Příspěvky uživatele

< návrat zpět

||Loterie 11

Evelyn se zajímala o Odinovy kontroverzní názory, což ho trochu překvapilo, ale rozhodně se nestyděl. "No, třeba jsem se tu jednou potkal s vlčicí, co málem zahučela do propasti. Začal jsem jí pak povídat o smrti a tak, no, moc se na to netvářila," podělil se s jedním svým zážitkem. "Nejspíš z toho měla ještě bobky u zadku a moje popichování jí nedělalo dobře. Koukala na mě jak na magora," zakončil svou krátkou historku tichým uchechtnutím. "Ale vlastně můžu konverzovat o čemkoli. O smrti, životu, vlčicích, vlčatech, lovu... Stačí si vybrat," pohodil hlavou, jakože sežral všechnu moudrost světa a blýskl po Evelyn zubatý úsměv, jestli se něčeho chytne. Nebo třeba překvapí a sama nadhodí nějaké zajímavé téma.
"To je taky možnost," souhlasně pokýval hlavou. Krádež byla bezesporu nejrychlejší a nejméně namáhavá taktika, jak si žrádlo v zimě získat. "Já mám rád výzvy a předstírání nebo lhaní mi taky nevadí. Existuje spousta možností, jak se z povinností vykroutit." Koneckonců, doma mu to taky procházelo, i když tam měl trochu výsadní postavení. "A slušnost? Pche, kdybys viděla ty zmatené výrazy vlků, co si o tobě mysleli jen to nejlepší a nakonec se to ukázalo bejt jenom sprostou lží! Takový věci je strašně zajímavý sledovat," vyprávěl Odin se špetkou nadšení v hlasu. Dodávalo mu to ego, když někoho zvládl bravurně obalamutit a pak sledoval, jak je chudák zmatený, když přijde na Odinovu pravou tvář.
Lavina byla nic moc, ale aspoň měl Odin dobrý pocit, že někoho naučil škodit ve velkém. "Jestli bude nějaký příště," ušklíbl se krátce, ale hlavou pokýval, jakože souhlasí. Pravda byla, že Evelyn už v životě nemusel potkat, že. Její další slova Odina dost znechutila. "Tak to je trapný," řekl a ve tváři se mu zračilo opovržení. "Maj tu magie a ani se je nenaučej ovládat, vrchol trapnosti," nesouhlasně kroutil hlavou. Nejraději by všem takovým vlkům vyprášil kožichy, lemry líný. Jak tragicky musej vypadat zdejší smečky? Raději nad tím ani nechtěl přemýšlet.
I nad Evelyn pokroutil hlavou. "Dost hloupej přístup," ušklíbl se. Dělat věci zbytečně bylo... no, zbytečný. Proč by se jeden namáhal, když vlastně nemusel a nic z toho ve výsledku neměl? Akorát tak chcípne dřív, protože strká tlapky kam nemá, nebo se prostě utahá k smrti. Ve třech zešediví a v pěti vypelichá a pojde. Lepší bylo trochu zapojit mozek a povážit výhody a nevýhody. "Můžem někam trajdat. Nebo jít na tu rvačku," vyzývavě se na šedou podíval. Odinovi to bylo vcelku jedno, co budou dělat. Nebránil se ani žádné špatnosti, naopak, ty byly vítány.

||Loterie 10

"Přesně tak," pokýval souhlasně hlavou, když vlčice konečně pochopila, proč si stojí za tím, že síla je lepší. Pro vlčice to asi bylo jiný, jaká z nich by chtěla bejt nasvalená? Většinou to byly malý křehotinky, co síly moc nepobraly. A vypadalo to tak asi i líp, ne, že ne. Odin by se asi dost leknul, kdyby viděl vlčici stejně statnou, jako byl on sám. To by bylo divný. "To já filozofuju rád, ale nikdy se mnou nikdo nesouhlasí," ušklíbl se na Evelyn. Holt měl moc rozdílné názory od ostatních a rád se babral i ve věcech, co jiným nebyly po chuti. Třeba hnědá hrouda, s tou se bavil o smrti a vypadala, že jí to moc nebere. Přitom Odina by ta konverzace fakt bavila, kdyby ji vlčice ze svý strany taky rozvíjela. No, měla ho za divnýho. "Netušim, jestli takový vlky můžeš v tom případě nazvat kámošema, ale jak je libo. Kecat ti do toho nebudu," pokrčil rameny. Pro každýho mělo to slovo asi jinej význam.
"Tím líp, ne? Můžeš se přidat na zimu, užívat si výhody a pak vzít roha," zazubil se na ni. "Takovej jsem měl plán na letošní zimu, ale nakonec to asi ani není potřeba." Čekal že bez smečky tu bude strádat, ale naopak spíš dost vytěžil. Zesílil, získal nové magie... A ani nějakej hlad zase tak nepociťoval. Nojo, magický maso co padá z nebe, vzpomněl si na dárek od Vlčíše, co sežral Žanetě. Od tý doby se cítil hezky najedený.
Evelyn očividně nepatřila k milovnicím děcek. Odin to nijak nekomentoval, taky vlčata zrovna nemusel. Obzvlášť, když se chovala hloupě nebo zas naopak přechytrale, lezly mu na nervy. "Oukej," odfrkl si lehce na její návrh jména. Beztak věděl, že v dalších pěti minutách takovouhle nepodstatnou věc zapomene. Lavina byla brzo na úpatí, kde zpomalovala, až se nakonec zastavila. Jedinou připomínkou po ní zůstávala ta hromada navaleného sněhu. "Ach, tragédie. Naše Ava měla tak krátkého trvání. Navždy v našich srdcích," řekl přehnaně afektovaným hlasem a setřel si imaginární slzu. Chvíli takhle koukal na tu hroudu sněhu tam dole a pak se zase obrátil k šedivé. "Docela odvážlivci, že se usídlili tady," překvapeně povytáhl obočí nad zmínkou o smečce. "To bychom ale museli pořádně zapracovat, aby ta lavina k něčemu byla. Navíc zdejší vlci proti tomu můžou jít magiema, možná by to byla zbytečná práce," zauvažoval nad tím návrhem trochu reálněji. "Hmm, a jestli chceš, v létě si v horách vystačíš i s kamením. To asi taky pěkně bolí, když někoho sejmeš šutrem. Ale pravda, že na laviny to nemá," navrhl Evelyn proveditelnou alternativu. Sám ale kameny na nikoho ještě neházel, takže netušil, jestli by to byla stejná zábava jako se sněhem.

