Gallirea - Příspěvky uživatele

Zkus postavit iglú

Odin se cítil docela dotčeně, že jen přišel a všichni mu začali nadávat. Co komu udělal? Ani ty dva neznal. Nebo si to alespoň myslel. Ze vzteku po vlčeti hodil sněhovou koulí, a to se mu potom dostalo odplaty, kdy se proti němu spikli. Vyměnil si s nimi pár kol, dokud ho to nepřestalo bavit. Pak už jenom uhýbal, dokud koule nepřestaly létat. "A ptal se tě někdo na názor ty vomalovánko?" vyštěkl po vlčici, co přitáha s tím spratkem. Vůbec se do toho nemusela zapojovat, vlastně by docela zapomněl, že tam stojí, kdyby se neozvala. Navíc je ošklivá jak noc, zakoulel okem.
Sledoval vlčata jak se nadšeně objímaj a žvatlaj do toho tim divnym jazykem. V tu ránu mu došlo, co jsou ti dva zač. Poslední vlče,
- Lacrimy vlče, a nějaká příbuzná. Asi. Smrděla podobně, tím si byl Odin jistý. "Jhfebv fdjvhhdjsv jh fdhu sdjv," vyblekotal na ni přeafektovaně, když si něco mrmlala ve svý hatmatilce. "Mluv normálně, jestli se chceš bavit. Jinak dej pokoj," zašklebil se znechuceně nad celou touhle situací. Bylo pod jeho úroveň se tu s ní vykecávat. Ale řekl si, že dá vlčatům příležitost se vidět. Bylo mu to docela jedno, spíš ho zajímalo, kde je jejich matka a proč není s nejmladším.
Z nudy si začal plácat sníh kolem sebe do jakési stavby. Byla to taková malá hradba, možná aby se schoval, kdyby po něm zase začali házet koule. Spíš ale neměl co dělat a chtěl zabít dlouhou chvíli. Netrvalo totiž dlouho a stavba se začala docela úctyhodně rozrůstat do výšky i do šířky.

13. Zúčastni se koulovačky

Nechával se tahat svými vlčaty na sáních a vůbec se za to nestyděl. Ba naopak, nadšeně pokřikoval a provokoval, aby tahali silněji a rychleji. Yggdrasilovi z toho asi málem praskla cévka, protože v jednu chvíli na něj naštvaně vyštěkl. A než Odin stihl udělit trest sám, karma se o to postarala a vlk si dal na držku. "To máš za tu urážku," poušklíbl se Odin posměšně. Yggdrasilovi to ale asi nestačilo, protože se nakrknul a začal sáně tahat docela nevybíravým způsobem. Škubal tak silně, že se Odin bál, aby si neurval zuby. "Bezzubej budeš vypadat jak retard," poznamenal pouze a použil drápy své mechanické nohy, aby se do klacku zasekl. Tak neměl s udržením rovnováhy skoro žádný problém.
Dojeli z kopce až dolů, kde vlčatům už došly síly a svalili se do sněhu. Odin na to jen nespokojeně mlaskl a na Yggdrasila hodil kupku sněhu, když se začal dožadovat svý jízdy. "A proč bys jako měl mít právo se taky vozit?" zvědavě pozdvihl obočí. Syn si začínal docela dovolovat. A což o to, Odin byl možná radši, než když vlče jen mlčelo. Rád debatoval a rád se hádal. I s vlastními potomky. "Ale máš smůlu, protože máme společnost," odpověděl pak a tlapou mávl na svojici stojící opodál. Čuměli na ně jak telata na nový vrata. Hlavně ten malej skřet, co se pak podíval na Odina a vykřikl 'krysa'. Co jsem komu proved? Odin se zamračil, protože si byl dost jistej, že ty dva nezná. Pravda, že smrděli povědomě, ale odkud? Ksichty si nevybavoval.
Rozhodně to ale nehodlal nechat být jen tak. Co to bylo za nevychovanýho spratka, nadávat na potkání? Do tlapy nahrabal pěknou kupku sněhu, kterou vzápětí po cizím vlčeti vší silou mrštil. Nebyl daleko, takže svý mušce docela věřil. "Komu říkáš kryso, ty harante?!" křikl přitom. Ta mařka vedle by si ho měla hlídat, zakoulel okem. Dnešní mládež byla strašná. Ještě, že jeho děcka šly příkladem. Co by taky ne, pod jeho výchovou. Spokojeně se na ně podíval, ale zjistil, že se taky chovaj nějak divně. Proběhla krátká výměna nevěřícných pohledů a jmen, aby Odinovi došlo, že vlčata se znaj. "Co vy jste jako zač?" podezřele nakrčil čenich a přejel cizáky pohledem. Komu se to jenom podobali? Když jsem zapomněl, tak to nebyl nikdo důležitej, mávl nad tím tlapou. Bylo mu to buřt, zajímalo ho, co budou dělat teď.

