Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Kiërb

Odin z lesa vylezl na louku a v dáli spatřil ty hory, ke kterým měl namířeno. Bylo to příjemné překvapení, nebyly tak daleko, jak by čekal. Takhle, alespoň byly na dohled. A když stočil oko trochu níž, uviděl i docela velkou lesknoucí se plochu. Jezero? povytáhl obočí a vyrazil tím směrem. Bylo dost velké, proto ho překvapilo, že i v tomhle kraji dokáže tak velká vodní plocha celá zamrznout. Chtěl zjistit, jak pevný led je.
A ukázalo se, že dost. Velmi opatrně na zmrzlou plochu vlezl a párkrát poposkočil. Byl stále docela blízko břehu, takže by se neutopil ani kdyby se led propadl. Nehezky by se vymáchal, to jo, ale s tim se furt dalo žít. Naštěstí byl led velmi tlustý a Odinovo hopsání nevytvořilo ani sebemenší prasklinku. To bylo překvapivé zjištění, no, dost mu to usnadnilo práci s obcházením jezera. Pomalu se začal pohybovat po klouzavé ploše směrem ke středu. Měl trochu praxe z domoviny, proto vypadal jako by snad normálně šel, jen pomalejším tempem. Nohy mu nepodjížděly, vždycky lehce zaťal drápy do ledu a tak udržel stabilitu. K jeho překvapení na jezeře spatřil další vlky, z toho jeden... měl křídla? Odin vyvalil oko, ale rychle se hodil do normálu. Dobře, dobře. Tady už mě nemůže nic překvapit. Maso padající z nebe, lítající vlk... chvilku to zpracovával a zatím se pomalu přesouval směrem k oné vlčici, jak se ukázalo. Když měla křídla, musela o magii určitě vědět víc. Tohle nebylo normální.
"Zdravíčko!" zahučel už z dálky, aby poznala, že to bylo mířeno na ni a nikam se nehnala. On se musel pachtit po ledu, ale vlčice mohla frnknout přes oblohu. "Zdravim, poslyš, věděla bys něco o zdejších bozích?" vybalil hnedka otázku, která ho pálila na jazyku. Však co by se zbytečně vybavoval, chtěl co nejdříve do hor a vlčice mohla mít taky nějaký urgentní věci na práci. "Jsem tu novej a už mi někdo vykládal, že tu máte magický bytosti a ták, ale teď... no, mám pocit, že jsem našel maso, který spadlo z nebe. Nebo se prostě zčistajasna objevilo. Nevíš, čí práce by to mohla bejt?" vysvětlil trochu ztraceně. Sám uznával, že to znělo dost absurdně. Však kdo by vyčaroval flákot a jen tak ho někde nechal ležet? Kdyby si vlci mohli takhle obstarávat potravu, určitě by to nenechávali jen tak někde povalovat.

<< Kopce Tary (přes Ještěří lučinu)

Do lesa Odin nakonec nezamířil rovnou. Stočil se trochu bokem a po chvíli klusání dorazil k řece. Byla v tohle místě ještě docela rozlitá, nejspíše pak pokračovala dál ve formě močálů nebo bažin. Každopádně mu to hrálo do karet, dalo se přes ni dobře dostat na druhou stranu. V takovém místě bylo koryto dost mělké a na zimu hezky zamrzlo. A že sněhu bylo všude hromady, když Odin tvrdnul v norách, nejspíš tu muselo pěkně mrznout. Neměl tedy strach, že by ho led snad neunesl a on se vymáchal.
Na druhé straně se rozhodl držet řeky dál. Zamířil proti toku. Po žrádle měl trochu vyschlo v tlamě a chtěl se napít, ale tady bylo všechno zamrzlé a navíc špinavé. Odin nebyl žádná špína, co by pila kde se naskytlo, když si mohl kus popojít. Samozřejmě, byly i doby a situace, kdy by bral všechno, co by mu pod čumák strčili, ale teď se měl nadmíru dobře. A to všechno díky tomu pokladu a následné vydatné sváče. Stejně mu ale trochu vrtalo hlavou, jak se tam ten flákot vzal? "Nejspíš bych se měl zase vydat na nějaký lov informací. O zdejších bozích toho moc nevím," zamračil se krátce. Neznal ani jejich jména. Nebo kolik jich vlastně bylo. Šedá vlčice mu tenkrát řekla, že dva, ale mohlo jich být klidně více. "Musím najít někoho, kdo mi řekne víc." A to nejlépe hned, jinak mu zvědavost nedá spát.
Odin pokračoval podél řeky a když se mu zdála čistá a rozmrzlá, trochu se napil. Byla ledová, úplně mu mrzla tlama, ale co se dalo dělat. Navíc byl zvyklý, na severu mívali i horší. Nebo rovnou žrali sníh, když všechno zamrzlo. Po krátké pauze na pití se rozhodl podél řeky pokračovat. Zatím ho vedla nějakým lesem, netušil, jestli tudy už někdy procházel. Nejspíš ne, dosud se zdržoval hodně na jihu, i když to tam moc nemusel. Mohl bych se vrátit k těm horám, které jsem tu navštívil jako první, pomyslel si. Byl z nich hezký rozhled a sníh se tam držel i přes léto. Klasické severské prostředí. Odin měl už nějaký ten čas chuť vzpomínat na domov. A hory se pro to jevily jako dobré místo.

