Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Midiam

Odin se od řeky po chvíli raději vzdálil. Držel se sice v bezpečné vzdálenosti už předtím, ale tak monotónní krajina mu stejně neměla co nabídnout. Kam by mohl dojít, k jejímu ústí? Vzhledem k tomu, že šel po proudu. A opravdu nestál o to, že by musel obcházet nějaké jezero nebo kdo ví, co by tam našel.
Dostal se proto do značně pahorkaté oblasti. Do čenichu nasál zvláštní pachy, které v životě snad ještě necítil a rozhodl se to prozkoumat. Zajímavý, konečně se něco děje, pomyslel si zaujatě. Zvědavá nálada mu ovšem tak dlouho nevydržela. Než se nadál, začali se kolem něj sbíhat... divný vlci. Byli menší a celkově vypadali trochu jinak. Podobné rysy u nich našel, ale komunikovat s nimi nešlo. "K čertu s tím," zavrčel, naježil se a jednoho odehnal máchnutím tlapy. Zatím jich kolem něj nebylo tolik, ale bylo mu jasné, že jestli setrvá na místě, brzy bude v obklíčení. A z toho se bude špatně dostávat. Šakalové také po chvíli poznali, že Odin není žádný snadný cíl a drželi se v povzdálí. Zlatohnědý však mohl cítit jejich neustálé pohledy v zádech a vůbec se mu to nelíbilo. Co jsou vůbec zač? zamračeně jim pohledy oplácel ve snaze je odehnat úplně.
Poněkud rychlejším krokem se tedy snažil z tohohle území vypadnout. Když v dálce spatřil šedý flek a v něm poznal vlka, zablesklo se mu v očích. Příležitost. Hodí se. Ihned k vlčici vyrazil. Když budou dva, snáze udrží ty tvory v bezpečné vzdálenosti. Odin nebyl rád, když na něj bylo pohlíženo jako na kořist. Příliš často ten pocit nezažíval, a samozřejmě chtěl mít vždy navrch.
"Zdravim," zabručel směrem k šedé, když k ní spěšně dorazil. Hned se cítil o něco jistěji, než když byl sám. Svým okem si starší vlčici prohlédl a krátce se zastavil na cetce, co se jí houpala na krku. Čí jsou to zuby? Někomu je vymlátila z tlamy? projelo mu myslí krátce. Taky chtěl nosit zuby vlků, kterým dal přes držku! Vypadalo to docela drsně. "Co je prosim tohle za krysy?" zašklebil se znechucením a tlapou poukázal k šakalům. Sever neobývali, nikdy se s nimi nesetkal. A vzhledem k tomu, jak ho tady nehezky proháněli, chtěl znát co jsou zač.

<< Středozemní propadlina (přes Vyhlídku)

Nakonec se po krátkém zírání do temné propasti vydal stejným směrem jako Zarraya. Sice tvrdila, že je tu také nová a moc to tu nezná, ale Odin byl zvědavý, kam asi tak měla namířeno. Mohla ho zavést na nějaké zajímavé místo, sic nechtěně. Nesnažil se ji ale dohnat nebo vyhledávat. Držel se v takové vzdálenosti, aby o něm snad ani nevěděla, jen následoval její pach.
Zprvu se škrábal do nějakého dalšího kopce. Tady alespoň nebyl sníh, ale terén taky nebyl úplně přívětivý. Je to tu nějak hornatý, pomyslel si trochu zamračeně. Měl za to, že ze severu už se dostal do mírnějších krajin. Ovšem příroda asi uměla vždycky překvapit. O to víc, když se na ten kopec dostal a měl krásný výhled do krajiny. Překvapivě mnohem lepší než v těch horách, jelikož tohle bylo tak nějak uprostřed toho kraje, do kterého se dostal. Počasí mu také docela nahrávalo, až na to ochlazení, které však téměř nevnímal, bylo přijatelně. Odin se chvilku kochal pohledem a užíval klidu, než se rozhodl kopec zase slézt.
Dostal se k řece. Po své poslední zkušenosti už ji opravdu nezkoušel překonat. Když viděl, v jakém stavu momentálně tahle řeka je, hned mu bylo jasné, že tohle už by nerozdýchal. Na smrt byl mladý a ne zase tak hloupý, aby ji pokoušel. Ambiciózní, možná. Ale ne hlupák. Povzdechl si tedy a vydal se podél toku. Byla to cesta značně monotónní, taková, kterých už zažil spoustu. A to cestoval zhruba půl roku? Upřímně byla většina cest nudných, jen málokdy Odin narazil na něco... zajímavého. Společnost by se šikla, prolétlo mu hlavou. Vlky kolem sebe nepotřeboval a samota mu nevadila, ovšem bylo to takový nijaký, když byl sám.
Po chvíli se proto od řeky odpojil a zamířil někam do neznáma. Někam, kde se, doufejme, bude něco dít.

