Na první pohled vás na tomto vlkovi může zaujmout jeho neobvyklé zbarvení. Písková v kombinaci s tmavě hnědou není zrovna obvyklá, rozhodně ne u tvorů, kteří pocházejí ze severu. Odin je ovšem malá hříčka přírody. Dokonce se může zdát, že jeho srst občas hází zlatavé odlesky. Tento vlk však žádné zlato není, vlastně je jeho povaha téměř pravým opakem.
Chová se poměrně stoicky, nevyjadřuje své emoce hned. Co ovšem vyjádří velmi rychle a s jistou elegancí, je jeho egoismus a arogance. Rozhodně patří k těm typům, které si toho o sobě myslí až moc. Považuje se za toho nejskvělejšího samce, co kdy po planetě chodil a se sebevědomím vůbec problém nemá. Na ostatní shlíží svrchu, obzvláště pak na slabé jedince, kteří si zaslouží maximálně tak neupřímnou lítost. Věří, že on je vždycky ten lepší. Proto má i problém s uznáváním autorit, ovšem není neschopný uznat svou chybu. Umí se z ní ale poučit a už ji neopakovat.
Může se zdát, že díky své aroganci naprosto ignoruje názory ostatních, ale není tomu tak. Uznává je, dokáže ocenit dobrý nápad nebo chytré myšlenky, ovšem na povrchu se bude chovat jako by to snad byla jeho zásluha. Jednoduše vám do očí nepřizná, že by snad cítil špetičku úcty. V inteligenci se považuje za nadprůměrného. Od svého otce pochytil dostatek moudrosti a od mládí byl veden k tomu, aby nad problémy dříve přemýšlel, než jednal.
Ovšem klidné rozmýšlení mu občas zkazí jedna z jeho negativních stránek – vzteklost. Odin je výbušný, pomocí správných slov ho můžete lehce vyprovokovat k zuřivosti a možná i útoku. Rvaček se nebojí. Většinou je nevyvolává, ale prát se umí zdatně. Navíc nesnáší pocit prohry, takže ho nelze sejmout jen tak jednoduše. Než aby zemřel jako hrdina, ale raději prchne. Svůj život by nerad obětoval, je přeci jen stále mladý. Ze smrti má respekt, proto by sotva skočil bránit někoho cizího. Jedinou výjimku by mohla tvořit jeho rodina, ale zůstává toho názoru, že by se o sebe měli jeho sourozenci postarat sami.
Co se mluvy týče, je hrubá, občas nešetří vulgaritami. Jeho tlama je prořízlá, co to jen jde. Nemá problém vám vpálit svůj upřímný názor do ksichtu a rozhodně si nebere nějaké servítky. Mluví po pravdě (pokud se to netýká jeho samotného a jeho lží). Žádné informace neobaluje zbytečnými slovy, která by snad zpříjemnila jejich přednesení. Pokud někdo umřel, Odin řekne, že je prostě pod drnem. Nic víc, nic míň. To jak budete reagovat ho též naprosto nezajímá.
Odin je silně nesmečkový jedinec. Má problémy uznat autority, i když toho schopen je. Raději by však byl alfou sám. Kdyby se ale do nějaké smečky přidal, určitě nebude oblíbeným členem. Má rád moc a je schopný pro ni tvrdě dřít. V kolektivu by nejspíš zastával pozici tyrana, co své postavení využívá k ovládání a komandování druhých. Navíc je také dost nespolehlivý, pokud ho někdo nutí, tvrdohlavě odmítá povinnosti po svém – tím, že je nesplní. K životům ostatních zachovává lhostejný postoj, opravdu se nemůžete spolehnout na to, že by vám snad pomohl.
Jak z jeho povahy vyplývá, zrovna přátelské vztahy si nebuduje. Nebuduje si totiž téměř žádné vztahy. I kdybyste vy byli schopni vydržet v jeho přítomnosti, on v té vaší nejspíš ne. Rád potkává různé vlky a je ve společnosti, ale k tělu si nikoho nepouští. Nepovažuje to za důležitou věc, má rád sám sebe, a to mu stačí. Nepotřebuje přátele a ani bez nich necítí žádné osamění.
Odin nemá vyloženě určené záliby. Je to také tím, že je nestálý a často své názory mění. I jeho oblíbené věci a aktivity se mohou změnit, pokud narazí na něco, co se mu líbí víc. Poměrně rád ale cestuje a navštěvuje krásné krajiny s příjemným výhledem. Rád také prohledává tajemná zákoutí, pro strach má docela uděláno a když si něco usmyslí, tvrdě si za tím půjde.

