Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Skrček měl zase jednou nějakou rádoby vtipnou otázku. Co si myslel, že z Odina dostane? Myslel si snad, že ho zlaťák vážně něco kloudného naučí? Ne-e. Ještě ne. Čím déle se se skrčkem bavil, tím méně věřil každému slovu, které vlk z tlamy vypustil. Ten rozhodně nebral jeho nabídku o adopci vážně, což Odina trochu nakrklo, na druhou stranu už necítil takovou potřebu přijmout potomka, jako před chvílí. Hmmm... Lehce se zamračil, protože netušil, kde se tyhle změny nálad braly. Stávala se z něj vlčice nebo co? Každopádně skrčkovi musel odpovědět, jinak by tuhle jejich dohadovanou prohrál, žejo. "S takovou teda asi brzo pojdeš. Jestli se fakticky chceš něčemu přiučit, tak přestaň zevlovat a nadávat ostatním do kytek a běž něco dělat. Já nejsem žádnej dobrej samaritán, co rozdává rady prvnímu poslednímu." I když ho vlk nazýval tatínku, Odin jasně cítil jak z toho slova odkapává ironie. Však on na svého synka volal stejným tónem... "Nejlepší učitel je beztak život sám, to mi vždycky říkal můj otec. Pokud seš chytrej, nějak to doklepeš do stáří. Pokud seš tupej, svět tě sežere," dodal ještě o něco vážněji. Nikdy nikoho neučil a netušil jak. Tahle rada šla ale od srdce, a byla také pravdivá. Předávaná z generace na generaci.
Odin se naproti skrčkovi klidně posadil a projednou se zájmem poslouchal, co to ten vlk vykládá. Naštěstí do toho tentokrát netahal žádný kytky a dokonce zaznělo i jméno, které Odin považoval za velmi významné. "Smrt? Slyšel jsem že je to silná magická entita. Jak může být kmotrou někoho... jako jsi ty?" hodil na vlka opovržlivý pohled. "To má vážně nízký nároky," dodal si ještě pod vousy. "Navíc jsem slyšel, že někoho jako já by vykuchala zaživa. Mě přijdeš docela podobnej. Vážně věříš, že někdo jako Smrt se stará o ty, kteří jsou pod ním? Já bych se nestaral," ušklíbl se ještě. Nepřišlo mu logické, že někdo s mocí by se zahazoval se slabochy. Navíc, už ze samotného jména - Smrt - bylo jasné, že ona entita bude kruté a vypočítavé povahy. Odin rozhodně nevěřil, že by někdo takový choval vůči ostatním nějaké preference. "Ale i kdybych měl trpět, tak co? Už od narození vim, že jestli je něco po smrti, já skončim na tom nejodpornějším místě ze všech. Nezajímá mě to. Můj život je teď, ne potom. Hlavní je zemřít bez toho, aniž bys něčeho za svůj život litoval."
Skrček pak začal dramaticky vysvětlovat, jak jsou si květiny a vlci podobní. Odin se musel upřímně zašklebit v úsměv, bylo to dobré přirovnání, které se mu snad i zamlouvalo. Pobavilo ho. Na venek to však nedal příliš znát. Pouze ironicky odpověděl, "Och, jak překrásný proslov, synku. Líbí se mi, jak jsme plní protikladů. Shnilí ale krásní? To... sedí. Povídej, jaký stromy konkrétně jsme?" Ke konci už Odin projevil i upřímnou zvědavost. Tak co, jakej strom ke mně přirovnáš? přimhouřil na vlka oko a pro jeho dobro doufal, že to bude nějaký krásný a majestátní strom. Jedině takový typ se k Odinovi hodil. "Sen? Nene. Sny jsou sny, žijou v tvý hlavě jako fantazie. Musíš na to jít odvážnějc, jenom snít nestačí. Tohle je cíl. Ambice," Odinův pohled se zaleskl ale v další chvíli se zarazil a rozchechtal se děsivým smíchem. "Já? HahahHhahahHa! Slušňák? Slušňák?! HAahahAHAhah!" Bylo to k popukání. Dokonce tlapou setřel i imaginární slzu, která by mu bývala ukápla, kdyby uměl brečet. On už ale dávno zapomněl, co je to pláč. "Řek bych že ty seš stále větší slušňák než já, skrčku. Ale jestli je tohle tvůj plán, tak seš na skvělý cestě se toho slušňáctví zbavit," poznamenal stále pobaveným tónem.
V další chvíli se Odinovi stalo něco nečekaného. Stále v dobré náladě hleděl na mladého vlka, když mu najednou hlavou projela mírná bolest hlavy. Zmizela tak náhle, jako se objevila, ale i tak ho to lehce znepokojilo. Hlavně když spatřil, jak vlkovi zelenají oči. Magie? Hraje si se mnou? odfrkl si podrážděně. On nedokázal ostatním způsobovat bolest. Jediné co mohl, bylo donutit roztřást nějaké lehké předměty. Ne! Odmítám se smířit! Moje magie není slabá!! Není! Zapřísáhl se, že bude tím nejhrozivějším stvořením, co po magické zemi chodilo. I když se narodil s nejslabší magií, jak tvrdila šedá vlčice co mu o nich pověděla. "Zezelenaly ti voči," broukl se značným nezájmem v hlase po skrčkovi.
"Budiž," pokýval hlavou. Koupel nezněla tak zle a kousek odtud byla řeka, u které už jednou byl. Zvedl se ze sedu a dal se proto do pochodu. Byl si jistý, že ho skrček bude následovat, když to byl jeho návrh. A i kdyby ne, svět se přeci nezboří. Určitě se najdou další, jejichž život by mohl Odin znepříjemnit.

