Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Safírové jezero

5. Napiš do postu aspoň 3 hlášky z vánočních filmů
Odin se táhl do kopce a čím výš byl, tím víc taky funěl. Stárnu. Stárnu tak rychle, že když je v noci ticho, slyším, jak mi kornatěj tepny, pomyslel si suše. Byla to pravda, z rodné smečky odešel jako mladý vlk a tady už křepčil nějaké ty roky. Nějak to utíkalo, a ani by mu to nepřišlo, nebýt toho fyzického zhoršení. Ale za to může i fakt že se na mě zhroutila jeskyně, uznal nakonec. Ne všechno byla jeho chyba, ok?
"Stejně, je to rebel, vybrat si takové místo," zabrblal, napůl uraženě a napůl s uznáním. Ne jen tak někdo se rozhodl žít v horách. I když Odin si vlastně vůbec nebyl jistý, jestli tam ten páprda i žije, protože ho tam zatím potkal jen v zimě. Dušoval se jak je kouzelnej, ale i tak. Prd jsem dostal. To maso z nebe vůbec nemusela bejt jeho zásluha. Vlčíšek byl docela pochybná entita a Odin byl zase skeptik. Rozhodně si nechtěl nechat věšet bulíky na noc nějakým pošahaným dědkem co se někde zjeví. A vůbec, komu tim prospěje, co? Tahat vlky do jinak krásnejch hor a dělat z nich šašky. To by měla bejt moje práce! Cítil se, jako by mu někdo kradl cíle. Už si sám sebe představoval, jak tam sedí a vykládá kolemjdoucím že plní přání, jen aby se jim pak mohl vysmát. To by teprve byla paráda! Mohl bych si přát na příští rok výměnu pozic, ušklíbl se. Tedy za předpokladu, že Vlčíšek byl opravdu kouzelnej. Jestli plnil přání, určitě by zvládl i tohle.

>> Zubatá hora

<< Ledová pláň

3. Jdi bruslit
Počasí docela přálo. S postupem dne přestávalo sněžit a i když obloha byla stále zatažená, bylo to příjemnější než chumelenice z předchozích dní. Odin se z ledové pláně dostal k jezeru. Voda byla zamrzlá a oproti jiným plochám taky překvapivě průzračná a modrá. Ledovcové jezero, došlo mu ihned. S takovými se doma často setkával, takže to na první pohled poznal. Škoda jen, že bylo zamrzlé, protože by docela rád ochutnal jeho vodu. No, nedalo se nic dělat, rozhodně nechtěl zkoušet led rozrazit nebo snad oblizovat jazykem. S tím už měl taky zkušenosti, a ne že by se s nima chtěl někde chlubit.
Zjistil, že při průchodu plání trochu odbočil od správného směru. Rozhodl se tedy zkrátit si cestu k horám skrz jezero. Koukal, že uprostřed je taky nějaký zajímavý útvar a chtěl ho prozkoumat. Opatrně vlezl na led a párkrát zašoupal nohama. Už trochu vyšel ze cviku, na to jak byl na tenhle povrch původně zvyklý. "Měl bych se chodit klouzat častějc," zhodnotil svoje počínání, když se mu nohy několikrát rozjely do jiných stran. Možná to taky bylo způsobeno kovovou hnátou, která ho trochu omezovala. Sloužila dobře, když se chtěl zastavit, nebo udělat otočku. Stačilo zaseknout drápy do ledu a chvilku se přidržet, noha se ani nehnula. Ale když s ní chtěl bruslit, moc mu to nešlo. Dlouho si zvykal na nový pohyb, až se při tom docela zapomněl. Když mu to došlo, odfrkl si a začal směřovat skrz jezero.
Ostrůvek byl docela zklamáním. Odin zjistil, že to bylo jen pár šutrů, klacky a zmrzlá hlína. Jeho oko ale zaznamenalo i podivné modré blýskání. Co to je? zvědavě odhrabal sníh a uviděl malé modré úlomky krystalů. Takových, co měla ráda Smrt. Až se mu z toho pohledu udělalo smutno, protože úlomky byly moc malé a křehké, aby je Smrti mohl dát. A skládat z nich jeden velkej kámen taky nebyla práce pro Odina. Utřel teda neexistující slzu a přestal ostrůvku věnovat pozornost. Pohledem opět zamířil k horám, a jak tak přemýšlel, vzpomněl si na jedno bizardní setkání. Schválně jestli tam zas bude.

