Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Středozemka (přes Velkou houštinu)

Odin následoval černobílého skrz nějaký podělaný křoví. Co je tohle za cestu? Věděl, že míří dobrým směrem, ale i tak... Černobílej nebyl asi úplně inteligentní tvor, minimálně co se vybírání terénu týkalo. Navíc se Odinovi ani trochu nelíbilo, že ve vedení není on. Kdo byl, aby následoval ostatní? Proto přidal, aby s Nickolasem alespoň srovnal krok. Předběhnout ho mohl až se vysoukají z tohohle bordelu. "Fakt jo? A ty jí to věříš? Co když ti lže, že je tvoje kamarádka," ušklíbl se na vlka, když mu oponoval. Asi té Noře fakt věřil, když jí takhle bránil. A ona ho nechala chodit po okolí a prohlašovat že se jmenuje Nickoli. Děsný. Tu bych chtěl potkat. I když to asi mohl bejt nějakej zvláštní komplex. Jméno Nora bylo jedno z těch horších, takže si to chudák musela vynahrazovat na ostatních.
Komentáře na svoje jméno poslouchal se zdviženým obočím. Čekal, co z vlka vypadne a bylo to nakonec docela neškodné. I když to byl hlupák, nebyl hloupý takovým stylem, že by Odina vysír*l. Spíš ho bavil. Takovej kašpárek pro zpříjemnění nálady. "Vim, že nejsem tlustej," odpověděl jenom, protože to byla samozřejmost. A nepotřeboval ničí ujišťování. Nickolas se potom zaměřil na hnědou vlčici, co se táhla za nima, takže tím i vyřešil Odinovu nespokojenost s pořadím, ve kterém se pohybovali. Součástí jejich rozhovoru být nepotřeboval, i když to teď byl jeho tým. Vesele se ujal vedení a na půl ucha pro jistotu poslouchal, o čem ti dva kafraj. Kdyby náhodou jeden třeba zakop nebo tak, aby ho tu nezapomněl. Byl odhodlaný tam klidně oba vlky dotáhnout za ocas, hlavně aby tenhle závod vyhrál.

>> Márylouka (přes Ranský les)

Odin byl lehce překvapený, když se k němu černobílej otočil a bez protestů zakýval hlavou na souhlas. Jen tak? zamyšleně nadzvedl obočí. Asi měl štěstí a narazil zrovna na největšího tupouna v okolí. Moc upřímně nečekal, že by se někdo nechal tak jednoduše přemluvit, ale nestěžoval si. Bohužel se ale nemohl radovat dlouho. Když už se trouba blížil k zářící kouli, něco zarachotilo a koule promluvila. A nejenom že byl černobílej mentálně jinde, byl taky připosr*nej strachy a letěl se schovat za Odina. A béžový rozhodně nebyl zvyklý někoho bránit nebo dělat živej štít, proto od vlka rychle se znechuceným obličejem uhnul.
Oranžová věc mekotala něco o střepech a hledání, co Odina zajímalo nejvíc byla odměna. Kde byla odměna byl totiž i Odin. Začínal se docela radovat, že narazil na další zlatej důl, než mu došlo, že nebude makat sám. Vlkům se začaly barvit špičky ocasů, který je jasně dělily na skupiny. Rudá. Vypadá to asi nejlíp, mlaskl lehce nespokojeně, ale byla to ze zbývajících možností ta nejvíc přijatelná. Když už nic, vypadalo to jako by si vymáchal ocas v krvi a docela mu to šlo ke kožichu. Na tu barvu byl zvyklý.
Černobílej byl očividně v týmu s ním a hned to začal dávat nadšeně najevo. "Jo, pecka," odkejval mu to Odin s protočením očí. Lepšího parťáka si snad ani nemohl přát, že? Kde je Lindasa když ji jeden potřebuje. Vlk se představil jako Nickolas. "Tak to ti ta tvoje Nora věší bulíky na nos," poznamenal jen na jeho trapnou přezdívku, která zněla jako název nějaké nechutné zeleně nebo tak něco. "Já jsem Odin Borson. To zní vznešeně," představil sám sebe pyšně a ušklíbl se. Nickolas byl očividně dost akční a přeci jen v té hlavě něco málo měl. Navrhl, že by měli rychle vyrazit ať jsou tu první. Ostatní skupinky se také pomalu dávaly do pohybu. Odin přikývl a vyrazil. Věděl kam má jít, protože ho tím směrem něco táhlo. Nebylo by to ostatně poprvé, co mu jiná síla ukazovala, kudy se vydat.
Nickolas si na poslední chvíli všiml ještě jedné vlčice, která měla rudý ocas a nevkusně křivou šmouhu na ksichtě. No paráda, jsem v týmu s idiotem a vobludou, pomyslel si zbědovaně Odin. Vypadalo to, že v týhle akci sbíral ty největší ubožáky. Vyšší moc nejspíš potřebovala, aby jeho skvělost něco kompenzovalo, no. "Hej ty, kopni do vrtule a hejbej se," houknul na vlčici lehce neurvale. Nehodlal tohle prohrát, i kdyby to znamenalo, že si odbyde všechnu práci a ty dva potáhne za sebou jako pytel přítěže.

>> Mahtaë jih (přes Velkou houštinu)

<< Medvědí jezírka

Odin považoval situaci za vyřešenou a tak se zvedl, otočil na patě a odešel. Neměl potřebu se ohlížet, mrtví zůstanou mrtví a nic to nezmění. I kdyby existoval způsob, vlk určitě nebude stejný jako dřív. Smrt nebyla lehká záležitost, která by se dala jen tak hodit za hlavu. Navíc neměl s bratry takový vztah, že by spolu sedávali a rozjímali nad hezkými zážitky. Vé sem přišel řešit svůj odchod, nebylo to z žádné nostalgie nebo touhy vidět Odina.
Ovšem zlatavý, i když se to nezdálo, byl lehce otřesený. Dokonce úplně zapomněl, že by se měl třeba vrátit do lesa za Lindasou a pomoct jí s tou její matkou. To byl asi stejný případ, vysvětlovalo by to hodně. Místo toho šel kam ho nohy nesly - a to na jakési podivné setkání. Když vzhlédl, do čenichu ho uhodily cizí pachy a do oka spousta cizích vlků. No co už, povzdechl si. Zdejší asi rádi dělali nějaký spešl dýchánky na louce. Nebylo to poprvý, co viděl takovejhle sraz. Třeba čekaj na spasitele? Ještě že jsem dorazil. Musí bejt osud, pomyslel si a arogantně pohodil hlavou. Ukázalo se ale e tenhle dýchánek má překvapivě i důvod. Divná oranžová koule uprostřed týhle sleziny byla středem zájmu. A i Odina zajímala. Mrtvýho bratra hodil za hlavu asi tak rychle, jako mu na mysl přišel a vydal se blíž ke kouli. "Nazdaar," protáhl na pozdrav svému okolí, ale nikomu nevěnoval jediný pohled. Měl jen jedno oko, msel s nim šetřit a vybírat si, kam se bude dívat, žejo. A ta oranžová koule byla momentálně nejzajímavější věc v okolí. "Co to je? Patří to někomu z vás?" Páč ne na dlouho. Odin byl mimo jiné velmi hamižný a chamtivý. Kdyby mohl, chtěl by vlastnit všechny cennosti na světě, navalit je na jednu velkou hromadu a na jejím vrchu si udělat trůn. Ale třeba je to nebezpečný. Kde je nějakej tester? rozhlédl se po okolí. Nejblíž mu byl zrovna nějakej černobílej trouba co vypadal že bude bulet. "Hej ty, zkus na to šáhnout?" navrhl vlkovi a snažil se tvářit strašně nevinně. Kdyby se cukal, vždycky mu k tomu může pomoct. Důležitý bylo to nejdřív zkusit tou jednodušší cestou.