>> VVJ

Odin cítil, že cesta vede trošku do kopce. To bylo dobře. Čím výš se teď dostával, tím blíž byl k povrchu. Když šli dovnitř, chodby se svažovaly a přituhovalo. Teď šel obráceně, takže by mu logicky mělo být větší teplo, ale nic takového nepociťoval. Bylo to trochu matoucí. Na chvilku zapochyboval, že jde správně, ale nakonec chodbou pokračoval. Venku už byla touhle dobou určitě zima. Cítil to ve vzduchu už když ho ta vábivá vůně nalákala do nor. Že se blíží jeho milované období ledu a sněhu. Celý se nadšením oklepal, jak se těšil, až spatří krajinu hezky zasněženou. Taková hezká připomínka krutého domova. Ach ta nostalgie. Jakpak se asi daří bratrům? A rodičům? prolétlo mu hlavou krátce. Což o to, bratři nejspíš neměli žádné problémy, ale rodiče možná ano. Život na severu byl krutý a oni byli každým rokem starší a starší. Odin doufal, že byl jediným z vlčat, kdo odešel. Doufal, že někdo tam zůstal a pomáhá rodičům vést smečku. Nebo alespoň přežívat, i to by postačilo. Povzdechl si a zavrtěl hlavou. On se vracet nemohl. S sebou by přitáhl jen další problémy a spíš než pomoc, by přidělával starosti.
Myšlenky na rodinu ale musely stranou, protože se dostal do další místnosti. Tentokrát, i když se snažil sebevíc, nezachytil žádný pach. Chodby tu naštěstí byly jen dvě. Po krátkém rozmyslu zvolil cestu vpravo. Neukázalo se to ale jako dobrý nápad, protože po dost dlouhé chvíli nenarazil na další místnost, nýbrž na sráz dolů. Chodba prostě v jednom bodě končila v hluboké díře, na jejíž dno Odin ani nedohlédl. Měl štěstí, že celou dobu našlapoval opatrně a hlídal své okolí, nebo by se tam býval zřítil. Nervózně polkl a začal ustupovat zpět. Chodba tu byla velmi úzká a vlk jeho rozměrů neměl šanci se otočit. Šel proto pozadu, i když mu to ale vůbec nebylo příjemné. Jakmile se stěny trochu rozevřely, nedbal na odřeniny a silou se protlačil v otočce o 180 stupňů. A pak mu nezbývalo než se zase lopotit zpátky na místo, kde špatně zahnul. "Pitomý bludiště," zabrblal si nakrknutě. No, alespoň už věděl, jakou cestou se pak vydat, když v místnosti byly jen dvě chodby.
Poté, co Odin konečně zahnul správně, se už mnoho nestalo. Žádná nepříjemná překvapení ve formě propadlin nebo říms. Chodba vyústila v další místnost, do které už jasně dopadalo denní světlo a trocha sněhu. "No sláva!" zaradoval se Odin a nadšeně máchl ocasem. Byl venku. Sice jednou mohl umřít, ale neumřel, a teď byl konečně volný. Ani se nezabýval, jestli v téhle místnosti byly další chodby, rovnou zamířil k východu.
Zaplavil ho pocit spokojenosti, když konečně vylezl z té temné díry. Pod tlapkama mu zavrupal čerstvě napadaný snížek, cítil svěží vítr a... něco pěkně voňavého. "Maso?" skepticky se rozhlédl kolem. Kdo by nechával kořist ležet takhle u nory? Patřilo to tam někomu? Ale jiné pachy než své skupiny Odin necítil. Někdo tu lovil a nechal mršinu? pomyslel si, ale rozhodl se to prozkoumat i tak. Z té vůně se mu začínaly sbíhat sliny a kručet žaludek. Už to bylo nějaký ten pátek, co naposledy lovil. A v posledním roce přežíval spíš na malé kořisti, která ho nikdy úplně nenasytila.
Jaké bylo jeho překvapení, když kousek od vchodu uviděl ležet čerstvou kost obalenou pořádným kusem srnčího a vedle toho hromádku vnitřností. Chvilku na to čučel jak vyvoraná myš a v hlavě mu šrotovalo. Okolo fláku nebyly žádné stopy krve, dokonce ani rýhy ve sněhu, že by jej sem někdo dotáhl a odložil. Prostě jako... jako kdyby maso spadlo z čistého nebe! "Čáry!" vydechl lehce udiveně a nedůvěřivě si pochoutku přeměřoval očima. Bylo bezpečné to sežrat? Nebylo to třeba otrávené, nebyla to past? Na druhou stranu, Odin byl vlk, co svůj pud sebezáchovy rád a často ignoroval. Hlad a dobrá vůně mu moc na sebekontrole nepřidaly, takže po krátkém zvážení se jal srnčí ochutnat. Nejdříve pozřel jen pár soust a chvilku počkal, kdyby se mu náhodou začalo dělat špatně. Furt lepší odejít přiotrávený, než neodejít, že? Ovšem, špatně se mu neudělalo. Vlastně naopak, cítil se mnohem lépe. Jídlo hezky dodávalo energii a Odin konečně pocítil, že by ho něco mohlo zasytit. S chutí pozřel všechny ty dobroučké vnitřnosti a pak i ten zbytek flákoty (//I am very sorry T-T, Odin is not...).
Po tak vydatné baště měl Odin chuť si najít nějaký hezký plácek a dát si šlofíka. Momentálně se ale nacházel na otevřeném prostranství, kde pro to nebylo vhodné místo. Chtěl jsem trénovat, ne chrápat, připomněl si, proč se ven tak hnal. Pak se trochu protáhl, protřepal nohy a mírným klusem se vydal směrem k nějakému lesu.

>> Kiërb (přes Ještěří lučinu)

Nebyl si jistý, ale myslel, že tohle byla chodba, kterou sem se Selkie i přišel. To by ostatně bylo to nejlepší řešení, protože si cestu docela zapamatoval. A po uhodnutí otázek byli neustále směřováni do pravé chodby. Kdyby tedy teď zatáčel jen doleva, dostal by se v pořádku ven. Pokud v tom nemá prsty magie a chodby se nemění. Nebo jsem něco přehlídnul, pomyslel si. Ostatně to tu vypadalo všechno podobně. Chodby z kamene, místy z hlíny. Někdy se úžily a jindy by se i dva vlci vešli vedle sebe. Co vůbec takový nory vykope? podivil se Odin krátce. Musely tu být už pěknou řádku let, jestli tvořily takový velký komplex.
Po nějaké chvíli se dostal do místnosti, ze které vedly rovnou tři další tunely. Rozhlédl se kolem, jestli náhodou zase nespatří nějakou postavu, která by mu dávala hádanku nebo tak, ale byl zde sám. "Takže dovnitř nás ochotně zatáhnete, ale ven už ne, co?" odfrkl si ironicky. A odpovědí mu byl jen vlastní hlas odrážející se od kamenných zdí. Očividně mu ven nikdo nepomůže, tak si bude muset pomoct sám. Šel na to fikaně a začal větřit, jestli neobjeví pach svůj a Selkie, či Žanety s Jiskrou. Nebo vůbec, nějaké čerstvé pachy. Přitom se krátce zamyslel, jak dlouho už v těch jeskyních vlastně chodí. Několik dní určitě. Tady pach opravdu zachytil. Svůj. I když po něm ale půjde, stopa vedoucí ven se bude pomalu vytrácet. Zamířil do prostřední chodby, kam ho čenich vedl. "Kolika místnostmi jsme prošli? Třemi?" zamyslel se, aby mohl alespoň počítat, kam už se dostal. Za předpokladu, že jde správně. V první uhodl hádanku on, ve druhé selhali a rozdělili se. Ve třetí už byl jen se Selkií a pak dorazili k římse. Fajn, takže tři místnosti. A jestli pak neuvidim východ, jsem v haj*lu, pokývl hlavou a obrnil se trochou té sebedůvěry. Teď nebylo žádoucí, aby na každém kroku váhal a přemítal nad možnostmi. Prostě půjde přímo za nosem, a až ten přestane ukazovat správnou cestu, zapojí mozek a štěstí. A snad se nějak dostane ven...

