Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Ježčí mýtina (přes Eso)

Odinovi se dostala další pochvala. Sice to znělo jako by Helios mluvil na nějaký tupý děcko, ale... pochvala byla pochvala. Těmi Odin nikdy nepohrdnul, jakkoli byly neupřímné či myšlené jinak. "Taky si myslim. Je dobrý bejt se sebou spokojenej, protože pak... jseš spokojenej," vyplivl ze sebe jakési moudro z vlastní hlavy. No, ale považoval ho za pravdu. Dokázal si přiznat, že se má rád a že je skvělejší než ostatní. Hned se mu pak žilo lépe.
"Ne, neposlouchal. Co že jsi říkal?" povytáhl na vlka obočí, protože se opravdu nepamatoval, že by něco o strašení ostatních říkal. Buďto jsem ho přeslech nebo to byla nějaká debilní poznámka kterou jsem automaticky odignoroval, pomyslel si Odin. Byl vcelku přesvědčený že do jedné z těch možností se trefil. Pak se na Helia zadíval s lehkým překvapením v oku. Byl už druhý cizák, co se tak zajímal o sever. A to jich tu zatím moc nepotkal. "Studený," odpověděl suše, ale pak se rozhodl, že svou odpověď trochu rozvede, když se s ním Helios už trmácel. "Narodil jsem se tam. Je to země mrazu a smrti, řek bych. Nic tam neroste a skoro ani nežije. Místo písečnejch bouří tam jsou sněhový... Jestli myslíš sever týhle magický země, odtama jsem přitáhl. Maj tady vcelku vysoký hory pokrytý sněhem," vyjmenoval pár obyčejných věcí, protože po cestě ani nenarazil na žádnou zajímavost. "Je z nich vcelku hezkej výhled na krajinu," dodal pak. Měl rád výhledy a pěkná místa. Ani netušil proč, prostě ho bavilo čučet do krajiny a nepřemejšlet. Jako forma relaxace.
Vážně? Ani jsem si v tom spěchu nevšim, pomyslels si Odin když uslyšel o magický kytce s věčným plamenem. Pak mávl tlapou. "Měl jsem. Kytky mě nezajímaj, ale ten plamen zní jako zabávná hračka," ušklíbl se. "Co myslíš, kdybych s tim něco podpálil, hořelo by to věčně?" nadhodil otázku na zamyšlení.

>> Elypole

<<Kopretinová louka (přes Tenebrae)

"Tak to seš asi jedinej kdo to tak cejtí. Já jsem se sebou docela spokojenej," odvětil Odin na vlkova slova o lítosti. To by spíš Helios měl litovat sebe, že na někoho jako Odin vůbec narazil. Taková smůla. "Pravda," pokýval pak hlavou. "Navíc bych jako plešatej určitě všechny vyděsil k smrti, kdybych na ně někdy vybafnul!" ušklíbl se pobaveně. Pak se zamyslel nad písečnou bouří. Netušil, co to mělo znamenat ani odkud se to vzalo. Vlastně, nemíříme teď docela tím směrem, odkud to prvně přišlo? Odin se rozhlédl kolem, protože mu připadalo, že zhruba někde tady to tornádo viděl. "Nevim co to mělo bejt. Taky jsem před nedávnem přišel. Ze severní země, máme tam občas něco podobnýho," zauvažoval lehce seriózněji. "Počasí si z nás asi dělalo šprýmy nebo co já vim. Taky to mohlo bejt spojený s magií? Slyšel jsem že tahle země je taková magická specialitka." Ze slov Heliose Odin ihned vycítil, že narazil opět na dalšího cizáka, co tu nepobývá moc dlouho. Vlastně mu přišlo, že na takové vlky má sakra pech. Zatim tu potkal jen takový jako on a pak ty, co tu sice byli dýl, ale očividně se vůbec nezajímali o svoje okolí. Idioti.
Jakmile se Odin pochválil sám, dostalo se mu uznání i od Heliose. Namyšleně se vypjal a ušklíbl se. "Samozřejmě. Moje druhý jméno je Génius. V podstatě se mi daří na co šáhnu," vychloubal se bez špetky studu, i když jeho výsledky mluvily samy o sobě. "Ale děsně by mě zajímalo, jaký jiný věci máš na mysli, když už to tady zmiňuješ?" povytáhl na Heliose obočí. Copak si o něm vlk myslel?
"Nemrtvej jezevec? Ale to zní dost zajímavě a šíleně," Odin pokýval hlavou na souhlas s tímto nápadem. Vlastně co víc, byl i docela potěšen. Konečně to vypadalo na nějakou pořádnou zábavu, nahánět nějakou magickou potvoru. "Jasně že jo!" odpověděl Heliovi a rovnou vyrazil.

>> Jezevčí les (přes Říční eso)

<<Louka vlčích máků (přes Ohnivé j.)

