Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 4/10 | Roland
Udělej něco pro to, aby lesní zvěř snáze přežila zimu.

Hnědák se chytře držel v povzdálí a k Odinovi se už nepřibližoval. Asi rychle odtušil, že to nebude zrovna dobrej nápad, i když Odin měl zrovna takovou lenivější náladu. Bavilo ho prohazovat si s hnědákem poznámky a argumentovat. Z jeho odpovědí bylo jasné, že měl úplně jiný styl života a o to to bylo zábavnější.
Vlk uznal, že si to s rybama měnit nechce, což byl dost logickej krok. Takže zas tak zažranej samaritán to taky nebyl, aby se obětoval pro ty, co nemaj hlas. Další pokrytec, zakoulel Odin okem. Všichni byli stejní. Křičeli jak jsou dobří a pak skutek utek. Kdyby se nikdo nepřetvařoval, svět by byl jednodušší.
Zatímco žvýkal zmrzlou rybu, hnědák zase vyblil nějaké přechytralé moudro. "No," mlaskl Odin s úšklebkem, "dalo by se polemizovat. Jak moc a na jakých tvorech," dořekl, a dožvýkal poslední kus ryby, ocas vyflusnul vedle sebe. "Ragnare!" houknul na orla sedícího na větvi nedalekého stromu a hlavou kývnul na jezero s mrtvými rybami. "Tvůj příděl. A zbytek rozházej po lese třeba, když tady pán je takovej zachránce. Obdarujem zdejší tvory," pronesl důležitě. "Budiž mi všichni žehnejte, co?" rozchechtal se, jak to bylo bizarní. Na hnědého vlka pohlížel s pohledem, který jasně říkal, 'a jak pomáháš ty, když máš takový důležitý kecy?'. Ragnarok se beze slova snesl k vodě a začal sbírat mrtvolky, které po skupinkách roznášel různě kolem. Alespoň zdejší predátoři a všežravci budou mít Odinovým zasazením dobrej den.
"No vidiš, že to jde!" nadšeně pochválil hnědáka, když pro změnu řekl něco užitečnýho. "Tvoje očividná genialita nepřišla vniveč! Přeci jenom umíš říkat i něco, co mi k něčemu bude." Nad sopkou Odin nerozmýšlel. Pravda, že tam by asi i nějakou teplou vodu našel. Ale jestli by byla pitná, to úplně zkoušet na vlastní kůži nechtěl. Ideálně mít s sebou poskoka, na kterém by to otestoval. A to už bylo jednodušší najít někoho kdo ovládá oheň a prostě ho přinutit, aby mu tu vodu ohřál.

Prosinec 3/10 | Roland
Vyrob si / najdi a ochutnej rybí nanuk.

Hnědák byl nudný. Už jen svým prvním dotazem to tak znělo, a dalšími slovy to Odinovi jen potvrdil. Typický slušňáček. "Není třeba být hned vlezlý. Jen jsem odpověděl," napodobil jeho tón a protočil okem. Mohl si odpovídat jak chtěl, nikdo mu neměl co nakazovat jak se má nebo nemá chovat. Nebyl děcko, a i kdyby byl, tak by to nefungovalo. Vždycky měl svojí hlavu.
Odin ho pak chvíli ignoroval a věnoval se svému momentálnímu problému - tedy jak zahřát vodu tak, aby ji mohl ochutnat. Magii ohně ovládat neuměl, nebo si toho nebyl vědom. Právě naopak věci kolem sebe mohl mrazit, to k jeho nátuře a původu sedělo mnohem lépe. Ale nejblíže k ohni měl blesk, který ho dokázal vytvořit, takže Odin na nic nečekal a hned to zkusil. A to by nebylo slušňáčka, aby se neozval. "Chceš si to s nima vyměnit nebo co?" tázavě pozvedl obočí. Vlk ho začínal trochu štvát těma svýma chytrýma řečičkama. Aby příště náhodou neuhodilo do něj. "Navíc všechny bych nezabil, nejsem tupej," dovysvětlil. Ryby byly v jeho očích lehce zbytečná věc, ale daly se žrát, takže bylo dobrý si je udržovat tak, aby byla vždy možnost žrádla. Odin by zas nezabil všechny, i kdyby šanci měl. Jedině kdyby věděl, že se na místo už nikdy nevrátí nebo tím mohl někomu výrazně uškodit. Ale tady by škodil jen sobě.
Jakmile se po hladině přestaly prohánět výboje, Odin zašátral do vody a jednu rybu vylovil. Chvíli na ni koukal, než použil pro změnu zimní magii, kterou rybu skoro zmrazil. Její tělo viditelně ztuhlo. Nebyla ještě pokrytá ledem, na tom by si zas vylámal zuby. Ale byla hezky studená a křupavá. Matně si vzpomínal, že podobné občas žral na severu, hezky vychladlé. Začal na ní chroupat, zatímco poslouchal hnědáka. "Tvorové jsou mi buřt," odpověděl mu. "Nikdy jsem neměl teplou vodu," pokrčil rameny na další otázku. "Zajímalo mě to." Ano, Odin byl takový. Pro své dobro obětoval ostatní a ani u toho nemrknul. Jakmile měl na něčem zájem, šel si za tím i přes mrtvoly - tentokrát rybí. Ale ta studená chutnala dobře, takže přeci jen něco z toho měl.

