Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Řeka Tenebrae přes Středozemní pláň

Jak stihli všichni zmizet, než jsem se vzpamatovala? To nedává sebemenší smysl. Jsem snad tak slabá, že se i malá vlčátka dala do pořádku dřív než já? Naštvaně jsem si odfrkla, možná byla celá tahle situace moje chyba. Slíbila jsem si, že je ochráním. A co místo toho dělám? Nedokázala jsem si pomalu ani všimnout, že jsou pryč! Až Lennie všechno řeknu, bude na mě naštvaná. Bude si myslet, že jsem to udělala schválně. Já… Když se narodili, pomyslela jsem si, že by mi bylo líp bez nich. Že je bude mít Lennie radši než mě. Jestli tuhle myšlenku zachytila, určitě mě obviní. Určitě mi nebude věřit, že jsem se snažila zajistit jim bezpečí!
Cítila jsem v blízkosti silný pach smečky a došlo mi, že se někde tady musí nacházet Asgaarský hvozd. Na moment mě napadlo, že bych se pokusila získat pomoc spíš od nich, jenže pak jsem toto řešení zase zavrhla. Nechci, aby Sionn viděl, že si nedokážu vyřešit svoje problémy sama. Nechci, aby si uvědomil, že ze mě všichni mají jenom starosti.

//Středozemní propadlina přes Vyhlídku

//Poušť Ararat přes Tmavé smrčiny

Z běhu mě píchalo v boku a pálily mě plíce, ale nic tak malicherného by mě nedokázalo zastavit. V mysli jsem měla pouze obraz krvelačného výrazu té bestie, její tesáky, její hrůzostrašné oči. Jak dlouho jsem se jí dokázala vyhýbat? Jak dlouho trvalo, než se zase objevila? Třeba si je vybrala schválně. Třeba zjistila, že jsou to Lenniina vlčata. Cítila z nich její pach. Chce jí ublížit skrz ně? Pochopila, že jí tak zasadí tu největší ránu? Není ale přece tolik hloupá, aby je zabila. Ne, to by si proti sobě poštvala celou smečku.
Funěla jsem, jako kdyby nastala má poslední chvíle na světě. Nohy mě bolely, v hlavě mi dunělo. Už jen kousíček, za moment jsi u Faliona. Popravdě mi bylo jasné, že je Ragar ještě míle daleko. Nemohla jsem si to však připustit, protože potom by se představa mrtvých těl mých sourozenců stala až moc reálnou.

//Řeka Midiam přes Středozemní pláň

Vůbec jsem nerozuměla tomu, co se stalo. Slyšela jsem pouze křik a vnímala vztek a zlobu panující mezi ještěrkami. Než jsem ovšem stihla cokoli z onoho zmatku pochopit, rozevřela se nad námi ústa pouště a zasypala nás salva písku. Bodavá zrníčka se mi hrnula do očí, tlamy i čenichu, až mě pohltil mohutný pocit strachu z udušení. Já tady umřu, pomyslela jsem si. Umřu tu a nikdo mě nikdy nenajde, protože budu navždy pohřbená v písku. A Rowena taky. A Alastor a Sirius. Co když tu jsou nakonec přece jen oba? Co když Lennie přijde o všechny svoje děti?
Nádech, výdech. Nádech. Rozevřela jsem oči a rozhlédla se kolem. Celým tělem mi projížděl nesmírný tlak, ale mě zajímalo pouze jediné. Kde jsou moji sourozenci? Kam se poděli? Zdvihla jsem nos k nebi, najednou mě možnost ztráty života vůbec nevyváděla z míry. Tenhle pach je mi povědomý. Kdo… Kdo je to? Toho vlka znám. Je to… Je to… STYX.
Oči se mi rozšířily samou hrůzou, obzvlášť když jsem už v další sekundě nedokázala vyčenichat absolutně nic. Odvedla je? Vzala je s sebou a ublížila jim? Musím varovat Lennie. Musím ihned za ní a všechno jí říct. Ale kde je? V Ragaru nebyla! Bude tam alespoň Falion. Falion mi pomůže. Zabořila jsem tlapky do písku a běžela tak rychle, jako kdyby mi za krk dýchala sama Smrt.