11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních
<< Ragar

Chvilku si nahoře plácali různé výtvory. Odin si dělal sochu, zatímco vlčata se o to alespoň snažila a pak prostě dělali blbiny. Moc se o to nezajímal, jelikož byl zahloubaný do své práce. Dokonce natolik, že původně krátká přestávka se mu trochu protáhla. Ale to bylo asi ve výsledku dobře. Když byl se svým dílem hotov, zavelel k odchodu a šlo se.
Jen co sešli z úplného vrcholku trochu níž, Odina napadla další švanda, co už dlouho neprovozoval. "Hej, koukejte na tamten klacek, trochu se popovezem ne?" houkl na vlčata, když uviděl přímo ideální kus dřeva. Co tím ale myslel bylo to, že on se popoveze. Zatrůnil na dřevě a pohledem je vyzval, jako by to bylo jasný. "Tak šup! Tahejte!" zašklebil se vesele nad vlastní zákeřností. Sotva je nechal odpočinout a už aby makali. Tohle byl tah čistě na to, aby si pohladil ego. Měl rád, když mu ostatní sloužili, samozřejmě. Ale mohl to omlouvat i tím, že trénuje fyzičku svejch děcek. No co, nikdo nechtěl mít v rodině slabka, ne?
"Tak jedeem!" zakřičel, když se vlčata dala do tahání a strkání. Moc jim to teda nešlo, ale nemohl si stěžovat. Někdo za něj dělal práci, už jen to byl důvod k radosti. Byli v místech, kde už nebyl kopec tak strmý, ale i tak byla taková jízda docela nebezpečná. Hlavně, když už se v okolí začaly objevovat stromky, do kterých se dalo narazit. No, Odin si nehodlal hrát na kapitána a kdyby se dřevo moc rozjelo, a opustil by loď dřív, než se rozmajzne o kmen.
"Táhněte pořádně!" komandoval nadšeně, a vyloženě si tu jízdu užíval, i když se táhli docela slimáčím tempem. Přeci jenom byl docela statný a velký, a dvě malá vlčata měla co dělat, aby ho utlačila. I z kopce. Navíc už byli skoro dole a terén byl stále rovnější, takže to šlo hůř a hůř. "Heheheheee!" zachechtal se spokojeně. Připadal si jako král na trůnu, tažený svými věrnými slouhy. A co bylo lepší, slouhové prostě museli poslouchat, protože neměli žádnou jinou možnost. Zato ale měli možnost vidět svého otce v celé své kráse. Takového, jaký byl normálně, když si nehrál na rodiče. Zákeřný šílenec, který se vyžíval v utrpení ostatních a na nikom jiném, krom sebe mu nesešlo. Holt nemohl bejt falešnej furt. Byla pravda, že na vlčatech mu záleželo o ždibec víc, než na ostatních plebech. Ale zase to nebyl kdo ví jak velkej ždibec. Když byli takhle v soukromí, rozhodně neměl problém jim čas od času ukázat autoritu. Před cizáky si je ale bránil. Byli jeho. Jeho majetek, patřili mu. Proto se taky narodili.

5. Postav vlkuláka

Odin po chvíli ponechal vytí a sledoval, jak se na vrchol dopravují jeho děcka. Obzvlášť dceři to dalo asi dost zabrat. Také zkoušela výt a její hlas zněl chraplavě a vydýchaně. Odin zakoulel okem a povzdechl si. Nemůžu chtít všechno, zhodnotil to. Nikdo nikdy nebude tak perfektní jako on, i když se jedná o jeho vlastní vlčata.
Rozhodl se ale být trochu ohleduplný a na vrcholku se zdržet déle, aby si všichni odpočinuli po výšlapu. Zas je nechtěl zabít, jen zocelit. A aby zkrátil svou dlouhou chvíli, začal si plácat ze sněhu sochu. Dělal to už několikrát, takže trochu praxe měl a šlo mu to od tlapy. Snažil se napodobit sebe, očividně. Ale i tak bylo těžké vůbec vytvořit vlčí tělo ze sněhu. Sníh byl ale docela mokrý a dobře se tvaroval, takže to vypadalo uvěřitelně. Navíc Odin se rozhodl dělat svou podobiznu v měřítku 1:1, takže bylo opravdu poznat, že se jedná o vlka. Uplácal si nejdříve nohy a torzo, potom hlavu a ocas, které se snažil naaranžovat tak, aby ze sochy nepadaly. Byla to docela složitá práce a musel u toho i přemýšlet. Takže ho to zaměstnalo na docela dlouhou chvíli.
Když byl hotov, spokojeně se na své dílo podíval a přikývl. Vypadalo to docela jako on. Samozřejmě, kdyby si pomohl magiemi, tak by to bylo ještě lepší. Ale tentokrát ho ta práce zabavila natolik, že ani nepomyslel na zjednodušení toho procesu. "Půjdem zase dál," oznámil vlčatům, když byl hotov. Teď zase neměl žádný cíl, ale rozhodl se trochu zkoumat kraje, kam se třeba ještě nedostal, nebo kde dlouho nebyl. Lepší, než bloumat jen tak bez cíle.

>> Sráz

22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc
<< VVJ (přes Severní Galtavar)

Zanedlouho se stáhlo nebe a byla noc. Cestování v noci nebylo takový labůžo jako přes den. Vlastně to bylo docela na pytel, ale Odin potřeboval trénovat fyzičku. A zároveň tomu chtěl učit i vlčata. Rozhodně nehodlal vychovávat nějaký lemry co jen seděj na zadku a šťouraj se v nose. Proto se u jezera zdržel jen na krátkou přestávku na pití a pak bezeslov pokračoval dál. Na chvíli se i odmlčel, protože teď fakt mluvil docela dlouho a hodně, hlavně po takový době co držel klapačku. Nebyl na to najednou zvyklej.
Když dorazili na úpatí hor, Odin jen pokynul vlčatům hlavou směrem k vrcholu. Až tady se dozvěděli, co bude jejich další cíl. Pro ně určitě o něco složitější, jelikož jedny velký hory měli sotva zasebou a už se drápali na jiný. Odin se zase tolik neunavil, proto ho i zajímalo, jak si povedou vlčata. Nejradši by je poslal před sebou, aby na ně líp viděl, ale to si byl jistý, že by na vrchol vylezli až druhej den. Zas tak trpělivej nebyl, proto šel napřed a aspoň jim bezděčně prorážel cestu sněhem.
Jakmile vylezl na vršek jednoho kopečku, všiml si že poslední dobou tu bylo asi docela živo. Cítil nějaké čerstvé pachy a byl trochu překvapen, protože horské štíty nebyly zrovna místo pro velkou párty. Navíc se tu každou chvilku rozléhalo vytí. Hory byly ale naštěstí dost prostorný, proto zatim v okolí vyloženě nikoho neviděl a doufal, že to tak zůstane. Tahle atmosféra ho hodila do trochy nostalgie z mládí, kdy jeho smečka dělala podobné věci. Snad i z toho důvodu se rozhodl přidat a na chvíli zavýt. Jeho hlas byl hlubší, ale čistý. Vytí zvládal obstojně, i když jako tulák už ho tolik neprovozoval.

