Gallirea - Příspěvky uživatele

<< Jedlový pás (přes Severní Galtavar)

Z lesa se dostal přímo na louku a od ní směřoval k jezeru. Skrz sníh se mu nešlo se zraněním vůbec dobře, táhnul se docela pomalu a začínal mít pocit, že ani severský kožich už ho moc nehřeje. Bylo by nejlepší někam se uklidit, zhodnotil Odin situaci. Být teď na otevřeném prostoru nebylo chytré, navíc byl momentálně oslabený. Kdyby přišel někdo, kdo by mu chtěl dát do držky, tak by byl Odin ve velké nevýhodě. Navíc stále nemohl moc pohybovat svou levačkou, kterou za sebou v mnoha případech tahal jako jeden velký špalek. Byla celá ztuhlá a Odin cítil, jak ho z toho bolí pahýl, co v ní byl zasazen. Stejně je to divná věc, pomyslel si. Jak na tohle Život přišel... vážně ho to zajímalo, protože ani jeho by něco takového nejspíš nikdy nenapadlo. V životě viděl spoustu vlků s handicapem, sám neměl oko. Někteří neměli uši nebo prsty na nohou, nebo třeba špičky ocasů. Někoho bez nohy ale ještě nepotkal. Bylo to tím, že takový vlk své zranění nepřežil? Nebo ano, ale nepřežil potom ve společnosti, jelikož měl omezený pohyb? Vlastně, když tak nad tím přemýšlel, tak dopadl opravdu dobře.
Jakmile se dostal k jezeru, tak v dálce spatřil ten osudný kopec. Sopku. Lacrima, hlavou mu proletělo jméno té, která měla jeho zranění nepřímo na svědomí. Jak asi dopadla ona? netušil, co se s vlčicí po pádu stalo a doteď si na ní ani nevzpomněl. Možná se taky vážně zranila? Nebo se praštila hlavou o šutr a zabalila to úplně? A nebo spokojeně odešla po svejch. Možností bylo dost a ne, že by se Odin nějak potřeboval pídit po tom, která z variant Lacrimu stihla. Teď měl důležitější věci na práci, jako třeba dostat se někam do závětří, kde bude alespoň trochu skrytý před mrazem.

>> Zrcadlové hory (přes Východní hvozd)

<< Stará zřícenina

Odin se s námahou dostal ven. Tahat novou nohu po vyviklaných šutrech nebylo nic moc a docela se přitom nadřel. Když konečně opustil Smrtino útočiště, objevil se kdesi v jehličnatém lese. Podle stromů usoudil, že se nachází asi spíš severněji. Sakra, zapomněl jsem se sluníčkáře zeptat kde byvakuje, kdybych se chtěl znova stavit, zalitoval, že si od Života nevyžádal souřadnice jeho jeskyně. Takhle se bude muset někoho zeptat, jestli k němu bude chtít znova. Když třeba Smrt nesplní svůj slib tak budu muset za nim, došlo mu. Třeba by společnými silami vymysleli nějakou alternativu k jeho stavu. Teď bylo ale příliš brzy na to, dělat unáhlené závěry. Odin počítal s tím, že černá vlčice si dá načas, jen aby ho nakrkla a mohla sledovat, jak se s protézou trápí. Protože něco takového by na jejím místě udělal on.
Jelikož mrzlo až praštělo, za chvíli začal pociťovat nepříjemný chlad na rameni. Zamračil se. Vypadalo to, že nová protéza je dělaná z dost zvláštního materiálu, který v zimě studí jako led. Když se na to víc zaměřil, vypadala jako z kamene, ale takového lesklého a víc tuhého. O tuhle už mě jen tak něco nepřipraví, ušklíbl se s trochou cynismu v oku. Byl rád, že měl novou, ale raději by svou starou nohu. Tu už ale zpátky získat nemohl, nemělo cenu se nad tím víc pozastavovat. Odin byl někdo, kdo hleděl do budoucnosti a minulost nechával daleko za sebou. Stejně jako teď nechával za sebou Smrtinu zříceninu a šel. Neměl žádný cíl, prostě jen šel a věděl, že se nějaká činnost nebo situace najde sama.

>> VVJ (přes Severní Galtavar)

<< Vrchol Narrských kopců (přes teleportační lístek)