||Loterie 9

Evelyn měla trochu odlišné názory, co se lovu a vlastností týkalo. Odin se ošil, její názory vůbec nesdílel a nelíbilo se mu, že jde proti němu. "Ale tak rád si dopřávám. Vysoká je vždycky lepší nej nějakej vyžvejklej zajíc," ušklíbl se. Jasně, maso bylo maso, ale byl to dobrej bonus, když mu ještě chutnalo, žejo. "A kamarádi... jsou k ničemu?" povytáhl obočí. Nikdy žádný neměl a nescházeli mu, takže ani netušil, k čemu byly tyhle vztahy dobrý. S Evelyn se možná bavil a měl na ni dobrý názor, ale za kamarádku ji rozhodně nepovažoval. "Navíc, jak vlastně takovýho kamaráda poznáš? U vlků prostě nikdy nevíš, kdy jim třeba přeskočí a bodnou ti kudlu do zad. Je lepší spoléhat na sebe," řekl pak věcně.
Překvapilo ho, když se šedá přiznala, že je na tom u smeček podobně. Podle Odina tedy zatím nevypadala moc problémově. Tedy, jeho morální kompas byl někde jinde, pravda, že vlčice co je nadšená z lavin asi nebude úplně týmový hráč. "To mě překvapuje. Vypadáš jako někdo, kdo se dokáže přisrat všude," ušklíbl se pobaveně. Bral sebe samotného jako příklad, nebyl žádný vlkumil a většinou ho bavilo ostatní jen štvát. S Evelyn si ale dokázal povídat jako se sobě rovným, v rámci možností. Možná za to mohla ta dobrá nálada, možná měla vlčice nějaký šarm.
Pak už se dali do spouštění té laviny. Odin srazil dolů svoje sněhové koule a Evelyn se přidala. Sníh se hezky kutálel dolů a zanedlouho s sebou začal strhávat tu nejčerstvější vrstvu, která se ještě nestihla pořádně usadit. Nebyl to žádný velký poprask, ale kdyby něco takového vyvolali výš, určitě by lavina nabrala na mnohem větší síle. "Pojmenovat?" Odin se pobaveně zasmál. Jeho smích nebyl nijak hezký, ale šel krásně od srdíčka. Tohle slyšel poprvé, pojmenovávat lavinu. Nikdy ho něco takového nenapadlo. "Mluvíš jako by to bylo tvoje děcko, ale budiž." zašklebil se, stále pobavený. "Nějakej návrh? Přes jména moc nejsem." I když si vymýšlel aliasy, plácl většinou první věc, co ho napadla. Stejně měli někteří zdejší tak divný jména, že to bylo jedno.

||Loterie 8

Evelyn byla nějaká šťastná, že tu běhá víc vlků s křídlama. Odinovi byli teda ostatní slepci docela ukradení a představu gangu bral spíš s rezervou, z legrace. Určitě by bylo zajímavé něco takového založit, ale zase k čemu? Nebyli na tom zas tak zle, aby potřebovali nějakou vzájemnou pomoc nebo jiný blbosti. Minimálně Odin jen s jedním okem zase tolik problémů neměl. "Tak až to založíme, můžem zkusit," ušklíbl se, ale pochyboval, že někdy v brzké době narazí na vlka bez oka. A i okřídlení tu asi nebyli zase taková klasika, jak to vypadalo. Odin měl prostě jen štěstí že náhodou narazil na dvě vlčice s křídly zasebou.
Na její další poznámku záporně zavrtěl hlavou. "Nesouhlasím. Já radši preferuju sílu," řekl docela rozhodným tónem. Jistě, mrštnost se taky hodila, ale síla byla v Odinových očích větší výhodou. "Zase když jsi rychlý, ale chcípák, větší kořist stejně sám neulovíš, protože nemáš sílu ji skolit." A Odin se nerad spoléhal na ostatní. I jako tulák si potravu raději sháněl sám, než aby se třeba domluvil s nějakou skupinou dalších tuláků.
"Ujde to," pokrčil rameny na poznámku o výměně. Mohl dopadnout hůř, ale i líp, nakonec to pro něj skončilo asi nějakou zlatou střední cestou. Na druhou stranu rvačky pro něj v té době byly téměř na denním pořádku, takže by jeden čekal, že takové zranění mu protivník neuštědří. "Ne, bylo to v mé rodné smečce daleko na severu. Odešel jsem a od té doby se toulám," vysvětlil jak se věci měly. "Moc mě tam nemuseli," ušklíbl se nad tím očividným faktem. Nikdy neměl kamarády nebo někoho, kdo by ho měl ze srdce rád. A když nad tím uvažoval, ani mu to nebylo líto nebo tak. Nezažil to, takže neměl po čem toužit. Zatím si vystačil s tím, co měl.
Po nějaké chvíli měli dokoulen dostatek koulí, které mohli svrhnout ze svahu. Odin si ty svoje hezky seřadil na hraně svahu a Evelyn udělala to samé. "Asi je hloupost tu na někoho čekat. Neřekl bych, že se tu ještě někdo dobrovolně zdržuje," rozhlédl se kolem, ale všude bylo jen bílo. Nikde známky jiného života. "Všichni jsou tu zhýčkaní teplem, mi přijde," ušklíbl se. Vlčíš byl podle všeho populární, ale to byl asi jedinej důvod, proč vůbec do hor vlci lezli. Škoda, rozhodně o dost přicházeli. "Tak, jdem na to!" vyštěkl a s ďábelským výrazem na tváři silně strčil do jedné koule. A pak další, a další. Valily se jedna za druhou a nabalovaly na sebe okolní sníh. Odin spokojeně mlaskl, zatím to vypadalo slibně.

