Gallirea - Příspěvky uživatele

Stříbrňák měl teda pěkně dementní poznámky. "Proč by mi uhnívala? Vypadám snad jako nějaká špindíra co chytne kdejakou nechutnou chorobu?" zašklebil se kysele Odin. Na to tu měli jiného adepta, on o sebe náhodou docela dbal. Nijak to nepřeháněl, ale reprezentativně vypadat musel. Přeci jen chtěl aby ho ostatní uctívali, ne aby se ho štítili. Stříbrňák se zajímal co speciálního ta protéza umí. "Dělá třeba tohle," poznamenal a ukázal jaké má hezké zatahovací drápy. Na jiné věci zatím nepřišel, netušil jestli měla noha vůbec další funkce. Byl rád, že chodil, to mu ke štěstí stačilo. "Taky už v ní necejtim bolest a je docela těžká. Takže jestli tě s ní přetáhnu, budeš spát až do léta," dosadil si, aby to nevypadalo, že je noha vcelku k ničemu.
Odinovy výstřelky očividně pro jednou sloužily jako pobavení a ne šokování, což byla zajímavá změna. I když cpát si cizí bulvu do slepého důlku bylo spíš tupý, než cokoli jinýho, nebral si stříbrňákovy poznámky k srdíčku. "Samosebou," pokýval hlavou souhlasně. Cítil se jako zrůda spíš vnitřně, ale i jeho zjev se začínal docela divně měnit, takže mu musel dát zapravdu.
Ošklivec se trochu rozpovídal o svém krkavci, co byl prý společníkem. "Neuměl sis najít kámoše, tak se paktuješ s mrchožrouty? Smutný," pokračoval v podobné notě jako Stříbrňák. Ten mu byl o něco sympatičtější, protože víc mluvil. S Ošklivcem zatím byla dost nuda, vlk vypadal že ani neví, proč tu je. A stejnak nějakým způsobem zůstal v čele skupiny. Aspoň kdyžtak pojde jako první, pomyslel si Odin. Mezitím se dostali do podzemní chodby protkané silnými kořeny. Kde se tady pod močály vzaly bylo vskutku záhadou, ne že by se nad tím alespoň jeden z vlků pozastavil. Na co ale Odin slyšel byla poznámka o blechách a následné potvrzení, že Ošklivec nemá jen tohohle parazita. "No pecka. Když nás nezabijou nějaký vobludy tak chcípnem na mor nebo tak něco," zakoulel očima otráveně. Do jaký nevybraný společnosti se to dostal? To musel mít tu smůlu, že schytal největší póvl a spodinu z širokýho okolí?
Zdravotní stav Ošklivce ale neřešil dlouho, protože přišel jiný problém. Z chodby se dostali do otevřenějšího prostoru, který byl ale někým obydlen. "Ew," pohoršeně nakrčil čumák nad vzhledem těch kreatur. V životě nic takovýho ještě neviděl a vůbec mu to nechybělo. Naopak by byl rád, kdyby aspoň to jedno oko co měl, zůstalo neposkvrněný. Ale teď už bylo pozdě. A příšery tu žily v nějaký divný symbióze s kočkama. Jedna z těch potvor si skupiny hned všimla a začala syčet, na což Ošklivec reagoval výpadem a Stříbrňák zdrhal. Jsme sehraný jak orchestr, fakt. Odin by snad i zaúpěl, kdyby nechtěl přivolávat ještě víc pozornosti. Kočky mu sice nebyly po chuti, ale zabíjet je asi nebyl dobrej nápad. Co kdyby tím nakrkli ty divný potvory, který tu žili s nima? Nic o nich nevěděl a nechtěl riskovat konflikt s neznámým nepřítelem. Proto zvolil stejnou taktiku jako Stříbrňák a taky zaplul do stínů. Zaslechl, jak si pro sebe něco mumlá a pak navrhoval aby se taky vydávali za kočky. "Pravda, že nemaj oči" zašeptal Odin a ostražitě pozoroval zrůdičky jak chodí sem a tam. Sám žádnou užitečnou magii neměl, ale dokázal být přesvědčivý herec. Kdyby jim příšery rozuměly, asi by jim zvládl namluvit, že jsou kočkami. "Co se zkusit prostě rychle proplížit podél těchhle baráků?" navrhl pak dál. Vlastně ani netušil, jestli z téhle místnosti vede i jiná cesta než ta, kterou sem přišli. Tak jako tak, chtěl to tu trochu prošmejdit, kdyby náhodou zrůdičky skladovaly ve svých domech nějaké poklady a cennosti.