>> Šakalí pahorkatina

Odin sledoval, jak vlčice odbyla všechny jeho palčivé otázky prostým - to je jen na teď. Bruh, to jako vážně? protočil oči v sloup. Čekal... nějakou zajímavější odpověď. Když už nic, tak aby se vlčice alespoň neopakovala. Tohle mlela už předtím. Byl slepej, ne hluchej, nepotřeboval její slova slyšet dvacetkrát. Jen na teď, hm. To by mě zajímalo kolikrát mi tím jménem taky řekneš, co, pomyslel si otráveně, když se jí představil. Tolik jeho jméno chtěla vědět a když ho teda měla, ani neudělala žádnou reakci. Třeba jako: Wow, fakt hezký jméno! Ale ne, Zarraya vypadala jako by ji to najednou vlastně vůbec nezajímalo.
Nemohl se rozhodnout, jestli je hnědá hloupá, nebo ne. Co ale Odin musel uznat byl fakt, že byla asi trochu pomalejší. Nejspíš právě došla do nějakého stavu uvědomění a začala se sama sebe prát, proč se tu s ním paktuje. Co o to, ale udělala to nahlas, což Odinovi přišlo docela vtipný. "To ti došlo až teď? Páni. Ale víš jak, třeba kdybys mě líp poznala tak změníš názor." Byl zvyklý na to, že ho vlci neměli rádi. Její slova ho tedy vůbec nevykolejila, ale ego mělo potřebu se ozvat a arogantně dokazovat opak. "Všichni, co mě znaj líp, mě milujou," pohodil ocasem v náznaku jakéhosi vznešeného gesta. Jako by fakt byl miláčkem společnosti a to, co právě vypustil nebyly pouhé lži. Pravdou bylo, že kdo Odina poznal líp, rozhodně ho nemiloval. Přinejlepším ho nenáviděl stejně, jako když ho potkal prvně.
"Počkej, počkej, já se ale náramně bavim!" snažil se Zarrayu zadržet. Co na tom, že se bavil nad ní. Z jejího tónu bylo jasné, že už chce odcházet a to Odin nečekal. Zdrhá už teď? To bylo nějaký rychlý, ne? obyčejně mohl vlky otravovat déle, než jim ruply nervy. Byl trochu zklamaný, že Zarraya patřila k těm mentálně slabším, co asi jeho společnost nedávali vůbec. "Tak to asi běž, no. Udělala jsi obrovskou oběť pro nás oba," ironicky si povzdechl nad tím, jak zakončila své rozloučení. Skoro to vypadalo, jako by tu chuděru vyháněl! Ale ona šla sama, obětovala se jako velký hrdina a ukončila tím své trápení v jeho společnosti. Jak melancholické.

>> Midiam (přes Vyhlídku)