Odina popravdě překvapilo, když Selkie vypustila takové hezké moudro. Vypadalo to, že se jí občas žárovička v mozku přeci jen rozsvěcela. Zrovna od ní nedůvěřivost nečekal, na první, druhý i dvacátý pohled se jevila a chovala jako naivka. Někde hluboko ale nejspíš měla všech pět pohromadě. Nebo jen dostala strach ze stupňující se situace, kdo ví. "Záleží na tobě," pokrčil rameny nezaujatě. Bylo mu jedno, co se se Selkie stane. Pokud ho nebude štvát, ani on nebude zbytečně rýpat. Také už chtěl vypadnout. Měl tam nahoře co na práci. Něco si ulovit a začít trochu trénovat. Znepokojovalo ho, jak Jiskra po pyramidě měla ještě dostatek síly a energie zachraňovat Žanetu při pádu z římsy. A to šedivka nevypadala ani moc potlučeně. Není možný aby byla silnější než já. Je dost mladá, ještě k tomu vlčice, pomyslel si trochu nevěřícně. No, náhle neměl náladu testovat její limity. To by bylo, aby mu naprášila nějaká malá mrcha. Raději se rozhodl hledět svého.
To už se zbylé vlčice měly k odchodu. Žaneta navrhovala jednu cestu a bylo jasné, že Jiskra se potáhne s ní. Selkie pravděpodobně taky, když už jí poodhalil svou pravou tvář. A ve výsledku byl rád, protože bude mít cestou alespoň klid. "Nazdar," rozloučil se s vlčicemi neochotným tónem a zaplul do temné nory. Logicky zamířil do druhé chodby. Podzemí možná bylo protkané bludištěm, ale někde se vymotat musí, ne?

//Trhám se, ještě bych ráda tryhardila kalendář xD. Díky za nice osudovku ^^

Vypadalo to, že Odin se svou nedůvěřivostí Žanety dotkl. Nebo to bylo tím způsobem, jakým to podal? Tak jako tak se vlčice začala dušovat, že je svatý andílek a sama by s pokladem neutekla. Pouhá slova ho ale přesvědčit nikdy nemohla. A i s činy to občas bylo složité. Odin se prostě raději měl na pozoru za každé situace. "Klídek, klídek, jen jsem yjádřil svůj názor. Nejsi žádná spešl vločka, stejnou měrou nevěřim i tvý kamarádce. A dokonce i týhle," mávl tlapou i směrem k Selkii. Jeden prostě nikdy nevěděl. Mohla svou hloupost jen hrát aby před ní ostatní polevili na ostražitosti a pak jim bodne kudlu do zad. To bylo na spolupracování s naprostými cizinci nepříjemné. "Nejsem tupej a vim co je teď nejlepší udělat. Ale věř mi, že když mě tu někdo na*erete, tak si klidně postavim hlavu a nikdo nebude mít nic. Milerád se vzdám svého podílu jen abych vás s sebou stáhl taky," odfrkl si arogantně, ale šel se postavit k římse, aby teda mohli udělat tu pitomou pyramidu.
Nejdřív se mu tedy na záda vyškrábala Selkie, po ní hnedka Žaneta. Alespoň vlčice spěchaly a zbytečně to neprotahovaly, protože Odin měl pocit, že se každou chvilku zlomí vejpůl. Vážej tak tunu! zanadával si pro sebe, ale raději nemluvil nahlas. Měl co dělat, aby nedával najevo, jak jsou vlčice těžké. Nechtěl si svou chlapáckou image kazit kvůli jedné kousavé poznámce. Však jich může vypustit víc, až z něj slezou.
Žaneta se teda dostala v pořádku rychle nahoru, a pak... Pak nic. Ticho jak v hrobě. Zdrhla. Je to jasný, zakoulel Odin okem a propálil římsu pohledem typu 'já to říkal'. Už by se málem dal na odchod, když se shora ozval hlas, že tam poklad fakt je. Hned ale přesunul svou plnou pozornost na práh římsy, protože Žaneta oznámila, že to hrne dolů. "Neboj, můj díl mi zatim bude stačit. Každej si vezme svoje a všichni budem spoko. Nechť se pak už nikdy nepotkáme, amen," ušklíbl se na Jiskru. Dokud mu nikdo nepoleze do zelí, byl ochoten ostatní akceptovat. A jak tak odpovídal mladé šedivce, nestihl uhnout spršce drahokamů, co Žaneta poslala dolů. Pár mu jich spadlo rovnou na hlavu a nepříjemně to zadunělo, ale to Odinovi bylo momentálně šumák. I to, že Žaneta skočila dolů a rozplácla se na Jiskru. Očko se mu lesklo radostí stejně jako ty šutry. Hned si z nich začal hrabat svou hromádku. Vybíral spravedlivě, opravdu na vlčice zbylo stejným dílem, jako měl on. Ovšem, dovolil si shrábnout ty hezky blyštivé kameny a matnější přenechat na rozebrání ostatním. Však mu taky přišlo, že odedřel nejvíc práce. První hádanku uhodl sám a pak ve dvojici se Selkií taky myslel převážně jen on. Netušil jak na tom byla druhá dvojice, ale ani ho to nezajímalo. To co si nahrabal, si zasloužil.

Odin nebyl z příchodu druhé dvojice ale vuubec nadšený. Znamenalo to problémy a komplikaci jeho plánů. Selkie se dala v klidu manipulovat a vlastně mu s trochou přemlouvání kývla na cokoli, co vypustil z tlamy. Ty zbylé dvě ale tak jednoduché nebyly a Odin z nich neměl moc dobrý pocit. Chovaly se tak tajnůstkářsky a držely spolu víc, než on se Selkie. Byl tu vlastně sám za sebe, tak jako vždy, ale mohly se proti němu postavit až tři vlčice. Protože jak on mohl manipulovat Selií, mohly i Žaneta s Jiskrou přetáhnout bílou na svou stranu. To by pak bylo velmi nepříjemné. Sice všechny tvrdily, že jsou v tomto kraji také nováčky, ale jeden nikdy netušil, jestli nekecají nebo neskrývají své síly.
A jak se potvrdilo, návrat vlčic mu nepřinesl nic dobrého. Selkie ještě s jeho nápadem na stavění schodů souhlasila, ale Žaneta a Jiskra byly silně proti. Raději chtěly tu vlčí pyramidu. "Uhodla jsi, jde mi přesně o to," probodl Žanetu pohledem, když zmínila zdrhání s pokladem. Už byl unavený předstíráním. "Ale řekněme, že ti věřim. Co když se dostaneš nahoru a stejně nenajdeš způsob jak nás tam dostat taky? Vážně pak nebudeš chtít celej poklad pro sebe? My budem uvězněný pod římsou, ty si můžeš dělat co chceš," pokračoval věcně. No nebyla to lákavá představa, nechat je tady tvrdnout a jít si dál? Jeden nikdy netušil, co měli ostatní opravdu za lubem. Odin jim do hlavy bohužel neviděl a i když si teď Žaneta s Jiskrou hrály na velké kamarádky, jedna druhou mohla v klidu zradit. Nebo byly domluvené, že Žaneta vyzvedne poklad a později se setká s jiskrou a rozdělí se.
Na druhou stranu věděl, že bojkotovat spolupráci teď se silně nevyplácí. Nebude s nimi souhlasit a co pak? Ztvrdnou tu všichni a nezbude nic jiného, než se vrátit nahoru bez ničeho. S velmi nabručeným výrazem tedy přešel k Jiskře a postavil se vedle. Nezbývalo mu nic jiného, než Žanetě věřit. V krajním případě mohl zkusit Žanetu vydírat tím, že si vezme jako rukojmí Jiskru, co s ním zůstane dole. "Nezlámejte mi záda, dík," vrhl ještě jeden pohled na Selkii s Žanetou, co mu měly lézt na hřbet. "A jestli mi někdo zdrhne s mojí částí pokladu, tak si ho najdu i kdybych měl chcípnout, jasný?" neodpustil si ještě poznámku, kterou myslel smrtelně vážně. Když už si něco nárokoval, musel to získat. Ještě se dokázal smířit s tím, že se bude dělit. Přeci jen sem přišli společně a i ostatní měli na pokladu nějakou zásluhu, i když třeba minimální. Jakmile by ale měl skončit chudý jak kostelní myš, bylo by zle.

