Gallirea - Příspěvky uživatele

Zlatavý vlk pomalu rozlepil oko a pohledem bloumal kolem sebe. Byl docela dezorientovaný, v téhle chvíli pravděpodobně ani nevěděl, kým vlastně je a co tady dělá. Po chvíli se mu ale vzpomínky začaly vracet. Měl padat do jámy pod bortící se strom a pak... už si nic nepamatoval. Zatnul zuby a zkontroloval jak vypadá. Překvapivě byl vcelku a ani necítil žádnou bolest. Že by zafungovala nějaká magie? pomyslel si. Třeba ho zas Život teleportoval a zachránil? Ne, že by byl tímhle zjištěním nadšen. Neměl rád pocit zadluženosti, protože svoje sliby zásadně neplnil a dobrosrdečnost druhých byla jejich problém. Odin se nestaral, jestli ho někdo měl rád nebo nenáviděl.
Pokusil se zahýbat nohama a po chvíli se začal škrábat do stoje. Šlo to nějak ztěžka, jako by jeho kosti najednou vážily tunu. Naštvaně se zamračil. Je to tím, že jsem oslabený? nepřišlo mu, že by na tom byl tak bídně. Od doby co se sžil s protézou neměl s chůzí a dalšími aktivitami žádné problémy. Teď mu ale přišlo, jako by mu bylo sto a měl každou chvílí zaklepat bačkorama. Nedalo se ale nic dělat, musel doufat, že to ještě rozchodí. Pomalým krokem se tedy začal ploužit k nedaleké vodě. Chtěl se napít, protože v krku měl vyprahlo, jako by týdny polykal hlínu. Viděl ale, že nedaleká řeka se mísila s mořem a voda tady bude nepitelná, musel se proto rychlostí hlemýždě táhnout dál proti proudu.

>> Mahtäe jih (přes Deltu)

Na druhý pokus se Odinovi dařilo lépe, taky proto, že si dával větší pozor kam šlape a kde se drží. Dostal se až poměrně vysoko do koruny a hele! Ha! Měl jsem pravdu! okem hned zmerčil, že se nedaleko něj něco blýská. Hnízdo plné velkých perel, které už si dokázal živě představit ve své nové kolekci. Měl bych si na to najít i nějakej úkryt, pomyslel si. S tím, jakou hromadu si odtud odnese by byl velice nerad, kdyby ho někdo okradl. O svém objevu před Stříbrňákem samozřejmě mlčel a opatrně se začal plížit k hnízdu.
Bohužel se trochu přepočítal, když si myslel jak je strom pevný. Ten jouda dole musel hrabat fakt znamenitě, protože strom fakt podkopal a ten se teď začal bortit dolů. S Odinem to hrklo, perly nechal bejt a rychle začal seskakovat dolů. Až slezu, tak ho přetrhnu vejpůl! Doslova! naštvaně vycenil zuby. Co z toho Stříbrňák měl, že nechal strom propadnout? Akorát tím všechno podělal! Mohli se sem přeci vrátit pro víc pokladů. To ale padlo, když bude vesnice zasypaná.
Odin skákal jak blbec z jedné větve na druhou a nehleděl přitom moc na svoje bezpečí. Čas byl v tuhle chvíli to hlavní, a že ho měl sakra málo. Aby toho nebylo dost, zadní nohou zaškobrtl o jednu větev. A v tu chvíli viděl, že už se ze stromu nestihne dostat včas. "Hahahahaahhhaa!" zachechtal se zlomyslně, zatímco mizel v díře spolu se stromem, kamením a hlínou. Jen počkej, jen počkej! I kdybych tu měl chcípnout tak se vrátim! A najdu si tě! neměl čas na Stříbrňáka křičet, ale uvnitř ho sžíral vztek. Byl k tomuhle vlkovi nanejvýš benevolentní, protože se nezdál tak stupidní jako ten třetí. A jak se mu to vrátilo? Odin nebýval moc pomstychtivý, všichni a všechno mu bylo šumec, ale tahle nepřímá zrada se ho dotkla. Hlavně pro ten poklad, o který tím přišel. Jak padal, nemohl nic než doufat, že se z toho ještě nějak vylíže.