Stříbrňákovi očividně nechyběl sarkasmus a ironie, protože Odinovi oplácel stejnou kartou. "Vidíš, dobrej nápad. Dalšímu čmuchalovi řeknu tohle," souhlasně pokýval hlavou. Bylo by hustý se s tím už narodit. Bohužel asi dost nereálný, když kov nemohl nijak růst. To by teď měl pidinohu a vypadal by jak šašek. "A nebyl jsem beznohej. Sám jsem si tu nohu urval abych tohle mohl mít," odfrkl si a otráveně zakoulel očima, jako by to snad byla očividná věc. Pravdu mluvil jen tak na půl, bylo mu vcelku jedno, jak vypadal a z čeho se jeho tělo skládalo. Hlavně že mohl fungovat jako normální vlk, možná i něco víc. Koneckonců měl čtyři končetiny, ale zranit ho někdo mohl jen na třech. To byla výhoda. Navíc novou nohou mohl pohybovat jako tou starou, ale co se bolesti týkalo, necítil nic. Další výhoda. A ty zatahovací drápy? Třetí výhoda! I když ty se mu líbily jen z principu, že vypadaly drsně a dělaly hezkej zvuk.
Ošklivák se začal svého opeřence hned zastávat, ale sám krkavec už ani nekváknul. "Mluvit to umí, tak proč to děláš za něj?" povytáhl Odin obočí. Beztak byl jen cvičenej na pár frází aby mohl ošklivák oslňovat svoje okolí. Protože vzhled stál za prd tak musel hledat jinde. "Všechno je jednou poprvý, jen ať to zkusí," vybízel opeřence dál. Prostě chtěl slyšet ten zpěv. Když to umělo mluvit, umělo to i zpívat. Bylo jedno jestli to bude posluchatelný nebo ne.
Když se dostali ke dvěma lebkám, Odin se začal zajímat o ty bulvy kterýma byly naplněný. Nikdy takhle samostatný oko neviděl, krom toho svýho o který přišel. A to ho přivedlo na myšlenku, že by si jednu mohl do prázdného důlku nasadit? Nohu taky dostal novou, nemohl by mít i falešný oko? Stříbrňák si očividně taky myslel, že je to dobrej nápad. Odin teda opatrně jednu bulvu vyndal a začal si ji cpát na místo pravého oka. Moc dobře ale neseděla, navíc byl neohrabanec a na takovou jemnou práci ho neužilo. Neměl ani čas se víc snažit, protože cesta byla zvolena a dva šediváci už spokojeně ťapkali vysokou trávou někam do háje. "Hej," ozval se Odin trochu dotčeně, že se na něj nečekalo. Svižně vlky dohnal a lebku s bulvami nechal za sebou. "Protože chce abychom někam došli," poznamenal vcelku očividnou věc. Ať už tu ty cesty vyznačil kdokoli, někam je určitě vedl. Třeba k tomu divnýmu stromu kterej ne a ne se přiblížit.
A po chvíli cesty se ukázaly další lebky a tedy další rozcestí. Fialová cesta pokračovala někam do díry a žlutá vedla dál trávou. Odinovi se možnost, kterou zvolili jeho společníci moc nezamlouvala. Přeci jen byli v močálech a cesta podzemím... nebude asi ta nejbezpečnější. Risk je zisk, pomyslel si nakonec. Navíc musel držet partu, když narazil na takovou skvělou společnost. Cuknul hlavou a zašklebil se, když Stříbrňák oslovil ošklivku. "Fujtajksl, von má blechy?" nakrčil čumák. V tuhle chvíli byl rád, že stříbrný šel vprostřed a dělal mu tak zábranu od zablešence.

