Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Křišťálová louka
4. Najít boby a s alespoň 1 dalším vlkem sjet libovolné hory

Asi dávalo smysl, když někdo ve svých posledních chvílích chtěl být sám a v klidu. Odin nad způsobem své smrti nikdy moc nepřemýšlel, až přijde, tak prostě přijde a bude to. Neměl ohledně toho žádné výrazné preference, i když zemřít v boji se mu zdálo asi jako nejlepší varianta. Nebo pak někde v klidu na vrcholku ledové hory, to taky neznělo zle. "Nerada vyvracíš osud?" zeptal se Lacrimy, která očividně nechtěla být zachráněna, kdyby někde umírala. "Proč?" Nechápal její myšlenkový pochod. Většina vlků se života držela zuby drápy a rozhodně by šanci na záchranu nijak nezahazovali. Nejspíš ani on by ji neodmítl, i když by to bylo nanejvýš potupný. Záleželo by na okolnostech.
Otázku proč se s ním tahá přešla Lacrima pokrčením ramen. Odin se jen ušklíbl a rozhodl se to z vlčice nepáčit. Zas tak ho to ani nezajímalo, ptal se jen, protože věděl že je jí to nepříjemné. Následně vysvětlil co je led a proč lepí mokrý věci. A setkal se s poznámkou, že je to k ničemu, což... asi jako bylo. Led neměl moc praktický využití a když už tak ztěžoval pohyb a znemožňoval pití.
Odin se pomalu vydal k horám. Ještě než se dal do stoupání tak zastavil na poměrně zajímavém místě a rozhodl se zvandalizovat přírodní anomálii ve tvaru ledových květin. Lacrima zatím vysvětlovala, co je to pavouk a podle popisu to neznělo jako zrovna přívětivý tvor. Mít osm nohou musí bejt divný, pomyslel si Odin. Dokázali díky tomu pavouci rychlejc běhat? Nebo se jim ty nohy pletly a byli naopak pomalí? Sám byl asi spokojený se svými čtyřmi končetinami. Oponoval, že vlk s rampouchy v tlamě vypadá spíš jako mrož. To bylo zvíře, které si dokázal živě představit. Tím víc když se nedávno setkal s jeho nezubatou napodobeninou. "Ani ne. Žije v moři a je minimálně dvakrát takovej jako my. Občas se vyvalí na pláži, ale na lov to moc není," uznal zamyšleně. Nikdy ho nenapadlo mrože lovit, možná proto, že je vídal jen z dálky. K ledovému oceánu se moc nepřibližoval. "Vlastně, když si představíš takovýho obtloustlýho, bezsrstýho medvěda s dlouhýma zubama a ploutvema tak je to mrož," pokusil se tvora popsat víc detailně tak, aby Lacrima rozuměla. Medvědy vlci taky nelovili, pokud jim hladem nehráblo. Nebyl důvod pouštět se do těch mořskejch.
Cesta do hor byla zdlouhavá a náročná. Odin se místy brodil sněhem až po hlavu, jindy málem hodil držku, protože šlápl na špatné místo. Stejně si ale pevně stál za svým cílem a sápal se nahoru. Když se začínalo smrákat, mohl si konečně oddechnout, protože nejhorší výšlap byl za ním. Teď už snad stačilo pohybovat se po vrcholcích a sedlech. Nebe bylo poměrně čisté a nebýt přibývajícího šera, byl by krásný výhled na zasněžený kraj. Skoro jako doma, mlaskl spokojeně a nechal si chvíli na odpočinek. A jak tak koukal po okolí, všiml si zajímavě rozlomeného kmene. Vůbec netušil, jak se tu něco takového vzalo, protože bylo vidět, že kmen pochází z nějakého mohutného stromu, který v takových výškách neroste. Ale bylo to tu a Odin dostal skvělý nápad. "Helemese," ušklíbl se a vyhrabal kus dřeva ze sněhu. Bylo docela těžké. "Mám skvělej nápad, vem tu druhou půlku, sjedem kopec!" houknul na Lacrimu. Nebylo by to poprvý, co něco takovýho zkoušel. Fakt, že takový kousek většinou neskončil nejlépe zatlačil někam do pozadí. "Takhle na to stoupneš, odrazíš se a jedem," ukázal krátce jak odstartovat a zatáhl dřevo ke srázu. Sám se na něj postavil, počkal na Lacrimu a pak odstartoval pomyslný závod. "Heheheheee!" čím rychleji svištěl, tím šíleněji se smál. Adrenalin mu začal pumpovat žilami a bylo vidět, že si Odin nebezpečné situace nanejvýš užívá.

>> Sopka

<< Kiërb
7. Prohlédnout si ledové květiny

Odin se na chvíli zamyslel, jestli vůbec existoval způsob jak zemřít a nebýt ponížen. Však smrt sama o sobě byla docela potupná věc, tím víc když přišla moc brzy nebo nějak dementním způsobem. Ovšem obejít smrt ještě asi nebylo v silách obyčejných vlků, i když dokázali ovládat magii. Každej jednou umře. Je jedno, co bude potom, pomyslel si. Sice chtěl, aby ho ostatní opěvovali i po smrti a dlouho se na něj pamatovalo, ale reálně něco takového nemohl zajistit a nemohl se z toho ani radovat, když bude dávno pod drnem. "Co by pro tebe byla ponižující smrt?" zeptal se Lacrimy zvědavě, když už to nakousla. Neměl o ní moc vysoké mínění, co se tadytěch věcí týkalo. Vypadalo to, že má v mozku přeházenejch pár hodnot, proto byl zvědav, co z ní vypadne.
"A stejně seš tu se mnou, co?" ušklíbl se na její poznámku, že neměla důvod sem chodit. "Jakej je tvůj důvod, hm?" rýpnul si trochu, ale neočekával žádné překvapivé přiznání. Sama před několika dny říkala, že by ho chtěla následovat a asi prostě neměla nic lepšího na práci. Začíná litovat, že se se mnou tahá? Odin by se ani nedivil. Do hor sice nemířil jen pro to, aby vlčici trochu potýral, ale když viděl jak se jí v tomhle prostředí nelíbí, nemohl si pomoct. Navíc ji tu nedržel násilím, kdykoli to mohla otočit zpátky na jih.
Lacrima očividně Odinovo vysvětlování moc nebrala. Trochu se zamračil, protože mu to přišlo velmi prosté a vysvětloval to jako pro blbečky. Fakt je asi opožděná. "Není to tím ledem. Je to kvůli rozdílným teplotám a povrchům," snažil se upřesnit. "Kdybys měla mokrý tlapy tak se taky přilepíš. Nebo srst, to je pak docela bolestivý." Ostatně měl odobní zkušenosti se srstí přilepenou k ledu nebo sněhu. Naštěstí byl dost huňatý, takže většinou takovéhle přichycené věci nosil s sebou po zbytek zimy, když nebyly moc veliké. Většina seveřanů byla neustále něčím zasypaná nebo olepená, když byla tuhá zima. "Ale chvíli taky trvá, než přimrzneš. Musela bys stát na místě nějaký ten čas, aby ses přilepila tlapami," dodal ještě. Jazyk se lepil rychle, tlapy pomalu. Sám netušil, jestli to bylo kvůli těm důvodům, co předtím vyjmenoval nebo v tom bylo něco jiného. Tak jako tak, oboje pro vlka znamenalo problém.
Lacrima nebyla moc pobavena Odinovým kouskem s rampouchy. Zmínila ale nějaký divný název, který mu moc neříkal. "Pavouk?" zeptal se s pozvednutým obočím a dožadoval se tak upřesnění, co to má být. Podle kusadel usoudil, že asi nějaký druh hmyzu. "Ty na severu nemáme. Ale máme mrože, ti maj takový dlouhý zuby, co jim čouhaj z držky," uchechtl se. Vzhled mrožů nepovažoval za zrovna okouzlující.
Za okouzlující se ale dalo považovat místo, kam dorazili, i když Odin pro tyhle věci neměl moc porozumění. Květiny byly podle něj záležitostí vlčic a i když jednou pletl věnečky, celou dobu u toho měl sarkastický narážky. Tyhle kousky ledu zamrzlý do tvaru kytek byly ale zajímavej fenomén, kterej ani na severu neviděl. Rozhodl se trochu si tu odpočinout, než se začne drápat do hor. Kor v tomhle sněhu chtěl být co nejvíc odpočatý. Mezitím se rozhodl tlapou drtit ty květinový tvary kolem sebe. Když pořádně přitlačil tak některý popraskaly a zhroutily se. Odin si tuhle činnost docela užíval, aniž by cítil nějaký smutek nad tím, že ničí hezké území. Však je to jen led. Přimrzne znova, ušklíbl se a rozdrtil další kytku.