>> řeka Midiam

Odin se ušklíbl, když skrček souhlasil s doživotním štítkem nicky. Ale notááák, trochu života do toho umírání. Jesti máš bejt můj fracek tak si tohle nesmíš nechat líbit, pomyslel si. Rozhodně nechtěl přijmout někoho slaboduchého, kdo si neuměl vytičit žádné cíle a jen nechával život plynout. To bylo občas fajn, jeden taky potřeboval relaxovat, ale nesmělo se zapomínat na to důležité. Pak se Odin rozhodl konečně slézt z větve. Přeci jen tu ležel dost dlouho v jedné a té samé pozici, aby nesletěl. Byl z toho celý zdřevěnělý. Ještě se rozhodl skrčka trochu vyděsit, ale nezdálo se, že by s ním Odinova akce něco provedla. Měl pouze další inteligentní narážku. "Co myslíš?" zakoulel očima.
Nad jeho dalšíma slovama si musel pouze odfrknout. "Nojo, těžit z ostatních, že mě to nenapadlo. Ty, takovej milej, příjemnej a chytrej vlk. Všichni se určitě můžou přetrhnout, aby ti udělali službičku," ušklíbl se. Hnědák se jevil jako rozmazlenej fakan a Odin si rozhodně nemyslel, že by byl někde kdo ví jak vítaný. To se ti ostatní dobře využívaj, když jsi příjemnej jako osina v zadku, coo? "Nakonec je lepší se spolíhat jen na sebe. Co budeš dělat, když tě všichni odkopnou, hm? Chcípneš?" Vlkovu poznámku o držení tlamy přešel bez poznámek. Opravdu ji neuměl zavřít, a to ani v těch případech, kdy se to víc jak hodilo. Takový už byl, byl si toho vědom, a dokonce za to byl i rád. Mohl tím alespoň otravovat všechny kolem sebe. "Co je do háje petrklíček?" nakrčil čumák s odporem. Poznal, že mu tím termínem skrček nadává, ale nikdy podobnou nadávku ještě neslyšel. "Je to zas nějaká tvoje podělaná kytka? Vždyť sakra vlci a kytky nemaj ani nic společnýho...?" změnil výraz na naprosto nechápavý. Opravdu netušil, kam tím hnědák směřuje. Ne, vážně. Co má s těma kytkama?
A v podivné konverzaci o kytkách se pokračovalo, protože vlk je začal k oběma přirovnávat. Na jeho provokativní narážku Odin přimhouřil oko. "Odpuzovat ostatní smradem je ale pod naši úroveň, nemyslíš? Musíš je odpudit pořádně, ukázat jim celou svou zkaženou osobnost, že z toho budou mít takový noční můry, že na tebe nikdy nezapomenou... Takže, co kdybychom tě šli vykoupat, synku," usmál se ďábelsky. Tak jako tak, věřil, že je silnější než právě odrostlé vlče. I kdyby skrček odmítl, Odin ho může k vodě dotáhnout, když se mu zachce.