//Řeka Tenebrae přes Tmavé smrčiny

Sídla ještěrek se začínala postupně rozpadat, jelikož téměř nikdo z naší skupinky nebyl dost opatrný. Zaskřípala jsem zuby, tohle mě opravdu nebavilo. Můžeme prostě dovést tu pitomou tchýni za tím pitomým Szizem a vrátit se zpátky do svých těl? Nebo mám snad zůstat hnědá navždycky? Vždyť já hnědou ani nemám ráda! Vypadá jako bahno. Fuj.
Sjela jsem pohledem po jednom z vlků, jehož ještěrky uvěznily ve svém sevření. Netušila jsem, o koho se jedná, a jen tiše doufala, že nejde o Siriuse či Alastora. Očkem jsem stále kontrolovala Rowenu, protože jsem si nebyla úplně jistá, jestli je dostatečně vyspělá na to, aby neudělala žádnou kravinu.
Nakonec se mezi salvou ještěrek přece jen ukázala Szizova tchýně. Bohužel nevypadala ani trochu nadšeně, že po ní Sziz pátrá, spíše se zdála poněkud nakrknutá. Odolala jsem povzdechnutí a sklonila hlavu, aby mi ještěrka mohla vylézt na záda. „Fajn, tak jdeme. Budete se ale muset pořádně skrčit, madam,“ varovala jsem svou novou společnost, „nedokázala jsem se pořádně prorvat tou malou chodbičkou, i když jsem na zádech nikoho neměla.“

Ještěrka, kterou jsem až doteď zpozorovala pouze koutkem oka, se chopila slova. Překvapeně jsem na ni hleděla, div mi oči nevypadly z důlků. Jakou barvu vlastně momentálně mají moje oči? Jsou pořád zlaté? Ne že by na tom teď záleželo, když se nám do už dostatečně zmatené situace vecpala mluvící a prskající ještěrka. Zvědavě jsem udělala pár kroků k ní, ale nedostala jsem se příliš blízko, jelikož mi poprskala celý kožich. Zbývalo mi jen děkovat Životu, že zrovna nejsem ve svém vlastním těle, a tak ony osudné sliny bude muset řešit někdo jiný.
„Tchýně je maminka vlka, do kterého se zamiluješ, Row,“ vysvětlila jsem sestřičce a ostražitě se rozhlížela kolem. Kdo z nich je sakra Sirius? Nebo Alastor? Vážně bych se měla naučit je rozeznat. Nečekala jsem na nic dalšího a vydala se do tunelu za ostatními. Byla jsem o dost větší než normálně, tudíž jsem nedokázala protlačit se nízkými stěnami dvakrát efektivně. Těžce jsem dýchala, když jsem se snažila překonat pocit klaustrofobie. Stěna mi tlačila na záda a způsobovala bolest v páteři. A to jsem se tolik těšila, až vyrostu.
Nakonec jsem se přece jen protlačila dál. Netušila jsem ovšem, že bych v temné části tunelu ještě ráda zůstala. Přímo před mýma očima se objevila horda ještěrek a blyštivých kamenů, nejzajímavější však byl fakt, že si tu ještěrky vytvořily městečko, a to doslova. Hemžilo se to tu drobnými uličkami, až mi z toho šla hlava kolem. Onen namyšlený typan, který stále obýval moje tělo, se pustil do řeči. Protočila jsem oči a poklepala ho tlapou po rameni, sotva konečně zavřel hubu. „Jo, násilí je totiž to nejlepší řešení,“ řekla jsem sarkasticky, jako kdybych snad sama právě tohle východisko nevolila v každém problému. Kdo chtěl ještě nedávno shodit Sheyu ze skály? No, já určitě ne. Musela jsem zkrátka být tou nejchytřejší v okolí, ať už jsem pro to potřebovala popřít své pravé názory či ne. Otočila jsem se k ještěrkám a přeslazeně se usmála. „Samozřejmě vám nikdo neublíží. Tak povídejte, kdo z vás je ta tchýně? Určitě moc chcete Szize vidět, že jo?“