<< Mahtaë sever (přes Jih)

Po nějakých těch kilometrech a pěkně dlouhém čase už začínalo bejt trapný, jak je všude samá voda. Teda, Odin se nemohl divit, když vlastně běžel podél řeky, ale i tak. Nebylo tu nějaký hezký místečko pro souboj? Na tohle byl tak trochu vysazenej, oficiální zápasy musely mít svou úroveň. Nějaká šarvátka támhle s někým koho nikdy už nepotká nebyla důležitá, ale rvačka s bratrem byla něco jiného.
Nemohl ale déle otálet. Sám začínal být po dlouhém běhu unavený a vypadalo to, že Vé ho nedokáže dohnat, ale ani ztratit. Kdyby měli neomezenou energii, mohli by se takhle nahánět do nekonečna. Nekonečna? Odinovi cvaklo v hlavě a s prudkým zabržděním zastavil. I vlk za ním přestal utíkat a zabrzdil. "Ty nejseš Vé. Vé byl rozhodně větší chcípák. Nikdy by mi takhle nestačil," vyprskl naštvaně na vlka. Vypadal jako jeho bratr, dokonce se dalo říct že se tak i chová. Ale čím víc si ho Odin prohlížel, tím víc divnej byl. Jako nějaká loutka, napodobenina. Občas to vypadalo, jako by se hýbal ztuha a šel z něj zvláštní chlad. "Co seš zač?" zeptal se obezřetně a postavil se do obranné pozice. "Co jsem zač? Nepoznáš vlastního bratra? Seš slepej na obě oči, Odine?" poškleboval se vlk nepříjemně. Má úplně stejnej škleb jako Vé. Že by to byla rodinná anamnéza? "Jsem Vé. Ať už mi věříš nebo ne. Zároveň už ale nejsem." Odin byl chvíli ztracený ve svých myšlenkách. Bratr už najednou nepůsobil jako osina v zadku, co ho přišla otravovat. Přemýšlel, jestli za to může nějaká magie, jak si původně myslela Lindasa. Vého slova ho ale z přemýšlení dost prudce vytrhla. "Nejseš? Jak jako nejseš..." chvilku tuhle informaci zpracovával. Nechtěl totiž věřit tomu závěru, který ho hned napadl. "Neříkej že jsi někde venku pošel jak ta největší močka pod sluncem?" nevěřícně se na Vého podíval a odmítavě zakroutil hlavou. Už zase cítil to otravné píchání a štípání na hrudníku. Zároveň byl ale o něco vzteklejší, odmítal něčemu takovému uvěřit. Bohužel, bratr se po těchto slovech klidně posadil a mlčky na Odina zíral. Jako by mu chtěl propálit díru do těla. Byl to znak tichého souhlasu. "To rodině děláš pěknou reputaci." Odin mluvil monotónně a seriózně, což u něj nebylo obvyklé, ale tato situace si to vyžadovala. Taky se posadil naproti bratrovi. "Nebyla to zas taková potupa. Zemřel jsem v boji... Také jsem se vydal na cestu, ale bohužel mě nepotkalo štěstí," zavrtěl hlavou Vé. Bylo ale vidět, že ničeho nelituje a je se svým odchodem smířený. Co jiného mu asi zbývalo? Byl takhle vychován, stejně jako Odin. Nemít žádné výčitky, ať se děje cokoliv, přijímat odpovědnost za svoje chování a rozhodnutí. "Takže jsi sem přitáhnul ze záhrobí? Kvůli tamté věci, hádám. Chceš po mně abych se zase plahočil na sever?" Odin nespokojeně mlaskl, protože to se mu vůbec nelíbilo. Nijak nevnímal, jak absurdní je, že se baví s mrtvolou. Nejspíš za to mohla zdejší magie, bylo to jedno. "Ale bratře, za koho mě máš? Nejsem takovej sobec jako ty. Našel sis tu hezkej flek, nemůžu tě z něj tahat. Ale abych mohl odejít poklidně... Stačí když vybereš tu nejvyšší zdejší horu a provedeš to tam." Odin si odfrkl. A pak že nechceš moc jo? Nemohl ale odmítnout. Uctít památku zemřelé rodiny byla tradice, které ho naučili rodiče. Na vyvýšeném místě udělat pomník, přinést obětinu a na rozloučenou zavýt. Podle Odina to byla hloupost. Měl za to, že stejně zemře v nějakém boji nebo na následky zranění, sám a krutou bolestivou smrtí a vlci budou spíš oslavovat, než aby se s ním loučili. Jeho bratři ale takoví bídáci nebyli. A zasloužili si po smrti klid, když ho nemohli mít zaživa. "Fajn. Máš to mít, se všim všudy," souhlasil konečně. Vé se na něj nazpátek spokojeně zašklebil.

>> Středozemka

<< Mechový lesík (přes VVJ)

Odin až trochu pozdě poznal, že z lesa asi vykročil blbym směrem. Hned jak začaly řídnout stromy, začala se před ním objevovat hladina. Nebylo tu žádné pořádné, hezké místo pro shledávací rvačku. Takhle by to nešlo, pomyslel si kysele a obrátil svůj pohled za sebe, jestli ho bratr následuje. A následoval, docela poslušně. Tu a tam nadával a rejpal, ale vlastně... říkal furt to samý? A nebyl první, kdo tohle Odinovi vmetával do tváře. Jen to od něj trochu víc štípalo Odina v hrudi. Byl to divnej pocit, kterej mu připomínal, že nějaký ty emoce ještě má.
Ale plácek pro souboj tu nebyl, takže bylo třeba vymyslet plán B. Jak se Vého zbavit? Jednoduchý. Zdrhnout, zašklebil se Odin. "Hele, nevim vo co ti jde, ale chceš se rvát, jo?" povytáhl obočí a na bratra se posměšně ušklíbl. "Uvidíme, jestli na to vůbec máš. Zkus mě nejdřív chytit. Jestli nezvládneš ani to..." mlaskl a užíval si nasupený výraz na tváři Vého. Nečekal na nějakou další reakci a docela sprintem vystřelil kolem jezera. Hnal se co mohl, nekoukal moc na své okolí. Což bylo docela blbý v tom mlhavym počasí, který panovalo. Málem si dal na hubu, několikrát. Byl z toho trochu potlučený, hlavně nohy, protože těmi většinou o něco zakopl nebo narazil. Ale vždycky se mu podařilo tyhle věci ustát a nespadnout. To by se rovnou mohl propadnout někam hluboko pod zem a nikdy nevylejzat, páč by to byl prvotřídní trapas. Vého za sebou celou dobu cítil. Je to zvláštní. Co tu vůbec dělá, to se ještě dá vysvětlit. Ale takovýhle chování při prvním setkání? Jak věděl, kde mě najít a co vlastně chce? Odinovi celá situace začala připadat víc a víc prapodivná.