>> Sněžné hory (přes Ledovou pláň)

11. Blbni ve sněhu
Od gejzírů se Odin pomalu vydal zase k horám. Vlastně ani netušil, co tu chtěl dělat, takže nikam ani nespěchal. Místo toho začal přemýšlet, jak si svůj horský pobyt zpříjemnit. Mohl bych zase vylézt na tu nejvyšší. A shazovat dolů laviny, kdyby šel náhodou někdo za mnou, pomyslel si. Oblíbená aktivita, kterou už dlouho neprovozoval, protože se v horách zase tak často nezdržoval. A když jo, byly moc nízký a nebyl tam sníh. Je třeba toho využít, pokýval hlavou souhlasně. Konečně bylo bílo! Odin si řekl, že trochu zavzpomíná na svoje mladé roky a pořádně se pustí do zimních radovánek.
A jelikož to byl Odin, neztrácel čas s nějakou omáčkou okolo. Když se rozhodl, hned taky konal. Dostal se přes řeku na nehostinnou větrnou pláň. Ale to ho neodradilo, spíš naopak. Užíval si pohled na vlnící se sníh ve větru a ledové jazyky. Do nich taky čas od času nadšenecky skočil a pořádně je rozválel. Prostě si dovolil blbnout jako malé vlče, bral sníh do tlamy, stavěl různé obrazce a tvary, které pak rozdupával, dělal andělíčky. Škoda, že tu nemám někoho, koho bych šikanoval, povzdechl si po chvíli. Dokázal se zabavit sám, ale byl společenským tvorem. Tahle chvilka nostalgie ho v tom jen utvrzovala, protože sice dělal věci, které měl rád, ale nebavil se na sto procent. Neměl svoje vlastní emoce, které by mu donesly uspokojení, potřeboval aby je vyvolávali jiní, svými reakcemi, chováním, slovy.
Když nad tím Odin tak přemýšlel, šprýmařská nálada z něj opadla úplně a stal se zase tou netečnou schránkou. Oklepal ze sebe co se dalo a jednoduše pokračoval dál na sever. Měl cíl, na který nezapomněl.

>> Safírové jezero

14. Ohřej se u gejzírů
Byl trochu překvapen, když se ledová pláň nakonec ukázala být něčím trochu jiným a nevídaným. Jakmile Odin vylezl z lesa, z dálky spatřil jak se nad okolní krajinou vznáší jakýsi opar. Netušil, čím by to mohlo být, když žádnou řeku co by způsobovala vlhkost neviděl a ani neslyšel, ale zanedlouho mu to došlo. A ne zrovna příjemným způsobem.
Jen co vykročil, cítil jak se země pod jeho tlapou nadýmá a stihl uskočit jen tak tak, než se všude kolem rozprskla sněhová břečka, bahno, a kdo ví co dalšího. Tam, kde před chvílí stál najednou tryskal proud horké vody. Po chvíli přestal vypadalo to, jako by se nic z toho ani nestalo, nebýt malé, sotva viditelné díry v zemi. No potěš. To vypadá zajímavě, zašklebil se Odin a v tu ránu byl rozhodnutý tohle pole překonat. Žádné pohodlné obcházení nebo vracení se zpět. Tohle byla nová výzva! Už dlouho se nedostal na tak zajímavé území, takže si ho hodlal náramně užít.
Chvíli sledoval, jak na různých místech z ničeho nic vyprskávají fontány vody a když v tom nenašel žádný schéma, rozhodl se prostě jít a být extra pozorný. Párkrát uskočil na poslední chvíli, než přišel na to, jak správně odhadnout kdy a kde gejzír vyprskne. Čím déle a hlouběji do území se dostával, tím větší mu bylo i teplo. Voda v zemi byla očividně horká, a i sníh odtud pomalu vymizel. Zůstávala jen ošklivá hnědá hlína. Ve vzduchu se nesl zápach minerálů a mlha z odpařené vody, takže Odin měl za chvíli mokrý kožich. To ale nijak nevadilo, na vzhled nebyl až takový pedant, hlavní bylo že se bavil. Po chvíli začínal i nacházet velké a stálé gejzíry, které jednou za čas vyprskly. U jednoho takového si na chvíli i poseděl. Voda po ochlazení okolním vzduchem nebyla při dopadu už tak horká, bylo to spíš podobné nějakému horkému prameni v horách. Odinovi tu bylo příjemně, i když se území zdálo být nebezpečné.