"Furt lepší otřesná pověst jak žádná. Jen si to vem, z toho můžeš alespoň něco vytěžit. Ale když tě nikdo nezná, nikdo si nešušká tvý jméno, nejseš nic. Jenom politováníhodná nicka, co nic nedokázala," odvětil Odin a trochu se zavrtěl. "Krmit z bradavek?" nakrčil čumák a znechuceně se na hnědého podíval. Co za zvrácenosti se mu honí hlavou? Pak si však odfrkl, postavil se a pár skoky konečně slezl z vysoké větve dolů ke svému 'novému synkovi'. Na místech, kam skočil jasně zůstávaly otisky drápů a servaná kůra. "A nechal by ses?" tiše mu zavrčel u ucha s lehce šíleným výrazem, než se zase stáhl a nadhodil svůj obvyklý povýšený obličej. "Jestli se ale necháváš krmit i v tomhle věku tak jsi vážně chudák. Není divu že je z tebe zakrslík. Nikdo tě nenaučil lovit?" poušklíbl se. "Já uměl lovit jen co jsem se naučil pořádně chodit a běhat. Jsem přirozenej talent." Pravdou bylo, že Odin uměl lovit dost průměrně, rozhodně ne tak skvěle, jak sám tvrdil. Ovšem taková už byla jeho osobnost. A dokud byl schopný dostat kus žvance do huby, kdy si zamanul, mohl se klidně považovat za boha lovu. "Kdo říká, že chci aby mě všude vítali? Aby mě vůbec někde vítali? Heh," odpověděl Odin docela pobaveně a posadil se. Přeci jen na té větvi ležel docela dlouho a dvakrát pohodlný to zrovna nebylo. Zůstal z toho docela rozlámaný, ale rozhodně svůj diskomfort nedával před skrčkem najevo. Musel si zachovat alespoň trochu image. I když... kdo ví, jaký obrázek si o něm mladý vlk stihl udělat.
Bylo velmi politováníhodné, když hnědému jaksi ruplo v bedně a začal do konverzace tahat kytky. "To má bejt nějakej tvůj fetiš, nebo... co, doprde*e?" Odin byl docela zhrozený. Právě si tohle odrostlé vlče tak nějak adoptoval. To že skrček měl zvrácený myšlenky, na to už stihl přijít. Ale až takhle? Je nějak mentálně pošahanej? Matka ho po porodu pustila a on spadl na kebuli? "Fíha, tak to už rozumim, co tady tak straště zapáchá, jestli se nemeješ," konstatoval jen tak mimochodem Odin. On se koupal docela nedávno. Sice ne tak úplně dobrovolně a příjemně, ale... počítalo se to. Každopádně Odinovy protiargumenty asi zabraly, protože vlk náhle své přirovnání změnil. Hehee, vyhrávám, pomyslel si potěšeně a vůbec ho netrápilo, že oponuje sotva odrostlému vlčeti. V jeho očích byli všichni stejně podřadní, nebral ohledy na pohlaví, věk, či snad minulost vlků. Na nic. "To náhodou zní jako super cool schopnost, hehe. Zabíjet všechno v okolí, jen co bych se někam hnul." Existuje taková magie? Jestli jo, tak ji musím získat! Odinovi při té představě potěšeně zajiskřily oči. Přesně něco takového chtěl, aby s tím mohl rozsévat zkázu a realizovat svoje sny. "Ale tentokrát máš pravdu, sedmikráska se k tobě hodí. Taková malá a nevýrazná, každej ji snadno zašlápne, když nedává bacha," zašklebil se ještě Odin na skrčka a čekal jaký další perly z něj vypadnou. Zatím se v jeho společnosti náramně bavil!

Mladý vlk spadl z větve a očividně nebyl nadšený Odinovým posmíváním. Však kdo by také byl? Ovšem zlatohnědý se jeho poznámkou nenechal vyvést z míry. Patetický, pomyslel si. Hnědák se snad snažil hrát na lítost a city. To u Odina rozhodně nefungovalo jelikož hloupá vlčata nepovažoval za ubohá. Mohla si za svý problémy sama, že. "Je to náramně vtipné," pronesl s úšklebkem, "navíc, ty už vlče skoro nejseš, tak ze sebe nedělej chudáka." To že byl inkompetentní nebyl problém jeho věku, ale jeho samotného.
Odin ale náhle pocítil takový zvláštní pud. Netušil, co to do něj vjelo, ale najednou si pomýšlel na potomka... nebo snad nějakého 'nástupce', který by tu mohl dělat to, co Odin chystal - ovládnout magickou zemi. Že mě to nenapadlo dřív. Potřebuju nějaké nohsledy, následovníky. Můžu je využívat k dosažení těch menších cílů, bliklo mu v hlavě a jeho hnědé oko se radostně rozzářilo. Jinak však své emoce najevo nedával. Ihned udělal mladému vlkovi nabídku. Byla převážně prospěšná pro Odina, protože... protože by to nebyl Odin kdyby vstoupil do nevýnosného paktu. Vlk překvapivě první podmínku přijal, na což Odin reagoval povytaženým obočím. Tak snadno? Druhá podmínka se mu ovšem příliš nezamlouvala. Odin si odfrkl a přimhouřil na hnědáka oči, když ho označil za 'divného'. Samozřejmě nechtěl, aby se o něm něco takového povídalo. Pak mu to ale docvaklo. Když si ostatní budou myslet, že jsem divnej, třeba mě nebudou brát jako žádnou hrozbu. To se mi hodí, pěkně to skryje moje ambice, zazubil se. Byl si sám dobře vědom svých nepříliš vábných vlastností - arogance, namyšlenosti a samozřejmě touze po moci. Ovšem osobně je považoval za přednosti. Dalo by se říci, že byl vůči urážkám mířeným na tyto vlastnosti necitlivý, protože je slýchal... odjakživa. "Tak fajn. Dělej jak myslíš, ale abys toho pak nelitoval," pokrčil rameny a ušklíbl se na hnědáka, který stál furt dole pod stromem. "Máme teda dohodu?" nadzvedl obočí v otázce, kterou se chtěl ujistit. Podmínky byly stanoveny a přijaty oběma partiemi. Asi. Vážně si tu teď adoptuju nějakých parchanta kod ví odkud? prolétlo Odinovi hlavou a nepříjemně se zavrtěl. Stále ale převažoval pocit, že koná správně, i když to nebyla věc, kterou by udělal normálně.
V další chvíli ale vlk začal povídat tak divný bláboly, že šla Odinovi hlava kolem. Úplně se zhrozil, ježiši, co když je vadnej! Doteď se sice tvářil inteligentně, ale mohl to jen hrát, aby našel nějakýho bídáka co se o něj postará. To by bylo opravdu nepříjemné zjištění. Odin doufal, že se plete a hnědák je normální. Nechtěl mít na krku nějakýho mentála. To by ho raději opustil a šel si najít jiný vlče k adopci. Ostatně to vypadalo, že tady pobíhají jen tak... "Prosimtě co to meleš?" vyjel na něj a ve tváři měl vepsaný znechucení nad tak ubohejma urážkama. "Hele, sice neznám vaše zdejší kytky nebo co to plácáš, ale vsadim se že moje slunečnice, je lepší než tvoje uschlá růžička, protože uschlý věci fakt nevoněj pěkně," upozornil ho. Potom se na větvi lépe uvelebil a rozhodl se odůvodnit svoje tvrzení. Vlk teď měl být jeho chráněncem, takže Odin považoval za důležitý ho poučit o tom, jak se věci mají. "Když něco uschne, tak to většinou suchý dlouho nevydrží. Víš jak, deště. A co se děje pak? Kytky tlejou, stávaj se z nich takový srajdovatý blemcy, který většinou zapáchaj hůř jak tchoř. Takže timhle popisem sebe samého jsi moc nezabodoval," zachechtal se Odin.

