Gallirea - Příspěvky uživatele

Odin se dal do přikazování, protože mu ani nic jiného nezbývalo. Vlčata ho neposlouchala, což byla asi dost vlčecí vlastnost, ale on ji nehodlal podporovat. Bylo mu šumec, jestli je pro ně prakticky cizí nebo ne, jestli se ho bojí, jestli s ním nechtějí. Byli jeho, takže si s nima mohl dělat, co se mu zachce. Ale zatím byl plán takový, že je vychová. Mohlo se to změnit, čím déle je bude pozorovat, tím míň se mu třeba budou líbit. To bych se jich musel zbavit, mlaskl si nespokojeně. Bylo s tím dost práce, nechtěl všechno jen tak zahodit. Zároveň ale nehodlal dopustit, aby po světě běhali spratci, co mu budou dělat ostudu.
Lacrima na jeho slova nijak nereagovala, jak pro ni bylo typické. A když začal rozkazovat svým vlčatům, zkoumavě po ní loupl okem, jestli se třeba neozve nějaký mateřský instinkt a nebude se jich chtít vzdát. Ale nic takového nepřišlo, jen tam stála, tlapou si přitáhla toho svého haranta a něco na něj mluvila. Odin nespokojeně stáhl uši, když Yggdrasil promluvil cizím jazykem. Následně se opravil, ale bylo vidět, že normálně moc mluvit neumí. "Na Lacrimy jazyk raději zapoměň, nebo budeš pro všechny zdejší za blázna a blbce. Nikdo ti nebude rozumět," zakoulel okem. "Odteď budete mluvit jenom normálně, jako já," podíval se i na dceru, aby věděla, že pro ni to platí taky.
Jak bylo celé dělení vyřešeno, Lacrima se rozešla z hory dolů, směrem k lesu. "Běžte přede mnou, a držte si tempo. Na zaostalce se nečeká," popohnal vlčata. Chtěl je mít na oku, dokud jsou malá. Až povyrostou, logicky budou chodit až za ním, protože Odin potřeboval být všude ten první. Tentokrát tuhle roli přenechal Lacrimě jen proto, že netušil kde ten její bratr bivakuje.

>> Zarostlý les

Jak čekal, vlčata toho ještě moc nezažila. To bylo dobře, byli jako nepopsaný list papíru, který mohl pěkně počmárat podle svého. Střelil po Lacrimě kritickým pohledem, když řekla že mluvila oběma jazyky. Zatím to teda moc nevypadalo, co vlčata kvákla to bylo pro Odina cizí slovo. Ještě je budu přeučovat jak mluvit, zakoulel okem. Netušil, co si Lacrima myslela. Jejím jazykem tady mluvila maximálně tak ona a ti sourozenci, co tu údajně měla. To by si vlčata neměla moc s kým pokecat.
Vypadalo to ale, že alespoň základy chápali. Odin se rozhodl pojmenovat nejstaršího syna a dceru a asi to nějak pobrali, i když ne tak jak by chtěl. Musí být perfektní, přimhouřil oko na Yggdrasila. Měl být jeho projektem, takže z něj hodlal udělat vlka skoro tak skvělého, jako byl on sám. "Jméno je něco, čím oslovuješ jiný vlky abys na ně nevolal 'hej ty'. Tvoje jméno je Yggdrasil, je severský, protože odtamtud pocházím," snažil se vysvětlit. Vlče mu asi ale nevěnovalo moc pozornosti, protože začalo jančit jakmile Lacrima odsunula toho nejmladšího a řekla, že potáhne za bratrem. Odin pozvedl obočí. "Co, to skoro vypadá jako bys chtěla zdrhnout?" ušklíbl se. Jen si rozdělili děcka a už se hnala pryč. Přece byli domluvení, že na jih zajdou spolu, protože Odin byl taky zvědavý. A hlavně věděl, že kdyby teď nešel s ní, nejspíš tam nedojde nikdy, protože na to bude moc línej.
O názory Lacrimy se nestaral, ale co ho nakrklo byla reakce vlčat. Yggdrasil čapnul nejmladšího za ocas a zoufale nechtěl pustit a dcera dokonce vyžbleptla, že nechce. Odinovi cuklo v oku a hrozivě na ně zavrčel. Byl čas na první lekci a to, že otec se vždycky poslouchá. "Je mi jedno, že nechceš. Můžeš třeba táhnout, jestli nebudeš poslouchat. To platí i pro tebe," odsekl oběma vlčatům. Nebyla to ale dostatečná ukázka autority, proto se rozhodl pro něco trochu drastičtějšího. "Yggdrasile, pusť! Oba ke mně! A sednout!" zavelel pomocí magie. Ovládat malá vlčata nebylo nic náročného. "Lekce číslo jedna zní - otec se vždy poslouchá. Tak to v životě chodí, a jestli se podle toho nebudete chovat, čeká vás trest," oběma vlčatům se seriózně podíval do očí, aby pochopila že mluví vážně. Pak se otočil zase na Lacrimu. "Půjdu taky, jinak tam nikdy nedorazim. Ale pak potáhnu na sever," obeznámil ji se svými plány. Nejradši by šel do hor s Yggdrasilem už teď, ale vlče se mu zdálo stále malé a slabé. I když by to byl dobrý trénink, Odin by byl radši, kdyby syna trochu připravil. Tuhle návštěvu k tomu mohl využít. Aspoň ho po cestě něco naučí a vlk trochu povyroste.

