Příspěvky uživatele

//Prstové hory

Z maminčiných slov i způsobu, jak o něm mluvila, jsem vyrozuměl, že je Život velice silný a mocný vlk. "Takže on umí kouzlit!" zaradoval jsem se, teď už bylo úplně jasné, že tohohle vlka zkrátka a jednoduše musím vidět. Měl jsem trochu obavy, protože s moc cizími vlky jsem se ještě nepotkal, vlastně skoro se žádnými, ale pokud to byl mamky kamarád, pak určitě musel být v pohodě, ne? "Třeba nám nějaké to kouzlo ukáže," zadoufal jsem. "To by mohl, viď? Nechceš ho poprosit, aby nám nějaké ukázal?" Očka mi dychtivě jiskřila.
Stejně tak dychtivý jsem byl poslechnout si o mámy dobrodružství s termity, ať už to bylo cokoliv, ale toho jsem se neměl dočkat. "Ale... ale to bude určitě až hrozně za dlouho," povzdechl jsem si. Připadalo mi, že jsem malý už celé věky. A že se vůbec, ale vůbec nezvětšuju, i když to samozřejmě nebyla pravda. Vydrápal jsem se s mamčinou pomocí na kámen a vzhlédl. Před námi byl další hrozitánský kopec a moje nožky byly už tak hrozně unavené, ale nikdy bych si neodpustil, kdybych se na toho Života nešel podívat. "To víš, že půjdu," zazubil jsem se zářivě na mámu a nechal ji, ať vyrazí jako první, protože já cestu neznal.

//Sarumenský hvozd

Trochu jsem se zahihňal, když mi mamka řekla jméno svého kamaráda. "Život, to je ale zvláštní jméno." Skoro jako by ani nebylo pro vlka. Snažil jsem se představit si, jaký asi bude. "Takže on byl s tebou, když jsme se narodili? A jak to zajistil? A proč pak odešel?" vyptával jsem se, hrozně mě to totiž zajímalo a chtěl jsem, aby mi o tom povyprávěla trochu víc. Nebo mi to třeba poví ten Život, až k němu dojdeme... Snad bude hodný. Co když se ho budu bát?
Šplhali jsme vzhůru a vzhůru, až mě krátké nožky začínaly bolet, ale byl jsem zvědavý na toho Života a chtěl jsem, abysme tam už byli. Zatnul jsem tedy zuby a překonával se. "Páni!" vypískl jsem, když mamka prohlásila, že tady dostala věneček od nějakých zvláštních bytostí, které žily tady v dírách. Jak mohl vypadat takový termit? V hlavě jsem si utvořil představu tvora, který vypadal trochu jako pták a trochu jako vlk a trochu jako stonožka. Opeřená stonožka s vlčí hlavou. "Řekneš nám pak, jak jsi u nich skončila a jak ti dali ten věneček?" zaprosil jsem. To musel být skvělý příběh!
Kopce jsme momentálně cítili pod nohama. Byly tohle už hory, nebo ještě kopce? Na to už jsem se nezeptal, šetřil jsem si dech na další cestu. Naštěstí se směr kopce obrátil a tak už bylo jednodušší pokračovat dál.

//Narrské vršky

Meeka úplně odpadla, což asi znamenalo, že bych měl být taky brzo zralý na odpadnutí, ale já se cítil bdělý a čilý jako rybička. Chtěl jsem se podívat někam mimo les. Poznat něco, co jsem ještě nepoznal. Spánek byla ta poslední věc, na kterou bych myslel. "Dobře," odsouhlasil jsem se zavrtěním ocásku, i když jsem nevěděl, jak vypadá pískovec a ani hory. Ale teď se to brzo dozvím! "Jak se jmenuje tvůj kamarád?" vyptával jsem se, zatímco jsem následoval mámu, která měla na zádech Meeku, přes les. Neviděli jsme žádné další vlky, ale spatřil jsem hned několik ptáků a dokonce černou veverku, jak svižně vyšplhala po stromě. Hravě jsem na ni zavrčel, ale vůbec si mě nevšímala.
"Mhm," broukl jsem, jako že beru na vědomí. "Je to daleko? A co vlastně znamenají ty hory?" nevydržel jsem se nezeptat, aniž bych tušil, že už se mi pomalu začínají zvedat pod tlapkami. Cesta vedla stále více a více do kopce a stromů začínalo zvolna ubývat. Vzal jsem to jako znamení, že musíme být blízko konce lesa a začal jsem koukat kolem sebe ještě pozorněji, než doposud, aby mi něco neuteklo.