Hnědá najednou nějak zmlkla, na to jak předtím Odinovi odporovala skoro na každou větu. Hah, měl jsem pravdu. Jako vždycky, pomyslel si s dobrým pocitem zadostiučinění. Stačilo vyplivnout pár rádoby filozofických úvah a vlčice najednou snad netušila, jak odpovědět. O informacích se očividně dohadovat nechtěla - a i Odina to nebavilo. Mohl to vymámit z někoho jiného, kdo bude sdílnější. Na téma smrti toho taky moc neřekla a nakonec dala hnědozlatému za pravdu. To bylo fajn, ale přišlo mu, jako... by se najednou nechala přesvědčit strašně lehce. Nejspíš vážně nejni nejchytřejší, ušklíbl se lehce, což následně zamaskoval křivým úsměvem.
Její odpověď byla nudná, jako Zarraya sama. Odin protočil očima. "Proč tak moc potřebuješ znát mý jméno? Co je špatně na tom, že mi budeš říkat vlk a já tobě vlčice? Nejní to... já nevim, zbytečný, se představovat když sama říkáš, že na to zapomeneš?" vypálil hned několik kousavých otázek. Dokázal žít s tím, že Zarraya bude prostě jen vlčice. Nebo hnědá hrouda. Cokoliv. Škoda že ona to tak neviděla. "Jsem Odin," zabručel nakonec a přitom dělal, jak ho sdělování vlastního jména nehorázně obtěžuje. Mohl jsem si vymyslet jiný, napadlo ho pak, ale už bylo pozdě. No nic, možná příště.
Pobaveně se na Zarrayu podíval, když tak do větru pronesla otázku, proč se s ním vůbec baví. V Odinově hlavě vypadala vtipně. Jeho společnost jí očividně nebyla dvakrát příjemná, ale stejně tu s ním vysedávala. "Co já vim, do hlavy vlkům nevidim, narozdíl od někoho," nadzvedl obočí a ušklíbl se. "Možná jsem prostě skvělý společník, co na to říct?" nonšalantně pokrčil rameny a zatvářil se převelice důležitě. Nebyl skvělý společník. Moc dobře věděl, že vlci v jeho přítomnosti nikdy dlouho nevydrží, že ho nemají rádi. Ale... právě na tenhle fakt byl nějakým zkrouceným důvodem pyšný.

Na jeho urážlivý výstup reagovala docela klidně, na to jak předtím ironicky odpovídala na každou jeho poznámku. Tím bylo pro Odina téma ukončené. Ona nehodlala nic říkat a on neměl náladu to z ní teď hned vymlátit. Existovaly i jednodušší cesty a hnědá vlčice rozhodně nebyla posledním vlkem, kterého tu potká. I ona sama mu dala za pravdu, že tahle země bude pravděpodobně nějaký vlčí ráj. Minimálně to tak vypadalo, podle toho, kolik čerstvých pachů tu Odin cítil. V horách to bylo nic moc, ale teď, v tomhle lese, se krom hnědé a jeho nacházeli určitě ještě dva další vlci. Zajímavý, jak si každej hledí svýho, pomyslel si zadumaně. Z tohohle chování poznal, že zdejší vlci mezi sebou mají asi dobré vztahy a pokud tu jsou nějaké smečky, rozhodně spolu neválčí. "Poznáš sama, až ti nějaká přehradí cestu," zašklebil se na vlčici, když mu s těmi řekami nevěřila. Bylo mu naprosto ukradený, co si z toho všeho vezme. "Málem jsem se v jedný utopil," zabrblal pak pro sebe trochu nabručeně. No, sám musel uznat že skákat do rozvodněné řeky nebyl ten nejzářnější nápad, který jej kdy osvítil, ale... nějak se na druhý břeh dostat musel. A obcházet řeku mu taky mohlo klidně trvat roky.
Vysvětlení, proč se raduje, přešla vlčice taky bez komentáře. Nejspíš se už nechtěla dál vyptávat, no, Odinovi to bylo taky jedno. Stejně by jí nic neřekl, už jenom z principu, že ona jemu taky ne. Ale doufám, že zvědavost tě sžírá zaživa, pomyslel si škodolibě. Ať už tomu tak bylo nebo ne.
Tak nějak chabě se ohradila, že nebyla nepozorná naschvál. Odin pokrčil lopatky na náznak, že ho to nezajímá. "Naschvál nebo ne... můžeš to celý brát jako radu ode mně. Nepozornost se nevyplácí," ušklíbl se na ni. S její další obhajobou však už souhlasit nemohl. "No já ti nevim. Každej kdo je se smrtí smířenej ji podle mě v nějakym smyslu dokonce vítá. A to je zvrácený," oklepal se, z části odporem a z části proto, že mu z jeho vlastních slov běžel mráz po zádech. Bylo ale fajn vědět, že hnědá není pošuk, kterej by přišel skoncovat svůj život do propasti. I když... každej blázen by tvrdil, že bláznem není, že? "Tak vidíš. Všichni cheme něco dokázat. Bylo by patetický odcházet s tím, že tvoje existence nic neznamenala," souhlasně pokýval hlavou. Z vlčice konečně začalo padat něco chytrýho.
Uchechtl se, když ke svému představení přidala i to, že to dělá nerada. Přišlo mu, že si protiřečí. Když jeden něco neměl rád, vyhýbal se tomu, ne? "Proč se teda představuješ, když to neděláš ráda, Zarrayo? Já tě nijak nenutil," ušklíbl se na ni a pak přimhouřil své jediné oko. "Naznačuješ mi tak, že bych se měl snad taky představit? Ale proč bych měl? Má to nějaký důvod?" Proč by prostě nemohli zůstat v mysli toho druhého jako 'ten tamten, kterýho jsem potkal támhle'? Odin vlčici nechtěl blíže poznávat a vsadil by se, že ona jeho taky ne. Přišlo mu srandovní, jak se proti své vůli řídila pravidly společnosti, které jí ale nikdo nenařizoval a nekontroloval jejich dodržování.