Zatímco Odin se drásal po stromě, Stříbrňák konstatoval že Blešivec zařval. Hm? Zajímavý, pomyslel si s úšklebkem. "Zaslouženě. Byl z nás rozhodně ten nejvíc tupej. Asi mu ty jeho choroby lezly na mozek," zachechtal se posměvačně. Slabí si zasloužili zemřít. A pro Blešivce to stejně muselo být vysvobození, v tom jeho ubohym stavu. Odin tady ještě takovýho chudáka nepotkal. No, všude musí bejt nějaká ta spodina. Aby byl hezkej kontrast s těma co se maj dobře, zašklebil se znova. Samozřejmě sebe řadil do druhé skupiny.
O jednoho vlka bylo sice méně, ale Stříbrňák se svým komentářem vydal za dva. "To ti každý slovo přidává minutu života, že musíš všechno komentovat?" zakoulel okem Odin a jen co to dořekl, podklouzla mu noha. Zaťal zuby a máchal tlapama kolem, aby se něčeho zachytil. Ale docílil jen toho, že strom na několika místech nehezky poškrábal. Byl už docela vysoko, takže alespoň větve, které překonal bolestivě zpomalovaly jeho pád na zem. Ale furt lepší než nic. Nakonec s tupou ránou dopadl na zem. Přišel si jako největší otloukánek, kterého vzali klackem a kameny, ale nějak se zase posbíral a postavil. Nasupeně koukal po Stříbrňákovi, který si spokojeně hrabal u kořenů jako by se nechumelilo. Pak svůj pohled zapíchl do lebky v koruně. Co, seš tam jen tak pro okrasu? přimhouřil oko. Zatím lebky značily jednu z možných cest, rozhodnutí. Když jedna byla v koruně, muselo to něco znamenat, ne? A Odin se nevzdával zrovna lehce. I kdyby měl z toho stromu spadnout padesátkrát, dokud mohl chodit tak tam hodlal vylézt. I kdyby jen proto, aby mohl tu pitomou lebku vlastnoručně rozkopat v prach. Nic není zadarmo. Čim větší výzva, tim větší odměna.

Brzy si uvědomil, že tentokrát už není chycený v nějakém optickém klamu. Strom se blížil přesně tak, jak měl. Znamená to, že za chvíli už budu venku? pomyslel si nadšeně. Plné kapsy a pomalu ani nehnul drápem. Tenhle výlet mohl považovat za asi nejúspěšnější, co zatím zažil, i když okolí se tvářilo tak nepříjemně. Jsem to věděl. Čim hnusnější místo, tim lepší odměny.
Bez úhony prošel bažinami až ke stromu a zarazil se. Zase tu byly dvě lebky, jedna u kořenů stromu a druhou po chvíli spatřil v koruně. Došlo mu, že ho čeká další rozhodnutí, jenže tentokrát s sebou nesl i poklad, který by odtud rád dostal v celku. Na hazard nebylo moc místa. "Tak teda vzhůru do oblak," zašklebil se a podíval se nahoru na fialovou lebku. Logicky nechtěl do podzemí, páč by zase mohl narazit na ty potvory. Navíc se na tohle místo dostal normálně po zemi ne žádným tunelem nebo jeskyní, proto tak mohl i odejít.
Jaké bylo Odinovo překvapení, když se u stromu zjevil i Stříbrňák a dokonce mu začal rozkazovat co má dělat. "Sem myslel že si tam dole zaklepal bačkorama," zašklebil se Odin otráveně. Doteď měl takovej dobrej pocit, že se odtama dostal sám a ti dva tam očividně pošli. Ale asi takový štěstí zase neměl. "Sám si kopej, já už se tam vracet nehodlám, i kdyby to mělo bejt omylem," zakoulel okem a jal se lézt na strom k druhé lebce. Ať si ten mamlas dělá co chce. Jít do výšky se momentálně zdálo chytřejší, než se vracet do podzemí.