Odin koukal na tři vlčata a na Lacrimu, která se málem sesypala, když ho uviděla. Jako by jí k tomu snad dal důvod nebo co. Zakoulel okem a šel rovnou k věci. Vlčata byla tři, což byl nemilej počet, jelikož rodiče si je měli dělit a byli jen dva. Jedno vlče bylo tak trochu navíc, ale co se dalo dělat. Odin jakožto vůdce byl připravenej vzít si na krk klidně dvě, když budou co proto.
Lacrima řekla, že vždycky byly tři, takže asi žádný vedlejší ztráty nenastaly, zatímco byl Odin pryč. Samice byla slabší, to taky dávalo smysl. A byla prostřední, což znamenalo, že ještě bude jeho. Nebo nebude nikoho, to byla taky možnost. Jeho syn byl ten flekatý, který zatím jen mlčenlivě stál a čučel. Odin mu to vejrání oplatil jedním šklebem a pak se obrátil zase na Lacrimu. "Fajn, tak já beru ty první dva," pokýval hlavou. "Už jsi je něco učila?" zeptal se pak. Vlčata byla ještě docela malá a vypadala i docela hloupě. Ale jejich chování přisuzoval svému náhlému příchodu, nevypadalo to, že by byli na jiné vlky zvyklí. Co se mu moc nelíbilo byla absence vyjadřování, dokonce to vypadalo, že dcera a ten Lacrimy spratek žvatlali tou její hatmatilkou. Snad to půjde ještě zvrátit, znechuceně zakoulel okem. Nechtěl, aby v budoucnu zněli jako retošové, to by se jich radši zbavil hned, než aby ho s nimi pak asociovali.
"Ty... a ty," ukázal drápem na flekáče a po odmlce i na dceru, "jste teď oficiálně moji haranti. Já jsem Odin, váš otec," představil se s širokým, zubatým úsměvem. "Ty se budeš jmenovat Yggdrasil," ukázal znovu po krátkém zvážení na syna. Jméno mu na jazyk přišlo samo docela instantně, ani nad tím dopředu nepřemýšlel. Bylo to pěkné severské jméno, které prozrazovalo vlkovy kořeny. "A ty budeš třeba Odine," řekl vlčici. Nad ní se mu moc přemýšlet nechtělo, proto prostě vzal svoje jméno a zkomolil ho aby znělo žensky. Lacrimy spratka ignorovalo, tomu ať si dá jméno sama. Tak zněla jejich dohoda.