Odin se naposledy podíval na Života než se mu zamotala hlava a rozmazal pohled. Cítil, jak se mu silně zhoupl žaludek, jako kdyby letěl volným pádem a zatemnilo se mu před okem. Když se z toho stavu trochu vzpamatoval, bylo mu strašně zle, ale na to teď nebral moc ohledů. Na bolest byl koneckonců z posledních pár dní zvyklý.
Pocit na zvracení po chvíli stejně sám od sebe odezněl a Odin se pomalu rozkoukával, kde to vlastně skončil. Sluníčkář říkal že mě pošle za svou sestrou Smrtí, vybavilo se mu. Nacházel se v jakési divné... jeskyni? Kdo ví, co tohle bylo za místo. Vypadalo jako jeskyně, ale kamení zde bylo zvláštně hladké, prostor byl velký a hořel tu zelený oheň? Odin se zamračil. Dál si všimnul také mnoha blyštivých kamenů zasázených ve zdech nebo povalujících se jen tak volně po zemi. Vypadalo to tu jako ráj pro hledače pokladů, jedinej problém byl v tom, že tenhle poklad už měl majitele. Takže má fakt ráda šutry, to je dobrý znamení, oddechl si trochu, protože pár jich měl nastřádáno. Úspěšnost jeho vyjednávání závisela na těch kamenech, protože slyšel, že Smrt není tak přívětivá jako její bratr.
Nebyl tu ani tak dlouho, ale už po chvilce mu začaly vstávat chlupy na zátylku. Cítil... strach? Něco takového nezažil už nějaký ten pátek. Když odcházel ze severu a měl před sebou nejistou cestu, cítil odhodlání. Když na Gallirei bouchala sopka a tvořily se tornáda a oblohu zatemňoval černý kouř, cítil v tom výzvu, něco vzrušujícího. Když padal ze sopky a zničil si nohu, mysl měl zatemněnou zejména bolestí, ale také vztekem. A když přišel na to, že jeho noha už nikdy nebude jako dřív, cítil lítost a vztek. Ale nikdy strach. Nebo jen ve velmi malém měřítku, podobající se spíše nejistotě z budoucnosti, která ho čeká. Tohle místo v něm ale dokázalo vyvolat strach o holý život. Nepříjemné, oklepal se a nasadil vážný, kamenný pohled. Nebyl někdo, kdo by si takové emoce přiznával, ale v takových chvílích býval víc seriózní a méně šílený. Svého života si přeci jen stále trochu vážil, i když ho občas nasazoval zcela zbytečně.
"Haló?" zvolal do prázdna a odpovědí mu byla ozvěna jeho vlastního hlasu. Není čas ztrácet čas, pomyslel si a s námahou se rozpajdal trochu hlouběji dovnitř jedné z místností. Kovová tlapa přitom řinčela a skřípala, jak ji s sebou táhl. Začal ho i docela bolet ten pahýl, který v ní byl zasazený, protože se teď hodně nadřel. Kov nebyl nikterak lehký a jelikož Odin s tlapou nemohl normálně hýbat, byla mu teď spíš na obtíž než k pomoci. Taková hezká, ale naprosto k ničemu dekorace, pomyslel si trpce. Věděl, že od Smrti prostě nesmí odejít s prázdnou, jestli chce mít život jako předtím. Možná i lepší, protože na jednu stranu, když se dostane zase do nějaké rvačky tak tuhle končetinu už nikdo jen tak nezraní. Navíc, jestli s ní bude moci bravurně pohybovat, mohla by dávat dobré rány. "Smrti? Přišel jsem vyjednávat!" zase o něco zvýšil hlas a pozoroval své okolí, jestli se mu ta magická bytost konečně zjeví. "Hehehehehe! Ty? A vyjednávat? Vždyť mi nemáš co nabídnout," ozvalo se náhle za ním, v těsné blízkosti, až se Odinovi zježila srst úplně všude. Když sebou ale škubnul, posměšný hlas zmizel i s osobou, která ho vydávala. Odin se párkrát zhluboka nadechl a vydechl, aby uklidnil jak svůj vztek tak své bušící srdce. Musim zachovat klid. Jinak z toho nic nebude, připomněl si s nevolí. Jeho arogantní povaha nebyla úplně ideální pro nějaké vyjednávání a on teď potřeboval, aby bylo úspěšné. "Mám... mám spoustu kamenů, které ti za své požadavky můžu dát. A opravdu toho nechci hodně, vždyť vidíš, jak jsem dopadl," rozmluvil se a dával si záležet na tom, aby byl jeho tón co nejvíc podlézavý. Hrát uměl dobře. "Jedině ty mi teď můžeš pomoct, nikdo jiný to nesvede. Slyšel jsem jak jsi mocná a... dokonce i tvůj bratr mě za tebou poslal, protože jsi ta silnější ze sourozenců," snažil se hrát na city a přirozenou rivalitu mezi rodinou. Smrt působila jako někdo, kdo měl takové řeči rád. Ostatně i Odin byl rád, když někdo lichotil jen jemu a jeho sourozence shazoval. Protože on byl z celého vrhu ten nejlepší. "Hm, pěješ mi tu krásné lichotky, ale zapomínáš na jednu věc," Smrt se zjevila přímo před ním, jako by vyvstala ze stínů zříceniny. Odin polkl a přivřel oko. Vlčice byla celá černá, až na jedovatě zelené oči, ocas a drápy. Vyzařovala moc, takovou moc, po které Odin prahl, ale zároveň jej Smrt odpuzovala. Cítil, jak chce jeho tělo zmizet co nejdál od ní. "Zapomínáš, že já jsem královnou všech magií na Gallirei, Odine. Vím, co si myslíš, vím, co cítíš a dokonce o tobě vím i věci, o kterých sám netušíš. Jsi pro mě jako otevřená duše, ve které si můžu číst, jak se mi zlíbí," zašklebila se mu do tváře. Přiblížila se k němu natolik, že mohl cítit odporný puch, který byl všude kolem ní, ale i tak se snažil zachovat chladnou tvář. Nedařilo se mu to ale na sto procent, protože mu začalo cukat oko, i koutky tlamy, a opravdu se přemáhal, aby nezačal vrčet. Neměl rád takovéhle nečekané zásahy do svého osobního prostoru. Teď bylo třeba, aby si zachoval chladnou hlavu. Rychle zašrotoval, jako stránku by měl vlčici ukázat, co by jí nejvíce zahrálo na emoce a trochu ji obměkčilo. A nakonec, nebylo by nejlepší být k ní co nejvíce upřímný? Sama tvrdila, že o něm ví všechno. Jestli tomu tak bylo, nemělo cenu na ni hrát nějaké divadýlko. "Rozumím. V tom případě je ale všechno jednodušší, že? Víš, proč jsem sem přišel a proč ti lichotím. Víš taky jakej typ vlka jsem, řekl bych, že budu víc k libosti tobě, než tvému bratrovi. Navíc, bažím po moci. Budu za tebou chodit a zásobovat tě drahými kameny dokud nezdechnu, no nelíbí se ti to?" nadhodil. Se zatejeným dechem očekával, jaká reakce přijde. Buďto mě jednou ranou odpráskne na vedlejší zeď a nebo... Smrt hluboce zavrčela a sekla svými drápy po Odinově obličeji. Stihl uskočit, ale malá rána se mu místo toho formovala na zdravém rameni. "Dávej bacha, na koho si tady vyskakuješ," zasyčela naštvaně. "Sice cením tvoji odvahu, ale všeho moc škodí a můj pohár trpělivosti taky jednou přeteče. Tvoje nabídka... fajn, splním ti ta přání po kterých tvoje zkažená dušička touží. Ale nechci tě tu vidět moc často, mám ráda svůj klid," odfrkla si podrážděně a stáhla se zpět do stínů. Odin byl opět odsouzený ke komunikaci pouze s hlasem, který přicházel odevšad. Možná, aby měla Smrt výhodu, když po něm bude chtít znovu nepozorovaně vystartovat. Takhle nemohl tušit, odkud útok přijde. "Jak určitě víš, potřebuju něco, abych mohl normálně chodit. A pak taky pár drobností navíc. Mám prý magie příkazu a halucinací a rád bych se v nich trochu zdokonalil," pronesl svůj požadavek s jistotou v hlase. Vždycky věděl, co chtěl. "Tak a teď už vypadni. Ale nezapomeň tu nechat svůj poplatek, jinak tě stihnou takové věci, které si ani nedovedeš představit!" Halou se ozvala Smrtina poslední hrozba, než okolí utichlo. To už se ale Odin šinul směrem ven, odhodlaný nestrávit tu ani vteřinu navíc. Velmi neochotně za sebou zanechal své našetřené drahokamy, kterým věnoval ještě pár pohledů, než se mu ztratily z očí. Doufal, že neudělal chybu a i Smrt dodrží svou část dohody. Pokud ne... tak byl opravdu politováníhodným hlupákem.

