Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nedržel se zrovna zpátky, když jí popadl za ucho a silně jí kousnul. Možná v něm zanechal drobnou díru, ale Odine se ani nepohnula, netrhla sebou, aby mu ucukla, protože se bála, že by jí tenkou kůži protrhl. A o to tedy nestála. "Au!" zaprotestovala jen, ale držel jí dlouho a ona ho nechala. Co to z ní dělalo? Vydržela to, ale zamračeně se na Thauma podívala, když jí pustil.
"Nepovídej," zabručela nespokojeně a protáhla se. Možná se přeci jen měli přesunout jinam? Možná by měla jít domů, napadlo jí, jistě na ní čekali a nebo... nebo jim byla úplně ukradená. Znala je. Určitě si na ní nikdo ani nevzpomněl. Nezáleželo jim na ní. To uvědomění bylo ledové, ale snažila se na to příliš nemyslet. Byla to lehčí volba.
Olizoval se jako by myslel na něco velmi dobrého. Odine nad tím přemítala. Chtěla víc. Protože neměla nic.
"Ne?" zeptala se ho a naklonila se k němu, aby mu nosem pročísla tmavou srst u tlamy. A... co tedy teď?" zajímala se. Budou tu ležet navždy až je zasype sníh a stanou se z nich ledové sochy?

Jistě, že se mohli zvednout - a jistě se mohli přesunout i na více příhodné místo, ale Odine se nechtělo. Tady to bylo vlastně celkem fajn, i když bylo chladno. S Thaumem po boku se to dalo přežít. Zívla.
"To ti přeci nemůžu jen tak říct. Na to musíš přijít sám!" prohlásila pobaveně a uculila se jako malá holčička - tou ostatně stále tak trochu byla. Byla oproti němu mládě - ani nevěděla, jak velké. Bylo jí to jedno. Cítila se dobře, lépe než s kýmkoliv jiným.
"Ale tohle se mi líbilo," dodala a nepatrně se protáhla. Tělo jí trochu bolelo. Cítila se zvláštně, ale ne špatně.. V břiše jí stále poletovalo hejno motýlů. "Máš toho víc? Další příjemné věci, které mi nikdo neukázal?" zajímala se. Poddala se mu snadno. Až příliš snadno.

Odine se nenápadně uculila. Ano, před chvílí se jí to kousání velmi líbilo, to byla pravda. Ale přeci mu to jen tak nepřizná, no ne? To by bylo příliš snadné. Naopak stiskla jeho krk pevněji, než ho pustila a otřela se mu nosem o spodní čelist. "To si piš, že umím," broukla. Byla stále tak příjemně unavená. Všude kolem byl sníh, ale jí to bylo jedno. Ona byla v teple.
Uvědomila si, že se nechce vracet domů. Tohle bylo příjemné. Příliš tomu nerozuměla, ale Thaum se k ní choval lépe než kdokoliv jiný. Možná až na jejího bratrance Ciela - a pochopitelně až na její bratry, ale tohle bylo něco docela jiného. Nikdo se k ní nechoval takhle. Nemohla popřít, že se jí to líbilo.
"Umím toho spoustu," prohlásila a zlomyslně se usmála. Kdyby jen věděla, kde končí a začíná její tělo, bylo by to mnohem jednodušší. Ale její končetiny byly jako z gumy a ona se nechtěla ani hnout. Tohle bylo fajn. Až příliš fajn.