>> Medvědí jezírka (přes Mahtaë jih)

Lindasa očividně s plánem postavit si sochy po celé Gallirei moc nesouhlasila. Odin nechápal proč to byl takový problém, jasně že vlci si ho budou pamatovat jen tak. Ale mít k tomu i sochu! A mít jich třeba padesát, postavených všude možně, by bylo mnohem lepší. Takhle by na něj museli myslet úplně furt, protože by jim to ty sochy neustále připomínaly. Nad návrhem, že by si snad nechal počmárat kožich jen znechuceně ohrnul nos. "Pár takovejch případů jsem tu už viděl. Vrchol nevkusu," odfrkl si. Že mu Lindasa vůbec něco takového navrhovala... "Beztak se nejlíp vyjímámě s těma kožichama, co máme teď." Ne že by byl Odin nějaký extra pečovatelský o svou srst. Klidně by zvládl chodit měsíc s bahnem a jiným bordelem, ale když měl čas a prostředky? Vždycky si našel alespoň chvilku pro základní hygienu. A o zbytek už se postaral jeho přirozený šarm.
Jít vyzvídat na jiné smečky znělo jako super plán. "Jasný, jasný," odkýval Lindase její návrhy. Byla trochu škoda, že ho nenechala aby se vydával za delegáta odtud, ale co už. Stačilo, že ho k těm smečkám zavede a snad bude i tak užitečná, že něco zjistí. Něco, co by se třeba sám jako tulák nedozvěděl.
Svůj záměr podívat se k sopce rychle ve své hlavě zamítl, když slyšel že jsou tam divný jedovatý výpary a strašně to tam páchne. Momentálně nechtěl načichnout ničim pochybnym a beztak určitě bude mít spoustu jiných příležitostí se tam podívat. Místo nějakého trajdání mohl křepčit v cizí smečce a čekat až mu přinesou jídlo. To je život. Z takového klidného sezení ho ale vyrušili vcelku nezvaní návštěvníci. Vé? chvíli na bratra zaraženě čučel, než si ten bídák otevřel klapačku a začal kolem plivat samý blbosti. Nebylo to ani moc překvapivé, mezi bratry vždycky panovala 'zdravá' rivalita. Nebo spíš Odin neměl ponětí, co je zdravá nebo nezdravá rivalita, věděl jen že je i když jeho bratři melou hovadiny, tak to od nich alespoň trochu bere. Na rozdíl od ostatního plebsu. "V mínusu? Dovol mi se zasmát! Co jsi za svůj život zatim dokázal, bratře? Už je to nějakej ten pátek co jsi nás nechal mrznout na severu. A co máš? Seš jenom prašivej tulák! Hahah!" Vé se Odinem nenechal moc zastrašit. Tohle přeci jen bylo ještě v rámci toho respektu, který k sobě sourozenci měli. Tak nějak. Každopádně, Odin koutkem oka zpozoroval že hnědá se zase pustila do Lindasy a ta ji oslovovala máti. Takže byly příbuzný. Otráveně si povzdechl. "Jestli ses přišel rvát tak pojď za mnou. Vyřešíme si to mimo tenhle les," štěkl po bratrovi rozkazovačně a rovnou si to zamířil ven. Měl dostatek slušnosti, aby si osobní drama vyřešil mimo cizí smečku, ale to jen kvůli Lindase. Bejt to bejvák někoho jinýho, asi je mu to u ocasu.

>> Mahtaë sever (přes VVJ)

|Žlutá 1|

Bylo lehce podezřelé, že ve smečkovém lese nikdo nebyl. Jak laxní přístup, odfrkl si Odin. Mohli tu nechat alespoň nějakého chcípáka, který by se tvářil, že hlídá. Každá smečka, která stála za nic takový vlky měla, takže tady je museli mít taky. Jen byli tak moc k ničemu, že nebyli ani na území. "Jen řikám. Jaký by to bylo vrátit se a místo vřelýho pozdravu vidět, že ti třeba udělali pomník páč si mysleli, že jsi venku pošla?" zachechtal se nad tou představou. "I když pomník by byl ještě dobrej. Horší by bylo kdyby na tebe fakt zapomněli. Docela potupa, hm," dodal ještě. Odinovi by se určitě líbilo mít nějakou velkou sochu. Možná by si ji někde mohl postavit? Někde vysoko a pořádně velikou, aby byla vidět už z dálky, ze všech stran a úhlů. Něco sakra majestátního. To by bylo perfektní! Ta představa se mu líbila víc a víc. A když by pak zemřel, všichni by ho měli na očích i po smrti. I když by samozřejmě bylo nejlepší, kdyby nikdy nezemřel, ještě netušil jestli je něco takového pomocí magie dosažitelné. Mít pomník, kterej by ho připomínal byla hezká alternativa. "Víš co, to je vlastně dobrej nápad. Měli bychom si někde postavit sochy aby na nás nikdo nezapomněl," podělil se o své myšlenky i s Lindasou, protože předpokládal, že se jí takový nápad také bude zamlouvat.
"Diplomatickou misi, jo? To nezní špatně," souhlasně pokýval hlavou. Sám se přeci chtěl už nějaký ten čas podívat po okolních smečkách. Mít k tomu poskoka by nebylo na škodu, že? Víc hlav víc ví nebo jak to bylo. Ale Odin byl určitě ta chytřejší hlava, o tohle místo by se nenechal připravit. "Chceš jít společně nebo každej po svejch a pak se někde sejít?" Jemu to bylo asi jedno. Když se rozdělí, budou to mít snad rychleji hotové a když půjdou společně budou zase o něco silnější proti celé smečce. Tak jako tak, informace byly potřeba. Už tu nebyl takovým nováčkem a chtělo to, aby se trochu začlenil do společenskýho dění. Navíc měl rád drby a taky je rád šířil.
Lindasa si byla jistá, že les zeje prázdnotou, protože smečka šla na lov. Odin povytáhl obočí, byl to ucházející důvod, i když mu přišlo fakt docela hloupý to tu nechávat nehlídaný. No, asi nemaj nic cennýho co by stálo za ukradnutí nebo napadení, pomyslel si. Les vypadal nudně a normálně. Členové byli asi s výjimkou Lindasy stejně nudní a normální, takže co by mohli vlastnit za zázraky? Zaujatě našpicoval uši, když padla pozvánka k jídlu zadara. "Ale rád," ušklíbl se spokojeně. Nemohl přeci takovou nabídku hodit za záda a ignorovat. Jídlo jen tak nepadalo z nebe. I když i to už tady zažil. Zašli už docela hluboko do lesa, když se Lindasa posadila a očividně se odmítala někam dál hnout. Odin si tedy taky sednul. "Co ta prohlídka úkrytu?" zeptal se zvědavě. Měl by být někde poblíž, ne? Zatímco budou čekat na návrat svačiny, mohla by mu Lindasa ukázat to své designérské veledílo.
Docela ho zajímalo, co udělalo v lese takovej bordel. Dokázal si věci odvodit podle toho doutnajícího kopce vedle, ale zeptat se musel. "Představ si něco takovýho uprostřed ledový pláně. By vypadalo dost blbě, co?" zakoulel očima. Kdyby měli sopky na severu, nebyl by tam takovej mráz a zima. Každopádně ho ale tenhle fenomén docela zaujal. Mohl bych se tam jít potom podívat, pomyslel si. "Byla ses tam někdy kouknout? Jak ta sopka vypadá z blízka?" zajímal se. Lindasa bydlela hned vedle, takže tam asi už byla, ne?
Moc nesouhlasil s tím, že to má stejně jednoduchý, jako vlčice. "Nepřijde ti to dost potupný, aby se samec spoléhal na vlčici?" obrátil se na Lindasu. "Kolik silnejch vlčic je opravdu tupejch? Vlci takový bejt klidně můžou, ale vlčice moc nebejvaj. Navíc musí taky nějak vypadat, nechci k sobě nějaký nasvalený macho," otřásl se odporem, když si to představil. Byl by dost zhrozený, kdyby potkal vlčici, která by byla větší a silnější než on. Doufám, že takový monstrum neexistuje, opovržlivě nakrčil čumák. Lindasa se naopak zdála uražená tím, že ji Odin nechce. Pobaveně si odfrkl. "Jasně." Beztak si jen nechtěla přiznat, že na něj nemá. Protože Odin byl co se týče citů tvrdý oříšek. "Jakože ty toho máš oproti mně hodně co nabídnout," povytáhl obočí. Byli na tom dost stejně, takže Lindasa si neměla co vyskakovat.
Klidný les najednou něco narušilo. Zpoza stromu se z ničeho nic vyloupla hodně nečekaná společnost. Nějaká hnědá vlčice, která začala peskovat Lindasu a Odina naprosto nezajímala. Co ho zajímalo víc byl jeho bratr, který se objevil v těsném závěsu za ní. "Vé?" překvapeně ho přejel pohledem a postavil se. Vého pohrdavý pohled byl lehce zarážející, ale Odina ani tolik neudivoval. Jeho slova byla už trochu víc na hraně. "Sifilem? No dovol?!" ohradil se a uraženě se na bratra podíval. To ho ale od proudu dalších urážek nijak neodradilo. "Vé, ty zrádcovskej hajzle, o co se jako snažíš? Zaprvý nepotřebuju nikomu nic dokazovat, rozhodně ne svoji dokonalost! Za druhý, jestli já jsem nula tak ty budeš hluboko v mínusu," lehce se naježil a přeměřil si bratra zkoumavým pohledem. Co tady vůbec dělal? Ne území cizí smečky s nějakou starou fuchtlí která byla asi příbuzná Lindase? Přišel se sem s Odinem jen tak porvat nebo měl nějaký skrytý záměr? Celé tohle setkání bylo víc než podivné.