Ošklivý šedivec byl ve vedení. Odin sice nerad chodil podřadně za někým, ale v téhle situaci to uvítal. Kdyby na ně čekalo cokoli nebezpečného, alespoň neumře jako první. A že tohle prostředí bylo sakra divný. Mlha zmizela. Když se Odin ohlédl, viděl za sebou rozlehlý močál. Před ním ale mlhavo stále bylo, navíc všude rostla vysoká tráva. Onen podivný strom se skoro nedal zahlédnout, a když náhodou vykoukl mezi stébly, vypadalo to jako by za ten čas neušli vůbec nic. Jasně šli směrem k němu, tak jakto, že se vůbec nepřiblížili.
Upravený šedivec se po cestě začal zajímat o Odinovu nohu. Upřímně na ni skoro sám zapomněl, když se nad tím nikdo nepodivoval. Bylo divný, že to ty dva až doteď nezajímalo, ale asi byli na divný jevy zvyklí. Ten ošklivej měl třeba na hřbetě divnýho ptáka a nějakou cetku na krku. Ty mělo ostatně víc vlků a Odinovi se zdály docela trapný. Teda, ne že by možností vlastnit něco takového pohrdal, ale chtěl aby to mělo alespoň nějaký využití. Krásnej byl i bez toho. "Našel jsem to ve škarpě. Závidíš?" ušklíbl se na stříbrného, který jako jediný nic neměl. Nepotřeboval mu sdělovat jak trapně málem skapal a pak si ho bohové přehazovali jak horkej brambor jen aby nemusel bejt krypl. "Už od mala jsem potřeboval bejt speciální," zabručel si spíš tak pro sebe.
Překvapilo ho, když uslyšel hlas zepředu. A že to byl divnej hlas. Rychle se taky ukázalo proč, krkavec na ošklivákově hřbetě uměl komunikovat s vlky. Odin se na ptáka překvapeně podíval, ale nějak ho to nevytrhlo z rovnováhy. Tady v tý zemi je možný očividně všechno, pomyslel si. Zato jeho druhý společník vypadal docela zaskočeně a možná trochu znechuceně. No, byla pravda že na oškliváka a jeho krkavce se nedívalo hezky. Oba byli vzhledově dost podprůměrní. "Umí to i zpívat? Mohlo by nám to zpříjemnit cestu," navrhl nadšeně Odin, i když dobře věděl, že asi nepůjde o žádný výkon hodný ovací. Však to byl krkavec. Ke zdejší atmosféře by se ale jeho krákání hodilo.
Zamračil se, když na rozcestí narazili na vlčí lebky. Patří neúspěšným badatelům co tu byli před námi? Odina tohle místo silně znepokojovalo, asi jako když byl na návštěvě u Smrti. Strach ale zatím necítil, protože neviděl žádné nebezpečí. Jen se mu tady líbilo míň a míň, což pro změnu vyvolávalo ještě větší zvědavost a touhu po objevení všech tajemství, která se tu skrývala. "Myslíš, že to jsou i vlčí oči?" obrátil se na stříbrného s otázkou. Protože bulvy nevypadaly, že by patřily vlkovi. Ne s těmi divnými křídly. "Kdybych si zkusil jednu nasadit, myslíš že by uletěla?" zauvažoval pak. Byla to ale čistě teoretická otázka. Kdo ví, z jakého tvora byly a jestli v sobě třeba neměly jed. Ale kdybych je odtud zkusil šlohnout, aspoň bych mohl konečně říct že mám očí na rozdávání, zašklebil se pobaveně nad vlastními myšlenkami. Víc času ale lebkám nevěnoval, protože jeho společníci se rozhodli vydat po cestě s fialovou lebkou. Odin na chvíli zapřemýšlel. Jít s nimi, nebo sám? Prostředí očividně ani jeden z nich neznal. Ošklivec měl pomoc v podobě krkavce a v počtu byla síla. Nakonec se tedy rozhodl vydat po cestě s nimi. Půjdu na to opatrně. A kdyby něco, tak je zbušim. Vypadá to že z týhle skupiny jsem stejnak nejsilnější, zhodnotil.

