dodala a nepatrně se protáhla. Tělo jí trochu bolelo. Cítila se zvláštně, ale ne špatně.. V břiše jí stále poletovalo hejno motýlů. "Máš toho víc? Další příjemné věci, které mi nikdo neukázal?" zajímala se. Poddala se mu snadno. Až příliš snadno.

Odine se nenápadně uculila. Ano, před chvílí se jí to kousání velmi líbilo, to byla pravda. Ale přeci mu to jen tak nepřizná, no ne? To by bylo příliš snadné. Naopak stiskla jeho krk pevněji, než ho pustila a otřela se mu nosem o spodní čelist. "To si piš, že umím," broukla. Byla stále tak příjemně unavená. Všude kolem byl sníh, ale jí to bylo jedno. Ona byla v teple.
Uvědomila si, že se nechce vracet domů. Tohle bylo příjemné. Příliš tomu nerozuměla, ale Thaum se k ní choval lépe než kdokoliv jiný. Možná až na jejího bratrance Ciela - a pochopitelně až na její bratry, ale tohle bylo něco docela jiného. Nikdo se k ní nechoval takhle. Nemohla popřít, že se jí to líbilo.
"Umím toho spoustu," prohlásila a zlomyslně se usmála. Kdyby jen věděla, kde končí a začíná její tělo, bylo by to mnohem jednodušší. Ale její končetiny byly jako z gumy a ona se nechtěla ani hnout. Tohle bylo fajn. Až příliš fajn.