"Jasně že ne, po zimě jsem docela fit. Narozdíl od jiných," neodpustil si poznámku. Nebyla ani tak mířena na Helia samotného jako celkově na zbytek tuláků, které tu potkal. Když viděl, jak někteří vypadají, byl fakt rád, že nikdy nežil v žádném luxusu a byl na tvrdé podmínky vcelku zvyklý. Nojo, ale je zas pravda, že v téhle zemi je vlků jak na*ráno. V zimě asi nejní moc co žrát, zauvažoval. Jestli tu chtěl trávit delší čas a učit se o magii, asi by se měl před zimou vždycky nějak zajistit, aby nedopadl podobně.
Pak se konverzace stočila ke kytkám. Zas a znovu, pomyslel si Odin a lehce nakrčil čumák. Čím víc o květinách slýchal nebo se s nimi nějakým způsobem zabýval, tím víc je začínal nenávidět. Nebylo na nich vlastně nic, co by dospělého samce zajímalo - byla to max tak dekorace oblíbená u vlčic. Nechápal, proč jimi byli zdejší tak zaujatí. Ovšem 'pletení věnečku' vcelku zaujalo i jeho. "Jsem sarkastickej, protože jsem se tak už narodil," odvětil Odin otráveným hlasem. "Moje první slova byla o tom jak sakra rád jsem na tomhle světě," pokračoval, opět sarkasticky. Jinak to už ani neuměl. "A ne, fakt se necejtim méněcenně," ušklíbl se a arogantně pohodil hlavou, přičemž vyplivl okvětní lístky, které mu zůstaly za zuby. "Řek bych, že můj kožich furt vypadá líp než ten tvůj nudně nudnej. Méněcenně bych se cejtil snad jen..." Odin se na chvilku zamyslel, co by ho ohledně vzhledu asi tak mohlo nejvíc trápit, "Asi kdybych třeba celej vypelichal. To by bylo docela nechutný," zašklebil se. Když nad tím tak zapřemýšlel, nepotkal tu zatím asi jediného vlka, který by vypadal doslova zrůdně. Všichni měli poměrně nudná zbarvení, což byla... nuda, protože Odin je kvůli tomu nemohl moc urážet a bavit se na tom, jak byli zakomplexovaní. Vlastně když se tak zamyslim, narazil jsem tady na samý sebevědomý šašky nebo vyloženě nudný vlky. To tu není nikdo zajímavej?
Když konečně dorazili na louku s bílými květinami, Odina už to nadšení z pletení docela opustilo. Ale aby se neřeklo, co jednou začal, to hodlal i dokončit. Chvíli tedy v tichosti pracoval na svém velevýtvoru. Nakonec... před ním stanula jakási oslintaná koule pomačkaných bílých a rudých květin. Odin ji spokojeně potlapkal. "Nádhera. Jsem to ale šikula!" pochválil se s úšklebkem. To je ale pěknej hnus. Tohle se někomu líbí? prolétlo mu hlavou. Jak už jednou říkal. Divný zvyky. Tím jeho zajem kompletně uhasl a Odin považoval věc za ukončenou. Obrátil se na Helia, aby viděl, jak si vede on. "Sice bych s tebou děsně rád pletl kytky, ale nezdá se mi to jako zrovna... naplňující aktivita. Neznáš tady nějaký zajímavý místo?" zeptal se s povytaženým obočím. Zatím mu to tu nikdo pořádně neukázal. "Třeba timhle směrem?" mávl tlapou a rovnou se daným směrem vydal. Nebyl čas ztrácet čas.

>> Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

Na vlkovu otázku Odin jen pokrčil rameny, protože mu bylo vcelku šumák, jestli přežil, nebo ne. Neznal ho nijak dobře, a i kdyby jo, stejně by mu to bylo pravděpodobně jedno. "Zabrat? Pff, vůbec. To pro mě byla jen taková krátká rozcvička," prohodil pak a povytáhl obočí. Na to, že byl tulákem už nějaký ten pátek nevypadal zase tak zle, takže jeho polopravda byla i uvěřitelná. Písečná bouře ho ve skutečnosti docela vyděsila - jinak by taky nezdrhal jako o život, žejo - ale to nehodlal cizinci přiznat.
Vzhledem k tomu, že Odin vlastně ani netušil, proč se s vlkem začal vybavovat, udělal tu první věc co mu na mozek přišla. Ty kytky na zemi ho štvaly už delší dobu, jen proto, že existovaly, a taky proto, že si vzpomněl na Skrčka a jeho debilní přirovnání. Proto tlapou jednu vyškubl a ze srandy ji nabídl vlkovi. A že to byla zrovna pěkně ošklivá kytka, lehce seschlá a ten trs hlíny byl větší než její květ. Bohužel, vlk to pochopil asi trochu špatně. Odin se zatvářil znechuceně a hodil Heliovi kytku rovnou do tváře. "Divný zvyky... A ne, tak špatnej můj vkus nejní," nakrčil čumák. Navíc nejsem b**na," zakončil své vysvětlení. Líbily se mu vlčice, jako zbytku normální vlčí populace. Možná se chovám občas šíleně, ale ne takhle.
Kytky. V tomhle kraji byly asi něco spešl, protože Helios jimi byl docela zaujatý. Trhal je tlamou a dokonce z nich dokázal vytvořit jakýsi řetězec. Odin povytáhl obočí a zkusil to taky, aby nevypadal jako blbeček co nic neumí. Můj řetěz bude hezčí a delší než ten tvůj, he! umanulo si jeho soutěživé já. Kde byl Odin, nebyl nikdo lepší, než on sám. Takový byly pravidla. "Vypadám jako někdo, kdo má rád kytky?" obrátil se na vlka, s tlamou plnou okvětních lístků, vycenil zuby a vykulil své oko v pološíleném výrazu. Pak se vrátil do normálu a pokračoval v 'pletení'. Ve skutečnosti vypadal jeho výtvor jako jeden velký chuchvalec. "Ale když tak koukám, jak to jde tobě, musíš bejt určitě zvyklej kytky dostávat a dávat. Hmm, strašně by ti to s nima seklo, jdou ti k kožichu," pokýval uznale hlavou, ale z jeho slov odkapával sarkasmus. Nebylo jednoduché odhadnout, zda svá slova myslí vážně nebo si z Helia utahuje. A právě proto Odin tenhle tón a protichůdné chování využíval velmi často. Byla to sranda, jeden nikdy netušil, jak na něj reagovat a béžový se pak jejich zmatenými reakcemi bavil.
"Chce to víc barev," uznal náhle po chvíli žvýkání rudých květin. Jenom červená byla nuda, potřebovalo to nějak okořenit. Odin se rozhlédl po okolí a v dálce si všiml bílého fleku. Jinak byla všude zelená, lesy nebo voda. Tamtudy, blýsklo se mu v očích. Bílý koberec musel znamenat pouze bílé květiny. "Za mnou!" zavelel a ohlédl se na Helia. "Teda jestli ještě chceš vypadat fakt sexy. Bez těch bílejch kytek to nepůjde," ušklíbl se a vyrazil.