Bestly a Bor byli tuláci každým coulem. Potkali se, když jim bylo kolem jednoho roku a posléze spolu procestovali skoro celý zbývající život. Sedli si do noty, ačkoli jejich vztah nepřekypoval láskou, emocemi nebo pocity, dobře se snášeli. Byli více jako přátelé než později jako partneři. S narůstajícími roky se rozhodli někde usadit. Vybrali si pro to poměrně neoblíbené prostředí – sever. V zimě spousta sněhu, v létě chlad. Bylo to ale jedno z mnoha míst, které navštívili a oběma se zamlouvalo. Kdo ví proč. Založili zde smečku, kterou společně jako alfa pár vedli. Začátky byly obtížné, ale jak Bestly, tak Bor byli tvrdí vlci, ochotni překonávat překážky.
Se sedmým věkem života na oba partnery začalo doléhat stáří – obzvláště Bestly, která náhle pocítila potřebu předat své geny dál. Chtěla vlčata, malé kuličky štěstí, které by tu zůstaly, až ona i Bor z tohoto světa zmizí. Její partner s návrhem po dlouhém rozjímání souhlasil, přeci jen, ani jeden z nich už nebyl nejmladší a žili v nehostinném podnebí. Měl obavy, jak se o vlčata dokáží postarat.
Tak se narodili. Pět malých chlupatých kuliček roztodivných zbarvení. Konkrétně vyčníval nejstarší vlček, nesoucí jméno Odin. Jeho srst byla hnědobéžová, což pro severní pláně nebylo dvakrát typické ani praktické. Bestly a Bor byli však odhodlaní se o své potomky náležitě starat a zajistit jejich přižití v nehostinném prostředí.
Bratři rostli jako z vody. No, jako všechna normální vlčata. Smečka pro ně byla ochranou a jako vlčata alf měli i všeho dostatek, ač třeba nízko postavení členové hladověli na jejich úkor. To byl ale zákon přírody – přežije ten nejsilnější. Odin se s ním na severu setkával denně, což také ovlivnilo jeho postoj k životu samotnému. Slabí zde neměli právo existovat, to se mladý vlček dozvěděl velmi rychle. Smrt pro něj tedy nebyla žádným překvapením, vlastně byla téměř na denním pořádku. Odin si vůči ní vypěstoval jakousi lhostejnost, bral ji jako fakt, který se prostě děje.
Překvapivě nezasáhla žádného z jeho bratrů. Všichni přežili a stali se poměrně silnými jedinci. Když dosáhli jednoho roku života, většina z nich již velmi dobře znala a ovládala základy lovu, boje a vůbec všeho, co k přežití potřebovali. Bor je trénoval osobně. Byl to již starý vlk, ze svých dlouhých cest získal mnoho zkušeností a moudrosti, kterou se snažil svým synům předat. U některých to šlo lépe, u některých hůře. Všichni měli poměrně svéhlavé povahy. Odin, jako nejstarší měl být vychováván jako nástupce alf. Ovšem jak matka, tak otec v něm spatřili nespoutaného ducha. Vlček byl už od mládí tak trochu neovladatelný, dělal si, co chtěl a pravidla v zásadě ignoroval. Zdálo se, že podědil tulácké geny.
Odinův sociální život nebyl kdo ví jak pestrý. Jediní vlci, se kterými si jakž takž rozuměl, byli jeho rodina. Ostatní členové smečky vůči němu měli různorodé názory. Ovšem bylo jisté, že byl nejméně oblíbeným potomkem alf. Často podřadným vlkům rozkazoval, někdy zadával i absurdní požadavky, které nebyli schopni splnit. Kdykoli si na něj šel někdo stěžovat a on se to dozvěděl, škodil potom onomu bídákovi ještě víc. Párkrát dokonce vyprovokoval rvačku. Vyštval takhle nemálo vlků, kteří si raději odešli hledat domov někam jinam. Ale Odin neviděl se svým chováním nic špatně, byl přesvědčený, že je v právu.
Takhle to pokračovalo další rok. To už i rodiče začínali být znepokojeni, protože mladý vlk byl nezvladatelný a přidělával mnoho potíží. Na druhou stranu, uměl je perfektně vyvážit vlastní pracovitostí, která sice nebyla na první pohled vidět, ale byla vytrvalá. Když si Odin něco usmyslel, tak toho také hodlal dosáhnout. A nehleděl na oběti, což nebylo zrovna smečkou požadované chování.