>> Ledová pláň (přes Kierb)

Bez čekání na nějakou zpětnou reakci si Odin tvořil nové a nové sněhové koule, které po šedivákovi mrskal hlava nehlava. Ani se tak nesoustředil na to, aby ho trefil, jako na to, aby toho sněhu létalo jeho směrem hodně. Jedna nebo dvě totiž musely zasáhnout, při takové nakládačce.
Jakmile už Odina bolely tlapy, z ničeho nic se sebral a zdrhnul. Utíkal severně, tak jak to měl v plánu, ale po krátké chvíli si řekl, že tolik úsilí asi vytvářet nemusí a přešel do normální chůze. I kdyby se za ním ten moula pustil, akorát by si zpečetil osud. Odin totiž neutíkal, protože by se ho snad bál, nebo se obával nějaké odvety. Zdrhnul, protože byl líný to řešit, což neznamenalo, že se bude problému vyhýbat i zahnaný do kouta.
Byl nadšený, když uviděl, jak stromy řídnou a před ním se začíná rozléhat nekonečná ledová pláň. Konečně zase doma, pomyslel si spokojeně.

>> Gejzírová pole

13. Kouluj se s jiným vlkem
Odina probudily až ranní sluneční paprsky. Celou noc spal jako zabitý, neprobudilo ho žádné praskání větví nebo okolní zvěř, což bylo asi dobře. Špatná nálada se ho totiž stále držela, i když už ne v takové míře jako večer. Trochu se z toho zvládl vyspat, no, hlad byl teď ale mnohem větší a nepříjemnější.
Vylezl proto ze své díry, trochu zklamaný, že ji tady takhle opustí. Pak mu došlo, že by ji mohl využít i někdo jiný, kdo se tu jen náhodou nachomýtne. Tak to teda ne. Jsem snad nějakej samaritán abych pomáhal cizákům? Moje tvrdá dřina nesmí bejt takhle zneužitá, znechuceně se zašklebil. Tak se tu s tím kopal. Nikdo jinej by to stejně nedokázal ocenit tak jako on sám. Proto Odin rychle sněhovou noru zase rozbořil. Jen ať si vykopou svojí.
Se stopováním kamzíka měl sice problém, ale neznamenalo to konec světa. Rozhodl se pro mnohem jednodušší přístup a nakonec chytil stopu zajíce. S lovem se protentokrát moc nepáral, protože se stejně nehodlal spoléhat na své fyzické dovednosti, ale magie. Jakmile měl zajdu v merku, použil na něj magii příkazu. "Stůj!" zavelel autoritativním hlasem. Zajíc najednou zamrzl v pohybu a nezbývalo mu, než čekat na jasnou smrt. Odin z toho byl trochu unavený, ale jakmile se nažral, únava zase začala ustupovat.
Najedený teda byl, žízeň taky neměl, takže se rozhodl pokračovat na sever. Došlo mu, že se tam vlastně motal hlavně v zimě, což nedávalo moc smysl. S jeho kožichem bylo léto utrpení, a stejně většinou končil na jihu. A naopak zimy tu byly docela tuhé, i na jeho poměry, a stejně lezl do hor. Měl bych to prohodit. Z přemýšlení o svých cestovních plánech ho vytrhl cizák. Ani netušil, kde ho včera ztratil a vlastně na něj i dočista zapomněl. Ale ten hlupák se mu stejně zase objevil před očima a Odin viděl rudě. Byl pěkně nakrknutej, na to jak mile se k vlkovi choval, odpovědí mu byl absolutní nezájem a nevděk. "Ty špíno," zavrčel tiše, ale po chvíli se uklidnil. Nechtěl si přivodit zdravotní problémy. Kdyby se měl pokaždý naštvat nad nějakou nedůležitou nickou, už by mu z toho dávno praskla žilka. Místo toho se vrátil ke své obvyklé náladě a chování. Tlapkami uplácal velkou sněhovou kouli, do které nezapomněl přihodit pár malých překvapení v podobě kamínků a větví. Od šedivce byl furt nějaký ten kousek a netušil, jestli si ho vlk už všiml. Každopádně mu to bylo jedno, tak jako tak se napřáhl a vší silou mu tu sněhovou kouli švihl přímo do obličeje. Nečekal ani, jestli se vlk vyhne nebo jak rychle se vzpamatuje a už si tvořil další munici se samolibým úšklebkem na tváři.

9. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi
Stopování nebyla žádná hračka. Odinovi se zdálo, že má poslední dobou nějakou smůlu. Kamzíka sice cítil, ale ne a ne ho najít. Šedivec byl k ničemu, Odin chvílema pomalu ani netušil, jestli tu s nim stále je, nebo ne. Beztak si nakonec všechno oddřu sám. To jsem dopad, zašklebil se hořce. Najednou mu připadalo, že všichni okolo jsou akorát idioti a on jediný má aspoň trochu rozumu. Přišel si tak vždycky, ale teď ho realita obzvlášť praštila do ksichtu.
Každopádně, začínalo se smrákat. A s neustálým sněžením byla za chvilku tma jak v pytli. Odin byl z toho chození dost unavený, navíc taky vyhladovělý, a celkově měl věcí po krk. "A dost. Peču na to, nechám to na zejtra," naštvaně máchnul tlapou do hromady sněhu a rozprsknul ho všude kolem sebe. Měl dost a začínal bejt nakrknutej. Bez jakéhokoli ohledu na okolí se sebral, přešel k jedné obzvlášť velké hroudě sněhu a začal hrabat. Aby si vybil vztek a zbytky energie. A samozřejmě, aby si hezky ustlal na noc. Protože kde jinde by měl seveřan spát, než ve sněhové díře? Navíc, kolem nebylo moc skrýší kam se schovat před neustálým sněžením, tak proč si nevytvořit svojí. Zima mu bude tak jako tak.
Díky mechanické tlapě mu to šlo docela rychle a nemusel řešit, že mu všechny nohy mrznou nebo že si moc namáhá svaly. Tyjo, že bych si jich pořídil víc? Nebo by mě moh Život celýho předělat, pomyslel si. Byla to lákavá představa, ale věděl že asi docela nereálná. Navíc, časem by určitě přišel na mnohem víc nedostatků a plusy by převážily mínusy. Už tak vypadal jako nějaká nepovedená kreatura. Díru měl ale vykopanou rychle. Ještě vlezl dovnitř a tou měkkou tlapkou si pořádně uplácal stěny a strop. Fakt by ho nenadchlo, kdyby se mu uprostřed noci zřítila na hlavu hrouda sněhu. Pak udělal v díře pár koleček aby ušlapal i podlahu a spokojeně se stočil do klubíčka. Ocas si hodil přes čumák a oko a tím dal najevo že se o okolní svět už absolutně nezajímá, dokud se pořádně nevyspí.

<< Zarostlý les (přes Zrcadlové hory)

Šedivák nemluvil, a když jo, vypadlo z něj sotva jedno suchý slovo. Ani 'bů' za to, jak ho Odin ochotně a chrabře osvobodil. Samozřejmě, kdyby se sám takhle zachytil, taky by měl problém se z toho dostat. Ale Odin byl vynalézavý, věřil, že by si poradil i sám a nemusel by se spoléhat na pomoc ostatních. V tomhle vlka trochu chápal, ovšem rád by slyšel trochu té chvály na svou osobu. To, že si sebe dokázal představit v jeho pozici nic neznamenalo, dokud se jejich role neprohodily.
Naštěstí, i když to byl nemluva, tak očividně rozuměl a v klidu spolupracoval. Odin se samolibě usmál a vydal se na cestu do vedlejšího lesa. Tady se lovit nedalo, ještě by se ten jouda znova někde chytil. Cesta nebyla ani dlouhá, ani krátká, ovšem velmi nudná. "Já jsem Odin, mimochodem. Jak říkaj tobě?" představil se, aby řeč nestála. I když to nebyla konverzace, spíš si tak povídal pro sebe. Ale za zkoušku nic nedal, možná, když se bude ptát přímo, tak z vlka vypáčí nějaký odpovědi. Aspoň jméno by se šiklo, až na něj bude při lovu pokřikovat ať se víc snaží. "Jak ses vlastně dostal do těch větví? Měls někam namířeno?" zvědavě pozvedl obočí. Ne, že by ho to až tak zajímalo. Ve výsledku jen nerad mlčel, když měl společnost.
Jakmile dorazili do více průstupného lesa, Odin začal větřit. Po nějaké chvíli chytil zvířecí stopu a podle pachu to vypadalo na vysokou. Přeměřil si šedivce podezíravým pohledem a povzdechl si. No co už. "Cítím tu v okolí kořist, nejspíš kamzíka. Řikám to sice nerad, ale když budeme spolupracovat, mohli bychom ho ulovit... a žrádla bude dost pro oba. Nahánění a zamordování ale nechám na tobě, pomůžu ti zpovzdálí," navrhl neochotně. Momentálně byl stále docela zesláblý a na nějaké velké fyzické aktivity to neviděl. Ale měl magie, a uměl je použít. Když vlk nebude úplný pako, určitě kamzíka zvládnou ulovit.