>> Kopretinová louka (přes Ohnivé jezero)

<<Náhorní plošina (přes Středozemní pláň)

Odin vůbec netušil, jak se to stalo, ale místo toho, aby zamířil na sever se nějakým způsobem zamotal a vrátil zase jižněji. Se zamračením se díval kolem sebe. Vedro jak v sauně, všude okolo pusto prázdno a nikde žádný přístřeší. Porouchala mi ta bouře orientační smysl nebo co? odfrkl si naštvaně, když viděl v jaké krajině se to zas nachází. Chtěl se někde zchladit, ale to teď asi nebylo možný. Žádnou řeku v okolí neslyšel.
Když konečně spatřil nějaké stromy, rozhodl se vydat jejich směrem, že se alespoň skryje ve stínu větví. "Z toho vedra by jeden pošel," zamumlal si pro sebe nakrknutě. Jakožto vlk ze severu nynějšímu počasí opravdu neholdoval. Ještě před lesem narazil na louku plnou rudých kytek, a mezi nimi zahlédl... "Hééj, tak ty ještě žiješ," houkl na hnědého vlka, se kterým utíkal před bouří. Očividně ho v lese nepřerazila žádná větev a ani bouře ho nezranila. To jsem jedinej, co to schytal větví? prolétlo Odinovi hlavou přičemž opět pocítil lehké pnutí na zádech. Rána ale příliš nebolela a ani nebyla tolik viditelná. Však Odin byl ještě celý pocuchaný a od bordelu, který na něj nafoukal vítr. Při každém kroku z něj ještě opadávala trocha písku.
Neměl co na práci, takže se přifařil k hnědákovi. Když k němu ale přišel, netušil, co by měl říkat. Okem zabloumal po okolí a nakonec jednou tlapou vyrval ze země kytku i s hlínou a kořeny. "Je libo kytičku?" strčil ji před hnědého s pitomým úšklebkem na tváři.

Změna přechodu
>> Louka vlčích máků (přes Středozemku)

Když se Odin konečně vymotal z lesa, dostal se přímo na otevřené prostranství. A že bylo sakra velký a pustý. Projednou měl však štěstí, protože písečná bouře pomalu ustala a nyní pouze přetrvávalo oblačno a trochu větrno. Ani mnoho písku už do očí nelétalo, takže si zlatavý mohl oddechnout. Ještě že jsem byl v lese tak dlouho, pomyslel si. Nebyl kdo ví jak mrštný nebo obratný, takže kličkování mezi stromy a uhýbání větvím pro něj byl docela náročný úkol. Krom té první větve ho už ale nic nepřetáhlo, takže všechno bylo v pořádku a počasí se konečně taky umoudřilo.
Bohužel Odin ztratil svou dosavadní zábavu, skupinu vlků ke které se přifařil. I Auron zůstal kdesi kdovíkde. "Co teď?" zabručel si pro sebe a rozhlédl se. Všude kolem, kam oko dohlédlo, bylo pusto prázdno. Odin si matně vzpomínal že už takovým územím jednou procházel a byla to zatracená nuda. A jak to tak bývá, štěstí střídá smůla. Zrovna když se zlatavý rozhodl putovat po prázdné placce se muselo vyjasnit a oteplit. Odin si po chvíli chůze myslel, že snad brzo pojde žízní, z toho jaké bylo vedro. Nebyl na takové teploty vůbec zvyklý. Naopak, celý dosavadní život strávil v mrazech a tohle pro něj bylo čiré utrpení. Naštěstí neměl tak hustou srst jako někteří z jeho rodné domoviny, ale i tak. Chvíli uvažoval, zda se nevrátit zpět do lesa, ale pak rezolutně zavrtěl hlavou. Odin nebyl ten typ, co by se vzdával, kdykoliv narazí na nějaké překážky. Ne, ne. Jakmile na to jen pomyslel, chtěl sám sobě nafackovat. Čím složitější podmínky, tím lepší pocit, že je nakonec překoná. Proto pokračoval dál, i když vůbec netušil kam to jde a jestli si jen nemíří pro jistou smrt.
Když na obzoru spatřil řeku, už se začalo smrákat. Nejprve si Odin myslel, že má snad halucinace a jen se mu to zdá. Ale pak uslyšel i její šum a došlo mu, že je to reálné. S úlevným výdechem posbíral zbytky svých sil a pomalým klusem se k řece vydal. Chvíli tu strávil. Pořádně se napil a osvěžil koupelí, načež si krátce odpočinul před další cestou. Rozhodl se vydat více severně, s nadějí že tam nebude takový hic jako tady.