"Pecka," protočil očima, když vlče drze odpovědělo. Takhle to být nemělo a to se Odinovi nelíbilo. Jen on měl právo být na ostatní drzý, ne naopak. Ovšem vypadalo to, že se vlče v nejbližších chvílích nikam dál nechystá a bude tu oxidovat. Ať už mělo za lubem cokoli nebo se prostě jen nudilo. I Odin se vlastně nudil, takže proč by cizímu na chvíli nemohl znepříjemnit život? To znělo jako pěkná relaxační aktivita. Vždycky ho to dokázalo nadchnout, tím víc, když oběť reagovala přesně tak, jak chtěl.
Začal tím, co se jevilo nejjednodušší - vyzývavým pohledem vlče pobízel, aby lezlo na větev za ním, i když předpokládal, že to nedokáže. A měl pravdu, což ho krásně zahřálo na jeho škodolibé dušičce. "Hehe," zašklebil se pobaveně, když skrček v půli cesty neodhadl délku svého skoku a přepadl přes větev zpátky na zem. Odin se už už chtěl bavit na jeho účet, když ucítil nepříjemné štípnutí. Trochu se ošil a hned musel drápy tvrdě zarýt do kůry, aby nesletěl hned vedle vlčete. Co to k*rva bylo? Nějakej vodpornej hmyzák? zamračil se a tiše zavrčel. V tomhle mu sever vážně chyběl, tam nic takovýho nedokázalo tvrdé podmínky přežít a vlci měli klid. Kdo ví, jaký breberky mohl chytit tady. Už jen ta představa ho dost vytáčela a to se nepovažoval za kdo ví jak velkého estetika.
Svůj rozmrzelý pohled stočil opět k vlčeti a náhle... už mu nepřipadalo jako zbytečná existence. Vlastně - v hlavě se mu začínal rodit bravurní plán, jak ho využít ke svému prospěchu. Proč mě tohle nikdy nenapadlo dřív? pomyslel si udiveně. "Hej, skrčku," houkl na něj dolů a trochu se zavrtěl, aby na něj ze své svrchované pozice lépe viděl. "Jak se menuješ?" začal vyzvídat. Mohl ho klidně volat i skrček, ale to by jeho plánu na realizaci moc nepřidávalo. "Ehm," odkašlal si, než nasadil seriózní výraz. Mohl s ním vypadat až děsivě - vzhledem k tomu, že místo jednoho oka měl černou díru - ovšem nemyslel si, že zrovna tohle vlče by se bálo. "Mám pro tebe nabídku, která se neodmítá... Můžu tě naučit šplhat. A vlastně i spoustu dalších skvělejch věcí!" začal sebevědomým tónem. Teď bylo důležité aby využil veškerých svých předností a dobře se prodal. "Mám jedinou podmínku. Vlastně dvě. Zaprvý, přijmeš mě jako svýho otce. Zadruhý, až někde budeš sám, musíš všem vytrubovat jak jsem skvělej. Parádní, ne?" mrkl na vlče spiklenecky. Taková lukrativní nabídka od samotného Odina bylo něco, co ještě nikdy nikomu neprokázal. Nerad se na vlky vázal, vlastně by se dalo říct že to ani neuměl. Teď ale náhle chtěl, aby tu po něm něco zůstalo. Aby tu byl někdo, kdo ponese jeho odkaz dál, kdyby náhodou nedopatřením někde pošel. Byla by to pro svět přeci strašná ztráta, kdyby někdo jako on zmizel z povrchu zemského a nic tu po něm nezůstalo. Vlče už sice bylo starší a vzhledem k jeho tělesné stavbě nepojalo ty nejlepší geny, ale určitě se s ním ještě dalo nějak pracovat. Minimálně chování bylo ucházející - pokud by nebylo mířeno na Odina. A otázka biologických rodičů? Pche, já výchovu určitě zvládnu líp jak kdokoli jinej. Však kdo by svýho parchanta nechal aby se jen tak potuloval kdo ví kde? Nebo jsou třeba mrtví, tím líp pro mě, pomyslel si potěšeně. Jindy mu byla cizí smrt ukradená, ovšem nyní by se mu náramně hodila do karet. "Tak co na to říkáš? Varuju tě abys rozmejšlel dobře, dalšího vlka jako já jen tak za otce určitě nenajdeš," prohodil Odin rádoby nonšalantně a po očku pozoroval jak se na tu nabídku vlče tváří.