<< VVJ

Počasí se začínalo zhoršovat a výrazně se ochlazovalo. Ne, že by to Odinovi vadilo, právě naopak, na zimu se vcelku těšil. V jeho kožichu se přes léto nežilo dobře. Každopádně teď bylo docela hnusně, protože s poklesem teplot přišel i déšť a mlha. Odin byl docela rád, že mohl zalézt do Lindasina lesa. Zdálo se ale, že tu moc vlků nepobývalo. Ano, někdo nedávno nejspíš značil hranice, ale moc jiných pachů zlatavý necítil. Nedivil se, že se Lindasa hned dala do dalšího značení, aby dala najevo svou přítomnost. "Hmm," zabručel souhlasně. Klid nebylo nic pro něj. Měl raději akci. "Vypadá to že u vás je klidu až moc," poznamenal, zatímco si prohlížel svoje okolí. V lese byla od pohledu spousta mechu, stromy byly různorodé a vypadaly docela staře. Les tu tedy nějaký ten pátek už stál. Není to špatné místo. Lindasa má docela vkus, musel uznat. Věřil, že se tu dalo žít spokojeně, na druhou stranu to pro něj bylo moc idylické. "Jak dlouho jsi tu vlastně nebyla? Aby si tě ještě pamatovali," ušklíbnul se lehce na hnědou vlčici. Byla pravda že na někoho takového se asi těžko zapomíná, ale Odin rád rýpal. Navíc by bylo určitě náramně vtipný sledovat, jak Lindasu v jejím vlastním lese nikdo nezná. Docela rád by viděl, co by těm ubožákům provedla.
Odin nijak nepospíchal na prohlídku úkrytu a nechával se vést Lindasou spíš podél hranic. Vědět jak je smečkové území velké se mu také hodilo, takže proč ne. Navíc, teď když už tu byl, a dokonce jako vážený host, nebylo kam spěchat. Jestli Lindasa měla tolik autority kolik tvrdila, určitě ho odtud nikdo vyhánět jen tak nebude. "Velmi dobrý nápad. Něco bych snědl," přikývl jejímu návrhu. "Ale... mám pocit že je tu docela mrtvo. Kam všichni zmizeli?" Neměl by ve smečce někdo zůstávat. Nějaký ochranář co hlídá hranice a tak? Byli tu už delší dobu a nikdo se zatím neukázal. "To mi připomíná, cestou sem jsem zahlédl spoustu kouře na obloze. Myslím, že to šlo z toho kopce vedle," pohodil hlavou k tomu místu. "Jestli to bouchlo, tak všichni nejspíš zdrhli. I tady je dost bordelu a les vypadá ohořele," upozornil Lindasu na nemilou skutečnost, že jí vedle bejváku vybuchla hora. Vypadalo to, že už nějaký čas je klid, ale tu a tam se po lese válely zvláštní kameny nebo byla vidět ohořelá místa. Něco se tu určitě muselo stát. "Myslíš že tvoje smečka stihla zdrhnout? Nebo nás pod nějakou tou hromadou šutrů čeká překvápko?" povytáhl obočí a zadíval se zrovna na jednu takovou kamennou hroudu. Bohužel to nevypadalo, že by pod ní byl někdo pohřbený. Co to je za divnej kopec vedle hned vedle smečky? Kopce jen tak neexplodujou. Možná bych to tam měl jít okouknout, zamyslel se. Byl nerad, když něco neznal.
Docela se zájmem poslouchal, jak Lindasa ke smečce přišla. Nejspíš měla štěstí a narazila na smečku s povolnějším systémem nebo hloupou alfou. Tak jako tak to nebyl jeho problém, takže vesele poslouchal, co měla vlčice na srdíčku. "Ah, jistě. Pro vás je to jednodušší," přikývl. Vdát se do smečky byl dobrý nápad, ale z pozice vlka... pro Odina by bylo potupné spoléhat se na partnerku. Ani Lindasa to ale nejspíš neměla jednoduché, se svými nároky. Proto ho docela překvapilo, co řekla potom. "Hehe, kdybych byl alfa, musela by ses snažit abych takovou nabídku vůbec zvažoval," arogantně pohodil hlavou. Ačkoliv to bylo poloviční odmítnutí, na Odina už i to bylo něco speciálního. Být to jiná vlčice, co tohle řekne, osobně by ji poslal tam kam slunce nesvítí.