Odine se líbil ten pocit. Po velmi dlouhé době nebyla sama. Byla s někým pro koho byla středobodem. To, jak se k ní Thaum tiskl, to, že se mu s ní líbilo být - to všechno jí hřálo u srdce, stejně jako jeho mohutné tělo proti tomu jejímu. Cítila se tak dospěle! A tak sladce. Choval se k ní jako kdyby byla jedinou vlčicí na světě. Každému zanedbanému dítěti by se to líbilo.
Ne, nikdy by nezapomněla.
Choval se k ní překvapivě jemně a jí se to líbilo. Takovou blízkost s nikým jiným nezažila.
Postaral by se o ní, uvědomila si. Udělal by pro ní všechno, kdyby to chtěla - o tom ani v nejmenším nepochybovala.
Jeho svět se točil kolem ní, protože mu dovolila, aby s ní dělal všechny ty věci. To jí připadalo zajímavé. Ale líbilo se jí to.
Ležela u něho schoulená a skoro by usnula. Byli na tomhle místě, jen kousek od jejího domova, který jí však v tu chvíli skoro nezajímal. Proč by měl? Nikdo z nich se k ní nikdy nechoval takhle. Tak jemně, tak laskavě.
"Hmmm," zamručela zamyšleně, když se jí Thaum ptal, jestli jí bylo kousání příjemné. "Celkem to šlo," prohlásila nakonec, protože se jí chtělo ho trochu provokovat. Měla pocit, že se mu to líbí. Možná až moc. A jí se líbilo, když se jí snažil dobít, získat si jí, když se snažil jí vlastnit. Naklonila se k němu a zabořila se do srst na jeho krku. A jemně ho kousla. Protože mohla. A protože chtěla.

Tvrdit, že Odine věděla, co se s ní děje, bylo silné slovo. Naopak. Nevěděla nic. Byla v tomhle směru nevinná, ale vlivem Thauma měla k nevinnosti daleko. Zbavil jí všeho, co z ní ještě dělalo vlče - a že toho mnoho nebylo.
Tyčil se nad ní a ona přirozeně držela, protože jí dal najevo, co chce - jen nechápala, k čemu to směřuje. Vlčice nevydala jediný zvuk, vnímala však každý pohyb, každé zavrčení a pocit, který v ní zůstával.

Odine si stále nebyla jistá, co se stalo. Thaum jí stáhnul k sobě a stočil se s ní na zemi, kde předtím spal. Spokojeně zavrněl. Dalo se říct, že se cítila příjemně? Celé tělo jí bolelo, tváře jí hořely a měla pocit, že se stalo něco nepřístojného, ale upřímně? Bylo jí to jedno. Měla ten sladký rebelský pocit, který se jí líbil. Ano. Cítila se příjemně. Když se vlk obmotával kolem ní, olízla mu čenich a spokojeně se usmála. "Já vím," broukla tiše. Skoro hrdě. Protože ona moc chtěla být jeho hodná holka.

//idk, but i did it :'D

Listopad 1/10 * Yggi

Odine duše nic neřekly a zbývala pro ní jen otázka, zda byla jejich matka mrtvá nebo ne - už dávno si však uvědomila, že jí na tom nezáleží. Jak dlouho byla Lacrima jejich matkou? Sotva pár měsíců, než se zdejchla. K čemu jim byla dobrá? Dala jim život a svou krev. Rodinu, o které sotva věděli a která se k nim chovala přinejmenším podivně. Zia Lia byla z velké části prostě nesnesitelná.
Nechtěla o tom mluvit. Věděla, že Yggi to cítí stejně. A Dante? O tom nic nevěděla. Neviděla ho až příliš dlouho. Chyběl jí. Měla pocit, že by ho měla najít a dohlédnout na něj. Byl přeci jen nejmladší.
Chtěla si hrát. Yggi se možná nesmál, ale Odine ano. Její zvonivý hlas zněl lesem a rozléhal se do všech stran. "Ale počkáš. A ještě mě budeš prosit o milost!" prohlásila a vrhla se přímo na něho, i když samozřejmě neměla oproti svému obřímu bratrovi vůbec žádnou šanci.

