Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Zlatavý les

Všiml si, že po něm vlčice několikrát pokukuje. Ještě, že k ní byl přilepený tou stranou, kde měl oko, jinak by viděl kulový. Navíc se mu nešlo zrovna nejlíp, když teď nemohl používat jednu nohu, která byla stále přilepená na hnědé. Na druhou stranu byl vyšší, než Lindasa, takže to nebyla taková hrůza. Mohl ji používat jako takovou opěrku. Kdy tahle šaškárna skončí? zabručel si pod vousy. Co kdyby takhle zůstali napořád? To by bylo tragický. Ale s Lennie mě to taky rozdělilo. Nějak to musí jít, povzdechl si lehce. To už vlezli do lesa, kterým předtím procházel, akorát opačným směrem. "Chceš mě snad nařknout z toho, že tu něco roznášim?" nespokojeně po vlčici loupl okem, když nazvala jeho mimiku nemocí. To bylo trošku přes čáru, ne? "Bacha aby ses po setkání se mnou taky nezačala šklebit." Musel si z ní trochu utahovat, když už ho takhle neomaleně urážela. Víc ho zaujalo, jak oba skončili s parťáky k ničemu. "Úplně ti rozumim. Ta moje byla mix snad všech barev co jdou a na černejch zádech měla ještě nějaký nepřirozený klikyháky. A navíc, potkal jsem dřív jejího syna, kterej je děsně malej, na vlka. Špatný geny, fakt," mlaskl nespokojeně. Lennie i skrček byli oba docela šerední. Zaujala ho ideologie o šedých vlcích, i když jí moc váhy nepřikládal. Nemyslel si, že by srst nějak ovlivňovala inteligenci, minimálně ne tam, odkud pocházel. "Možná na tom něco bude," pokrčil jen rameny. Moc zdejších šedivců ještě nepotkal, takže nemohl soudit. "Co bys dělala kdyby se tobě narodily šedý, i kdybys měla třeba hnědýho partnera. Taky bys je hnedka učila plavat?" ušklíbl se trochu. Teď se možná chvástala, jak by byla chladnokrevná, ale kdyby došlo na její vlčata... Matky byly většinou vůči vlastním děckám slabý.
Lindasa se zdála zaujatá tím, jak se Odin představil. A že se tak nepředstavoval často, protože jméno pro něj neslo důležitější význam. "Dalo by se to tak říct. Znamená to, že jsem syn Bora. Vlci s postavením u nás na severu nesou jména svých otců. Můj byl alfou, takže je očividné, že se takhle můžu představovat. Kdybych měl potomky, ponesou jméno Odinson," vysvětlil. A na oplátku se Lindasy vyptával na její rodinu. Ale vypadalo to, že z tohohle kraje původně nepochází, což bylo trochu na škodu. Rád by si zjistil i něco o ostatních členech rodu, ale jestli tu nepůsobili a neměli vliv, bylo to k ničemu. Měl bych se spíš zaměřit na ty smečky. "No, jestli jsi beta tak okupace Mechový smečky asi nebude moc složitá," pozdvihl obočí a odfrkl si. Tadyhle Lindasa nepůsobila jako smečkový materiál a přitom byla na důležité a vysoké pozici. "To bych si radši založil vlastní, jinak by to ani nebyla výzva." Očekával od zdejších smeček trochu víc. Ovšem souhlasil s její poznámkou k nedostatku partnerů. Ne, že by někoho teď hledal, ale skoro všechny vlčice, na který narazil byly divný. "Máš pravdu, není tu moc z čeho vybírat ani pro nás," poznamenal suše. Byl ještě mladý a na partnerství měl čas, ale bylo dobré přemýšlet dopředu. Chtěl mít potomky, nejlépe syny a rozhodně si pro to nehodlal vybrat nějakou flundru co se při cestě nachomýtne. Matka jeho vlčat musí mít nějaké kvality a dobrou genetiku, jinak by byl Odin raději bezdětný.