<< Mahtäe jih (přes sever)

Lindasa měla ke všemu nějakou chytrou poznámku. Odin zakoulel očima. Vlkům do hlavy zatim neviděl (i když by si to moc přál). "Co já vim, asi chtěli klid?" pokrčil rameny. Nakonec hnědá beztak uznala, že usilovat o nadvládu tady je mnohem výdělečnější. Byla tu horda vlků co si vyloženě říkala o to, aby jim někdo vládnul a byla tu možnost jak získat potřebnou sílu. Ideální kraj k obsazení.
Víceméně neměl problém nechat Lindasu vyzkoušet magie na něm. Jestli to byla víra v sebe samotného nebo víra ve vlčici, že mu nic neprovede, nad tím se raději nezamýšlel. Ještě by přišel na něco, co by se mu nemuselo líbit. Byla ale pravda, že by byl raději kdyby si za svého pokusného králíka vybrala někoho jiného. Dokonce navrhovala, že najde někoho ve smečce. "Oho, to zní jako dobrý nápad. Alespoň bude sranda," povytáhl obočí nadšeně. Byl velmi zvědavý, jak taková manipulace funguje a pozorovat z nezúčastněného pohledu bylo nejlepší. Navíc už se nemohl dočkat, v poslední době se vůbec nebavil a s Lindasou musel být pořád napůl obezřetný. Bude nejlepší, když si oba vybijí svoje frustrace na nějakém chudákovi. "Už máš někoho na mysli? Co mu provedeš? Co mu přikážeš?" vychrlil docela nadšeně a pak si odkašlal a nasadil zase o něco odměřenější výraz. "Kdyby tě nic nenapadalo, rád přidám tlapu k dílu," nabídl se pak více než ochotně. Kdyby náhodou Lindasa měla slabou chvilku, mohl vymyslet nějaké úkoly za ni.
"Hejbat s věcma a tak," odvětil Odin krátce. Sám moc netušil, co předměty umí, jelikož tuhle magii nikdy vědomě nepoužil. Už je na čase. Až sfoukneme tu návštěvu u Lindasy ve smečce, měl bych si najít nějaký místo a trénovat to, pomyslel si. Ve vzduchu už byla cítit zima. A Ačkoliv se Odin na tohle období náramně těšil, bylo také o něco méně pohodlnější, než teplé měsíce. Měl by se rychle vrátit do formy nebo najít smečku, kam by se na zimu vrtnul. Naštěstí ostatní magie které vlastnil byly dost užitečné, když je vlastnila i Lindasa.
Pokýval hlavou, když se ohradila, že ani alfa jí nerozkazuje. To byl správný přístup, jestli její alfa stála za starou belu. A i kdyby ne, stejnak nečekal, že by si Lindasa nechala od někoho dobrovolně rozkazovat. "Proč se někdo jako ty vlastně přidá do smečky? Musela jsi začínat na nějaké zbytečné pozici ne?" tázavě naklonil hlavu. Moc nesouhlasil s tím zajímáním se o názory. Mohl předstírat, že se zajímá, to ano. Ale ve výsledku mu to bylo úplně fuk. Když měl jeden dostatek moci, nemusel se starat o nic. "Vypadám líp než normálně. Jsem speciální," ohradil se lehce dotčeně. Lepší než být nazýván slabochem ale normální také nebylo označení, které by dokázal překousnout. Netušil, co se Lindase honí hlavou ale po tomhle vyjádření na něj nezdravě dlouho zírala. "Co tak vejráš. Chceš mě snad stáhnout z kůže a nosit?" ošil se Odin lehce. Velmi nepříjemná myšlenka. Ale na druhou stranu by ho vlci mohli vidět i po smrti? Byl by jim neustále na očích, alespoň jeho kožich. Blbost. Nepřemejšlej nad hovadinama.
Nakonec ale Lindasa uznala, že vypadají dobře. Odin se nad tím taky zamyslel. Kožichy jim hezky ladily, povahy taky. "Myslím, že jsme dokonalá dvojka. Vypadáme jako chodící problémy," ušklíbl se nadšeně. Netušil jakou měla Lindasa reputaci, ale kdokoli, kdo by znal jeho a viděl, že si s sebou někoho přitáhl domů by byl dost nervózní. A měl by proč.

>> Mechový lesík

Uběhlo několik dalších dní od Odinova zvláštního snu. Úplně tak svoji zkušenost vytěsnil z hlavy a zapomněl, co se mu to vlastně zdálo a proč z toho byl... nervózní. I kdyby si za ty dny třeba jen na krátko vzpomněl, ihned zase zapomněl, protože sny nepovažoval za nikterak důležitou věc. Cosi v něm ale nezapomnělo.
Odin opět po dni plném pochodování k večeru našel úkryt a plesknul sebou na zem. Měl toho docela dost, stále jenom chodil, ale na nic zajímavého nenarazil, nic se nedělo. Od kdy byl svět tak uboze nudný a nezajímavý, že to zlatavého začínalo iritovat? Touha po dobrodružství a zábavě ho neopouštěla, a to dokonce ani ve spánku, protože i tentokrát se dostal na to zvláštní místo s obrovským stromem. Myslel si nejdříve, že se jedná o obyčejný sen, takový, který nad ránem naprosto zapomene a nikdy si po něm nevzdechne. Ejhle, a vykoukl na něj zase ten obří strom! Mírně se zamračil a jeho všudypřítomný úšklebek poklesl. Lhal by, kdyby měl tvrdit, že se necítil jako drobeček, však nebyl velký ani jako jeden jediný list, nedosahoval plné výšky kořene stromu! Úplně se pod rozsáhlou korunou ztrácel a kdyby na strom někdo teď koukal, rozhodně ho pod ním neuvidí. I vlk jako Odin nedokázal popsat, jak na něj místo působilo. "Odpověz mi, co jsi zač?" čelem se postavil ke kmeni a zeptal se, jako by právě nemluvil se stromem ale se svým druhem. Málem zakoulel očima, jak hloupé mu to připadalo, ale přesto mu něco říkalo, že tohle by si ohledně stromu neměl dovolovat. Toužil znát pravdivou odpověď a podvědomě tušil, že strom opravdu odpoví.
Inu, nad ránem se Odin probudil, jak bylo obvyklé, protáhl si nohy a vstal. Lépe se nevyspal už ani nepamatoval, tím víc, když měl teď odpověď na své otázky. Yggdrasil, tak se strom jmenoval, a Odin, když to zjistil, cítil jako by byl hned o něco moudřejším vlkem. Měl pocit, že všechno, po čem touží, se určitě jednou vyplní.