<< Gejzírové pole (přes Východní hvozd)

Yggdrasil byl viditelně rozrušený z toho, že mu přání nevyšlo. Odin zakoulel okem. "Protože si přejech chujoviny," odfrknul si posměvačně, ale pak zvážněl. "Entity ti nikdy nesplní takovýhle přání. Jsou víc... materiální," odpověděl po pravdě. Hlavně on sám nikdy nic takovýho nechtěl a nehodlal to zkoušet. Nestálo to za to. A to mu Odin taky řádně vysvětlil. Mlel pantem, že měl pocit, že mu držka upadne. Ale hlavně aby se něco z toho zaseklo těm vlčatům v hlavě. Oba naštěstí poslouchali, už byli naučení. Yggdrasil se ještě omlouval, na což Odin jen mávl tlapou. Omluvy byly k ničemu. "Chovej se tak, abys nikdy nelitoval svýho chování. Jako to dělám já," řekl mu na to.
Vyrazili dál, Odin neměl určitý cíl, ale stačilo se zakoukat kolem a uviděl další hory. Přemýšlel, jestli tam vůbec někdy byl a moc se na to nepamatoval. Čas to napravit, usmyslel si, a hned bylo kam jít. Potřeboval vymetat všude. Hlavně v horách, tam se mu líbilo nejvíc. Dcera se ještě přiznala, že dědulu poprosila o magie. Odin souhlasně přikývl. "Dobrá volba. Vypadá to, že po mně nemáš jen jméno, ale i inteligenci," zašklebil se spokojeně a v duši si oddechl. Bylo by fakt potupný, kdyby na světě běhal někdo s jeho jménem a byl by úplný tuplo. "Máš na mysli něco konkrétního? Jaký magie bys chtěla?" Ne, že by se doopravdy zajímal. Jen fakt neměl rád ticho, když už měl společnost. Potřeboval zabavit svůj mozek, jinak by ho kleplo.

>> Ragar (přes Severní Galtavar)

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)
<< Zubatá hora

Odin si s Vlčichem vyřešil svoje věci a málem spokojeně odešel, kdyby na řadu nešla ještě vlčata. Nojo. Zasekl se v pohybu a čekal až i oni vysloví svoje přání, proto je sem taky vlastně tahal. A navíc byl fakt zvědavej, co si budou přát. Ale zvědavost ho rychle přešla, jen co Yggdrasil otevřel tlamu. Jakej Dante? chvíli mu šrotovalo, co vlastně syn řekl. "Lacrimy děcko?" nechápavě se zamračil. Než mu všechno došlo, Yggdrasil už se naštvaně hnal pryč. Odin zaskřípal zuby a vrhl pohled po dceři, kterej říkal ať se s tim nepáře a ať nepromrhá tuhle příležitost jako její bratr. Pak se svižným krokem vydal za prchajícím vlčetem.
Dohnat mladého vlka nebylo nic složitého. I když rostl jako z vody, Odin měl furt větší krok a hlavně výdrž a sílu. "Yggdrasile, stůj!" zahulákal, když ho měl na doslech. Sotva k vlkovi došel, rozhodl se do něj pustit za jeho chování. "Tohle už nikdy nechci vidět! Zachovávej si chladnou hlavu," štěkl po něm naštvaně. "Navíc, co to mělo být za přání? Promarnils tu příležitost jako pitomec, k čemu ti ten Dante jako bude? Co tak extra ti může nabídnout?" Nechápal, proč vůbec toho posledního chce zase vidět a být s ním. Byl poslední, určitě slabý a zbytečný. A patřil Lacrimě. Nebýt tohohle přání, Odin by úplně zapomněl, že ještě existovalo i třetí vlče. "Možná je to tvůj bratr, ale patří Lacrimě. Není tvůj a nemůžeš ho vlastnit. Ani s Odine nebudeš navždycky. Rodina je sice důležitá, víc něž nějací dementi kolem, ale nejdůležitější jsi vždycky ty!" Doufal, že ještě není pozdě mu tohle vštípit. Vůbec si nevšiml, že Yggdrasil takhle smýšlí. Nějak mu nedošlo, že ne všichni se rodí takoví necitové, jako byl on sám. "Myslíš, že tu rodina bude navždycky, hah?! Myslíš, že budou všichni tak připravení ti pomoct, až to budeš potřebovat?! A i kdyby byli, co když na ně stejnak nebude spoleh, protože jsou slabí a jen se přiživujou na tvojí oddanosti? Co budeš dělat pak, až tě všichni opustěj?" sarkasticky se zašklebil. "Uděláš nejlíp, když se budeš spoléhat jen na sebe a na ostatní zapomeneš. To platí pro vás všechny. Záleží mi na vás a na tom, aby z vás vyrostli silní vlci," snažil se mu vtlouct do mozku. I kdyby se měl jednoho dne Yggdrasil i dcera obrátit proti němu samotnému, hlavní bylo aby si stáli za svými zájmy. Jestli těmi zájmy bude jeho smrt a on bude dost slabý na to, aby se nechal porazit, tak to byla vůle přírody. Koloběh života. V ten jako jediný Odin věřil, a podle toho taky žil. "Poslední vlče patří Lacrimě. To byla podmínka toho, abyste se vůbec narodili. Určitě ví, co s ním má dělat," dodal ještě, aby syna uklidnil, i když si tím prohlášením nebyl úplně jistý. Lacrima byla docela magor, ale co si dělala se svým svěřencem mu bylo jedno, dokud to neměl na očích. Pravda byla, že v něm furt kolovala jeho krev a kdyby ho někde viděl umírat, asi by mu dal jednu jedinou šanci na přežití. Ale tím to začínalo a končilo. "Zapamatuj si to. Dej na moje rady, vim co dělám," povzdechl si pak, když už se trochu uklidnil. Věděl, že tenhle přístup by měl fungovat lépe. Dát důraz na to, co po něm chtěl a pak ho trochu uchlácholit planými řečmi. "Podívej se na mě, sám mám bratry hned čtyři a myslí, že jsem nějakýho viděl, od doby co jsem odešel ze severu? Jasně, nehledal jsem je. Ale ani oni nehledali mě. Je to spousta let a jich je i víc než vás. A stejně jsem žádnýho ani neucejtil," mávl nad tou situací tlapou. "A to bych řekl, že jsou to jedni z mála vlků, o kterejch si nemyslim že by měli na místě chcípnout, protože kradou kyslík těm lepším." Svou rodinu držel na poměrně vysokém místě, když se vezmou v potaz všechna jeho přesvědčení. I to byl důvod, proč to Yggdrasilovi teď tak trpělivě vysvětloval. Chtěl, aby si z toho něco vzal, poučil se. Aby mu nebyl v budoucnu jen skvrnou na jinak 'čistém' rejstříku. To by se ho Odin musel s těžkým srdcem zbavit, a když už do něj vkládal tolik práce, moc se mu do toho nechtělo. "Přemejšlej o tom," dodal nakonec vážným hlasem a rozešel se dál. "Půjdem si vyčistit hlavu."