Prosinec 2/10 | Roland
Pokus se připravit nápoj na zahřátí

Odin nehybně čučel do vody jen chvíli, než mu jeho mozek nedal a začal vymýšlet ptákoviny, dumat nad čimkoli. Prostě nedokázal být chvíli v klidu a jen odpočívat - to musel být extrémně vyšťavenej, aby mohl relaxovat na sto procent. Jak tak koukal na tu vodu a přemítal nad její chutí, vlastně mu došlo že asi nikdy nepil teplou vodu. Naopak čim ledovější byla, tim lepší. Hmm, co s tim? Magii ohně neovládal, aby si ji efektivně zahřál. Ale nemohl to nechat být, musel aspoň něco vyřešit, jinak by mu to nedalo spát a akorát by se frustroval.
Z dumání ho vyřešil cizí hlas. "Nazdar," mlaskl nespokojeně, že byl vyrušen. Vlk byl ještě vlezlej a zajímal se co ve vodě vidí. "Tvojí starou," mávl nonšalantně tlapou a zas se podíval na hladinu. Pomocí magie vyvolal jeden blesk, kterym do vody praštil. To mělo k ohni nejblíž, ale jestli to bude fungovat? Okem blýskl po hnědákovi. Když už tu byl, tak ho mohl využít. "Hej nemáš magii ohně? Chci to zahřát," poukázal kovovou tlapou na jezero. Teď se po něm proháněly občasný výboje a na hladinu vyplavalo pár ryb v okruhu, kde Odin praštil bleskem. I kdyby voda byla trochu teplá, asi nebylo chytrý ji teď pít, nebo by se mohl elektrizovat. "Měls někdy teplou vodu?" zajímal se dál. Když už hnědák vyrušoval, ať se aspoň činí a je užitečnej.

Prosinec 1/10 | Roland
Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

Odina tlapky dovedly k nějakému jezeru. Nebyl jsem tady už? přimhouřil oko na vodní hladinu a okolí. Na terény a území měl docela dobrýho pamatováka. Na druhou stranu, každý jezero vypadalo podobně. Prostě placka s vodou. Hm, v duchu nad tím mávl tlapou. Jestli si to nepamatoval přesně, tak tohle jezero určitě nebylo ničim důležitý, i kdyby tu už někdy byl. Co mu neutkvělo v mozku nemělo žádnou cenu, žádnej benefit. Tady se mohl jenom napít a chvilku zevlovat, než se rozhodne co dál.
Sklopil hlavu k vodě, která byla hezky studená. Měl rád zimu a měl rád ledovou vodu. Až ho skoro bolelo hrdlo, když pil. Pak se oddálil a chvíli pozoroval svůj odraz, než se voda ustálila. Furt mi to sekne, ušklíbl se vědomě. Sice byl možná o pár let starší, ale nijak výrazně se to na něm nepodepisovalo. Možná naopak, byl ve svých nejlepších letech no ne? Měl toho tolik před sebou - nová dobrodrůža, nové oběti, nové otroky. "Ostatně bych na pár věcech mohl zapracovat," zamumlal nahlas. V nejbližší době určitě chtěl nějaké nové magie. A jelikož Lacrima se zdejchla, potřeboval najít nějakou náhradu co čas od času na něco využije. Mohl by se taky poobhlédnout, jak se daří jeho děckům. I když to byla zrovna druhořadá myšlenka, na to moc nespěchal.
Nad hlavou mu prolétl stín a Ragnarok přistál kousek od něj na stromě. Taky asi chtěl odpočinout křídlům. Odin si jen odfrkl a zas civěl do vody. Tentokrát jako v transu, kdy si na chvilku dovolil vypnout hlavu a prostě čuměl do blba.