<< Východní hvozd (přes Zrcadlové hory)

Překonat hory a dostat se k té nejvyšší pro Odina nebyl žádný problém. Zvládl to relativně rychle a úkryt ani nemusel složitě hledat mezi skalami. Vedly ho zvuky vlčecího štěkotu. Tak nějak předpokládal, že to budou ti jeho a Lacrimy. Jestli sem teda někdo cizí nepřitáhnul svý spratky. Zjevil se za kamenem a naskytl se mu pohled na hrající si vlčata a Lacrimu, která ostražitě koukala okolo. Aspoň, že hlídat umí dobře, poušklíbl se a zaměřil svoje oko na ty malý. Byli tři, dva se váleli Lacrimě pod nohama a třetí se babral v louži.
Odin je chvíli tiše pozoroval, ale nijak neskrýval svou přítomnost. Vlčice si ho stejnak musela všimnout už dřív. Po zkontrolování situace došel k názoru, že jemu se nejvíc podobají ti dva pod jejíma nohama. Jeden kluk a jedna holka, z toho ten vlček mu byl podobnější. Hned se mu líbil víc, až na fakt že stál srabácky u matky. Za to ten co měl stejný flek na ksichtu jako Lacrima objevoval okolí. S tím se bude muset něco udělat, mlaskl si nespokojeně, ale zatím nic neříkal. Ještě netušil, jaký z nich je starší a jakého bude mít na starost.
Přešel k Lacrimě a z tlamy konečně pustil mrtvého zajíce. "Přinesl jsem trochu žrádla," pokývl k tomu hlavou, že je její a může si s ním dělat co chce. "Hádám, že tohle jsou teda naše děcka. Byli jen tři od začátku?" přelétl pohledem okolí, jestli tam náhodou neběhaj další, kterých si nevšiml. Ale nevypadalo to. "Nějaký komplikace, něco co bych měl vědět?" hodil po Lacrimě další otázku, než se dostal k tomu, co ho zajímalo nejvíc. "A v jakym pořadí se narodili?"

<< VVJ

Slunce začínalo docela pálit a Odin se začínal grilovat ve vlastní srsti, a to i po osvěžení v jezeře. Byl proto rád, když konečně zalezl do lesa, kde aspoň trochu stínily stromy a celkově tam bylo přijatelněji. Moc se ale zdržovat nehodlal, jen rychlý lov a domů.
Hned na kraji lesa začal větřit a stopovat. Brzy narazil na pach zajíců, po kterém se vydal. Cítil i kamzíky, kteří v tomto lese nejspíš žili celoročně, ale na jejich lov by se moc namáhal. Mohl by to zvládnout za použití magie, ale když je trénoval cestou, cítil se dost vyčerpaný. Navíc to bylo kontraproduktivní, přišel si sem pro žrádlo k posilnění, ne se ještě víc unavit.
Jakmile našel zaječí noru, našel si i místo opodál, kde se skryl a vyčkával. Čekal poměrně dlouho, ale po chvíli se z nory vynořili čtyři zajíci. Dvěma pomocí magie přikázal stát na místě. Ihned se zasekli v pohybu a bylo vidět, že jejich oči se zaleskly děsem z neznámého. Zbylí dva zajíci nepoznali, že je něco v nepořádku do doby, kdy se Odin vyřítil zpoza stromů. Ti dva volní ihned hupsli zpět do nory, ale dva znehybněné potkal nehezký osud. Jednoho Odin sežral přímo na místě, moc se s tím nepáral a zajíc pro něj byla stejně jen jednohubka. Na zaplnění prázdného žaludku ale užitečná. Druhého čapnul do tlamy a táhl směrem k horám, kde měl úkryt.

>> Vyhlídka (přes Zrcadlové hory)

<< Jedlový pás (přes Severní Galtavar)