Když na něj Selkie vyplázla jazyk jako by jí byl čtvrt rok, rozhodl se Odin už nijak nekomentovat. Přeci jen, snažil se tu být slušný a pozitivně vystupující vlk. A kdyby teď měl reagovat jeho maska by byla na spadnutí. Optimistický přístup vlčice k životu ani trochu nesdílel. Život byl život a ne nějaká procházka růžovým sadem, kdy by se jeden vypořádal se vším co na něj letí bez pořádného rozmýšlení. S takovýmhle přístupem by ten život vůbec nemusel být dlouhý, spíš naopak, pomyslel si a krátce zakroutil hlavou. Vůbec ho nezajímalo, zda bude Selkie žít do patnácti zim nebo třeba umře tady v téhle jeskyni. To byl její problém, ne jeho.
Na další otázku se však rozhodl odpovědět upřímně. Moc si to tedy nepromyslel a objevila se tak menší díra v jeho hraní. No což, nebyl v přetvářce zase tak dobrý, protože většinu času ji nevyužíval. Nikdy by si ale nepřiznal, že snad není perfektní. Každopádně věděl, jak se s novou otázkou popasovat. "Rád cestuji, ale také mám rád, když mám v životě nějakou jistotu. Smečky jsou pro tohle skvělé, můžeš se spoléhat na ostatní, najdeš si nové přátele a máš místo, kam se můžeš po cestách vracet," vysvětlil, i když přitom dost trpěl. Neztotožňoval se skoro s ničým, co právě vypustil. Spoleh na ostatní? Ne díky, poradím si sám. Přátele? Pff, to je co? Místo kam se vracet? Malý úkryt pro jednoho by mi bohatě stačil, překonal nutkání všechna svá slova vyvrátit a uvést na pravou míru. Úplně mu vstávaly chlupy na krku, jak si náhle připadal nudný a klasický, jako kdejaký jouda co po tomhle kraji chodil. Kdyby jako Odin potkal vlka s Leovou povahou, asi by ho pěkně zlynčoval svými narážkami. Klidně by se s ním i porval. Když nad tím přemýšlel, docela dlouho se nedostal do žádné bitky a neprotáhl si svaly. Začínal mít pocit, že slábne. Možná je to tou zimou, zamračil se. Měl bych najít toho slepičího vlka? Ten vypadal že každou chvíli vyletí z kůže, co jsem ho otravoval. Hnědák z dolíku se jevil jako nejlepší objev pro hezkou rvačku.
Než však stačil vymyslet, s kým se porve až vyleze ven, ocitl se v místnosti s vysokou římsou. Chvilku jen tupě zíral do kamene, protože se musel uklidňovat. Celou dobu si stěžoval na otázky, tak ho bohové vyslyšeli a hodili mu do cesty sakra vysokou stěnu? To byl vtip? Odin nebyl vůbec nadšený, hned z několika důvodů. Další dva přišly do místnosti o krapet později a Žaneta ihned navrhovala, aby udělali pyramidu z vlků a jednoho dostali nahoru. No to tak, a já budu stát dole, co?? málem si naštvaně odfrkl. Byl tu jediný samec, také největší a pravděpodobně nejsilnější, takže by určitě odsr*l tu nejhorší práci. Navíc se teď bude zase muset dělit o poklad s dalšími třemi vlky. Všechno je na nic. Odin vážně přemýšlel, že by tu svou přetvářku dropnul. Vlčice o smečkách nic nevěděly, takže nebylo třeba před nimi předstírat, že je hodný a dobrý vlk, co by byl ideálním členem? Dobře, nejdřív to zkusím obrátit ve svůj prospěch, pak se rozhodnu. "Ale, také vás rád vidím. Nenarazily jste na žádné problémy?" optal se s falešným úsměvem a zájmem. "Tvůj nápad je vlemi zajímavý, Žaneto," pokýval na vlčici uznale. "Myslím ale, že bychom se nemuseli tolik namáhat. Co takhle zkusit v okolí najít nějaké kameny a ty sem dotlačit? Mohli bychom tak vyrobit schody, po kterých se všichni bezpečně dostaneme dál," navrhl. Nechtěl dávat někomu šanci, že vyleze nahoru a ostatní tu nechá. Nějak čekal, že by od něj bylo žádoucí aby šel jako poslední. Jako gentleman. Co kdyby se na něj pak vlčice vykašlaly a nechaly ho tu? To nemohl dopustit.

O tom bychom se mohli hádat. A myslim, že vim kdo by tu hádku vyhrál, zakoulel okem Odin, když se bílá dušovala že není tupá. "To je dost pitomej nápad, stěhovat se každou zimu pryč," opáčil na její poznámku. Kdyby si chtěl někde najít úkryt, určitě by ho chtěl natrvalo, ne si každý roční období pakovat svejch pět švestek a hledat zas něco jínýho, protože počasí. To bylo hloupý. "Počkej až tě jednou bodne, pak myslim změníš názor," zasmál se pobaveně. Jedna z mála věcí, co mu na světě vadila, byl hmyz. Na severu ho moc nebylo, takže měl klid, ale když přišel sem, měl chuť to všechno vymýtit.
Jakmile Odin poznamenal, že většinu znalostí získal od rodičů, Selkie se přidala. No, mozkovýma buňkama při tom dávání rozhodně šetřili, ušklíbl se nenápadně. "Tak to se ti asi moc nevyplatilo, co?" zabručel na poznámku o neposlouchání. Slova to byla myšlena škodolibě, ale jeho hlas byl neutrální. Jako by jen konstatoval holou skutečnost. Doopravdy se ale vlčici posmíval.
K jeho neštěstí si Selkie vzpomněla na ty dvě, Žanetu a Jiskru. Odina naprosto nezajímalo, co se s nimi asi tak stalo. Jestli žily? Dobře pro ně. Jestli ne? Aspoň z pokladu zbude víc. Opatrně tedy Selkii přesvědčoval, že druhá dvojice je v pořádku, protože přesně to bílá chtěla slyšet. Pro Odina to byl trochu oříšek, protože musel vypadat, že ho také zajímají a že o ně má starost. Pravda byla, že vůči nim necítil nic. Ani vůči Selkie. I když, tam byla možná špetka opovrhování nad její inteligencí. Naštěstí se nechala docela rychle odradit od nápadu vrátit se pro Žanetu s Jiskrou. A hned nato se hnala do pravé chodby. Na starce se už ani nepodíval. Nebylo proč, pravděpodobně to nebyl živý vlk. Odin od něj dostal otázku a naoplátku mu dal odpověď. Proběhla mezi nimi tak krásná výměna, nějaké zdvořilosti kolem byly zbytečné.
Cesta chodbou probíhala opět hezky v tichosti. Odin se mohl soustředit na svoje okolí, protože co kdyby náhodou. Tuhle idylku ale překazila Selkie s vlezlou otázkou. "Znuděnost, zvědavost," odpověděl krátce, ale výstižně. Teď nemluvil dokonce ani za Lea, nýbrž opravdu za sebe. Nebyla to příliš podstatná informace. Navíc, kdyby svou přetvářku přeháněl a neustále si vymýšlel, nebylo by to uvěřitelné a sám by se v tom lehce ztrácel. "Nejspíš jsem prostě potřeboval změnu," pokrčil rameny nezaujatě.