Vlk mu slabě oporoval, sám asi nevěděl, co jako říkat. Máma ho neopustila? Ha! "Ne jo? Tak proč tu není? Proč jsem ji od našeho rozdělení neviděl? Proč tě doprovázela její ošklivá sestra a smrdíš jak zatuchlá smečka?" zachechtal se. Lacrima nebyla na smečky. Leda by si ji ochočil někdo jinej, podobně vyšinutej jako Odin a nechal si ji pro sebe posluhovat. A kdyby tohohle smrada vychovávala, tak nebyl tak měkkej, že se z Odina málem podělal a utekl. Když si tak vzpomínal, i zpátky se objevil z ničeho nic, takže v tom měla prsty magie. Ne, že by sebral odvahu a šel se rvát, šel si pro pomstu za to trapný vystrašení. Jaké to zklamání, mlaskl Odin nespokojeně, možná trochu znuděně.
"Zbytek si šel právoplatně po svym, jsou dospělí a schopný - ať si dělaj co chtěj. Nepotřebuju je mít furt na oku, dokážou se o sebe postarat," mávl tlapou nad jeho chabým pokusem Odina vyprovokovat. Ano, jeho děcka už mu taky delší dobu nestála za zadkem. A že by byl nakrknutej, kdyby jo. Každej mladej vlk si měl jít dělat svůj život. Odin tu byl od toho aby je naučil základy a poslal zas do světa, šířit jeho geny. Nebo taky ne, jestli někde pošli, tak to byly slabý kusy a dobře jim tak.
Nakonec ho tohle debatování přestávalo bavit. Hlavně i z důvodu, že hňup se slovně neuměl moc bránit. Že by ho aspoň hrbatka tohle naučila. Tehdy měl aspoň koule na to mi nadávat, teď se sotva zmůže na odpověď, prolétlo mu hlavou. Vlastně byl na ty vrbáky naštvaný, že mu takhle kazili krev. To vlče se očividně narodilo s nějakým zápalem do života, ale zpohodlnělo. Až moc. Takhle to nemohl nechat.
A když to nešlo slovně, musel rozhýbat svoje kosti. Tak jako tak už prahl po nějakém tom adrenalinu, akci. A nabídl se mu skvělý fackovací panák. Vyštěkl rychlou výzvu a bez okolků se na syna vrhnul. Rodina nerodina, rvačky měly být pořádný a seriózní. Ale i tak se možná podvědomě mírnil, aby ho doslova nezabil. Kdyby něco, aby to vlk přežil a Odin ho mohl znovu zanechat osudu a čekat co se bude dít. Rád si se svými obětmi pohrával. První náraz byl vcelku snadný, Odin byl mnohem silnější a k vlkovi naučeně naběhl kovovou tlapou, která jeho nebolela a ostatní jo. Smetl ho na zem a v tom začal chaos. Vlk neuměl bojovat, to bylo jasný. Jen se zmítal kolem, drápal a kousal kde mohl. Odin tohle chování dokázal docela dobře usměrňovat, ale k nějakým šrámům taky přišel. Brzy bylo jasné, že ho udolá, i když byl dost mrštný a vytrvalý.
Odin ho držel skoro uvězněného pod sebou. Kovovou tlapu na jeho krku a zuby v zádech, zbytek nohou nějak propletený v jednom chumlu. Pro příležitostné pozorovatele to vlastně mohla být vtipná podívaná. Ale pak to přišlo, nejdřív jemné mravenčení v držce, pak i v tlapách a nakonec to přešlo do malých výbojů, které mohl vidět okem. "Hhhhrggh!" vydal ze sebe nespokojený zvuk a krátce stiskl ještě víc, než musel vlka pustit. Odtrhl se od něj a uskočil pár kroků, pryč z jeho dosahu. "Magie, haha! S těmi si taky umím hrát!" odplivl si na zem zadýchaně, ale stále se šklebil. Ze země pod sebou začal vytahovat vodu, která vedle něj tvořila bubliny. "Dáme si malou lekci přírodních jevů - co myslíš že dobře reaguje s blesky?!" zachechtal se a bubliny vody na vlka vrhnul. Záleželo, jestli dokáže svou magii neutralizovat včas, aby nedostal šok z vlastních sil. Hlupák.