7. Make someone happy with a gift
As Christmas times approached, Odin started thinking about it more. The festivities, joyful atmosphere, gifts and laughter. It was a time he felt truly different from others. He never felt joy about such mundane things. He also didn't have any new wishes. His wish was great, but very simple and he never wanted anything else. He wished to be strong. Possibly the strongest. All the other perks would come after that. Like being popular and well known throughout the lands.
Gifts. Everyone is giving them to others without worry, he was perplexed. He liked receiving gifts, of course. But why should he give some back? If someone decided to give him something, it was not his problem, he should not be forced to reciprocate the favor. Moreover... he had no one. Who should he give gifts to? He had no pack, no real friends, no partner...
But the Christmas vibe really got to him. Odin wanted to 'give' for once, and feel what it's like. So he decided to hunt a little rabbit. Young and healthy one, with the best meat. Then he looked for the tallest mountain around and started the hike to the top. From a young age, he was taught to worship the nature and his ancestors. In his home, it was mandatory to bury the deceased at the top of the tallest hills, where snow lies all year round. It was also a great honor to have this burial, a ritual of sorts. So he went up with the dead hare, then made 'an altar' with snow, where he laid the prey. And then he sat down, thinking. Would my family be happy to receive this?
Odin stayed a long time at that place. He watched the sun go down as night approached. Only then did he get up and howled. That was the last tribute to his ancestors, perhaps also to his family. I wonder how many of them are still alive, this thought flashed his head as he took last look at the now frozen rabbit. "Its time to go," he said to himself and finally moved.

//Beru na vědomí, post přečten, good luck v kalendáři :>

17. Vytvořit obraz ve sněhu
Odin tlachal a přitom tlapkami plácal ve sněhu dlouhou nudli. Vypadala by možná jako had, kdyby nebyla tak dlouhá, protože Odin mluvil hodně a hodně se u toho i nudil. Koutkem oka zaznamenal, jak ho uvězněný vlk sleduje, ale nic neříká. Vlastně měl i docela nicneříkající výraz. Je nudnej až to bolí, povzdechl si Odin. Copak už nechytal křeče z toho jak tam stál jako socha v nepříjemný pozici? Chtělo to trochu akce, trochu drama!
Ale Odin věděl, že na to pravé drama se vyplatí čekat. Proto zopakoval svou nabídku, o něco přesvědčivěji, a zase zmlknul. Plácání sněhové hadice už ho přestalo bavit, místo toho začal drápem vyrývat do čerstvé sněhové pokrývky obraz. A co jiného by měl zvěčnit, než sám sebe. Když už nemám tu sochu... pomyslel si samolibě. Sníh sice taky tak dlouho nevydrží, ale aspoň něco. Drápem teda namaloval jednookého vlka se zvláštní nohou. Podobu v tom docela viděl, hlavně si byl jistý, že jeho si s někým jiným jen tak někdo nesplete. Byl prostě unikát.
"To 'něco takový' tě právě osvobodí," ušklíbl se na šedivce, když konečně povolil. "Sleduj a uč se!" Zvedl mechanickou nohu do vzduchu a vysunul ostré drápy. Přeseknout hubenější větve nebyl problém, natož nějaká otravná zeleň. Přešel k vlkově zadní tlapě a jedním máchnutím přesekl to, co ho věznilo. Na noze mu sice zůstala trocha omotaná, ale to už nebyl Odinův problém. Nebyl chůva aby mu to sundal. "Tak co, jak chutná svoboda?" odfrkl si pobaveně.
"Teď k mojí odměně. Tajhle za kopcem je hezkej les kde se určitě kořist najde. Pojď za mnou," zavelel a rovnou se rozešel. Na zádech už necítil žádnou tíhu a šlo se mu mnohem lépe. I energie se mu vracela, jen měl stále ten hlad. I o to bude brzo postaráno. Tady se lovit nedalo. Navíc, šedivec byl docela ňouma, když se takhle chytnul aniž by něco dělal. Nebo měl fakt smůlu. To bylo Odinovi šumec, hlavně jestli uměl lovit.