>> Jedlový pás

---- ---- ----

OBJEDNÁVKA:
ID - M02/halucinace/1* - 30 drahokamů
ID - M03/příkaz/3* - 150 drahokamů
ID - M05/Mechanicus - 40 křišťálů a 500 oblázků

Tato magie umožňuje Odinovi bezproblémový pohyb protetickou nohou. Protéza se hýbe jako obyčejná končetina, v zimě nezamrzá, v létě na přímém slunci se neškvaří. Samozřejmě, pokud Odin bude vystaven extrémnímu Slunci nebo mrazu po delší dobu, může se mu noha zasekávat, ztuhnout, či pocítí nepříjemné pálení ve spoji s pahýlem. Může se s ní ale pohybovat na jakémkoli povrchu, kam mohou i normální vlci. Ovšem musí mít na paměti přirozené vlastnosti kovu – noha je poměrně těžká a třeba plavat se mu s ní bude špatně. Magie taktéž nechrání protézu od vnějších vjemů - tedy mohou se do ní dostat kamínky nebo větvičky, které pohyb značně omezují. Odin si s tímto musí poradit sám.
S čím mu ale naopak protéza pomáhá? Kov, ze kterého je vyrobena, je o mnoho silnější, nežli obyčejná končetina z masa a kostí. Jen tak něco ho nepromáčkne a nepoškrábe. Také získal možnost prodloužení svých drápů, které na protéze může samovolně zatahovat a vytahovat. Jinak však mechanická noha neslouží k ničemu jinému, krom pohybu samotného.

Celkem: 180 drahokamů, 40 křišťálů, 500 oblázků
Využívám 50% slevu ke Smrti (do konce roku 2023)
CELKEM PO SLEVĚ: 90 drahokamů, 20 křišťálů, 250 oblázků

<< Sopka (přes teleportační lístek)

Vlk cítil obrovskou bolest. Bylo to, jako by ho po celém těle bodaly tisíce jehliček a někdo po něm neustále metal kamením. Na chvíli rozlepil svoje oko, ale viděl jen šedo. Zazvonilo mu v hlavě a zase se odebral do bezvědomí. Takhle to pokračovalo několikrát, mnohokrát. Odin nebyl moc schopen přemýšlet, protože většinu jeho pozornosti si vyžadovalo jeho bolavé tělo. Když se probíral, vždycky cítil bolest na různých místech. Nejvíce si ale všímal své přední levačky. Až najednou nic. Nebolela, ba dokonce ji necítil vůbec! Jak to mohlo být možné? Před okem se mu mihnul bílý stín, který si později přiřadil k vlkovi. Jsem mrtvej? pomyslel si suše, když mu to začalo v hlavě trochu šrotovat. Byl tohle nějakej duch, kterej teď posoudí, co s nim bude dál? Beztak mě pošle rovnou dolů, nemá cenu se tu se mnou zahazovat, roztáhl tlamu do ironického úšklebku. Nemyslel si, že jeho život skončí takhle. Tak brzo a trapně. Zabila mě horká skála a mentálně nestabilní vlčice. To jsem to dotáhnul. Ani si nestihl nechat udělat tu sochu. Litoval. Litoval hodně věcí, ne těch, které udělal, ale těch, které nestihl. Nakonec nemohl v klidu vydechnout naposledy a litoval...
"Odine," u ucha se mu ozval příjemný hlas. Hlubší, ale melodický, klidný a přívětivý. Už se ani nepamatoval, kdy na něj někdo takhle mluvil. Bylo dost pravděpodobné, že asi nikdy, protože i jeho rodiče byli přísní vlci. Jejich lásku poznal v jiných věcech, ale s výchovou se moc nepárali. Možná proto z něj vyrostlo to, co z něj vyrostlo. "Odine, prober se prosím," ozvalo se znovu a hnědý nevrle zamručel. Všechno ho brnělo, nechtěl se hýbat a měl pocit, že nemá energii ani na to, aby zvedl víčka. Hlas si jen povzdechl a nechal ho být.
Odin spal. Sám netušil jak dlouho, každopádně byl překvapený, když se probudil. S námahou rozlepil své hnědé oko a rozhlédl se po okolí. Takhle si peklo tedy nepředstavoval, ale zase možná neexistovalo a tohle bylo nějaké úplně jiné místo. Nacházel se v jeskyni, měla klasicky šedý, kamenný strop a stěny, ale podlahu porůstaly květiny. Co je tohle za divný místo? zamračil se lehce. Posledně si pamatoval, že byla zima, i když on se nacházel u sopky, kde sníh nebyl. Je možný, že jsem se propad nějakou puklinou? Nedávalo to smysl. Navíc! Jeho tlapa! Než omdlel, měl před sebou opravdu nechutnou podívanou na svou zkroucenou končetinu. A teď ji necítil! "Coo," zachraplal a snažil se pohnout, aby se mohl podívat. V tu chvíli něco zaskřípalo. Jako když se dře kámen o kámen, ale trochu jinak. Odin celý zatrnul, když nastavil svou hlavu tak, aby si viděl na nohy. Místo jedné teď měl cosi jiného. A tlapu necítil, nebyla tam. "Ne. To ne!" I když ho pálilo v krku, rozkřikl se na všechny strany. Jeho hlas se odrážel od stěn jeskyně a tvořil nepříjemnou ozvěnu, která mu duněla v hlavě. "Co to má bejt? To nemůže bejt pravda!" zaskuhral a do oka se mu navalily slzy bolesti a vzteku. Nebrečel už pěkně dlouho. Naposled možná když přišel o oko.
V jeskyni nebyl sám. Jakmile se začal mluvit a hýbat, Život se objevil ve vchodu. Bedlivě Odina sledoval a čekal, co bude dělat. Nakonec si po jeho výlevu povzdechl a tím na sebe upoutal pozornost. "Co seš zač? Co jsi mi to udělal!?" ačkoli Odinovi něco říkalo, že tenhle bílý vlk není nepřítel, ale naopak, nedokázal to ničím podložit. Nikdy moc nedal na pocity, spíš na logiku. A bělásek měl určitě něco společnýho s tou monstrozitou, kterou měl místo tlapy. "Mé jméno je Život, Odine. Už jsi o mně určitě slyšel, jsem místní bůžek," představil se a Odin poznal jeho hlas. Mluvil na něj, když se probíral a pak zase omdléval. Trochu se uklidnil, ale stále na vlka obezřetně zíral. Nelíbilo se mu, že tu před ním tak bezbranně leží, neschopný se pořádně pohnout a beznohý. I když se zdálo, že Život mu nohu nějak nahradil? Rozhodl se počkat a udělat si o něm obrázek až potom, co všechno vysvětlí. I když byl spíš na první dojmy. "Nekoukej na mě tak neduživě, zachránil jsem ti život. Minimálně mi můžeš vděčit za možnost se normálně pohybovat," usmál se smířlivě Život a pohledem sklouzl na Odinovu 'novou' tlapu. "Řeknu ti, takový případ jsem tu ještě neměl. Dal jsi mi pořádně zabrat Odine, ale myslím, že nakonec jsem vše zvládl s přehledem. Když jsem viděl, jak jsi se zranil, okamžitě jsem tě sem přenesl. Tvoje tlapa... tu jsem bohužel zachránit nedokázal, ale nahradit ano. I když není jako dřív, věřím, že ty dokážeš takovou překážku překonat, že?" Odin se ošil, celá tahle situace mu přišla bizarní a ze své protézy nebyl moc nadšený. Jak s tím měl normálně chodit? Bylo to dělaný z divnýho materiálu a dost těžký, navíc to nemohl ovládat tak, jako svou normální nohu se všemi klouby a prsty. Nešlo to ohýbat a neměl v tom žádný cit. Zmateně se na Života podíval. "Tohle mi má usnadnit chození?" dost o tom pochyboval. "Jistě. Je to protéza z kovu. Bude chvíli trvat, než se s tím sžiješ a ještě to není vše. Ač velmi nerad, budu tě muset poslat za svou sestrou, Smrtí. Ta má na starosti jiné magie, než já a určitě pro tebe najde takovou, která ti pohyb usnadní co nejvíce. Bude to, jako bys měl nohu zpátky," opravil ho Život. "Samozřejmě, ještě chvíli si tě tu nechám na pozorování, kdyby se objevily nějaké komplikace. A abys mohl nabrat dost síly a energie." Odin jen bezduše přikývl a zpracovával ten nový nával informací. Život, magie, protézy a zranění. Nebyl úplně v nejlepší kondici. Ani si nevšiml, že ho bílý vlk opustil a nechal odpočívat. Dobře, budu ti věřit, svolil po dlouhém otálení, ale nahlas nic neřekl. Jestli Život mluvil ve všem pravdu, tak proti němu Odin stejně neměl šanci cokoli udělat. A i kdyby ano, zachránil mu život. Odin měl nějaké zásady, minimálně neoplácel takovou velkou pomoc zlem. I když to bylo velmi frustrující.
Po několika dalších prospaných hodinách se Život znovu objevil ve vchodu. Odin se již dokázal postavit, ale pohybovat se s těžkou kovou nohou šlo špatně. Navíc ho stále velmi bolel čerstvě uříznutý pahýl. "Tak, nastal čas. Vidím, že teď se ti nehýbe zrovna dobře, proto tě k mé sestře přenesu tak, jak jsem tě dostal sem. Ona je trochu složitější osobnost, ale věřím, že si s ní dokážeš poradit. Má ráda drahé kameny, na rozdíl ode mně, já si za své služby vyžádám jen květinky." Život ho varoval a upozorňoval, ale Odin stejně slyšel jen to, co chtěl. "Jasný, jasný. Nic není zadarmo, jenom z dobra tvý duše," protočil okem. Byla ale pravda, že bílý si svou platbu zasloužil. "Vem si ode mě, co chceš. A dík," odsekl spěšně, protože taková slova mu šla přes zuby ztěžka. Život si pobaveně odfrkl nad Odinovým vztekáním. Byl v mnoha ohledech stále jako malé vlče. "A nemohl bych ještě chvíli zůstat?" nadhodil pak Odin nenápadně. Nechtělo se mu odcházet, v jeskyni bylo hezky a rozhodně se tady zotavoval dobře. Možná by měl svůj ozdravný pobyt prodloužit? "Jestli chceš zase chodit jako dřív..." Život nechal svou odpověď vyznít do prázdna, ale Odin i tak pochopil. Fajn, fajn. Jeho noha byla stále o něco důležitější, než zdejší pohodlí.

