Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Jedlový pás (přes Severní Galtavar)

Odin od Smrti upaloval, až se mu prášilo za zadkem. Teda, neutíkal, ale šel dost svižným krokem. Nejenom, že u té její rozpadlé barabizny byla taková nepříjemná atmosféra, ještě to tam páchlo sírou a kdo ví čím. Odin tam nechtěl trávit delší dobu, než musel. Navíc to vypadalo, že Smrt nebyla z jeho dárku zrovna nadšená, takže se rozhodl otočit na patě a zmizet, dokud ještě mohl. Aby si to taky ta čarodějnice nerozmyslela a nechtěla si ho tam nechat. Byl přeci gentleman k pohledání, ale jeho standarty byly trochu jinde.
Dostal se zase k jezeru, které bylo stále zamrzlé. Na druhém konci viděl nějaké malé siluety, ale vypadalo to na vlčata. Mohl bych je jít šikanovat, pomyslel si. Jedno nebo dvě třeba strčit do té nezamrzlé části jezera. Ale... Sice kolem neviděl žádné dospělé, co by je hlídali, ale nechtěl to riskovat. Navíc neměl zrovna náladu bavit se s vlčaty, celá zdejší zimní atmosféra na něj nějak divně působila. Trochu nudně, ale zároveň smutně? Něco ho trochu žralo, ale s pocity si moc nevěděl rady, takže nedokázal přesně určit co to bylo. A rozhodl se to ignorovat. Možná by mi prospěla nějaká procházka. Třeba na nějakej kopeček bych si to mohl vyšlápnout, zamyslel se. Miloval hezké výhledy a přírodu v zimě. Kochat se krajinou byla jedna z činností, které rád provozoval. Ale v horách už nedávno byl a počasí bylo pod psa. Než padne noc, měl bych zalézt alespoň do nějakého lesa, zamračil se. Mrzlo až praštělo, bylo to nechutný. Jako doma na severu, skoro už zapomněl, jak tragický bylo tam žít. Tady to naštěstí bylo jen přechodné období.
Nakonec se rozhodl zamířit do středozemí, kde vyčnívala jedna hezká hora. Byl tam už několikrát a byl z ní hezkej výhled na celou Gallireu. Odin doufal, že si tam bude moct chvíli posedět a jen čumět dolů, jako král hory. A že ho přitom nebude nikdo otravovat. Kdyžtak je strčim ze srázu, zakoulel okem otráveně. Znamenalo by to práci navíc, ale co už. S tímhle vykročil na led a stále poměrně rychlým tempem se blížil k horám.

>> Zrcadlové hory (přes Mahtäe sever)

20. Dej Smrti nějaký dárek, abys v ní vzbudil vánoční náladu (post bude v Jedlovém lese)
Věnoval se úklidu lesa a zdobení stromu tak dlouho, že si ani nevšiml jak se rychle zatáhlo. Najednou už byla tma jak v pytli. Do toho se kazilo i počasí a Odin cítil, jak se zvedá vítr i tady v lese. Měl bych si pohnout a najít si na zimu nějaký úkryt, zamračil se nespokojeně. Další starost navíc, jako by už tak neměl dost problémů. No nic, tak si půjdu odkroutit to setkání, ať to mám za sebou a můžu se zdejchnout, povzdechl si a vyrazil směrem ke kamenné zřícenině s bažantem v tlamě.
Už z dálky byla cítit ta nepříjemná atmosféra typická pro Smrt. Odin se zastavil před vchodem a položil svou kořist na zem, aby mohl normálně mluvit. Než ale stačil cokoliv říct, všiml si jak se mezi kameny mihl černý stín a ve tmě se rozsvítily zelené oči. ”Co tu pohledáváš?” ozvalo se jedovatě. Paní domu očividně nebyla z návštěvy nadšená. Odin se ošil, ale snažil si zachovat chladnou tvář. “Přinesl jsem obětinu,” tlapou poukázal na bažanta. “Prej je to tady o Vánocích zvyk. A koho jiného obdarovat, než samotnou Smrt!” pronesl grandiózně. Smrt si ale odfrkla. ”Co je to za bídnej úlovek? Nic takovýho žrát nebudu, to je pod moji úroveň. A nemysli si, že za to ještě něco dostaneš! Maximálně tak výprask!” rozkřikla se naštvaně. Odin byl trochu uražen na cti, ale všechnu svou nespokojenost musel polknout a držet tlamu. “Ale já za to vůbec nic nechci. Je to dar, na ukázku mojí… úcty. Dělej si s tím co chceš,” řekl a na patě se otočil. “Vyprovodim se sám,” zamumlal a rychlým krokem se začal vzdalovat. Hlavně rychle pryč, než se ještě víc nakrkne, pomyslel si. Jeho plán asi selhal, ale aspoň se poučil pro příště, že být ochotný se nevyplácí.