Ahoj, děkuji za akci :D. Poprosím o:

2x hvězda do libovolné magie pod 5* - Odin, bolest - 15+15 bodů
hvězdy základní vlastnosti na max - Odin, síla - 20 bodů
4 drahokamy - Odin - 1+1 bodů

Připsáno a děkuji za účast :>

Odin nebyl vlk, který by si bral servítky nebo chodil kolem horké kaše. Takže jakmile získal spolupráci Ragnaroka, rozhodl se ho pořádně zapřáhnout. Ať maká, když už tady je. A jako svou první oběť si vybral svého spratka. Toho nechtěného. Dvě mouchy jednou ranou, protože takhle ideální oběť by si nemohl ani ve snu představit. A ten šmejd se mu naservíroval rovnou pod nos.
Po krátkém spřádání plánů a taktizování se Odin pomocí neviditelnosti vydal vlka vystrašit. Nejdřív na něj poslal orla, pak si pohrál s dalšími magiemi a ochladil okolní vzduch. Pak do toho začal pokřikovat a vlk... prostě vzal roha. Odin jen zmateně stál a koukal, jak se za nim zaprášilo, než se maniaticky rozchechtal. "No tohle! Viděls to? Viděls to?! Málem se z toho- hahahahah!" obrátil se na Ragnaroka a u všeho toho vytržení se zase zviditělnil. No v takovém emočním výkyvu ani nebyl schopen magii udržet, až tak ho to pobavilo. "Takovýhle povytržení jsem nezažil už od doby co ti parchanti přišli na svět!" nadhodil vesele. No, možná když ty svý strkal z hor na sněhu a pak se nechal táhnout jako na voze, to bylo taky dobrý. Určitě v desítce nejlepších zážitků, co kdy měl.
Zatímco se stále chechtal a plavil na tom, jak vlk zdrhnul, málem si nevšiml že se znovu objevil. "Pane, za vámi!" Ragnarok ho urychleně upozornil a Odin se otočil akorát ve chvíli, kdy na něj vlk koukal jako opařený. "Nečum tak," ušklíbl se. Netrvalo dlouho a vlk se taky rozkřikl, ze svého pohledu oprávněně, z Odinova teda značně přeháněl. "Nebuď dramatickej, jen se bavim," mávl tlapou lehce otráveně z toho výlevu. Neškodná sranda, ne? "Hmm, ještě se rozmejšlim," odpověděl váhavě na otázku ohledně smrti. Měl ho zabít? "Lacrima tě opustila a co ji znám, tak k tomu musela mít nějakej důvod. Na výchovu jsme byli na stejný notě, takže jediná možnost je - seš prostě zbytečnej, k ničemu, slaboch," rozmluvil se o svých myšlenkových pochodech nahlas, aby mu to odůvodnil. To byla slušnost, když se ptal, no ne? "Vlastně se divim, že tě nezakousla sama, když to zjistila. Asi vyměkla, myslela si, že když tě nechá chcípnout samotnýho, tak se ani nenadře. Měl bych po ní uklidit, hm?" Nebezpečně se mu zablýsklo v očích, zatímco se na Danteho koukal. "Vlastně jsem ti prokázal velkou ochotu, když jsem tě nezabil už tehdá! Na druhou stranu si přežil i opuštěnej, takže asi nebudeš takový budižkničemu," zarazil se, když si to uvědomil. Zapeklitá situace, tohleto. Měl tu nějaký pro i proti.
Chvíli klidně přemýšlel, než se mu rozsvítilo v hlavě. "Už sem na to káp!" vyštěkl nadšeně. "Jestli chceš žít, ukaž že za to stojíš," zachechtal se a bez čekání se na vlka vrhnul.