Dalo by se říci, že Odine byla zvědavá. Neviděla v tom, co Thaum dělal nic zakázaného. Jistě, že ne, protože jí nikdo nikdy nic nevysvětlil. Její pochopení světa a vlků kolem bylo velmi omezené, ona si však ráda myslela, že si celý svět podmaní. A skoro jí připadalo, že ano. Thaum se k ní choval tak hezky jako ještě nikdo. Nechala ho, aby si s ní dělal, co jen chtěl, dovolila mu vše. A proč? Za co? Za těch pár hezkých slov po kterých její mladá dušička tolik toužila. Její hlad byl jiný než hlad tohohle černého vlka, kterému se zachtělo mladého masa. Ona toužila po vedení a po jeho sladkých slovíčkách. Byla prý sladká a její oči zářily jako dvě hvězdy. Komu by se z toho nepodlomila kolena?
Nebála se. Její tělo bylo příjemně napnuté, když se Thaum kolem ní pohyboval. Dala mu svolení a on ho využil. Spolu s ní samotnou. Jen ona to tak neviděla, protože to pro ní bylo dobrovolné. Chtěla poznat svět a chtěla pochopit dospělost. Možná si záhy natluče nos.

Odine o světě nevěděla nic - jen to, že je plný bolesti, jen to, že svět nebyl fér a že se o ní nikdo nikdy nepostará, a tak to musí dělat sama. Byla na to připravená a byla s tím smířená, přesto jí tenhle tmavý vlk zvláštně zamotal hlavu a ona musela přemýšlet nad tím jaké by to bylo, kdyby nebyla sama. Kdyby třeba měla někoho na kom jí záleží a komu záleží na ní - jako by si snad myslela, že tenhle vlk je právě tím, kdo se o ní postará. Možná si to chtěla myslet, když viděla, jak se na ní dívá a jak kolem ní chodí.
Chtěla mu věřit, že svět je lepší a že je plný potěšení. Byla hloupá? Ne, jen doufala, že život byl lepší než to, co zatím zažila. "Tak mi to potěšení ukaž," pobídla ho s očima plnýma jisker. "Ukaž mi, jaké to je," dodala. Měla pocit, že přesně k tomu se chystal, když jí chytil za kůži. Nebránila se mu - možná měla, ale něco na něm jí nebezpečně přitahovalo. Asi to nebylo správné, ale jí to bylo jedno. Nikdo se o ní nikdy nestaral tolik, aby jí řekl, co správné je a co ne, a tak se o tom rozhodla sama. Stejně jako o tom, že nechá tohohle vlka, aby si s ní dělal, co se mu zlíbí. I kdyby jí zabil... ani by proti němu nic nezmohla.
Nemusela ho pobízet nijak dlouze. Thaum si požitky neupíral a mladá, nezkušená vlčice byla jako bonbónek. Jen ona to nechápala, nerozuměla tomu a byla zcela ztracená v jeho osidlech.

Říjen 6/10 - Yggi

Hráli si jako by byli vlčata. Bavilo jí to. Bylo to něco o co jako malí byli ochuzení. Teď možná byli větší, ale bolest z toho všeho, co ztratili, neustoupila. Kdo ví, kdo nakonec tuhle jejich bitvu vyhrál. Yggi po ní skočil a uvěznil jí pod svým tělem. Byl vždycky takový. Hromotluk. Ona ho ale milovala tak jako tak. Hrubě se otřel o její tvář a ona se u něho stulila. Věděla, že jí ochrání.
"Co teď?" zeptala se brášky zmateně a povzdechla si. "Možná bychom měli jít domů? Nebo bychom možná měli najít Danteho, co myslíš?" zeptala se ho tiše a otřela se nosem o jeho tvář. Chtěla ho utěšit, ale sama dobře věděla, že některá bolest prostě nezmizí. A oni si jí zažili hodně.