Krátký odpočinek se Odinovi jaksi protáhl. Ani netušil jak, ale po chvíli začal na větvi lehce podřimovat. Nebyl to žádný tvrdý spánek - přeci jen neležel v úplně stabilní poloze, a navíc zdejší území ani vlky neznal. Zůstával raději obezřetný, co kdyby se pod něj někdo připlížil a skočil mu po krku, zatímco si tu bude vesele vyspávat? To by byl trapnej konec. A Odin nechtěl umřít jako idiot.
Sladké ticho a klid však nemělo dlouhého trvání. Jen co jej do čenichu udeřil cizí pach, ozval se zespoda i cizí hlas. "Očividně zas tak dobře nefunguje," zabručel lehce rozmrzele z toho, že byl vyrušen. Líně otevřel své oko a pohledem vyhledal cizího narušitele. Bylo to... vlče? Ne, tenhle už je skoro dospělej, došlo mu, když si skrčka lépe prohlédl. "Chceš něco konkrétního nebo jenom buzeruješ?" naklonil hlavu v otázce a povytáhl obočí. Nějak neměl náladu se vlčetem zaobírat, ale když už byl vyrušen z lehkého spánku tak by se taky mohl trochu pobavit. Zatím se mu náramně líbilo, že si hověl na větvi a na toho parchanta shlížel ze shora. Hm, zkus se sem dostat, hehe. Nemůžeš na mě, co? vyzývavě se na vlče podíval a ušklíbl se. Pochyboval, že dokáže vylézt nahoru. A když už, tak určitě ne do té výšky, ve které Odin momentálně byl. Ani on sám přílišnou obratností neoplýval, ale orvaná kůra a znaky drápů dokazovali, že si to vynahrazuje silou. Nakonec, ta vždycky pomohla. Nejjednodušší prostě bylo problémy řešit hezky zhurta. Jenom srabi na to šli opatrně s inteligencí.

Hlasuji pro Nemesise, Kessela a Alfreda ^^ Sečteno

Hellish weather whipped the northern plains. However, the wolf who walked upon them seemed unbothered. His brownish- gold fur didn’t match the climate at all, but he seemed to know these lands very well. He was born there, after all. His name was Odin and he was the son of an alpha pair, Bestly and Bor. How can I be someone extraordinary if I stay with my parents my whole life? He often thought like this, so one day, he decided to leave his home and embark on an adventurous journey.
Howling of wind was heard, as Odin saw a stranger approaching him. How is this possible? He seems very old, what’s he doing here all alone? he thought and looked at old wolf with an inquiring gaze.
“Hello, young man,” old wolf probably wanted to greet Odin but he nodded the exact opposite direction. He must be blind, Odin scoffed amusedly.
“Hey, I am here,” he grunted at the wolf who seemed a little surprised and then ashamed.
“Ho, pardon me and my rude manners. Health of this old one is slowly degenerating. However good it used to be when I was young,” said the wolf apologetically. His body was indeed very thin and bony, his fur white and grey and riddled with various festering wounds.
“How come you’re here without anyone? Horrendous weather like this can kill you quite easily,” Odin asked with slight interest in his tone. He was starting to be curious about an old stranger he met in the middle of nowhere.
“Hah,” laughed the old wolf. “How else would I be there, if I didn’t want to die?”
Highly unpredictable stranger, this old wolf, Odin was now sure of it. His response surprised him. Huh, lets see what other interesting things he would tell me, he thought with a sharp glint in his brown eyes. He had yet to realize that they were no longer golden like they used to be.

- To be continued -

<< Mahar (přes Kiërb)

Naštěstí se močály ke konci lesa začaly pomalu měnit v řeku. Byly hodně rozvodněné a tak byla i ona voda nezdravě hnědá a plná bahna. Odin prostě popošel jen kousek, kde už to bylo lepší a rychle ze sebe smyl ten nejhorší smrad a špínu. Zase tolik si na svém vzhledu nezakládal - nebral to jako důležitou věc. Bylo mu naprosto fuk, jestli vlk nemá ocas, nohu nebo ucho, má ksicht plný jizev a záda popálená. Však tělo bylo pouze schránkou pro duši, která byla častokrát mnohem zajímavější, než samotný zjev. Ovšem nehodlal vypadat jako nějaký nuzák co právě vylezl kdo ví odkud. Na své image si do jisté míry zakládal.
Po řádném očištění se oklepal a vyrazil zase o dům dál. Jemný vánek se mu zabodával pod kůži jako maličké ostny. Ještě nebylo takové teplo, aby se oddával velkým koupelím, ale byl ze severu zvyklý. Tam i takovéhle počasí bylo častokrát označováno jako luxus. Přimhouřil oči a probodl území před sebou pohledem. Už z dálky mohl vidět, že se jedná o další zapeklitý labyrint, který ho bude stát mnoho úsilí při překonávání. Ale Odin měl rád výzvy, takže do lesíku vkročil s hlavou arogantně a sebejistě zdviženou. Proplétání mezi stromy se rozhodl zakončit na jedné z vyšších a širších větví. Vyšplhal se nahoru, kde se pohodlně uložil. Chvilka klidu mě snad nezabije, pomyslel si. Stejně neměl co lepšího na práci než jen objevovat nová území. A odpočinek si určitě zasloužil, no ne?