// Jestli bych mohla poprosit o oblázky ^^

<< Údolí morény (přes Náhorní plošinu)

Lindasa asi nepochopila, jak to Odin myslel. Protočil očima, "Ne, na severu je to právě snadný jako facka. Navíc, co tam? Je to nekonečná pustina, čemu bych tam mohl vládnout a co bych z toho měl?" Vysvětlil, jak se věci měly. Jednoduše tam panovala dost velká kosa, vlků tam bylo pomálu, stejně jako kořisti a všeho dalšího. Nebylo to vůbec lukrativní území, kterému by chtěl vlk jako Odin panovat. Nakonec i kdyby se tam stal vládcem všech vládců, seděl by si na jednom zaprděném místě a nic nedělal, protože by se náramně nudil. Tady to bylo zajímavější, různorodější. Furt bylo co objevovat a co chtít.
Moc se mu nechtělo sdělovat přehršel informací. Už tak Lindase pověděl dost, na svoje zvyky. Samozřejmě něco z toho byly polopravdy, ale aspoň úplně nekecal, jako když se bavil s ostatníma. Už tohle byl pokrok a Odin se z toho necejtil zrovna dvakrát dobře. Byl proto mnohem spokojenější, když Lindasa začala ochotně vykládat o sobě. Očividně se v tom i dost vyžívala. "Nikdo neříkal, že mám strach, jen mám rád rovnocenný transakce," ohradil se ještě s pokrčením ramen. Nemohl ji přeci nechat aby si myslela, že je nějakej srab. "Tak otevřená kniha, jo?" vycenil zuby v úsměvu ale myslel si svoje. Kdo ví, kolik jí toho mohl vlastně věřit. Nadšeně ale přikývl, když se rozmluvila o magiích, které oblbovaly mysl. Ty Odina velice zajímaly, jelikož také nějaké vlastnil a byl toho názoru, že jsou asi nejvíc užitečné. Nějaký oheň si tu uměl vyčarovat kdejakej jouda, ale hrát si s myslí ostatních už bylo víc spešl. A Odin byl rád spešl. "Když to ale vyzkoušíš na mě a k něčemu mě přemluvíš, poznám vůbec že to nebylo z mojí hlavy?" namítl. Nebylo to tak, že by se snad té magie bál, ale spíš jestli v takovém stavu vůbec pozná, že na něj bylo něco použito. "Bude lepší když si najdeme nějakou oběť," uznal nakonec. Navíc nebylo kam spěchat, vypadalo to, že před sebou mají ještě kus cestování, než dorazí k Lindase domů. Přikývl, když zmínila poslední magii. "To jsou myšlenky, že? Něco málo už jsem slyšel." Magie byly ostatně důvod, proč sem vůbec přišel a to první, co ho tady zajímalo.
A jelikož Lindasa mu o sobě něco pověděla, byla teď řada na něm. Jindy by asi své slovo porušil nebo si vymýšlel, ale tentokrát se mu zdálo moudřejší mluvit pravdu. Byli přeci spojenci a zároveň rivalové. A jak se říká, přátele si drž u těla a nepřátele ještě blíž. "Jednu z mých magií také poznáš podle očí. Jsou to předměty, ale moc jsem se s nimi ještě neseznámil. Jedna vlčice mi tvrdila, že je to slabá magie, ale tomu nevěřim. Jak bych mohl mít slabou magii?" odfrkl si naštvaně při vzpomínce na to setkání. "Určitě jenom potkala nějaký idioty, kteří to neuměli používat," dodal. Lindasa možná mohla mít o předmětech stejné mínění, takže jí ho musel vyvrátit a trochu se obhajovat. "Pak jsem někde přišel k magii příkazu a od jednoho dědka jsem v zimě dostal magii halucinací. Ani jednu jsem bohužel neměl šanci vyzkoušet, protože se nenaskytl žádný příhodný cíl," dopověděl trochu lítostivě. Tak se těšil, až své magie vyzkouší a nakonec z toho nikdy nic nebylo. Když už někoho provokoval, dotyčný buď zdrhnul nebo se nedal tak snadno. "Jestli ovládám i něco dalšího tak o tom nemám tucha."
Odin pak nadhodil rychle smyšlený plán, jak se dostat k moci. Chtělo to určitě ještě trochu promyslet a některé části pozměnit, ale nápad jako takový byl dobrý. Lindasa s jeho myšlením také souhlasila, takže bylo napůl rozhodnuto. Odinovi ani nevadilo, že byl tím, kdo si zavařoval mozek víc. Měl díky tomu větší pocit autority, když byl ten, kdo to všechno vymýšlel a později určitě bude i ten, kdo dá věci do pohybu. Čím míň se bude Lindasa angažovat, tím menší bude mít její existence v celém plánu váhu.
Pozvedl obočí, když se Lindasa najednou začala starat o názory ostatních. Jako by teď, v půlce cesty našla nějaký kousek obezřetnosti, který předtím zahodila někam do škarpy nebo co. A když se Odin nadechoval k odpovědi, odpověděla si sama. Nechápavě zavrtěl hlavou. Ženský. "Nevypadáš jako někdo, kdo by se tak staral o názory ostatních. Navíc jsi přeci beta? Všichni krom alfy ti nemaj do čeho kecat," připomněl jí, že by si měla hlídat svou autoritu. "A já taky snad nevypadám jako nějaký trhan. Dávám si na sobě záležet, abys věděla." Možná se zprvu cítil trochu dotčený, naštěstí to Lindasa zachránila, když řekla že není k zahození. Od ní to určitě mohl brát jako kompliment.
Cesta vedla severně. Nejdřív po pláni a pak podél řeky, což Odin v takovém vedru ocenil. Několikrát se zastavil napít a trochu osvěžit, přeci jen měl docela hustý severský kožich a tyhle teploty mu nedělaly dvakrát dobře. Zanedlouho před sebou spatřil jezero, ale to nebylo všechno. V dálce byla taky jakási hora, nad kterou se vznášel hrozivý dým. "Hej, tvůj bejvák je tamtim směrem? Něco se tam děje," upozornil svou společnici. Nevypadalo to, že je tam bezpečno. Odina to samozřejmě nijak nezastrašilo, možná naopak přidal do kroku, aby co nejdříve zjistil, co se děje. Musel být u všeho, co mu přišlo zajímavé. I když mu třeba hrozila smrt.

>> VVJ (přes Mahtäe sever)