<<Ohnivé jezero

Odin si trochu dotčeně odfrkl, když si hnědá raději vybrala kámen, než jeho. Trapka, neví co je dobrý, utěšoval své vlastní ego. A soudivý pohled jí taky víc jak ochotně opětoval. Asi si myslela, že je kdo ví jak speciální nebo tak něco. Rozhodně si dávala záležet na vzhledu, to zjistil hned jak otevřela tlamu a mlela o svém kožichu. Ale že by byla v jeho očích něco extra? Ani omylem. Nejvíc extra jsem já, to nemůže nikdo trumfnout, ušklíbl se lehce.
Byl potěšen, že předtím byla hnědá přilepená k nějakýmu očividnýmu joudovi, co se neuměl chovat. A ještě víc ho potěšila lichotka mířena na vzhled. Taky měl svůj kožich rád. "Nojo, síla zvyku. Nikdy jsem se asi normálně netvářil," pokrčil rameny, když se nad tím zamyslel. Měl většinou kamenný výraz nebo čistě zlomyslný škleb. "Víš jak se řiká, že se jako vlče nemáš tvářit blbě, jinak ti to zůstane? Je to pravda," uchechtl se lehce na vlastní účet, protože mu to stejnak bylo jedno. Vlastně si myslel, že se šklebem vypadá líp, než kdyby se mile usmíval jak idiot. "Ale jestli tě to utěší, taky jsem byl svázanej se strašnou nánou s ošklivym kožichem," prozradil na oplátku něco o své předchozí parťačce. Vypadá to, že jsme to vyhráli. Docela ironie, že teď byli spojeni k sobě. S hnědou ale byla zatím mnohem větší sranda, než s Lennie, takže Odin si nestěžoval.
Když se zase ozval ten nutkavý pocit někam trajdat, Odin už se ani nepokoušel nějak vzdorovat nebo zjišťovat proč ho to zase někam tahá. Prostě rezignovaně vstal a začal pochodovat jako správná loutka, kterou teď tak trochu byl. A nelíbilo se mu to, jenže netušil, co s tím dělat. A odpovědi by mohl nalézt tam, kam ho to táhlo, takže stejně musel jít. Našpicoval uši, když se vlčice rozpovídala o sobě. A sdělila hned dvě překvapivé informace. "Oh, představujeme se i rodným jménem? Jsem Odin Borson," zazubil se. Lindasa byla asi první vlčice na úrovni, kterou tu potkal. Byla z nějakého rodu a navíc dělala betu. Hmm, Mechová smečka, pokýval hlavou a pořádně si zapamatoval to jméno. Měl bych z ní vydolovat víc o rodu i o smečce, mohlo by se to hodit, pomyslel si. Lindasa taky vypadala dost sdílná, na to že měla tak důležitou pozici... možná tolik rozumu nepobrala. "Rod Assassínů, o tom slyším prvně. Pocházíte odsud? Z Mechové smečky?" dal se na vyzvídání.

<<Údolí morény

// Osud nespecifikoval, tak jsem taky nepsala kam přesně xD (ale myslela jsem třeba někde na zádech nebo na boku)

Jak předpokládal, hnědé se vůbec nelíbilo, v jaké pozici a s kým se to probrala. Hned si začala stěžovat a urážet, z čehož si Odin nic moc nedělal. Vlastně se docela bavil nad tím, jak je nespokojená a nemůže s tim nic dělat. "Jojo, je to moje speciální chmatací magie. Tak bacha abych tě nepřilepil třeba k támhletomu balvanu a nechal tě tady trčet měsíc," zašklebil se docela pobaveně a hlavou pohodil k nedalekému šutru. "Nejni pak lepší bejt přilepená ke mně, hm?" vycenil zuby v šarmantním úsměvu. Hlavně přestaň pindat, zakoulel okem, když se vlčice nedívala. Ne, že by jím nezakoulel, kdyby se mu koukala přímo do ksichtu, ale takhle si alespoň ušetřil další řeči.
Nastražil uši, když zmínila 'Života a ostatní' a z jejích slov vydedukoval, že se nejspíš jedná o ty zdejší bohy. Život a Smrt, hm, zapřemýšlel, co o nich vlastně věděl, ale bylo toho málo. Jen, že měli co dočinění s magiemi. "Oh, takže se to tady neděje poprvý? Povídej, ke komu tě přilepili předtim," zvědavě z hnědé vlčice mámil informace o jiných zdejších obyvatelích. Mohly se hodit. Navíc ho fakt zajímalo, jaký měla na parťáky štěstí. A jestli bylo tak mizerný, jako to jeho. Odin lehce zpozorněl, když mu začala vyhrožovat, ale stále zůstával v klidu. Vlčice byla rozhodně menší a hubená. "Teďka jsi na to kápla, jsem fakt chytrej," souhlasil arogantně. "A jen se klidně zvedej, chci vidět, jak mě uneseš," ušklíbl se na ni zákeřně. A kdyby cokoliv hrozilo... ta přilepená tlapka mohla taky sloužit jako zbraň, ne jen slabina. Mohl vyvinout trochu síly, do vlčice strčit nebo ji zatlačit zpátky na zem.
Brzo jeho pozornost ale upoutala fialová houba se zvláštní vůní. Chvilku ji hypnotizoval pohledem a rozmýšlel se, co udělá. Posledně se mu šmatání na podezřelé objekty moc nevyplatilo, že. Nechtěl to zažívat znovu, ačkoli houba mu taky nemusela nic udělat nebo dokonce pomoct. Nakonec se ale rozhodl k ní raději moc nepřibližovat. Posledně jsem na tu kytku jen šáhl a měl jsem brouky v kožichu. Když sežeru tohle, budu mít brouky v břiše? Sám se znechuceně zašklebil nad vlastními myšlenkami. Tohle vážně zažít nechtěl. A zájem o houbu přehlušila jiná emoce. Ta, která nebyla tak úplně jeho, už se je naučil rozlišovat. "No, vypadá to, že máme novej cíl. Tak šup, zvedej se, ať to máme z krku," popohnal hnědou vlčici a sám se snažil dostat na nohy, jak to šlo. I když byl ještě přilepenej tlapou k jejímu boku, s tim se dalo chodit. Ještě nebyl invalida.