>> Velehory

<< Safírové jezero (přes Ledovou pláň)
1. Předstírat, že jsem zimní upír s tesáky z rampouchů

"Když budeš mít štěstí, tak dost zachovale," odpověděl věcně na její poznámku. Nejdříve skoro namítl, že když je s ním, tak se nic takového nestane, ale pak se zarazil. Byla to pravda? Sám netušil, jestli by vlčici nějak zachraňoval, kdyby se s ní něco dělo. Zatím o její společnost přijít nechtěl, ale jestli pro to měl vynaložit nějaké úsilí, nejspíš by to neviděl jako férovej deal. "Nevim. Jižani na sever moc nechoděj," pokrčil rameny pak. Nejspíš to mělo svůj důvod, že? Stejně jako fakt že severští vlci se v horkých létech zdržovali spíš v horách kde bylo chladněji.
Lacrima se nechala nachytat a přilepila jazyk na led. Rychle ale zjistila, že je to špatnej nápad a rychle ho odtrhla, což způsobilo zranění. "Není to kvůli ledu, ale kvůli mokru. Cokoliv mokrýho se k ledu rychle přilepí, tím víc, pokud je to teplý třeba jako jazyk," vysvětlil pomalu. "Vidíš, třeba tvoje tlapy jsou v pohodě," poznamenal, zrovna když se vlčice ze samého otáčení zřítila na led. Vcelku neobratně se zase hrabala na nohy a Odin měl pocit, že její výraz není normální, ale neřešil to. I kdyby, tak nevěděl jak. Vlastně si začínal uvědomovat, že Lacrima je dost podobná vlčeti, než dospělému. Možná se jen snaží vypadat drsňácky? Ostatně dost věcí nevěděla a hodně se ptala. Taky dělala převážně to, co jí nakázal jako nějaký vzor. Možná má o kolečko míň? Fakt, že by byla opožděná taky mnohé vysvětloval.
Jakmile Odin dokončil plácání ledové sochy, rozhodl se zase vyrazit. Na její otázku přikývl. "Jojo, z vršků je krásnej výhled," odpověděl s širokým úšklebkem. Ten výhled měl rád a fakt mu chyběl. Tím víc, jestli teď byla celá krajina takhle zasněžená. Cestou nevěděl, co by dělal. Lacrima klasicky mlčela a Odin se nudil. Neustále do ní rýpat ho taky nebavilo a chvilka klidu vlastně nikomu nikdy neuškodila. Jé, rampouch, zablýsklo se mu v oku, když u menšího převisu uviděl pěkných pár rampouchů. Byli teď u řeky, takže nebylo divné, že voda tu všude zamrzala. A jelikož Odin měl trochu žízeň, po tom fiasku u jezera, tak se musel spokojit s rampouchy. Hned dva z převisu urval a snažil se je nějak držet v tlamě. "Hewwe," zamumlal nespokojeně, protože to docela studilo. Ani si neuvědomoval, jak dementně u toho musí vypadat. Vlastně vypadaj jako dva dlouhý zuby, co maj mroži, prolétlo mu hlavou. "Vypahám dehive ho?" pohledem střelil po Lacrimě a snažil se naznačit, jakej je machr. S rampouchy v tlamě se ale mluvilo blbě a Odin taky nechtěl, aby mu tam přimrzly. Vyplivl je na zem a vzal si jen jeden. "Jestli máš žízeň, zkus olizovat tohle. Ale jen krátce, ať k tomu nepřimrzneš." Podal instruktáž k získávání tekutin v kruté zimě a hleděl si zase svého. Jeden rampouch zpracoval na místě, druhý si vzal do tlamy na cestu.

>> Křišťálová louka

8. Vytvořit sněhovou sochu

Polemizace o životu nebyla moc rozváděna, klasicky. Odin si trochu připadal jako kdyby trpěl samomluvou, a možná že i jo. No, nijak mu to nevadilo, takže to neřešil a vesele klapal tlamou dál. Dokonce se pustil i do co nejpřesnějšího popisu deprese, když se na to Lacrima zeptala. Nebyl si jistý, jestli něco neřekl špatně, ale tu nejistotu rozhodně nedával najevo. Protože kdyby něco takového ukázal, byl by to projev slabosti a tím Odin pohrdal. Lacrima možná nebyla z toho popisu nejmoudřejší, ale chabě namítala, že se depresivně necítí. Odin jen pokrčil rameny, co jí na to měl říkat? Sama musela vědět, jak se cejtí nebo ne.
Mnohem lepší bylo popisování toho, jak vypadají mrtvoly po zimě. Ještě nikdo se ho na takovou otázku nezeptal, takže Odin byl mile překvapen. O takových věcech mluvil docela rád, jakkoli divně to mohlo vypadat. Lepší bejt divnej než obyčejnej, pomyslel si a pokýval hlavou. "Nevybírá, ale ty si můžeš vybrat jestli na takovym místě zůstaneš, nebo potáhneš pryč," opravil Lacrimu. Byla každého volba, kde se rozhodne žít, a když mu někde podmínky nevyhovovaly, bylo logický jít o dům dál. "Ale proč tě vůbec něco takovýho zajímá?" zeptal se, protože vážně netušil a ani nechtěl hádat. Kdo ví, co se vlčici honilo hlavou.
Očekával, že Lacrima na ledu mu bude větší zábavou, ale nakonec to docela zvládala. Samozřejmě na něj teda neměla, ale nebylo to nic tragickýho, jako že by si rozbila držku. Proto Odin vymyslel další srandičku, a tou bylo nalepení jazyku na led. Sám nedobrovolně předvedl, jak se to dělá a sledoval, co udělá vlčice. Obezřetně přilepila jen špičku, ale i to stačilo a náhle byla uvězněná. Až sadisticky pomalu začala jazyk silou odlepovat, na což se Odin jen ušklíbl. "Ehmm! Tak, co jsme se dneska naučili? Led se neolizuje," prohlásil důležitě, jako by to celé měla být jakási lekce a ne jen jeho škodolibost.
Odešel zase na kraj jezera a koukal na tu sněhovou spoušť. V některých místech muselo být sněhu určitě víc, než jak byl vysoký. To už jsem dlouho nezažil, pomyslel si spokojeně. Brodit se sněhem byla docela sranda, když si jeden zvykl na to neustálé mokro a zimu. Zapadnout někam hluboko ovšem už taková sranda nebyla, obzvlášť v horách. Ovšem tyhle hory sněhu ho inspirovaly k umělecké činnosti. Nejdřív jen nějak mechanicky nahraboval sníh na kupu, ale pak si vzpomněl jak s Lindasou mluvil o sochách. Sněhová sice nevydrží moc dlouho, ale taky se počítala, takže Odin se dal do práce. Velmi brzo bohužel zjistil, že umělecké vlohy moc nepobral. Jeho vlčí socha vypadala spíš jako nějaké sněhové monstrum. Až budu chtít tu pravou, tak si na to musím někoho sehnat, rozhodl se. Nakonec by skončil dost potupně, kdyby si sochu dělal sám. Přesto se snažil svoje dílo nějak dokončit, protože nerad nechával věci nedodělané. Když byl se svým plácáním spokojen, oklepal ze sebe zbytky sněhu a ohlédl se po Lacrimě. "Teď se půjdem kouknout dál," zavelel a hlavou pohodil k vysokým horám, které se nad nimi tyčily.