<< Východní Galtavar

23. Ozdob strom
Z pláně to do Smrtina lesa už nebylo daleko. Navíc Odin byl nažraný a docela odpočatý, náladu měl taky pěknou a cesta ubíhala, jak měla. Jediné, co mu cestu trochu kazilo bylo těch pár zakopnutí, když šel přes pláň. Byla překvapivě kopcovitá a ještě prohnaná norami a dolíky. Přišel do lesa s bažantem v tlamě a na chvíli se zapřemýšlel. Byla takováhle kořist opravdu dostačující? Chtěl si Smrt naklonit na svou stranu, ne naštvat. Možná bych měl udělat ještě něco. Další úlovek? Ne... nic ho nenapadalo. Do chvíle, kdy uviděl jehličnatý strom. Byla tu spousta jedli a tenhle smrk se mezi nimi docela vyjímal. Odin hned věděl, čím by si mohl přilepšit.
Nejdřív začal v okolí poklízet. Smrt bude určitě nadšená, když jí zametu před prahem, pomyslel si. Pokud se o čistotu zajímala, nemusela tu práci dělat sama. A pokud ne... no, nic tím určitě nezkazil. Aspoň to bude vypadat esteticky a ostatní návštěvníci budou mít ke Smrti víc úcty. To se jí určo bude zamlouvat, ušklíbl se. Když bylo kolem čisto, jal se oprašovat větve od sněhu. Pak šel sbírat ozdoby. Rostlo tu dost jehličnanů, takže nasbíral několik druhů šišek a pod sněhem dokonce našel několik starších hub. Díky zimě ale byly docela zachovalé. Odin je naskládal na větve kam až dosáhl. Tak, ať to trochu vypadá. Byl se svým výtvorem docela spokojen. Smrt bude u vytržení! Však kolik vlků sem ško otravovat jen tak? Odin se cítil jako největší samaritán, když přišel žebrat jenom o přízeň do budoucna a nic po Smrti vlastně nechtěl.

<< Východní hvozd (přes VVJ)

22. Připrav si vánoční hostinu
Z lesa se dostal k jezeru. Naštěstí bylo už skoro zamrzlé, takže mu to značně usnadnilo cestu. Nemusel se s tím obcházet jako v létě. Zima je prostě super, takovejch výhod, povzdechl si. Škoda že nebývala častěji. Nebo že netrvala déle.
Každopádně už se každým krokem blížil ke Smrtinu sídlu a s tím mu taky začalo šrotovat v hlavě, co by jí udělalo radost. Asi kdybych to tady vypálil. Nebo kdybych pošel, pomyslel si Odin s úšklebkem, jelikož ani jednu z věcí zatím neměl v plánu. Byla ale pravda, že vymyslet dar pro Smrt nebylo nic jednoduchého. Co hmotného jí mohl dát, aniž by to měla? Nebo mohla jednoduše získat i bez jeho pomoci? Odin nebyl zrovna dvakrát kreativní, navíc snad nikdy nikomu žádný dárek nedával. Na severu... co vlkům udělalo největší radost bylo žrádlo. Proto se nakonec rozhodl něco ulovit. S magiemi, které měl by to mělo jít poměrně jednoduše.
Dostal se na pláň, kde začal větřit. Cítil stádo losů, ale na ty si sám netroufal. Ani s pomocí magií by se mu to nemuselo podařit, i když by to byla ideální obětina. Nakonec se rozhodlo lovit ptactvo, to se zdálo jednodušší. Vyhlídl si svou kořist a začal se soustředit. Chtěl si trochu procvičit a zjistit, jak jeho magie vlastně fungují. Zaměřil se na dva bažanty. Najednou, jako by se v hlavě přecvakl do těla jednoho z nich. Začal pomalu pohybovat bažantíma nohama a nutil ho přijít až k němu. Jakmile byl pták v jeho bezprostřední blízkosti na nic nečekal a skoncoval to s ním. Hm, takže můžu ostatní i ovládat? pomyslel si docela nadšeně. Ovšem sám na sobě cítil, že je to poněkud vysilující. Vzal mrtvého bažanta do tlamy a stáhl se o kousek dál, aby nevyplašil jeho kolegu. Jelikož se tak unavil, rozhodl se nejdřív nažrat sám, až pak uloví dárek pro Smrt.
Bažanta nejdřív pořádně oškubal. Neměl moc ptactvo rád, protože s ním byla spousta práce. S mechanickou nohou to šlo ale o něco lépe, dokonce i porcování bylo fajn. "Hm, chtělo by to ještě něco. Nějakou... bobuli navrch," povzdechl si trochu. Cítil se docela slavnostně naladěn a jeho oběd by tomu měl odpovídat. V okolí ale nebylo moc keřů a navíc byla zima, nic nerostlo. Proto si musel vystačit s tím, jak hezky si jídlo připravil. Byl docela zvyklý žrát jako buran a dělat u toho bordel, nestaral se. Ke Smrti ale nemohl přijít celý zaprasený, proto si dával bacha, co a jak jí. Bažant hned chutnal o něco líp, i když byl samá kůstka a zapomenuté pírko.
Jak se Odin najedl, vrátil se k místu kde předtím spatřil houf bažantů. Přesunuli se o kus dál, ale nebylo složité je vystopovat. Tentokrát zkusil použít jinou magii. Zase se zaměřil na jednoho z bažantů. Po chvíli bylo vidět, jak se zvíře chová nemocně. Jako by ho strašně bolelo břicho, což taky byla pravda. Odin mu způsoboval velkou bolest, ale vypadalo to, že nestačí na to, aby ptáka zabila. Lehce se zamračil a vystartoval ze svého úkrytu. Ostatní bažanti se rozprchli, ale ten, kterého trápil tam zůstal. Byl dost osláblý a dezorientovaný, i když už na něj Odin magii nepoužíval. Taky s ním provedl rychlý konec, vzal ho do tlamy a zamířil si to ke zřícenině.