Jakmile vlezl nadšený do mlhy, rychle poznal že to nebude procházka růžovým sadem a žádný krásný výhled na něj nečeká. Místo toho se brodil čvachtavou trávou a z atmosféry mu bylo možná tak na zvencnutí. Ale Odin byl divnej a čím hůř tohle místo vyhlíželo, tím víc narůstala jeho zvědavost a ochota všemu přijít na kloub. Najít poklad, boha, hromadu mrtvol... Cokoliv se tu mohlo nacházet, chtěl to vědět.
Po chvilce cesty byl ale jediným objevem ošklivej strom co stál osamoceně uprostřed močálů. A očividně se začínalo schylovat k podobně ošklivýmu počasí, když tu práskaly hromy a šlehaly blesky. Šedivci se shodli že je to tady prokletý místo, na což Odin jen s úšklebkem přikývl. "Vypadá to, že bude sranda," pokrčil rameny, až mu kovová noha zaskřípala. Měl holt trochu pokroucené představy o zábavě. Než stačil polemizovat nad tím, co se asi bude dít, jizváč našel něco na zemi. Kámen, který říkal, že na konci cesty najde to, co nejvíc chce. Odin se zamyslel, protože chtěl přeci hrozně moc věcí. Slávu, bohatství, sílu a moc, magie... A netušil po čem z toho toužil nejvíc. A že by to měl vědět nějakej šutr? Pochybně se na něj zadíval a párkrát ho převalil, jestli není něco i zezadu. Ale nebylo, vícero instrukcí se mu nedostalo. Zato jeho noví parťáci byli snad ještě nadšenější než on, protože rychlým krokem mizeli ve vysoké trávě. Mám dokonce dva živý štíty, pomyslel si Odin spokojeně a dohnal je. Jít jako poslední mu momentálně nevadilo, když neznal okolí ani situaci do které se dostali. Zůstat sám ale také nechtěl, protože bylo výhodnější pohybovat se ve skupině. Zatím.

<< Mahtäe jih (přes Ranský les)

Když Odin vylezl z mechem porostlého lesa, myslel si že moře už bude na dohled. Minimálně mělo být cítit ve vzduchu, protože mělo být blízko. Místo toho byl ale na louce. Před sebou viděl hustou šedou mlhu, která vypadala nanejvýš podezřele a dva šedivce. Jeden vypadal, jako by se stěží vyškrábal z pekla a ten druhej byl naopak nablejskanej až byl skoro stříbrnej. Zajímavá dvojka. Sou příbuzný? zauvažoval, čistě podle podobnosti kožichů. Kdyby jo, bylo by to vtipný. Každopádně, ten ošklivější po chvilce zmizel v mlze jako by se po něm slehla zem.
"Čim podivnější, tim lepší," zazubil se Odin. Tohle byla přesně situace, na kterou chtěl narazit. Něco se dělo. Proto se neohroženě vydal směrem k mlže a stříbrňákovi. "Co tu vočumuješ?" začal spořádaný rozhovor. Vlk ho ale přestal zajímat ve chvíli, kdy uslyšel cizí hlas jdoucí z mlhy. "Výhled? Hezký výhledy já rád," pokýval souhlasně hlavou a vykročil do mlhy. Nezapomněl přitom hodit posměšný pohled na stříbrného, že se jako ještě neodvážil tam vlézt taky. "Padavko," ušklíbl se. Hned na to ho pohltila šeď.
Zanedlouho mu začalo čvachtat pod nohama. Vypadalo to, že se dostal do nějakých močálů, což nebylo tak nepravděpodobné, jestli nedaleko bylo moře i řeka. Krajina v takových oblastech bývala často podmáčená. Mlha tomu všemu ale dodávala poměrně nebezpečný a tajemný dojem. Plus tady byl ten cizí hlas, který ho k sobě volal. Odin byl docela natěšený na to, co ho tady čeká, ať už to bylo cokoli. Konečně není nuda.