Selkie vypadala, že by snad i na takovém říčním ostrově byla schopná žít. Odin jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Zaplavala by sis ráda i teď? Podle teploty tady se vsadim, že nahoře už bude tak půl metru sněhu. Nevim, jestli bych v takovém počasí šel dobrovolně jen tak do řeky," zabručel. Samozřejmě jednou za čas to chtělo koupel i v zimě, aby vypadal trochu k světu, ale že by se svého komfortu vzdával rád, to rozhodně říct nemohl. "Navíc tam sice bude klid od vlků, ale slyšel jsem, že v jižních krajinách je přes léto zase všemožný otravný hmyz. Já bych na takovém místě asi nevydržel," zavrtěl hlavou. Měl sice rád výzvy, ale tohle bylo trochu extrémní a v ničemu by mu to nepomohlo. Možná tak akorát k bručounské náladě každý den.
Dál se však nezaobíral bydlením na ostrově, nýbrž hádankou, kterou jim stařec položil. Docela si při ní zavařil mozek, ne, že ne. Zdejší území skoro neznal a na nějakém říčním ostrově rozhodně ještě nebyl. Musel se tedy spoléhat na předané zkušenosti rodičů. Ještě že mě bavilo je poslouchat, oddychl si. Mnoho věcí nedokázalo jeho povahu zaujmout, ale vědomosti, ty sbíral rád. Věděl, že se do budnoucna budou hodit. Ať už pro chvástání před ostatními nebo z čistě praktického hlediska. A teď se mu to akorát potvrzovalo.
Starci předložil po dlouhém rozmýšlení hned několik typů. Nebylo jim tedy řečeno, jaký konkrétně byl ten správný, ale hádanku uhodli, protože jim ukázal k pravé chodbě. Zase pravá, prolétlo mu hlavou zadumaně. Kdyby příště neuhádli, měli by si opět zvolit cestu vpravo? "To ano, jsme prostě dobrý tým," blýskl po Selike úsměvem, ale v duchu trochu hudroval, že všechnu přemýšlející práci zase oddřel on. "Rodiče mi předali spoustu vzácných zkušeností," dovysvětlil, proč je sečtělý jak kdyby byl na světě sto let.
Selkie se nadšeně vrhla k chodbě, aniž by jí Odin tentokrát musel něco říkat. Pro sebe se spokojeně pousmál, ovšem vlčice se v té chvíli zastavila a strachovala se o druhou dvojici. Odin na ně tedy upřímně naprosto zapomněl a byl by to tak i nechal. "To máš pravdu, ale myslím, že bychom odtud neměli odcházet. Kdo ví, jestli potom najdeme zase správnou cestu zpátky. Jeden by se tu v těch chodbách mohl taky ztratit," poznamenal se svraštěným čelem. "Navíc, domlouvali jsme se přeci, že kdyby nám hrozilo nebezpečí, máme křičet. Hlasy se tu dobře rozléhají, ale já nic neslyšel, takže Žaneta s Jiskrou budou určitě v pořádku." Možnost, že nestačily ani ceknout, a bylo po nich raději Selkie nezmiňoval. Rozhodně se pro ty dvě nechtěl vracet. Víc hlav, menší příděl pokladu pro něj. Bylo přeci jen lepší dělit se ve dvou, než ve čtyřech. Na další poznámku bílé rozhodně přikývl, "Myslím, že ano. Je to tu celé jeden velký labyrint. A kdyby narazily na slepý konec, zase se vrátí zpátky a vydají se za námi. Poradí si," dodal hlasem, který ukazoval jak druhé dvojici věří. "Dosud jsme nepotkali nic nebezpečného, takže si nemyslím, že by se to mělo měnit."