>> VVJ (přes Východní hvozd)

23. Ujisti Vlčíška, že na něj už věříš (Vrchol Zubatých hor)
<< Sněžné hory

Gejzíry vlčata moc nezaujaly, ne tak jak by Odin očekával. Oba dva se spíš zdáli docela zaražení a obezřetní. Aspoň maj nějakej pud sebezáchovy, oddechl si. Nebyli tak hloupí, že by se ke gejzírům chtěli přibližovat, jako jiná vlčata. Asi to není tahle země, co dělá mladý dementní, jsou to jejich rodiče, zakoulel okem. Vždycky to sváděl na magii a pohodlnost, kterou si v těchhle krajích jeden mohl užívat. Ale na tom asi tolik nezáleželo, když došlo na potomky. Tam bylo potřeba aby rodiče nebyli lopaty.
"Voda je hlavně v podzemí. Než zformuje řeky a jezera, zůstává uložená v zemi. Jen si to vem, kam se všechna ztrácí, když naprší? Do země," začal poučovat. "Teplá je proto, že tady na tom místě se dostane hluboko do země. A prostředek země je teplej, tak se tam ohřejvá. Říká se tomu termální prameny," vysvětlil Yggdrasilovi. Byl to poměrně složitej proces a Odin sám chápal jen polovinu, ale to by nikdy nepřiznal. Co slyšel od rodičů si vždycky dobře zapamatoval a teď to mohl předávat dál.
Zimním hrátkám se oddával jen chvíli. Byl prostě nadšen, že konečně vidí velké závěje sněhu a nikdo mu nemohl zakazovat, aby si v nich hrál. Vlčata se taky na chvíli odreagovala, přeci jen je čekala složitá cesta na samotný vrcholek hory. Bylo to potřeba. Ale zase se to nemohlo přehnat, aby je Odin moc neunavil. Odmítal je tahat na zádech nebo jiné hlouposti. Jen ať si to vyšlápnou sami. Proto hrátky docela rázně uťal a pak už se mlčky vydal nahoru. Neměl už ani moc náladu mluvit, šetřil si síly na cestu.
Táhl se do kopce a čím výš byl, tím víc ho šlehal vítr a krátil se mu dech. Už nebyl zvyklý na takové tvrdé podmínky, jako když čerstvě přišel. Měl bych se tu zdržovat častěji, povzdechl si lehce. Co věděl, tak tady v těch horách zůstával sníh i přes léto. Trvalo to dlouho, ale nakonec přeci jen dorazil na vrchol. Ihned se začal zmateně rozhlížet, protože dědka nikde neviděl. Že bych tu byl brzo? zamračil se a nakrčil čumák. "Ale kdepak, Odine, jsi tu akorát včas," ozvalo se mu vesele u ucha. Celý sebou trhnul ale už věděl, kdo to je. Bílý vlk tam stál a v celé své kráse splýval s okolím. Až při takovém bližším pozorování si Odin všiml, že nedokáže určit jak by asi vlk mohl být starý. Vypadal mladě, ale působil až stařecky benevolentně. Měl z něj divný pocit. "Fajn, už jsem se lek, že tu nebudeš," odpověděl odměřeně. Na nějaké veselení si moc nepotrpěl, přišel sem řešit čistý business. "Ale... copak jsi mi nevěřil? Zjevuju se tady přeci už několik let v kuse!" protáhl bílý vlk lítostivě. Asi se ho to fakt dotklo. Vážně má existenční krizi, odfrkl si pobaveně Odin, načež se mu dostalo Vlčíškova ublíženého pohledu. "Nemám! Náhodou jsem si dost jistý, že existuju, ale spousta zdejších se v tom zdá skeptická. Jak by tobě asi bylo, kdyby si tě nikdo nepamatoval? Nikdo by nevěřil, že jsi opravdový a tvoje činy by byly zapomenuté?" rozohnil se trochu bílý. Odin musel uznat, že to znělo až žalostně. Vlastně mu v té chvíli bylo vlka docela i líto. A dost tomu hrál i ten fakt, že od něj něco chtěl. "Ale já věděl, že bys tu měl být. Náhodou jsem o tobě vyprávěl i svejm děckám," dušoval se před ním. "Říkal jsem jim, že plníš přání. To furt platí, ne?" zvědavě pozvedl obočí. "Och ano. Samozřejmě, že plním přání. I tobě jsem jich už několik splnil. Neříkej, že si přeješ něco dalšího?" Vlčíšek očividně kápl na Odinův zájem. Nevypadal ale už tak ochotně jako vždy. Možná byl vážně uražený, že na něj nikdo nevěřil. "Ne jen tak ledajaké přání! Víš jak jsi mi dal tu svou magii? Je super, ale moc s ní nesvedu. Potřeboval bych, abys mi dal víc síly. Pak budu všude hlásat, že je to tvoje zásluha a víc vlků se o tobě dozví." Odin začal smlouvat v prvním okamžiku, kdy se mu naskytla šance. Bílý vypadal, že nad tím chvíli přemýšlí, než přikývl. "Tak dobře, to zní chytře. Ale važ si té moci, Odine. Ne jen tak někdo může vlastnit mojí magii," odpověděl nakonec překvapivě vážným hlasem. Znělo to skoro jako varování. Ale nad tím už Odin nepřemýšlel, byl spokojený, že dostal to, pro co si přišel.