>> Kiërb (přes Ledovou pláň)

6. Přilepit se jazykem k ledovému povrchu

Lacrima měla dost hluboký otázky na Odina a jeho jednoduché myšlení. Ovšem neměl problém se rýpat i v sobě a nějaké ty odpovědi jí poskytnout. Jen byly asi dost ovlivněny jeho pohledem na svět. "Co já vim, pro každýho je život jinej," pokrčil rameny. "Důležitý je podle mě ho prožít naplno. Já nevim, dělat si co chceš a tak. Abys pak neměla pocit, že něčeho lituješ nebo že jsi něco nestihla," přemítal nad tím dál. Čistě teoreticky by se dalo říct že život je o tom, smířit se se smrtí a mít z ní dobrej pocit? Celej ho vlastně trávíme jenom abychom došli do toho jednoho stejnýho bodu, pomyslel si, ale nahlas tohle nevyslovoval, protože si tím nebyl až tak jistý. Pro něj to ale možná platilo. Nevěřil v posmrtný život nebo v to, že se po své, jistojistě slavné smrti, dostane někam. A i kdyby jo, tak co na tom, důležitější pro něj byla přítomnost, ne budoucnost nebo minulost. Na tyhle věci se neohlížel. "Deprese je, když ti začne šibat tady," ušklíbl se a drápem si zaťukal na lebku. "Máš nechuť do života a nic se ti nechce dělat, cejtíš se jako kus bahna a máš blbou náladu," popsal, jak nejlépe mohl, přestože sám nic takového nezažil. "Aspoň co jsem teda slyšel," dodal, kdyby náhodou blekotal ptákoviny. Kdyžtak to nebyla jeho chyba, ale toho, kdo mu to kdysi nakukal.
Lacrima měla docela zajímavou otázku, na kterou se ho v životě ještě nikdo nezeptal. "Vypadaj docela nechutně, záleží ale jak dlouho po zimě je objevíš. Když dřív, tak jsou ještě docela zachovalý kvůli zimě, když dýl tak je to humáč, protože jak taje sníh tak jsou furt mokrý," vysvětloval, zatímco mu hlavou běžely všemožné obrázky a vzpomínky, při kterých nepociťoval ani krapet lítosti. "Ale tam kde jsem se narodil býval sníh po celý roky, takže když jsem měl štěstí, nacházel jsem je hezky zamrzlý." Nebylo to nic neobvyklého, nacházet ve sněhu v horách zamrzlé mrtvoly. "Kdo ví, jak dlouho tam byli," zamumlal. Nikdy po tomhle zrovna nepátral. I když ho mrtví nezajímali, tak zase nebyl úplnej nevychovanec, kterej nepobral ani trochu rozumu. Vždycky si je akorát prohlídnul a nechal je bejt, z tý špetky úcty, která v něm byla.
Odin se neohroženě pustil na led a pohyboval se docela obratně. Nebyl žádným bluslícím nováčkem, že. Zato Lacrima měla k jeho potěšení trochu problémy, i když čekal že na tom bude trochu hůř. "Hehe," zachechtal se nadšeně, když ji viděl. Byla fakt vtipná. "Zkus to olíznout," nabádal ji hnedka, že ji nachytá na vlčecí žertík. Každý seveřan věděl, že olizovat led není zrovna chytrej tah. Aby nebyla nijak podezřívavá, Odin dělal, že led taky olizuje a jak je to skvělý. Bohužel byl ale moc pečlivej při svém divadýlku a najednou ucítil, jak se mu zasekl jazyk. Vyvalil oko a nevěřícně čučel, že se fakt přilepil. No to je pecka, pomyslel si naštvaně, když začínal cítit na jazyku chlad. Rychle začal dýchat a jelikož nebyl přilepený moc dlouho, jazyk naštěstí odlepil bez větších potíží. Ovšem docela ho mrazil a cítil, že na něm má pár malých ranek od ledu. "Ehm," odkašlal si, aby zamaskoval svoji pitomost a raději z ledu zase zamířil na břeh jezera.