// používám 2 teleportační lístek
>> Stará zřícenina
---- ---- ----
OBJEDNÁVKA
ID - B10/kovová protéza přední levačky - 80křišťálů + 800mušlí naceněno Launee
ID - M02/předměty 2* + 2* - 60 květin + 100 květin
ID - V01/obratnost 1* - 50 květin

CELKEM 80 křišťálů, 800 mušlí a 210 květin
>> Používám Slevu k Životu 75 % do konce prosince 2022 (Vlčíškův kalendář)
CELKEM PO SLEVĚ 200 mušlí, 20 křišťálů, 53 květin

// využívám teleportační lístek

Oba vlci nejspíš měli nadýcháno dost výparů, protože jejich boj se dal považovat možná tak za pošťuchování. Jeden se ohnal, druhý uskočil a zmateně koukal kolem. A tak se to několikrát opakovalo. Lacrima ale byla ta, kdo tenhle řetězec přetrhl, když do Odina vší silou vrazila. Byl to silný výpad a i když se Odin snažil balancovat co to šlo, povrch sopky mu moc nepomáhal a oba dva se v jednom klubku začali kácet dolů. Pálily ho tlapy i v plicích a nedokázal se soustředit na nic, než se rychle dostat z dosahu vlčice, která mu řvala do ucha. Po chvíli sebou začala Lacrima mlít jako smyslů zbavená a Odinovi nezbylo, než dělat to samé, jestli chtěl dostat o pár ran méně. Taky kolem sebe začal máchat tlapami a cvakat zuby, hlavně aby něco zasáhl. Situace to byla zcela absurdní a rozhodně ne taková, kterou si představoval.
Když od sebe konečně odskočili, Lacrimě se podařilo narovnat rychleji. Odin si v té chvíli ani neuvědomoval, že krom několika menších šrámů schytal i pškný kousanec do levé nohy. Kousanec, který rozhodně nebyl obyčejný. Nebyl teď ale čas myslet na nějaké rány, protože Lacrima do něj ještě jednou vrazila, když se sbíral ze země a tentokrát se neměl o co zachytit. I když to nebyl tak silný náraz, jako ten první, Odinovi se smekly snad všechny tlapy a začal se kutálet z kopce dolů.
Před okem měl hvězdy a občas se mu zatmělo úplně. Až po chvíli si uvědomil, že už se nehýbe, nepadá z kopce dolů ale je na jednom místě. Lehce zvedl hlavu a zase ji položil, protože začal pociťovat, že ho bolí úplně všechno. Něco bylo ale velmi špatně. "Aaah!" zařval bolestí. Jeho levá noha byla zaklíněná v jedné z výparových puklin a prapodivně zkroucená. Tak rozhodně neměla být a vycházela z ní ukrutná bolest. Odinovi náhle došlo, o co se zachytil při svém pádu, co ho zarazilo. A pak protočil panenku a ztratil vědomí.

>> Vrchol Narských kopců

Vlčice nepostupovala moc chytře, ale to ostatně ani Odin. Boj, při kterém vlastně nechtěl svého protivníka zabít nebyl úplně dobrým bojem, protože se musel kontrolovat. To ale Lacrima vědět nemohla a vlastně ani on netušil, jestli ji v posledním momentě prostě také nezabije. V hlavě mu dunělo a cítil, že dělá věci, na které by normálně dělal jinak. Nedokázal si to ale uvědomit, myšlenky mu skákaly jedna přes druhou a on je musel vytlačit, protože se potřeboval soustředit na vlastní přežití. Jak jsme se k tomuhle vůbec dostali? možná, kdyby měl v hlavě víc čisto tak by i trochu zalitoval, že se věci takhle zvrtly.
Od přírody byl ale Odin vlkem soutěživým, a když už se dostal do šarvátky, nehodlal ustoupit nebo prohrát. Lacrima svůj první útok minula a Odin využil situace a tlapou jí zasadil silnou ránu. Vlčice se svalila k zemi a Odin se přiblížil. Než ale stačil udělat něco víc, Lacrima byla zase na nohou. Něco zamumlala, čemuž nerozuměl a ani tomu nevěnoval moc pozornosti. Co ho ale překvapilo byl její prudký výpad vpřed, který neočekával. A s tím, že stál blízko ani neměl možnost rychle uhnout. Nezbývalo mu nic jiného, než zatnout tělo a zarazit se drápy na horkém kameni, aby získal co největší stabilitu.