>> Jedlový pás

<< Esíčka (přes Zrcadlové hory)

12. Předstírej, že tě posedl duch Vánoc
Slunce svítilo, Odin pokračoval v cestě a znovu bloumal nad tím, jak si to cestování něčím ozvláštnit. Jedno divný setkání za druhym, pokusy o zpěv... Nebylo to vončo. Docela mu začínal chybět nějaký šašek, který by ho bavil. I ti nudní byli nakonec většinou lehce vyprovokovatelní. Něco se z nich vydolovat dalo. Ale to by nejdřív musel někoho najít. Mohl bych se konečně poohlédnout po zdejších smečkách. Nebo... bych mohl za bohy, pomyslel si. Ani netušil, proč ho to napadlo, možná že se nechal trochu nalomit a podléhal vánoční atmosféře. A navštívit teď bohy by mu mohlo pomoct získat plusové bodíky. Rozhodl se jít za Smrtí. Byl tam snad jen jednou, ale věděl, že je to na severu, tudíž v oblasti kde se momentálně pohyboval. A Života viděl docela nedávno.
Smrtino sídlo ale bylo ještě nějaký ten kus cesty a Odin tak přemýšlel, co zatím dělat. Mohl bych si procvičit své herecké schopnosti. To by se hodilo, kor jestli se měl setkat s tou nepříjemnou bohyní. Už teď se mu ježily chlupy na zátylku, ale fakt si chtěl vyžebrat trochu té přízně. Hmm... mohl bych se inspirovat těma Vánocema, pomyslel si. "Odine! Já jsem Duch Vááánoc!" řekl tajemným, hlubokým hlasem. Rozhodl se parodovat svého posledního společníka, který uměl mluvit. Zlatý prase nepočítal. "Přišel jsem ti navodit Vááánoční atmosfééeru! Měl bys být hodnýý," pokračoval takovým tím 'duchařským' rozklepaným hlasem, ale nepřestával se u toho šklebit. Kdyby to tak Duch Vánoc viděl, asi by litoval, že Odina kdy potkal. "Začni slavit Váánoce! Všichni začněte slavit Váánocee! Šťasný a veselýý!" zahulákal na celej les, než se hlasitě rozesmál. Tohle bylo tak absurdní, až to bylo dobrý. Měl bych vyšší moc parodovat častějc, odfrkl si pobaveně. Alespoň si hezky procvičil hlasivky, aby u Smrti nechrchlal.

>> Severní Galtavar (přes VVJ)

<< Kančí remízky

19. Zazpívej gallirejskou verzi jakékoliv koledy
Odinovi to stále nedávalo. Musel nad svými zážitky přemýšlet celou cestu, že si ani nevšiml jak se pomalu vrací k místu, kde se probudil. A k místu, kde nechal toho hloupého šediváka, na kterého už dočista zapomněl. Neustále přemýšlel nad zlatým Vlčíškem, duchem a zlatým prasetem. Až ho z toho rozbolela hlava. Je to nějaké znamení? A jestli jo, tak čeho? nelíbilo se mu, že na to nemůže přijít. A že ho to neustále tlačí v mozku. Takové úkazy se jen tak nevidí. Ne v takovém množství a míře.
Naštvaně se zamračil a vydechl. Měl bych se něčím uklidnit. Čím se uklidňují vlci? zapřemýšlel, a netušil proč ale vzpomněl si na svou matku. Když byl opravdu malé vlče, uklidňoval ho její hlas. Mohl bych... to zkusit taky, rozhodl se, i když tomu nedával moc nadějí. Jeho hlas byl přeci jen od matčina dost jiný. "Veselé vánoční hody, zpívejte vlčata koledy, o tom, co se vskutku stalo, že se vlkům narodilo, vlčátko. On je světa Spasitelem, Slovo učiněné tělem, Syn Boží a syn vlka, na nějž tvorstvo věky čeká, vlčátko. Jehož Bestly počala, na severu ho porodila, položila do jeskyně, zavinula do kožešin, vlčátko..." zabroukal tiše a s každým dalším slovem cítil, že tohle je asi naposledy co něco takového dělá. Zpěv nebyla jeho aktivita, nechtěl si to přiznávat, ale znělo to hrozně. Vytí možná, mluvení určitě, ale zpěv fakt ne. Ne, že by jeho hlas nebyl příjemný, ale skládání písní nebylo vončo. Připadal si jako dement, jako by mu přeskočilo. Co jsem si sakra myslel? podivil se sám sobě. Asi mu z toho přemýšlení nad Vánoci a magičnem vážně hráblo. Překvapivě měl v břiše divný pocit, něco jako... stud? Nikdy nic takového nepocítil, takže sám netušil. Každopádně už to nechtěl cítit znovu. Ok, zpívání z fleku si škrtám ze seznamu, pomyslel si kysele. Možná by to bylo lepší, kdyby zpíval někdo s ním, nebo kdyby aspoň pořádně znal slova. Sám si ale nepamatoval, co mu matka zpívala, možná to byla prostě jen prázdná melodie. Ale rozhodně nezněla ani trochu podobně tomu, co právě vypustil z tlamy.