Vlčice si zarytě trvala na svém a nehodlala nic prozrazovat. Odin byl z jejího přístupu trochu nakrknutý, ale furt se to drželo v míře, kterou byl ochoten snést. "Hmph, to jsou všichni zdejší takhle nesdílný? Jen si ty svoje tajemství vem klidně do hrobu, zjistim si to od někoho jinýho," odfrknul si povýšeně. Hnědá nebyla zas tak důležitá, jak si možná myslela. Už podle pachů bylo znát, že se to tady vlkama jenom hemží. Odin se tu s ní vůbec zahazovat nemusel, ale... jelikož byla první, koho tu potkal, rozhodl se ji otravovat trochu déle.
Vlčice očividně nevěřila, že by Odin mohl snad něco vědět. Hrála si tu před ním na chytračku a asi si myslela, jak mu vezme slova z úst, když ho vyzve aby se taky podělil. Jen zakoulel očima a hluboce se nadechl. "Tak například, řeky se vylejvaj z koryt. Je to tady dost frekventovaný jinejma vlkama, takže tu asi bude dost zvěře. Na severu jsou hory kde ještě neslezl sníh a možná se tam drží i celoročně. Zatim jsem to tady moc neprocházel, ale vypadá to jako krajina mírného pásu, louky a lesy všude kolem," vybalil na jeden nádech, načež si pročistil krk. Kdyby se víc zamyslel, určitě by z hlavy vydoloval i další poznatky, ale zase tolik inteligence na tuhle hnědou kouli plýtvat nechtěl.
Co mu ale udělalo radost bylo uvědomění, že se nachází přesně tam, kam měl namířeno. A vlčice nemusela říkat nic. Odinova dedukce pracovala nadmíru dobře. "Nějaká zvědavá, ne?" ušklíbl se na její otázku. Co se najednou starala o vlka, jehož společnost jí očividně nebyla příjemná? "Ále nic, jen jsem si uvědomil, že jsem dorazil na konec svýho putování," prozradil nakonec s nádechem tajemného tónu. Jen tak ze srandy, aby vlčici ještě chvilku udržoval v napětí a zvědavosti. Však co je nejhorší, když je jeden zvědavý? - Že se nakonec nedozví nic. Odin se upřímně zazubil, kdy prohlásila, že sebevražedný sklony nemá. "Joo? A kdo to před chvílí kvůli nepozornosti málem zahučel do hlubin temnoty?" utahoval si z ní, zatímco tlapou naznačil směrem k propasti. Nebyla snad nepozornost také takový sebevražedný sklon? Nepozorní vlci většinou dlouho nedožijí, ušklíbl se. Nevyplácelo se to.
Vlčice na otázku o smrti odpověděla jako nějaký hrdina. Smrti se nebojí jen hlupáci, zavrtěl hlavou zklamaně. "Měla bys mít strach. Nikdo nechce umřít, a to, že jsi s tím smířená jen dokazuje, že jsi slaboch. Vzdáváš to. Život." Možná zněl jako nějaký rozumbrada, ale takhle to cítil. Odin rozhodně ještě umírat nechtěl, měl z toho samozřejmě strach. Asi jediný, který byl ochoten i přiznat. "Kdybys před chvílí do tý propasti sletěla, nelitovala bys toho snad?Vážně bys odešla pokorně, bez žádný lítosti? Že jsi něco stihla, nebo naopak nestihla za svůj život udělat?" zeptal se se zájmem. Byl mladý a věřil, že má celý život před sebou. Bylo toho tolik, co chtěl ještě zažít, dokázat a provést. Kdyby měl teď zemřít, určitě si myslel, že to bylo strašně nefér.