<< Říční Eso (přes Ledovou pláň)
3. Jít k ledovému jezeru

Odin si všiml, že Lacrima má problémy s odpovídáním na... složitější otázky? Zrovna na ty, na které se tak rád ptal, když byly osobní. Rád vlky rozebíral do podrobna, protože se jim to většinou nelíbilo. Bylo skvělé sledovat, jak jim v hlavě šrotuje, když neměli dobrý protiargument nebo když rýpal dost hluboko. "Nepovídej," zakoulel na Lacrimu okem a víc to nekomentoval. Když nevěděla jak reagovat, těžko by z ní něco vykroutil.
Ovšem netušil, že po jeho slovech se vlčice bude chovat tak chladně a odtažitě. Slovy šetřila víc než předtím a i to nebylo moc. Odin si chtěl jednu vlepit, protože mu trvalo docela dlouho, než ji trochu rozmluvil. A teď mohl zase začít odznova. Snažil se svou situaci nějak zachránit zdlouhavým vysvětlováním, ale moc to nepomáhalo. Jedna z mála věcí, ve kterých nebyl expert byly pocity. Sám jich ze sebe dokázal vydolovat jen velmi málo a netušil, jak fungujou ostatní. "Dost depresivní pohled na život," mlaskl nespokojeně, když Lacrima řekla že je jí prakticky všechno jedno. Odin se sice tvářil na povrchu stejně, ale měl nějaké sny a cíle, kterých chtěl dosáhnout. A i když dělal drsňáka, občas mu věci nebyly až tak jedno, jak by chtěl. "Když myslíš," pokrčil jen rameny nad její poslední poznámkou. Očividně věřila, že pád do hlubin propasti by přežila. Jestli měla takový sebevědomí, tak dobře pro ni.
Po lovu se vydal směrem k řece, kde se chtěl napít a omýt. Voda byla ledová a počasí taky, takže to moc nepřeháněl. I když měl stále trochu žízeň, pití musel oželet, jelikož nebyl na takovou teplotu zvyklý. Od řeky zamířil k něčemu, co z dálky vypadalo jako jezero. Aby nepanovalo takové mrtvolné ticho, ptal se Lacrimy na blbosti. Třeba jak se jí líbí na severu. Odpověď byla nepřekvapivá a Odin přikývl. "Pro mě je sever sladký domov. Tak hezky krutý a nemilosrdný," řekl s úšklebkem. Sám si někdy připadal jako sever. "Máš ráda výzvy? Co takhle strávit tady v horách celou zimu?" podíval se na Lacrimu vyzývavě. Odin výzvy miloval. Když nad tím tak popřemýšlel, mohl brát i Lacrimu jako takovou výzvu. Chtěl bych se jí podívat do hlavy, pomyslel si nadšeně. Moc rád zjišťoval, co si ostatní myslí.
Jezero, ke kterému dorazili bylo samozřejmě zamrzlé. Nebylo moc vidět, jak hluboko voda sahá. Odin se rychle odhodlal vstoupit na led. Docela se na něm uměl pohybovat a taky věděl, jaká místa ho unesou a jaká ne. Tady u břehu se nemusel ničeho bát, protože led byl dost tlustý. "Pojď se sem podívat," houkl na Lacrimu se škodolibým úšklebkem. Schválně jestli už někdy stála na ledu. Předpokládal, že ne, a že za chvíli uvidí srandovní kousek. Jelikož on sám se na kluzkém povrchu snažil působit co nejjistěji, aby to vypadalo, že se od sněhu moc neliší. Ale lišil a Odin byl docela šprýmař.

<< Tajga (přes Tundru)
5. Nechat si zmrznout mozek

Lacrima se rozhodla jeho dotaz přejít mlčením. Na to Odin jen pokrčil rameny a věnoval se jinejm věcem, i když byl stále docela zvědavý. Nemohl to z ní vymlátit, žejo. "Na to jak ses dušovala že odpovídáš když se ostatní ptaj tak to z tebe leze dost pomalu a poskromnu," poznamenal s odfrknutím a čekal, jestli ji to vyburcuje k nějaký reakci. Mlčení bylo nudný. Víc nudný než nějaká nezajímavá odpověď. Mohla mu přeci nakukat, co chtěla, nebylo to zase tak složitý.
Když se ale začal zajímat o její rodinu, všiml si, že slovy šetří víc než obvykle. Chvilku Lacrimu pozoroval a přitom mu v mozku šrotovala všechna kolečka. "Neřikej, že seš uražená?" ušklíbl se, ale hlas měl vážný. Na své poměry. Opravdu se jí dotkla taková obyčejná otázka? V Odinově světě neexistovalo něco jako náklonnost bez zisku. Všechno mělo svou cenu, i pocity. A jelikož tak uvažoval on sám, občas přehazoval tenhle styl chování i na jiné, kteří ho nutně nemuseli sdílet. Ale to byl pro něj jinej svět. "Hmm." Chvilku sváděl jakési vnitřní dilema, jestli by to měl Lacrimě vysvětlovat nebo ne. Nepotřeboval se obhajovat, nic špatného neudělal, ale jestli hodlala být po zbytek cesty takováhle tak měl jen dvě možnosti. Vysvětlit to nebo ji poslat do háje. A to teď ještě dělat nechtěl. "Nejni to tebou," povzdechl si a zakoulel okem. Vážně to dělám. Stupidní. "Všichni vždycky dělaj věci pro svůj prospěch, alespoň tam, odkud pocházim. Takže nikomu nevěřim, kor když se jedná o pocity a takovýhle věci," snažil se nějak vymáčknout, ale moc mu to nešlo. "Jestli se mnou chceš zůstávat tak klidně, jen počítej s tim, že tě kdykoliv můžu strčit do propasti a dělat si z tebe živej štít," varoval nakonec, k čemu se to Lacrima vlastně chce upsat. A to zdaleka nebylo všechno, záleželo na tom jak moc šílenou náladu zrovna Odin měl. Zvenku mohl vypadat jako normální mladý vlk, ale jeho duše byl starej zapšklej dědek, kterýho život zklamal tolikrát, že zůstal apatyckej ke všem a ke všemu. Ačkoli se teď s Lacrimou chtěl vybavovat a třeba i cestovat, na vlčici mu uvnitř vůbec nezáleželo. Kdyby ji postihla nějaká katastrofa, nejspíš by jen z povzdálí sledoval a nakonec si povzdechl, že zase ztratil společnost.
Po lovu a dobrém žvanci Odin zamířil zase severně. Čím dál, tím líp. Sníh a mráz ho kousal do kožichu, stejně jako doma. Jak nostalgické, nadechl se ledového horského vzduchu. Lesy se měnily v holé pláně a chladu přibývalo. Lacrima se táhla za ním jak zbědovaný pes. "Tak co, jakej je sever. Líbí?" ušklíbl se na ni krátce. Bylo vidět, že na tohle počasí a život stavěná není. I za její momentální stav prý mohla zima, což bylo dost smutné. Díky bohu jsem vyrostl v tvrdých podmínkách, oddechl si Odin. Co by dělal, kdyby každou zimu měl dopadnout jako ona? To by byla potupa.
Po chvíli dorazili k řece. Jelikož Odin byl vcelku umatlaný od krve z lovu a po jídle i žíznivý, šel se napít a trochu omýt. Nejdřív smočil jen tlapky a pak i tlamu a trochu krk. Zase to nepřeháněl, když byla taková kosa. Ale nehodlal po okolí chodit jako nějaká špindíra. Voda byla dost ledová, i jemu už to bylo silně nepříjemné, protože po létě nebyl na takové teploty vůbec zvyklý. Když si párkrát loknul, pocítil tupou bolest v hlavě. "Hhgn," tiše vydal nespokojený zvuk. Po chvilce to odeznělo a Odin se zase vzpamatoval. Věnoval řece jeden velmi nepříjemný pohled. Takový pocit nezažil už dlouho. Naposledy možná když byl vlče nebo mladý vlk? Vyměknul jsem, povzdechl si lehce. Jak by se mu jeho rodina vysmála, kdyby tohle viděli.