Pokus se někoho vyděsit.
<< Esíčka

Odin pomalu přešel od řeky na pláň. Byla mu nějak známá, asi už tady párkrát trajdal, ale velkej dojem nezanechala. Navíc chtěl bejt rychle pryč, neměl rád procházky po otevřenym území, necítil se bezpečně. Tentokrát měl s sebou ale Ragnaroka, který mu kroužil nad hlavou a skenoval okolí mnoho metrů dopředu, kam Odin, navíc s jendím okem, neměl šanci dohlédnout.
"Něcos našel?" zašklebil se Odin, když se k němu orel snesl. "Ano, nějaký kus před námi je vlk... S jiskřivou tlamou," přikývl rozvážně Ragnarok. Odin zvědavě pozdvihl obočí. "Jiskry? Hmm, to bude nějaká magie. Možná blesky nebo oheň. Nebo něco zajímavějšího," debatoval nahlas a Ragnarokovi naznačil, aby ho vedl. Chtěl to očíhnout na vlastní oko, samozřejmě. Aby se někde něco nebezpečného dělo a Odin u toho nebyl? Nemyslitelné.
Jak se blížili, do čenichu ho udeřil známý pach. Musel chvíli přemítat, odkud to znal, než mu docvaklo, že je to rodina. Nějaké jeho děcko? Nebo ztracení bratři? Nikdy nepovažoval za důležitý pamatovat si pachy ostatních přesně, přeci jen mu byli ukradení, ať už to byl kdokoli. "Leť to napřed zkontrolovat, popiš mi jak vypadá," zavrčel Odin. Mísilo se v něm hned několik protichůdných emocí, krvežíznivost, nadšení, adrenalin, radost. Jako vždy při setkání s rodinou. Už se nemohl dočkat, až dotyčnému natrhne půlky v tradičním přivítání. Navíc teď měl zvěda, mohl využít krásného momentu překvapení.
"Je to mladý vlk s pískovou barvou a tmavým hřbetem. Na tváři má jakési znamínko kapky." Ragnarok se vrátil s vskutku užitečnou informací. Odin si díky tomu dal dvě a dvě dohromady. Takže moje děcko. Kapka... nějakej takovej flek měla Lacrima. A jestli ti moji nevybledli, tak je to její parchant. No skvělý, Odin se celý zježil při vzpomínce na poslední setkání s tímhle zatracencem. A tentokrát mu to hodlal vrátit i s úrokama. Už u sebe neměl držkatou hrbatku, co by ho bránila, smrada jednoho. "Zaútočíme. Pohrajem si s nim." Dal Ragnarokovi instrukce, co má dělat a sám se dal do pohybu. Zneviditelnil se a začal se přibližovat. Zatím Ragnarok na vlka nalétl, aby ho vyvedl z míry. Odin pak ze vzdálenosti začal vzduch kolem vlka ochlazovat. "Přišel den zúčtování!" zakřičel hrozivě, zatímco byl stále neviditelný. Na jeho ksichtě ale visel škodolibý, nadšený výraz. Očividně si situaci velice užíval.

<< úkryt (přes Zarostlý les)