>> Zlatavý les

Hlásím se!

Když Odin začal škubat svou tlapou, hýbala se i vlčice. Bylo to, jako by se mu ta noha k jejímu kožichu přilepila, takže když s ní zkusil pohnout, hejbalo to i s hnědou. V jednu chvilku se začal docela pobaveně šklebit, protože to bylo srandovní, jak s ní klepal a ona byla očividně mimo. Pak se ale začala probírat a nevypadala vůbec nadšeně. Nedivim se, pomyslel si. Kdyby byl na jejím místě, asi by se snažil cizince tu tlapku ukousnout.
Vlčice očividně nebyla zrovna ráda, že na ni Odin šahal. Reagovala ale docela v klidu, takže si mohl oddechnout, že jeho uši to dneska přežijou. "Nemohl jsem si pomoct," zavrněl na ni a povytáhl obočí. "Doslova. Něco nás přilepilo," dodal pak ale o něco seriózněji a v názorné ukázce tlapou znovu škubl. Nehnula se. Na její další slova pokýval hlavou. "Jojo, jsem úchylák, co unáší vlčice jen pro to, aby si k nim mohl přilepit jednu část těla. A pak dělám jakože nic, že já to nebyl," odpověděl s náznakem sarkasmu v hlase. "Hele, vůbec nevim, kde se tu bereš, ale předtim jsem byl přilepenej k jiný vlčici. Možná tady ještě někde je, nebo nevim, třeba taky někam zmizela," pokrčil rameny, co mu to nynější pozice dovolovala. Upřímně se o Lennie přestal zajímat v momentě, kdy... vlastně se o ni nezajímal nikdy. Možná když zjistil, že je příbuzná se skrčkem, ale pak si svou nudností všechny získané bodíky smázla. "Fajn. Ale řek bych že minimálně jeden chlup budeš mít křivej, ale ne kvůli mně. Koukej jak vypadáš, válíš se tu na zemi kousek od vodní plochy," ušklíbl se. Sám měl písek a bordel v kožichu z toho, co se stalo předtim. Koupel k ničemu, fakt, zahudroval si pro sebe. Srst mu ani nestačila vyschnout a už ji měl zaprasenou od kdo ví čeho. Alespoň už ho nic neštípalo.