<< Středozemka (přes Velkou houštinu)

Odin po jídle zamířil západně. Momentálně neměl žádný krátkodobý cíl, co by mohl dělat. Pamatoval ale, že na západě byl oceán a ty divný mroži podobný zvířata. Napadlo ho, že by se tam mohl podívat, čistě z nudy. Doufal ale, že cestou narazí na něco zajímavějšího, nebo na nějakou společnost. Protože divnomroži nebyli moc zábavní a rozhodně se na ně ani nekoukalo hezky.
Cestou se prorval ještě jedním křovinatým územím a stanul před řekou. Tekla docela divoce, nejspíš jak tál led a sníh na horách. Schválně jestli z toho budou záplavy, pomyslel si s úšklebkem. Minulej rok tomu tak bylo. Což mu připomnělo že tohle už bude další rok, co se v týhle díře nacházel. A že by se se svými sny nějak posunul... Povzdechl si. Místo aby už teď vládl nějakému podřadnému plebu přišel o nohu a nedokázal nic. Jedinou útěchou mu byly nové magie, které si vyžebral u Smrti.
Odin ale nebyl pesimista, aby tiše seděl u řeky a brečel jak malé vlče. Hodil své starosti za hlavu a raději šel hledat nějaké místo, kde by mohl vodu překonat. Schválně, co bude dělat noha, prolétlo mu hlavou. Byla o poznání těžší než normální, takže doufal, že ho nepotáhne ke dnu. Našel si proto mělčí území s pár šutry. Když přes ně přeskakoval, jednou se trochu přepočítal a málem přeletěl. Snažil se zatnout drápy do kamene, když uslyšel tiché ka-cha. Z kovové nohy vystřelily stejně kovové drápy, které na šutru udělaly pěkné rýhy a pomohly Odinovi vyrovnat balanc. "Oh," podivil se spokojeně. Takovou vychytávku nečekal, no, nestěžoval si, jelikož ho zachránila od vymáchání.

>> Márylouka (přes Ranský les)

<< Zarostlý les (přes Esíčka)

Zanedlouho v lese narazil na řeku, které se rozhodl držet. Směřoval na jih, protože předpokládal, že tam najde potravu snáz, než na severu. I když to vypadalo, že zima už je pomalu na odchodu. Odin byl lehce zklamaný, protože na léto a letní parna se vůbec netěšil. Severský kožich byl v ten čas docela na obtíž. Měl jsem si pořídit nějakou chladivou magii nebo tak něco, zauvažoval. Ovládat druhý a dělat jim halušky nebo hejbat věcma bylo fajn, ale v normálním životě to moc nevyužíval. Zatím. I když, vlastně můžu někoho přinutit, aby mě ovíval listem nebo tak, napadlo ho potom. To bylo hezké alternativní řešení k jeho problému.
Od klikaté řeky přešel na pláň. Zavětřil totiž pach nějaké malé havěti a vydal se po jeho stopě. Bylo blbý, že se tu neměl kde schovat a počíhat, ale to mu nevadilo. Když měl magie, které konečně mohl zužitkovat a ušetřit si čas i námahu. Jakmile pohledem našel svou kořist, na nic nečekal a vystartoval k ní. Zajíc si ho všiml brzy, ale neměl šanci utéct. Stůj! přikázal mu Odin a zvíře se opravdu ani nehnulo. Stálo jako zmražené, že se k němu zlatohnědý nemusel hnát jako o život. Stačilo k němu klidně dojít a podívat se mu do těch vyděšených černých očí. Párkrát ho obkroužil, aby se pořádně podíval, jak jeho magie funguje. Zajíc byl jasně vyděšený, bylo i vidět jak se klepe a občas Odin zaznamenal i malý pohyb, který se ale po chvilce zasekl. Vyskoč! přikázal znovu. Zajíc se vzepjal na nohou a vyskočil, ale jakmile dopadl na zem, začal zdrhat. Odin mu rychle znovu nakázal, ať stojí. Takže druhý příkaz přebije ten první, pomyslel si. Docela ho zajímalo, jak dlouho magie bude působit, ale momentálně neměl energie na rozhazování. Proto se zajícem rychle skoncoval, najedl se a pokračoval dál.