Hned jak vykouk z jeskyně, nabídl se mu pohled na otravného dravce. Orel nebo co to bylo, si to seděl hnedka vedle na šutru a tvářil se, jako by nechumelilo. Odin frustrovaně zavrčel, tohle se mu přestávalo líbit. "Ehm," orel si odkašlal a Odin zpozorněl. Fakt právě udělal co si myslim že udělal? Eeeh? zmateně nakrčil čumák a přešel ke zvířeti blíž. Pták se nezvedl a neodletěl, jak si myslel. Místo toho tupě čučel na Odina. A pak rychlý pohled ke svým pařátům a zase zpátky. Odin si i s jedním okem všiml, že drží kořist, malého zajíce, kterého posouval směrem k němu. "To je jakože pro mě?" zeptal se skepticky, ale co jinýho taky. Byl jediná hodná osobnost v okolí, co by si zasloužila obětinu. Jasně, že to bylo pro něj. Orel mlčky přikývl. "A jakože proč?" Stejně to ale bylo divný. O to víc, že mu zvíře očividně rozumělo. "Chtěl bych vás doprovázet, pane. Vyslali mě ze severu," odpověděl pták. Měl hrubý hlas, takový krákoravý a docela hluboký. Ale ne víc, než Odin sám, který na něj překvapeně koukal, ale zajíce si už tlapou hrabal k sobě.
Nejdřív se v tichosti nažral a nechal si kolovat myšlenky v hlavě. Pak vyrazil směrem na jih, protože tam dlouho nebyl a protože prostě chtěl. "Ze severu huh, a kdo tě jako poslal? Se divim že si na mě vůbec vzdechli. A že ještě žijou," odfrkl si pobaveně, přestože kolem něj se viditelně ochladilo. Orel se vznesl do vzduchu ale udržoval se v doslechové vzdálenosti od Odina. "Právě, že již ne, pane. Váše matka zemřela již dávno a váš otec zemřel nyní. Bratři jsou pryč. Proto mě poslal se vzkazem a přáním, ať vás doprovázím. Budu vám užitečný stejně, jako jemu. Dlužím mu život." To znělo sice strašně hezky, ale Odin byl nevěřícný jak jen to šlo. "A jak si věděl, kde jsem? Proč netáhneš za jednim z bratrů? A k čemu mi jako budeš?" bombardoval zpětné otázky. Co o to, orla určitě prozatím vyhánět nebude. Jen se chtěl na vlastní oči přesvědčit, že mu nekecá. A i kdyby jo, aspoň na chvíli ho může využívat, než ho třeba zardousí. Furt to byl tupej pták a Odin uměl čarovat. "Ptačí intuice a instrukce od vašeho otce. Prý tušil, kde se nacházíte. Protože jste nejstarší. Umím lovit menší zvěř, jak jste si mohl všimnout. Mohu být dobrý zvěd i přítel v boji. Pokud navodíme opravdovou důvěru, mohu vám i propůjčit zrak," chvástal se orel, což Odinovi přímo lahodilo do uší. Jevil se skutečně užitečně. Tiše přikývl. "Fajn, tak se ukaž. Zčekni co je před náma za území a jestli tam jsou nějaký vlci. A jméno?" hned si poroučel těžkou práci, protože k čemu by byl, kdyby nemakal? "Ragnarok, pane," orel se představil a silným máchnutím křídel byl hned několik kroků napřed. Odin ho s chechtáním sledoval, jak se vznáší vysoko k oblakům. Ragnarok? Jak příhodný.

>> Středozemní pláň

282
<< Vyhlídka

Odin se vsoukal do úkrytu a hned znechuceně nakrčil čumák. Bylo fakt znát, že tu nikdo dlouho nebyl. Všude na zemi bordel, kožešiny rozhrabané a špinavé. Bohužel byl samec a na úklid zrovna nebyl stavěnej, ale dělal co zmohl. S trochou nevole a naštvání vyházel všechen zbytečný bordel a nechal si jen čisté věci, které trochu uspořádal. Jakmile bylo podle jeho oka všechno v cajku, začal se otírat o stěny a značkovat. Do spací části vytrhal pár svých chlupů, aby svůj pach zde umocnil. S tím muselo být všem jasné, že tady je někdo pánem a jeskyně není volná jen tak pro kohokoli.
Když byla jeho práce hotova, svalil se do kožešin a zmoženě protáhl svoje končetiny. Dlouho nebyl na místě, kde by si mohl dobře oddechnout. Kdykoli spal někde venku, musel mít pořád oko na stopkách, to mu velel instinkt. Ale svému úkrytu věřil, navíc venku nikoho nepotkal ani necítil, takže nehrozilo, že by mu v dohledné době měla přijít nečekaná návštěva. Tedy až na toho dravce. Schválně jestli tam ještě bude, až vylezu.
Odin si dal dobrého šlofíka. Tak dobrého, že mu křuply záda když se z něj protahoval. Nebo za to mohl i jeho věk, ale to si odmítal připustit. Zas tak starej nebyl, a rozhodně to na něm nebylo vidět.