//Prstové hory

Jistě, že jsme byli rodina. To přece nikdo nezpochybňoval. Snad právě proto jsme se museli kočkovat jako praštění. Měl jsem si nechat líbit Meeky pošťuchování, protože jsme byli rodina? Nic jsem na to neříkal, jen jsem se snažil dostat nepořádek z kožichu. Máma mi s tím naštěstí pomohla, takže jsem během chvíle byl zase čistý - i když jsem dost pochyboval, že jsem čistší, než předtím. V takové špinavé vodě se určitě nikdo nemohl umýt, ne?
"No tak jo," řekl jsem nakonec smířlivě. "Díky," usmál jsem se na mámu a už přemýšlel, kam bychom mohli jít. Jenže bylo dost těžké něco vymyslet, když jsem dosud pořádně neznal nic jiného, než náš les. "Ně...někam. Někam, kde je třeba míň těch stromů?" nadhodil jsem. Chtěl jsem se podívat, jak to vypadá jinde. Neměl jsem nic proti stromům, ale zajímalo mě, co je na místech, kde stromy nejsou. Existovala taková místa vůbec? To se asi brzy uvidí.

Prchal jsem před Meeky hnátami a přitom spadl do mnohem horší šlamastyky. Cožpak o to, voda byla mělká, ale taky byla studená a hlavně špinavá. "Fůůůj!" vypískl jsem, když jsem viděl všechen ten nepořádek, který ve vodě vířil a přilepoval se mi na kožíšek. Máma se pro mě hned natáhla a vyvlekla mě na břeh, ale škoda už byla napáchaná. "Koukej na to," popotáhl jsem, otřepal se od hlavy k patě, čímž jsem ohodil minimálně mámu, ne-li i Meeku a začal jsem si otřepávat z kožichu nalepené jehličí, rozmočené listí a všechno ostatní, co v tůňce plavalo. "Ty seš fakt, Meeko," probodl jsem sestru pohledem, jako by to byla její vina, že jsem nekoukal pod nohy. Kdyby mi nestrkala pod čumák ty hnáty, tak...
Máma navrhla, že bychom se mohli jít projít. Pořád jsem se obíral a otřepával, ale zvědavost ve mně byla silná. "Tak jo," odsouhlasil jsem a vytáhl si z kožichu snad poslední větvičku. Pořád jsem se cítil celkem rozmrzele a tlama se mi křivila, jak jsem chvílemi bojoval se slzami, ale jít se někam projít a vidět taky něco jiného znělo lákavě.

Sice jsem si sám pomyslel, že moje zvolání vyznělo trapně, ale slyšet to potvrzené od Meeky mě zabolelo. Tlama se mi zavlnila a v očích zaštípaly slzy, ale než jsem stačil pořádně spustit, naštěstí mě upoutal mámy výklad. A kořen stromu. "Co znamená utopit?" chtěl jsem vědět, sotva jsem vyplivl kůru, která se mi dostala do tlamy. Na Meeku jsem se jenom zamračil, nechápal jsem, proč musela být taková. "Jen jsem to chtěl zkusit," hájil jsem se, než jsem otočil hlavu opět k mámě. "Tak jo!" Výlet zněl fajn. Chtěl jsem vidět, jak vypadají ty květiny a co vlastně dělají.
I když maminka říkala, že plavání je důležité, nemohl jsem se odhodlat k tomu, abych do vody vlezl. Meeka ji rozvířila, plaval tam kdejaký nepořádek a myšlenka, že by se mi to mohlo nalepit na kožich, se mi nelíbila. V takové vodě se jeden neumyje, akorát víc zašpiní! Ale sestra si nemohla dát pokoj. "Neee!" zakvílel jsem, i když zrádný ocásek švihající sem a tam mě zrazoval a dával na vědomí, že někde v hloubi duše se bavím. "Nechci tvoje hnáty," protestoval jsem a couval, uskakoval, zatímco Meeka přiskakovala, no, a protože jsem skákal pozadu a koukal jenom na sestru, samozřejmě jsem nakonec skočil právě do té vody, do které jsem nechtěl. "Ík!" vyjekl jsem, když jsem měl najednou studenou vodu až po břicho. Co, studenou - ale hlavně špinavou.