Lindasa se zajímala, proč se Odinovi líbilo zrovna tady. Jako by to nebylo úplně jasné. "Jednoduché. Můžu tu získat sílu a moc, o které se mi na severu ani nezdálo. Navíc, jak už jsme se shodli, většina zdejších má oproti nám inteligenci v mínusových číslech," nonšalantně pokrčil rameny. Samozřejmě by se našlo i pár dalších důvodů, které ale nebyly tak podstatné. Odinovi se tu prostě líbilo a usmyslel si, že tu chvíli pobude. Nic s jeho rozhodnutím už nemohlo hnout, možná tak hamižnost po ještě větší moci, ale o jiném magickém kraji zatím neslyšel.
Trochu přimhouřil oči, když se ho Lindasa začala vyptávat na magie, které ovládá. Byli spojenci, ale i tak o sobě nechtěl sdělovat příliš. Byl ochotný to překousnout, ale, "Něco za něco. Nemůžeš si přeci nechávat svoje tajemství jen pro sebe, když já se tu tak odhaluju," na oko ublíženě zafňukal, jako by se ho její slova velmi dotkla. "Ovládám celkem tři magie, svou vrozenou a dvě další. Řeknu ti jaké, když ty mi povíš o nějakých svých třech magiích. To zní jako férová výměna, co?" pronesl, jako by se jednalo o nejlepší deal na světě. Nehodlal tady strádat a vytahovat všechny svoje esa z rukávu. Lindasa přeci jen nebyla někdo zrovna dvakrát důvěryhodný.
V následující chvíli se Odinův úsudek ale lehce změnil. Zprvu hnědou vlčici trochu podezíral, že jen kecá a vymýšlí si - tak jak to často dělal on. Najednou si ale byl jistý, že Lindasa opravdu umí bravurně ovládat magie a je velmi silná. Hned mu z tohohle zjištění přeběhl nepříjemný pocit po zádech. Vůbec se mu to nelíbilo. Je tohle ta ukázka magie? přimhouřil oči a zapřemýšlel se. Vlčice nic očividného nepředvedla a Odin pochyboval, že by o ní měl sám od sebe až tak dobré mínění. Co je to za magii? Mohla to být stejná, jakou disponoval i on? "To je ono?" navenek pouze povytáhl obočí a přemýšlel, jak Lindasu připravit o moment slávy, který asi musela zažívat. Nikdo nemohl být lepší, než Odin. Mohla by to být magie příkazu? Tu bych měl ovládat taky, ušklíbl se a rozhodl se to vlčici vrátit stejnou mincí. Zprvu moc netušil, jak se to dělá, ale snažil se Lindasu přesvědčit, že ani on není žádný slaboch a své magie zvládá ovládat víc jak dobře.
Konverzace se ale záhy přesunula zpět k vlčatům. Odinovi netrvalo dlouho vymyslet na hrubo nějaký plán, který by se dal použít na ovládnutí zdejšího kraje. A vlčata byla jeho důležitou součástí. "To je pravda. Ani jeden z nás není zrovna starostlivý typ, řekl bych," uchechtl se a přikývl na Lindasinu poznámku o dospělých. "Dospělí se ale ovládají hůř, pokud nejsou opravdu vypatlaný. Magie by byly rozhodně potřeba. Pak bychom je mohli nechat, ať se o ty vlčata postaraj za nás a měli bychom klid," pokračoval. Znělo to hezky. Jen si velet a koukat jak ostatní otročí a dělají všechnu tu těžkou práci, do které se Odinovi nechtělo.
Dost ho zaujala nabídka navštívení Lindasiny smečky a samo sebou hned souhlasil. Vlčice se opět ukázala jako někdo, kdo nejvíc dbá na vzhled, jak svůj, tak svého okolí. "To bych si nedovolil. Místo, kde bydlíš musí být určitě spektakulární," zašklebil se tak, že nebylo poznat jestli to myslí upřímně nebo sarkasticky. "Tak to bych se do toho úkrytu rád podíval, když je to tvoje práce. Musí to tam vypadat určitě vkusně a stylově." Nezapomenul zalichotit tam, kde to bylo potřeba. Úkryt byl srdcem smečky, nejvíce taktickým bodem, a jen tak někdo cizí k němu neměl přístup. Proto Odin považoval za důležité si tohle místo obhlídnout.
"Samozřejmě," zašeptal zpátky na Lindasino varování. "Za koho mě máš," odfrkl si pak a arogantně zvedl čumák do vzduchu. Opravdu nebyl tak hloupý aby o jejich plánech vykládal kde komu.

>> Mahtäe jih (přes Náhorní)

Lindasa překvapivě souhlasila s krásou Odinovy srsti. Samozřejmě ho to velmi potěšilo, ale také po ní obezřetně hodil okem, protože ten tón... aby se jednoho dne náhodou nerozhodla ho stáhnout z kůže a tu krásnou zlatavou kožešinu si někde vyvěsit. Takový konec si Odin nepřál, i když by byl někomu stále na očích a obdivován i po své smrti. Nebyl přeci žádná okrasa, kterou jen tak někdo mohl vlastnit, že.
"Samozřejmě. Po nějakém rozmýšlení jsem se rozhodl, že tenhle kus kraje za mou dlouhodobou přítomnost stojí," pokýval hlavou. Nejen, že tu existovali bohové, co mohli obyčejným vlkům poskytnout moc, většina obyvatel byli hňupové, co tak Odin zpozoroval. Tyhle faktory jen přidávaly na tom, jak moc se mu tady začínalo zamlouvat. "Nemusíš se strachovat, to bylo to první, po čem jsem šel," odfrkl si na poznámku o magiích. Ovládal už rovnou tři, ale bohužel ještě neměl možnost si je na někom vyzkoušet, což ho lehce frustrovalo. Netušil, jak silné opravdu jsou a jak složité je jejich ovládání a to byly docela potřebné informace, aby se mohl posunout dál. Ale... možná by mu mohla pomoct Lindasa, když se tak chvástala jak ovládá spoustu magií. Přemlouvat ostatní, hm. Použila to na mě? lehce přimhouřil oko, ale teď už to bylo jedno. Odin necítil, že by jeho úsudek někdo násilně zmanipuloval, nedalo se to poznat. A ptát se hnědé přímo bylo zbytečné, protože by pravděpodobně lhala. "Dost, povídáš? A ráčila by mi dáma něco předvést, když je tak famózní?" povytáhl obočí vyzývavě a zašklebil se.
Assasíni museli být zajícům asi fakt zavděčení, jelikož Lindasa by byla ochotná pro ně i zabíjet. Zajímavý. Odin na to nějak neměl co říct. Celé mu to přišlo docela stupidní, ale hnědá si na tom asi dost zakládala a hádat se kvůli takové hovadině by bylo hloupý. Sabotoval by sám sebe a to teprv uzavírali spojenectví. Jestli Lindasa mluvila pravdu a ovládala mnoho magií, bylo zbytečný si z ní dělat nepřítele teď, když byl Odin ten slabší. Jakkoli si to nechtěl přiznat.
Mluvení a polemizování o čistce vlčat bylo mnohem zajímavější téma. "Dalo by to práci, a hlavně by to trvalo dost dlouho," přikývl souhlasně. V hlavě se mu rodil velmi jednoduchý prvoplán, tak proč se s ním nepodělit? Třeba by Lindasa měla nějakou dobrou připomínku, to si nemohl nechat ujít. "Zatím jsme na to jen dva, ale když je tu vlčat jak smetí, určitě není těžký na nějaký narazit. Hlavní je, aby bylo bez rodičů, nejlíp osiřelý," rozmluvil se a pokyvoval u toho souhlasně hlavou. Zatím nevydedukoval žádné velké nevýhody. "Vlčata jsou hloupý a když to uhraješ dobře, sežerou ti cokoli, co jim navykládáš. Kdyby se jo, cukaly, můžeš na ně jít s přemlouvánim, když seš v tom tak dobrá. Prostě jim nakukáš hory doly a k tomu jim pomalu vnukneš myšlenky naší filozofie. Půjdou ovládat snáz, když budou věřit tomu samýmu." Odin byl svým plánem docela nadšený, ale byla pravda, že by to trvalo velmi dlouho a musel by vynaložit značné úsilí, aby se o vlčata postaral. Nemohl je nechat pojít, jestli je chtěl využívat. "Vlastně, zapomněl jsem. Na začátek si musíš připravit i nějakej test, jestli se ti to vůbec vyplatí. Slaboduchý kostitřasy nebereme. Těch se můžeš zbavit jak chceš," pokrčil rameny.
Sotva ale domluvil, bolest na hrudi mu teleportovala myšlenky na úplně jinou vlnu. Na nějakou čistku úplně zapomněl, i když toho měl na jazyku ještě tolik. Bolest ale rychle přestala a Odin... Byl volný! Pomalu mu ukápla slzička štěstí, jak byl rád, že má zase všechny čtyři tlapy pro sebe. Byl teda trochu zdřevěnělej, ale nic, co by protáhnutí nespravilo. "Ale, velice rád. Taková nabídka se neodmítá," lehce překvapeně se otočil na Lindasu, která si přála doprovázet cestou domů. Stejně jsem ty smečky oběhnout chtěl. Můžu začít tady, pomyslel si. Bylo jedno, jakou navštívil jako první. A také byl docela zvědavý, kde vlastně to Lindasa žije.