Týmy byly rozděleny, i s trapáckými jmény, a mohlo se pokračovat. Ještě než se obě dvojice pustily různými chodbami, Jiskra a Žaneta je vyzvaly, aby kdyžtak křičeli, kdyby něco. Odin se raději nevyjadřoval - ani nemusel, protože Selkie to za něj potvrdila - ale kdyby měl, určitě by nesouhlasil. Raději by pošel, než se snížit na takovou úroveň, že bude volat o pomoc. K problémům se staví čelem, ne utíká. Obával se ale, že tento názor tu s ním nikdo nesdílel. "Jojo," přitakal Selkii, i když ji poslouchal jen napůl. Rozhovor se ale furt točil kolem zachraňování, takže asi právě souhlasil s něčím, co by v opravdové nouzi rozhodně nedodržel.
Takticky vyzval bílou, aby do pravé chodby zamířila jako první. Jistě, nebezpečí se tak asi nevyhne, ale alespoň získá čas si rozmyslet, co by dělal dál. Překvapivě se ani necukala a nadšeně se tam vrhla. Skvěle, teda čekal jsem trochu odporu, ale když to jde tak samo, povytáhl obočí a ušklíbl se. Selkie byla zatím asi ten nejhloupější vlk, kterého tu potkal. A překvapivě dobře se s ní manipulovalo, až se Odin cítil tak nějak zvláštně. Chyběl ten pocit zadostiučinění, že někoho převezl, jak lehké to bylo. No, účelu ale zatím sloužila, takže si zas neměl na co stěžovat.
Notnou chvíli pak jen v tichosti šlapali. V chodbě byla větší a větší zima, chlad se zařezával do kožichu, ale Odinovi nikterak nevadil. Zimu měl rád, i když se na ní daly vypíchnout věci, které... no, nebyly optimální. Bylo ale málo věcí, které by mu vyloženě vadily, na to byl až moc velký realista. Vlci ho ještě dokázali nakrknout, ale příroda, tu nezbývalo než akceptovat. Kdyby se měl rozčilovat nad každou maličkostí, mrazíkem, mokrem, tak už je dávno šedivej a vynervovanej až hrůza. Co na zimě moc nemusel byl samozřejmě úbytek potravy. Byl zvyklý, ale přesto mu nebylo příjemné týdny hladovět. Jaký to je tady, když tu žije takovej kopec vlků? pomyslel si s obavami. To byl vlastně hlavní důvod, proč přemýšlel nad smečkou - aby měl přes zimu vůbec co žrát. Představa, že na jaře bude kost a kůže se mu nelíbila. Na své formě pracoval s radostí a velkým úsilím. Jedna zima a všechno by bylo v háji. Jinak ale neměl tomuto období co vytýkat. Mráz snášel v pohodě, sněžení také, i když jeho kožich pak nevypadal zrovna fešně. Na své zlatavé barvě si dost zakládal, sám dobře věděl, že vypadá i majestátně, když se mu ve slunci zaleskne srst. No, ta přes zimu docela trpěla a byla to bolest, každé jaro ji dostávat do reprezentativního stavu. I to ale uměl Odin překousnout. V neposlední řadě moc nemusel led, ale vzhledem k tomu, kde předtím žil, byl smířený s konstantním žraním sněhu jakožto formou hydratace. Na severu všechny malé i větší toky na zimu zamrzaly a nějaké magie se tam nevedly. K vodě se vlk často neměl jak dostat, takže sníh byla jediná alternativa.
Za myšlenek o zimě se dostali do další místnosti, de už na ně čekal nějakej děda. Pouze mu kývl na pozdrav, protože ani nepředpokládal, že by to byl normální vlk. Kdo ví, co to vůbec bylo. V první místnosti vlče, pak vlčice a teď dědek. Je to jedna postava nebo tři? Měl chuť se zeptat, ale asi by se mu nedostalo odpovědi. Z čeho byl ale Odin nadšený, byl fakt, že zvolili správnou cestu. Měl chuť se škodolibě zasmát na účet Žanety a Jiskry, které nejspíš potkají nějaký ten problém. Tolik k tomu, že my budem ječet o pomoc, hah! Párkrát nadšeně zamával ocasem a nasadil mírný úsměv, ale jinak na sobě radost nedal znát. "To je dobře, alespoň tvoje intuice šlape jak má," pokýval hlavou uznale. Cestu přeci jen volila spíše Selkie a on se k ní jen přidal. Bylo to jedno, buď vlezou do té dobré nebo špatné místnosti. Teď se ukázalo, že i bílá dokáže být někdy užitečná.
Nabytou špetku plusových bodíků ale zase srazila do mínusu, když začala odpovídat na hádanku. Je uplně marná, povzdechl si Odin tiše. "Jo, řiká se tomu ostrov, co vím," ujistil ji. No, alespoň její odpovědi střílené od boku využil, aby si ty tvory vyškrtal. "Kdyby ti nevadilo při každym opouštěnim domova plavání, tak asi klidně," pokrčil rameny nad prvním návrhem. Pak se zamyslel i nad těmi dalšími. Žáby mají ale raději vodu, bažiny a tak. Na ostrově by se jim moc nelíbilo. Želva? To je co? o tomto tvorovi ještě nejspíš neslyšel. Nebo si ho z vyprávění rodičů nijak nepamatoval. Rovnou ho tedy poslal do škatulky 'nedůležité' a zaměřil se na věci, které znal. Pavou je hmyz. A většina vodu moc nemusí. Brodivý pták, hmm, to by snad i mohlo sedět, ale tady děda chce asi konkrétnější odpověď. Navíc by to frázoval jinak, ptáci jsou nejvíc typický létáním, zamračil se. Všechny návrhy Selkie mohly fungovat, když si jeden jakože jó přivymyslel spoustu dalších faktorů. "Dejte mi chvíli, chci si to pořádně promyslet," oznámil krátce a neptal se na souhlas. "Dobrej point," broukl ještě na Selkii a její poslední poznámku. S tim se dalo pracovat. "Souš i voda, souš i voda... Počkaaat, asi něco mám." Mozkové závity mu šrotovaly na maximum. Celý život strávil na ledové pláni, takže většinu těch zvířat znal jen z vyprávění, ale i to postačilo. Byl dobrý posluchač a měl dobrou paměť. "Mám takové tři tipy, první, vydra - ta žije teda spíš na souši, ale loví v řekách. Takové území by pro ni bylo skvělé." To byl Odinův nejlepší tip, protože zbylá dvě zvířata si pamatoval jen matně a netušil, zda si ještě vzpomene na přesná jména. "Pak je tu taková ta věc křížená s kachnou nebo co. Má zobák a placatej ocas. Víc času ale tráví ve vodě a otázka zněla co žije na ostrově, takže si nejsem jistej," pokračoval. "No a ta třetí věc je podobná druhýmu, taky dlouhej placatej ocas, ale místo zobáku má velký přední zuby, jmenuje se to... uhh, bobr! Jo, ten by na ten popis docela seděl," pokývl hlavou a vzhlédl ke starci, co na to bude říkat. Víc nápadů už ale fakt neměl. Zdálo se mu, že za tuhle minutu přemejšlel víc jak za posledních pár týdnů.

Za cesty skupinka řešila, proč by tohle malé dobrodružství nemuselo dopadnout dobře. Odin tedy moc netušil, co by se asi tak mohlo pokazit, ale pravda že zdejší kraj moc neznal. Věděl, že by jim cestu mohla znepříjemnit nějaká magie, to určitě. Ale proč by? Sledoval je snad celou dobu nějaký záškodník? "Přízraky?" povytáhl obočí na Selkii. Měla vlčice stále nějaké bludy? Nebo na tom byla s inteligencí ještě hůře, než si doposud myslel? A že měla dost nízké skóre... Na druhou stranu, kdo ví s čím se tu tedy setkala. Třeba mluvila pravdu, i když se k té možnosti Odin stavěl dost pochybovačně. Na její další poznámku si jen tiše odfrkl. To ano, Selkie nevypadala jako žádný zloun. Na zbylých dvou vlčicích se mu ale něco trochu nezdálo. Očividně se dobře znaly a držely tu hlavně spolu. Kdo ví, jestli neměly něco za lubem. Odin jim rozhodně nechtěl slepě důvěřovat první poslední.
Brzy se dostali do další místnosti a byli podrobeni další hádance. Duh, tak co je tohle za hovadinu, pomyslel si Odin zamračeně. Hádanku neuhádli, i když se tak hezky shodli na skalách. Místo toho to byl nějakej les, o kterym v životě neslyšel. Žaneta i Selkie se nesouhlasně ozvaly, že to přeci nikdo nemohl tušit. Odin přikývl. "Přesně. Nevím, o co tu jde, ale pro vaši informaci, nikdo z naší malé skupinky se po zdejším kraji nepohybuje nijak dlouho. Alespoň co vím," osvětlil zlaté vlčici jejich situaci. Nejraději by do ní tedy otráveně rýpal, co jim to dává za hloupé hádanky, ale už tak si stěží zachovával masku sečtělého gentlemana. Ta přetvářka ho začínala otravovat. Musel v sobě dusit všechny ty sarkastické poznámky a výlevy, které by jinak svému okolí nadšeně ukázal. Doufal tedy, že si z toho ta entita, nebo co vůbec byla, něco vezme a příští otázka už bude víc inteligentní. Nemohl si názvy území jen tak vycucat z prstu, když je nikdy neslyšel, hm?
Jelikož nedostali žádnou nápovědu, kudy se vydat, museli cestu zvolit sami. Odin přikývl, bylo to velmi logické řešení. Větší šance něco najít, i když tedy netušil, co je na konci téhle malé výpravy čeká. Jen ať je to k něčemu užitečný, povzdechl si lehce. A jak také předpokládal, skončil ve dvojici s hlupačkou. To byla ale ta lepší varianta, alespoň se nemusel mít na pozoru před ní, ale jen před okolním nebezpečím. "Dobrý nápad," vyjádřil svůj souhlas a pak se zašklebil, když slyšel jaká jejich tým dostal název. To je ale nejpitomější pojmenování co jsem kdy slyšel. Na venek se však usmál. "Skvěle. Tak tedy, tým hor a skal si zabírá pravou chodbu," zahlásil hrdinským hlasem, jako by to byla nějaká výhra. "Dámy první," usmál se galantně na Selkii, i když ji chtěl pouze nenápadně donutit, aby mu dělala živý štít. Vůbec si neuvědomil, že na ni použil magii příkazu. Ani netušil, že nějakou má. Vlčice byla naivní, takže se nijak nestrachoval, že by snad výzvu odmítla. Ty budeš svaly a já mozek, tak je to pro mě bezpečnější, nahodil opět mírný úsměv a tlapou jí pokynul k pohybu. Šup, šup!
A jak tam tak postávali, došlo mu, že opravdu docela přituhuje. Vzduch v této místnosti byl vcelku chladný a Odin tušil, že čím hlouběji půjdou, tím víc se to zhorší. Ne že by mu takový chládek dělal nějaké problémy. Jak bylo vlastně tam nahoře? Už se schylovalo k zimě, že? prolétlo mu hlavou. Spokojeně a nadšeně máchl ocasem. Zimu měl rád. Respektive, byl na ni celý život zvyklý a když zde strávil jedno léto, ujistil se že mráz je mu stále příjemnější nežli vedra. I kožich měl stavěný na nepříznivé podmínky, ve kterých vyrůstal. Začínala mu chybět domovina a zima bylo období, které mu ji rozhodně připomene. Pobyt v extrémních podmínkách Odina bavil. Byl to adrenalin, výzva. Buď zemřeš, nebo přežiješ a staneš se silnějším. A síla byla to, po čem nejvíc toužil. Neuznával hranice, vždycky tu byl prostor, jak sám sebe překonat. Obzvášť země plná magie mu toho mohla mnoho nabídnout. A jak mohla v takovém kraji vypadat zima? Bude také magická? Odin se při té představě dost těšil, až vyleze ven a spatří všechno to nekonečné bílo. Měl rád sníh. Vzhledem k husté srsti mu příliš nevadilo ani mokro ani vlezlý vítr nebo chlad. Líbilo se mu, jak křupal pod nohama a jak bylo všechno takové ledové, jako by svět na chvíli zamrzl v čase. I výhledy z hor byly krásné, neměnné a jednotvárné a přesto něčím okouzlující. Samozřejmě uznával, že i toto období mělo své mouchy. Jako všechno. Ale i tak byl schopen si ho užívat plnými doušky.