duben 3 | Tasa

Vlčice... byla asi labilní. Odin ani netušil, jaké ho potkalo štěstí, že projednou narazil na pravého pošuka. Furt mlela něco o magii, vrčela a ježila se. Má nějaký mindráky z kouzel? zamyslel se. To se ovšem mohl velice pobavit, no ne? "Ehh," znechuceně odskočil, když ho málem poplivala a zamračil se. "Kdo je tady ten nechutnej a nevychovanej," zabručel. "Nejdřív řveš na všechny lesy, pak mi nadáváš a dokonce flušeš. Cloume s tebou puberta bo co?" vypočítal na prstech všechny ty očividný přešlapy. Pak taky vypadala dost špinavě a měla v hlavě o kolečko navíc, ale to jí zatím do ksichtu nevmetl. Šetřil si to kdyžtak na pozdějc. "Prosimtě uklidni se," zakoulel okem unaveně. Byla jako rozbitej kolovrátek co mlel furt to samý. "Proč mě chceš zabít, nic jsem ti ještě neudělal, ne? Nebo už se známe? Z doslechu?" vyzvídal. Velmi by ho potěšilo, kdyby její nevraživost pocházela z nějakého pěkného drbu. Třeba že jí zabil dědu nebo zničil noru nebo... cokoli, co bylo nějak špatné, dokonce zvrácené. Měl bych zapracovat na svojí pověsti, připomněl si.

Vrátka se zaklapla a příšera zmizela v chodbách pod zemí. Odin se od vchodu vzdálil a schoval v nedaleké vysoké trávě. Mezitím co čekal, pozoroval okolí. Bylo to tu stejné jako předtím, mokřady, tráva a mlha. Sychravé počasí, které nevěstilo nic dobrého, stejně jako ten plíživý pocit, že je něco špatně. Kde je ten strom, ke kterému se nedalo dostat? vzpomněl si. Měl pocit, že se dostal do nějakého bludiště a možná nalezením stromu se z něj dokáže vymotat. Nechtěl chcípnout sám někde v bahně, nečestně a zapomenutě. Navíc, když už si nahrabal nemalé bohatství, musel se prostě dostat ven.
Čekal dlouho, ale nic se nedělo. Lehce si povzdechl, ale možná to bylo dobře. Lepší, než kdyby se příšera vrátila s armádou svých společníků a koček. Jedno malé vítězství Odin už měl v kapse, a i když byl chamtivý až hanba, dokázal zase rozmýšlet logicky a spokojit se s tím, co momentálně měl. Navíc, potom, co se rozdělili už nikdy nespatřil ty dva ňoumy, takže příšery dozajista byly nebezpečné a on měl jen štěstí, že jednu dokázal oblbnout. Nemám zrovna štěstí na rozdávání. Neměl bych ho pokoušet, zhodnotil a s dalším povzdechem a několika lítostivými pohledy se otočil na patě a zmizel v trávě. "Ten strom," zamumlal, když ho konečně spatřil v dálce. Vydal se jeho směrem, byl to jediný záchytný bod v okolí a prostě působil jako centrum tohohle všeho. Než bezcílně bloudit bažinami, raději se vydal vstříc možnému nebezpečí.