||Loterie 7

Bohužel, Evelyn halucinace neovládala. Na druhou stranu to bylo asi dobře, o jednu hrozbu míň, když se budou prát. Navíc halucinace zněly dost zákeřně. Odin se i trochu divil, že mu to ten dobrák tak ochotně dal, když znal jeho povahu a tak. Pravda, že za něco neužitečného by asi ani nebyl vděčný a šel by si klidně i stěžovat a přemlouvat ho k jiné magii. "Iluze? Zní to dost podobně, třeba by mohly mít něco společného," pokýval hlavou a rovnou si zapamatoval, že k iluzím patří fialová barva očí. Říkali mu, že většina vlků má oči podle svých vrozených magií. Zbytek měl obyčejné zlaté.
Evelyn se o magiích docela rozmluvila. Asi byla taky nadšenec. Odin bedlivě poslouchal a všechny důležité informace si snažil nacpat do mozku. Mohly se hodit i někdy do budoucna. Vždycky bylo fajn se přiučit něco nového. "Ach taak. No, byl bych nerad, kdybys nás sejmula žhnoucí koulí," uchechtl se při té představě. To by asi způsobila pěknou katastrofu. I když, kdo ví jestli by ta magie dokázala něco takového natropit. Prozatím asi bylo lepší to nepokoušet, i když Odinovi by to zase tolik nevadilo. Rád by sledoval svět v chaosu, i kdyby to znamenalo, že v něm měl zmizet taky. "Takže počasí umí zařídit i blesky, to zní zajímavě. Myslel jsem že to bude spíš něco jako odehnání mráčků a tak," prohlásil lehce zamyšleně. Neznělo to jako síla k zahození, ale věřil, že se pro něj najdou i magie, které užije lépe. Dle Evelyn bylo složité počasí ovládat.
"Ach to je docela škoda, ne? U jezera jsem potkal vlčici s velkými křídly na zádech. Ta určitě lítat dokáže," sdělil a hlavou pohodil směrem, kde se to jezero nacházelo, aby věděla, kde svou spolukřídelnici hledat. "Taky si můžete založit nějakej klubík," mrknul pak na Evelyn. Když ona ho házela do jednoho pytle s bezokejma, on mohl taky. "Takže jsi spíš přes rychlost než přes sílu, co?" povytáhl obočí a chytil se důležité informace. On byl docela opakem, rychlostí a obratností zase tak neoplýval, i když nebyl úplný slon v porcelánu.
Evelyn velmi zajímalo Odinovo chybějící oko. A vlastně neviděl nic špatného na tom, trošku povyprávět o své historii. Za nic se nestyděl a ničeho nelitoval, tak proč by měl cokoliv tajit? "Nemám ho už tak... dva, tři roky? Byl jsem skoro ještě vlče, když jsem o něj přišel. Porval jsem se s nějakým kappou nebo omegou ve smečce a jelikož byl slabej jak párátko a na mě neměl, šel mi po ksichtu. Bídák jeden," Odin si odplivl znechucením nad oním vlkem. "Porazil jsem ho a vyhnal ze smečky, ale zaplatil jsem okem," dodal pak už o něco mírněji. Vlkovi to nevyčítal, ale byl znechucen jeho drzostí. Odin byl v té době ve smečce vysoko postavený a nikdo si k němu nic takového nedovoloval, i když měl šanci. Až na tohohle. Ještě, že mu pak i přes zranění vyprášil kožich, jinak by jeho pracně vybudovaná pověst schytala těžkou ránu.
Spouštění laviny se jevilo jako větší zábava. A že Odin si chtěl nějakou užít, šel do toho a Evelyn pořádně poučil, jak se to dělá. Při zmínce o sněhulácích se jen zašklebil a nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Nah, to je moc velká nuda. Leda bychom zvládli nějakýho obzvlášť nechutnýho, kterej by tu strašil pocestný místo nás," uchechtl se. Sněhuláci ho nebavili, neměli moc využití a vlk se přitom jenom vymáchal ve sněhu a lopotil s koulením. A ve výsledku z toho nic neměl, když sněhulák stejně po zimě roztál. Odin místo toho raději používal koule k lavinám, to byla alespoň sranda pozorovat. Když se mu ta jeho zdála už dost velká, dal se dělat ještě pár menších, které shodí s ní. Evelyn snad taky něčím přispěje.

||Loterie 6

Evelyn byla zvědavá na Odinovy magie. Arogantně pohodil hlavou, hned se cítil líp, když se mohl chvástat. "Povídal, že mi dá halucinace. Zajímalo by mě, jak to vlastně funguje. Neovládáš to třeba?" obrátil se na šedivou. Očividně tu byla dýl. I její vzhled o tom vypovídal. Na kožichu měla nějaké modré čmáranice a na nohou křidýlka. Vzhledem k tomu, že Odin před příchodem na horu potkal vlčici s křídly na zádech, už ho to ani nevyvádělo z míry. Stejnak byl ale zvědavý. "A co vlastně ty a magie? Ovládáš něco spešl? Jak fungujou ty tvý mutace, můžeš tim lítat?" zajímal se a po očku sledoval ta křídla. Byly na docela divném místě a Odina zajímalo, jak je vlčice ovládá. "Kde se k takovejm věcem vůbec dá přijít?" povytáhl obočí. Bylo to přírodní, jakože to tu bylo tak magický, že vlci začínali mutovat, nebo to byl nějakej divnej dar od bohů? Evelyn se pak ještě podělila, že umí kousky s počasím. Odin se podíval na oblohu a pak zase na vlčici. "Tak když je ti zima, proč si to slunce nepřivoláš?" uchechtl se lehce. Místo, aby zapojila mozek tak tu poskakovala jak na pérkách, aby se vůbec zahřála.
Dalším zajímavým tématem se pro vlčici stalo Odinovo chybějící oko. Pokrčil rameny, když se ho ptala na to, jak vidí. "Časem si na to zvykneš. Když jsi napravo tak tě sice nevidím, ale furt tě slyším. Musím si to vynahradit jinými smysly," vysvětlil. Nebylo to tak složité, jak si jeden zvykl. Začátky byly ale nepříjemné, to ano. Často do něčeho vrážel nebo zakopával a tak. Také mu to nebylo zase tak příjemné, když vlčice stála po jeho pravém boku a on ji neviděl. Trochu pootočil hlavu, jen aby ji přistihl se šklebícím ksichtem. Sám si odfrkl a taky na ni udělal jeden nepěkný obličej. Jiné neuměl.
Odina upřímně překvapilo, že Evelyn by ráda udělala lavinu. Každý normální vlk by se ho od toho spíš snažil odradit nebo ho odsuzoval. Byla to příjemná změna. "Fajn. Důležitý je z kopce shodit něco těžkýho. Čím víc těžký a čím víc toho je, tím lepší lavina," začal poučným hlasem. Rozhlédl se kolem sebe, ale nic takového nespatřil. "No, budeme si asi muset vyrobit nějaké koule ze sněhu, nic jiného tu není." Laviny byly vlastně jen o shazování věcí z kopce. Někdy stačil malý kamínek nebo sněhová kulička, někdy se sníh nehnul, ani když z kopce shazoval balvany. "Pak už je to o štěstí, jestli se to chytne nebo ne," pokrčil rameny a sám se dal do koulení nějaké pěkné hromady sněhu.