Přes pláň k jezeru byla docela nudná cesta a navíc Odina pěkně peklo slunce. Jako seveřan v létě fakt trpěl, proto zalejzal do hor nebo se držel na severu, ale i tak to občas bylo neúnosný. Teď tomu hlavně přidával i dusný vzduch po nočních bouřkách. Byl proto rád, když konečně došel k vodě a ani se nezastavil a skočil do jezera po hlavě. Pořádně se vymáchal a o kousek dál i svlažil krk. Pak vylezl ven z vody a rozhodl se pokračovat ve svém magickém trénování, ale jak se na souši oklepal, všiml si zvláštní věci. Neměl nohy. Teda, jednu neměl normálně, ale míval místo ní tu kovovou. Taky ji cítil, jak se napojuje na pozůstalý pahýl, věděl, že tam furt je. I ty ostatní tam byly, ale zkrátka nebyly vidět. Mával si jimi před okem a nic, čistý průhledný vzduch. Pořádně se na sebe podíval v odrazu vody a zjistil, že dokonce i ocas a spodní břicho mu chybělo. Vypadal jako levitující kus a to bylo dost divný. Že by jedna z magií? ani netušil, kdy ji aktivoval a kdy se začala projevovat. Normálně si na nohy nekoukal, uměl chodit i bez toho, aby se furt pozoroval.
Každopádně takhle nechtěl zůstat napořád. Jestli to byla jeho magie, tak by ji měl ovládnout a zkrotit. On tady byl pánem a ani magie mu nemohla rozkazovat. Sedl si na břeh a pár nádechy se uklidnil z toho překvapení. Pak se začal soustředit na to, aby se mu nohy zase objevily zpátky. Netrvalo dlouho, pár probliknutí a byly zpět. Všechny vypadaly normálně jako předtím. Zajímavá moc, pomyslel si Odin. Nebyl sice srabácké povahy a před nikým se schovávat nepotřeboval, ale mohlo se mu to hodit. Třeba při lovu, pokud se dokáže zneviditelnit celý. Cítil se ještě docela energicky, proto ve zkoušení pokračoval dá. Nechával si mizet části těla, na chvilku dokonce dokázal zmizet celý. A pak ho napadlo zneviditelnit malý kámen, což se mu po chvíli taky povedlo. Všechno tohle ho ale trochu vyčerpalo. Magii sotva uměl ovládat, proto vynaložil větší úsilí, než normálně. Chtělo by to něco na zub, rozmyslel se. Stejně i Lacrimě řekl, že něco přinese, hlavně pro vlčata, takže by se svými slovy měl řídit. Byl sice už jen kousek od úkrytu, ale mohl to vzít oklikou přes les, kde bylo dost zvěře. Tam určitě něco najde.

>> Východní hvozd

<< Zřícenina

Odin svižným krokem vystřelil ze zříceniny jen co dostal Smrtino svolení. Doufal, že za ty drahokamy, co jí nechal mu nadělí něco užitečného, ale jistý si být nemohl. Co když se jen tvářila seriózně, aby ho konečně vyhnala a nakonec mu ani magii nedá? No, nezbývalo nic jiného než čekat. Po cestě bych mohl zkusit něco trénovat, pomyslel si. Ani netušil, kolik magií vlastně má a jaké. Věděl jen, že když se fakt snaží, vlci ho docela poslouchají. A dokáže je přinutit dělat i věci, které by jinak neudělali. A pak ten rozhovor s první vlčicí, co tu potkal. Magie předmětů, která je prý k ničemu. A pravda byla, že ji ještě nepoužil, protože ani netušil co dělá.
Když už u toho byl, rozhodl se jednat hned. Název magie napovídal, že to bude mít cosi společného s náhodným předmětem. Tedy aspoň to Odin odtušil. Došel na kraj lesa, co nejdál od Smrtiny díry a vybral si jednu z šišek, co se válela na zemi. Bylo jich tu mraky, tak co když jednu použije ke svým experimentům. Začal se na ni soustředit, aby udělala něco. Cokoli. Ale šlo to blbě, když vlastně sám netušil, co by měla šiška dělat. Musel u toho vypadat jako naprostý dement, zblízka zírat na šišku a ani se nehnout. Když se dlouhou dobu fakt nic nedělo, trochu povolil a oklepal se. Chtělo to jiný přístup. Co takhle kdybych s ní zahýbal? To by mohlo fungovat, ne? Když už dokázal přimět vlky aby skákali podle toho jak píská, mohl by to umět i s předměty. Znovu se začal soustředit na šišku, která se po nějaké době opravdu pohnula. O pár centimetrů poskočila a pak se dokonce zvedla ze země a chvilku se posouvala. Odin se ale nedokázal soustředit dlouho a šiška po chvilce spadla zase na zem. Tahle magie pro něj byla nová, neměl ještě zažitý ten pocit, když ji ovládal. Ale nezdála se zase tak k ničemu jako povídala ta vlčice. To by prozatím stačilo, přikývl spokojeně nad svou prací a rozešel se směrem ke svému novému domovu. Nezapomínal, že tam na něj čeká Lacrima a touhle dobou už asi i vlčata. Ale taky se nedalo říct, že by někam pospíchal. Přeci jen si ani nevšiml, že mu při tom velkém soustředění začalo mizet tělo od tlapek nahoru.