Odin se tedy nějakým způsobem vycachtal v jezeře, aby ze sebe smyl ty škůdce. Musel se držet v mělčinách, protože Lennie se do vody nehrnula a on se od ní moc daleko vzdálit nemohl. Koupel byla tedy spíše takovým převalováním se v rozvířené rudé vodě a písku a ostatním bordelu. Snad to zabere, zamručel docela naštvaně, protože stále cítil nepříjemné svrbění. Máchal se ale docela dlouho, navíc voda byla zajímavě zbarvená a možná v ní bylo něco, co ty potvory zabije rychlejc. Aspoň v to tedy doufal.
Pak vylezl na břeh a v blízkosti Lennie se pořádně oklepal, protože mu zaprvé nic jiného nezbývalo a za druhé byl prostě škodolibý. Reakce vlčice ho ale moc nezajímala, místo toho svým bloudivým okem zaregistroval malou zaječí rodinku. Hned se mu v mozku rozsvítila žárovička. Tohle je náš cíl! nejenom, že měl náhle chuť na malou svačinku, ale taky měl ten pocit nutkání po zajíčcích skočit. Určitě je to sem táhlo kvůli tomuhle. Střelil rychlým pohledem po Lennie, která si rodinky taky všimla a začala se připravovat k útoku. Odin nehodlal zůstat pozadu a přenechat tak Lennie možnost ulovit jen pro sebe. Rozeběhli se spolu směrem k zaječí rodince a naštěstí si vybrali rozdílné cíle. Tedy, Odinovi to připadalo jako štěstí, ale netrvalo dlouho. Skočil po malém zajíčkovi, který se celý zděšeně třásl a paralyzovaně stál na stejném místě. Odin roztáhl tlamu do spokojeného šklebu, když najednou to s ním lehce cuklo. A než se stačil vzpamatovat, škublo to s ním jako by byl přivázaný na provaze a letěl od malého zajdy pryč.
Nějak nestíhal registrovat, co se s ním děje. V jedné chvíli lovil jako už asi stokrát v životě, ale pak se všechno pokašlalo, nějaká síla ho zatáhla směrem vzad, velmi tvrdě do něčeho narazil zády, pak i hlavou a vůbec dalšími částmi těla. "Uh!" vydal ze sebe přidušeně. Docela mu zvonilo v hlavě a celej vlk ho bolel. Chvilku se musel vzpamatovávat, než zjistil, že to, do čeho narazil byla Lennie, kteá s ním momentálně ležela na velké hromadě. "To si děláš-!" zavrčel naštvaně, ale svá slova uťal, když mu hlavou projela ostrá bolest. Nebyl žádná třasořitka, ale tentokrát nemohl jinak, než svou hlavu schovat tlapami a tiše zaskučet. Byla to nepříjemná bolest, které se nešlo zbavit. Bylo to k nevydržení. Ať to přestane! A přestalo. Odin ztratil vědomí.
Netušil, kolik uběhlo času, když se začínal rozkoukávat. Hlava ho stále pobolívala, ale už to bylo snesitelné. Chtěl se překulit a posadit, ale nějak to nešlo. Mám zaklíněnou tlapu? Rozsedla mi ji Lennie? zamžoural směrem ke své noze, ale čekalo ho překvápko. Tlapka byla v pohodě, akorát se dotýkala cizí hnědé vlčice a nešlo s ní ani hnout. Odin po troše škubání zjistil, že tam prostě takhle zůstane, pokud si ji neuřízne. Vzhledem k tomu co zažil v posledním čase mu ale rychle docvaklo, že tohle jsou další magické šprýmy. Zřejmě se někdo rozhodl, že mu změní parťáka. "Zdravíčko," ušklíbl se na probírající se vlčici. Vůbec netušil, jak se tu vzala, ale to asi nebylo relevantní. "Vypadá to, že jsme novej tým, pecka co?" Byl z toho lehce otrávený. Hlavně doufal, že vlčice si nebude moc všímat jeho tlapky. Ne, že by ho zajímalo, co si o něm bude myslet. Klidně ať je Odin v její mysli nějaký chlípník. Jen nechtěl, aby začala vyvádět a vřískat, když měl uši u její hlavy. Snad bude snesitelnější než ta první.