>> Východní hvozd (přes Zrcadlové hory)

<< Vřesoviště (přes Hadí ocas)

8. Najdi zlaté prase a něco si přej (najdeš ho na určitém území)
Odin pochodoval sněhem a docela se nudil. Setkání s jezevcem bylo hezké obzvláštnění dne a teď se tomu nějak nemělo co vyrovnat. Cestoval sám, i když kolem cítil docela dost čerstvých pachů, takže neměl na kom se bavit. A nic zajímavýho se nedělo. Však co by taky mohlo trumfnout povídání s duchem? Měl bych prostě jít po tom nejčerstvějším pachu a najít si nějakou oběť? zauvažoval. Nutně potřeboval společnost, nebo něco.
K jeho štěstí se před ním zjevilo 'něco'. Teda, viděl to už z dálky, protože na slunci se to hezky blýskalo a odráželo. A Odin byl možná napůl křížený se strakou, takže jako v hypnóze, samozřejmě zamířil k tomu lesklému místu. Třeba to bude nějakej poklad! oko se mu zalesklo hamižností. Bohužel ale neměl takové štěstí, protože ta věc se ukázala být... zlatým prasetem. Odin si nejdřív myslel, že je to nějaká pitomá socha, ale prase se po chvilce dokonce pohnulo. Ono je to živý?! zmateně ho pozoroval. Ale jediný co na něm bylo opravdu jiný byla ta barva. Jak na něj tak civěl, jeho žaludek se rozhodl ozvat. Rozhodně by zlatým prasetem nepohrdl, ovšem, co když to byl zase nějaký další magický tvor? Odin nechtěl jednat neuváženě. "Přál bych si být silnější," zabručel si pro sebe lítostivě. Možná bych si pak mohl troufnout i na tyhle podivnosti. Jak asi chutná zlatý prase? zauvažoval a aby ho to nelákalo, raději od něj odvrátil pohled a rozhodl se zmizet. Dneska je to jedno zvláštní setkání za druhym. Co mě čeká dál, duhovej vlk? Mluvící kamení? pomyslel si ironicky. Na jednu stranu ho to nesmírně bavilo, bylo to něco jiného, co vybočovalo z běžnýho života. Na druhou... nastával snad konec světa, že všechny magický mutace vylejzaly na světlo a přede všema se naparovaly? Ty Vánoce jsou fakt divnej čas.

>> Esíčka (přes Travnatý oceán)

<< Od jezevce (přes Jezevčí hájek)

Odin byl z toho setkání s duchem chvíli dost vykolejený. Co to vůbec mělo znamenat? Připadal si, jako by si ho vyhlídnul nějaký prodejce a snažil se mu vnutit poslední trendy, akorát to bylo o dost víc podivnější a nepříjemnější. Navíc... takže duchové v tomhle kraji taky existujou, pomyslel si překvapeně. A co víc, jeden se s nima mohl setkat na pokec. To bylo dobré vědět, jen škoda že Odin neměl nikoho, koho by pozval na čajový dýchánek o páté. K zemřelým nechoval mnoho nevyřešených pocitů, jen vzpomínky. Jakmile si smrt vzala jeho blízké, byla to pro něj vyřešená věc, protože co by z toho měl, kdyby se od nich nedokázal odpoutat? Akorát problémy.
Z lesa se snažil co nejrychleji vypadnout, aby si ho náhodou neodchytil i jiný duch. Nebo duch nějakého toho chudáka, kterého v mladí připravil náhodou o život. Dostal se na nějakou louku a s překvapením si všiml, že už nastalo ráno. V lese s duchem asi strávil víc času, než si myslel. No, na tom nezáleželo. Počasí totiž přálo a rovnou vybízelo k dalšímu cestování.