"Stromy," zopakoval jsem zamyšleně a prohlížel si je, jak se nad námi tyčily. Snažil jsem se zahlédnout nějaké z těch tvorů, kteří v nich údajně žili, ale nic zvláštního jsem neviděl, dokud mě máma neodkázala na cosi, co se opravdu po stromech pohybovalo a dokonce to do jednoho tlouklo hlavou. Takže doktor je ten, co mlátí do věcí, pokýval jsem si pro sebe hlavou.
Bohužel jsem se na doktora datla moc nevynadíval, protože vzápětí jsem měl výhled jenom na zem, na kterou jsem se rozplácl. Máma mě utěšovala, zatímco Meeka si neopomněla rýpnout. Zamračil jsem se na ni svým hrůzostrašným obličejem, když začala poskakovat a vytahovat se. "Chlubilko," oplatil jsem jí, ale nezaznělo to tak drsně, jak bych rád. Vlastně docela trapně. Ale zpátky to už vzít nešlo.
Mamka mezitím vysvětlovala, co jsou ty věci, které se mi pletly pod nohy. Říkala tomu kořeny. Pozorně jsem poslouchal a prohlížel si je, ale nechápal jsem, jak by jimi stromy mohly něco přijímat. Však to byly jen takové klacky. "Jsou tyhle léčivé?" zajímalo mě a zkusil jsem do jednoho kousnout, ale byl hrozně tvrdý a chutnal jako hlína. Nic moc. A necítil jsem se o nic zdravější, i když to asi bylo tím, že jsem ani původně nebyl nemocný.
Kéž by kořeny mohly vyléčit Meeky praštěnost! Rozvířila vodu, umyla si v ní tlapy a teď ji po mě házela, zatímco jsem se snažil poslouchat, co říká máma. "Ale já nechci pít špínu, cos měla mezi prstama," protestoval jsem a prskal. A ani koupat jsem se v tom nechtěl! Zaryl jsem tlapy do země a i když máma předváděla plavání na suchu, neměl jsem se k tomu, abych do vody vlezl.

//Úkryt

Meeka lítala kolem, popoháněla nás, po všem cvakala zuby a do všeho strkala čumák. Já jsem se dál držel po boku mámě, která krátce poté, co jsme vyšli ven, docela přidala do tempa. Klopýtal jsem přes kořeny, abych jí stačil, oči mi přitom jezdily po všem, co se kolem nás objevovalo. Všechno se dělo trochu moc rychle na můj vkus. Nestíhal jsem to všechno vstřebat. "Co je to... tohle? Ty velký věci?" ohlížel jsem se po stromech, které se tyčily všude kolem.
Přitom jsem ale zapomněl dělat přesně to, co máma říkala - dávat pozor, kam šlapu. Tlapky nezvyklé na pohyb v terénu se mi zapletly do kořenů a už jsem letěl přímo na čumák. Zrovna v tu chvíli se máma zastavila a chvíli koukala kamsi do prázdna. Já jsem se pomalu vyškrábal zpátky na nohy, tiše jsem si fňuknul a protřel si naražený čenich. Tak moc to naštěstí zase nebolelo, ale... "Ploč- prrroč je tu tolik... těch... věcí?" stěžoval jsem si a pokusil se odtlačit z cesty kořen, který se ale ani nepohnul. Jako by snad byl do země zarostlý nebo co.
Zastavili jsme se u tůňky, ve které byla voda. Natáhl jsem se, abych ji očichal a šplíchanec, který způsobila sestra, mi ohodil celý obličej. "Á!" uskočil jsem a otřepal se. "Meeko! Já se chtěl napít!" Ale nechtěl jsem pít vodu, kde si ségra zrovna myla tlapy, brr!

7

Šedivá vlčice s tou zelenou docela brzy odešly stranou a pak zmizely úplně. Moc jsem si nevšímal toho, co mezi sebou dospěláci řeší, ničemu z toho jsem stejně moc nerozuměl a nepřišlo mi to moc důležité. Svou pozornost jsem přesunul k mámě, protože to vypadalo, že se rozhodla někam se vydat. No, a u toho jsem samozřejmě chtěl být. Celou dobu se nám zatím všichni snažili zabránit v tom, abychom se někam rozešli, takže jakmile nastala změna, chtěl jsem být při tom.
Meeka vystřelila dopředu jako blesk, ale já se přece jenom držel radši o něco blíž u mámy. Pro jistotu. Ne, že bych se bál, ale... Vlastně trochu asi jo. Co všechno mohlo venku čekat? Neuměl jsem si to představit, ale spoléhal jsem na to, že máma se postará, aby se nám nic nestalo.