>> Gejzírové pole (přes Sněžné hory)
***
Objednávka:
3* do vlčíškovy zimní magie
celkem - 75 květin a 75 drahokamů

Vyřízeno

16. Dováděj ve sněhu
<< Řeka Midiam (přes Gejzírová pole)

Od řeky vylezli rovnou na širou pláň, kde nebylo nic krom malých jezírek. Odin tudyma už ale několikrát šel, takže věděl o nebezpečí, která přestavují. "Bacha na tylhe díry, občas z nich vyletí proud horký vody," upozornil vlčata aby náhodou nezkoušela blbosti. Třeba se z těch děr napít nebo tak. Ale to by snad žádného zdravého jedince nenapadlo. Jestli nejsou vypatlaní, pomyslel si. Někdy byl značně skeptický.
Od gejzírů se rychle dostali k horám. Čím blíž byly, tím větší a hrozivější se zdály. Odin se skoro telelil blahem, když dorazil na úpatí kde už bylo pěkných pár čísel sněhu. Dokonce mu to nedalo a do hroud začal nadšeně skákat, jako lovící liška. V několika se taky nezapomněl řádně vyválet a dělat něco jako vlčí andělíčky. V jeho podání to ale vypadalo spíš jako kriminální scéna. Nějaké umělecké cítění mu scházelo. Obecně cítění mu scházelo. To ale neznamenalo, že si nemohl užívat sněhu jako malé vlče. Ostatně neznal stud, bylo mu jedno, co si o něm jeho vlastní vlčata pomyslí. Hlavně že se na chvíli zabavil.
Když měl dost vrtošení se ve sněhu, jeho lehce šílený výraz vystřídal zcela vážný a oklepal se. "Tak teď nás čeká cesta nahoru. Na samotnou nejvyšší horu. A jestli se nepletu - jakože ne - tak na vrcholu bude čekat kouzelnej dědula a splní nám naše přání," zašklebil se spokojeně. "Tak jdem," pobídl vlčata a sám vyrazil vpřed, aby jim trochu prorazil cestu. Být to někdo jiný, nechá ho dřít až na kůži. Ale když byli vlastní...

>> Zubatá hora

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Vlčata se zajímala o magie, což Odina poměrně těšilo. Měl rád moc a doufal, že jeho vlčata budou taky taková. A magie byly opravdu mocné. "O některé jsem si řekl, ale některé přišly samy. To se tady občas děje, je to magická země. Když budeš mít dostatek nadání, určitě se taky začnou objevovat samovolně," odpověděl Yggdrasilovi. Netušil, jestli říká fakta, ta odpověď byla založená jen na jeho zkušenostech a myšlenkách. Rozhodně se považoval za někoho talentovaného, ale vlastně netušil, jestli se i ostatním vlkům objevujou magie jen tak. "Ne, tohle platí jen u Vlčíška. Smrt a Život už si za svý služby něco účtujou, nejsou takový tupci aby rozdávali zadara. Smrt chce blýskavý a drahý kameny, Život zase sbírá kytky. A každá věc, co od nich chcete má svou cenu. Kor u Smrti bych se ujistil, že mám dost našetřeno, nedivil bych se kdyby si brala víc než původně tvrdila," upozornil je ještě. Normální bohové nebyli takoví blázni, aby dřeli jen tak. Všechno mělo svou cenu, tak to prostě bylo. "Kdo za svoje služby nic nechce je hlupák." Kde Odin viděl příležitost vydělat, tam se jí hnedka chytil. Vůbec mu nezáleželo na ostatních, to jenom když měli co nabídnout. A i tak byl vybíravej. "Už tak dlouho ne, až zas přijde čas kdy jste se narodili, tak by jste měli poznat minimálně tu vrozenou magii," odpověděl, když se dcera ptala jak dlouho to potrvá. Sám si nebyl jistý, ale to nevadilo. Až to přijde, tak to přijde. Víc by se tím nezabýval. A i kdyby magie nakonec neobjevili sami, mohli si zajít k těm entitám a o nějaký si říct. Stačilo jen chtít.
Rybolov považoval za dostatečně probraný a když už u toho učení byl, přesunul se k dalšímu tématu. Tohle byl spíš jeho osobní zájem, chtěl, aby byla vlčata co nejvíc otužilá a zvyklá na zimu. Vyzval je k soutěži v otužilosti. Jako první vyměkla dcera, zato Yggdrasil se tvářil dost neoblomně. Ještě chvíli ho tam nechal stát, sám zůstával vedle něj a sledoval, jak si povede. Vypadalo to ale, že by se vlček raději nechal utopit, než aby vylezl ven. "Fajn, to stačí," přikývl po chvíli a vylezl na břeh, kde se ihned oklepal. Byla zima, to cítil i on. A v zimě se nevyplácelo být dlouho mokrý.
"Co takhle... zkrášlit tenhle strom, ať se zahřejem?" zašklebil se kysele a tlapou ukázal na náhodný smrček. Nevěděl co by, ale nechtělo se mu pokračovat na otevřenou pláň, když byl durch. Tady v zákrytu bylo lépe, navíc když budou něco dělat, rychleji uschnou. Sám se dal do práce, jakkoli dementně to mohlo vypadat. Do stromu několikrát uhodil, aby oklepal co nejvíce sněhu. Pak na spodní větve začal aranžovat šišky a jiný blbosti. Dost se u toho snažil běhat a hýbat, aby se zahřál. A přitom se mu v hlavě zrodil plán, jak tohle celé zužitkovat lépe. Předpokládal ale, že tahle část bude vlčata bavit víc. Podobalo se to hraní, který pro ně mělo bejt typický, i když u těch svých nevěděl.
Když byl strom víceméně 'nazdobenej', Odin ustoupil a kriticky se na něj podíval. Tohle nebyla značka, kterou by po sobě chtěl zanechávat. Nesedělo to k němu. "Teď ustupte," nakázal vlčatům. Když byli z dosahu, začal se soustředit. Po chvilce se mu zježila srst a začala trochu elektrizovat. Bylo slyšet malé praskání a probíjení energie. Odin se zamračil a snažil se soustředit víc. Potřeboval se hlavně trefit, jinak by to bylo trapný a hlavně nebezpečný. Praskání zesílelo a po chvilce oblohu pročísl blesk, který uhodil přímo do vrcholu ozdobeného stromu. Netrvalo dlouho a strom začal doutnat, oheň se začal rozšiřovat a zachvilku už bylo kolem hezký teplíčko. Odin se nastavil, aby si vysušil srst a spokojeně se ušklíbl. "Takhle je to lepší."