>> Kančí remízky (přes Hadí ocas)

<< Kiërb (přes Jezevčí les)

15. Jdi k Jezevci a promluv si s duchem Vánoc
Jakmile Odin vyskočil z kry a ocitl se na suché zemi, uvědomil si, že se dostal do prapodivného lesa. Nemohl říct přesně co, ale něco na tomhle lese bylo mega divný. Chvíli se procházel a jen tak okouněl kolem. A brzo zjistil, proč mu to tady přijde tak zvláštní. V zemi byla vykotlaná spousta nor a ve vzduchu se vznášel silný pach nějakého zvířete. To Odin po chvíli chůze dokonce spatřil. Jezevec, pomyslel si zmateně, když černobílého tvora uviděl. Byla to plachá zvířata. Tim víc, když se potkala s vlkem. Ale tenhle si to seděl mezi stromy a pozoroval Odina jako by se nechumelilo. "Co čumíš?" vyštěkl ve snaze jezevce odehnat. Lovit se mu moc nechtěl, navíc jeho chování bylo divný a třeba měl nějakou nemoc. Nechtěl se k tomu ani přibližovat. "Ty nečum," odpovědělo zvíře a Odin vyvalil oko. Vono to mluví? podivil se. Než stačil něco říct, jezevec pokračoval. "Je tu někdo kdo se s tebou chce setkat, pojď za mnou," pobídl ho a rozešel se hlouběji do lesa. Odin pozvedl obočí a zvědavě jezevce následoval. Fakt, že zvíře mluví zpracoval docela rychle, přeci jen to tu nebylo tak neobvyklé. Spíš se zajímal, kam ho jezevec odvede.
Po chvíli se dostali na malou mýtinu a když si Odin prohlížel okolí, jezevec se najednou vypařil. Odvrátil od něj oko sice jen na chvilku, ale najednou už tam nebyl a Odin osaměl. Ale ne na dlouho. "Zdravím, Odine!" mýtinou se rozezněl zastřený hlas. Jako by přicházel odněkud z dálky. Odin ucouvl, když se před ním začala formovat jakási mlha, která dostala tvaru podobného vlkovi. Ale jistý si tím nebyl, zdání mohlo klamat. "Co seš zač? Co po mně chceš?" vyprskl obezřetně. Entity si ho mezi sebou vyměňovaly jako bačkory. Nejdřív Vlčíšek, pak mluvící jezevec a teď před nim stálo tohle. Co se zas děje? Konečně už končí svět nebo co? Odin se zamračením pozoroval, jak se kroutící mlha tiše rozesmála. "Nic po tobě nechci, co bych taky zmohl? Jsem pouhý duch. Duch Vánoc," představil se konečně. Odin zakoulel okem. No pecka, další pošahanec. "Chtěl jsem si s tebou o Vánocích promluvit. Nepatříš mezi ty, co by je slavili, viď?" pokračoval duch dál. Odin pokrčil rameny. Bylo mu jedno, jaký zvyky tady měli, on měl svoje. A Vánoce mezi to úplně nepatřily, ale to neznamenalo, že vůči nim měl nějakou averzi. Jen v tom neviděl moc smysl. "Ne," odpověděl prostě. "Hm, hm. I když je neslavíš, myslím, že bys měl být v tomto čase k ostatním shovívavější. Vánoce jsou pro zdejší vlky časem lásky, štěstí a pohody. Měl bys to také někdy zkusit." Odin se pobaveně zašklebil. Vážně ho právě přemlouval duch, aby slavil jeho svátek? "Po tom co dělám a jak se chovám je ti putna. Co by mi z dobrosrdečnosti káplo? Nic, všichni jsou sobci," Odin se držel přísloví, podle sebe soudím tebe. A on byl prvotřídní sobec, takže většinu ostatních viděl stejně. A ti, co rozdávali aniž by za to něco chtěli byli v jeho očích slabí hlupáci. Duch Vánoc si povzdechl. "Je mi líto, že o Vánocích smýšlíš takhle. No, třeba někdy změníš názor. Já už nemám moc času, takže ti jen přeji krásné Vánoční svátky a ať se ti v životě daří," řekl duch nakonec, než se začal rozplývat do vzduchu. Odin na to koukal a přemýšlel, co za bizarní setkání to právě prožil. Když už, čekal že s ním bude chtít mluvit nějaký severský duch, nebo někdo ze známých a rodiny. Duch Vánoc, no to je ptákovina, odfrkl si. Rychle se oklepal, aby ze sebe dostal ten divnej pocit a raději vyrazil z lesa pryč, aby si ho neodchytil třeba i duch léta nebo duch stromů nebo něco takovýho. "Dělejte si reklamu u někoho jinýho!" zahalekal ještě směrem k lesu, aby pro příště věděli. Nehodlal se nechat obalamutit každým duchem, co mu skočí do cesty.

>> Vřesoviště (přes Jezevčí les)

<< Zubatá hora (přes Sněžné hory)