<< Pahorkatina dlouhých uší

Jelikož Odin neměl nic moc zajímavého na práci a jeho společnost byla na pendrek, všímal si alespoň svého okolí. Kdo ví, třeba se mu jednou bude hodit známost zdejší krajiny. Vědomosti navíc nebyly nikdy na škodu a smysl pro orientaci měl v naprostém pořádku. Z lesa vylezli na pláň s mnoha menšími kopečky. Nic moc příjemného pro chůzi, ale Odin nemohl zastavit, pokud Lennie stále pochodovala. A možná ani ona nemohla sama od sebe přestat, to nemohl tušit, když mu za celou cestu řekla tak pět a půl slova. Plus ještě takovým tónem, že by jí jednu nejradši natáhl. Toho si ale vlčice asi byla vědoma, jelikož svůj kožich obrnila pomocí magie. Odin dokázal riskovat, ale nebyl hlupák, dokud ho nikdo nezahnal do kouta, jen tak by se nevrhl do nebezpečí, když věděl, že se zraní.
Cesta ale nebyla moc příjemná, nejen díky té staré rašpli, ale taky kvůli blechám, které Odin nějakým způsobem chytil. Tedy, věděl jaký způsob to byl. Utrhl kytku a ti brouci mu záhadně naskákali do kožichu. Jestli byli v té květině nebo v tom měla prsty magie, na tom už ani moc nezáleželo. Hlavní bylo, se jich co nejrychleji zbavit. Celou dobu nemohl jinak, než se ošívat a snažit se drbat za kroku nebo dělat krátké přestávky, ale to šlo těžko, když to s ním cuklo pokaždé, co se Lennie vzdálila.
Překvapeně střihl ušima a lehce se naježil, když uslyšel hlas vlčice ve své hlavě. Bylo to poprvé, co něco takového zažil a rozhodně to nebylo moc příjemné. Ztrácel takovou tu jistotu soukromí, ale na druhou stranu mu to bylo docela jedno. Před Lennie si na nic nehrál, představil se pod svým jménem a ne vymyšlenou identitou. Neměl moc co skrývat. "Tvůj problém. Zablokuj to, jestli se ti to nelíbí. Nebo to nedokážeš?" ušklíbl se, ale nahlas nic neřekl. Musel přeci držet své slovo. A doufal, že ho vlčice uslyší. Tím líp, pokud to vlastně blokovat nedokáže, to by ji pak mohl sr*t i v myšlenkách. "Na to, že nejsi zvědavá na mý řeči, se dost zajímáš co si myslim," poznamenal ještě, protože mu to přišlo docela ironické. Chtěla aby mlčel, a když ji poslechl, začala se s ním bavit skrz magii?
To už ale jeho tlapky konečně zpomalily, až docela zastavily. Nacházel se u... jezera? Byla sice už tma, ale i tak Odin při bližším pohledu zjistil, že voda je o dost tmavší, než bývala normálně. Zkusmo do ní šmátl tlapou a i na dotek byla dost teplá. Na jeho severské poměry to byl skoro termál. V další chvíli se ale musel znovu podrbat a od Lennie přistála připomínka že maj něco hledat. Odin by tu potřebu možná pociťoval taky, kdyby ho tak neštípal kožich. Teď měl akorát potřebu se vykoupat. Na nic moc nečekal a vlezl do jezera. Jenže... po pár krocích zastavil a cítil silný tah. Lennie stále stála na břehu. Chvilku rozmýšlel, jestli prostě zabrat a zkusit vlčici stáhnout s sebou, nebo se snažit smlouvat. Nakonec rozhodl pro tu druhou možnost, poněvadž předtím Lennie reagovala na své poměry docela smířlivě. Stáhnout ji může zkusit kdykoli. "Co takhle podívat se do vody? Je teplá, nijak ti to neublíží. Nemyslím si, že by nás to sem táhlo jen abychom chodili okolo jezera. Určitě to bude složitější," rozmluvil se a čučel přitom na své ponořené tlapky, jako by se snažil ve vodě něco opravdu hledat. "Notak, buďto se půjdeme koupat do vody, nebo budeme mít oba blechy. Co je ta lepší varianta?" pomyslel si a pohlédl na Lennie na břehu. Ani netušil, že použil nějakou magii a začal vlčici vnucovat vlastní myšlenky. Doufal, že se nějak hezky naladí a bude si myslet to samé, to ano. Přeci jen, jednou zapomene probíjet svůj kožich nebo se vyčerpá a co pak? Bude mít ty blechy taky. "Nemůžem tušit, jak dlouho spolu budem trajdat. Blahobyt společníka je i můj blahobyt," pokračoval, zatímco se od vlčice odvrátil, aby se mohl podrbat.

Odin byl zdatným putovníkem, ale i ti si někdy potřebují odpočinout. Tak si vybral jedno pěkně kryté místo, kde ulehl a po chvíli řádně zalomil. Lituju, že nemám nějakej úkryt, všechno by bylo jednodušší, prolétlo mu hlavou, než se ponořil do hlubokého spánku. Upřímně často nesnil, proto si myslel, že i tentokrát to nebude jiné, ale šeredně se pletl.
Listí, se kterým si pohrával jemný vánek příjemně šustilo. Odin otevřel oko a zmateně se rozhlédl kolem. Místo, na kterém se ocitl mu bylo úplně neznámé, nikdy nic podobného ještě neviděl. Lhostejný pohled se změnil na zaujatý, jelikož Odin měl rád nová dobrodružství. I když, to co před sebou spatřil ho naplňovalo jakýmsi divným pocitem odevzdanosti. I silný vlk jako on se nemohl cítit jinak, než jako malinkatý a slabý mraveneček. Kradmo se rozhlédl kolem a nakonec stočil svůj pohled zpět na mohutný strom, který se před ním tyčil neskutečně vysoko. Okem nebyl schopný dohlédnout, kam až jeho koruna či větve sahají, jako by snad strom mohl zakrýt celý svět. To by ještě dávalo logiku, ovšem pouze v případě, kdyby se kolem stromu něco nacházelo, jenže Odin neviděl nic jiného, než černou nicotu. U všech bohů, kde to jsem?Mluvil, ale vzápětí se zarazil, protože neslyšel svůj vlastní hlas.
S trhnutím se probral, otevřel oko a zjistil, že je zpátky tam, kde předtím ulehl, v normálním světě. Evidentně ale vůbec netušil, co se mu to zdálo a proč si to tak hloupě zapamatoval. Lhal by, kdyby měl tvrdit, že ho ten sen neznervóznil, co byl ten strom zač? Čím dál tím víc otázek přicházelo Odinovi na mysl, ale k žádné neměl odpověď. Dobré znamení, nebo špatné, teď na tom asi nezáleželo. Odin se zvedl, vcelku odpočatý, oprášil si zadek a pokračoval v cestě.