Duben 2/10 | Tasa

Odin si myslel, že vlčice bude reagovat zajímavě, ale to co přišlo moc nečekal. Jeden by řekl, že když se takhle předvádí na veřejnosti tak chce přitahovat pozornost, ale jakmile na ni promluvil (zařval), tak se mu dostalo dost nepříjemné odpovědi. Dokonce až agresivní. Cítil se dotčen. "Ale, co tak zhurta? Sotva jsem něco udělal," lítostivě si položil tlapu na hrudník a utřel si imaginární slzičky. Že by mě moje pověst předcházela? Nebo vypadám tak drsně, že je z toho celá poprděná? ušklíbl se lehce. Mohla za to mechanická noha? Konečně na to někdo reagoval tak, jak si přál. "Pochybuju, že mi zvládneš ukousnout tlamu. A magická zrůdička? Jsem polichocen, tak mi ještě nikdo nenadával," povytáhl obočí a zastavil kousek od vlčice. Byla celá napružená a naježená, měla docela mdlý zbarvení, takový nicneříkající. A kolem krku cetku, jako všichni tady. Byly to ale nějaký kosti, takže aspoň trošku originality se jí muselo uznat. Většina měla nějakej šutr nebo kytky.

Duben 1/10 | Tasa

Odin bezcílně bloumal okem po okolí a hledal. Hledal, co by dělal, protože se ukrutně nudil. Už nějakou chvíli nenarazil na žádného vlka, co by mu zpestřil den a byl proto vcelku nabroušenej, že se zase nic neděje. Potřeboval k životu pořádnou akci, pohromy, přírodní katastrofy, magický výstřelky nebo padající meteority, neopovrhoval ničím a užíval si všechno. Proto se taky vydal po pachu, když na jeden čerstvější narazil. Už dlouho jsem nikomu nelezl krkem, pomyslel si. Kdy to bylo naposled, co do někoho pořádně rýpal a otravoval? Tak před sto lety. Proto nastal čas to napravit.
Pach ho dovedl k jezeru, kde zahlédl i jeho majitelku. Dost šlehle vypadající vlčici, co nevybíravě chlemtala vodu, že vypadala jako kdyby se měla každou chvílí utopit nasuchu. Vypadala přesně jako něco, co Odin momentálně potřeboval. Snadný terč, kopec srandy. A nezklamala. Ani se nestačil přiblížit, když viděl jak prská vodu z čumáku a nadává. "Ha!" vyprskl pobaveně, protože takové divadlo rozhodně nečekal. Ani nestačil nic udělat a už se bavil. "CO TU VYŘVÁVÁŠ TY NEVYCHOVANÁ LŮZO!" zahulákal už z dálky, ale jeho výraz byl pobavený.

Jak Odin kázal, tak ostatní poskakovali. Po tak dlouhé době to vlka naplňovalo nadmíru skvělým pocitem. V kombinaci s faktem, že z něj byl teď i boháč se vlastně cítil jako v sedmém nebi. A nemusel se ani s nikým dělit, protože ti dva joudové zmizeli kdo ví kam. Možná díky nim jsem k tomu pokladu přišel tak jednoduše, pomyslel si spokojeně a vůbec ho netrápilo, že bývalí společníci už byli možná pod drnem. Dobře jim tak, aspoň něco užitečnýho za svůj život udělali.
Příšera ho nesla poměrně prázdnými ulicemi, což mu akorát hrálo do karet. A Vobludka byla nakonec taky spolehlivá, protože si jich za celou cestu nikdo nevšiml. Jak se to pracuje, když makaj jiný, Odin až začínal litovat, že tu nemůže zůstat a rozkazovat všem příšerám. To by teprve byla armáda, jakou nikdo ještě neviděl! S jejich pomocí by si podmanil svět jedna báseň. Problém byl ale v tom, že příšer bylo moc a on je ovládal pomocí magie, kterou mohl používat jen omezeně. Takže sny musely jít stranou.
Nechal se vynést až na povrch, kde si pořádně oddechl. Konečně měl i trochu relativně čerstvého vzduchu. Teď už mohl trochu relaxovat a užívat si nového bohatství. I když... drahých kamenů není nikdy dost, že? Nebyl ale natolik hloupý, aby znovu vystavoval nebezpečí sebe. Kor když měl po ruce tak schopného pomocníka jako byla Vobludka. "Hej, vrať se tam dolů a přines mi ještě nějaké kameny. Klidně z nejbližšího domu, co uvidíš. A hlavně buď nenápadná!" rozkázal znovu, tentokrát už nejspíš naposled. Zase neměl tolik tlapek, aby si poklad odnesl celý, i když ho sžírala lítost. Navíc příšeře tolik nevěřil. Jeho magie taky nemusela fungovat na takovou dálku, takže se plánoval skrýt v okolní vysoké trávě a chvíli vyčkávat, co se bude dít. Kdyby se něco podělalo, vždycky odtud mohl zmizet, no ne?