Říjen 5/10 - Yggi

Uspořádej šiškovou bitvu. (min. 2 posty) – 3 body *

Odine bratrovi naslouchala a tiše přikývla. Věděla, že pravdu se dost možná nikdy nedozví, ale netížilo jí to. Doufala, že ať už je jejich matka kdekoliv, dostala, co si zasloužila. "No, pokud není mrtvá, tak doufám, že si tím peklem ještě projde," prohodila lehce jako by jí na tom vůbec nezáleželo. Svým způsobem tomu tak bylo. Ať už matka hnila v zemi, nebo stále chodila po jejím povrchu, Odine to nezajímalo. Opustila je a ani se neohlédla zpět. Byli jí ukradění.
"Lépe bych to neřekla, Yggi," broukla a ještě jednou se o bratra opřela. To už se však zapojila do hry, kterou tak lehce uspořádal. Změnili se, ale něco v nich zůstalo stejné.
Odine se nádherně, zvonivě zasmála, když uskakovala před šiškami a hlínou, která jí stejně skončila v srsti. "Já ti ukážu!" zvolala vesele a oplatila mu to. Jako by ještě před chvílí nemluvili o tom, zda byla jejich matka mrtvá nebo živá.

Odine měla pocit, že jí Thaum rozumí. Hleděla na něho překvapeně a vlastně i uchváceně. Inu, co byste čekaly od mladičké vlčice, která nikdy v životě nenašla nikoho, kdo by jí věnoval takovou pozornost kromě jejích bratrů. Tenhle vlk jí poslouchal, zvláštně se jí dotýkal a mluvil k ní se soucitem, který Odine neznala. Mrkala na něho, když sledovala jeho překvapivě opatrné pohyby. Nerozuměla tomu, tyhle věci jí nikdo nevysvětloval, ani jí nikdo nevyvaroval před černými vlky, kteří si chtěli smlsnout na nevinnosti mladých vlčic.
"Přesně tak," vydechla. Byla překvapivě klidná, v žaludku však cítila hejno motýlů, kteří jí znejišťovali. Měla pocit, že dělá něco zakázaného, o to spíše se však k Thaumovi naklonila blíže. "A je tu něco víc? Nebo je tohle všechno?" ptala se ho. Byl to zkušený vlk. Dospělý. Jistě ví, jestli má život i nějaký vyšší smysl než jen bolest a samotu.
Ptal se jí, jestli může pokračovat. Jakoby snad téhle otázce rozuměla. "Ano," přikývla, její hlas jemný jako pohlazení.

Sledovala Thauma jen poočku. Pohyboval se kolem ní a ona stála jako přikovaná. Byl oproti ní velký, ale zvláštním způsobem se jí to líbilo. Bylo to zvláštní a úplně tomu nerozuměla. Nikdo jí tyhle věci nevysvětloval, ale protože ve svém životě nikoho pořádně neměla, asi to nebylo zase tak podivné. Thaum tak mohl využít její nevinnosti a neznalosti úplně jednoduše.
"No, taky nehrnu," řekla po chvíli, kdy ze sebe setřásla ten zvláštní pocit - alespoň trošku. "Nikdo se o mě nikdy moc nestaral, tak nevím, proč bych se já měla starat o ně," vysvětlila. Pochopila, že takhle smečky fungují a ona nevěděla, jestli se jí to líbí. Jediný, kdo by jí tam asi udržel by byl Cielo. Ten jediný stál za to.
Odine cítila Thaumův horký dech až na své kůži. Překvapeně vydechla. Znovu se jí v žaludku usadil ten zvláštní pocit, který nesvedla rozklíčovat. Mírně k němu otočila hlavu. Vzhlížela k němu, sledovala, jak se k ní tiskne a přemítala, zda je mu to zrovna tak příjemné jako jí.