>> Safírové jezero (přes Ledovou pláň)

<< Švitořivý les
// manipulace povolena

Odin šlapkal lesem, který postupně začínal řídnout. Už se blížíme, pomyslel si spokojeně. Stále sněžilo, což bylo k lovu trochu na nic počasí, ale nedalo se nic dělat. Navíc jediný, kdo s tím mohl mít větší problém byla Lacrima, ne on. Docela zaujatě poslouchal, jak si vlčice vylejvá srdíčko. Samozřejmě ho těšilo, že mu chce být na blízku, ale proč? Nerozuměl tomu, jak přemýšlí. "A co bys z toho měla? Je tu spousta silných vlků, co když pak budeš litovat že sis nevybrala někoho jinýho?" namítl. Tohle byla jen jedna věc, věc druhá byl fakt, že Lacrimě nevěřil. Znali se jen krátce a i kdyby ne, mohlo trvat i roky, než Odin někomu začne důvěřovat. Držet si blízko u sebe takové pochybné existence... Nejdřív Lindasa a teď tahle. Že bych je začal sbírat? Kolik pošahanejch vlčic tady běhalo?
Její vysvětlení proč lovila vlky bylo vcelku normální. Odin čekal nějaké větší drama, ale byly to jen nesplacený dluhy. "Aha," zabručel lehce zklamaně. No, stále to bylo alespoň trochu zajímavé téma. "A co tvoje rodina dělala, že měla tolik dlužníků?" povytáhl obočí. Znělo to docela pochybně. "No, na to že jich byly desítky moc nevypadáš, že by ses uměla rvát," rýpnul si na vzhled vlčice. Možná před zimou byla v lepším stavu než teď, no, na první pohled by ji netypoval na někoho krvelačného, kdo měl na tlapách krev svých druhů. Spíš vypadala jako ta oběť.
Po chvíli se Odin přestal zajímat o Lacrimu a začal se soustředit na své okolí. Větřil pachy a výrazně zpomalil, dokud nenarazil na pach losího stáda. Jsou tu, zaradoval se. Nečekal že bude mít takové štěstí a hned po chvíli narazí na nějakou kořist. "Jsou tu losi," upozornil Lacrimu a sám začal stopovat. Pach zde byl slabší a propletený s ostatními, takže si musel dávat pozor, aby stopu neztratil.
Po nějaké chvíli poznal, že už jsou blízko. V čerstvém sněhu byly nové stopy, naštěstí se losi drželi v menších stádech, takže by nemělo být složité nějakého ve dvou skolit. Odin zpomalil a přikrčil se. S Lacrimou nebyli po větru, ale sněžení zase snižovalo viditelnost, která byla už tak dost špatná, když měli dohromady sotva jeden pár očí. Nakonec se jim ale podařilo připlížit dostatečně blízko stádu, tak aby ho mohli pozorovat. Odin si všiml pár starších nebo naopak mladších kousků a nakonec se rozhodl pro jednu starou samici. Raději by tedy lovil mládě, ale byli jen dva a měl obavy, aby jej matka nechtěla chránit. Zdravé losici se postavit nechtěl. "Půjdeme po támhleté," potichu signalizoval Lacrimě. "Použiju magie a zdržím ji tady, ty jí půjdeš po krku a já se pak přidám," ve zkratce vysvětlil jednoduchou strategii.
Jakmile spolu s Lacrimou vystartovali ze svého úkrytu, losice se splašily a daly se do pohybu. "Stůj!" Odin hrozivě zavrčel a pohledem se soustředil na vybraný kus. Snažil se starou losici donutit setrvat na místě. Dal do toho veškeré své soustředění, stál na místě a propaloval kořist pohledem. Byl proto vcelku překvapený, když sebou cukl a losice jeho pohyb okopírovala. Možná by to ani nezaregistroval, kdyby se na ni tak nesoustředil. Tohle ale trvalo jen malinkatou chviličku. V dalším momentu už Lacrima skočila losici po krku a zvíře se z vlivu magie vytrhlo. "Nehýbej se!" štěkl Odin, ale pomohlo to jen na chvíli, pak sebou losice opět začala cukat a utíkat za zbytkem stáda. Odin i Lacrima se rozeběhli za ní. Jelikož ale byla stará a ještě k tomu raněná, stejně moc daleko neuběhla. A zbytek stáda se rozhodl zachránit vlastní životy.
Po úspěšném lovu a hostině si Odin spokojeně sedl do sněhu a chvíli přemýšlel. Bylo jeho putování s Lacrimou u konce? Nějak se mu ještě nechtělo odprejskout vlastní cestou a vlčice opravdu nebyla špatná společnost. Nedalo se jí věřit, ale ani nevěřit. Byla taková moc neutrální, ale když Odina poslouchala, nemělo by to vadit. "Chci se jít podívat do hor. Můžeš se přidat," rozhodl nakonec rozvážně a probodl Lacrimu jedním podezřívavým pohledem. Ať už by od něj chtěla cokoliv, Odin by se jen tak nedal. Navíc byl teď v lepší kondici, než ona, takže se nemusel tolik starat.

>> Říční eso (přes Tundru)

<<Kiërb (přes Dusot)
16. Vyznat někomu svou náklonnost pod jmelím

Odin se zaradoval, když nad ránem znovu začalo sněžit. Prostě měl rád zimu, byl raději, když mu umrzal čumák, než když se vařil ve vlastní šťávě. A zima byla konečně v plném proudu, sníh na zemi se začínal vrstvit a Odinov i tuhly prsty na nohou. Ten pocit ale nepovažoval za nepříjemný, právě naopak. Možná jsem fakt divnej, prolétlo mu hlavou. Takovýhle sklony přeci nebyly normální, ale na druhou stranu... Odin nikdy nechtěl být normální.
Lacrima vypadala, že se jeho otázce chce vyhnout. To jí samozřejmě nehodlal dovolit, no, nakonec se rozhoupala. Velmi rozvážně, ale přeci jen z ní něco vylezlo. Odin jí tedy musel trochu dopomoct, ale to samozřejmě přešel, jakoby nic. Rozhodl se ignorovat svoje přičinění a konečně se zaposlouchat do střídmých lichotek. Moc jich za život neslýchal, pravda. Musel si proto najít jiný způsob a tím bylo považování nenávisti a strachu za druh lichocení. Ve svém nitru mezi láskou a nenávistí neviděl moc velký rozdíl. Oboje to byly silné city, a když byly směřovány jeho směrem, proč by se tím necítil polichocen?
Spokojeně přikývl hlavou na to, co říkala. Mluvila pravdu a nic víc než pravdu. A že se po tom Odin cítil velkoryse, rozhodl se taky být trochu... milý? "Ani ty nejsi špatná společnost. Cestuje se s tebou dobře," poznamenal, což od něj bylo velké gesto. Se vším býval věčně nespokojen, proto když byl spokojen, dalo se to považovat skoro za zázrak. "Máš ale svý mouchy," dodal ještě, aby si náhodou Lacrima něco nemyslela a nestouplo jí ego. I když to u vlčice asi nebylo pravděpodobné, lepší být opatrný.
Jelikož na projevy sympatií nebyl zvyklý a vlastně jim ani moc nerozuměl, odvést téma se zdálo jako nejlepší nápad. Odin odhadoval, že za chvíli už budou v místech, kde se vyskytuje jemu známá zvěř a konečně se tedy budou moct pustit do toho lovu. Lacrima ale nejspíš se severskými zvířaty zkušenosti neměla, proto se zase začal vyptávat. "Vlci?" podivil se krátce. Nikdy by ho nenapadlo, že to co loví jsou vlci. Ale když si to přiřadil k její povaze a chování, tak divný mu to vlastně nepřišlo. "Jen mi neříkej, že je potom i žereš? To by byl extrémní hnus," podíval se na Lacrimu skepticky. Byli i tací, co se nezdráhali sežrat svoje druhy nebo něco takovýho. Odin by toho možná byl taky schopen. Občas se pohyboval na okraji šílenství a kdyby ho hlad donutil... Ale takhle za relativního blahobytu mu to přišlo odporné. "Ale jo, jako velkou zvěř je počítat můžeš," pokývl pak hlavou. Nahánět vlka bylo určitě složitější než nahánět třeba vysokou. Přeci jen Odin považoval vlky za ty inteligentnější a jeden si musel dávat sakra pozor, aby nebyl při stopování odhalen. "Kolik vlků jsi takhle ulovila? A proč vlastně?" zajímal se pak. Bylo to z čistého pobavení? Zabíjela je, nebo si s nimi třeba jen pohrála a pak je nechala jít? Znělo to jako záživná aktivita na vyplnění volného času. Že bych to taky zkusil? Ale tady ještě nemám žádné vyloženě nepřátele. Měl bych si napravit reputaci, povzdechl si krátce. Mohl se zaměřit na slabochy, ale to byla docela nuda. Mnohem raději by nějakou větší výzvu. Záleželo ale, jak si Lacrima vybírala své oběti. Pokud by Odin s jejím soudem souhlasil, pak by se třeba i rád připojil.