>> Mahtäe jih (přes Velkou houštinu)

<< Zrcadlové hory

Vlčice ho vedla do lesa, který se mu ani za mák nelíbil. Všude samý větve a křoví, ve kterém se mu nepohybovalo dobře. Už normálně byl na takovéhle terény docela velký a tím pádem i neohrabaný, kor teď, když byl mrzák. Naštěstí noha fungovala jak měla, jen se do ní tu a tam zasekla nějaká větev, kterou Odin musel vyrvat nebo víc zabrat aby ji kov rozdrtil sám. Měl jsem jí říct kam má jít. Ale to bych zas rovnou mohl všechno dělat sám, zamračil se naštvaně.
Když se tak prodíral porostem rovnou za zadkem hnědé, pomalu začínal na situaci rezignovat. Nebudu se přeci spoléhat na nějakou prašivou tulačku. Stejnak jen zdržuje aby nemusela makat, probodával ji okem tak, že snad musela cítit pálení na zátylku. Rozhodl se, že ji odkopne, ale nehodlal dát nic zadara. Když už se jednou upsala k tomu, že mu něco uloví a svůj slib nesplnila... logicky musel nastat trest. Toč se dokola a zpívej ódy na mojí krásu, vsugeroval jí do hlavy, než u jednoho stromu zahnul jiným směrem a šel si po svých. Docela doufal, že není proti magii moc odolná a nějaký ten čas tam bude šaškovat. A kdyby měl extra štěstí, někdo ji přitom i uvidí a dozví se, jak je Odin krásnej. Škoda, že u toho nebudu. Hnědá byla ale nadmíru nudná a pravděpodobně ani tenhle kousek by Odina nezabavil na moc dlouho. Velkoryse přenechal tu možnost nějakému náhodnému kolemjdoucímu.

>> Středozemka (přes Esíčka)

Děkuji za akci!

Poprosím rozdělit takto:
10 květin - Odin
30 oblázků - Bianca
30 mušlí - Bianca
30 mušlí - Odin
2 perly - Odin
bonus štěstí - Odin
Díky

přidáno

NÁKUP
Bianca - 50 drahokamu - 5 lístků
Odin - 100 oblázků - 5 lístků

POSTY
Bianca
2.2.2023
3.2.2023
4.2.2023
5.2.2023
6.2.2023
7.2.2023
8.2.2023
9.2.2023
10.2.2023
11.2.2023
12.2.2023
14.2.2023
18.2.2023
21.2.2023
24.2.2023

Odin
1.2.2023
13.2.2023

CELKEM: 27 lístků

| loterie 13 |

Vlčice byla bohužel o něco pomalejší. Odin si povzdechl a snažil se věci vysvětlovat tak, aby je pochopila i ona. Musel být přeci vůči postiženým ohleduplnější. Zeptal se na to, co umí a odpovědí mu byl fakt, že je prý obyčejný tulák. "Takže si to mám vyložit jak? Jako že nic neumíš?" nesouhlasně zavrtěl hlavou nad jejím vyjadřováním. Zdála se mu víc a víc mimo. Jestli ale byla tulačkou, asi patřila k té kopě průměrných asociálů co nikam nezapadali. Hm, vybral jsem špatně. Nebo dobře? zauvažoval. Možná její šance na úspěšný lov nebyly moc vysoké, ale zase někdo zdatnější by se ho jen tak nezalekl. A Odin nerad vydával energii někde, kde nemusel.
Přišlo mu vtipné, když se zeptala jestli bude pomáhat. Vypadal snad tak ochotně? Když už se rozhodl, že donutí ostatní aby mu posluhovali tak jim přeci nemohl tu práci zase tak usnadnit, v tom by nebyla žádná zábava. Hezky polopatě teda vysvětlil, že nehne ani brvou a hnědá bude na všechno sama. Kupodivu moc neprotestovala, moc nereagovala, jen se odebrala k lesu kde najde kořist snáz, než na úpatí hor. "Tak jdem," zašklebil se radostně Odin a rozhýbal sebe i svou protézu, která už šlapala mnohem lépe, než když sem přišel. Začínal mít pocit, že je to jeho vlastní noha a nikdy o ni nepřišel. Smrt odvedla dobrou práci, pomyslel si spokojeně. Měl bych její služby využívat častěji. Však za pár blyštivých šutrů mohl mít celý kraj pod palcem.