Odin se vyzývavě zašklebil. Lacrima stále stála na místě a jen se ježila. Ani nic neodpovídala na jeho poznámky, možná neměla co říct nebo byla v šoku. To Odin zprvu také, ale vlastně si uvědomil, že tady začal měknout? Předtím byl takovýhle. Nepředvídatelný, někdo by řekl že i napůl šílený, dokázal obrátit z jedné strany na druhou mrknutím oka. Na jednu stranu chtěl slyšet, co si Lacrima teď asi myslí, měla v hlavě zmatek? Nebo to očekávala a byla stejně chladná jako on? Na druhou stranu, zastával názoru že činy jsou víc než slova. A nechtěl teď ztrácet čas tlacháním.
Odin vystartoval a Lacrima uskočila. Málem se smekla na neznámém povrchu, ze kterého pálily tlapy. Ale ustála to, vycenila zuby a vypadalo to, že situaci začíná brát vážně. Zuby cvakla Odinovi u nohou. Stačil ustoupit dozadu, takže vlčice minula. Hlasitě se mu rozbušilo srdce nadšením z boje. Už tak dlouho se s nikým neporval, že mu to vážně chybělo. Lacrima svým kouskem nastavila krk. Odin sice uskakoval dozadu, ale takovou šanci si nemohl nechat ujít a po vlčici se ohnal tlapou. Ačkoli boj bral vážně, nechtěl ji zabít. Ne vlastníma tlapama, buďto uvažoval, že ji shodí do kráteru nebo nechá napospas přírodě. Přeci jen mu teď dlouho dělala společnost, kterou neopovrhoval tolik jako jinými.

Polemizování nad tím, co by, kdyby Odina přestávalo bavit. Bylo to furt to samý a nedokázali se dobrat k pořádné odpovědi, protože taková nebyla. Všechno záleželo na situaci a mnoha okolnostech a Odin teď sice něco tvrdil, ale ve výsledku se mohl zachovat úplně jinak.
Vůbec nebyl nadšený, že ho Lacrima tak zpochybňovala. “Samozřejmě. Dokážu se o sebe postarat,” odsekl nerudně. Možná v téhle zemi nebyl až tak mocný, ale nehodlal to nikomu přiznávat. Navíc byl na dobré cestě stát se mocným. Bytostně se mu příčilo pomyšlení, že by měl zůstat jako nějakej obyčejnej chcípák. “Za to… má mý uznání, ale to stejnak neznamená, že bych se mu vzdal,” oponoval Lacrimě. Neměl problémy se silnými oponenty. Právě naopak, raději by soupeřil s někým, kdo byl o krapet silnější než se slabými. V tom nebyla žádná výzva.
Možná za to mohly výpary a možná taky ne. Ostatně Odin si už dlouho hrál na hodného souseda odvedle, na svoje poměry. Možná byl čas navrátit se ke starým zvykům a zažít trochu zábavy. Zprvu navrhoval zabití Lacrimy spíš jako vtip, ale jak se blížil, začínal nad tím uvažovat vážněji. Vlastně proč by ne? Vlčice obezřetně ustupovala, Odin se nepřestával přibližovat. “Půjdeme si hrát!” skřípavě se zasmál. Víc a víc pociťoval bolest hlavy, kterou ale v momentě ignoroval. A v další chvilce se nahrbil a proti Lacrimě vystartoval. I přes svou zastřenou mysl se ale snažil být co nejvíc obezřetný, čekal, že vlčice se bude bránit.

Lacrima položila docela zajímavou otázku, nad kterou se Odin chvíli zamýšlel. Kdyby mě někdo manipuloval? nějak si to nedovedl představit, nebyl to dobrý pocit. Na druhou stranu neměl jak zjistit, jestli se to opravdu děje a jestli jsou všechna jeho rozhodnutí opravdu jeho, takže když se rozhodl, mohl je prostě považovat za svá. Lepší než se neustále strachovat. “Kdybych to nezjistil tak by mi to logicky bylo jedno. Ale kdybych se o tom dozvěděl tak bych se bránil,” odpověděl rozvážně. “Zase se musí uznat, že když někdo dokáže zmanipulovat mě, tak je to nebezpečný protivník,” dodal. Vždycky dokázal uznat něčí snahu a sílu, i kdyby ten vlk šel proti němu.
Odin vesele vdechoval výpary, na které si po chvíli aspoň trochu zvykl. Byla ale pravda, že ho začínala bolet hlava a když mrknul tak někdy nerušil, kde je nahoře a dole. Lacrima měla dobrou poznámku ohledně smrti v sopce. “No vidíš, to je možný… Co takhle to vyzkoušet, abychom se přesvědčili,” ušklíbl se a začal se k vlčici přibližovat. Zatím sice sám netušil, jestli ji chce opravdu strčit dolů nebo ne, každopádně by to byl zajímavý pohled. A Odin měl rád zajímavé věci. Otrávit. Možná bych měl vypadnout, problesklo mu hlavou krátce, myšlenku si nějak nedokázal udržet. Mohly za to ty výpary?

"Můžeš si dělat co chceš," pokrčil rameny Odin. Alespoň tak doteď žil on a hodlal v tom i pokračovat, protože mu to tak vyhovovalo. Ale jeho styl života asi nebyl úplně pro všechny, obzvlášť jestli chtěli mít bohatý sociální život a starali se o názory ostatních. "Může to bejt iluze, ale to nezjistíme. Mě je to jedno, dokud si myslim že jednám na základě svejch názorů." Kdyby věděl, že je někým ovládán asi by dost protestoval, ale když ho opíjela sladká nevědomost... Co s tím mohl jiného dělat, než akceptovat věci tak jak byly? Lacrima nadhodila otázku, o které před chvílí také přemýšlel. Byla docela zapeklitá a pravděpodobně neexistovala správná odpověď. "Teoreticky... nevim. Ale prakticky by to byl ten, kdo je silnější a dokáže si vydupat svoje," odpověděl po krátkém rozmýšlení. Bylo to tak vždycky a všude, ten kdo se dokázal prorazit byl víc respektovaný.
Lacrima očividně nebyla nadšená bobováním, na rozdíl od Odina. "Občasně," ušklíbl se na její poznámku. Na severu nebylo upřímně moc co dělat, jeden si musel vystačit s tím, co bylo. Navíc tam měli plné tlapy práce s přežíváním, čas na radovánky moc nezbýval.
Cestou na samý vrcholek sopky se Odinovi udělalo trochu šouflec. Byl zvyklý na čerstvý ledový vzduch a ne ten zápach, co se zdržoval tady. "Ah, to by vysvětlovalo ten kopec kouře a smradu," přikývl. Tenkrát se dost divil, z čeho to bylo. Doufám že teď nevybouchne znova, pomyslel si. Bouchnout mohla teprve až z ní sleze, ne když se tu producíroval. Přes okraj kráteru nahlédl jen krátce, protože sálající horko bylo nepříjemné. "Jo, smrdí to tu extrémně, doufám že tim nenačuchnu," postěžoval si s nakrčeným čumákem. "Myslíš ten typ smrti, kdy spadneš dolů do lávy a uškvaříš se?" pozvedl obočí na Lacrimu. Způsobů jak umřít bylo nespočet. Mohla taky zakopnout a kutálet se dolů druhou stranou, kde si nejdřív zláme všechny kosti v těle, než ji něco dorazí. Nebo mohla dostat infarkt a tak. Nemuselo to přímo souviset s tímhle místem a nebezpečím, které nabízelo. Život je krásně nevyzpytatelnej, zašklebil se pobaveně.