>> Sněžné velehory (přes Gejzírová pole)

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

"Někdy to výhoda je," přikývl Yggdrasilovi. "Ale musíš bejt dostatečně vypočítavej a chytrej, abys to zužitkoval." Protože ve většině případů to výhoda fakt nebyla. "Entity jsou zdejší bohové. Je tu Smrt, která sídlí na severu v rozpadlé kamenné stavbě a Život, kterej je na jihu v písčitých kopcích. Pak tenhle zimní šáša, za kterym jdem. Myslim že si říká Vlčíšek. A možná je jich i víc, ale s jinejma jsem se zatim nesetkal," odpověděl dceři. "Jo, stačí přijít, hezky poprosit a udělat smutný oči. Taky hlavně nezapomeň přikyvovat na všechno, co ti řekne a ujisti ho, že je fakt opravdovej. Spousta vlků je z něj asi skeptická, tak občas mívá existenční krizi," pokrčil rameny. Poprvý si taky myslel, že je Vlčíšek jen nějakej jouda, co se za boha vydává. Protože dostat nějakou odměnu za prakticky nic, se Odinovi zdálo jako moc dobrej deal. Tak dobrej, že na tom něco smrdělo. Ale nakonec se ukázalo, že je bůh asi fakt trochu na palici a dává ostatním dárky jen tak.
"Některý magie jsem dostal od bohů," přikývl děckám. Začali se docela vyptávat, což nebylo na škodu. Nechtěl bejt zase ten otec, co je nic nikdy nenaučil. Spíš naopak, chtěl je naučit všechno, aby z nich vyrostli tak dokonalí vlci jako byl on. Nehodlal se ale vnucovat, sami se museli chtít učit, aby jim něco mohl předat. Byl spokojený, že jim to konečně docvaklo. "Nějaký se ale objevily jen tak. A vrozená je ta, se kterou jste se narodili. Můžete ji objevit, ale taky nikdy nemusíte. A asi budete mít něco po mně, tohle nevim jak funguje," zamyslel se. Nikdy se nezajímal o dědičnost magie, protože neměl proč. Tak to aspoň zjistí na vlastní kůži po tom, co se vlčatům objeví. "Vlčata ale ve zdejším kraji magie neovládaj, to si musíte trochu povyrůst a pak na to přijdete."
Pak už nastal čas na chvíli sklapnout a dát se do lovu, jelikož přišli k řece. A malá ryba na svačinu nikdy neuškodila. Navíc mohl vlčata něco zase naučit. Sám jim ukázal, jak se to dělá a na břeh vylezl s vítězným pohledem. Nemusel je ani pobízet a už byli ve vodě. Odin však zůstal na břehu sledovat. Nehodlal pomáhat, lov se nejlépe učil vlastním zkoušením. Stylem pokus, omyl. A vypadalo to, že tohle nadání zdědila spíš dcera, než Yggdrasil. Oba ale nakonec něco ulovili. "Vedli jste si dobře," přikývl stroze, ale hrdě. Nečekal, že by oba napoprvé něco chytili, to byl úspěch. Kor rybolov byl poměrně složitější, než normální lovení. "Za odměnu si můžete svůj úlovek sníst." Vlastní žvanec chutnal stejnak líp, než ten co ulovil někdo jinej. "Až budete hotoví, pojďte za mnou do vody. Trochu si potrénujeme otužilost a líp vás to připraví na příští lov," řekl, když dožvejkal svojí rybu a sám se jal napřed do řeky. Došel do místa, kde mu voda dosahovala zhruba do půlky nohou, zase to nehodlal přehánět a máčet se celý. Pak tam ale prostě zůstal stát a čekal na vlčata. "Schválně kdo z vás to vydrží dýl," zašklebil se lehce zlomyslně. Pěstování zdravé rivality bylo přeci v pohodě, ne? A kdyby se on měl zapojit do jejich malé soutěže, byl by samozřejmě jasným vítězem. Na chlad a zimu byl dost zvyklý, stejně tak na ledovou vodu. Dokázal by v ní vydržet i hodiny.