>> Mahtäe sever (Přes Mahtäe jih)

<< Ohnivé jezero

Odin byl vážně naštvaný. Kdyby mohl, ztropil by pořádnou scénu, zanadával si, nakopl něco nebo někoho a hned by bylo lépe. Jenže on nemohl, protože měl plné tlapky práce s tím, aby si zachránil vlastní zadek. Ani ty nadávky se neodvažoval vypouštět, aby mu náhodou při tom zběsilém úprku nedošel dech. Ne že by byl špatný běžec, myslel si, že je vcelku průměrný, ale momentálně to stačilo jen tak tak. Dokonce zapomněl i na tu bělostnou blbku co ho provokovala u jezera. Zapomněl i na Aurona a ty dva cizáky, životy ostatních mu byly ukradené. Vážil si jen toho vlastního, který si chtěl udržet zuby drápy.
Naštěstí ho bouře už tolik neohrožovala, když vběhl do lesa. Stromy vcelku brzdily vítr a i toho písku se sem nedostalo tolik. Záhy ale Odin zjistil, že ani tady není tak bezpečno, jak si myslel, protože přes záda ho švihla utržená větev. "Au! Ku*va!" zalamentoval si nabroušeně a ohlédl se. Na ránu viděl, byla to jen lehce rozseknutá kůže, nic závažného. Ale ta šlupka bolela jako čert! Co má tohle znamenat! Smůla se mu lepila na paty. Dokonce se nějakým nedopatřením i oddělil od zbytku skupiny, která naháněla bílou. "He? Kde sou všichni?" došlo mu, že v lese stál sám. Vítr stále foukal do zad, takže stopovat podle pachů by mu teď bylo k ničemu. Navíc nechtěl do čenichu nasávat ten bordel, co všude kolem poletoval. "Zajímalo by mě jestli tohle přežijou," zamumlal si pro sebe s lehkým nezájmem. I jeho trefila větev. Co když ostatní trefí strom? Nebo je vezme vítr, když se připletou tam, kam by neměli? Té bílé by Odin něco takového extra přál. Zasloužila by si to.
Odin nechtěl dlouho zůstávat na jednom místě. V tomhle počasí bylo lepší být neustále na nohou a na pozoru, kdyby se něco podělalo ještě víc, než to bylo. Každopádně to vypadalo, že se mu smůla lepí na paty, protože se vždycky dostal do nějaké nepříjemné situace, od doby co sem dorazil. A to mu šedá vlčice tvrdila, jak je to tu nudný. Vlci možná, ale přírodní katastrofy zapomněla zmínit, ušklíbl se.

>> Náhorní plošina (přes Louku Vlčích máků)

Vypadalo to, že dvojice by snad se společným lovem i souhlasila. Rudá vlčice navrhovala něco o srncích, na což Odin přikývl. Bylo lepší jít ve větší skupině a pokusit se o nějaký větší úlovek. Malý potvory byly rychlý a mrštný, chytaly se špatně a ještě k tomu na nich bylo víc kostí a kůže, než masa. Auron taky říkal, že nějaká loviště vysoké zná, takže vyhlídka lovu vypadala dost nadějně.
Než se ale stačili domluvit víc, vpadla na scénu bílá vlčice, co se vzala odnikud. Teda, všem najednou začala tvrdit jak tu odpočívala a že ji vyrušili. Odin i dvojice vlků, co už tu byla, si to rozhodně nenechali líbit. Takový výstup. Kdo si myslí, že je? ušklíbl se zlatavý. Okem potom střelil po Auronovi, který jako jediný bílé náně nevyhrožoval. To Odina jen utvrdilo v domněnce, že šeidvák je slušňáček, i když se o sobě snažil tvrdit opak. Fakta byla fakta.
Bílá se začala ohánět slušností a empatií, což z její tlamy znělo nanejvýš ironicky. Odin zakoulel očima. "Prosimtě, tys musela informace o etiketě pobírat jednim uchem tam a druhym ven. Nikdo slušnej by si to takhle nenakráčel ke skupince cizáků a začal rozkazovat jak nějaká primadona," odfrkl si kysele a na vlčici se zle zašklebil. Neměla žádné právo do téhle konverzace vůbec tahat slušnost, když se sama očividně neuměla chovat.
Nakonec to vypadalo, že bílá si uvědomila situaci, ve které se nachází. Trošku pozdě, ale asi se to furt počítalo, protože nikdo ještě nebyl vyprovokovaný natolik, aby konal. V tomhle momentě si ale Odin všiml, že něco není v pořádku. Počasí se nějak kazilo. Vzápětí na to upozornil i Auron. Foukal silný vítr a když se zlatavý zadíval do dáli, viděl tam nějaký podezřelý mrak. Vypadal podobně jako sněhová bouře, ale tenhle byl... z písku? To Odin zjistil ve chvíli, kdy ho měl plné oko. Co to dopr*ele má znamenat?! naštvaně si tlapou vytřel co nejvíc písku, aby zase viděl. Už takhle byl na jedno oko slepý, nepotřeboval být úplný kr*pl. Z vnitřních nadávek a hudrování ho vytáhl křik bílé. S překvapením sledoval, jak poryv větru přivál jakousi černou věc, která se vlčici zachytila na ocas. Bylo to asi dost bolestivé, podle toho jak ječela a jak okamžitě vzala nohy na ramena. Když se z toho vzpamatoval, už i dvojice se dala do pohybu a zbýval tu jen on s Auronem. "Čas vyklidit pole!" zavelel naštvaným hlasem a začal zdrhat, po vzoru ostatních.