24. Projeď se na kře
V horách se po rozhovoru s potenciálním podvodníkem už nechtěl zdržovat. Navíc byla fakt kosa, začínalo přituhovat a zůstávat na samém vrcholku nejvyššího kopce v okolí nebylo zrovna chytrý. A Odin se pokládal za inteligentního jedince. I když... zrovna jak slezl z hor k řece, napadlo ho něco šíleného. Samozřejmě nepohrdl příležitostí se napít a přitom si všiml, jak řekou proplouvají docela velké kusy ledu.
Takové by klidně unesly vlka, prolétlo mu hlavou. A nápad byl na světě. Další ze severských aktivit, kterou by si mohl zopáknout, i když byl zvyklý na mnohem větší ledové kry, i tohle postačilo. Chvíli čekal a vyhlížel svůj ideální povoz. Když měl kru vyhlídnutou, trochu zacouval, rychle se rozběhl a těsně u břehu vyskočil. Dopadl přímo na led a měl co dělat, aby se nesvezl druhou stranou rovnou do ledové vody. Naštěstí měl kovovou hnátu, která zase přišla vhod. Její ovládání nezatěžovalo žádné svaly, takže Odin dokázal dělat věci, který by s normální nohou nebyly možný. Docela si to pochvaloval. Život odved dobrou práci, mlaskl spokojeně a pořádně se na kře uvelebil. Víc roztáhl nohy aby se líp udržel a měl lepší balanc. Řeka ale nebyla příliš divoká, takže Odin neměl problém se na ledu udržet.
Cestoval takhle dlouhý kus a byl čím dál tím víc nadšený. Ušetřil jsem si tolik času cestováním! Tohle bych měl provozovat častějc. Škoda že v létě taky nejsou řeky zamrzlý. Bohužel ale narazil na problém. Řeka byla dost kamenitá a před ním se začal rýsovat doslova kamenný přechod. Voda neměla problém škvírami mezi šutry protéct a některé ledy si cestu taky prorazily. Ale Odin už z dálky viděl, že pokud bude pokračovat, rozhodně narazí. Čas opustit vor! ušklíbl se a naklonil se k jedné straně, aby kru dostal blíž břehu. Jakmile byl v dostatečné vzdálenosti, silně se odrazil a skočil. Nohy mu na ledu samozřejmě podklouzly, ale dostal se na břeh suchou nohou. Relativně.

>> Za jezevcem (přes Jezevčí Hájek)

<< Sněžné hory

10. Řekni Vlčíškovi, že na něj nevěříš
Odin se vyškrábal na nejvyšší horu široko daleko a věnoval chvíli pořádnému pohledu na krajinu dole. Zrovna zapadalo slunce, a i když bylo skryté za mraky, přicházející noc byla znát. Hlavně díky šeru a poklesu teplot. Bylo to vlastně docela depresivní, ale Odin na tohle moc nehleděl. Jeho emoce ovlivnilo jen máloco, nějaké počasí mu bylo u zádele.
Víc ho zaujal fakt, že tady opravdu nebyl sám. "Nazdar dědku, co tady zas křepčíš?" začal pěkně zhurta, se samolibým úšklebkem a nedůvěrou v očích. Čim víc na něj koukal, tim víc mu přišel jako nějakej podvodník. Nebo to bylo možná tím, že Odin o něm přemýšlel podobně jako o sobě a zrovna tohle by byl skvělej podvod. Ovšem jen v případě, kdy by Odin byl tím, co má navrch. Být obětí nějakého šíleného starce se mu ani za mák nelíbilo. "Odine! Vím sice jaký jsi uličník, ale taková mluva je opravdu neuctivá a urážející," ohradil se bílý vlk poněkud naštvaně. Nejspíš se mu Odin opravdu dostával pod kůži, to se mu líbilo. "Je mi ctí," vysekl poklonu a dal jasně najevo, že Vlčíškovo pokárání bere jako lichotku. Než bílý stačil odpovědět, Odin ho předběhl. "Trochu jsem přemýšlel nad našim poslednim setkánim a došel jsem k názoru, že mě taháš za nos," pronesl temnějším hlasem a naklonil hlavu ke straně. Vůbec z toho nebyl nadšený. "Víš, říkat vostatnim že seš kouzelnej a bůh ví co je sice super zábava, ale udělat to mně..." odmlčel se a větu nedokončoval, i když bylo všem jasné, že začíná chudákovi Vlčíškovi lehce vyhrožovat. Vlčíšek také nebyl vlk, který by si to nechal líbit a opravdu byl kouzelný, ale nerad řešil své spory násilím, narozdíl od Odina. Navíc, tohle bylo jedno velké nedorozumění! Netušil proč, ale spousta jiných vlků za ním chodila a podezřívala ho, že snad není Vlčíškem a všem jim lže. Netušil jak se to stalo. Možná nějaký zahořklý vlk dostal špatný dárek a teď po Gallirei roznášel pomluvy? "Nikdy jsem ti nelhal, Odine. Opravdu jsem kouzelný a plním přání. Copak jsi nedostal v zimě maso? Copak jsi i přes nedostatek potravy nezesílil? A dokonce máš i mou magii, se kterou můžeš ovládat zimu!" Vlčíšek se snažil vše vysvětlit. Odin přimhouřil oko a chvíli se nad tím zamýšlel, ale pak zavrtěl hlavou. "A jak ti mám jako věřit? Čáry tady má kde kdo. Taky si umim přivlastnit zásluhy cizích, abys věděl!" opáčil. Běhala tady spousta podivnejch tvorů a příšer co dokázaly použít magii. Tak mu někdo hodil maso, tak hodně chodil a přes zimu neztratil svaly. Vlčíšek si svou obhajobou v jeho očích moc nepomohl. "Tse! Magických tvorů tu sice pobíhá spousta, ale kdo z nich rozdává, aniž by něco chtěl? A většina z vás vlků je tak sobeckých, že se za jiným ani neotočíte, co teprv ho obdarovat," zamračil se bílý vlk a v jeho hlase byla znát špetka vzteku i zklamání. Alespoň o Vánocích se to chování lepšilo a vlci dávali dárky svým blízkým. Po zbytku roku? Sotva.
Zatímco Vlčíšek se začal trochu rozčilovat, Odin se nad jeho slovy znovu zamyslel a uznal, že na tom něco fakt je. Nechtěl ale přiznat, že by se snad pletl a Vlčíška nařknul neprávem. "Fajn, nemluvíš úplně zcestně. Ale! Stejně ti to nevěřim. Radši zapracuj na svý imidži a pak se můžem bavit," odfrkl si a otočil se k bílému zády. Smrt i Život byli proslavení po celém kraji, každej věděl co dělaj a co si za svý služby poroučej. Tohohle chudáka neznal snad nikdo a ještě tvrdil, že za dary nic nechce. No, nemohl pak jednomu vyčítat, že to znělo jako pořádnej scam. Odin už se za dědkem neotáčel, aby mu náhodou neřekl něco dalšího. Nechtěl si ho zase úplně znepřátelit, kdyby to náhodou byl kouzelnej Vlčíšek.