>> Východní hvozd (přes Zrcadlové hory)

18. Uplácej sněžného hada
Zatímco čekal, Odin se bavil třebas chytáním vloček na jazyk. To ho ale na dlouho nezabavilo, a nic akčního taky dělat nechtěl. Stále se cítil pod psa a unaveně, čím míň se hýbal, tím líp mu bylo. Nakonec se spokojil s přehrabováním sněhu, co už napadal na zem. Bylo to vcelku uklidňující. Mohl bych se dát na ezoteriku, terapie by mi šla, ušklíbl se pro sebe. Byl rozhodně rozený terapeut, ochotný všem pomáhat a chránit. Ze sněhu nakonec udělal jednu dlouhou hromadu, kterou opatrně uplácal svou živou nohou. Ta kovová by mu v tomhle moc nepomohla, ačkoli sám občas ani nevnímal, že je jiná. Na detailní práci s křehkým sněhem ale nebyla.
Když měla sněžná nudle už něco přes dva metry, cizák se konečně ozval se svou odpovědí. Která stála za nic, na to jak dlouho si to rozmýšlel. Odin zakoulel okem a uchechtl se, ale nic neříkal. Vlk sice odmítl jeho štědrou nabídku, ale bylo vidět, že sám se z toho jen těžko dostane. Každopádně, Odinova ochota měla své meze. A že byly docela krátký. Co zase moc omezovaný nebylo byl jeho morální smysl, takže neměl problém vlka sledovat třeba dokud nepojde. Jen ať se v tom pořádně vymáchá, blbeček, zašklebil se. Vlk se kroutil, ale ve výsledku se do křoví možná jen víc zamotával. Jak Odina uhodil do nosu pach krve, rozhodl se zase otevřít tlamu. Prostě nevydržel mlčet. "Vážně nechceš pomoc? Moje nabídka není zas tak špatná... Na moje poměry," poslední slova zamumlal spíš pro sebe. "Hele, podívej na mě. Taky se mi noha jednou takhle zasekla. A koukej co mám teď místo ní, chceš dopadnout podobně?" Opovaž se, tohle je teď moje poznávací znamení. Jestli ti dá Život taky takovou, osobně ti ji urvu znova, pomyslel si a hodil po vlkovi podezřívavé oko. Byl by sice rád, kdyby udával trendy, ale zase nechtěl, aby si ho pletli s kdejakým joudou. "Tak co, nerozmyslíš si to? Malej úlovek za to, že tě dostanu ven." Tentokrát už Odin zvolil autoritativní přístup. Byla to poslední nabídka, pak měl vlk smůlu. Budeš moje oběť tak, jako tak. Co ti provedu záleží na tom, jak budeš spolupracovat.

2. Chytej vločky na jazyk
S každým krokem Odin cítil, že se mu už začíná dělat trochu lépe. Stále se táhnul docela ztěžka a měl pocit, jako by mu na zádech snad seděl nějakej tlustej skřet. Ale před nedávnem se mu zdálo, že tam sedí rovnou dva. Takže to byl pokrok, změna k lepšímu. Asi jsem prostě jen musel rozhejbat tělo, pomyslel si. Kdo ví jak dlouho jen ležel a spal, sotva si z toho něco pamatoval. Nebylo divu, že se cítil tak rozlámaně.
Nudil se. Ale měl štěstí, protože narazil na náramnou zábavu. Sledoval cizince, jak se kroutí v křoví, očividně zašprajcnutej. A že byl Odin taková dobrá duše, rovnou začal nabízet své záchranářské služby, za maličkatý poplatek, samozřejmě. Na jeho standarty si ale moc nevyskakoval, protože dobře věděl, že ve svém zchudlém stavu by toho moc neudělal. To cizák ale nemusel vědět. "Dám ti chvilku na rozmyšlenou," dodal ještě ochotně a spokojeně si sedl. Neplánoval nikam chodit, dokonce ani nic dělat. Však měl zábavu před sebou, v přímém přenosu. Když ho zaseknutej vlk přestal bavit, koukal se po okolí. Byl rád, že se konečně k zemi začaly snášet sněhové vločky. Zima na jeho vkus přicházela až moc pozdě a odcházela brzo. Jako správný seveřan se Odin vždycky radoval, když mu mohlo mrznout celé tělo. Z ničeho nic najednou vyplázl jazyk a začal mokré vločky chytat do tlamy. Chutnaj stejně nijace, jako jsem zvyklej, odfrkl si. Ale asi to bylo dobře, páč kdyby chutnaly jinak, byla by to akorát známka toho, že se někde zase něco pokašlalo. Ještě pár jich chytil na jazyk a když měl dost toho studeného pocitu, zase tlamu zavřel a obrátil svůj pohled na šedivce. Nepředpokládal, že by ho vlk při chytání vloček pozoroval, svých problémů měl dost. A i kdyby ano, Odin nebyl žádná stydlivka. Když už něco dělal, rozhodně si za svými činy stál.