1. západ
2. les
3. slunce
4. černá
5. orel
6. pravá
7. d
8. d
9. d
10. a
11. c
12. e
13. c
14. a
15. b

Výsledek: ZMIJOZEL
Věta: Mám rád tichá, temná, slizká místa... odpovídá to mojí duši.

Hnědá se kasala, že má fakt stříbrnou krev, ale že to nikdo nikdy neuvidí. Odin si trochu uraženě odfrkl, protože něco takového opravdu vidět chtěl. Navíc, co nespatřil na vlastní oko nepovažoval za realitu. Lindase mohl věřit jakkoli, ale dokud to neviděl, nebyl kompletně přesvědčený. “Zajímavý. Naše rodina má zlatou krev. Podívej na můj kožich, jak se krásně leskne,” poukázal na své béžové chlupy a nechal sluníčko, aby se od nich odráželo ve zlatavých paprscích. “Je to propojené, máme zlatou i v kožichu,” vychloubal se, i když noc z toho co říkal nebyla pravda. Prostě kecal, vymýšlel si, protože nemohl zůstat pozadu. Jestli Lindasa tvrdila, jak je speciální sněhová vločka, Odin musel být ještě speciálnější.
Hnědá vlčice se nenechala unést vychloubáním a vypravováním. O svém rodu prozradila pouze to, že základnu mají jinde. Takže tady její rod nesídlí, Odin se nadšeně zašklebil, protože to znamenalo, že nemá o tolik navrch. Byla tu pouze její nejbližší rodina a dle jejích slov byli stjeně neschopní, což Odinovi akorát hrálo do karet. Sám zatím neměl moc vlivu a podpory, bylo jen dobře, že Lindasa na tom byla podobně. Neměl proto problém sdělit svou vlastní situaci. “Jo, odcházel jsem jako první z bratrů. Pozdějc jsem na toulkách jednoho potkal a doprovázeli jsme se až na hranice Gallirei. Pak se někam vypařil,” pokrčil rameny nezaujatě. Kdo ví kam Höni zmizel, když sem dorazili. “Možná se i zbytek sourozenců rozprchl šířit vliv jinam.” Na severu nebylo mnoho zábavy, pokud si ji jeden nevytvářel sám. Život tady byl více pohodlný. Odin by se divil, kdyby jeho bratři také neprahli po změně.
Když Lindasa pronesla, že zajíci jsou posvátný, Odin jen stěži zadržoval ironický škleb. “Posvátný jo? A co děláš, když je ostatní loví? Jdeš je bránit?” zeptal se pobaveně. Zajíc byl žrádlo, ne kámoš. Vlastně, Odin vnímal zaječí dokonce jako velmi podřadnou potravu. Takový los nebo muflon byl rozhodně lepší volbou, navíc se z toho vlk pořádně nasytil. Zajíc byl samá šlacha a kost, taková jednohubka na zahnání chutě. Jakej vlk si nechá pomoct zrovna od zajíce, pokroutil zklamaně hlavou, ale nahlas nic neřekl.
Nemohl než s Lindasou souhlasit ohledně opuštěných vlčat. “Fakt jo? Zatim jsem jich tolik nepotkal, ale je pravda že i dva už jsou dost,” zamyslel se trochu, jestli měl s nějakými vlčaty tu čest. Nabízel se pouze skrček a pak ten rozumbrada co hledal jeskyně. A oba si očividně mysleli, že spolkli všechnu moudrost světa. “Někdo by měl provádět čistky. Ty co ujdou si nechat a vycvičit a zbytku se zbavit,” očkem mrknul po Lindase, jestli se jí ten nápad taky zamlouvá. Mohli by to tu společnými silami přivést k obrazu svému, když už se tak hezky shodli.
“Fajn,” zabručel, když mu Lindasa osvětlila, jaké spojenectví má na mysli. To nebezpečné, kde vyhraje ten prohnanější. S tím Odin problém neměl. Vlastně byl rozhodnutý to přijmout v prvním okamžiku, kdy to zmínila, jen měl okolo spoustu keců. Ani netušil proč to chtěl přijmout, normálně takhle unáhleně nejednal. Ale možná jeho podobnost s Lindasou v tom hrála roli. Jaká byla pravděpodobnost, že ještě potká někoho takového? Příležitostí se muselo využívat. “Pak je to skvělé, jelikož jsem na tom stejně. Když tě budu moct pro vlastní dobro obětovat, udělám to bez zaváhání,” opáčí vlčici stejně sladkým hláskem, který na něj použila ona. “Jak si krásně rozumíme. Těším se na spolupráci, Lindaso,” ušklíbl se na ni pak. Jen škoda, že žádný nápady neměla. I když to, co nabízela skvěle doplňovalo Odinovy mezery. Jako by to byl osud. Odin se na ni podíval trochu podezřívavě, protože mu to náhle přišlo tak nereálné. Že vůbec potkal někoho takového. Nejni to nějaká bouda? Život ho naučil, že pokud se dělo moc dobrých věcí najednou, něco v tom nehrálo.
Bylo vtipné sledovat Lindasinu reakci, když se otázka otočila. Nejdřív vypadala, že vlastně neví, co by řekla ohledně svých vlastních citů. Pak z ní vypadlo děsně inteligentní moudro dne, kterým se otazce spíš vyhnula, než aby odpověděla. “Samozřejmě,” Odin přikývl. Nebo taky nemusí přijít vůbec. Sám o sobě si myslel, že city nemá. Nemělo tedy cenu se zaobírat tématem, o kterym věděl kulový.
Odin se raději rozhodl řešit fakt, že jeho tlapa stále vězela přilepená na Lindase a nějaký hlas je nutil rozhodovat o smrti. Hnědá se docela neohroženě ozvala, že rozhodně neumře a ať se vlastník hlasu okamžitě ukáže. Co následovalo ale nebylo žádné odhalení, ale neuvěřitelná bolest hrudi. My fakt chcípnem. “Seš si jistá, jo?” protlačil Odin mezi zuby. Drápy zaťal do země a i tlapa, kterou měl na Lindasině rameni byla připravená zatnout. V tu chvíli se však spojení přerušilo a Odin rychle tlapu stáhl k sobě. Možná stejně Lindasu škrábl. Ne, že by mu na tom záleželo, hlavně, že byl volný.