||Loterie 5

Vlčice přijala návrh přátelského souboje a Odin se zaradoval. Sice tvrdila, že mu nakope zadek, ale tomu nevěřil. Jen si povýšeně odfrkl. "To určitě. Magie ale zapojit můžem. Teď jsem dostal od jednoho bílýho blázna novou, rád bych ji vyzkoušel," souhlasil. Netušil sice, jak zkušená Evelyn je, v ovládání magií, ale doufal, že jí taky pořádně zatopí pod kotlem. I kdyby ho nakonec přeprala, nemohl se dát bez pořádného souboje.
Když zmínila dalšího vlka, co prej neměl oko, Odin se ze zvědavosti zeptal na víc. Evelyn očividně neměla problém mluvit o ostatních a byla dost sdílná, což se mu hodilo. "Jestli levý, tak to se skvěle doplňujem," poznamenal ironicky. Jemu chybělo pravé, tomu kámošovi levé. "Dohromady vidíme jako zdravej vlk." Další popis, který se mu dostal nebyl nic moc, ale i tak ho ocenil. Vlk byl prej velkej a taky bručoun. Odin tedy netušil, jestli by si s vlkem sednul, když to vypadalo, že má povahu, a dokonce i vzhled, velmi podobný jemu samotnému. Sám se měl rád, ale potkat někoho stejného, spíš mu jde po krku. Odin mohl být jen jeden, že.
Byl trošku překvapený, když Evelyn uznale řekla, že byl jako malý super. "To jsi jedna z mála, kdo si to myslí," ušklíbl se krátce. Jeho rodina ho akceptovala. Bratři se občas bavili s ním, ale později přestali, protože je jen zatahoval do dalších a dalších problémů. A ve smečce ho tuplem neměli rádi. I kdyby neshazoval laviny na chudé kolemjdoucí. "Záleží jestli chceš velkej poprask, nebo malej. Čím výš, tím větší lavina může bejt," vysvětlil a podíval se zase zpátky na horu. Popravdě se mu do kopce zase nechtělo, ale zase snažit se udělat něco pořádnýho v tomhle místě už moc nemělo cenu. Byli skoro na úpatí hory.

||Loterie 4

Odinovi se nová společnost zamlouvala asi zatím nejvíce, z vlků co tu potkal. Evelyn vypadala jako skvělý volnomyšlenkář, co má morální zásady taky někde u zádele. Tedy, zatím se tak jevila. Odin se proto uvolil trávit s ní víc času, než říct jen nějaké čau a jít si po svých. Kdo ví, mohla by z toho vzejít nějaká dobrá zábava. Jak se ukázalo, na nebezpeční nemyslela, ale zachránila to tím přístupem, že co bude, s tím se popere. Odin souhlasně pokýval hlavou, jelikož takový přístup zastával taky. Vlčice by u něho klesla, kdyby si nebezpečí uvědomila, ale začala se pak strachovat nebo by svého jednání pak litovala. To se nestalo a Odin byl s její odpovědí spokojen. "Sranda říkáš? Tak co to nezkusit, někde ve vhodnějším prostředí?" navrhl a natěšeně máchl ocasem. Měl raději souboje na život a na smrt, ale takové 'přátelské' hašteření také nemuselo být na škodu. Však se chtěl trochu protáhnout a vyzkoušet nové schopnosti, mohl to brát jako pohodový trénink.
Evelyn pak zmínila, že zná ještě jiného bezokého mrzáka. Odin jen povytáhl obočí, nemít oko nebylo nic tak běžného, ale zase ani nic speciálního. "Fakt jo? Tak to ho musim někdy potkat a založit nějakej spolek handicapovanejch. Taky nemá pravý, nebo levý?" Ne že by ho cizí vlk zajímal, ale informace se vždycky šikly. Navíc když tvrdila, že by jí skočil po krku. Až Odin potká nějakýho slepejše, bude alespoň vědět co od něj čekat.
Šedá navrhla procházku a Odin po krátkém rozmyšlení souhlasil. Pak si z ní začal dělat srandu, že je jí zima. Našpicoval uši, když řekla slovo lavina. "To můžem! Dělal jsem to jako malej. Jednou to sejmulo nějakej párek tuláků," ušklíbl se nad tou vzpomínkou. "Teda možná víckrát, ale slyšel jsem křicet jenom tyhle," dodal pak. Kdo ví, co všechno pod jeho lavinami skončilo. Tenkrát doma to byla jeho oblíbená zábava. "Odin," odpověděl na otázku jména. Sám od sebe se moc nepředstavoval, když to nepovažoval za důležité.