<< Remízek rváčů

Odin pevně stiskl čelisti. Lennie odmítala cokoliv říkat, cokoliv udělat. Začínal být víc a víc naštvaný z celé téhle situace, ale vlčici momentálně nemohl nic udělat, protože na jejím kožichu se stále pohybovaly jiskry. Nechtěl dostat šok, navíc to vypadalo, že umí víc než jen zelektrizovat svůj kožich. O ránu bleskem taky nestál. Ale jestli to bude takhle pokračovat, klidně se na ni vrhne, i kdyby ho měla usmažit zaživa. Hlavně že z toho taky utrží nějaké ty rány.
Šel poněkud zadrhávaně, protože každou chvíli měl chuť se zastavit a podrbat. Jenže jakmile se Lennie vzdálila dál jak dva metry, škublo to s ním směrem k ní. Nic příjemného. Další věc, která ho jen vytáčela. Jako by nestačilo, že tu chytil nějaký zdejší parazity, kterých netušil, jak se teď zbaví, když ho nohy nesly jenom jedním směrem, navíc za společnosti tý starý vochechule. Na její slova taky nijak nereagoval, protože byl nanejvýš uraženej, že s nim nekomunikuje. Takovýhle nesnášel nejvíc, nebyla s nima ani špetka srandy. Jak ty ke mně tak já k tobě. Neřeknu ti ani slovo, i kdybych měl třeba chcípnout, zaškaredil se na její záda. Vlastně, to byl dobrý nápad. Třeba ji vyštve alespoň tím, když se bude blbě šklebit, až zas něco řekne.
Dostali se z lesa na nějakou kopcovitou pláň s pár lesy. Odin si lehce povzdechl, když viděl, jak milovaný sníh zase slézá a pomalu se blíží jaro. To bude zas poděl, trávit dny v úmornym horku, zakoulel očima, když se tak rozhlížel po krajině. Hory byly daleko v horizontu, takže se nacházel spíš jižně. Měl pocit, že podobným místem už někdy procházel, nebo se minimálně pohyboval okolo. Každopádně, teď měl jediný cíl. Netušil sice, co to bude, ale věděl, že tam musí co nejdřív dojít. A nejlépe tam na chvíli zastavit, aby mohl ty brebery vyklepat z kožichu. Nějak.

>> Ohnivé jezero

Vlčice začínala Odina štvát víc a víc. Na konverzaci nijak nereagovala a jen zarytě mlčela jako hrob. "Co, ukousla sis jazyk?" převrátil oči v sloup. Když se s ním nechtěla bavit tak ať. Taky její společnost nepotřeboval a nejraději by někam zmizel, ale nešlo to. Kam se hnula ona, tam šel i on a naopak. Tohle je ale trapný, zašklebil se nepříjemně.
Dorazili na místo, kam je to táhlo. Nějaké spojení, nebo co to mezi sebou měli, trochu zesláblo a Odinovy nohy pomalu zastavovaly. Znamení, že dorazili do cíle. Ale co tady? Očividně to byl les, kam se vlci chodili rvát. Bylo to dost vidět na okolních kmenech a zemi. Atmosféra byla ponurá a Odin se začínal cítit víc nepříjemně. Jako by v něm bublal všechen vztek, co za cestu s Lennie dokázal nastřádat. A to se ani tak dlouho neznali a prakticky se pomalu ani nebavili.
Naštěstí jeho pozornost upoutala zprvu zcela nenápadná květina. Po krátké rozvaze mu ale došlo, že v tomhle ročním období by asi kytky kvést neměly. Navíc se nacházela uprostřed ničeho, úplně sama. A přímo vybízela, aby ji jeden utrhl. Ne, že by měl Odin v lásce kytky, to byla spíš záležitost vlčic, ale rozhodně nechtěl nic nechávat Lennie. Ha! Nic nedostaneš! pomyslel si, přiskočil ke kytce a tlapou ji vyrval ze země. Na to, jak podezřele vypadala, se notnou chvíli nic nedělo. A když už se chtěl Odin otočit na Lennie s vítězným úsměvem, pocítil na tlapě štípání. To se rychle šířilo dál, až ho začal svrbět celý kožich. Začal se nepříjemně ošívat a po krátké chvíli už to nevydržel a musel se podrbat. Moc to ale nepomáhalo. Co to je? Nějaký blechy?! Na severu takoví paraziti moc nepřežívali, takže tamější vlci si nemuseli dělat starosti. I pro Odina bylo tohle první setkání s kousavou havětí. Po Lennie vrhnul jeden vražedný pohled, který říkal ať dál mlčí, když se doteď nevyjadřovala a celý se oklepal. Jak se toho dá zbavit? Koupelí? netušil, jestli by něco takového pomohlo. Doufal, že ano. Než se ale vůbec rozešel hledat nějakou řeku, ozval se znovu ten otravný pocit, který ho někam spolu s vlčicí táhnul. A co víc, ta mrcha si furt chránila kožich elektřinou. "Můžeš s tím přestat?! Taky jsem se o tvojí společnost neprosil, ale holt jsme spolu skejsli. Co takhle spolu aspoň trochu vycházet, než přijdem na to jak zrušit tohle pouto?" Lehce vypěnil, ale sám si uvědomoval, že teď není vhodná chvíle se s Lennie pouštět do křížku, když se od sebe ani nemohli vzdálit.