//Sarumen

6

Snažně jsem následoval sestru na cestě za poznáním. Měl jsem radost, že mě tlapky už trochu poslouchají a chtěl jsem se kouknout, co je dál, než jen na kožešinách, po kterých jsme se batolili dosud. Dokonce i Stellaron se nás snažil sledovat, i když mu to moc nešlo. Plácal se jen tak tak, to měl určitě z toho, že nechtěl jíst!
Jenže naše výprava neměla dlouhého trvání. V jednu chvíli jsem vítězoslavně nabíral rychlost a pohyboval se tempem už ne šnečím, ale aspoň želvím, v tu další se moje nohy najednou odlepily od země a byl jsem přenesen zpátky na začátek. "Tatíííí," zakňoural jsem, když jsem viděl, že to byl jeho počin. Proč nám kazil zábavu? Za chvilku už jsme byli všichni nahnaní zase na kožešině pod bedlivým dohledem dospěláků. "Hmm," zabručel jsem nepříliš nadšeně na jeho slova. Nechápal jsem, proč to tak musí být, ale nebyl jsem tak vzpurný jako Meeka, která se opět dala na útěk. Fandil jsem jí. Já pohledem zastavil na nově příchozí vlčici a o krok ucouvl - pro jistotu. "Ploč tu seš?" zeptal jsem se podezíravě.

Únor 3/10 - Meeka

Odhodlaně jsem zachraňoval sestru ze spárů té bílé věci, která se jí rozhodla odstranit hlavu. Jak se mi ulevilo, když ji zvedla a bylo jasné, že ji pořád má přidělanou na krku. "Meeko!" vyjekl jsem její jméno podruhé a tentokrát už správně. "Ono tě to málem spolklo!" informoval jsem ji, hlavně proto, že se vůbec netvářila patřičně vyděšeně. Copak si neuvědomovala, co se právě málem stalo? Ještě, že jsem tady byl, abych ji vyhrabal.
Došlo mi také, že sám v té věci stojím. Tlapky mi v ní mizely úplně jako před chvílí Meeky hlava. Zvedl jsem levou přední, pak pravou, ale ani jedna z nich nechyběla. Zvědavě jsem si to prohlížel, než sestra pronesla svoje zjištění. "Opak...?" Pravda byla, že se tohle rodičům nepodobalo ani trochu, ale nějak jsem nechápal, co to s tím má společného. A než jsem to rozluštil, už na mě letěl kus té břečky. "Ííííí! Meee-KO!" zavřeštěl jsem a začal si otírat bělobu z obličeje. "Ty nejsi nomální," a už jsem si nabral na tlapu vlastní hroudu, kterou jsem poslal jejím směrem, aby si taky ochutnala, jaké to je.

Únor 2/10 - Meeka

Seděl jsem a koukal ven do neznámého světa, který už bych nejradši vyrazil objevovat, ale nemohl jsem se pořád rozhoupat, jestli to mám risknout nebo ne. Váhal jsem, váhal, opatrně zašátral tlapkou po tom bílém, studeném a lepkavém... A přesně v tu chvíli se kolem mě prohnala černá šmouha. Polekaně jsem uskočil, ale nebylo to nic jiného, než sestra, která se rozhodla do průzkumu vrhnout po hlavě. Doslova. Její čumák a většina hlavy zmizely v bílé zemi a když jsem to viděl, nahlas jsem vyjekl. "Míto!" zkomolil jsem její jméno, poněvadž slova mi přes tlamu ještě pořádně nešla. Dokonce ani tehdy, když jsem si nemyslel, že mojí sestře ukousla venkovní podlaha hlavu. "Jak, jak-" Na mluvení jsem byl prostě moc rozrušený a než jsem se vůbec nadál, stál jsem vedle sestry ve studeném království a snažil se tlapami neobratně odhrabat hmotu, která ji požírala zaživa. Ještě to nebylo úplně ztracené, cítil jsem její hlavu pod tlapkami! A taky jsem ji tím pochopitelně pořádně profackoval, ale to mi nedocházelo.