Zatímco Selkie se divila nad existencí termálních vod, Žaneta nejspíš litovala svých slov, jelikož se Odinovi dostalo lehce jízlivé poznámky. "Neboj, až budu procházet, tak splasku, abych se vešel," ušklíbl se nazpátek. Musel jí ale dát za pravdu, že chodby nebyly nijak veliké. Dva vlci vedle sebe by určitě neprošli a Odin byl tady z nich nejmohutnější. Problémy s tím zatím však neměl.
Bílá vlčice se mu představila jako Selkie, starší šedá potvrdila, že se jmenuje Žaneta a poslední se představila pod jménem Jiskra. Divný jména. Divnej kraj, pomyslel si Odin. Třeba měly tak podivný jména protože fakt byly nějaký strážkyně nebo co. Ve výsledku mu to ale bylo jedno, jestli se tak doopravdy jmenujou nebo ne. Ptal se čistě proto aby na ně mohl nějak volat, kdyby potřeboval, jinak by se s tou otázkou ani neobtěžoval.
Zatímco se teda pakovali z téhle jeskyně, konverzace se stočila k bezpečnosti celé téhle podivné výpravy. I Odin měl svoje pochyby. Nejvíc nejistá si byla Jiskra, která očividně neměla s tímto územím dobré zkušenosti. Odin pozvedl obočí. "Už jsi tu byla? Co se stalo?" Byl prostě jen zvědavý, jak takovéhle výpravy obyčejně vypadaly. Alespoň by se mohl mentálně připravit na to, co možná přijde. Naopak Selkie byla dost optimistická. Až moc. Odin trochu přemáhal pobavený smích, který by v téhle situaci asi úplně neseděl s jeho přetvářkou. Ta se stejnak trochu rozpadala, protože byl líný ji dotáhnout perfektně, ale co. "Všichni jsou špatní. Jen někteří míň a někteří víc," odpověděl nakonec a nehezky se zašklebil. Šel ale až jako poslední, takže pokud se nikdo neotočil, jeho výraz neviděl. On se rozhodně považoval za toho víc zkaženého. Ani by nemrkl, kdyby všechny vlčice před ním měly zemřít. "Doufejme že vyvázneme v pořádku. Jen abychom to nezakřikli," pronesl nakonec. Hlavně doufal že on z toho vyvázne v pořádku. Nebo alespoň živý, i s tím se dalo pracovat. Ostatní mu byli fuk.
Ještě kousek šlapali než dorazili do další místnosti. Bylo tu o něco chladněji, takže Odin usuzoval, že se možná dostali hlouběji pod zem. Veprostřed téhle nory už nesedělo vlče, ale mladá zlatavá vlčice. Odinovi se velmi líbila barva jejího kožichu. Přesně takový občas měl, když mu na něj zasvítilo slunce. Jen škoda že tak oslnivě nevypadám furt. Nebyl ale čas přemýšlet o vzhledu, jelikož tu byla další hádanka. Selkie na něj povzbudivě mrkla, a Odin po ní střelil krátkým pohledem. Po chvilce se usmál nazpátek, ale myslel si svoje. Co kdyby ses předvedla ty? Zatim si nic světobornýho nevymyslela. "Pokusím se. Nemůžu ale krást všechnu slávu pro sebe. Musím dát taky prostor ostatním," zatvářil se děsně velkoryse a počkal, až se slova ujme někdo jiný.
První se ozvala Žaneta s poměrně dobrými nápady. Selkie na ni navázala a Jiskra taktéž souhlasila. Odin nakrátko svraštil obočí, ale také ho nenapadalo nic originálního. "Musím souhlasit tady se svými společnicemi. Skály nebo pohoří se jeví jako nejlepší odpověď... Ačkoliv také nechápu, proč by měly být obrovským nebezpečím?" naklonil hlavu na stranu. Však kdo si dával bacha kam šlape a nebyl úplný nemotora, nemohl mít s horami zas tak velké problémy. Pochopil ale, že se otázky týkají nejspíš zdejší geografie a opravdu netušil, jestli tu mají nějaké speciálně nebezpečné hory.