>> Tajga

<< Tenebrae

Bohužel byla pravda, že Odin byl v cestě za svými cíli na naprostém začátku. Ale i to se počítalo. A řekl by, že v téhle zemi už nebyl na úplném dně, nějaké magie měl a vyloženě nestrádal. I když věci samozřejmě mohly bejt lepší. Otázka Lacrimy ho proto moc nenadchla. "Co bys řekla?" hodil po ní krátký pohled. Jen ať pěkně vyklopí, co si o něm myslí, jestli si na to troufne. 'Myslím, že Odin má všechno. Je to nejsilnější vlk pod sluncem,' začal Lacrimě podstrkovat myšlenky, které se mu líbily. Zároveň se snažil vyvolat pocit, že je velmi věrohodným vlkem, kterému se může svěřit, který koná jen správně. Defacto vytvářel image dokonalého spasitele. Ušklíbl se, když byl se svým dílem spokojen. Jestli si to vlčice uvědomovala, nebo uvědomí v budoucnu mu bylo docela jedno. Ptala se, co dokázal, tady měla přímou ukázku. Tak. Zapěj ódu na moji skvostnost, pomyslel si spokojeně.
To, že se Lacrima očividně nepovažovala za paní jen přešel pokrčením ramen. Jestli měla nízký sebevědomí nebyl jeho problém, jen se nad tím ušklíbl. Lacrima byla tak nijaká, až se mu to začínalo líbit. Neremcala, celou cestu ho následovala bez jediného slova a nenechala se vyvést z míry urážkami. Ač s ní nebyla zrovna dvakrát sranda, její společnost Odinovi nevadila. "Tak. Co všechno jsi v životě lovila? Máš zkušenosti s velkou zvěří?" zeptal se, aby řeč nestála. Navíc bylo fajn zjistit, jak hluboké jsou její zkušenosti s lovem, než ji postaví před soba nebo něco takového. "Lovila si někdy severský zvířata?" Předpokládal, že odpověď bude negativní, když pocházela z jihu a tady se nezdržovala moc dlouho.

>> Švitořivý les (přes Dusot)

11. Do postu zakomponovat slova ladovská zima, bim bam, bílá nostalgie

Nikdy se příliš nezamýšlel nad svými cíli, protože v hlavě měl už od začátku jasno. Proto, když se Lacrima ptala, co vlastně chce tak dokázal odpovědět pohotově. "Sílu, moc, bohatství," pokrčil rameny. Mohl by ten seznam prodloužit o spoustu dalších věcí, ale tohle byly asi top tři položky a dlouhodobé cíle, které měl. Další by mohl být respekt a uznání, ale to byly věci, které nepřicházely samy a v případě Odina si je dost možná bude muset vynucovat. A záleželo na tom, jak náročný by ten proces byl, protože nehodlal plýtvat čas a energii na něco, co nepřinášelo výsledky.
Zajímal se, co to Lacrima povídala tím svým zvláštním jazykem. A protože vlčice sama od sebe nemluvila, musel se zeptat. Ding dong, bim bam, zadunělo mu v hlavě, než lehce vyprskl smíchem. Na své oko schytal dost narážek a urážek, ale nikdo o něm nemluvil tak škrobeně slušně. "V tom případě seš ty jednooká paní?" ušklíbl se na Lacrimu, která si nosila stejné zranění, akorát na druhé půlce ksichtu. Pravda, že moc vlků bez očí normálně nepotkával, i když jizvy měl každej druhej. Bejt pidlovokej asi není in, povzdechl si lehce a zavrtěl hlavou. Třeba jednou přijdou časy, kdy bude udávat trendy.
Od vodopádu se vraceli zase zpátky. Odin to vnímal jen jako takovou krátkou zastávku, protože byl zvědavej. Brzy mu ale došlo, že asi nějaký čas potrvá, než se konečně dostanou k tomu lovení. S žádným územím zatím nebyl moc spokojen. A že panovala taková hezká ladovská zima, kdy svítilo slunce a sněhu ještě nebylo moc, rozhodl se zamířit víc na sever. Tamější zvěř znal nejlépe, protože v životě ji lovil nejvíc. Předtím ale uznal za vhodný se posilnit rybou, když se ta řeka vedle tak nabízela. Pravda, že voda měla takovej divnej smrad, tak z ní radši nepil, ale ryby vypadaly normálně. A po chvíli číhání se mu i podařilo jednu ulovit. Odnesl si ji na břeh, kde ji v rámci možností rychle spořádal. Nebyl moc velký labužník, co se jídla týkalo. Všechno spíš zhltnul co nejrychlejc, aby ušetřil čas a i možnost, že se někdo přižene a bude ho chtít okrást. Na severu takové věci byly na denním pořádku a Odin si vypěstoval jakýsi neduh. Lacrima se po chvíli objevila se svým úlovkem, který Odin přejel soudným pohledem. "Nevypadá to zrovna vábně. Seš si jistá, že je to jedlý? Nebude ti z toho šouflec?" povytáhl obočí v otázce. Nerad by aby vlčici začalo bolet břicho uprostřed lovu. Každopádně, co žere a co ne byla její věc.
Odin chvíli vyčkal než se vydal severně. Vstříc bílé nostalgii, kterou pro něj představovaly hory daleko na obzoru. Byl možná jeden z mála bláznů, kteří chtěli trávit zimu už v tak studených horách, kde se sníh držel skoro celoročně. Proč jsem vůbec v létě trpěl na jihu? zamyslel se. Mělo by to být naopak, v létě si ulevovat na sněhu a v zimě táhnout na jih, kde bylo teplejc. Možná měl vážně o kolečko navíc, no, takový už prostě byl. Dělal si co chtěl a kdy chtěl.