>> VVJ (přes Severní Galtavar)

zněla dost naštvaně a netrpělivě. Jakmile domluvila, Odin mrknul a najednou stál zase na prahu její zříceniny. Svižně vycouval ven, přemýšlel, jestli tohle všechno byl vlastně jen sen, nebo ho Smrt přesunula pomocí magie. Bylo to ale ve výsledku jedno, v jakém čase a prostoru se s ní shledal. Důležitý bylo, že uzavřel dohodu tak, jak měl v plánu. Zhruba. A teď už zbývalo jen čekat jako vždycky a doufat, že Smrt si z něj neudělá kašpara a nenadělí mu nějakou úplně zbytečnou moc.
// netuším proč to mám useknuté (jestli to tak vidím jen já?) každopádně tady je zbytek příspěvku, pokud se nezobrazuje

Objednávka
ID - M02/neviditelnost/5* = 150 drahokamů
ID - M03/neviditelnost/5* = 250 drahokamů

Celkem - 400 drahokamů

Před vchodem dlouho neotálel. Jakmile se rozmyslel, co si od Smrti vyžádá, vkročil rovnou dovnitř. Věděl, že to nebude příjemná návštěva, a to tu byl jen jednou. V kostech ale cítil, že žádná návštěva u Smrti není příjemná, takže to chtěl mít co nejrychleji za sebou. Hlavně doufal, že se to obejde bez nějakých zbytečností. Jen co vkročil dovnitř kamenné chodby, měl chuť se otočit na patě a zase vypadnout. Netáhl se sem ale zbytečně. Odin nedělal zbytečný věci, a rozhodně zbaběle neutíkal před nebezpečím.
Vypadalo to tu stejně, jako když sem Odin vlezl poprvé. A stejně to i smrdělo. Nakrčil nad tím čumák a přidal do kroku. Šel chodbou a od kovové nohy se mu nesla ozvěna. Kvůli ní tu byl i posledně, ne? A jak dobře mu zatím sloužila. Teď se ale o svou nohu zajímal ze všeho nejméně, protože... Nešel tou chodbou už nějak dlouho? Zdála se mu až nekonečná a po Smrti ani stopy. Zato se mu ježily chlupy za krkem z pocitu, že ho někdo sleduje. "Smrti?" zavolal do prázdna a odpovědí mu bylo tiché chechtání. Ozývalo se kousek dál, kde Odin spatřil vstup do další chodby. Když se tou cestou ale vydal, narazil na stejný problém. Chodba byla zase nekončící. Hraje si se mnou, přimhouřil oko a ohrnul ret. Tohle se mu ani za mák nelíbilo, ale moc dobře věděl, že je Smrt silnější a neměl by si na ni dovolovat. Nehodlal se ale ušlapat k smrti v nekončícím labyrintu chodeb. Proto si prostě trucovitě sednul na místo a odmítal se kamkoli hnout. Odmítal hrát tuhle hloupou hru.
Odin sice nepatřil ke kdo ví jak trpělivým vlkům, ale zato byl podobně zákeřný jako Smrt sama. Poháněl ho vztek, opovržení a podobné emoce, proto se nebál, že by tu na truc nevydržel sedět dlouho. Ba naopak, klidně by tu i pár dní hladověl, kdyby to znamenalo, že dosáhne svého. A naštěstí nebo naneštěstí, Smrt nebyla tak trpělivá a rozhodně nechtěla, aby jí někdo vysedával v úkrytu. "Och, s tebou není žádná legrace, Odine," ozvalo se mu náhle těsně u ucha, až mu přejel mráz po zádech a celý sebou škubnul. Smrt tam už ale dávno nebyla, její zelené oči se zablýskly ve stínech kolem, než stanula přímo před Odinem. "Nepřišel jsem si sem hrát," odpověděl. Spíš tím myslel, že nehodlal být ničí hračkou, což Smrt asi pochopila, protože na něj cvakla zuby. "A to jsem si myslela, že ty jsi jiný," mlaskla nespokojeně a zase zmizela ve stínech.