>> Pahorkatina dlouhých uší

<< Zlatavý les

Na její kousavou poznámku jen pokrčil rameny. Myslela si své, i Odin o ní neměl zrovna pěkné mínění. Vlčice byla zatím pěkně protivná, a to sotva něco řekl. Byla to divná změna, po setkání s Evelyn, se kterou se alespoň bavil. Černošedá se nakonec představila jako Lennie. Odin kývl a hleděl si svého. Nejraději by zamířil někam pryč, najít si nějakou zábavnější společnost nebo alespoň někoho, koho by mohl v klidu šikanovat. Ale nešlo to. Tlapky ho vedly po boku Lennie kdo ví kam.
"Očividně někteří lezou," odfrkl si a vyzdvihl čumák vzhůru. On to uměl. "Co ty víš kdy se ti taková dovednost může hodit. Ale když seš poleno tak je to asi stejnak jedno," ušklíbl se křivě. Neviděl na lezení po stromech nic špatnýho, i když to vlci normálně nedělali. Lennie byla očividně zabedněná, že pohrdala schopnostmi, které se jí někdy mohly hodit. Není divu že Skrček nikam nevylez, když je tohle jeho rodina. Tvrdila, že je to její synovec. "Hm, povedená rodinka," utrousil Odin neutrálním hlasem i s neutrálním výrazem, ale tiše si myslel své.
Netrvalo dlouho a okolní krajina se změnila. Tedy, stále to byl les, ale měl nějak jinou atmosféru, než ten předchozí. Na mnoha kmenech byly vidět stopy po drápech a celé místo působilo pochmurně. Lennie to tu očividně znala, nebo o tomhle místě alespoň slyšela. "No nekecej," zabručel Odin suše. Nebyl idiot, i když si to vlčice myslela, a dokázal poznat, že tady vlci zápasí. Nějak netušil, proč si na to vlci ale hledali spešl místo. Však když se jeden naštve, porve se hned, nevede svého soupeře přes hory a doly aby to bylo ofiko. Každopádně, Odinovy tlapky se zastavily. Cítil, že je na místě, i když netušil, co přesně se tu tedy bude dít ani proč ho to sem táhlo. "Co teď, máme se taky porvat?" Tak nějak se smířil s tím, že jeho osud teď diktuje nějaká neznámá síla. Než aby se hned zuby drápy bránil, může se nechat vézt a počkat co z toho vyleze.

<< údolí morény

Odin se ve společnosti vlčice necítil zrovna dvakrát dobře, ale nemohl s tím nic udělat. Něco ho k ní táhlo, násilím, protože on by se takhle blízko k cizinci sotva přiblížil. Na to byl moc obezřetný a navíc se svým provokováním musel počítat, že na něj může ten druhej zaútočit. Co by se tak přibližoval k naprostý cizince? Ještě když měla něco společnýho s tim pochybnym Skrčkem? Každopádně, osud asi zavelel a Odinovy tlapky ho nesly stejným směrem jako šedočernou. "Nejsem hluchej, ale slepej," mlaskl nespokojeně, že si vlčice nevšimla jeho chybějícího oka a zaměnila tak jeho diagnózu. "Ale fajn. Jmenuju se Odin. Teď ty," zakoulel okem a pobídl ji, aby se představila. Byl docela smířlivý, protože netušil, co se děje a chtěl zatím situaci řešit v klidu. Mohly by to být nějaký magický čáry? Krátce se na svou novou společnici zahleděl, než zase zabodl svůj pohled mezi stromy. Znělo to jako nejvíce pravděpodobná možnost. Protože by se v životě takhle dobrovolně nezachoval.
Sirius? Odin nadzvedl obočí. Chvilku nechápal, koho tím myslí, ale pak mu došlo že to bude asi Skrčkovo jméno. Uchechtl se. "Jen náhodná známost. Vysmál jsem se mu v lese kde nedokázal vylézt na strom. Pak jsme chvilku pokecali," pokrčil rameny. Konverzace to byla nadmíru zajímavá, když si to Odin tak zrekapituloval. "Ty jsi jeho... kdo?" vyzvídal, jaký má se skrčkem vlčice vztah. Podle pachu asi byli příbuzní, ale nebylo na škodu se dozvědět detaily. I kdyby mu to k ničemu nebylo, Odin byl prostě zvědavej.
Očividně i vlčice si všimla, že jsou nějak moc blízko a nelíbilo se jí to. Odin kousek uskočil, ne daleko, protože to jaksi nešlo, a celý se zježil, když jí srstí proběhly jiskry. Magie, přimhouřil oči a trochu nakrčil čumák. "Tak hele. Rád bych, ale jaksi to nejde. Jestli chceš prostor tak prosim. Sama se můžeš spakovat, já tě tady nedržim," ohradil se trochu ostře. Nelíbilo se mu, když mu někdo vyčítal, za co nemohl. Na sebou způsobené problémy byl náležitě hrdý, ale cizí si na triko brát nehodlal, to se cítil ukřivděný.