Říjen 4/10 - Yggi

Odine nad tím zakroutila hlavou. "Jeden z nejlepších," prohlásila Odine a jemně do brášky šťouchla. Kdo ví, jestli byli otcovi nejlepší výtvory, ale Odine by přísahala, že ano. Byli ti nejlepší.
Odine matka příliš nezajímala, přesto se na bratra zadívala zvědavě, když prohlásil, že si myslí, že žije. "Myslíš?" zeptala se ho zvědavě. Nevěděla, co by bylo horší - kdyby je prostě opustila, nebo kdyby byla mrtvá, tak jako tak jí to ničilo. Její absence v jejich životě byla tíživá. Cítili to všichni tři.
"Nevím, jestli záleží na tom, jestli žije, nebo ne. Není tady," pronesla zamračeně a o bratra se otřela. "Jestli je mrtvá, tak doufám, že se vaří v pekle," prohodila nonšalantně jako by na tom vůbec nezáleželo. Jejich matka si nezasloužila žádné slitování - ona ho s nimi přeci také neměla.
Yggi po ní hodil šišku - možná to bylo omylem, ale jeho nevinný pohled a "hups" ho celkem usvědčilo. Zasmála se, když po ní tu šišku hodil a oplatila mu to. Čapla šišku do tlamy a hodila jí po bratrovi. "Jen počkej!"

Uspořádej šiškovou bitvu. (min. 2 posty) – 3 body *

Říjen 3/10 - Yggi

Vyměňte si s někým strašidelnou historku (pravdivá/nepravdivá). = 2 body *

Odine cítila, jak jí její bratr vnímá. Jako optimistickou. Nemohl být dál od pravdy, i ona vnímala, že něco v jejím nitru bylo mrtvé. Chtěla před ním možná vypadat silnější, anebo, možná jen chtěla zapomenout na jejich dětství, které nebylo šťastné ani trochu. Nikdo jim už však nemohl pomoci, nikdo je nemohl zachránit. Už byli příliš velcí a jejich životy se odvíjely svým vlastním způsobem.
"To jo, v tomhle jsi byl vždy po otci," prohlásila. I ten jim přeci vykládal o tom, že byl z hor. Ze severu. Nechtěla Yggiho přirovnávat k otci, ale přeci jen všichni tři byli po svých rodičích. Alespoň v něčem. Byli jejich potomky, jejich plody. Něčím se jim blížit museli.
"Myslím, že to nebylo tak zlé. Já měla svoje přání a ty také. Je pochopitelné, že jsi chtěl zpátky Danteho," utěšovala ho. Slova o příšeře jí však zaujala. A o mrtvých zrovna tak. "Hm, to jsem nevěděla. Zajímavé," pronesla zamyšleně. "Myslíš, že je tam Madre?" zeptala se Yggiho po chvíli váhání, protože věděl, jak citlivý ohledně madre byl. Nechtěla ho tím trápit, ona však na madre občas myslela a přemítala, kde jí byl konec. Kam zmizel - a jestli zemřela.
"Je tu hodně zvláštních míst. Já zase slyšela," začala tiše. "že když kráčíš o půlnoci močály, kráčí s tebou i duchové zemřelých. Je to divné, co? Nevím, proč tolik věcí souvisí s mrtvými. Možná by stálo za to to omrknout, co?" zazubila se na brášku. To, aby ho přivedla na jiné myšlenky.

Říjen 2/10 - Yggi

Popovídej si s někým o mlze a chladném počasí. = 1 bod *


Odine na svého bratra zamyšleně hleděla a snažila se přijít na to, co se mu honilo hlavou. Byla to jen chvíle, které si skoro ani nevšimla, ale vnímala, co si její bratr myslí. Myslel na lásku jako na obchodní transakci. Otřásla se. Byly to... její myšlenky? Nechápala to. Byla zmatená, přesto však nic neřekla.
"To je pravda, i to je rozumné," přikývla. Pamatovala si na loňskou zimu a na jejich výlet do hor. Nebylo to nic příjemného. Yggi si to jistě musel pamatovat také. "Je to tak, je hrozná zima," přitakala Odine. "Nemám zrovna huňatou srst, tohle po otci nemám," připomínala. "Ve Vrbě takové chladno není. Rozhodně ne takové jako v horách. Pamatuješ? Jak jsme šli loni za Vlčíškem?" usmála se Odine. Byla to svým způsobem hezká vzpomínka - v mnoha směrech však silně traumatizující. Odine to však příliš nevnímala. Už byla otupělá. Připadalo jí to jako celkem snesitelná věc v jejím dětství. Zkrátka jedna z těch lepších.