Když jsem po svém vlastním těle skočila, očekávala jsem… No, něco. Reakci, odpovídající emoci. Nic z toho se mi ale nedostalo. Vlk obývající mě samotnou se na mě pouze chladně usmíval a vypadal, že momentálně dosahuje nejvyššího stádia klidu. Ještě začni meditovat, ty parchante. Vysmíval se mi přímo do tváře, a dokonce mě oslovil štěně. Bez okolků jsem zavrčela. „Nejsem žádný štěně, rozumíš?“ vydechla jsem mu do obličeje a pozorovala, jak se mu koutky kroutí ve zlověstném úšklebku, který jen zdánlivě připomínal úsměv. To takhle normálně vypadám, když se směju? Jestli jo, tak absolutně nechápu, co na mně Sionn vidí. Fujtajksl. Vlk navrhl, že můžu zkusit zdolat jeho doopravdovou schránku, a trhl k ní hlavou. Zatěkala jsem pohledem mezi svým a jeho tělem. Vypadal dobře stavěný, ale taky starší. Kolik tomu páprdovi asi je? Třeba se mu normálně třesou nohy stářím a je skoro hluchý, jenom teď na mě hraje divadýlko a dělá frajera! Zabodla jsem oči zpět do jantarových kukadel, jež jsem na sobě měla normálně tolik ráda. Teď je plnila zášť, jed a nenávist. Nic hezkého.
Chystala jsem se k dalšímu vyhrožování, ačkoli mi začínalo docházet, že má cizinec pravdu. Pokud mu teď ublížím, zbude mi pěkná várka jizev. Zatímco když ublížím jeho tělu, bude to bolet někoho nevinného. Zatřepala jsem hlavou, protože jsem netušila, co mám dělat. Jak mám získat zpět svoje tělo? Je tohle nějaká lest Smrti? Nebylo potřeba nadále uvažovat, neboť se pod námi roztřásla zem a nakonec se pod námi zcela podlomila. Vlk na nic nečekal a vymanil se z mého sevření, jenže já nedokázala zareagovat dost rychle, abych po něm znovu chňapla. Když se země konečně zklidnila a všechny smysly se mi vrátily do normálu, už jsem po svém těle nepátrala. Tentokrát mě zaujalo něco zcela jiného.
Vlčice, jejíž srst hrála černobílými barvami, křičela na někoho, kdo vypadal jako Rowenka. Nepotřebovala jsem však být tou nejchytřejší osobou na světě, aby mi došlo, kde Rowenu skutečně hledat. „Row!“ zavolala jsem na ni a šinula se k ní, co nejrychleji jsem dokázala. „Asi mě nepoznáváš, ale to já jsem Nym. Ne támhleten…“ S nejistým pohledem jsem na Row mrkla. Je dost velká, abych před ní řekla slovo hajzl? „Támhleten vlk. A jsem si docela jistá, že kdokoli, kdo je momentálně v tvým těle, taky nemá nejmenší tušení, co se děje. Nemám pravdu?“ Koukla jsem na vlče s otazníkem v očích. Je tak malá… Bezbranná. Kdyby se jejímu tělu něco stalo, zemřela by i Rowenina duše? Tato myšlenka mi roztloukla srdce dvakrát tak rychleji. Nesmí se jí nic stát. Nic, nic, nic.

Rowena se ke mně takřka ihned vrhla a vypadala nanejvýš vyděšeně. Svraštila jsem obočí, tahle situace se mi nezdála ani trochu hezká. Jak mám sakra uklidnit Row, když ode mě ten malej prevít zdrhá? Určitě je po Saviorovi a bude taky celej život jenom odmlouvat a bručet! Chtěla jsem mu jít pěkně vynadat, jenže mi do toho něco… Tak trochu vlezlo.
Atmosféru proťala jakási magická energie a pohrávala si se mnou jako kočka s myší. Připadalo mi, že se každou chvílí skácím na zem pod náporem obrovského bolehlavu, ale nakonec se tak nestalo. Místo toho jsem se přeměnila v někoho zcela jiného. S vypoulenýma očima jsem sledovala své najednou dlouhé nohy. Nemají jen jinou délku. Jsou hnědé! Kam se poděly moje krásné černé nožky? Co si teď řekne Sionn, až mě uvidí? Určitě se mu už nebudu líbit! A to všechno kvůli nějaké zvrácené magii! Co má Osud za problém, že mi radši konečně nepřihraje magii myšlenek? Místo ní mi snad pro vlastní srandu změní celé tělo!
Ne, na tohle není čas. Musím přivést zpátky bratra, ukáznit ho, a pak uklidnit Rowenu. Ale kde jsou? Začala jsem se rozhlížet kolem ve snaze najít své sourozence, jenže než jsem o ně stihla vůbec zavadit pohledem, našla jsem něco mnohem zajímavějšího. Sebe.
Vrčela jsem zrovna na jakousi černobílou vlčici a říkala, že nejsem Nym. To teda nejsi, ty hajzle. Co jsi to provedl s mým tělem? Jednala jsem dřív, než jsem stihla přemýšlet. Rozběhla jsem se směrem ke zloději mého těla a skočila na něj. Byla jsem teď větší, takže nebylo vůbec těžké povalit odrostlé vlče na zem. Držela jsem sebe samotnou při zemi a skláněla se ke své hlavě. Tesáky jsem měla odhalené, z úst mi kapaly sliny. „Povídej. Cos to se mnou provedl? PROČ MÁŠ MOJE TĚLO?“ křičela jsem do zlatých očí, které jsem tak často vídala na vodní hladině.