Odin se vydal cestou žvástů - čím víc mlel, tím víc se snažil příšeru zmást a zmanipulovat k tomu, aby odvedla pozornost od faktu, že ji okrádá. Čím přesvědčivěji působil, tím lepší měl šance, proto Vobludce nenechával žádnou příležitost nad věcmi přemýšlet, jestli něčeho takového vůbec byla schopná. Prostě do ní hustil jednu zbytečnou informaci za druhou, a zafungovalo to. Příšera vydala podivný zvuk, ale pak se sama pustila do díla, a že byla v loupání omítky mnohem lepší než Odin. S její pomocí práce utíkala pod tlapama, že ani netušil jak. Fakt, že několik kamenů mu šlehla přímo do ksichtu nadšeně odignoroval. I kdyby mu vypíchla to zbývající oko, bylo by mu to jedno. Hlavně že měl ty šutry.
Když si nahrabal, co mohl, zastavil se. "To stačí," lítostivě nakázal příšeře. Bohužel nebylo v jeho silách vyrabovat tenhle dům celý. To možná, kdyby tu byli i ti dva. Jenže to by pak nebylo všechno moje, pomyslel si. Ještě by se musel dělit, to se mu nelíbilo. Byl by nejradši, kdyby s pokladem odešel jen on, a kdyby mohl, po svém odchodu by tohle místo nejradši zničil. Aby na něj náhodou nenarazil někdo jiný. Co nemůžu mít já, to nemůže mít nikdo. Každopádně, venku se furt toulala horda příšer, kterou nechtěl potkat a rozhodně ne naštvat. "Zanes mě k východu. Hlavně nenápadně, tak aby si nás nikdo nevšiml," přikázal znovu a speciálně důrazně. I když začínal pociťovat trochu únavy z přerušovaného používání magie, zrovna v tuhle chvíli nemohl selhat. "Jsem kočka a rád se vyvaluju na slunci. Chci jít ven na čerstvý vzduch a pak se hned vrátit, mňau," začal vykládat. Na příšeru tahle zástěrka očividně fungovala. Buďto byl Odin zrovna nesmírně přesvědčivý nebo byly příšery hloupé. Nepotřeboval se v tom hrabat, stačilo mu, že to funguje a dokud to fungovalo, hodlal toho využívat.