>> Kiërb (přes Sněžné hory)

<< Safírové jezero

5. Napiš do postu aspoň 3 hlášky z vánočních filmů
Odin se táhl do kopce a čím výš byl, tím víc taky funěl. Stárnu. Stárnu tak rychle, že když je v noci ticho, slyším, jak mi kornatěj tepny, pomyslel si suše. Byla to pravda, z rodné smečky odešel jako mladý vlk a tady už křepčil nějaké ty roky. Nějak to utíkalo, a ani by mu to nepřišlo, nebýt toho fyzického zhoršení. Ale za to může i fakt že se na mě zhroutila jeskyně, uznal nakonec. Ne všechno byla jeho chyba, ok?
"Stejně, je to rebel, vybrat si takové místo," zabrblal, napůl uraženě a napůl s uznáním. Ne jen tak někdo se rozhodl žít v horách. I když Odin si vlastně vůbec nebyl jistý, jestli tam ten páprda i žije, protože ho tam zatím potkal jen v zimě. Dušoval se jak je kouzelnej, ale i tak. Prd jsem dostal. To maso z nebe vůbec nemusela bejt jeho zásluha. Vlčíšek byl docela pochybná entita a Odin byl zase skeptik. Rozhodně si nechtěl nechat věšet bulíky na noc nějakým pošahaným dědkem co se někde zjeví. A vůbec, komu tim prospěje, co? Tahat vlky do jinak krásnejch hor a dělat z nich šašky. To by měla bejt moje práce! Cítil se, jako by mu někdo kradl cíle. Už si sám sebe představoval, jak tam sedí a vykládá kolemjdoucím že plní přání, jen aby se jim pak mohl vysmát. To by teprve byla paráda! Mohl bych si přát na příští rok výměnu pozic, ušklíbl se. Tedy za předpokladu, že Vlčíšek byl opravdu kouzelnej. Jestli plnil přání, určitě by zvládl i tohle.

>> Zubatá hora

<< Ledová pláň

3. Jdi bruslit
Počasí docela přálo. S postupem dne přestávalo sněžit a i když obloha byla stále zatažená, bylo to příjemnější než chumelenice z předchozích dní. Odin se z ledové pláně dostal k jezeru. Voda byla zamrzlá a oproti jiným plochám taky překvapivě průzračná a modrá. Ledovcové jezero, došlo mu ihned. S takovými se doma často setkával, takže to na první pohled poznal. Škoda jen, že bylo zamrzlé, protože by docela rád ochutnal jeho vodu. No, nedalo se nic dělat, rozhodně nechtěl zkoušet led rozrazit nebo snad oblizovat jazykem. S tím už měl taky zkušenosti, a ne že by se s nima chtěl někde chlubit.
Zjistil, že při průchodu plání trochu odbočil od správného směru. Rozhodl se tedy zkrátit si cestu k horám skrz jezero. Koukal, že uprostřed je taky nějaký zajímavý útvar a chtěl ho prozkoumat. Opatrně vlezl na led a párkrát zašoupal nohama. Už trochu vyšel ze cviku, na to jak byl na tenhle povrch původně zvyklý. "Měl bych se chodit klouzat častějc," zhodnotil svoje počínání, když se mu nohy několikrát rozjely do jiných stran. Možná to taky bylo způsobeno kovovou hnátou, která ho trochu omezovala. Sloužila dobře, když se chtěl zastavit, nebo udělat otočku. Stačilo zaseknout drápy do ledu a chvilku se přidržet, noha se ani nehnula. Ale když s ní chtěl bruslit, moc mu to nešlo. Dlouho si zvykal na nový pohyb, až se při tom docela zapomněl. Když mu to došlo, odfrkl si a začal směřovat skrz jezero.
Ostrůvek byl docela zklamáním. Odin zjistil, že to bylo jen pár šutrů, klacky a zmrzlá hlína. Jeho oko ale zaznamenalo i podivné modré blýskání. Co to je? zvědavě odhrabal sníh a uviděl malé modré úlomky krystalů. Takových, co měla ráda Smrt. Až se mu z toho pohledu udělalo smutno, protože úlomky byly moc malé a křehké, aby je Smrti mohl dát. A skládat z nich jeden velkej kámen taky nebyla práce pro Odina. Utřel teda neexistující slzu a přestal ostrůvku věnovat pozornost. Pohledem opět zamířil k horám, a jak tak přemýšlel, vzpomněl si na jedno bizardní setkání. Schválně jestli tam zas bude.