Odin neměl na hry náladu ani čas, ale zdálo se, že zastihl Smrt ve zvláštním rozpoložení. Její poznámku přešel bez komentáře. Považoval se za velmi jiného, ale opravdu nebyl někdo, kdo by byl pro Smrt vhodnou hračkou. Tedy alespoň si to nemyslel, a nehodlal to testovat. "Přišel jsem-" začal, ale náhle se zasekl. Zjistil, že nemůže mluvit, dokonce ani dýchat. Nech mě hádat, otravuješ tady, protože něco chceš, co?! Všichni mi sem lezou jenom když něco chtěj! To nemáte nic lepšího na práci?!" rozkřikla se najednou Smrt naštvaně. Fakt byla v divný náladě, ale to byl Odinův nejmenší problém, protože jak ho utnula, furt nemohl dýchat. "Co?! Nemáš k tomu co říct?" zase se před ním zjevila a osočila se na něj. Odinovi div nelezlo oko z důlku a zmohl se jen na tiché zachrčení. "Oh." Sevření okolo jeho hrdla najednou povolilo a on se rozkašlal. "Ale ty chceš kameny, ne?" zasípal, když byl schopný trochu mluvit. "A sama pro ně přeci nebudeš chodit, když ti je tak ochotně nosíme." Smrt se na Odina podívala přimhouřenýma očima. Sledovala ho několik chvil, na jeho poměr dost dlouhých, než roztáhla tlamu v zubatém úšklebku. "No nejsi ty nějaký chytrý," protáhla posměšně. Odin ale seriózně přikývl, považoval se za chytrého. "Mám tady kamenů dost, můžeš si vzít kolik chceš." Jemu byly k ničemu krom toho, že se s nimi dala Smrt uplatit. Možná se na ně hezky koukalo, ale bez toho se obešel. "K čemu ti vlastně jsou?" zeptal se nechápavě. Opravdu v jejich sbírání neviděl žádný hlubší smysl. Možná ale Smrt věděla něco, co obyčejný smrtelník netušil. "Co je ti po tom!"[/b] odsekla vlčice, ale kameny si od Odina velmi ochotně převzala. Možná až moc ochotně, přímo ho oškubala o všechno, co měl. Odinovi ukápla neviditelná slzička, protože našetřit tohle množství nebylo jednoduché, a teď mohl začít znovu. Doufal, že to, co dostane výměnou bude alespoň stát za to.
Nějak čekal, že Smrt ještě něco řekne nebo tak. Ale zmizela spolu s jeho šutry. Žádná domluva nebo obeznámení o tom, co za magii si za tohle vysloužil. Nic. Odin chvíli tupě seděl a koukal kolem, dokud se v okolí zase nerozezněl Smrtin hlas. "Co tu ještě zevlíš? Táhni už!"

<< VVJ (přes Severní Galtavar)

Od jezera ke Smrti už to nebylo tak daleko, přesto si Odin všiml, jak se slunce začíná zatahovat. Z úkrytu odešel už před nějakou dobou a nechal tam Lacrimu samotnou. Zajímalo ho, jestli počala vlčata a jestli už náhodou nebudou na světě. Nijak ho ale nemrzelo, že by u toho nebyl. A tyhle myšlenky zahnal v momentě, kdy stanul před kamennou stavbou.
Chvíli jen stál venku a přemýšlel. Došel sem spíš na základě popudu a sám vlastně ani netušil, co by od Smrti měl žádat. Ale něco chtěl, když už se sem táhnul přes půl kraje, o tom žádná. Nakonec nad tím mávl tlapou a rozhodl se, že se nechá překvapit. Smrt dokázala být zákeřná mrcha, ale Odin zase nepřišel úplně s prázdnou. Dohoda byla dohoda, a když jí za služby něco nabídne, určitě se mu nepomstí. To by pak hodně rychle přišla o business.