Odin opatrně vlezl do domu, kdyby na něj náhodou mělo něco zaútočit. Zprvu dovnitř totiž nebylo vidět, hliněné domky byly v jeskyni s minimálním přísunem světla a nevyhlížely zrovna hezky. Vobludka šla jako první a Odin v jejích stopách. Hned ve dveřích si všiml kočky, která se s prskáním prosmýkla kolem a zdrhla. Jen si táhni, povýšeně nakrčil nos. Na to, jak arogantně se to stvoření tvářilo bylo pěkně voprsklý. Zato on si ke své aroganci dokázal i zachovat image. I když to momentálně bylo tím, že kočky napodoboval. Ironie osudu. Ani neměl čas se po domě porozhlédnout, když z venčí zaslechl hluk. Jako když běží stádo krav se kolem prohnaly příšery, které záhy zase zmizely v uličkách. Odina vůbec nezajímalo, za kým a proč se tak splašeně ženou, hlavně že šly dál od něj. Přeci jen byl teď v domě docela uvězněn a takový dav ho mohl snadno obklíčit. "Mňau?" s nespokojeným mrsknutím ocasu se podíval na Vobludku, jak se rozhodl příšeru pojmenovat. Chtěl jí přikázat, aby rychle šla s davem a konečně ho nechala na pokoji, ale hlas se mu zasekl v hrudi. Teprv teď si všiml... všeho. Celý interiér domu byl posetý drahokamy a květinami, které měli Smrt a Život tak v oblibě. Válelo se to tu jen tak! Jako dekorace! Odinovi z toho málem přecházela hlava kolem. "Hehehehehe-hueh, eh," ďábelsky se rozchechtal, až mu z toho zaskočila slina. Možná z toho bohatství kolem trochu zmagořil, což byla vlastně normální reakce. Zlatej důl! Normálně zlatej důl!! radoval se v duchu a hned začal spřádat plány, jak si s sebou odnést co nejvíc. U srdce ho píchalo, že tu bude muset většinu nechat, protože prostě nebude schopný to pobrat. A co teprv ostatní domy! Jsou taky plný bohatství? prolétlo mu hlavou lítostivě. Byl si jistý, že na několikrát by se sem určitě nedostal. Nebo ano, sem ano, ale zpátky už ne. Tentokrát měl štěstí, že šel se dvěma šašky co teď venku odpoutali pozornost příšer.
"No nic, dejme se do práce," zamumlal si pro sebe a vytasil drápy z kovové nohy. Tlamu roztáhl do blaženého šklebu, protože teď se mu hnáta náramně hodila. Vlastními drápy by těžko škrábal šutry z omítky, no ne? "Ehm, jakožto kočka mám fakt rád bylštivý věcičky. A ty jich tu máš tolik, takže ti určitě nebude vadit, když si pár vemu, že ne?" obrátil se ještě k Vobludce ale její souhlas ho moc nezajímal, protože zatímco mluvil, už drbal drápy do zdi a nadšeně se u toho culil. "Ale máš fakt luxusní bejvák, to se musí nechat," nezapomněl při práci lichotit okrádanému. Snažil se působit nenápadně, příšera neměla oči, takže Odin alespoň nedělal moc velký bordel. "Víš, jsem tu nová kočka, zatoulaná. Nikdy jsem toho moc nevlastnil a fakt by se mi hodilo kdybys mě finančně založila," plácal, aby alespoň svým hlasem trochu zastřel ten škrábavý zvuk a odvedl Vobludčinu pozornost jinam. Zároveň se ji snažil přesvědčit, že je všechno v pohodě a vlastně vůbec nevadí, když jí oškrábe pár drahokamů z baráku. Fakt jich tu měla moc, Odin by zezelenal závistí, kdyby mohl. Takový hnusný stvoření a je tak bohatý. Kam dali bohové oči?! rozčiloval se v myšlenkách.

Příšera překvapivě zmlka, když jí to Odin přikázal. To bylo fajn, nejenom, že už nehrozilo, že mu prasknou bubínky, ale taky na sebe nestrhávali tolik pozornosti. Nejlepší teď bylo pohybovat se potichu a nenápadně. Když se ohlížel přes rameno, neviděl, že by je někdo sledoval, takže mu plány vycházely. Vypadalo to, že ostatní příšery buďto omrzel nebo si našly něco zajímavějšího na práci. Bylo mu to jedno, hlavně že se jich zbavil. Na své dva původní společníky taky házel bobek, bylo mu ukradený co se s nima zrovna děje a hledat je nehodlal.
Komunikace s podivnými tvory ale nešla tak hladce, jak by si Odin představoval. Byl dobrý ve vyzvídání a získávání informací, ale pouze za předpokladu, že mu druhá strana plně rozuměla. Příšera byla docela omezená. Většinu těla stejně zabírá tlama, na mozek asi nezbylo místo, pomyslel si s povzdechem. Nedalo se nic dělat, musel to nějak zvládnout i tak. Očividně na tom vobludka nebyla zas tak zle a nějak pochopila, na co se ptal. Položila ho totiž na zem a chapadlem ukazovala na jeden z mnoha domků. Odin se zarazil, celý napružený zvažoval, co dělat dál. Začít zdrhat? Byl teď sám jenom s jednou příšerou, která by toho asi sama moc nezmohla, i když její chapadla byla velmi rychlá. Ale bylo nevýhodné jen zběsile běžet za nosem, když neznal zdejší povrch. Navíc nechtěl narazit na ten zbytek příšer a koček, který tu někde musel být, co kdyby jim naběhl rovnou do rány? Když jsem tak sledoval ulice, stejně jsem žádné cennosti nezahlédl. Všechno musí mít určitě schované uvnitř, zvažoval logicky. Také by si svoje poklady ukrýval někde, kde je ostatní hned neuvidí. Třeba v domě najde něco, co by stálo za krádež? Odin tedy na příšeru pokýval hlavou a opatrně vkročil do domu.