>>Esíčka (přes Zarostlý les)

<< Východní hvozd (přes Zrcadlové hory)

Když se to stalo, celý se zježil a připravil k útoku. Avšak dravec, který na Odina slétl, stejně rychle i odletěl. Co to mělo znamenat? zamračil se a jedním okem kriticky sledoval, jak si to nad ním teď dravec krouží. "Vybral si mě na svačinu? Ha!" vyprskl s úšklebkem. To se teda pěkně spletl, protože Odin rozhodně nebyl na pokraji sil a i kdyby měl za pár chvil exnout, rozhodně by se nenechal hnedka ožírat mrchožrouty. Ne, dokud nevychladnul. "Budeš si muset počkat, a to pěkně dlouho!" zahulákal do nebes a pohrozil dravci kovovou hnátou. Sice to s ním nic neudělalo, ale Odinovi se ulevilo na duši. Alespoň už věděl, odkud se ten nepříjemnej pocit bral a mohl s tím něco dělat.
Zatím ale neměl co, stačilo mu, že to věděl a šel si po svejch. Stejně předpokládal, že orla po chvíli odradí jenom svou očividně neskomírající existencí. Místo toho se dal do hledání svýho bejváku. Protože tam pěkně dlouho ani nepáchl, necítil kolem žádné známé pachy a paměť taky potřebovala trochu rozhýbat. Ve skalnatém okolí se specifická skulina hledala blbě, i to byl vlastně jeho záměr při vybírání toho místa. Jen netušil, že na něj taky jednou doplatí. Stále byl ale na vrcholu inteligenčního řetězce a nakonec našel tu správnou díru.

>> Valhalla

<< VVJ

Od jezera k úkrytu to byl kousek, to věděl. Vybral si ale docela taktické místo pro pobyt a proto se teď musel prodírat hustým, křovinatým lesem a pak ho čekaly ještě hory. A byl podzim, takže všude vlhko a hnus. Na druhou stranu to znamenalo, že za chvíli přijde zima, Odinovo oblíbené období, co by mohlo trvat celoročně. To byla jeho jediná útěcha v tomto nepříjemnym čase.
Jakmile zalezl do stromů, zas měl v zádech nepříjemnej pocit, jako že ho někdo sleduje. V posledních dnech to cítil častěji a častěji. Byl si docela jistej, že ho někdo pronásleduje, ale nevěděl kdo. Vlk to bejt nemůže. Došel k závěru, že toho by si všimnul, jestliže se nejedná o něakého mástra mága nebo samotnýho "boha", co tady měli. Ale bylo to nějaký zvíře? Predátor? Duch? Vůbec netušil. Necítil z toho ale žádný zlý úmysl nebo chuť vraždit. Jen mu nepříjemně stály chlupy za krkem, protože věděl že s nim něco cestuje, aniž by si byl vědom co to je.
Když z lesa vylezl do hor, notnou chvíli se ten pocit vzdaloval, až se zdálo že jeho pronásledovatel to vzdal. A pak se Odinovi nad hlavou mihl stín.

>> Vyhlídka (přes Zrcadlové hory)

Byl trochu zmaten, co se najednou událo. Pamatoval se, že byla zima a v sněžné bouři postupně poztrácel všechna děcka. No co už. Každopádně teď jak otevřel oči tak bylo teplo, večer. Sníh už dávno nikde a on stál u nějakého jezera, které matně poznával. Hmmm, lehce zabručel a přimhouřil oči, zběžně zkontroloval okolí, jestli mu náhodou někdo nedělá halušky, ale ne. Byl tu sám a vůbec netušil, co se v posledních dnech dělo. Ale to bylo jedno, protože Odin stejně žil spíš okamžikem. Hlavně že byl živej a v rámci možností zdravej, i když hladovej.
Šel se nejdřív napít vody z jezera, protože měl v držce pěkně vyprahlo. Kovová tlapa skřípala jako by ji nepoužíval roky, a kdyby měl možná ještě trochu lepší sluch, slyšel by skřípat i svoje klouby. Už taky nebyl nejmladší, měl dokonce i potomky. Mentálně si ale nepřišel nijak jinde, než když na Gallireu poprvé vkročil. Což nemohl posoudit jestli je dobře nebo blbě, prostě to tak bylo a asi s tim ani nehodlal nic dělat. Jak se napil, tak se i smočil, protože mu bylo v severskym kožichu vedro a navíc trochu zapáchal, a to nemohl dopustit. Byl vytříbená společnost, ne nějakej smradlavej hulvát. A po koupeli se vydal domů, respektive na místo, který si přisvojil a tak nějak mu patřilo, ale neukázal se tam taky pěkně dlouho. Doufal, že jeskyně furt stála na svym místě a nikdo mu ji nevyraboval.