<< Velehory
9. Uspořádat táborák s alespoň 1 dalším vlkem

"Zase kdyby nikdo neměl to právo tak to není možný ne? Věci by se prostě děly a nikdo by s tim nic neudělal." Jestliže vlci mohli svůj osud do nějaké míry ovlivňovat, tak proč ho i nevyvracet a utvářet k pohledu svému? Odin by po takové příležitosti chňapl, jen co by se naskytla. "Jasný. Ale pokud by tě někdo měl zachránit, je to taky z nějakýho důvodu," otáčel její slova proti ní, protože ty argumenty stály za starou belu. "Každej má právo rozhodovat se za sebe." I když Lacrima mohla chtít umřít, mohl přijít někdo, kdo ji naopak chtěl zachránit. Čí názor a přání mělo v takové situaci větší váhu? Na to asi neexistovala odpověď, ale byl to zajímavý podnět na přemýšlení.
Zatímco šlapali do hor, Odin vysvětloval co je to mrož. Lacrima to z jeho přirovnání očividně pochopila, což bylo fajn, protože víc zjednodušit jí to asi ani nemohl. A zbytek cesty na vršek pokračoval v tichosti. Když dorazili nahoru, ani se tam vlastně moc neohřáli, protože Odin si všiml dvou krásných dřev, které přímo vybízely k bobování. A tak na nic nečekal, jedno čapnul, jedno nechal Lacrimě, ukázal jí jak se to dělá a už frčel z kopce dolů. Na nějaké protesty vlčice vůbec nebral ohledy. Měl docela štěstí, že v cestě nebyly žádné stromy, protože kdyby jo, ve své rychlosti by si asi pěkně natlouknul. Když začal konečně zpomalovat, stejně se karambolu nevyhnul. Uřídit kus dřeva rovně bylo docela těžký a když nalítnul na hrbol, letěl vzduchem rovnou do závěje. "Uhh!" zaskučel a snažil se vyhrabat ze sněhu. Byl docela potlučený, ale nic výrazně nebolelo, takže si asi nic nezlámal. Dobrá prča, zašklebil se.
Odinovu pozornost ale brzy upoutalo něco jiného. Zvláštní kopec, který na sobě neměl ani poprašek sněhu a... kouřilo se z něj? "Sopka, huh," zabručel, když si vzpomněl jak se tomuhle úkazu říká. A že byl Odin od přírody zvědavej a musel čumák strkat všude, začal se zase drápat nahoru. Sopka naštěstí nebyla tolik vysoká a cesta docela ubíhala. Odin si zatím všiml několika zvláštních věcí, jako třeba divného syčení a páry ucházející se spárů nebo teplého povrchu. Tak proto tu není nasněžíno. Tlapy měl po chvilce hezky prohřáté, i mokrá srst od sněhu začínala schnout. "Máte něco takovýho na jihu?" zeptal se Lacrimy, jestli už u sopky někdy byla.
Jakmile byl nahoře, Odin se trochu zmoženě zastavil a posadil. Jen lehce nahlédl přes římsu, aby viděl temnou hmotu, která místy prosvítala lávou. Cestou nahoru se načuchal trochy výparů, které mu neudělaly dobře, takže doufal že tady bude vzduch o něco lepší. Minimálně teplé prostředí bylo příjemnou změnou oproti chladu a zimě. Skoro jako by seděl někde u ohýnku, za což by se čistě teoreticky dala sopka považovat. Akorát to byl trochu enormní ohýnek. Lacrima bude u vytržení, pomyslel si. Všiml si, že se zimou má trochu problémy, ale rozhodl se to ignorovat, protože to nebyl jeho problém.