>> Zřícenina

<< Vyhlídka (přes Východní hvozd)

Odin byl značně zklamán, jelikož v lese na žádnou zvěř nenarazil. Vypadalo to, že o stádech kamzíků se dozvěděli i jiní vlci a téměř je vylovili. Zvířata se proto musela přesunout jinam, jelikož v tom lese už pro ně nebylo moc bezpečno. A proto Odin odešel s prázdnou, a ještě k tomu rozmrzelou náladou.
Nechtěl se ale ještě vracet zpátky do úkrytu. Bylo to tam pro něj lehce skličující, na malé a stísněné prostory nebyl jako tulák moc zvyklý. Zajdu k jezeru, rozmyslel se. Věděl, že je hned vedle lesa, vodní plocha byla z vyhlídky vidět na míle daleko. Navíc byla pravda, že už se nějaký ten pátek nekoupal. Možná trocha péče by jeho srsti prospěla? Na vzhledu si docela zakládal, nemohl by přeci jinak soudit ostatní, kdyby sám vypadal jako nějakej zanedbanej chcípák.
Dorazil k vodě a nejdřív se napil. Jezero vypadalo docela čistě, takže zhodnotil, že si tu koupel dá. Byl rád, když zjistil, že do vody vede poměrně mírný svah. S kovovou nohou se mu hůř plavalo a do hloubky nechtěl. Chvíli se ve vodě cachtal a jakmile ho to přestalo bavit, vylezl ven, oklepal se a zase pokračoval v cestě. Od jezera si totiž všiml kamenné stavby v dálce a dostal geniální nápad. Už dlouho tam nebyl na návštěvě, ani netušil, s jakou reakcí se shledal jeho zimní dar v podobě úlovku. Doufal, že Smrt to trochu obměkčilo a mohla by být v ideální náladě mu něco darovat naoplátku.

>> Jedlový pás (přes Severní Galtavar)

<< Valhalla

Odin vylezl z úkrytu a moc ho nezajímalo, co Lacrima bude dělat, nebo co si o něm bude myslet. Nějak se nehodlal angažovat víc, než musel, nebyl zase tak ochotnej a pro ostatní se rozhodně nerozdával. Všechno, co dělal doposud bylo jen pro ta potenciální vlčata, na ničem jiném mu nezáleželo. A ve výsledku, ani na těch vlčatech tolik nesešlo, ale když už se do toho pustil, chtěl věci dotáhnout do konce, ať už měl být jakýkoli.
Co teď? moc nezahálel a rovnou se rozešel nějakým směrem. Neměl úplně cíl, jen si chtěl protáhnout ty zbylé nohy a při cestě možná něco ulovit, kdyby se naskytla příležitost. Zamířil proto do lesa, kde lovil minule s Lacrimou, třeba tam najde něco, co by zvládl ulovit i sám.

>> VVJ (přes Východní hvozd)

232

Odin se po krátké chvíli začal spíše věnovat jídlu. A že bylo slušným zvykem u žraní nekvákat, tak chvíli držel tlamu a soustředil se jenom na to žvejkání. Přitom přemýšlel, co by měl dělat dál? Co teď? S vlčaty nezbývalo než čekat, jestli se to podaří a jiný urgentní plány zrovna neměl. S Lacrimou taky nebyla kdo ví jaká sranda, takže trochu rozmýšlel, zda se na chvíli nezdejchne někam dopryč. Chtěla jít za tim bratrem, ne? vzpomněl si a otočil se k vlčici. "Chceš ještě za rodinkou nebo tě to teď přešlo? Páč mě jo," sdělil jí. Ten jouda prej bydlel někde na jihu. Za chvíli určitě začne pořádný horko a Odin se zas bude vařit ve svym severskym kožichu. Nějak se mu na jih nechtělo. "Na chvíli si zdřímnu a pak to půjdu vokouknout kolem... Možná ulovim ještě něco menšího do zásoby," informoval dál, co si nakonec vymyslel za aktivitu. Přeci jen byl i na tuláka dost velkej a silnej vlk, tak toho sežral hodně. Jeden kamzík pro dva určitě stačit nebude."Ty si dělej, co chceš," pokrčil rameny nakonec, že ho to moc nezajímalo. On měl plány vymyšlený a nějak je nehodlal měnit, kvůli někomu jinému.
Po krátkém, ale potřebném šlofíku se protáhnul a vyškrábal se ven z úkrytu. Ten vchod byla z jeho pohledu asi jediná špatná věc, na kterou by si stěžoval. Ale co už, teď bylo pozdě to měnit. Navíc jinak se mu to místo zdálo víc než vhodné, takže plusy převyšovaly mínusy.