Starší šedivka, kterou ta mladší označila jako Žanetu, odpověděla, že stráží jakousi posvátnou půdu, která ale nebyla tady. Odin zvedl obočí, posvátná půda? A co dělá? Co je na ní tak spešl, že potřebuje strážit? nelezlo mu do hlavy, proč by nějakej kus země potřeboval bejt střeženej jak oko v hlavě, ale budiž. Každý měl nejspíš své koníčky. Kdyby byla ta půda magická, jo to už by bylo o něčem jinym. To by i docela chápal. Ale dokud to neviděl na vlastní oči, nehodlal tomu jen tak hnedka věřit. Vlčice byly naprosto cizí a jejich chování i na zdejší kraj... netypické. Kdo ví, jestli mu nevěšely bulíky na nos jako tý bílý, co očividně nevěděla o co jde a stejně nadšeně přikyvovala. V Odinových očích byla trochu patetická, ne že ne.
Jakmile vlčice zmizely v noře, Odin si mohl oddechnout, protože se mu vrátil čich. A hnedka mu došlo, proč do nory ty tři vlezly. Příjemná vůně, pomyslel si. Nebyl to pach masa, nebo něčeho takového, co mu obvykle vonělo. Na květiny moc nebyl, ale tohle mu nevadilo. Taky se rozhodl to prozkoumat.
Uvnitř bylo vlče, které jim dalo hádanku. Odin se nad podivným jevem moc nezamýšlel a rovnou ho přisuzoval magii. O to to bylo zajímavější a ačkoli jen seděl na zadku, pocítil hezký příval adrenalinu a nadšení tu otázku zodpovědět správně a dostat se dál. Byl tu jedinej vlk, tak se přeci musel blejsknout, ne? Po chvíli zvažování vyslovil svou odpověď. A světe div se, trefil se dobře. Tak strážkyně toho asi nevědí tolik, kolik myslely, hm. Spokojeně máchl ocasem a vítězně se ušklíbl. Netušil sice, kde se nějaká Aina nachází, ale potěšilo ho, že tu mají taková zajímavá místa. Určitě bude muset ten pramen někdy navštívit. Navíc, sopka? To zní ale jako náramná zábava! Z vyprávění rodičů si moc dobře zapamatoval zrovna taková nebezpečná místa. A chtěl je navštívit všecky, aby pak měl čím oslňovat své nedobrovolné posluchače!
A Odin byl ještě spokojenější, když se mu dostalo chvály od všech vlčic. Ta nejmladší se sice tvářila jako by sežrala něco kyselýho, ale to Odin bez problému ignoroval. Raději se otočil k Žanetě, která se tu jevila jako nejlepší společnost. "Ale samozřejmě. Možná nestrážim žádný tajemný půdy, ale jsem defacto chodící encyklopedie," nasadil sebevědomý úsměv a pronesl svá slova v žertovném tónu, i když je myslel velmi vážně. Koneckonců měl ego větší než ty tři dohromady. "Mimochodem, jak vám mám říkat, dámy? Mé jméno je Leo," představil se pod nějakou hloupou přezdívkou. Když už si hrál na toho sečtělého slušňáčka, asi by měl předstírat, že má nějaké manýry. Kdyby na ně později potřeboval mluvit, asi by bylo divný kdyby volal 'hej ty'.
Po splnění úkolu je vlče tedy poslalo dál, do pravé chodby. Údajně vedla k pokladu. Jen aby, přimhouřil oko Odin, ale neměl jak dokázat, že vlče lže. Nebo naopak mluví pravdu. Vlčice se mu ale rozhodly důvěřovat, takže je následoval. Byl to hezký pocit, vědět, že před sebou má ne jeden, ale hned tři potenciální štíty. Kdyby se něco semlelo, měl by snad čas si zachránit prdel. Bílá a nejmladší si před ním něco šuškaly, ale Odin zaslechl jen pár slov o nějakých bytostech a nebezpečných místech. Příliš ho jejich rozhovor ale nezajímal, spíš se těšil, co dalšího je čeká na konci téhle chodby.

Odinovi se dostalo různých reakcí, ale víceméně to vypadalo, že tu nikoho nezajímá. Smutný. Bílá vlčice zareagovala nejhloupěji, když se ho zeptala, jestli je přízrak. Vypadala jako naivka. Odin se křečovitě usmál a snažil se zadržovat sarkastický slova, který by na ni normálně vybalil. Jasně, zhmotnil jsem se tady, abych tlachal o domově. To tak my přízraky děláme. Když se bílá nedívala, hodil po ní pohledem, který jasně říkal, co si o ní myslí. Že má IQ v mínusu. Po chvilce jí ale došlo, že Odin je skutečněj. Bohužel, ukázalo se že je taky nováček a ví kulový. Zato zbylý dvě vlčice označila za nějaké Strážkyně co nejspíš spolkly všechnu moudrost světa. No to je pecka, povytáhl obočí lehce posměšně, ale snažil se to skrývat. Už od prvního pohledu bylo jasné, že flekatice moc rozumu nepobrala a ty dvě šedivky nejspíš využívaly její naivity. Tedy, Odinovi se její popis zdál moc zveličený na to, aby mu věřil. "Tak Strážkyně, jo? A co tady stráží?" rozhlédl se kolem po pustině. Nebylo tu nic, co by mohlo mít nějakou hodnotu, snad krom těch nor. Ale i tak to bylo dost blbý prostředí pro život.
Starší šedavá vlčice jen krátce přitakala, že má mozek plnej informací a zmizela v díře. Bílá se hned nadšeně hnala za ní. Ta poslední se s Odinem podělila o špetku svého vědění, ale ve výsledku se snažila dělat tajemno. Zlatavý protočil oko, když mu byly všechny z dohledu. Už se zvedal, že půjde zas o dům dál, když taky zaznamenal zdroj veškerého povyku. Z nory, do které vlčice vlezly, se linula příjemná vůně. Odin nadšeně zamával ocasem. Já cejtim! Nepřišel o čich, to byly dobrý zprávy. A když už tu byl, taky ho přepadla zvědavost se podívat, co onu vůni vydává.
Chodba do nory nebyla nikterak dlouhá a Odin se za malou chvilku objevil v malé místnůstce. I s ním už tu bylo poněkud nahečmáno, ale dalo se to. Svým pozadím hezky zatarasil východ a soustředil svou pozornost na divný vlče, co sedělo uprostřed nasvícených šutrů. Dalo jim hádanku, která je mohla dovést k pokladu. Odin byl lehce překvapený, ale když si připomněl, že tahle země byla magická, už ho to tak nezaráželo. Jen doufal, že vlče nekecá a něco jim z toho kápne, jinak neměl problém mu zkusit zakroutit krkem. První se ozvala starší šedivka, ale moc toho neřekla. Pak flekatice, která naopak mluvila hodně, ale taky hodně hloupě. A jako poslední návrh zaznělo Slunce, což se Odinovi ale taky moc nezdálo. Je to malé, teplé a smradlavé? Točí se to a kroutí? namáhal své mozkové závity co to šlo, a nakonec taky pronesl svůj návrh. "Nějakej potok? Takovej ten... spešl pramen co je teplej a smrdí." Myslel samozřejmě termální prameny, ale v životě se s nimi nesetkal, pouze o nich slyšel. Tudíž jeho popis tomu taky odpovídal. Nebyl si svou odpovědí jistý, ale ze všech přítomných ji považoval za nejlepší. Alespoň tak nějak splňovala všechny parametry, které vlče zadalo.