>> Sněžné hory (přes Ledovou pláň)

11. Blbni ve sněhu
Od gejzírů se Odin pomalu vydal zase k horám. Vlastně ani netušil, co tu chtěl dělat, takže nikam ani nespěchal. Místo toho začal přemýšlet, jak si svůj horský pobyt zpříjemnit. Mohl bych zase vylézt na tu nejvyšší. A shazovat dolů laviny, kdyby šel náhodou někdo za mnou, pomyslel si. Oblíbená aktivita, kterou už dlouho neprovozoval, protože se v horách zase tak často nezdržoval. A když jo, byly moc nízký a nebyl tam sníh. Je třeba toho využít, pokýval hlavou souhlasně. Konečně bylo bílo! Odin si řekl, že trochu zavzpomíná na svoje mladé roky a pořádně se pustí do zimních radovánek.
A jelikož to byl Odin, neztrácel čas s nějakou omáčkou okolo. Když se rozhodl, hned taky konal. Dostal se přes řeku na nehostinnou větrnou pláň. Ale to ho neodradilo, spíš naopak. Užíval si pohled na vlnící se sníh ve větru a ledové jazyky. Do nich taky čas od času nadšenecky skočil a pořádně je rozválel. Prostě si dovolil blbnout jako malé vlče, bral sníh do tlamy, stavěl různé obrazce a tvary, které pak rozdupával, dělal andělíčky. Škoda, že tu nemám někoho, koho bych šikanoval, povzdechl si po chvíli. Dokázal se zabavit sám, ale byl společenským tvorem. Tahle chvilka nostalgie ho v tom jen utvrzovala, protože sice dělal věci, které měl rád, ale nebavil se na sto procent. Neměl svoje vlastní emoce, které by mu donesly uspokojení, potřeboval aby je vyvolávali jiní, svými reakcemi, chováním, slovy.
Když nad tím Odin tak přemýšlel, šprýmařská nálada z něj opadla úplně a stal se zase tou netečnou schránkou. Oklepal ze sebe co se dalo a jednoduše pokračoval dál na sever. Měl cíl, na který nezapomněl.

>> Safírové jezero

14. Ohřej se u gejzírů
Byl trochu překvapen, když se ledová pláň nakonec ukázala být něčím trochu jiným a nevídaným. Jakmile Odin vylezl z lesa, z dálky spatřil jak se nad okolní krajinou vznáší jakýsi opar. Netušil, čím by to mohlo být, když žádnou řeku co by způsobovala vlhkost neviděl a ani neslyšel, ale zanedlouho mu to došlo. A ne zrovna příjemným způsobem.
Jen co vykročil, cítil jak se země pod jeho tlapou nadýmá a stihl uskočit jen tak tak, než se všude kolem rozprskla sněhová břečka, bahno, a kdo ví co dalšího. Tam, kde před chvílí stál najednou tryskal proud horké vody. Po chvíli přestal vypadalo to, jako by se nic z toho ani nestalo, nebýt malé, sotva viditelné díry v zemi. No potěš. To vypadá zajímavě, zašklebil se Odin a v tu ránu byl rozhodnutý tohle pole překonat. Žádné pohodlné obcházení nebo vracení se zpět. Tohle byla nová výzva! Už dlouho se nedostal na tak zajímavé území, takže si ho hodlal náramně užít.
Chvíli sledoval, jak na různých místech z ničeho nic vyprskávají fontány vody a když v tom nenašel žádný schéma, rozhodl se prostě jít a být extra pozorný. Párkrát uskočil na poslední chvíli, než přišel na to, jak správně odhadnout kdy a kde gejzír vyprskne. Čím déle a hlouběji do území se dostával, tím větší mu bylo i teplo. Voda v zemi byla očividně horká, a i sníh odtud pomalu vymizel. Zůstávala jen ošklivá hnědá hlína. Ve vzduchu se nesl zápach minerálů a mlha z odpařené vody, takže Odin měl za chvíli mokrý kožich. To ale nijak nevadilo, na vzhled nebyl až takový pedant, hlavní bylo že se bavil. Po chvíli začínal i nacházet velké a stálé gejzíry, které jednou za čas vyprskly. U jednoho takového si na chvíli i poseděl. Voda po ochlazení okolním vzduchem nebyla při dopadu už tak horká, bylo to spíš podobné nějakému horkému prameni v horách. Odinovi tu bylo příjemně, i když se území zdálo být nebezpečné.

>> Ledová pláň (přes Kierb)