<< Esíčka

1. Vyruš přezimující zvíře
Odin se od řeky táhl do lesa. A nebyl rád, protože les byl zarostlý a plný všelijakého jiného bordelu. No nic, nedá se svítit, zakoulel okem otráveně a začal větřit pachy ve vzduchu. Doufal že tady alespoň chytí nějakou stopu, která ho vyvede do příjemnější krajiny. Protože lovit v tomhle... ve svém stavu asi ani nemohl. Jakmile ale poprvé nasál okolní pachy do čumáku, znechuceně se zašklebil. Zrovna kolem něj se všude linul silný zápach, který přebíjel všechno ostatní. Odin udělal sotva pár kroků a dorazil k hroudě listí, která pomalu zapadávala sněhem. Už tak nějak tušil, co tam na něj čeká a tak do listí hrábnul kovovou tlapou. Jak čekal, ven se vykutálel ježek schoulený do klubíčka. Ostnatá koule se nejdřív opatrně rozevřela, ježek zmateně vykoukl, a jak spatřil vlka tak se zase stáhnul. Odin si odfrkl. Chvilku přemýšlel, jestli by ježka neměl skopnout někam do vody nebo tak, ale nakonec se rozhodl, že nebude plýtvat svou energii. "Vem to čert," zabručel a rozešel se dál. Někam, kde už snad nenarazí na přezimující ježky.
Místo zvěře nakonec začal stopovat vlka. Jeho pach byl čerstvý a musel tu procházet před malou chvilkou, takže Odin měl dost šancí ho dohnat. Obzvlášť v takovém terénu. Můžu ho přemluvit aby mi ulovil, pomyslel si. Magie na to měl, a byl i schopný manipulátor. A jakmile spatřil vlka zaklíněného v klackách, málem i děkoval bohům za skvělou příležitost. "Ale ale! Kohopak to tu máme," blýskl po cizinci fešáckým úsměvem. "Koukám že jsi trochu v háji, co? Mohl bych ti pomoct..." protáhl a zatvářil se, jakože nad tím strašně přemýšlí. "Ale víš, nic není jen tak zadarmo. Mohl bys mi to oplatit třeba... třeba malým úlovkem, co říkáš?" povytáhl obočí, jako by vlkovi udělal nabídku století. A možná taky jo, kdo ví kdy by toho chudáka objevil někdo další. Tenhle les nevypadal zas tak frekventovaně a ne každej byl tak obětavej jako Odin. Dokonce se nabízel, že pomůže!

<< Zrcadlové hory

6. Naplánuj si letní dovolenou
Odin se potácel z kopce dolů, občas zakopával o šutry, občas o vlastní nohy. Vypadal asi tak bídně, jak se před chvílí cítil, ale věděl, že tohle musí přetrpět. Ještě nechtěl zaklepat bačkorama, na to bylo moc brzo. Když mu někdo házel klacky pod nohy, zařek se že to musí vrátit dvojnásob a nacpat jim je do chřtánu. A když se mu věci děly jen tak ze smůly, přetrpěl je a pak na něj vysvitlo zase trochu štěstí. Štěstí se musí naproti, souhlasně pokýval hlavou. Našpicoval ucho, když nedaleko uslyšel řeku. "Konečně," zabručel chraplákem. Měl v krku vyprahlo jako by se potácel pouští.
Když nad tím tak přemýšlel, vlastně byl na poušti jen jednou, a zrovna v čase kdy se tam proháněla písečná bouře. Mohl bych se někdy vrátit a víc to tam prozkoumat. Odin díky svému původu nebyl zrovna příznivcem teplých krajů. I když vzhledově tam zapadal víc, jeho zlatavá srst byla srstí seveřana a v létě se pěkně pekl. Mohl bych to oběhnout kolem pobřeží, zauvažoval dál. Moře tu měli taky na jihu, takže by se alespoň mohl čas od času schladit ve vodě. A pak bych taky měl najít Lindasu a nebo aspoň Lacrimu, hlavou mu probleskla dvě jména vlčic, který se snad propadly do země. Obě se mu zrovna hodily, ale spokojil by se i s jednou. Lindasa byla dobrá na plánování, Lacrima zase jako poskok, kterého si nutně potřeboval sehnat.
Na plány daleké budoucnosti úplně zapomněl, když před sebou viděl řeku. Voda vypadala čistě, ale táhla se líně. Na chvilku v něm hrklo, jestli snad nebude řeka v tomhle počasí zamrzlá, protože na vršku malá krusta byla. Záleželo, jak hluboko led jde. Odin přišel blíž a zrak mu padl na mechanickou nohu. Tak ať k něčemu seš. Ozvalo se tiché ka-cha, jak vytasil drápy a vší silou, kterou momentálně měl, praštil do ledu. Možná se nemusel obávat tolik, protože led opravdu nebyl zas tak tlustý a prorazil ho docela snadno. Jakmile v něm byla díra, Odin začal žíznivě chlemtat ledovou vodu, jako by mu málem nezmrzla celá držka. Už si odvykl, ale byl to známý pocit.
Když už konečně necítil v žaludku takové prázdno, zvedl se od řeky a vyrazil do lesa. Napitej byl, stačilo se už jenom nažrat, a na ryby zrovna chuť neměl. Čekal, že v lese bude mít větší šance na nějaký pořádný úlovek.