>> Zarostlý les

Hnědá se zdála být jako jedna z dalších nudných kreatur, které po tomhle kraji chodili. Všichni byli stejní. Nezajímaví, jeden jako druhej. Na Odinovo popichování nijak nereagovala, ale očividně jí to v hlavě šrotovalo. By mě zajímalo, nad čim tak přemejšlí, zakoulel okem a čekal. Čekal, co za moudra z ní začne padat, když jí dopřál tolik času na rozmyšlení. Přišla lichotka, kterou si to vlčice aspoň trochu vyžehlila. Dobrý, hlava funguje jak má, uznal. Ale ne na moc dlouho. "Ježiš, jméno mě ani nezajímá," odfrkl si, jako by to bylo jasné. A opravdu neměl nejmenší zájem znát její jméno, kolik má sourozenců nebo jak často se chodí mejt. "Tvoje osoba mě nezajímá, chci vědět co umíš. Já jsem mág. Ty seš?" pěkně natvrdlá, domyslel si, ale nahlas nic neřekl. K pomalejším jedincům by přeci měl být shovívavý. Nemohli za to, že se narodili tak pitomě.
Konverzace se nikam neposouvala, zajíc byl furt zmrzlej a vlci hladoví. A čas utíkal a utíkal, až Odin prostě zavelel a čekal že bude po jeho. A ono docela i bylo. Vypadalo to, že vlčice je lehce připodělaná a vzdá se bez boje. "No jasně, že ti pomůžu," pokýval hlavou a ušklíbl se. "Budu ti fandit z povzdálí. Taková mentální podpora, chápeš," dodal samolibě. Ono neměla moc na výběr. Kdyby Odina potkala před nějakým časem, kdy ještě neměl svoje magie, možná by měla šanci. Nebo kdyby udělala lepší první dojem a ukázala trochu odvahy. Ale takhle se Odin rozhodl, že buďto půjde po dobrym nebo po zlym. A jemu bylo ve výsledku jedno, jakou cestu si vlčice zvolí, protože on tu byl ten silnější. A že se z toho cejtil fakt dobře.

|Loterie|

Odin netušil, co si o něm hnědá vlčice myslí. Vlastně by ho to normálně ani moc nezajímalo, kdyby se nechovala tak pitomě. Vypadal snad jako někdo, kdo pomáhá vlkům na požádání? Jen tak? Za nic? Sám si to o sobě tedy nemyslel. Měl bych na svém vzhledu drsňáka víc zapracovat, pomyslel si nespokojeně. Pravda, že teď vypadal spíš nanejvýš podezřele s kovovou hnátou a pár ranami na těle. "Co tě prosimtě vedlo k pomyšlení, že bych ti pomohl? Na tom kousku ledovky není dost masa ani pro jednoho, natož pro dva," zašklebil se posměvačně. Nepředpokládal, že se z toho hnědá nají. A kdyby se s ním ještě měla dělit, bylo by to tak na dvě sousta a nazdar.
Spokojeně se ušklíbl, když vlčice najednou dost znejistěla. Tahle reakce měla přijít už na začátku, ne až když jí začal vyhrožovat, ale budiž. Byla asi trochu opožděná. Jako většina vlků v tomhle kraji. Klid a pohodička jim leze na mozek, odfrkl si. Hnědé se každopádně asi nezamlouvalo, že jí Odin chtěl manipulovat a dělat čáry před očima a snažila se z toho nějak vybruslit. Hm, v tom případě bude spíš na té slabší straně, přimhouřil oči a analyzoval, kdo to před ním stojí. Kdyby byla vlčice silná nebo zdatná v magiích, jeho kecy by si asi nenechala líbit. "Samozřejmě," pokýval hlavou na její nucenou lichotku. "A co seš zač ty?" podíval se na ni pohledem, který říkal, že jestli nebude mluvit, vlastnoručně to z ní vytluče. A že kovovou tlapou to bude bolet. "Víš co by ale bylo nejlepší? Kdybych tě manipulovat nemusel a ty bys mi sama ochotně něco ulovila. Co říkáš? Win win pro oba," zazubil se nevinně a pár kroky se k vlčici přiblížil. Bylo pro něj výhodnější ji donutit aby makala sama od sebe. Přeci jen používání magií stálo energii, které teď Odin neměl na rozhazování.