//Stříbřitý převis

Zmateně jsem koukala na lesknoucí se písek a těkala pohledem ze zrnka na zrnko. Ne, ne, ne. Tohle není úkryt, tohle není Ragar. Kde to jsem? Je tohle sen? Nebo si mě k sobě zavolal Život? Ten přece žije v hoře písku, ne? Byla jsem si docela jistá, že kdyby teď někdo sledoval můj zoufalý pohled plný chaosu, zřejmě by se perfektně bavil. Bohužel se brzy ukázalo, že opravdu nejsem sama. Ve vyprahlé poušti totiž byli i dva z mých sourozenců. Maličká Rowenka a jeden z dvojčat. Jestli to byl Alastor či Sirius, to jsem popravdě vůbec netušila, instinktivně jsem je však potřebovala dostat co nejdál od ostatních vlků. Je jich tu tolik! Co tu propána všichni dělají? A co je ta obrovská záře?
Upustila jsem veverku k zemi a vrhla se k bráškovi. Rowena vypadala, že je prozatím v bezpečí, protože se skrývala ve stínu jakési rostliny. Zatímco bráška, ten… Ten se skrýval pod něčím, co rostlina rozhodně nebyla. Odstrčila jsem vlčici, která olizovala nějaký zářivý předmět. Nebylo nic lehkého se do ní pořádně opřít, protože byla větší než já, ale adrenalin z nutnosti zachránit toho malého nezbedníka mě hnal přes překážky. Bohužel se mi i tak nepodařilo vyvinout dost velkou sílu, a tak jsem jemně zatáhla za bráškovu kůži a odtáhla ho o několik metrů dál. „Co tady děláš?“ promluvila jsem konečně. Zatím jsem jednala příliš rychle a impulzivně na to, abych něco říkala. „Běž hned za Rowenou! S cizími vlky se slušní kluci nebaví!“ přikázala jsem mu autoritativně a žďuchla do něj čumáčkem, aby si pospíšil. Pak jsem do pusy chytla veverku a běžela za Row jakbysmet. Vůbec se mi nelíbilo, že tu byli sami. Co kdyby někdo z přítomných byl spřažený se Styx? Co kdyby je chtěl někdo zabít? A kam se poděli Savior, Lennie a druhé z dvojčat?

//Hlásím se

Hlasuju pro Prahu

Vlčice se představila jako Winter, což mě samozřejmě muselo pobavit. Taková ironie! „Ha, tak to se sem perfektně hodíš, co?“ zasmála jsem se a rozhlédla se kolem. Kdybych viděla pouze počasí v Ragaru, rozhodně bych nedošla k závěru, že je léto. Moje první léto! A Lennie tu není, aby ho se mnou zažila… Skvělé.
Bohužel se má pověst očividně nešířila tak rychle, jak jsem se domnívala, tudíž o mně Winter neměla ani ponětí. „Hm, škoda,“ konstatovala jsem suše. Bílá vlčice se stala poslem špatných zpráv a sdělila mi, že maminku nikde nezahlédla. Sklopila jsem oči k mrtvé veverce povalující se u mých nohou a těžce si povzdechla. „Tohle jsem ulovila pro moji sestřičku, víš? Je ještě maličkatá a měla hlad. Jenže spolu s mamkou a dvojčaty někam zmizela…“ Sklonila jsem ouška, protože mi opravdu začínalo být smutno. Sice jsem si na Saviora stěžovala, ale najednou bych mile ráda slyšela jeho neustálé bručení. Frustrovaně jsem do veverky strčila tlapkou, takže se ještě víc obalila sněhem. „Taky sem patřím, jojo,“ odpověděla jsem, ačkoli jsem zůstávala ponořená v myšlenkách. Měla bych je jít hledat? Nebo zůstat tady a udělat scénu, až se vrátí? To by jim patřilo. Jo, super nápad! Jak mě jenom mohli opustit bez jakéhokoli ohlášení? Zazubila jsem se na Winter a chytla veverku do tlamy. Nepříjemně teď studila a stihla za tu chvilku pořádně ztuhnout. „Co říkáš, nepůjdeme do úkrytu? Nevím jak ty, ale mě z těch věčných výšlapů docela bolí nohy,“ zahuhlala jsem skrz potravu určenou pro Rowenu. Až se vrátí, ukradnu si ji pro sebe a vychovám ji sama. Lennie si ji vůbec nezaslouží. Takový sobec! Mohla mi aspoň myšlenkami vzkázat, kam šli, ale ona se na mě naprosto vykašlala. A to si přála nazývat mě dcerou! Neslýchané. Příšerné. Frustrující!
Vykročila jsem směrem k úkrytu, aniž bych na Winter čekala. Zdála se mi tak vyděšená z našeho setkání, že jsem víceméně počítala s tím, že mě bude bez námitek následovat.