Své výbušné malicherné povaze může také vděčit za ztrátu oka. Rozdmýchal potyčku s protivníkem, jehož odvahu silně podcenil. Však kdo by čekal, že nějaký podřadný vlk zaútočí na nejstaršího syna alf tak podle, že jej připraví o zrak? Odin ne. Ani jeho rodina. Mnozí si možná mysleli, že to mladému vlkovi poslouží jako lekce a trochu se umírní, ale nestalo se tak. Zdálo se, že s Odinem to ani nehnulo. Netruchlil, nebyl zdrcený, že je teď na jedno oko slepý. Místo toho se učil žít s omezeným zrakem. Bral to jako fakt, zásah osudu, který se nejspíš prostě měl stát. Ať by udělal cokoliv, oko by zpět stejně nezískal. Zároveň si také nemyslel, že by to měl být nějaký trest za jeho chování – spíše to bral jako obstrukci ve své cestě. Překážku, kterou byl odhodlaný překonat.
Kdo ví, jestli si problém svého chování sám uvědomoval nebo prostě jenom chtěl zkusit něco nového, jednoho dne se rozhodl ze smečky odejít. Byl již starší než dva roky, pod tvrdou a pečlivou výchovou svých rodičů se o sebe dokázal v pořádku postarat.
„Odcházím,“ pronesl zčistajasna, když byla rodina celá pohromadě. Přelétl všechny své sourozence a rodiče arogantním pohledem, zvedl se ze sedu, pohodil ocasem a zmizel za kopcem. Jen tak. Oznámil svůj odchod a hned zmizel. Nikdo za ním však neběžel, nikdo ho nepřesvědčoval, aby zůstal. Dokonce se s ním nikdo ani slovy nerozloučil. Pouze jej doprovázeli pohledy, které na sobě velmi dobře cítil. Bylo v nich tiché porozumění. A i Odin sám činům své rodiny rozuměl.
Mnoha členům smečky se dozajista ulevilo, ovšem všichni pocítili, že smečka už není taková, jaká bývala. Něco v ní chyběli, něco bylo jinak. Ale to byl ostatně život, věci se neustále měnily. Někdy jejich změnu udávali samotní vlci, jindy byla prostě samovolná.
Odin se tedy vydal poznávat svět. Ve skrytu duše po tom možná již dlouho toužil. Ovšem, sny jsou jiné než realita. Krutost tuláckého života jej trochu zaskočila, i když si myslel, že je dostatečně připraven. Chvíli mu trvalo, než zjistil, že život, který žil byl v porovnání s tuláky dost luxusní. To jej ale neodradilo, právě naopak. Byl ještě víc odhodlaný naučit se přežívat sám, spoléhat se na svou vlastní sílu a důvtip. Bylo to jistým způsobem vzrušující, riskovat svůj vlastní život. Odin ale nebyl hlupák, cenil si své šance a nechtěl ji zahodit jen proto, že by snad riskoval příliš. Vyhroceným situacím se snažil vyhýbat.
Na svých cestách mnoho vlků nepotkal. Přeci jen, na severu se moc osamělých tuláků neprocházelo a ač Odin směřoval jižně, společnosti se více vyhýbal. A na ty, které potkal, také velmi rychle zapomněl, jelikož jejichž existence pro něj nebyla podstatná. Na jednoho vlka si však vytvořil velmi živou vzpomínku, kterou nedokázal z hlavy vytěsnit. Setkal se s ním pouze krátce. Byl to stařec, jeho srst byla prošedivělá a byl vyzáblý. Když se jej Odin vyptával, starý vlk prozradil, že na sever přišel zemřít. Byla to jeho domovina, chtěl zde i skonat. Ještě, než se však jejich cesty rozdělily, stařec Odinovi sdělil, že jeho zdravé oko je zbarvené do hněda. Mladý vlk tomu samozřejmě nevěřil a starce pokládal za senilního, společně s jeho řečmi o magii a magické zemi. Později se však přesvědčil, že vlk mluvil pravdu. Vodní odraz opravdu ukazoval, že jeho oko zhnědlo.
Odin se rozhodl magickou zemi najít a o magiích zjistit víc. Jaké to bylo překvapení, když po mnoha dobrodružných i nudných dnech narazil na svého bratra Höniho. Upřímně nečekal, že i tento jeho sourozenec opustí rodnou hroudu, jeho povaha rozhodně nebyla tak extrémní jako Odinova. Ovšem narazili na sebe daleko od domova, po více než půl roce, co Odin odešel. Rozhodli se tedy cestovat spolu. Odinovi už delší dobu trochu chyběla společnost a ani Höni neměl vůči svému bratrovi žádné námitky, tak, jako cizáci, kteří s jeho povahou nebyli seznámeni.
Tak se oba dva vlci dostali na hranice Gallirei.

Zajímavosti:

• Následkem zranění úplně přišel o pravé oko, je na něj slepý.
• Jeho srst je hustá, ale zároveň docela krátká. Navíc je dost vysoký, nevypadá tedy tlustě.
• Béžová srst na slunci hází zlaté odlesky.