Vlčici se Odinův tón, nebo možná slova, nejspíš nelíbila. Mračila se, což hnědo- zlatého, hluboko v jeho srdci, těšilo. Bohužel netušila, jak se zdejší kraj nazývá a nic jiného také sdělit nehodlala. Odin si nad jejím vzdorem odfrkl. "Kecy. Jen se snažíš zamaskovat že nevíš nic," snažil se provokovat. Zpříma se jí podíval do očí, když ho něco trklo. Nejsou zlaté. Na tváři se mu rozlil vítězný úšklebek. Velmi dobře si vzpomínal, co mu starý vlk řekl - barevné oči značí magii. To znamenalo, že byl určitě na správné stopě. A vlčice nemusela ani kváknout, aby mu to došlo. "Jednu informaci? Co by to tak mohlo být, hm? Já už jich stihl zjistit několik a to jsem dorazil doslova teď." Informací bylo mnoho, z mnoha různých oblastí. Za intel by se dal považovat klidně i fakt, že jsou zdejší řeky rozvodněné. Vlci, kteří by přes ně chtěli cestovat by varování určitě ocenili. A jestli tahle hnědobéžová koule věděla jen o jedné věci, Odin začínal vážně pochybovat, jak to má v té hlavě uspořádané.
Její další slova Odinovi jen potvrdila jeho teorii o tom, že používá magii. Odpověděla na něco, co si pouze pomyslel v hlavě. Ha! Jsem tu správně! Našel jsem to! zašklebil se vítězně a párkrát nadšeně máchl ocasem. Bezesporu měl nyní dobrou náladu. Perfektní čas řešit otázky o smrti. "Ne, to jen značí že jsi ignorant. To, že očividně nepoužíváš smysly, už je ovšem jiná," trochu jí osvětlil na co vlastně narážel. Poznámka o skončení života si vyvolala docela zajímavou reakci. Odin na vlčici zvědavě upřel svoje oko, čekal spíš, že všechno popře a bude se radovat ze života. Ale ona ve svých slovech přiznala, že o tom určitě už někdy přemýšlela. Nebo alespoň tak mu to přišlo. "Až tak zle ne? Takže... máš pouze sebevražedné sklony, ale do konce to nikdy nedotáhneš?" sledoval, jak se posadila, očividně připravená dál konverzovat. Zajímavý. "Bojíš se smrti?"