Chaos. Jedním slovem, chaos. Kočky vřískaly, příšery běhaly sem a tam a Odin byl přímo uprostřed toho všeho dění. Ne, že by nebyl rád středem pozornosti a netěšilo ho, že se o něj přetahují, ale... mohlo to být pouze obrazné přetahování. Reálně to totiž bylo sakra nepříjemný, furt na něj šmataly podivný části podivných těl příšer, že ani nechtěl vědět co to je. Slizký chapadla byly extrémně odporný, takže ani moc nepřemýšlel a začal se po nich ohánět. Přišel si nanejvýš obtěžovaný.
Naštěstí se jeho oběti po chvíli trochu rozsvítilo a začala s ním prchat uličkami pryč. "Přestaň pištět," rozkázal nabroušeně, když mu vedle ucha dělala komára. Nebyl to příjemný zvuk, navíc ho nesla takovým způsobem, že si myslel, že mu vyklepe mozek z hlavy když to tak půjde dál. "Kam mě neseš?" veškerou energii vrazil do komunikace s tou hnusnou vobludou. Jdem k pokladu, žejo. Hlavně mi neřikej, že celá tahle šaráda byla k ničemu, zatnul zuby a doufal. Reálně doufal, že mu z toho něco kápne, protože jestli ne... Po tom všem, co tu podstupoval se přeci nemohl vrátit s prázdnou. Začal se trochu vrtět, jestli může příšeře vyklouznout nebo ne. Na jednu stranu byl zvědavý, kam ho zanese. Na druhou, mohl to tu prozkoumávat i sám, proto se zase tolik nesnažil vyprostit z tuhého sevření příšery. Jen testoval vody.

Odin se velmi potupně snažil hrát kočku. Počáteční stud ale rychle hodil za hlavu, když viděl, že většina příšer se soustředí na něj. A skončit v tý bezedný díře plný zubů fakt nechtěl. Vžil se do role jako pravý herec, ostatně už delší dobu nikoho neoblboval a nehrál žádný zajímavý charakter. Tohle byla vlastně skvělá příležitost! Dle svého byl docela přesvědčivý, a když už nic, mohl si pomoct magií. "Mňau, mňau," opakoval jako blbeček dokola, protože to byl přece zvuk, co kočky vydávaly. Přitom vsugerovával jedné z příšer myšlenku, že je jen připostižená kočka. Proto vypadal trochu jinak.
Předstírání zabíralo. Minimálně se na něj příšery hned nevrhly, ale začaly se dohadovat. Nezmohl se ani na heknutí, když ho popadlo jedno z chapadel a následně měl ksicht narvaný do hebké srsti. "Huepff," vyprskl příšeřiny chlupy, které se mu dostaly do tlamy. Nechutný. Proč je to tak rychlý? blesklo mu hlavou. Neměl ani čas zareagovat! A na vzpamatování taky neměl moc času, protože najednou do něj druhý monstrum začalo šít. Nebylo to ani tak bolestivé, jako otravné a nepříjemné. "CHHH!" zaprskal, jak nejlépe dovedl. Rozhodl se pokračovat ve svém divadýlku. Teď byl jejich tlamám blíž než kdy dřív, takže chtěl hrát na jistotu. Zatím se nezdály útočné a jednu měl dokonce pod palcem, i když... to vypadalo opačně. "Pracky pryč ty vobludo!" ohnal se po šťouchací příšeře kovovou tlapou, když nepřestávala provokovat. Snažil se přitom vypadat jako naštvaná kočka, krátce vycenil zuby a stáhl uši dozadu. I když vzhledově s kočkami neměl moc společného, přeci jen měli podobnou stavbu těla a podobné reakce. Jsou to jen tupý zvířata, není těžký je napodobit, zakoulel okem. Jediné, co mu nehrálo do karet byl holt jeho úžasný vzhled. Někdy se nevyplatilo být takový krasavec.