>> Kiërb

12. Jít chytit kapříka

"Co je mi potom, jestli jim na mně záleží? To je jejich problém, ne můj," odpověděl na její poznámku, která ho snad měla utěšit? Ale upřímně minula svůj cíl, jelikož Odin se o ostatní nezajímal. Jak jejich nenávist, tak jejich náklonnost. "Všechno nakonec záleží na tom, co já chci, ne co chtějí oni," dodal. Rozhodně by si u sebe nedržel někoho neužitečného. Ve výsledku mu bylo jedno, jestli se ho nějakej pošuk rozhodne z vlastní vůle následovat a oblíbí si ho. Pokud Odin tyhle pocity nesdílel, což by byl skoro zázrak, tak měl ubožák smůlu. Beztak by pak odprejskli, kdybych s nima zametal podlahu dostatečně dlouho, odfrkl si. I kdyby měli vůči němu nějaké sympatie, jakmile by se k nim choval vyloženě zle, tak by si šli po svých.
Docela ho ale zaujalo, když Lacrima pronesla nějaké cizí slovo. Domyslel si, že je to její domovská mluva, a zněla zajímavě. Na rozdíl od toho ňoumy, co se před ním schovával do dolíků a žvatlal nějakou hatmatilkou, který nebylo vůbec rozumět. Tomuhle Odin sice taky nerozuměl, ale znělo to poslouchatelně. "Co to znamená?" dožadoval se vysvětlení, potom co Lacrima rozvážně vyplivla další dvě cizí slova.
I když chtěl původně směřovat víc na sever, na chvíli se zastavil a šel zkontrolovat místo, které se mu zdálo podezřelé. Půda mizela, řeka se ztrácela a nakonec se z toho vyklubal prostý útes s vodopádem. Byl tu ale hezký výhled na moře, které se rozpínalo kam až jeho oko dohlédlo. A dole zahlédl i nějaký malý ostrůvek. Tam bych mohl skočit, až budu mít čas, zapřemýšlel. I když byl útes dost strmý, skoro kolmý, tak by ho nějakým způsobem zvládal sejít. "Co všechno? Myslíš moře, vodopád nebo snad led? To u vás nemáte?" podivil se a věnoval jí nesouhlasný pohled. Lacrima toho o světě asi moc nevěděla. Každopádně nebyl čas ztrácet čas. Odina totiž začínal trápit prázdný žaludek a tak se vydal zase podél řeky. Chtěl ji překročit, ale v těchto místech byla dost široká a voda dravá.
Nakonec šel nějaký ten čas a řeka se moc neměnila. Už mu z toho začínalo tikat v oku a tak se prostě zastavil. "Čas na svačinu. Ať se na ten lov posilníme," pokýval hlavou a ukázal na vodu. Po cestě si všiml, že v ní plavou ryby. Který asi páchaj hromadnou sebevraždu na konci, pomyslel si a pobaveně se zašklebil. Ryby uměl lovit dobře, protože na severu nic moc jiného třeba nebývalo. Ledová voda mu příliš nevadila, proto se vydal trochu do mělkých břehů. Nemohl moc daleko, protože řeka začínala prudce nabírat na hloubce, ale i tohle stačilo. Smočil si jen tlapky a vyčkával. Zamrzlý jako ten vodopád, okem pozoroval každé mihnutí. Pár ryb proplavalo kolem něj, ale byly moc daleko na to, aby zareagoval. Nechtěl je všechny vylekat, takže vyčkal až na tu vhodnou příležitost. Když se jedna slizská potvora mihla kolem jeho nohou, rychle vystřelil hlavou a chytil ji do zubů. Nebyl to zrovna elegantní výkon, protože ryba se mrskala a Odin schytal pár flákanců, než se zacukala naposled. Stejně měl ale pocit zadostiučinění a s vítězným pohledem vylezl na břeh, kde se oklepal.

<< Prstové hory (přes Tmavé smrčiny)
2. Jít se podívat na zamrzlý vodopád

Odin nikdy vlastně ani nepomýšlel na to, že by s ním někteří vlci chtěli zůstávat. Vždycky byl sám, přišel si sám, i když byl obklopen vlky. Což on nepovažoval za zlé a nijak ho to nežralo, protože si neuměl vlky pustit blíže. Nikdy nic takového nezažil, všechno byly transakce a jednorázová setkání. "Chtěli? Hah, zdrhali pryč, jen co dostali možnost," zašklebil se pobaveně. Představa, že by s ním chtěl někdo 'normální' trávit čas mu přišla nadmíru směšná. Jediný, kdo ho snesl byli další podivný existence, a ani to nebylo kdo ví jaký kamarádíčkování. "Kdo při smyslech by zůstával s někým, kdo z něj dělá šaška? Asi jen opravdovej kašpar," zakroutil hlavou.
Lacrima svou krizi asi nechtěla sdílet, i když Odina velmi zajímala. Ve smutku a problémech ostatních se rád rýpal, dalo by se říct, že se v tom vyžíval. Protože sám takovýhle věci nikdy moc neřešil, docela ho fascinovaly. Posměšně si odfrkl a zakoulel okem, když se vlčice vyjádřila, že se bude snažit dál. Asi do konce svých dní. A nakonec zemře s pocitem, že nikdy ničeho nedosáhla a nikdy nebyla nikomu dost dobrá. To muselo bejt peckový umírání. A přesně to byla reálně asi jediná věc, které se Odin bál a snažil se jí vyvarovat. "Tak to seš docela zabedněná," poznamenal jenom. Nemělo cenu Lacrimě nějak radit, byla v jeho očích už tak napůl odepsaný případ. Jednou nohou v hrobě, takzvaně. Život pro ostatní se nedal nazvat ničím jiným.
Zaujatě našpicoval uši, když pronesla nějaké cizí slovo. "Sí?" zopakoval, protože mu to docela znělo. "Nějakej váš jižanskej neduh?" povytáhl obočí a střelil po vlčici rychlý pohled, aby mu vysvětlila význam. Mohl ho sice docela vydedukovat, ale potvrzení je potvrzení. "Umíš toho víc? Řekni něco." Z jednoho slova nedokázal poznat, jak bude znít zbytek. Ale vypadalo to, že docela zábavně, takže to chtěl slyšet.
Z lesa se vyloupli hnedka u řeky. Odin chvíli přemýšlel, jestli se nevrátit zpět, protože les určitě obývaly srny, podle pachu. Ale v lese se zase lovilo hůř, než na pláni, kvůli stromům a křoví. Ještě tu budou místa se zvěří. Musej bejt. Kdyby ne tak by tu všichni chytli amok a pomlátili se, popřemýšlel. Bylo tu dost smeček a dost tuláků, kteří museli něco žrát. Proto Odin vyrazil k řece, kterou chtěl nějak překonat. Zaujal ho ale... konec? Vypadalo to, jako by na jedné straně v dálce řeka najednou končila. "Zajímavý. Jdem se tam kouknout!" zavelel. Takové území tu ještě neobjevil a chtěl si ho odškrtnout na svém pomyslném seznamu. Ale když k místu opravdu dorazil, byl trochu zklamán. Jednalo se o obyčejný vodopád ústící do moře. Bylo zajímavé, vzhledem k velikosti řeky, že vodopád byl z vrchu zamrzlý. Možná za to mohl prudký mořský vítr? Odin, který pocházel ze severu byl na takovéto jevy zvyklý. Tenhle vodopád ho až na svou výšku zase tolik neoslnil. "Hmm," mlaskl lehce nespokojeně. Jediný co, aspoň zjistil, že tady svět pomyslně končí a dál je jen moře. Kdybych potřeboval před někym zdrhat na jih, tak hlavně ne sem, zapamatoval si. Skákat z tohohle útesu do moře by byl spektakulární kousek, ale asi taky poslední, na kterej by se v životě zmohl. Ještě naposledy si místo s vodopádem prohlédl, než měl dost. "To by asi stačilo, jdem dál. Už mám fakt hlad," postěžoval si nahlas. Otočil se a vyrazil proti proudu řeky.