//Stříbřitý převis

Načuřeně jsem civěla do země, když se ozvalo hlasité vytí. Samou radostí jsem upustila veverku z tlamy, takže se rozplácla ve sněhu. V tomto ročním období ho v horách nezůstalo mnoho, ale kdybych se rozhlédla kolem, rozhodně bych ho na vrcholcích Ragaru našla. Můj domov očividně odolával okolnímu počasí a nehodlal se jen tak pro nic za nic měnit.
Naslouchala jsem vytí a došlo mi, že se raduji zbytečně. Nejednalo se o Lennie, nýbrž o jakousi cizí vlčici, jejíž hlas jsem ještě nikdy předtím neslyšela. Patří do smečky? Kdyby ne, Falion by za ní jistě hned přiletěl. A to doslova, nutno říct.
Vlastně ta cizinka s horami skvěle splývala. Šinula si to ke mně pomalou chůzí a přeměřovala si mě pohledem. Pravděpodobně zrovna taky vyhodnocuje, jestli sem vůbec patřím. Falion mi o ní ale asi nic neříkal, ne? Minimálně si to nepamatuju. To znamená, že přišla až po mně. A z toho zas plyne, že mi to tu patří mnohem víc než jí!
Vysoukala ze sebe pozdrav a zdálo se, že jí i pouhé „zdravím“ dělalo pořádné potíže. „Ahoj,“ odpověděla jsem o dost sebevědoměji a zvedla bradu k nebi. Bohužel jsem stále nebyla dost vysoká, abych se ostatním mohla rovnat, ale byla jsem si jistá, že drtivou většinu převyšuji alespoň psychickou vyvinutostí. Ještě aby ne, když jsou všichni tak bolestně hloupí. Zoufalci. „Jak se jmenuješ? Ještě jsem tě tu nikdy nepotkala. Já jsem Nym, ale… No, však chápeš. O mně už jsi toho určitě dost slyšela.“ Naklonila jsem se k vlčici, jako bych jí chtěla prozradit nějaké tajemství, a zašeptala: „Nechci se chlubit, ale zpívají tu o mně dokonce i ptáci. Třeba jak jsem vtipná a statečná.“ Odtáhla jsem se a koukla se na svou pravou tlapku, aby bylo vlčici jasné, že i přes jakékoli lichotky od okolí zůstávám skromná a neposkvrněná slávou. „Ale jak říkám... Vůbec se nechci chlubit. No, povídej. Kdopak jsi ty? A jak ses sem dostala? Á, čirou náhodou, nepotkalas tu někde Lennie, takovou černohnědobílou vlčici s tyrkysovýma očima? Pravděpodobně za ní šel taky zástup vlčat, určitě by sis jich všimla.“ Doufala jsem, že je maminka aspoň někde poblíž, neboť by to znamenalo, že se mě nerozhodla navždycky opustit, sotva získala svou pravou pokrevní rodinu.