Odinovi bylo ve výsledku naprosto šumák, co si o něm a jeho noze Stříbrňák myslí. Neohrabaný nebyl, skoro ani nevnímal, že by byla protéza jiná než jeho pravá noha, a zbytečné závaží? Nic, co by s přehledem neutáhnul. Nijak to už nekomentoval a zaměřil se spíš na rýpání do Ošklivce. Ten začínal být docela nabroušený ze všech poznámek, co na něj se Stříbrňákem sesílali. "Spíš s tebou nikdo čas trávit nechce. A ne že bych se divil," zašklebil se Odin. Nejen, že byl snad ta největší špindíra, kterou za svůj život potkal, ale povahově taky žádná sláva. Ten vlk prostě neměl žádný kladný body. Bohužel ale nemohl v nevyžádaném komentáři na cizí osoby pokračovat, protože se dostali z chodby do místnosti.
Na dně tunelu se to hemžilo kočkama a jinou havětí. Ošklivák se pustil do křížku s prskající kočkou a Stříbrňák vzal čáru. Odin ho po krátkém rozmýšlení následoval, ale očividně přemejšlel moc pomalu, protože se nestihl schovat zavčasu. Díky Ošklivcovi, samozřejmě. Všechno byla jeho chyba. Příšery si jich tedy všimly a začaly se na ně sesypávat. Nebyly ale přímo útočné, Odinovi spíš přišlo, že se k nim staví výhružně a obezřetně. Že by byla ta neznalost oboustranná? problesklo mu hlavou. Jestli tohle bylo poprvý, co viděly vlky, nemuselo by to dopadnout rvačkou, i když jim vlezli na území. Jenže takové řešení pomalu ale jistě zadupával do země Ošklivák, kterej dělal jedno pitomý rozhodnutí za druhym. Když Odin viděl, jak se ten vymaštěnec vrhl do davu koček a příšer, málem mu praskla žilka. Bylo mu u vocasu, jestli se chtěl zabít (na jeho místě by to asi udělal už dávno), ale ostatní s sebou tahat nemusel.
Každopádně, teď byl každej sám za sebe, protože nepočítal s pomocí od Stříbrňáka a kdyby příšery zaútočily na Ošklivce, přišel by si kopnout taky. S velkou nevolí tedy nasadil rádoby milou masku. "Mňau?" vydal ze sebe co nejpřesvědčivěji. Uvnitř ale cítil potupu. Jeho pýcha a důstojnost se vzaly za ruce a mizely kdesi za devatero horami v západu slunce. Předstírat, že je kočka ale mohlo mít své výhody. Kdyby ho příšery přijaly 'za svého', určitě by povolily na pozornosti a možná ho i dovedly k nějakému výdělku. Přeci jen ho na tohle místo nalákal hlas, který říkal, že tu najde co si nejvíc přeje. Zapojil proto do své přetvářky více energie. "Jsem kočka. Jsem jen veliká, přerostlá kočka, ale přicházim v míru," snažil se vecpat tuhle myšlenku nejbližší příšeře do hlavy. Snad by dokázala přesvědčit i ty ostatní.