<< Konec světa (přes zpěvné věže)

“Nechal jsem je jít, když mě přestali bavit,” mávl nad tím tlapou. Trochu ho překvapilo, že Lacrima mu vykala. Bylo to poprvé, co se na něco zeptala a oslovovala ho. Mic se tady nesetkával s vlky, kteří by byli takhle slušní. On sám byl nádherným příkladem neslušnýho hulváta, takže byl příjemně překvapen, když mu někdo prokazoval respekt. I kdyby jen na oko, Odin to milerád přijal.
Vlčice tvrdila, že svůj život nedokáže vysvětlit. “Takže existenční krize, co?” ušklíbl se na ni. Bylo ale dobře, že tedy lovit uměla. Momentálně potřeboval její schopnosti, ne životní příběh. O ten se ostatně ani dělit nechtěla, bylo to poznat z jejích vyhýbavých odpovědí. A Odin se v tom šťoural, protože neměl co jiného na práci. “Co když jim nikdy nebudeš dost dobrá?” zajímal se. Řídit se názory druhých mu přišlo na palici. Nejlepší bylo řídit se podle vlastních hodnot a cílů, ne těch, které udávali ostatní a škatulkovali tak celou společnost. Odin nikdy nebyl tím, co by se chtěl schovávat v davu. “Jestli si chceš ulevit a zpříjemnit život, názory ostatních pošli do kytek,” věnoval jí jednu radu od srdíčka. “Po lovu se tu se mnou můžeš porozhlédnout po nějakém místě. Lepší tichá společnost, než žádná,” navrhl jí ještě, protože byl líný hledat někoho nového, kdo by stejně rychle zdrhnul.

>> Tenebrae (přes Tmavé smrčiny)

Najít bílého rysa

Konverzace s někým, kdo jen odpovídal byla dost jednostranná. Odin se ani nepamatoval, kdy naposledy vyvíjel tolik práce aby někoho rozmluvil. Zase se ale s pískovou vlčicí cestovalo docela klidně. Neremcala a šlapala za ním jako věrný pes, nijak nekomentovala jeho rozhodnutí a nepodávala žádné návrhy, které by vyvracely ty jeho. Není to tak zlý, pomyslel si. I když se vyloženě nebavil, tak mu vlčice nevadila. Kdyby chtěl, mohl klidně předstírat že tu s nim není a nic by se nedělo, pravděpodobně by se ani neozvala.
"Taky něřikám že vyhledávám kašpary," zavrtěl hlavou na její poznámku. "Trik je v tom najít normálního vlka a pak z něj kašpara udělat. Měla bys vidět jak se vždycky tvářej strašně dotčeně, když si rejpnu tam kde to bolí nejvíc," ušklíbl se. Náhle dostal skvělej nápad nějakého kašpara mít, až si založí smečku. Někoho, kdo ho bude bavit v dlouhých chvílích, kdy bude kralovat. Geniální nápad. O tom musim říct Lindase, nadšeně se mu zablýsklo v očích. Pak svou pozornost obrátil zpět k Lacrimě, která měla existenciální krizi a nakonec z ní vypadlo že je lovec. "To jakože pozice? Nebo sis to teď vymyslela, abys měla co říct?" povytáhl obočí, protože mu neušlo její váhání. Navíc s tim jak pohuble vypadala by ji na oficiálního lovce moc netipoval. Jasně, kdaždej vlk uměl nějak lovit, ale ti co zastávali takovou funkci ve smečce byli trochu na úrovni. A měli třeba všechny oči, protože zrak byl při lovu docela důležitej smysl. Odin sám si dokázal ulovit, tak aby sotva vyšel, poté, co opustil smečku. Trochu se to podepsalo i na jeho vzhledu, naštěstí ale nevypadal nezdravě. A na větší kousky už potřeboval spolupracovat s jinými vlky.
Lacrima se dušovala, že se ubrání, když se jí něco nebude líbit. Jen na to pochybně zamručel a dál se nevyptával. Vypadala jako že je jí všechno jedno, takže uvést ji do stavu kdy vybouchne by mu asi dalo zabrat. Navíc si ji teď nechtěl poštvat, když potřeboval parťáka na lov. Místo toho začal sondovat odkud je a jak došla až sem. Času měl dost, než nastane ráno a viditelnost z hor bude lepší. Na chvíli se zastavil aby si odpočinul. "Hehe, dobrý, já jsem z opačnýho konce," mávnul tlapou na sever, když vlčice tvrdila že je z jihu. Ohledně důvodu svého odchodu moc neprozrazovala, takže Odin byl dvakrát tak zvědavej. "Ale. Proč jsi musela odejít? Za jak dlouho se hodláš vracet? Máš už vybraný nějaký konkrétní místo kde to čekání překlepeš?" střílel jednu otázku za druhou, snad aby vlčice nemohla nad svou odpovědí moc přemýšlet a tím pádem lhát. Nějak mu nešlo do hlavy, že musela odejít, ale zároveň se plánovala vracet. Když musela, tak už pro ni v domovině nebylo místo ne? Návrat Odinovi nezněl jako chytrej krok, ale nebyl to jeho problém.
Jak začalo svítat tak se zase vydal na cestu. K nejvyššímu vrcholku už zbýval jen kousek šlapání, zato to byla ta nejhorší cesta. Terén byl velmi prudký a sníh taky nepomáhal. Odin se soutrředil na svoje kroky, tak že si ani nevšiml nečekaného návštěvníka. Celý se zasekl, když ho do nosu uhodil silný pach rysa. Je blízko, zamračil se a lehce se naježil. Za chvíli toho šmejda i uviděl, byl celej bílej a splýval s prostředím. Taky na ně hleděl, a Odin bůh ví proč měl pocit, že ten pohled byl dost povýšeneckej. A to se mu vůbec nelíbilo. "Co tak blbě čumíš?!" zavrčel a lehce se naježil. Rys byl docela obtížným soupeřem, co víc ve strmých horách. Odin se s ním nechtěl pouštět do křížku a zaujímal spíš obranný postoj. Naštěstí ani rys nebyl hloupej a viděl, že vlci jsou v přesile. Naposled po nich hodil pohled a šel si po svých. Odin za ním chvíli koukal, jestli se neotočí a pak se taky začal drápat do kopce. "Zvířata nevychovaný," zabručel si pro sebe naštvaně.
Na samém vrcholku se zastavil a pořádně se vydýchal. Ledový horský vzduch příjemně pálil v plicích, přesně jak byl zvyklý ze severu. Počasí mu přálo, bylo hezky a bylo vidět široko daleko. Odin se docela podivil, na jaké místo se to dostal. Byl obklopen samými horami jako v nějakém půlkruhu. Z druhý strany byl ten les odkud přišli, takže prostě vydedukoval, že půjdou těma horama. Když už tu byli, aspoň se mohli rozhlížet a případně zavčasu změnit směr. "Fajn," pokýval hlavou a ještě chvilku si vychutnával klid a odpočinek, protože ho čekala nepříjemná cesta. "Tak jdem," zavelel pak, zvedl se a začal zase slejzat nejvyšší vrcholek. Nechtěl se držet úplně nahoře, protože to bylo dost nebezpečný a neznal to tu.

>> Prstové hory (přes Zpěvné věže)