>>Zlatavý les.

Z pusté pláně přišli Odin s Auronem k mrtvému jezeru. Odin netušil, kde takovou smůlu nachytal, že přecházel z jednoho pitomého území na druhé. Neznal to tu, jistě, ale myslel si, že najít zde kořist nebude tak složité. Přeci jen tu žilo dost vlků, musel tu být dostatek žrádla, jinak by odešli nebo se pobili navzájem. A podle těch, které potkal, to tu vypadalo docela mírumilovně. Možná měl nechat vést Aurona, který tu musel být déle než on, ale nic takového nahlas přiznávat nehodlal, takže prostě pokračoval v chůzi.
Auronova poznámka k seznamování Odina příjemně překvapila. Vlastně na nic takového nepomyslel, chtěl dvojici vlků prostě jen otravovat. Ale když šedivák poznamenal, že by jim z toho mohlo něco kápnout, Odin se tomu nápadu nebránil. "Vlastně proč ne? Ve skupince se to lépe táhne, že?" broukl a pomalým krokem se k nim vydal. "Minimálně nás mohou odkázat na nějaký území, který není tak uboze mrtvý. Nebo ty víš, kde se tu vyskytuje zvěř?" obrátil se ještě na Aurona, jestli nemá nějaký užitečný info a jen se zdráhal ozvat.
Hnědý vlk se obezřetně zeptal co potřebují, zatímco vlčice asi nějakým šestým smyslem vycítila, že se chystají lovit nebo co. A měla pitomou poznámku. Nevypadám vůbec tak neschopně, co to mele? odfrkl si Odin a raději se věnoval hnědákovi, který vypadal normálněji. "Tady s mým společníkem jsme si říkali, že bychom se vydali na lov. Nechcete se přidat?" pozvedl obočí, ale zatvářil se seriózně. Přeci jen tu šlo o žrádlo. Každý se musel jednou za čas nafutrovat a pokud si vlci vyloženě nevytvoří takovou situaci, že Odin neodolá a podrazí je, nehodlal si z nich teď dělat nepřátele. "Vlastně i bohatě stačí, když nás nasměrujete někam, kde se zvěř vyskytuje, jestli to tu aspoň trochu znáte?" Sotva Odin domluvil, odnikud se vynořila další vlčice a poměrně arogantně nabroušeným tónem je vyháněla. Odina její tón a neurvalý přístup docela nakrknul. Ne, že by takhle nikdy nevystupoval sám, ale... to bylo něco jiného. "Ježiš, to mě hrozně mrzí, že rušíme," řekl strašně ironicky, ale zatvářil se při tom šokovaně. Dokonce svůj výstup okořenil dramatickým položením tlapy na srdce, jako by svá slova myslel vážně. Hnědý vlk i vlčice si to také nenechali líbit. Ten první začal vyhrožovat přesilou a vyhnáním, na což se druhá přidala s urážkami. Odin se pobaveně ušklíbl. Bílá vlčice měla pravděpodobně nula intuice a začala si se skupinkou, která do sebe nenechala kopat. Blbka. "Bejt tebou dával bych si pozor, s kým mluvíš," zabručel hlubším a nebezpečnějším hlasem. Trochu se při těch slovech protáhl a připravoval se na běh. S dvojicí hnědáků stoprocentně souhlasil a ač si nepředstavoval, že jeho kořistí se stane další vlk, malou naháněčku by si dal. Odinovi se beztak zdálo, že už strašně dlouho nikoho nešikanoval.

// Jestli Dipsi bude souhlasit, můžeme to zahrát na to vyhnání? Nebo můžeme zdrhat před písečnou bouří... Tak jako tak bych směřovala na druhou stranu než je Ararat, možná skrz lesy? :D