||Loterie 3

"Jo takhle," pokýval hlavou. "Takže nerada děláš, co ti říkaj ostatní?" Odin na tradicích tedy neviděl nic špatného, na druhou stranu, když by se mu nelíbily, taky by je nedodržoval. Dělal věci ve vlastní prospěch. Co by se sral s něčím, co mu bude k ničemu? A šedivá vypadala taky jako taková rebelka, co moc cizí rozkazy nemusela. Na její další slova také souhlasně pokýval hlavou. "Říkal jsem si. Rozhodně by to byl zajímavý způsob, jak se s někým seznamovat," rýpnul si trochu. "Nemyslelas třeba na to, že budu nabručenej a když mě vyděsíš, skočim ti po krku? Máš docela štěstí, že nejsem," dodal lehce varovně. On sám měl nebezpečí rád a s touhle možností by rozhodně počítal, kdyby se rozhodl vlky takhle děsit. Vlčice se ale zatím jevila docela, jak to říct, rozjíveně? Odin chtěl vědět, jestli si nebezpečí uvědomovala, nebo byla vážně tupá.
Trochu se divil, že šedivka měla tolik energie na rozdávání. Furt kolem poskakovala, nebo se prostě nějak hejbala. S dalšími slovy Odinovi došlo proč a posměšně se na ni zakřenil. "Ale, chuděrce je ziminka," zašišlal rádoby lítostivým hlasem, jako by utěšoval vlče. Z jeho výrazu ale bylo znát, že se vlčici spíš posmívá, než aby mu bylo jejího stavu líto. Neměl ale co na práci, takže nabídku k procházce neodmítl. "Tak jdem, šup, šup. Kopni do vrtule, ať je ti na tom sluníčku ještě teplejc," ušklíbl se směrem k obloze, kde rozhodně žádné slunko nesvítilo. Bylo ošklivě zataženo a Odin odhadoval, že brzo bude zase sněžit. Svižným krokem se rozešel směrem z hor. Sníh byl sice fajn, ale brodit se v něm po břicho taky nebylo něco, co by nutně potřeboval dělat, když se v nížinách mohl brodit jen do půl nohou. "To jsi z jihu, že máš se zimou takovej problém?" zeptal se vlčice, aby řeč nestála.

||Loterie 2

Nepozornost se nevyplácí. Silně se nevyplácí. Ovšem pro koho to bylo horší? Vylekaného Odina nebo energickou šedivku? Jelikož Odin byl hodně zabraný do svých myšlenek, nedával moc pozor na své okolí, což by dělal normálně. Dobrá nálada mu ale asi ubrala pár mozkových buněk a pomalu ho vracela inteligencí někam za opice. No, co se stalo, stalo se. Když na něj šedivá vystřelila ze závěje, Odin ji okamžitě registroval a stihl si přitom i sám sobě zanadávat, že nekouká kolem sebe. Reagoval ale pohotově na to, co považoval za útok. Vlčice do něj pouze stačila drcnout, než uskočil, celý se zježil a tiše zavrčel. Jednou za život mám dobrou náladu a hned mi to jdou zkazit, tssk, pomyslel si. Byla to snad nějaká karma za hamižnost? Nebo za to, že chtěl svý magie zkoušet na nevinnejch pocestnejch?
Jak se ale ukázalo, útok se nekonal. Asi. Vlčice si z něj prostě chtěla vystřelit, což Odin po jejích dalších slovech pochopil. Celý se oklepal, aby ze sebe shodil vločky i naježení a uklidnil se. Vůči šedivce ale zůstával obezřetný, protože to mohla být jen nějaká taktika. Mohla jen vyčkávat na další chvíli, kdy poleví v pozornosti. Taky ho dost uklidnila ta lichotka, kterou vypálila z tlamy, co ji otevřela, takže si svoje mínusový body částečně smázla. Nebejt tak dobře naladěnej, Odin by jí po tomhle snad i skočil po krku. "Nelek. Ani trochu," pohodil arogantně hlavou a vůbec se necejtil zahanbeně, že tak okatě zastíral pravdu. Lekl se. Ale jen trošičku. Maličko. Byl přeci 'kus vlka', ti se jen tak něčeho nezalekli... "To je nějaká zdejší zimní tradice, děsit vlky v závějích?" pozvedl pak obočí v otázce. Jestli jo, taky to musel někdy zkusit. Vypadalo to spíše jako vlčecí zábava, ale Odinovi bylo vlastně jedno, jestli se bude chovat na svůj věk, jako vlče, nebo jako dšdek. Uměl všechno, a přizpůsobil se tomu, co situace žádala.

<< Zubatá hora
||Loterie 1

Odin si to spokojeně šlapkal dolů. Takhle dobrou náladu neměl už... no, možná snad nikdy? Nebo kdysi dávno ještě jako vlče, kdy se ještě dokázal radovat nad každou blbostí. Časem ho to nějak přešlo, zjistil, že život je vlastně strašně nudný a jednotvárný a pociťoval potřebu si ho nějak obzvláštnit. Vlastně jsem docela bručoun, na svůj věk, zašklebil se lehce znechuceně. Ještě nechtěl být zapšklý jako nějaký dědek, na to měl čas. Ale zábavu v tomhle světě hledal těžko. Potřeboval poznávat zajímavé vlky nebo kraje, aby se nenudil. Doufal, že tady se něco změní, ale zatím z toho měl takové všelijaké pocity. Něco bylo fajn, něco méně fajn. Zakroutil hlavou. Takový byl asi život, což. Důležité teď bylo užít si té nálady a energie, dokud se ho držela.
Co ho těšilo nejvíce byly určitě nové poznatky o magii, které od Vlčicha získal. Takže ovládám předměty a příkaz. A nově i halucinace. Měl bych to jít na někom vyzkoušet? v hlavě se mu rodil docela dobrý plán. Rád by věděl, do jaké míry ty magie dokáže ovládat a co vlastně způsobují. Dalo se to jasně odvodit od názvu, ale chtěl to vidět na živo. Přeci jen, pak by se mu to mohlo hodit v boji a bylo by fajn o své magii předem něco znát a ne ji použít naslepo.
Zatím, co přemýšlel, nějak intuitivně se držel jedné vyšlapanější cestičky. Vypadalo to, že Vlčíš tady byl fakt populární a všichni za nim přes zimu lezli. No taky aby ne, když dával věci zadara. A že to byly fakt dobrý a užitečný věci. Příští rok sem musim zas, jestli tu náhodou nebude, usmyslel si Odin a spokojeně máchl ocasem. To by si nechal líbit, aby mu bílej každoročně nadělil nějakou magii nebo ho udělal silnějším. A ve svém přemýšlení si Odin ani nevšiml, že na cestě není sám.