<< Křišťálová louka
4. Najít boby a s alespoň 1 dalším vlkem sjet libovolné hory

Asi dávalo smysl, když někdo ve svých posledních chvílích chtěl být sám a v klidu. Odin nad způsobem své smrti nikdy moc nepřemýšlel, až přijde, tak prostě přijde a bude to. Neměl ohledně toho žádné výrazné preference, i když zemřít v boji se mu zdálo asi jako nejlepší varianta. Nebo pak někde v klidu na vrcholku ledové hory, to taky neznělo zle. "Nerada vyvracíš osud?" zeptal se Lacrimy, která očividně nechtěla být zachráněna, kdyby někde umírala. "Proč?" Nechápal její myšlenkový pochod. Většina vlků se života držela zuby drápy a rozhodně by šanci na záchranu nijak nezahazovali. Nejspíš ani on by ji neodmítl, i když by to bylo nanejvýš potupný. Záleželo by na okolnostech.
Otázku proč se s ním tahá přešla Lacrima pokrčením ramen. Odin se jen ušklíbl a rozhodl se to z vlčice nepáčit. Zas tak ho to ani nezajímalo, ptal se jen, protože věděl že je jí to nepříjemné. Následně vysvětlil co je led a proč lepí mokrý věci. A setkal se s poznámkou, že je to k ničemu, což... asi jako bylo. Led neměl moc praktický využití a když už tak ztěžoval pohyb a znemožňoval pití.
Odin se pomalu vydal k horám. Ještě než se dal do stoupání tak zastavil na poměrně zajímavém místě a rozhodl se zvandalizovat přírodní anomálii ve tvaru ledových květin. Lacrima zatím vysvětlovala, co je to pavouk a podle popisu to neznělo jako zrovna přívětivý tvor. Mít osm nohou musí bejt divný, pomyslel si Odin. Dokázali díky tomu pavouci rychlejc běhat? Nebo se jim ty nohy pletly a byli naopak pomalí? Sám byl asi spokojený se svými čtyřmi končetinami. Oponoval, že vlk s rampouchy v tlamě vypadá spíš jako mrož. To bylo zvíře, které si dokázal živě představit. Tím víc když se nedávno setkal s jeho nezubatou napodobeninou. "Ani ne. Žije v moři a je minimálně dvakrát takovej jako my. Občas se vyvalí na pláži, ale na lov to moc není," uznal zamyšleně. Nikdy ho nenapadlo mrože lovit, možná proto, že je vídal jen z dálky. K ledovému oceánu se moc nepřibližoval. "Vlastně, když si představíš takovýho obtloustlýho, bezsrstýho medvěda s dlouhýma zubama a ploutvema tak je to mrož," pokusil se tvora popsat víc detailně tak, aby Lacrima rozuměla. Medvědy vlci taky nelovili, pokud jim hladem nehráblo. Nebyl důvod pouštět se do těch mořskejch.
Cesta do hor byla zdlouhavá a náročná. Odin se místy brodil sněhem až po hlavu, jindy málem hodil držku, protože šlápl na špatné místo. Stejně si ale pevně stál za svým cílem a sápal se nahoru. Když se začínalo smrákat, mohl si konečně oddechnout, protože nejhorší výšlap byl za ním. Teď už snad stačilo pohybovat se po vrcholcích a sedlech. Nebe bylo poměrně čisté a nebýt přibývajícího šera, byl by krásný výhled na zasněžený kraj. Skoro jako doma, mlaskl spokojeně a nechal si chvíli na odpočinek. A jak tak koukal po okolí, všiml si zajímavě rozlomeného kmene. Vůbec netušil, jak se tu něco takového vzalo, protože bylo vidět, že kmen pochází z nějakého mohutného stromu, který v takových výškách neroste. Ale bylo to tu a Odin dostal skvělý nápad. "Helemese," ušklíbl se a vyhrabal kus dřeva ze sněhu. Bylo docela těžké. "Mám skvělej nápad, vem tu druhou půlku, sjedem kopec!" houknul na Lacrimu. Nebylo by to poprvý, co něco takovýho zkoušel. Fakt, že takový kousek většinou neskončil nejlépe zatlačil někam do pozadí. "Takhle na to stoupneš, odrazíš se a jedem," ukázal krátce jak odstartovat a zatáhl dřevo ke srázu. Sám se na něj postavil, počkal na Lacrimu a pak odstartoval pomyslný závod. "Heheheheee!" čím rychleji svištěl, tím šíleněji se smál. Adrenalin mu začal pumpovat žilami a bylo vidět, že si Odin nebezpečné situace nanejvýš užívá.

>> Sopka

<< Kiërb
7. Prohlédnout si ledové květiny

Odin se na chvíli zamyslel, jestli vůbec existoval způsob jak zemřít a nebýt ponížen. Však smrt sama o sobě byla docela potupná věc, tím víc když přišla moc brzy nebo nějak dementním způsobem. Ovšem obejít smrt ještě asi nebylo v silách obyčejných vlků, i když dokázali ovládat magii. Každej jednou umře. Je jedno, co bude potom, pomyslel si. Sice chtěl, aby ho ostatní opěvovali i po smrti a dlouho se na něj pamatovalo, ale reálně něco takového nemohl zajistit a nemohl se z toho ani radovat, když bude dávno pod drnem. "Co by pro tebe byla ponižující smrt?" zeptal se Lacrimy zvědavě, když už to nakousla. Neměl o ní moc vysoké mínění, co se tadytěch věcí týkalo. Vypadalo to, že má v mozku přeházenejch pár hodnot, proto byl zvědav, co z ní vypadne.
"A stejně seš tu se mnou, co?" ušklíbl se na její poznámku, že neměla důvod sem chodit. "Jakej je tvůj důvod, hm?" rýpnul si trochu, ale neočekával žádné překvapivé přiznání. Sama před několika dny říkala, že by ho chtěla následovat a asi prostě neměla nic lepšího na práci. Začíná litovat, že se se mnou tahá? Odin by se ani nedivil. Do hor sice nemířil jen pro to, aby vlčici trochu potýral, ale když viděl jak se jí v tomhle prostředí nelíbí, nemohl si pomoct. Navíc ji tu nedržel násilím, kdykoli to mohla otočit zpátky na jih.
Lacrima očividně Odinovo vysvětlování moc nebrala. Trochu se zamračil, protože mu to přišlo velmi prosté a vysvětloval to jako pro blbečky. Fakt je asi opožděná. "Není to tím ledem. Je to kvůli rozdílným teplotám a povrchům," snažil se upřesnit. "Kdybys měla mokrý tlapy tak se taky přilepíš. Nebo srst, to je pak docela bolestivý." Ostatně měl odobní zkušenosti se srstí přilepenou k ledu nebo sněhu. Naštěstí byl dost huňatý, takže většinou takovéhle přichycené věci nosil s sebou po zbytek zimy, když nebyly moc veliké. Většina seveřanů byla neustále něčím zasypaná nebo olepená, když byla tuhá zima. "Ale chvíli taky trvá, než přimrzneš. Musela bys stát na místě nějaký ten čas, aby ses přilepila tlapami," dodal ještě. Jazyk se lepil rychle, tlapy pomalu. Sám netušil, jestli to bylo kvůli těm důvodům, co předtím vyjmenoval nebo v tom bylo něco jiného. Tak jako tak, oboje pro vlka znamenalo problém.
Lacrima nebyla moc pobavena Odinovým kouskem s rampouchy. Zmínila ale nějaký divný název, který mu moc neříkal. "Pavouk?" zeptal se s pozvednutým obočím a dožadoval se tak upřesnění, co to má být. Podle kusadel usoudil, že asi nějaký druh hmyzu. "Ty na severu nemáme. Ale máme mrože, ti maj takový dlouhý zuby, co jim čouhaj z držky," uchechtl se. Vzhled mrožů nepovažoval za zrovna okouzlující.
Za okouzlující se ale dalo považovat místo, kam dorazili, i když Odin pro tyhle věci neměl moc porozumění. Květiny byly podle něj záležitostí vlčic a i když jednou pletl věnečky, celou dobu u toho měl sarkastický narážky. Tyhle kousky ledu zamrzlý do tvaru kytek byly ale zajímavej fenomén, kterej ani na severu neviděl. Rozhodl se trochu si tu odpočinout, než se začne drápat do hor. Kor v tomhle sněhu chtěl být co nejvíc odpočatý. Mezitím se rozhodl tlapou drtit ty květinový tvary kolem sebe. Když pořádně přitlačil tak některý popraskaly a zhroutily se. Odin si tuhle činnost docela užíval, aniž by cítil nějaký smutek nad tím, že ničí hezké území. Však je to jen led. Přimrzne znova, ušklíbl se a rozdrtil další kytku.