<< Východní hvozd (přes Vřesový palouk)

Z bláta do louže. Nebo z louže do bláta? Asi tak by se dala popsat Odinova momentální situace. Jen co se vymotal z hustého lesa - nutno podotknout že s poškrábaným tělem a hordou bordelu v srsti, dostal se... do za*raných močálů. Už si myslel, že ho klepne, když mu tlapy již po několikáté zahučely v bahenní koupeli a on je musel se vší vervou rvát zase ven. "To si ze mě děláš p*del!" vyštěkl, když spatřil jak je jeho jindy zlatavá srst zbarvena nechutnou břečkou. A jako bonus teď i odporně zapáchal.
Řeky, můžou za to řeky. Teď se vylejvaj z toků, mohl jsem to předpokládat, naštvaně zafuněl, ale územím se prodíral dál. Nač se otáčet a vracet? Stejnak už byl špinavý, za ním se zase rozprostíral nehostinný les. Vyšlo docela na stejno, jestli se bude drát větvemi nebo bahnem. A Odin nebyl z těch, kteří by svá rozhodnutí brali zpátky, pokud se něco opravdu nepokazilo. Šel pořád kupředu, jako tomu udělal i nyní. Tu a tam mezi stromy zahlédl zvláštní namodralá světélka, kterým ale nevěnoval mnoho pozornosti, jako by to udělal jindy. Teď se odsud chtěl prostě jen co nejdříve dostat a nejít nějakou řeku, kde se umyje a zároveň nepřijde o život. Ani na ten lov už neměl žádné pomyšlení.

>> Třešňový háj (přes Kiërb)

<< Kaskády

Odin krátce pohlédl na oblohu, aby spatřil červené obláčky prosvícené zlatou září slunečních paprsků. Byl to krásný pohled, který chvíli obdivoval. Tak jak to měl rád. V tichu a samotě vypadal skoro jako nějaký přemýšlivý intelektuál. Co ale otevřel tlamu, tahle představa byla vždy ztracena... Když se dostatečně vynadíval, rozhodl se sejít z kaskád a zamířit do jakéhosi lesa, který z vyvýšeného místa viděl. Všiml si, že hvozd vypadá poměrně temně a tajemně, takže byl hned zaujatý.
Tlapky ho vedly hlouběji a hlouběji do lesa. Tím víc na sebe také nadával. Nebyl kdo ví jak obratný a mrštný, takže proplétání mezi stromy, keři a kdo ví čím dalším brzy začal být problém. Kam jsem to sakra vlezl, pomyslel si rozhořčeně. Samozřejmě na začátku lesa se mu ještě chodilo dobře, ale lákaly ho ta tmavá zákoutí, která viděl před sebou - hlouběji v porostu. Bohužel tu nenašel nic zajímavého, krom všudypřítomné přírody. Která si z něj teď určitě dělala blázny. Se zamračením se z hlubin hvozdu zase začal vymotávat a přitom přemýšlel nad svou nynější situací. Byl tam, kde chtěl. Ovšem nic nebylo tak jednoduchého, přesně jak čekal. Ovládat a získat další magie bylo podle všeho poměrně složité a záleželo to z velké části na štěstí. Blbost. Na to se nedá spoléhat, zakřenil se. Minimálně on nechtěl vkládat svůj osud do tlapek něčeho tak nestálého jako bylo štěstí. Zavrtěl hlavou a lehce si povzdechl, Mám dost času to vyřešit. Teď... měl bych si jít něco ulovit? zapolemizoval, zatímco se pomalu přesouval na jiné území.

>> Maharské močály (přes Vřesový palouk)

Jak to vypadalo, vlčice ztratila zájem nějak víc konverzovat. A vlastně i Odin už netušil, na co dalšího by se měl ptát. Vyklopila mu defacto všechno, co pro začátek potřeboval. Až se sám divil, jestli jsou ty informace opravdu pravdivý. Přesvědčit se můžu vždycky, žejo, pomyslel si. Beztak byl ten typ, co doopravdy uvěří až když vidí věci na vlastní oči.
Ani Odin sám netušil, proč vlčici následuje. Jen nechtěl zůstávat na území šakalů a pak zase nechtěl zevlit u řeky, protože měl svůj život rád. A šedá očividně věděla kam jde, takže když poleze za ní, pravděpodobně se z nebezpečných území vymotá. Ale stejně. Co tu hledá? přimhouřil na ni oči. Musel uznat, že je snad i trochu zvědavý. Vlčice na jeho otázku odpověděla, že by se měl ztratit. Odin jen pokrčil lopatkami, ale nevzdálil se. Zatím. Koho hledá?
Zvědavost ho přešla v momentě, kdy spatřil malé šedé vlče, co smrdělo stejně jako šedá. Hned mu docvaklo, o co tu jde, ač nečekal, že by zrovna tahle vlčice byla matkou. Nějak mu to k ní nesedělo. "Ohh, dojemný rodinný setkání. Tak u toho fakt bejt nemusim," ušklíbl se a rovnou zamířil jiným směrem než byly ty dvě. Ostatně vlčích pachů tu bylo víc, a některé byly dost podobné. To se tu jako toulá celá famílie? Je tohle nějakej bod setkání nebo co?
Jeho zájem o šedou vlčici a její děcko byl tedy ztracen. Už ji k ničemu nepotřeboval, že? Své informace měl a do osobních záležitostí se nikomu montovat nepotřeboval. Jindy by možná mohl - pro zábavu. Teď na to ale náladu neměl, navíc šedá nevypadala jako snadný cíl, na kterém by se pobavil. Po krátkém rozmýšlení tedy zamířil někam, kde snad ještě nebyl.