Odin bral příchod vlčice jako... narušení soukromí a klidné chvilky. Vypadala sice zamyšleně, ale nebyla snad tupá a měla smysly. Musela tušit, že tím směrem, kterým jde, se už někdo nachází. Proto nechápal, proč i po svém příchodu mlčela. Minimálně on o ní věděl dřív, než se ukázala a automaticky předpokládal, že ona to má stejně. Co chce? přimhouřil oči.
Vlčice na jeho otázku reagovala o něco ostřeji, než čekal. Z toho, jak mlčela si o ní myslel, že je nějaká slaboduchá nicka, ale odvaha jí očividně nechyběla. A mluvit taky umí, no to se podívejme, na tváři se mu mihlo krátké pobavení. Cizačka na něj nejdřív notnou chvíli civěla, než z ní vypadlo, že to tu nezná. "Paráda," povzdechl si Odin pro sebe. První vlk, na kterého narazil se zdál být k budižkničemu. "A víš ty vubec něco?" nadzvedl obočí a ušklíbl se. Teď se buď nepřímo přizná, že je hloupá, nebo jí nezbyde nic jiného, než vyklopit nějaké pořádné informace. Geniální plán, jak někoho donutit mluvit. Záleželo jen na tom, jak hodně bude vlčice spolupracovat.
S mnohem větším zaujetím sledoval, jak hnědá málem spadla do propasti. Trochu si povzdechl, když z toho nakonec nic nebylo a ona se zarazila včas. "To bylo těsný," konstatoval plochým hlasem, ale jeho oko zračilo malé pobavení. Třeba není postižená na těle, ale na mozku. To by vysvětlovalo i proč si mě nevšimla. "Máš nějaký problémy tady?" ušklíbl se a tlapkou ukázal na svou hlavu. "Nebo jsi to sem přišla skončit? Co by tě k tomu vedlo?" otázal se, nyní s neskrývaným zájmem. Možná to byly spíš jeho úvahy vypuštěné na světlo. Odin nikdy nepoužíval nějaký filtr, většinou říkal hned to, co si pomyslel.

Odin seděl nad propastí a užíval si chvilku klidu. Hlavou mu létaly filozofické myšlenky, co by se asi mohlo nacházet na dně té trhliny. Příšery? Řeka? Nebo prostě jen kameny? Trochu jej mrzelo, že to nemůže zjistit, protože kdyby se tam pokusil nějak slézt, jediné co ho tam čeká bude nejspíš smrt. Ať už pohlédl doprava nebo doleva, neviděl žádnou schůdnou cestu dolů. Byla to škoda, měl rád záhady. Ale když nebyla možnost, nehodlal nic nutit. Takhle by se akorát dostal do hrobu.
Střihl ušima, když ho smysly upozornily na blížící se zvíře. Byl to vlk, konkrétněji vlčice, jak se později ukázalo. Tiše sledoval, jak se celá zamyšlená blíží k propasti, jako by snad nevnímala. Spadne tam? nadzvedl jedno obočí pobaveně. Vůbec neměl v plánu ji nějak upozorňovat, že by se snad mohla s dalším krokem zabít. Vlastně i trochu doufal, že si ničeho nevšimne a zahučí tam - ještě neviděl vlka padat z útesu, mohla by z toho být pěkná historka. S trochou přikrášlení, samozřejmě.
Bohužel, vlčice se včas zastavila a tím zábava pro Odina skončila. Pak chvíli čuměla na tu díru a okolí, než stočila zrak k němu. Odin měl podobně kamenný výraz jako ona, ovšem po chvilce ji přejel arogantním pohledem od hlavy k patě. Nudně hnědá, nezajímavá... a nemluví, pomyslel si s nakrčeným čumákem. Nedělala nic jiného, než že si ho prohlížela, a on dělal to samé. Po chvíli to však začínalo být divné. Když už tu byla, mohla by se na něco alespoň hodit. "Jestli ti nevyřízli jazyk, řekneš mi co je tohle za kraj?" Napůl otázka, napůl rozkaz. Jinak to ani neuměl. Nějaké představování také vynechal, její jméno znát nepotřeboval. Beztak se z ní brzy stane pouze další existence, kterou za svůj život krátce minul.

<< Mahtäe sever (přes východní Galtavar)