>> Velehory

<< Safírové jezero (přes Ledovou pláň)
1. Předstírat, že jsem zimní upír s tesáky z rampouchů

"Když budeš mít štěstí, tak dost zachovale," odpověděl věcně na její poznámku. Nejdříve skoro namítl, že když je s ním, tak se nic takového nestane, ale pak se zarazil. Byla to pravda? Sám netušil, jestli by vlčici nějak zachraňoval, kdyby se s ní něco dělo. Zatím o její společnost přijít nechtěl, ale jestli pro to měl vynaložit nějaké úsilí, nejspíš by to neviděl jako férovej deal. "Nevim. Jižani na sever moc nechoděj," pokrčil rameny pak. Nejspíš to mělo svůj důvod, že? Stejně jako fakt že severští vlci se v horkých létech zdržovali spíš v horách kde bylo chladněji.
Lacrima se nechala nachytat a přilepila jazyk na led. Rychle ale zjistila, že je to špatnej nápad a rychle ho odtrhla, což způsobilo zranění. "Není to kvůli ledu, ale kvůli mokru. Cokoliv mokrýho se k ledu rychle přilepí, tím víc, pokud je to teplý třeba jako jazyk," vysvětlil pomalu. "Vidíš, třeba tvoje tlapy jsou v pohodě," poznamenal, zrovna když se vlčice ze samého otáčení zřítila na led. Vcelku neobratně se zase hrabala na nohy a Odin měl pocit, že její výraz není normální, ale neřešil to. I kdyby, tak nevěděl jak. Vlastně si začínal uvědomovat, že Lacrima je dost podobná vlčeti, než dospělému. Možná se jen snaží vypadat drsňácky? Ostatně dost věcí nevěděla a hodně se ptala. Taky dělala převážně to, co jí nakázal jako nějaký vzor. Možná má o kolečko míň? Fakt, že by byla opožděná taky mnohé vysvětloval.
Jakmile Odin dokončil plácání ledové sochy, rozhodl se zase vyrazit. Na její otázku přikývl. "Jojo, z vršků je krásnej výhled," odpověděl s širokým úšklebkem. Ten výhled měl rád a fakt mu chyběl. Tím víc, jestli teď byla celá krajina takhle zasněžená. Cestou nevěděl, co by dělal. Lacrima klasicky mlčela a Odin se nudil. Neustále do ní rýpat ho taky nebavilo a chvilka klidu vlastně nikomu nikdy neuškodila. Jé, rampouch, zablýsklo se mu v oku, když u menšího převisu uviděl pěkných pár rampouchů. Byli teď u řeky, takže nebylo divné, že voda tu všude zamrzala. A jelikož Odin měl trochu žízeň, po tom fiasku u jezera, tak se musel spokojit s rampouchy. Hned dva z převisu urval a snažil se je nějak držet v tlamě. "Hewwe," zamumlal nespokojeně, protože to docela studilo. Ani si neuvědomoval, jak dementně u toho musí vypadat. Vlastně vypadaj jako dva dlouhý zuby, co maj mroži, prolétlo mu hlavou. "Vypahám dehive ho?" pohledem střelil po Lacrimě a snažil se naznačit, jakej je machr. S rampouchy v tlamě se ale mluvilo blbě a Odin taky nechtěl, aby mu tam přimrzly. Vyplivl je na zem a vzal si jen jeden. "Jestli máš žízeň, zkus olizovat tohle. Ale jen krátce, ať k tomu nepřimrzneš." Podal instruktáž k získávání tekutin v kruté zimě a hleděl si zase svého. Jeden rampouch zpracoval na místě, druhý si vzal do tlamy na cestu.

>> Křišťálová louka

8. Vytvořit sněhovou sochu

Polemizace o životu nebyla moc rozváděna, klasicky. Odin si trochu připadal jako kdyby trpěl samomluvou, a možná že i jo. No, nijak mu to nevadilo, takže to neřešil a vesele klapal tlamou dál. Dokonce se pustil i do co nejpřesnějšího popisu deprese, když se na to Lacrima zeptala. Nebyl si jistý, jestli něco neřekl špatně, ale tu nejistotu rozhodně nedával najevo. Protože kdyby něco takového ukázal, byl by to projev slabosti a tím Odin pohrdal. Lacrima možná nebyla z toho popisu nejmoudřejší, ale chabě namítala, že se depresivně necítí. Odin jen pokrčil rameny, co jí na to měl říkat? Sama musela vědět, jak se cejtí nebo ne.
Mnohem lepší bylo popisování toho, jak vypadají mrtvoly po zimě. Ještě nikdo se ho na takovou otázku nezeptal, takže Odin byl mile překvapen. O takových věcech mluvil docela rád, jakkoli divně to mohlo vypadat. Lepší bejt divnej než obyčejnej, pomyslel si a pokýval hlavou. "Nevybírá, ale ty si můžeš vybrat jestli na takovym místě zůstaneš, nebo potáhneš pryč," opravil Lacrimu. Byla každého volba, kde se rozhodne žít, a když mu někde podmínky nevyhovovaly, bylo logický jít o dům dál. "Ale proč tě vůbec něco takovýho zajímá?" zeptal se, protože vážně netušil a ani nechtěl hádat. Kdo ví, co se vlčici honilo hlavou.
Očekával, že Lacrima na ledu mu bude větší zábavou, ale nakonec to docela zvládala. Samozřejmě na něj teda neměla, ale nebylo to nic tragickýho, jako že by si rozbila držku. Proto Odin vymyslel další srandičku, a tou bylo nalepení jazyku na led. Sám nedobrovolně předvedl, jak se to dělá a sledoval, co udělá vlčice. Obezřetně přilepila jen špičku, ale i to stačilo a náhle byla uvězněná. Až sadisticky pomalu začala jazyk silou odlepovat, na což se Odin jen ušklíbl. "Ehmm! Tak, co jsme se dneska naučili? Led se neolizuje," prohlásil důležitě, jako by to celé měla být jakási lekce a ne jen jeho škodolibost.
Odešel zase na kraj jezera a koukal na tu sněhovou spoušť. V některých místech muselo být sněhu určitě víc, než jak byl vysoký. To už jsem dlouho nezažil, pomyslel si spokojeně. Brodit se sněhem byla docela sranda, když si jeden zvykl na to neustálé mokro a zimu. Zapadnout někam hluboko ovšem už taková sranda nebyla, obzvlášť v horách. Ovšem tyhle hory sněhu ho inspirovaly k umělecké činnosti. Nejdřív jen nějak mechanicky nahraboval sníh na kupu, ale pak si vzpomněl jak s Lindasou mluvil o sochách. Sněhová sice nevydrží moc dlouho, ale taky se počítala, takže Odin se dal do práce. Velmi brzo bohužel zjistil, že umělecké vlohy moc nepobral. Jeho vlčí socha vypadala spíš jako nějaké sněhové monstrum. Až budu chtít tu pravou, tak si na to musím někoho sehnat, rozhodl se. Nakonec by skončil dost potupně, kdyby si sochu dělal sám. Přesto se snažil svoje dílo nějak dokončit, protože nerad nechával věci nedodělané. Když byl se svým plácáním spokojen, oklepal ze sebe zbytky sněhu a ohlédl se po Lacrimě. "Teď se půjdem kouknout dál," zavelel a hlavou pohodil k vysokým horám, které se nad nimi tyčily.

>> Kiërb (přes Ledovou pláň)