>> Východní hvozd

<< Šakalí pahorkatina

Vlčici byla Odinova dobrá vůle nejspíš naprosto ukradená. Jen si odfrkl, ale přesto ji po krátkém zaváhání následoval. Nechtěl zůstávat sám na území plném těch malejch krys. Navíc měl ještě pár otázek, na jejichž odpovědi čekal. Ač se den překulil v noc, řeka zůstávala stejná. Stejně nerozeznatelná. "Všichni mě hnedka milujou, takže mý šance musej bejt bezkonkurenční," poznamenal ironicky a namyšleně přitom pohodil hlavou. Bohužel to vypadalo, že návštěva magické entity bude záviset na... štěstí. Což se Odinovi vůbec nelíbilo, ale asi s tim nemohl nic dělat. Musel prostě jen doufat, že od ní vyškemrá co chce a stihne vypadnout dřív, než ji naštve. "Škoda," povzdechl si, když mu nesdělila, co od magické entity může dostat. No ale nemělo by to bejt nic špatnýho, podle toho jak má bejt mocná.
Až teď si všiml, že šedá se chovala... jinak. Vrčela na vodu? Jestli jí to nebylo příjemný tak proč sem chodila? Pravda. Proč jsme šli zrovna sem? I přes mý varování, pomyslel si. Začínal být zvědavý, i když předtím řekl, že ho vlčice nezajímá. Její podezřelé chování bylo však něco, čemu by rád přišel na kloub. Koneckonců, témata ke konverzaci už měl skoro vyčerpaná, takže se buď zabaví zjišťováním osobních faktů nebo prostě půjde svojí cestou. Jen si odfrkl, když poznamenala, že někteří vlci ani zde neobjeví svoje vlohy. "Já jsem rozenej génius, takže můžu bejt v klidu," odfrkl si lehce pohrdavě. Odin věřil, že rozhodně neskončí jako slabá troska. Měl vůli to někam dotáhnout, už jen to by mu mělo trochu pomoct.
Šedá byla očividně ztracená ve vlastních myšlenkách, protože Odina chvilku ignorovala. Jindy by se snad cítil dotčený, ale teď byl akorát tak zvědavější, co tu vlastně pohledávají. "No, aspoň je to extra magie, když jí moc ostatních nemá." S tím byl spokojený, alespoň v něčem bylo jeho nadání speciální. A on už se někdo určitě najde, kdo by mu to předvedl. Tohle byla přeci magická země, no ne? "Co tady vlastně hledáš?" zeptal se pak s pohledem upřeným do míst, kam teď nejspíš mířili. Jde po kořisti? Ale to by byla blbost, v tomhle terénu, pomyslel si. Řeka byla rozlitá, všechna inteligentní zvířata se určitě uklidila někam do bezpečí. A i tak by bylo bláznovství pokoušet se tu lovit.

>>Kaskády

Ač se Odin rozmlouval s vlčicicí, o šakalech, kteří kolem nich kroužili, věděl. Také je tu a tam po očku pozoroval, kdyby náhodou chtěli zkusit něco srandovního. Šedá opáčila, že tady se z hodných vlků zlí nestávají. Vážně lenivěj. Ale to je logický, když se jeden má dobře... Jenže co kdyby se už tak dobře neměli? zauvažoval krátce. Okolnosti vlky mohly změnit. Dokázal to pozorovat na sobě - jak je z nehostinné krajiny a tady, v klidném kraji, vypadá se svou náturou nepatřičně. Nelíbilo se mu, když byl označen za slabocha, ale musel dát vlčici za pravdu. Pohlédl na ni se zamračeným výrazem, ale nic neříkal. Ohledně magií byl nováček, neuměl ovládat zhola nic. A fyzická síla si proti nadpřirozenu asi ani neškrtla. Kdo by se mnou bojoval 'fér', když může používat kouzelný triky? tentokrát se musel ušklíbnout sám nad sebou. Všechno ale nebylo ztraceno, právě naopak. Nacházel se právě na nové cestě, která mu toho dozajista ještě hodně přinese.
Vlčice mu lépe vysvětlila, co za entitu v jedlovém pásu najde. Ona nestárnoucí vlčice nejspíš pohrdala slabochy tak jako on, jenže byla na úplně jiném levelu. "Takže když za ní polezu až budu silnější, nic nic mi neudělá?" nadzdvihl obočí v otázce. To... mohlo stát za pokus. Nemohl přeci se vším spěchat, měl by se naučit nějaké trpělivosti. "A jaký magie vůbec... nabízí? Může mě taky udělat nestárnoucím a nesmrtelnym?" zeptal se zvědavě. Znělo to dost... lukrativně. Jaký to asi je, bejt nesmrtelnej. Pak vlčice dodala, že se oči mění jen někdy. "No minimálně nemůžeš tušit, jestli vubec něco ovládaj." To byl fakt. Asi by si měl na žlutooký dávat větší pozor, i když je doteď považoval za tu největší lůzu. Jinde to byli prostě obyčejní vlci, jenže tady taky mohli mít magie. Jako krysy, schovávaj se mezi ostatníma a skrejvaj svoje dovednosti, zamračil se Odin trochu. Tohle vypadalo problematicky, ale... nabylo to nic co by ho vyloženě dělalo obezřetným. "Ale nee, to si děláš srandu!" zaúpěl, když mu sdělila že jeho magie je defacto zbytečná a slabá. "Určitě na ní musí bejt něco dobrýho," zašklebil se. Nejlepší by bylo potkat vlka, který už ji uměl ovládat aby mu ji předvedl. Podle slov šedé o ní moc nevěděla, takže nebyla vhodný kandidát.
Šakalové už začínali být neklidní. Nejspíš se jich seběhlo tolik, že je přítomnost hned dvou vlků už nebyla schopná odstrašit. Odin na ně zavrčel zpět. Postavil se a výhružně naježil srst. "Taky vypadnu," zamumlal, ale trochu si povzdechl, když viděl kam vlčice míří. "Tam bych nechodil," houkl na ni. "Vodtamtaď jsem přišel. Nejni tam nic krom řeky co se vylejvá z koryta, takže jestli chceš přes ní, asi máš smůlu," odůvodnil proč je špatný nápad se tam vracet. Ale co, stejně šedou následoval. Byla to zatim druhá a taky nejlepší společnosti, kterou tu našel.