9. Ulov si kapříka
<< Zrcadlové hory (přes Východní hvozd)

Z menších hor slezli, aby se dostali k těm větším. Odin se stejnak občas podivoval nad zdejší stavbou krajiny. Jako by někdo splácal dohromady všechny její typy a hodil je na jednu hromadu. Bylo tu všechno, ale bylo to divně rozložený, od přírody to nedávalo smysl. Možná v tom je taky nějaká magie, pomyslel si. Existovala magie země. Mohla tuhle krajinu vytvořit?
Yggdrasil se ptal na svoje příbuzenstvo, zatímco dcera to nijak nekomentovala. Asi se nezajímala. Odina to ale nežralo, sám se nezajímal. "Když jsem odcházel tak všichni byli ještě docela živí. Ale teď... rodiče už možná chcípli, měli by na to věk. A bratři? Jestli byli co k čemu tak asi ještě žijou. Nebo taky zaklepali bačkorama. Žádnýho jsem od odchodu neviděl, takže minimálně tady nejsou," odpověděl s pokrčením ramen.
Aby se po cestě neunudil k smrti, rozhodl se aspoň povídat o Vlčíškovi. Však za ním sám chtěl, takže by to děcka taky zjistili, až by dorazili. A považoval za lepší nápad připravit je na to dopředu. "Hm, zatim se mi nestalo, že by mi nic nesplnil. Možná jsem dostal něco jiného, než jsem původně chtěl, ale dar je dar. Ono zdejší magický entity jsou dost škrti. Je skoro zázrak, že někdo za svoje služby nic nechce," zamyslel se. Yggdrasil se obával, že nic nedostane, ale nebylo to pravděpodobné. "Využij toho, že seš ještě malý, roztomilý vlče. Starci maj mladý rádi, stačí milej kukuč a pravděpodobně ti něco dá, i kdyby původně nechtěl." Byla to pravda. On to měl horší. Musel přemlouvat a omlouvat a různě se vykrucovat. Bejt vlče bylo většinu času naprd, ale mělo to i svoje výhody. "Magií je spousta, sám všechny neznám. Ale mám magii zimy od toho dědka, jen bych ji chtěl vylepšit. Pak umím vlkům přikazovat, aby dělali co chci. A nejen vlkům! Dost se to hodí i při lovu. Dokážu být taky neviditelný a z nebe šlehat blesky," vyjmenoval, co si tak pamatoval. Většinu těch magií ale příliš neovládal, nebo o nich minimálně nevěděl všechno. Což ho trochu štvalo. "Jo a vrozenou magií dokážu přeměňovat věci na jiné, například kámen na větev nebo tak. A pak mám možná i něco dalšího, ale na to jsem zatim nepřišel," dodal. Magie se objevovaly jaksi samovolně, a i když si u Smrti nebo Života vyžádal konkrétní věci, nikdy nemohl vědět, jestli je fakt dostal. Kor u Smrti, to byla taková proradná mrcha. Ani by se nedivil, kdyby mu za všechny ty blyštivé šutry dala ze srandy něco jinýho.
Dorazili k řece, kterou museli překročit. Odin na ni chvíli koukal, a když už se měl namočit, rozhodl si ulovit malou sváču. Rybám sice neholdoval, ale v zimě nebylo moc na výběr. "Ulovím si rybu. Můžete to zkusit taky, nejdřív se ale koukejte jak," informoval vlčata, aby za ním do vody ještě nelezla. Na lov ryb potřeboval být klid. Přešel zhruba doprostřed řeky, nebyla moc hluboká a měla hodně kamenů, takže to šlo. Všechny tři nohy ho zábly, a byl docela rád, že aspoň ta jedna kovová ne. Stál tam docela dlouho, nehnutě a okem skenoval vodní hladinu před sebou. Když konečně spatřil nějakou rybu plující jeho směrem, na nic nečekal. Prudce po ní chňapnul, skoro celou hlavu ponořil do vody a silně ji stiskl mezi zuby. Málem mu vyklouzla, takže ji držel spíš za ocas. Ale nehodlal pustit. Jakmile ji měl, spěšným krokem se vydal zase na břeh, kde ji odhodil do sněhu a jedním švihnutím kovové tlapy zabil. Nebyl by rád, kdyby zase odhopsala do vody. "Tak," shrnul to jedním slovem a podíval se na vlčata, jestli to taky budou zkoušet. Lovit ještě moc neuměli, co si pamatoval. Byl čas to napravit. Nechtěl, aby zrovna jeho děcka byli nesoběstačný tydýti.

25. Ochutnej padající sněhové vločky
<< Valhalla

Vlčata se nechtěla v úkrytu zdržovat déle a Odinovi to bylo jedno. Přikývl a rovnou vyrazil ven. "No kouzelnej dědek je ve zdejších horách, tam teď pudem," mávl tlapou, aby to vysvětlování Yggdrasilovi ještě zjednodušil. Je nějakej opožděněj? zatvářil se kysele. "Můj domov je daleko na severu, za hranicema týhle země. Tam bychom šli pěknou štreku. A kdo ví, jestli jsou ještě vůbec živí," pokrčil rameny. Od doby co z rodiny odešel už se o ně nezajímal. Neměl žádné informace, že by sem třeba jeho bratři dorazili. Navíc, kolik už by bylo jeho rodičům? Přežít na severu nebylo nic lehkýho, kor pro starý mrzáky. Buďto pošli nebo odešli, pomyslel si. Ale víc ho to nezajímalo, to by se musel jít podívat na vlastní oči a to se mu nechtělo. "Jo, splní. Teda co vim tak od něj můžeš dostat kus žvance, magii nebo tě udělá silnější, rychlejší a tak," vyjmenoval, co tak ze své vlastní zkušenosti pamatoval. Možná uměl i něco jinýho, ale na to Odin zatím nepřišel, protože nic jinýho nikdy ani nechtěl. A to se pravděpodobně nezmění ani tenhle rok. "Ale musíš se mu trochu vtírat do přízně, chápeš. Jako jsem to já dělal s tim smečkovym hnědákem. Trochu mu polichotit, hlavně mu všechno odkývat a trochu poprosit. Slíbit, že s těma věcma naložíš dobře," dodal ještě. Co na tom, že sliby pak nesplnil nebo rovnou lhal? Dědek očividně neviděl, co dělá přes rok, nebo se zas tak nezajímal. Navíc Odin si byl jistý, že uměl dobře přemlouvat. Určitě z toho něco vytříská i tenhle rok.
Když se z nebe začaly líně snášet sněhové vločky, Odinovi to nedalo. Neomaleně vypláznul jazyk a pár jich schramstnul, načež se zašklebil. "Doma bejvaly lepší," postěžoval si rozmrzele. Jestli to bylo zdejším podnebím, nebo něčím jiným, nevěděl. Ale na severu byl sníh prostě chutnější. Navíc se tam normálně jedl, aby se jeden napil, když byly všechny toky zamrzlé. Tady by se žrát sníh docela bál. Kdo ví co s nim ostatní dělali. "Koukejte, támhle na horizontu jsou ty hory kam půjdem," ukázal tlapou, když vylezli na kopeček.