Čím déle šel, tím více byl Odin vyčerpaný a rozmrzelý. Eskapáda s řekou na tom také nesla své, ačkoli ze svého přežití měl dobrý pocit zadostiučinění. Přešel další pustou pláň a dostal se do dalšího lesa. Začínalo to být... jednotvárné. Možná bych si měl najít informátora? zauvažoval, že by si tu někde odchytil nějakou nešťastnou duši a vydoloval z ní, kde se to nachází. Cítil tu mnoho pachů, stačilo jeden prostě následovat a určitě by k někomu došel. Ovšem, chtělo se mu? Opravdu? Ne. Nejspíš nechtělo.
Možná preferoval společnost ale teď si přál být chvíli sám. V posledních dnech se mu na krk navěsil otravný bratr, kterého někde zapomněl, a byl za to vlastně rád. Konečně měl chvíli pro sebe. Terén lesa se najednou začal zvedat a Odin si lehce povzdechl. Zase do kopce. No, aspoň se pak bude moct porozhédnout kolem a tentokrát zvolit nějakou příjemnější cestu. Jakmile před sebou spatřil horizont, prudce se zastavil. Země před ním... zela prázdnotou. Odin rychle stáhl nakročenou tlapu a ucouvl dozadu. Byl překvapený, nečekal že kopec takhle prudce skončí a na jeho konci bude propast. Po chvilce se však šokem zúžená zornička jeho jediného oka vrátila do normálu a Odin zvědavě nakoukl dolů do propasti. Nebylo tam nic. Jen černota. Tu a tam jeho tvář ofoukl závan studeného větru, ale jinak nemohl zahlédnout dno. Nyní už klidně, se Odin posadil na samý okraj - tak, aby to bylo stále jemu bezpečné, ale zároveň viděl dolů. Co tam dole asi je? zamyslel se, zatímco temnotu skenoval svým okem.

<< Ageronský les (přes západní Galtavar)

Míjel jednu krajinu za druhou. Když se v jehličnanovém lese plném mechu občerstvil, vyrazil zase na cestu. Toulavé tlapky ho nesly přes širokou, pustou planinu až do menšího háje. Vzhledem k tomu, že zde nejspíš končila zima, byla země většinu cesty zabahněná nebo prosáklá vodou. Nebylo to zrovna příjemné, a to ani Odinovi, který byl na špínu ze své cesty zvyklý. Lehce se zamračil, když sklepával bahno ze svých tlap. Přál si, aby se udělalo lépe, ale počasí bohužel nedokázal poroučet.
Co mu udělalo vrásky na čele, byla řeka. Odin ji chtěl překonat, ale jak tak koukal, nevypadalo to příliš reálně. Z jedné strany jezero, které se mu nechtělo obcházet a z druhé nekončící tok vody, která se vylila ze břehů. Hmph, co teď? Necháš se zastavit nějakou řekou? Jsi snad slaboch? pomyslel si a rozzlobeně se na vodu podíval. Rozhodl se dostat na druhý břeh stůj, co stůj. Nenechá se přeci zastrašit trochou vody.
Chvíli šel po směru toku než narazil na místo, kde řeka nebyla tolik vylitá a kde viděl, jak z vody čouhají nějaké šutry. S odhodlaným výrazem první tři kameny přeskákal a dostal se tak doprostřed rozbouřené vody. Dál ale kameny nevedly. Tohle byla konečná. Ovšem Odin se s dalším mohutným skokem odrazil a skočil co nejdál mohl. Vody se nebál, uměl plavat. Nebál se ani zimy, byla pro něj doma na denním pořádku.
Velmi rychle zjistil, že to nebyl příliš dobrý nápad. Rozbouřená voda ho rychle strhla a on se stěží udržel nad hladinou. Chvíli si s ním řeka jen tak házela, až se Odin nalokal tolika vody, že si myslel, že se utopí. V té chvíli se ale drápy zasekl o něco tvrdého. Břeh! Vší silou se toho chytil, jako by na tom závisel celý jeho život. A možná že ano. Podcenil své síly, když si myslel, že řeku dokáže přeskočit a ten zbylý kousíček přeplave. Byl překvapený, s jakou dravostí ho voda strhla. Teď se však s vypětím všech sil pomalu vytáhl nad hladinu, kde se lapavě nadechl. Pak na břeh, kde sebou pleskl jako ryba na suchu. Chvíli vykašlával spoustu vody a přerývaně dýchal, než se s námahou zvedl a oklepal. Byl trochu vyčerpaný, ale jinak v pořádku. Počáteční šok rychle překonal a dokonce se dostavil i sladký pocit vítězství. Svůj vítězný pohled vrhl na řeku a odfrkl si. Na mě si jen tak někdo nepřijde. Ani příroda. S těmito myšlenkami pokračoval do neznáma.