>> Vyhlídka

231
<< Východní hvozd (přes Vyhlídku)

Z dobroty svého prohnilého srdce se taky chopil kořisti, když došli ke kopci. Nebo to možná dělal proto, že Lacrimě to dlouho trvalo, když úlovek táhla sama a on se začal nudit. Čim dřív tam budem, tim dřív se nažerem, odůvodnil si svoje počínání v hlavě, aby to nevypadalo, že snad chce pomoct jen tak. Sám měl docela hlad a jídlo před očima na které ještě nemohl sáhnout tomu nepřidávalo.
Lacrima se do úkrytu protáhla první a za chvíli za ní zmizel i kamzík. Odin se tam vecpal nakonec. Byla tam tma, ale i tak viděl, jak si vlčice bezeslova sedla kousek od kořisti a držela tlamu, tak jako obvykle. Protočil okem. Měl v plánu se nejdřív nažrat, ale ona očividně ne. Ve výsledku to ale bylo jedno, čím začnou, protože kamzík už rozhodně nikam neuteče. Odin tedy přešel k Lacrimě a krátce se na ni podíval. Hlavou mu proletěly pochyby, ale nebyl vlkem, co by na poslední chvíli vycouval. Kdy budu mít podobnou příležitost? Vlčic, co by byly takhle lehce přemluvitelné moc nebylo. Takže se rozhodl. A když se rozhodl, nebylo na co čekat.
...
Když bylo po všem, Odin si na chvíli lehl a odpočíval. Moc dlouho mu to ale nevydrželo, protože ho do nosu udeřil pach čerstvého masa. Docela zapomněl, že se chtěl nažrat, no teď mu to bylo připomenuto. Pomalu se přesunul ke kořisti a začal hodovat. Cítil se docela spokojeně, jako už dlouho ne.

Odin oddělil jednu samici od stáda pomocí magie a vrhl se za ní. Její mládě bohužel zůstalo se stádem nebo se někam zmateně zaběhlo, bohužel neměl tolik štěstí, aby běželo za matkou. Na druhou stranu, skolit dva už by mohl být problém. To jen Odin byl nenažraný a nejradši by měl všechno, na co si ukázal. Každopádně teď neměl čas to řešit, rozhodl se nahánět samici a nemohl se soustředit na jiné věci. To by taky mohl skončit s prázdnou.
Netušil, kde přesně Lacrima je, ale věřil, že je dost zkušeným lovcem, aby tohle zvládla. Kamzík byl však mnohem rychlejší než vlk a po chvilce se jejich vzdálenost začínala prodlužovat. Pokud nezaútočí teď, všechno bude zbytečný, prolétlo mu hlavou zrovna v momentě, kdy zahlédl hnědou šmouhu vyskočit ze křoví. Lacrima šla kamzici přímo po krku, strhla ji k zemi a než Odin doběhl, už bylo skoro po všem. Nehodlal se zapojovat do rvačky na zemi. A Lacrima udělala s kamzicí krátký proces, oklepala se a bezeslov čapla nyní mrtvou kořist za nohu a táhla směrem k úkrytu. Odin povytáhl obočí a ležérně se rozešel za ní. Až když se blížili ke kopci tak chytl tu druhou nohu a taky přidal tlapu k dílu.

>> Valhalla (přes Vyhlídku)