<< Středozemka

Šedivák měl nejspíš nějaký mindráky, nebo co, že chtěl skončit v pekle. A vypadalo to, že dál už o tomhle tématu diskutovat nechce. Odina taky nezajímalo, co ho tak tíží na srdíčku, že si myslí, že by měl trpět. On sám dělal špatné věci a věděl, že v životě taky pravděpodobně špatně dopadne, ale ničeho nelitoval a rozhodně si nemyslel, že by ho měl stihnout nějaký trest. Chápal, že realita světa je taková, že za špatné činy se většinou pyká. Mělo by se. Ale záleželo i na spoustě jiných okolností. A Odina rozhodně následky jeho činů netížily. Navíc bylo absurdní nad takovými věcmi přemýšlet teď, když byl ještě naživu. Třeba nic jako peklo ani neexistuje. Co budeš dělat pak? odlepil oči od Aurona a díval se před sebe na cestu. Dokud tu nebyl nikdo, kdo by trestal, tak si Odin přeci mohl žít podle sebe, že? Nemusel se starat a obávat nad následky svých činů, protože... žádné následky by nebyly.
Na magie měl podle Odina vlk pěkně pitomý názory. "No, já bych jim asi ani nechtěl vysvětlovat, že nejsem hrozba," uchechtl se. To opravdu ne, spíš naopak. "Na takovýhle stáda oveček se podle mě musí zprvu tvrdou rukou. Musíš si vybudovat respekt, zavděčit se, ukázat, že jsi užitečný... A důvěra přijde někdy časem, pokud po ní tak moc toužíš," dodal. Hlavní podle něj byly vždycky činy. Slova nikoho pořádně nepřesvědčila, obzvlášť, jestli byla jedna strana vůči té druhé nedůvěřivá a bála se. Proces budování důvěry beztak zabíral mnoho času a úsilí. Nebylo to nic, co by se dalo získat slovy. "Prej jsou tu bohové co ti můžou nějakou magii nadělit. Ptal bych se po nich," navrhl pak Auronovi. Jestli chtěl zjistit jak na magii, stačilo zajít za jejím strůjcem, ne? To měl Odin taky v plánu, jen na to prozatím nijak nespěchal. Chtěl se víc seznámit se zdejším krajem a jeho obyvateli.
Z pusté pláně se dostali k nějakému divně rudému jezeru. Odinovo oko se nejdříve blýsklo nadšením, protože si myslel, že je plné krve, ale bohužel byl zklamán. Když si k vodě blíže přičichl, opravdu poznal, že je to pouhá voda, která jen trochu divně smrdí. Ryby?Přelétl hladinu pohledem, ale nevypadalo to, že by byl v jezeře nějaký život. A Odin stejně nebyl velkým fanouškem ryb, takže tady sváču taky nenašel. Lehce rozladěně mávl ocasem a raději se rozhlédl kolem, protože cítil docela dost čerstvých vlčích pachů. U jezera však po chvíli pátrání spatřil jen jednu dvojici vlků. "Co, jdem se seznamovat?" ušklíbl se na Aurona a vydal se směrem ke skupince. "Zdravíčko!" už z dálky na ně zavolal a nadhodil křivý úsměv. Dál ale nic neříkal a čekal jak budou reagovat oni. Přeci jen po nich ani nic nechtěl a vůbec ho nezajímalo, co tu dělají. Prostě se jen rozhodl otravovat.

<< Midiam

Auron se dušoval, že je jeho nanejvýš nudný kožich alespoň výhodný ve tmě. Odin na to jen pokrčil rameny s pohledem plným nezájmu. A co, on když si lehl na břicho tak taky dobře splýval. V zimě to sice bylo horší, ale když byly kolem stromy, tak k nim hezky ladil. Hlavní prozatím bylo, že vypadal lépe než šedivák, a ten to dokonce nepřímo přiznal, což hezky pohladilo Odinovo ego.
Musel přiznat, že Auronův zájem o peklo ho překvapil. Osobně ho netipoval na osobnost, která by si tam zasloužila skončit, ale možná zdání klamalo. Na světě byla spousta podivných vlků a Auron mohl být prostě jen dobrý herec. A Odinovi bylo ve výsledku úplně jedno, jestli se tu vybavuje se slušňákem nebo třeba bratrovrahem. Oběma by opovrhoval stejně. "Zní jako bys to chtěl zabalit," ušklíbl se na jeho poznámku. "Copak, nikdo tě nemá rád, seš strašně sám a máš z toho depky?" lehce provokatérsky se na něj podíval a byl opravdu zvědavý, co mu na to šedivák odpoví. Proč chtěl jeden skoncovat se životem? Však existovalo tolik možností, co dělat! Auron taky nevypadal, že by byl kdo ví jak starej. To nemá žádnej životní cíl? Tsk, Odin zavrtěl nesouhlasně hlavou. Začínal si připadat jako snad poslední vlk na planetě, co měl nějaký cíl, za kterým se hodlal hnát. "Nevim nevim, jestli tam dole berou i takhle slaboduchý," poznamenal nakonec. Kdyby vládl peklu on a přišla mu tam nějaká zničená nicka, co spáchala sebevraždu, tak by ji vyhodil zas zpátky na zemi. Přeci jen, od problémů se utíkat nemá a takový vlk by tu stejně trpěl víc, než v samotném pekle, že?
Další co Odin absolutně nepobíral, byl Auronův odpor k magiím. Vážně, to prostě nedávalo smysl. Ještě větším překvapením pro něj byl fakt, že někteří vlci byli prostě extrémní a za vlastnictví magie ostatní zabíjeli. "Tak to je pěkná blbost! Vim o magiích sice jenom krátce, ale přijdou mi nesmírně užitečný a mocný," vyštěkl lehce nažhaveně. "Ale chápu. Slaboši bez magií záviděj těm, kteří jimi jsou obdarováni. Bojej se jich a proto se jich chtěj zbavit. To je jedinej důvod, kterýmu bych i věřil," mlaskl a nahodil opovržlivý výraz. Tohle bylo patetické, ale pochopitelné. Spousta vlků neměla ráda velké změny. Obzvláště alfové, nebo prostě ti u moci. Ani Odinovi by se nelíbilo, kdyby vedl smečku a nějaký obyčejný člen měl najednou potenciál být silnější. Nakonec se obrátil na Aurona a zvedl obočí nad jeho poslední poznámkou. "Spoléháš na sebe? A magie snad tvoje není? Nikdo jinej ty tvoje ovládat nemůže, ne? Je to jako pátá noha, nebo druhej ocas. Jen nejni na první pohled vidět."
Pak se rozhovor stočil k lovu. Odin neměl nic proti a rovnou vyrazil. Až pozdě mu došlo, že směr, kterým se vydal, nebyl zrovna nejlepší volba jeho života. Ocitl se na pusté pláni bez života, která navíc vypadala extrémně rozlehle. "Paráda," zamumlal, když zacítil i mnoho čerstvých vlčích pachů. Vypadalo to, že tady jim nic nekápne, takže pokračoval dál. Jen se ohlédl, aby zjistil, že ho Auron opravdu následuje. No podívejme, je loajálnější, než skrček, ušklíbl se a zase se soustředil na cestu.