Odin se pomalu, ale jistě přibližoval k nejvyšší hoře v širém okolí. Čím blíž byl, tím méně se mu tam chtělo plahočit, ale odhodlání potkat jednoho z bohů bylo silnější. Ber to jako ten trénink, připomněl si a dodal si trochu elánu. Překvapivě se po tom dobrodružství v norách cítil nějak silnější. I ta kýta mu dodala dost energie, že měl na rozdávání. A vůbec neměl hlad, i když cestou cestu do hor zmákl dost svižně a určitě už nějaké ty kalorie spálil. Magický žrádlo, to bych si nechal líbit častěji, ušklíbl se spokojeně. A vůbec netušil, že ani nebylo určeno jemu. Však jak to měl chudák čmuchat, když kolem nebylo nic, co by tomu napovídalo?
Tlapy se mu bořily do hustého sněhu, byl sotva v polovině vrcholku a už byl zadýchaný jako by mu bylo dvanáct a měl jednu nohu v hrobě. Nezbylo mu nic než si na chvilku oddechnout. Ne ale na dlouho. Moc dobře věděl, že zastavit se v takovém počasí a na takovém místě by nevěstilo nic dobrého. Sice nebyl nemohoucí, ale nechtěl riskovat, že by ho přemohla únava a on někde odpadl do sněhu. Zamrzl bych tu a na jaře třeba zas roztál, prolétlo mu hlavou. Hned si představil absurditu té situace, kdy nějaký nešťastník najde vlka v kostce ledu a sněhu a bude čekat až roztaje. Přesto, že to byla představa o smrti, tím víc, jeho vlastní, Odinovi přišla docela komická. Až se lehce uchechtnul. Ale nechtěl tak zemřít, to ne. Raději si představoval, že jeho konce bude hrdinský. Nebo antihrdinský, to už bylo jedno... Prostě jen nechtěl být tak lehce zapomenut a chtěl odejít s pořádným ‘boom’ efektem, ať už špatným či dobrým. Taky ale doufal, že bude ještě žít pěknou řádku let.
Po krátkém oddechu se tedy vydal dál. Chvilku mu trvalo zase rozproudit krev v žilách a zahřát se, jak po krátké chvíli úplně ztuhnul. Pak se ale zase přizpůsobil a další pohyb mu nedělal problémy. Úplně cítil, jak mu stahují svaly a jak se jeho tělo namáhá. Nebyl to vůbec příjemný pocit, to ne, ale Odin věděl, že pro to, aby byl silnější musí sám něco udělat. Nemohl se jen tak válet a čekat až na něj někdo svalí dobrou fyzickou kondici z nebe. Takhle život bohužel nefungoval. Nebo minimálně ne jeho dosavadní život.
Nakonec se vyškrábal až do míst, které považoval za vrcholek. Byla to pěkná makačka a tady nahoře bylo počasí na nic, takže moc neviděl, kde se nachází. Asi bude zas sněžit, došlo mu, když viděl jak se kolem hýří mraky a fouká silný vítr. Jistě, něco bylo způsobeno nadmořskou výškou, ale u tak velké hory by předpokládal, že na vrcholku bude azuro. Měl by se dostat až nad mraky. “Že bych ještě nebyl na místě?” podivil se lehce. Jak zapeklitě vysoká ta hora musela bejt? “Jsi na místě, pokud jsi přišel hledat mě,” ozval se náhle hlas. Odin sebou trochu cuknul, protože nečekal, že by tu byl ještě někdo. Když se rozhlédl, nikoho ale neviděl. “Kde seš. Co seš zač?!” zamračil se a lehce naježil. Lekačky neměl rád. A šprýmy taky ne, když byly určeny na jeho osobu.
“Nemusíš se hned čertit. Jsem ten, koho hledáš, Odine. Vlčíšek. Duch zimy, Vánoc a pohody. Plním přání,” představil se hlas a před Odinem se pomalu zjevil bílý vlk. Tedy, ne že by se fakt zjevil, jen byl tak bílý, že splýval s okolím. A přes sněhové vločky bylo obtížné si ho všimnout, obzvlášť, pokud jste měli jen jedno oko. “Plníš přání? Je to fakt pravda?” Odin nebyl vůbec důvěřivý. Ani vůči údajnému bohovi. Stále nemohl odepsat tu možnost, že tohle byl jen nějakej bílej magor, co taky někde slyšel že tady nahoře žije bůh a šel se za něj vydávat, aby si mohl z ostatních střílet. “Samozřejmě, proč bych ti lhal?” zamračil se krátce Vlčíšek. “Mám ale dva seznamy. Nejdřív vlky, kteří byli hodní, ti ode mě rozhodně můžou čekat nějaký pěkný dáreček. Pak jsou tu ale vlci, kteří byli přes rok zlobiví. U těch si musím to plnění přání trochu rozmyslet,” pronesl bílý a vážně se zadíval na Odina. Ten už jasně tušil, že bude spadat spíš do té druhé kategorie. I když, co dorazil sem, byl docela mírný. Tu a tam nějaký žert nebo urážka na cizí účet. Skoro se popral jen jednou, a nakonec toho bídáka taky nechal jít. Sakra já snad nějak změknul, zašklebil se lehce. Možná to bylo tím, že už se necítil tak silný jako dřív. Ale kdysi mu i tenhle aspekt byl ukradený a pouštěl se do rvaček, které neměl šanci vyhrát. Kam se ztratila tahle vášnivá nerozvážnost?
“Ty, Odine, patříš do druhé skupiny. Možná jsi nikoho přímo nezranil, ale i slova mohou ostatním dost ublížit. Navíc, ty černé myšlenky, co se ti často honí hlavou, tsk,” Vlčíšek nesouhlasně zakroutil hlavou, “Odvést bezbranné vlče na nebezpečné místo a ponechat ho osudu? Shrábnout celý poklad pro sebe, i když jsi se k němu dostal díky spolupráci s osatními? To se mi vůbec nelíbí.” Odin jen poslouchal a nevěděl coby. Jen pokrčil rameny, co měl tak vlkovi odpovědět? Očividně mu Vlčíš viděl do hlavy, takže měl jasný přehled o tom, co si Odin myslí, a že ho jeho chování vůbec nemrzí. “A ještě jsi si přivlastnil dárek, který ti nepatřil,” dodal bílý a Odin na něj zmateně pohlédl. Jaký dárek? Žádný si nepřivlastnil. “Co to plácáš?” pozvedl obočí nechápavě. Nic přeci nedostal. “Ta kýta, kterou jsi našel před norami nebyla určena tobě, nýbrž jedné z vlčic, které jsi tam potkal.” Aha, hehee, Odinovi náhle došlo, co Vlčíšek myslel a na tváři se mu rozehrál radostný úsměv. Takže sežral Žanetě nebo Jiskře dárek? No to byly ale skvělé zprávy! Hned se cítil ještě radostněji než doposud. Vlčíšek jako ho viděl, měl chuť se plácnout do čela. “A ještě z toho máš radost...”
Tak tam chvíli seděli. Odin dával vlkovi čas se rozhodnout, jestli mu přání splní nebo ne. Měl tak nějak dobrou náladu, že to z něj ani nechtěl mermomocí vymámit, prostě by se spokojil i s odmítnutím. Bílý vlk si však nakonec povzdechl. “Nuže dobrá, protentokrát na tebe nebudu tak přísný. Mám tu i jiné adepty ze seznamu zlobivců, kteří by zasloužili trest víc, než ty. A nakonec i nad nimi jsem se slitoval. Povídej, co by sis tedy přál?” Odin radostně máchl ocasem a krátce se zamyslel. Co by bylo nejlepší? Momentálně byl v dost sužující situaci, kdy si připadal jako slabko. Takže chtěl zesílit. “Přál bych si být silnější-” Ani nestačil dopovědět, když Vlčíšek máchl tlapkou aby ho umlčel. “Ano, ano, já vím. Však s tím už jsem ti trochu pomohl, nemyslíš? Jakto, že jsi horu zdolal tak rychle a ani ses moc nevyčerpal? Nic jiného krom síly si opravdu nepřeješ?” otázal se ho znovu. Odin byl překvapený, že už malý dáreček od vlka obdržel. Opravdu si připadal trochu lépe, když lezl sem nahoru. Jako by se mu ztracená kondička navracela. Takže je to pravda, fakt plní přání a fakt jsem zesílil. To byly dobré zprávy. Jestli tady každou zimu dostávali vlci tak cenné dárky, tak to byla fakt pecka. Odinovi se už vůbec nechtělo cestovat někam dál, prostě by to zakempil v Gallirei a těšil se ze všeho, co může magická země nabídnout. No v nejbližší době určitě nikam odcházet nebudu, rozhodl se nadobro.
Pak své myšlenky přesunul zpět k tomu přání. Když ne síla, tak přeci magie. “Rád bych nějakou magii, ale nemám v nich moc přehled. Ani netuším, co vlastně ovládám,” tlapou se podrbal za uchem, nechtěl vůbec přiznávat, že je z toho zmatený, ale nebylo nazbyt. “Tvoje vrozená magie jsou předměty, vlastně pohybování s věcmi. Pak ovládáš ještě jednu, příkaz. Užití si můžeš odvodit od názvu. No, a já bych pro tebe měl jednu, která se k příkazu docela hodí. Halucinace. Líbila by se ti?” Odin pěkně špicoval uši a důkladně poslouchal, co mu bílý vlk sděloval. Takže ovládal rovnou dvě magie! O příkazu neměl ani tušení, ale zdálo se to jako pecková síla. A ty halucinace, co mu Vlčíšek nabízel? “Beru všema deseti,” pokývl hlavou. Znělo to jako vysněnej deal. Jen si řekne a tenhle nýmand mu to dá. A Odin ani nemusel nic dělat! Byl z toho sakra veselej. “Máš to mít,” odpověděl mu Vlčíškův hlas. Vlk samotný se mezitím zase ztratil někde ve sněhu. “Tak dík!” houkl Odin do prázdna a zas začal horu slézat. Co by se tam zdržoval déle, než bylo třeba. Počasí na nic a to, pro co přišel už dostal.