>> Zarostlý les

4. Obdivuj krásu zimy

Odin pomalu rozlepil jedno oko a dezorientovaným pohledem proskenoval své okolí. Kde byl? Co tu dělal? Chvíli netušil, co se děje, než se mu začaly vracet vzpomínky. Příšery. A pak ten zelenáč, protočil oko v sloup. Poslední, co si pamatoval byl nanicovatý pocit. Jak mu bylo blbě, svět se točil a on se cítil těžce. To ostatně cítil furt, ale aspoň žaludek už ho nebolel. Seknul jsem sebou? Pch! naštvaně si odfrkl. Asi by si i odplivnul, kdyby se dokázal postavit na vlastní (i nevlastní) nohy. Zkusil zahýbat kovovou hnátou. Byla pěkně zatuhlá a ozvala se s nepříjemným zaskřípáním, ale pohnula se. "Kam jsem to dotáhnul, heh," zahuhlal Odin chraplavým hlasem. Cítil, že se právě nachází na samém dnu všeho. Takhle bídně na tom asi nikdy nebyl, i když žil na severu v tuhé zimě. Moje ambice šly do kytek, pomyslel si a okem zabloudil k temné obloze. Od doby co přišel, neudělal vůbec nic. Nedokázal vůbec nic. A teď se chtěl akorát utápět v hořké sebelítosti.
Ležel jako zdechlina na boku, zavřel oči a chvilku si zavzpomínal. Na svoje mladý léta na severu, kdy byl svět o něco hezčí. Všude bylo bílo a kopy sněhu, který se ve slunci krásně blyštil, až to jednomu vypalovalo zrak. Odin byl největší a nejobávanější kápo široko daleko a mohl si dělat, co se mu zachtělo. Shazovat laviny na nic netušící kolemjdoucí. Strkat vlky do ledových jezer a řek. Zdolávat ledové hory a z vršků pak shlížet na všechen ten pleb co se hemžil tam dole. Na severu ve věčné zimě bylo všechno stejně krásně ledové, jako jeho nitro.
V té době se cítil jako král. A teď? Ležel kdo ví kde, zapomenutý, sám a slabý. Ani se nepamatoval kdy naposledy pil nebo žral. Vzchop se ty demente, povzdechl si těžce. Už i tady začínal cítit chlad do morku kostí a to nebylo dobrý znamení. Věděl, že když se nezvedne teď, tak už možná nikdy. Ještě jsem neovládl žádnou smečku, nikde nemám sochu a moje jméno se nenese přes hory a doly. Ještě prostě nemohl chcípnout. Rozhodně ne tak pateticky. Vždycky věděl, že musí zemřít v boji s jiným vlkem, ne v boji s přírodou. Příroda byla snad to jediné, co kdy aspoň trochu respektoval. Navíc se zapřísáhl, že umře s tím, že v životě dokáže něco velkýho.
S vypětím sil se teda vyškrábal na nohy a oklepal se. Stále se cítil velmi těžce, ale doufal, že to brzo přejde. Jen se potřeboval trochu rozhýbat. Měl bych najít vodu a žrádlo. Rozhlédl se po okolí, aby zjistil kde se to vůbec nachází. Byl v nějakých horách, nezajímalo ho kde, ale věděl, že teď musí dolů a ne nahoru.

>> Esíčka