Vlčice nevypadala Odinovým příchodem nijak znepokojena nebo překvapena. Trochu se nad tím podivil, jelikož si stačil všimnout, že si našla kus žvance. Nebojí se že jí to budu chtít ukrást? Dokonce se na něj i bez okolků zašklebila a přiznala, že chce zmrzlého zajíce sežrat. Odin si nad jejím chováním nespokojeně odfrkl. "Tak to dobrou chuť, vsadim se že to bude žvanec roku," poznamenal sarkasticky. Jestli se do toho fakt pustí, tak si akorát vyláme zuby. Takovýhle jídlo bylo v tomhle mrazu nepoživatelný.
To ale nebylo všechno. Vlčice měla tu drzost se zeptat, jestli jí zajíce nepomůže rozmrazit. Odin zakoulel okem. "Kdybych měl magii ohně tak ty už nemáš zajíce, protože bych ho čornul jenom pro sebe," vysvětlil, jak by se věci měly v takovém případě. Naštěstí nebo neštěstí pro vlčici, oheň neovládal. "Můžu tě ale zmanipulovat nebo ti přivodit halucinace, jestli chceš," věnoval jí jeden velký zubatý úsměv. Tohle byly síly, které ovládal a byl na ně i hrdý. Zkusmo pohnul svou protézou, která přitom trochu zařinčela. Mráz jí nedělal moc dobře, ale aspoň už mohl nohu trochu ohýbat v kloubech. Vypadá to, že ji musim rozchodit. V tom případě Smrt dodržela svůj slib a udělala mě silnějšího i v magiích, uvědomil si spokojeně. Věřil si, že i ve svém momentálním stavu bude silnější než vlčice. Mohl vyloučit, že ovládá magii ohně, nebo něco podobného, co by jí pomohlo zajíce rozehřát, takže nemohla být moc silná. O ten zmrzlý kus masa se s ní ale rvát nehodlal, nestálo mu za to. Spíš záleželo na tom, co bude říkat. Jestli ho nakrkne natolik, aby si na ní své nové síly vyzkoušel.

<< VVJ (přes Východní hvozd)

Když se začínalo smrákat, dorazil Odin k horám. Stihl projít jeden les, jezero a pláň a to všechno jako totální beznohý a bezoký krypl. Měl ale pocit, že prostetickou končetinou pohybuje už o trochu lépe. Nebyla jen zkoprnělá a rovná, ale občas se i ohnula v kloubech. Odin se sice stále necítil jako normální zdravý vlk a když vyslal nervy do přední levačky tak mu odpovědí bylo jen prázdno, ale... i to malé ohnutí tu a tam byl dobrej pokrok. Vypadalo to, že Smrt na své části dohody pracovala a dokonce i dříve, než by čekal. Znamená to, že i v magiích jsem lepší? zašklebil se spokojeně, protože to byla momentálně jeho jediná naděje, jak se ubránit případnému útoku. Obratnost, kterou na svůj vzrůst docela vynikal, rázem ztratil. Jak je život pomíjivej, zavrtěl hlavou. Poslední dobou byl v docela filozofické náladě. Aby taky ne, po tom, co si zažil.
Překvapilo ho, když v úpatí kopce spatřil hnědej kožich. Podobně, jako ten jeho, ale o mnoho ošklivější a nevýraznější. Vlčice nad něčím stála a civěla a Odin jakožto král zvědavosti nemohl chybět. Co kdyby učinila nějakej světobornej objev a on u toho nebyl a nemohl si tak připsat veškerou slávu? Samozřejmě nečekal, že by se opravdu dělo něco zas tak zajímavýho, ale chtěl jít otravovat. "Čau, co tu voplenduješ?" dobelhal se k ní jako největší chudák, ale nasadil sebevědomý tón, naprosto ignorujíc svůj patetickej vzhled. Kouknul se na co kouká hnědá a k částečnému zklamání zjistil, že je to zmrzlej zajíc. Rozhodně ho nebylo dostatečně pro dva, možná tak jako nějakou jednohubku a navíc byl určitě tvrdej. Škoda, pomyslel si Odin a věnoval pohled zpátky vlčici. Čekal, jestli s tím něco bude dělat nebo ne.