>> Sněžné hory

<< Jedlový pás (přes Ragarské pohoří)

Odin se od sídla Smrti opravdu dostal do hor. Nebyly to ale ty, do kterých mířil. Ty byly mnohem strmější a monumentálnější. Vylezl na jeden větší kopec a rozhlédl se po okolí, aby určil kudy dál. Z lesa dá se říci prchl vcelku nerozvážně. Kdyby si svou trasu promyslel lépe, mohl by se tomuhle plahočení po špatných horách vyhnout.
I zlé věci a rozhodnutí jsou ale občas k něčemu dobrá. Odinovi se naskytl krásný výhled na krajinu, takový, který si vždycky užíval. Velmi mu to připomnělo ty krásné lenivé dny, které občas nastávaly i na severu. Obloha byla čirá a bez mráčku, Slunko lehce svítilo a svými paprsky jen dodávalo krajině na kráse. Rozhodně tedy moc nezahřálo, ale to Odinovi nevadilo. Shlížel z hor a pozoroval kraj pod sebou. "Gallirea, hm," broukl do větru. Všechny lesy a louky byly zasypány sněhem, který se v odrazu slunce leskl. Řeky a jezera vypadaly jako zrcadla, jak zamrzly. Byl to jednoduše výhled jako z pohádky. Počasí hezké, okolí taky.
Odin se chvíli takhle kochal, než se špetkou lítosti odvrátil pohled. Nemohl tu zůstat jen tak dřepět. Chtěl přeci ještě najít a navštívit toho boha. "Jakže to bylo? na nejvyšší z nich?" Jeho oko rychle vyhledalo horu, kde se Vlčíšek údajně nacházel. Byla opravdu nejvyšší v okolí. To zas bude fuška, odfrkl si při pomyšlení, že se musí vyškrábat až na samotný vrchol. Doufal, že to za to alespoň bude stát.