Únor 1/10 - Meeka

Ne každý den se mi poštěstilo vyrazit na dobrodružnou výpravu, ale tohle byl jeden z nich. Byla to dobrodružná cesta... k východu z jeskyně! A tam taky skončila. Aspoň pro tu chvíli. Svět venku se totiž netvářil ani v nejmenším tak přívětivě, jako měkké kožešiny, teplo a přísun jídla od mámy, kdykoliv jsem si vzpomněl. Zvenčí to na mě fouklo studeným dechem, až jsem se otřásl. Nespokojeně jsem zamručel, ale nestáhl jsem se chodbou zpátky. Koukat na to, co bylo venku, mi totiž přišlo hrozně zajímavé. Země byla bílá a studená. Lepkavá - to už jsem taky ozkoušel, nachytala se vám do chlupů mezi polštářky, což bylo děsně otravné. Ze země trčely vysoké sloupy trčící až kamsi, kam jsem ani pořádně nedohlédl. Ne ze svého krytého stanoviště v chodbičce jeskyně. Klidně se mohly tyčit donekonečna. Občas z běloby trčelo i něco jiného. Kámen, klacek, věci, které jsem pojmenovat zatím neuměl. Zajímalo mě, kdy se tam konečně budeme moci lépe podívat.

2

Pohled na svět byl docela děsivá věc, nebudu vám lhát. Naštěstí se mi povedlo nabourat asi do té nejlepší možné věci (pokud už máte do něčeho nabourat), totiž do mámy. V teple jejího kožichu a s jejím povzbudivým dotekem jsem se rychle uklidnil a svým jediným zlatým kukadlem se rozhlížel a snažil se zvyknout na to, že teď vlastně vidím. Rychle jsem se zorientoval v tom, která z těch chlupatých věcí, které jsem cítil, zatímco byly moje oči ještě zalepené, je která. Tohle byla tedy máma, tohle táta, tadyto brácha - úplně jsem tedy ještě nevěděl, jak jim mám říkat, ale protože jsem neuměl mluvit, moc to nevadilo.
Taky tady byla další vlčice, která si ale všímala výhradně bratra. Měla na sobě jakýsi zelený nepořádek. Zkusil jsem po tom listí chňapnout tlamou, ale pak moji pozornost upoutala sestra, která se odhodlaně sunula... někam. Kam? Těžko říct. Ale možná věděla něco, co já ne. Jelikož jsem už měl chvilku na to, abych se rozkoukal, začal jsem se ploužit za ní. Probudila se ve mě zvědavost. Co má asi za lubem?

1

Svět byl fajn místo. Ne, že bych tušil, co to ten svět je. Nebo že by mě to zajímalo. Můj svět byl velice malý a jednoduchý. Obklopený teplem, zvláštními pachy, doteky a s jídlem, které bylo skoro vždy na dosah jsem si většinou neměl moc na co stěžovat a když už, stačilo trochu si zakníkat, čímž se většinou všechno vyřešilo.
Začínal jsem rozlišovat různé existence kolem sebe. Ta největší a nejlepší byla ta voňavá, která dávala mléko. Pak tu byly taky ty dvě menší, se kterými jsem se někdy přetlačoval a někdy jsem s nimi zase mírumilovně spal na hromadě. No a pak ještě jedna velká... ale o té jsem toho zatím zas tak moc nevěděl. Kromě toho pod námi musela být ještě nějaká největší, stejně chlupatá, jako ty ostatní, jenže se nehýbala a nic nedávala, jen dělala podlahu.
Upřímně, dokud se věci nezačaly měnit, nenapadlo by mě, že všechno nebude takové napořád. Proč bych měl chtít ještě něco víc? Jenže pak se jednoho dne objevil ten proužek světla. Malý, malinký proužek... Byla to první věc, jakou jsem kdy spatřil. Velice mě fascinoval a čím víc jsem se na něj soustředil, tím byl větší, až se nakonec jedno moje oko rozlepilo a rázem zíralo na spoustu naprosto nepochopitelných věcí. Sice byly pořád poněkud rozmazané, ale i tak to bylo děsivé! S vylekaným kníkáním jsem neohrabaně nacouval mámě do kožichu a snažil se vyrovnat s faktem, že... vidím?