>> Ohnivé jezero.

Poté, co si Odin zalichotil sám, se překvapivě s lichotkou přidal i Auron. Tedy, alespoň Odin se to rozhodl považovat za plnoprávnou lichotku a vlkův plochý a neupřímně znějící hlas ignoroval. "Samozřejmě, že je netradiční. Nejsem vodsaď a jsem velmi originální. Všechno na mě je spešl," pohodil uznale hlavou. Pak se ohlédl na zbytek svého těla - respektive ty části, na které viděl - a lehce se zavrtěl, aby jeho béžová srst chytila ten krásný zlatý odlesk, na který byl asi nejvíc pyšný. Vypadal prostě skvěle. "Zato tvůj kožich je až... netradičně plytký," obrátil se zpět k Auronovi a jeho nudné, jednotvárné šedi. Skoro to vypadalo, jako by vlk neměl jediný chlup jiné barvy. Nuda.
Upřímně, Odin od svého společníka mnoho neočekával. Odpověď na jeho poznámku o pekle byla však lehce překvapivá. Povytáhl na vlka obočí. "Tebe? Do pekel? Jsi si jistej, že bys tam zapadl? Nevypadáš jako ten typ," poznamenal nakonec pro sebe a ještě jednou Aurona přelétl pohledem. Jediné co na něm mohlo být zavádějící byl ten kamenný ksicht, ale jinak se jevil jako docela slušňák. Je to maska? pomyslel si Odin zvědavě. Teď měl chuť o něm zjistit o něco víc. "Každopádně, pokud půjdeš furt severně, nic tim nezkazíš. Až dorazíš do země pokrytý ledem a sněhem, jsi na správném místě. Ta krajina je peklo na zemi," zabručel a tlapkou mávl směrem na sever, kdyby byl vlk orientačně mimo.
Nejdřív to vypadalo, že Auron bude neochota a s ničím se nepodělí, ovšem v další chvíli se dost rozmluvil. A Odina šokovala už první slova, která pronesl. "Proti magiím? Proč proboha?" vyplivl nevěřícně. To jde?? Co já bych dal za jakoukoli užitečnou magii. A tenhle nuzák tu jimi opovrhuje? lehce nakrčil pysk, ale snažil se své emoce držet pod kontrolou. Však se jednalo o obyčejnou žárlivost a zmatení, to nebylo něco, co by si nyní přál ukazovat. Informace o smečkách s ním nijak moc nehnuly. V jedné trčel od svého narození, nehodlal si zase nechat přivázat kámen na nohu. Jen si posměšně odfrkl na poznámku o severní smečce. Jaký idiot to tam vedl? Ze své domoviny Odin moc dobře věděl, jak je v takových podmínkách složité udržet nějakou skupinu pohromadě. Vlky k tomu hnala snad jen čirá zoufalost a proto nedělali mnoho problémů. Jakmile ale měli pohodlíčko a alfa nevládl tvrdou tlapou, všechno šlo do kytek.
A jako třešňičkou na dortu zakončil Auron svůj proslov otázkou směřující na Odinovy lovecké schopnosti. To bylo snad poprvý, co s ním někdo zdejší chtěl vykonávat nějakou pořádnou činnost. A zrovna lov. Nebál se šedivák, že ho Odin při lovu zradí? Nepomůže v nouzi? Znali se sotva pár chvil, ale... hlad asi nepočká, že? "Hlady jsem ještě nepošel, takže asi obstojně," ušklíbl se. "A vlastně bych si taky něco dal. Tak jdem!" zavelel a na důkaz, že to myslí vážně, se i zvedl a vykročil... kdovíkam.