>> Zubatá hora

<<VVJ (přes Západní Galtavar)

Odin se od jezera dostal na pláň, kterou jen proběhl a vlezl zas do nějakého lesa. Byly tu samé jehličnany, jedle, borovice... To byly stromy, na které byl zvyklý, držely se i v severních oblastech. Co nečekal byla příjemná vůně zdejšího místa, jako by ji tu něco umocňovalo. "Neřikala okřídlená, že tudyma se jde ke Smrti?" zamumlal nejistě a rozhlédl se kolem. Nevypadalo to tu nijak zvláštně nebo magicky. Odin pokroutil hlavou. Možná se o chlup spletl a zamířil si to jiným směrem. Důležitý bylo vědět, že bohyně žije někde v těchto oblastech. Až ji opravdu bude chtít vyhledat, porozhlédne se kolem pečlivěji. Teď bylo důležitější najít toho Vlčicha nebo jak se mu říkalo, co plnil přání zadara. Asi.
Odin směřoval víc severně k horám. A les se v tuhle chvíli začínal pomalu měnit. Vzhledově tedy moc ne, jen se tu a tam objevovaly velké balvany a více kamení. Pocitová změna byla silnější, jako by tahle část lesa byla temná, zahalená v tajemstvích a... něco v Odinovi vyvolávalo pocit dlouho nepoznaného strachu. Dušička, která jindy překypovala charismem se najednou stáhla a byla ticho. Odin se zamračil, snažil se nepříjemný pocit zahnat. Bylo to jako by ho někdo sledoval a měl nad ním plnou moc. Lehce přidal do kroku, když se před ním otevřel nečekaný výhled. Skály a kameny byly uspořádány do jakési stavby. Vypadalo to jako obyvatelné místo, ale sálala z něj taková zloba, zášť a krvelačnost, že to potlačilo i Odinovu zvědavost. Chtěl se tomu místu spíš vyhnout. Zároveň mu došlo, že tohle nejspíš bude sídlo oné bytosti. Smrti. Tenkrát, když mu šedivka vyprávěla, jak je Smrt prohnaná a může ho zašlápnout jako červa, nevěřil jí. Myslel si, že bude dostatečně připravený bohyni stanout tváří v tvář, ale teď začal silně pochybovat. Byl slabý, sám to věděl. Rozhodně by si v tomhle kraji neměl vyskakovat na kdo ví koho, a už vůbec by neměl v takovém stavu stanout před krutým bohem. Potřebuju být silnější. Ať si můžu vydupat svoje, ať tam můžu vejít s hlavou hrdě vztyčenou, okem chvíli propaloval stavbu, než se rezolutně odvrátil a stočil se k horám. Ještě nebyl čas zastavit se za touto magickou entitou. Nejdřív musel být co k čemu, alespoň nabrat ztracené síly.

>> Sněžné hory (přes Ragar)

Hnědá okřídlená vlčice si Odina všimla a také pozdravila. Ono nebylo tak složité si ho nevšimnout, když hulákal už z dálky. Byl příjemně překvapen, když se nijak nezdráhala, nevyzvídala nebo tak něco a také šla rovnou k věci. Se seriózním výrazem mu vysvětlila, že dva zdejší bohové se jmenují Smrt a Život. Odin pokýval hlavou, že rozumí, a pořádně si vyrýval do hlavy, kde je může najít. Nedaleko na severu, písčité kopce na jihu. "Hm, hm," zabručel, že to pobral. Vlčice ještě dodala, že magické, nevysvětlitelné jevy jsou tu denní chleba. Odinovi vystřelilo obočí. To slyšel... docela nerad. "Tak to se tu jeden asi vůbec nenudí," ušklíbl se lehce. Na jednu stranu to muselo být docela osvěžující, ne druhou... kdo by byl rád, kdyby zjistil že je jen něčí hračka. Že jeho život slouží pouze k odreagování a zabavení nějaké jiné bytosti. Nad těmito myšlenkami se málem ošil, ale nechtěl před vlčicí vypadat jak magor, když už byla tak sdílná. A dle jejího výrazu mu tu nevěšela bulíky na nos. Shoduje se to i s tím, co říkala šedivka.
Odin se už už měl k odchodu, když zazněla ještě jedna informace, a to docela zásadní. Hnědá ukázala tlapou směrem k horám, kam měl namířeno. Prý tam žila další entita se jménem Vlčíšek. Divné. Ale Smrt a Život taky nepřekypují originalitou, odfrkl si pobaveně nad jmény zdejších bohů. "No, možná to byla jeho práce. Do hor jsem měl stejnak namířeno, tak se ho můžu rovnou poptat," několikrát máchl ocasem. Bylo to po cestě, tak proč se za ním nestavit? Konečně bych se mohl setkat s nějakým bohem. Nebo alespoň magickou bytostí nebo co to je. A plní přání? To je jak splněnej sen, pomyslel si spokojeně. Jedno příjemné překvapení za druhým. Hned ho napadaly věci, co by si tak mohl přát. Víc síly, magie a tak. Ale, no, možná i nějaké to objasnění kolem tohohle světa by se šiklo. Něco komplexnějšího, než čeho se mu zatím dostalo od ostatních vlků. Však kdo by mohl o fungování magického kraje vědět víc, než samotní bohové? Za zeptání určitě nic nedá. "Díkec," zamumlal ještě směrem k vlčici a pak se otočil na podpatku a svým pomalým tempem pokračoval přes jezero směrem k horám. Hlavně elegantně, hlavně chlapácky. Raději tu stráví o desítky minut víc, než aby hodil držku. Navíc, na vlky co nežili na severu byl na ledě docela dost rychlý. Za chvíli stanul na břehu, oklepal se, aby provětral srst a trochu povolil svaly, které teď dost zapracovaly a zase se dal do svižného klusu směrem hory.

>> Jedlový pás (přes Západní Galtavar)