>> Východní hvozd

Květen 1/10 - Odine

Odin se svižnou chůzí procházel mezi stromy. Neměl namířeno ke konkrétnímu místu, prostě se jen klasicky toulal, tak jak to měl ve zvyku. Možná taky hledal nějakou stopu, po které by se mohl vydat a něco ulovit. Měl docela hlad, a po zimě to na něm bylo i poznat. Jinak nasvalený a velký seveřan teď vypadal trochu pohuble, což se mu nelíbilo. Naštěstí to trochu skrývala jeho hustá srst.
Brzy narazil v cestě na překážku - vodní hladinu. Nejdřív zabočil kolem, že jezero obejde. Po chvíli cesty sešel ke břehu a napil se, když už byl u toho tak se i pořádně vymáchal. Voda byla na jeho poměry tak akorát, trochu studenější a osvěžující. A po zimě pořádnou koupel docela ocenil, hlavně když věděl, že se z něj pak nestane rampouch.
Oklepal ze sebe kapky a pokračoval v cestě, ale zas tak daleko taky nedošel, než narazil na další překážku. Tentokrát to byl vlk, lépe řečeno mladá vlčice. Chvíli na ni blbě čučel, mhouřil oči a divně se šklebil, protože si snažil vzpomenout odkud ji zná. "No to mě potěš!" poznamenal hlasitě, když se mu rozblesklo v kebuli. "Ty seš moje ztracený děcko! Super vidět, že žiješ!" zašklebil se docela radostně. Už si ani nepamatoval, kdy tuhle ztratil. Někdy v zimě, to je poztrácel všechny. Ale byli už docela velcí, očividně si dokázali poradit. Minimálně tahle ještě žila, znamenalo to, že zdědila ty dobrý geny, jeho. "Kde máš Yggdrasila?" zajímal se pak. Věděl, že je nepoztrácel najednou ale postupně. Bylo možný že se našli nebo taky ne, on od té doby neviděl ani jednoho. A o třetím? Škoda mluvit, ten ho ani nezajímal.

<< Severní Galtavar

Vláčel se přes jezero poměrně stejně rychlým tempem. Jako by zařadil autopilota a prostě šel, kam ho nohy vedly. Taky že nebylo moc vidět, skoro na krok, přes to hustý sněžení. Tady ani zkušený cestovatel jako on nemohl dělat zázraky. Možná si mohl pomoct magií, ale věděl, že v tomhle počasí bude složitý už jenom přežít. Potřeboval si šetřit veškerou energii, kterou měl. Mohli bychom se dostat k mému úkrytu, pomyslel si, ale pak ten návrh postupně zavrhoval, když nad tím tak přemýšlel. Vybral si místo docela vysoko na kopci a s malým vstupem. Určitě by měl problém ho v tom sněhu najít a když už, tak se dostat dovnitř. Měl jsem jít dřív, zamračil se nakonec. Kdyby nečekal tak dlouho, už mohl bejt někde hezky v klidu v relativním teple a ne podstupovat tohle. Strašlivou cestu, kterou možná ani nemusel přežít, když bude mít smůlu.
Docela si oddechl, když ve vánici zpozoroval siluety stromů. "Vidim les! Konečně!" zahulákal na syna. Mohli si alespoň chvíli odpočinout a skrýt se před sněžením mezi stromy. Pohybovat se v horách nebo na otevřeném prostranství byla teď sebevražda. Ygdrasil se ale neozýval, takže Odin lehce znejistěl, jestli ho někde náhodou neztratil. Pravda, že vidět nebyl. Možná že se rozdělili?