>> Remízek rváčů

Skrček nezklamal. Hnedka na Odina vytáhnul oslovení 'tati', na což se Odin jen ušklíbnul. Nic jiného nečekal, i když byl trochu překvapen, že se vlk před svou rodinou nestydí. Třeba jsou jen vzdálení příbuzní. Nebo je jim to šumák, zauvažoval. On sám to měl doma podobně, že. Uchechtl se, když Skrček dodal, že chce získat vládu nad světem. "Ne, dokud jsem tady já. Leda bys mi dělal poskoka," povytáhl obočí provokativně. Jestli by měl někdo vládnout světu, Odin byl tím nejlepším kandidátem. A kdyby mu to náhodou nevyšlo, tadyhle Skrček už vůbec neměl šanci.
O hnědýho trpaslíka ale brzo ztratil zájem. Pozorněji si prohlédl postarší šedočernou vlčici, která z jeho přítomnosti nejdřív nebyla moc nadšená. Něco je na ní zvláštní, uvědomil si, že... o ní chce zjistit víc. "Ty seš kdo?" zeptal se podezíravě. Jestli byla příbuzná se Skrčkem, dokázal si představit jaký je asi její charakter. Ale proč ho najednou tak zajímala? Nic takového ještě ke zdejším vlkům necítil. A upřímně, vůbec se mu to nelíbilo, spíš ho to dráždilo.
Šedočernou ale najednou popadl nějaký rapl a zmínila, že musí někam vyrazit. A Odina to překvapivě táhlo s ní! Nějak automaticky se zved na nohy a šel, když mu přikázala. Celý se z toho zježil, od kdy poslouchal rozkazy jak nějaký pleb? Nejhorší na tom bylo, že ani svůj nesouhlas nemohl dát najevo, protože ho taky sakra zajímalo, kam ho vlčice vede. "Kam mě táhneš?" zašklebil se a oklepal, ve snaze setřást ze sebe ty divný pocity. Moc to nepomohlo, stejně šedočernou následoval, jako hodný pejsek. A ještě byl z nějakýho důvodu uvnitř přesvědčenej, že dělá dobrou věc.

>> Zlatavý les

// Jáj, pardon, nevšimla jsem si. Opraveno

Na Odina nikdo nereagoval, což lehce ranilo jeho ego, no nebylo co naplat. Bude se muset k někomu přifařit sám a zjistit, co se tu děje. Ve skupině vlků zahlédl jednu známou tvář. Tedy, spíše povědomou. Tahle drzá nána, zašklebil se a mírně se naježil, když si vzpomněl na poslední setkání. Ne, s touhle se zrovna teď nechtěl zahazovat a už vůbec se jí nechtěl na nic vyptávat.
A cizince nakonec od Odina zachránil další pach, který byl hnědému známý. Očka mu zasvítila radostí, protože nečekal, že by na vlka ještě kdy narazil. Vydal se po stopě trochu mimo skupinu a opravdu narazil na Skrčka ve společnosti ještě dvou dalších vlků. "Skrčku! To je ale náhodička!" široce se zazubil. Hnědej už nebyl vlče, ale o moc nevyrostl, holt mu nebylo souzeno. A Odin byl rád, protože mohl stále používat tu krásnou přezdívku, kterou ho pasoval. "Zdravim," broukl i na ty dva vedle něj a trochu lépe si je prohlédl. Smrděli stejně jako Skrček. Jeden vlk a jedna vlčice. Jsou to jeho rodiče? Prarodiče? zauvažoval. Hnědej se zelenýma čmáranicema vypadal, že by mohl být tak ve věku Odinových rodičů. Vlčice vypadala, že taky není úplná mladice. Bylo ale těžké na první pohled přesně odhadnout, jaký mají vztah. No, jistý je, že je to rodina. Odin si obezřetně zachovával odstup, protože tady Skrčka nenazval moc hezky a čekal, že těm dvěma se to nebude líbit.