>> Midiam (přes Východní hvozd)

257
17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Jelikož se zase nijak extra nehnal pryč, nachvilku si lehl a koukal z úkrytu ven. Země už se pomalu začínala skrývat pod sněhem a stále přituhovalo. Odin byl nadšený, že je zima zase zpátky. Že všude bude sníh a chlad, a všechno se bude lesknout. Léto ho opravdu nebavilo. Navíc teď pocítil slabý závan nostalgie. Minulou zimu třeba vůbec nečekal, že tuhle bude trávit se svými dětmi. Vlastně nečekal, že vůbec bude mít děti. Život byl někdy prostě divnej. Jedním okem sledoval vločky venku a jedním uchem poslouchal vlčata. "Nevim, to co vždycky?" pokrčil rameny nad otázkou dcery. Byla to hloupá otázka. "Zas tak moc se toho nezmění, a jestli jste aspoň něco zdědili po mně tak vám ty změny ani nebudou tolik vadit," dodal. I když začínal pochybovat, že vůbec něco po něm mají. Nechovali se tak, pomalu tak ani nevypadali. Byl z toho docela zklamaný, když se nad tím zamyslel. Všechno si představoval docela jinak, ale co už. Zklamání, huh. Divná emoce, ušklíbl se a trochu si popolehnul, snad aby to ze sebe oklepal. Chtěl tomu dát ještě šanci, přeci jenom to byla jeho děcka. Tohle je poslední zima. Pak ať táhnou, znovu se zadíval ven. Stejně tou dobou, až tohle krásné období skončí, už budou dost staří a určitě mu zdrhnou. On sám taky od rodičů zdrhnul. "Nebudem tady zůstávat furt, chci do těch hor. Občas se tam zjevuje dědek co plní přání a já po něm něco chci. A taky vám chci ukázat jaký to bylo v místě, kde jsem vyrost," odpověděl na druhý dotaz a na chvíli se zamyslel. "Ale do tohohle úkrytu se můžete vracet, když budete chtít. Je můj, ale dovolim to," řekl povýšenecky. Zas nesměli zapomínat, komu to místo patří. A dal jim vědět, že taky může svůj souhlas kdykoli odvolat.
Po chvíli odpočinku se zvedl a oklepal. Venku bylo stále stejně, a vypadalo to, že se počasí prozatím nebude moc měnit. Měli bychom jít, než přijde něco horšího. Nechtěl v horách chytnout sněhovou bouři nebo tak.

>> Zrcadlové hory (přes Vyhlídku)

256
7. Zavzpomínej na svou první zimu
<< Vyhlídka

Vlčata se klasicky nijak nevyjadřovala. Akorát Yggdrasil mu to odkýval, jako by snad Odin potřeboval jeho svolení nebo co. Jen protočil oko nad tím, jak škrobeně ta odpověď zněla. Úkryt už měl na dohled a v mezičase se snažil používat údajnou magii, kterou snad měl mít. Dokázal s ní nakonec vyloudit pár malých vloček, která vlčata začala chytat do tlamy. Toho si ale nevšiml, spíš se zamračil, jak od magie očekával něco víc. Vypadá to, že bych si měl jít pro reklamaci, ušklíbl se. Jestli pár bídných vloček a chladnější okolí bylo všechno, co to zvládalo, tak to se teda nechal pěkně napálit. Takovej špatnej obchod už dlouho neudělal. Na druhou stranu, bylo to zadara. Kouzelnej dědek za to nic nechtěl, co si Odin pamatoval. Tak možná ne reklamaci, ale za vylepšení by to stálo. Další důvod proč jít do hor. Aspoň tam najde toho prašivce a vyžebrá si víc.
Překvapeně našpicoval uši, když zaslechl otázku. To tady ještě nebylo. Nebo rozhodně ne tak často, aby mu to nepřišlo divný. Přeměřil si Yggdrasila pohledem, ale vlče fascinovaně zíralo na vločky. "To je sníh. Zmrzlá voda. A ještě víc zmrzlá voda je led, na tom se ti budou klouzat nohy, tak bacha," zabručel v odpověď. "Za chvíli bude ten sníh všude, tomu se právě říká zima a střídá se to tak každej rok. Ale ne v místě, kde jsem vyrost já. Tam byla zima furt. A mnohem horší než kdy bude tady," dodal ještě, když už měl šanci kafrat. Jak nad tím tak přemýšlel, ani se na svou první zimu už pořádně nepamatoval. Kolik jich taky prožil, pět? Sedm? Ten čas poslední dobou nějak moc letěl. "Já a moji bratři jsme se narodili za sněhový vánice. Celej úkryt byl zapadanej sněhem, bylo málo žrádla a strašná kosa. Ale jeden si na to zvykne, když v tom vyrůstá," pokrčil rameny a chrlil zbytečné informace, co si tak vybavil. První měsíce života byly pro novorozený vlče na severu trochu peklo. On měl tu výhodu, že rodiče byly alfy, takže jídlo i skvělej úkryt měl. Minimálně v porovnání s ostatními členy smečky. I tak to ale bylo něco, co málo Gallirejských znalo. Všichni jsou tu z cukru, ušklíbl se.
Rychle se protáhl škvírou do úkrytu, aby vevnitř našel... prázdnotu. Přesně jak chtěl. Kolem nebyl cítit žádný známý ani neznámý pach, který by tam předtím nebyl, takže se mu tady v mezičase asi nikdo nezabydlel. To bylo taky dobře, jinak by tomu bídákovi už dávno vyprášil kožich. Trochu v úkrytu poklidil, když už tam vlezl. Vyházel staré hnijící listí a porovnal těch pár kožešin. Nezapomněl se pořádně otřít o stěny a zanechat nějakou svou srst kolem. Aby bylo znát, že tadyto místo není k mání. Ještě trochu označkuju venku a můžem jít, pomyslel si, ale před východem se zarazil. "Chcete se teď prospat, nebo půjdem rovnou? Cesta bude náročná," obeznámil vlčata s nemilým faktem a dal jim na výběr. Jemu to bylo docela jedno, ale nerad by, aby mu tam v horách chcípli. Na druhou stranu... nebyl rodič roku a úplně netušil, co vlčata zvládnou a co ne, proto se jich taky ptal, ať za to rozhodnutí nenese odpovědnost. Kdyby se něco dělo, mohli si za to sami.