>> Středozemka

Cizí šedivák si ho prohlédl od hlavy až k patě, na což se Odin lehce ušklíbl a nadzvedl obočí. Netušil, co ze svého zkoumání vlk vyvodil, ale jeho první slova byla vcelku drzá. Nebo minimálně tak to Odinovi připadalo, po tom čase, kdy se tu setkával s většinou sluníčkářů nebo kliďasů. Teď to ale vypadalo, že bude narážet na zmetky. Nejdřív skrček a pak tenhleten jouda, co se představil jako Auron. Odin přikývl a čekal... na co vlastně? No, čekal že vlk nějak zareaguje na jeho slova, což se ovšem nedělo. Místo toho na něj zase zíral, až to začínalo být divné. "Na co čučíš? Vidíš vlka poprvý? Nebo je to tim jakej jsem oslnivej krasavec?" posměšně pohodil hlavou a rovnou si přitom pokrytecky zalichotil, když se k tomu šedivák neměl.
Když Auron přeci jenom vypustil nějaká další slova, byla plná nedůvěry. Klasicky. "Ale proč by ses nepodělil, vypadám snad jako nějaký necita neschopný utěšování?" Odin nasadil rádoby sklíčený výraz nad faktem, že mu vlk nevěří a nesvěřil by se. Taková škoda, tady aby jeden prosil aby mu povykládali nějaký drby, lehce zakoulel očima a rozhodl se doodpovědět na vlkovu poslední otázku. "Do Pekel," pronesl zcela jistě, se seriózním výrazem. Jako by to byl prostý a uvěřitelný fakt, že zrovna tam směřuje. "Nene, počkej, odtama jsem vlastně přišel!" tlapkou se šťouchl do čela, jako by si náhle vzpomněl a přitom rozevřel tlamu v zubatém úsměvu. Odin neustále měnil výrazy, někdy i příliš rychle. Vyžíval se v tom, že to ostatní vlky mnohdy mátlo nebo je to děsilo. V jednom momentu dokázal být seriózní a v druhém se smál jako šílenec. Byla to sranda, sledovat jak je jeho společnost nejistá, co si vlastně myslí nebo co má za lubem.
Střílet si z vlků byla sice náramná zábava, ale i Odin věděl, kde by měl svoje fórky utnout. O tomhle Auronovi sice nevěděl zhola nic krom jména - a vlastně se ani nezajímal - ale mohl z něj vytahat zase nějaké užitečné informace. "Ne, teď vážně. Jsem tu vcelku novej, takže chodim spíš tu a tamhle. Neznám to tu. Jestli máš nějakej tip, šup sem s nim. Můžeš se podělit a pak se třeba vydat na cestu s touhle okouzlující společností, hm?" položil si další lichotku a na vlka spiklenecky mrknul svým jediným okem. Tak šup šup, povídej, přeháněj. Ať se tady s tebou nevybavuju jen tak pro nic za nic.

<< Třešňový háj

Až když měl Odin řeku přímo před sebou, všiml si, že se skrček někde zapomněl. Nebo ho možná nikdy ani nenásledoval. Odin se překvapeně zarazil a chvilku zlostně zíral na háj, který právě opustil a přemítal, jestli by měl pro vlka prostě dojít, popadnout ho do zubů a dotáhnout sem. Jen tak, pro pobavení. Takhle mě vyštípal, odfrkl si. Myslel vlk nabídku na koupání vůbec vážně? Pravděpodobně... ne. Nakonec Odin ale rozhodl, že to by bylo příliš mnoho práce a na nějakého nuzáka takhle svým časem plýtvat opravdu nechtěl. Byla to koneckonců jeho volba, přijít o tak skvělou společnost, kterou Odin byl...
Počasí bylo vcelku příjemné, takže když se Odin u řeky napil, rozhodl se také trochu osvěžit. Však posledně se 'koupal' v čase, kdy byla voda poměrně špinavá. Malé opláchnutí jeho zevnějšku rozhodně neuškodilo a i on sám se po něm hned cítil o něco lépe. Když vylezl ven, oklepal ze sebe zbylou vodu a posadil se kousek od řeky. Neměl nic na práci. Nic ho netlačilo, nemusel plnit žádné povinnosti, nikdo na něj nikde nečekal. Při té myšlence se trochu zamračil, protože tu vlastně byl jeden vlk, který na něj možná čekal. Kde je ksakru Höni? zlostně obrátil hlavu směrem k horám, kde svého bratra zanechal a šel napřed. Teď to ale vypadalo, že i ten bas*ard se ho zbavil a šel si někam po svých. Nakonec... na tom ale nezáleželo. Odin nebyl ničí chůva a osud bratrů ho sotva zajímal. Věděl, že si dokáží v životě poradit stejně, jako on.
Až po nějakém čase a bloumání pohledem kolem si všiml, že už u řeky není tak úplně sám. Nedaleko stál vlk s nepřítomným pohledem. Jak dlouho tu vůbec je? Odin nadzvedl obočí a chvíli vlka ztraceného ve svých myšlenkách pozoroval. Byl tu již před ním? Nebo teď přišel? Kdo ví. Každopádně, po krátkém rozmýšlení se Odin vydal jeho směrem. Trochu se tu sám začínal nudit. Byl čas otravovat životy jiných, jeho oblíbená činnost.
"Nazdárek, nazdárek. Co ty psí oči, někoho ti zavraždili?" pronesl Odin, když už byl vlkovi na doslech. Šedák sice psí oči nedělal, ale vypadal dost zadumaně a ne zrovna dvakrát happy. Odin by proto milerád slyšel, co ho tíží. Aby si mohl taky rýpnout. "Jsem Odin, mimochodem," pořádně si vlka přeměřil lehce arogantním pohledem a v normální vzdálenosti se posadil. Měl vcelku dobrou náladu, jinak by ho ani nenapadlo se představit. Normálně vlkům své jméno ani nesděloval, protože mu přišlo zbytečné. Jen další označení.