>> Středozemní propadlina (přes východní Galtavar)

<< Sněžné hory (přes Ragar)

Odinovi chvíli trvalo, než se z hor vymotal. Netušil, jestli je vlastně rád nebo ne. Byl na ně docela zvyklý, koneckonců prožil své dosavadní roky na severu. Teď mu ale bylo jasné, že se dostává do jižnějších krajin, které znal jen z vyprávění. Možná se cítil trochu zvláštně, nepatřičně, ale nedával to na sobě znát. Kladl jednu tlapku před druhou ve zautomatizovaném pohybu.
Přišlo mu, že všude kolem je nějak... Ticho. Nikde nikdo. Trochu ho překvapilo, když ucítil několik čerstvějších vlčích pachů, ale nakonec se je rozhodl nenásledovat. Nejdřív si to tady chtěl trochu prohlédnout, pak až zjistit, kam to vlastně doputoval. Tak to bude nejlepší, odfrknul si. Cizím moc nevěřil, raději se přesvědčoval na vlastní oči. Dokud si nebyl jistý, že dorazil do správného kraje, nechtěl riskovat, že mu budou zdejší vlci věšet bulíky na čumák. To by ho dost nakrklo a náladu si teď kazit nechtěl.
Z velkých hor se dostal do menších hor, kde se již držel pouze v průsmycích. Už nepokoušel žádné vrcholky, protože to bylo docela vyčerpávající, furt se hrabat z kopce do kopce. Stačilo mu, že byl všude odtávající sníh, co cestu dost znepříjemňoval. Nakonec skončil v jehličnanovém lese. Tady trochu zpomalil a klidně se procházel. Byl to poměrně hezký les, a hlavně zde cítil i nějakou zvěř. Při té myšlence Odinovi hlasitě zakručelo v žaludku a on se zašklebil. Byl čas ulovit si nějakou svačinu.
Pomocí svého čenichu vystopoval malou lasičku. Nebylo to nic moc, ale Odin jídlem momentálně nepohrdnul. Jak ji zakousl, většinu sežral a zbytek mršiny nechal ležet na zemi. Však on už se o ni někdo určitě postará.

>> Mahtaë sever (přes Západní Galtavar)

<< odjinud

V nejseverněji položené části Gallirei bylo nyní možné spatřit, jak se hnědo-béžový vlk drápe na jeden z vrcholků hor. Odin upřímně netušil, jak se do těchto končin vůbec dostal. Byl zvyklý na zimu, dobře. Byl zvyklý i na kopce, ano. Ale do takovýchto hor ještě asi nezavítal. Ze začátku byl lehce nabručený místním počasím a terénem, ale po několika dnech si zvykl. Ani netušil, kde vlastně nechal svého bratra. Vlezl do stejných hor? Nebo to vzal oklikou? Kdo ví. Höni byl vždycky ten pohodlnější sourozenec.
Jakmile se vlk vyškrábal na jeden z menších vrcholků hor, s dlouhým výdechem se posadil. Měl rád výhledy a chtěl zjistit, kde se to zrovna nachází. Po chvilce odpočinku zvedl pohled od svých, sněhem promáčených a promrzlých tlapek, a rozhlédl se do krajiny. Slunce poslední dobou krásně svítilo a obzvlášť tady na horách pražilo do kožichu. Byl to docela kontrast s tím sněhem, který se tu ještě držel. I tak Odin poznal, že se dostal do teplejších krajin a že odtud nejspíše pomalu odchází zima. Před ním se rozprostíral krásný výhled. Spokojeně mlaskl a zabodl svůj pohled do dálky. Magická země. Je to tady? zamyšleně přejel krajinu očima. Neviděl nic, co by ji nějak odlišovalo od ostatních míst. Ale v tom magie nejspíš ani nespočívala, že?
Po krátkém pokochání se tedy rozhodl, že je čas pokračovat v cestě. Zase začal opatrně kopec sestupovat. Bylo by smutné, kdyby se nechal přizabít vlastní neopatrností, někde osamocený v horách, kde by po něm ani pes neštěkl.

>> Ageron (přes Ragar)

Á hlásím se no.2 :D