>> Midiam

Její poznámka se Odinovi ani za mák nelíbila. Silně odolával pokušení na vlčici zavrčet, protože nějaký vnitřní pocit mu říkal, že by to nedopadlo dobře. A on od ní chtěl informace, ne šrámy. "Minimálně nejsem naivka," odsekl nevrle. Za blbečka se rozhodně nepovažoval a nebyl rád, když to dělal někdo jiný. Ostatně tahle šedá ho vůbec neznala, takže její názor byl pravděpodobně vyřčen na základě prvotního dojmu. A to je normální. Nerozčiluj se, nic, co by pro tebe bylo nový, hluboce vydechl a přestal rozčileně máchat ocasem. Alespoň se dozvěděl, že ne všichni tu byli takoví měkkouši. Jen... nějak konstantně ubývali. "Na druhou stranu, když se z drsnýho vlka může stát hodnej kliďas, určitě to jde i naopak. Jen je třeba použít správné... řekněme provokace," dodal k jejím slovům. Když něco šlo jednou cestou, Odin ji mohl obrátit naruby a mělo by to vyjít taky. Jen se mu dostane opačného výsledku. Zatím bylo dobře že tu byli samí vymněklí vlci. Míň konkurence. Až bude potřebovat někoho pořádnýho, zkusí mu chvíli vymejvat mozek a třeba to zabere.
Vlčice zněla dost moudře, na to, že ani nevypadala tak staře. Odin taky občas plival nějaký filozofický žvásty, ale většinou to byla jen slova jeho starého otce, které si upravil k obrazu svému. No, to bylo jedno. "Mě svět rozhodně nesežere. A kdyby náhodou chtěl, udělám to první a sežeru já jeho. Nebojim se riskovat," řekl s trochou hrdosti a arogance. "Možná přitom pojdu, ale co. Aspoň budu umírat s tim, že jsem to zkusil a šel si za svejma cílema." Okolo toho se ostatně točila celá jeho existence. Nevzdával se. A když už ano, tak velmi neochotně. Risku se nebál, ale zároveň to nepřeháněl do té míry, aby jen škodil sám sobě bezhavým chováním. Na povrchu se však choval pouze jako vlk, co si toho o sobě myslí až příliš.
Pokrčil rameny, když mu vlčice svou identitu odhalit nechtěla. "Máš pravdu, není," kývl hlavou. Přátelé z nich rozhodně nebudou. Pro Odina byla jen někdo, kdo mu možná poví věci, které chce vědět. Tím jejich vztah začínal a taky končil. Zajímavější už byly věci o magii, ačkoliv úplně nechápal, co má ta entita s nimi společného. Stráží je snad? A co to vůbec je, nějaký monstrum, nebo... ? "Co myslíš tou entitou?" zeptal se nakonec. Spolu s informacemi ale přišlo i varování, aby se tam nepokoušel vydat. A když Odinovi někdo něco zakazoval... no, teď si to rozhodně zapisoval na svůj pomyslný seznam míst, která musí prosmejčit. "Umim bejt děsně přesvědčivej, když jde do tuhýho, určitě to přežiju," rádoby nonšalantně mávl tlapou. Bylo zajímavý, že magie se dala probudit i sama od sebe. Bylo to asi podobné tomu, když se mu zbarvily oči poprvé? "To se ti pokaždý přemalujou oči? A věděla bys co značí hnědá?" tlapou poukázal na svoje ztmavlé oko. Vlastně ještě netušil, jakou magií sám vládne.