//Ageronský les

Déšť výstup do hor poměrně komplikoval, takže jsem samozřejmě ihned začala přemýšlet, jak se vůbec tak vysoko podařilo vlčatům dostat. Nestalo se jim nic? Netlačí Savior s Lennie na jejich schopnosti? Mají přece tak malé nožičky! Není možné, aby byli ti drobečci už v nízkém věku horolezci. Snad je maminka a Savior nesli.
Veverka mi každou chvílí vyklouzávala ze zubů, tudíž jsem si ji musela mírně nadhodit a více skousnout čelisti. Bude Roweně chutnat. A mamka na mě bude pyšná! Samou hrdostí si vypláče oči. Přesně tak. Bude hrdá. Tak moc hrdá, že… Proč ale necítím její pach? Ona tu není?
Hlava mi kmitala všemi směry, až krk na to všechno ohlížení skoro ani nestačil. No vážně, můj nos mi nelže. Nejsou tu. Kam se teda ale poděli, když nešli domů? Utekli mi schválně? Lennie přece tolikrát mluvila o tom, jak je Falion hrozný. Čekali, až jim zmizím z dohledu, aby mohli nepozorovaně odejít ze smečky? Zrádci! Lháři! Zavšivenci!
Jako by toho na mě nebylo už dost, dolehly ke mně skrz hory hlasy. Na moment mi trvalo, než jsem rozpoznala oba dva, ale nakonec mi to opravdu došlo. Falion a Matali. Falion, před kterým jsem se absolutně ztrapnila, a Matali, o níž jsem řekla, aby se jí Falion zbavil. No super, super, super. Vypadá to, že tímhle tempem budu muset smečku změnit taky. Frustrovaně jsem si povzdychla. Připadalo mi, že na mě najednou dolehla všechna tíha světa, což se mi vlastně stávalo docela často. Další drama, další problém. Vážně by mě zajímalo, proč se všechny pohromy dějí právě mně. Proč ne třeba Vochechuli? Nebo Jizvičce? Ty dvě by si zasloužily vyprášit kožich, ale místo toho jsem v oku bouře stále jenom já!

Chápavě jsem přikývla, když mi došlo, že má Rowena hlad. Nezdálo se, že by měli maminka a Savior v plánu ulovit další potravu, a tak jsem se rozhodla, že své sestřičce pomůžu sama. Jenže… Jak přesně to udělám? Zamyšleně jsem přimhouřila oči. Vůbec se mi nelíbil plán, který se mi právě rojil v hlavě, ale zároveň jsem věděla, že je to dobrý nápad. Dobrý, ne výborný. Výborný nápad by bylo třeba další bruslení po sněhu se Sionnem, rozhodně ne jít lovit svačinu pro Rowenu.
Rozhlédla jsem se kolem a neposlouchala, co si ostatní štěbetají. Zajímalo mě jen jediné, a to jak zvládnu ulovit klidně i maličkatou myš, když mám z krve a bolesti hrůzu. Oddálila jsem se od skupinky a zavětřila. Do čumáčku mě takřka ihned udeřila silná vůně lesa, dalo se v ní ovšem rozpoznat hned dalších několik. Například sovy a… Veverka?
Pomalu jsem našlapovala po jehličí, jež perfektně krylo mé těžkopádně kroky. Byla jsem tak potichu, že by mě neslyšela ani ta nejopatrnější veverka. Jestlipak už teď ví, že má špatný den? Že její život skončí, protože si má sestřička řekla o jídlo?
Prudce jsem zavrtěla hlavou, nad tím jsem zkrátka nemohla přemýšlet. Kdybych si připustila všechny vzpomínky na nebohá zvířata, jejichž srdce kvůli mému hladu přestala bít, rozhodně by se mi nepovedlo chytit večeři. Navíc už i Sionn dokázal něco ulovit, ne? Když on, tak i já! Musím to zvládnout!
V ten moment jsem ji spatřila. Nevinně si čmuchala u kmenu stromu a neměla nejmenší tušení, co ji v následujících vteřinách čeká. Nebudu lhát, na chvíli jsem zaváhala. Při pohledu do jejích nevědoucích očí jsem celá ztuhla a skoro mě přemohla myšlenka, že Rowena vydrží. Vydrží, když jí bude kručet v žaludku o malinkato déle. Jenže to by bylo zbabělé. Všichni kolem to tak viděli, bylo mi to jasné. Všichni mě soudili, že snad nikdy pořádně nevyrostu a nebudu schopná přežít, protože si neulovím potravu. Jen se moc báli mi to říct. Domnívali se, že bych se urazila. Určitě. Nebo… Nebo ne?
Nezajímalo mě to. Musela jsem to mít za sebou. Teď nebo nikdy. Rozeběhla jsem se ke stromu a zabrzdila jen tak tak, abych to hlavou nenabrala přímo do tvrdého kmenu. Než jsem se nadála, už jsem v ústech cítila železnou chuť, která jasně značila, že jsem se dnes stala vrahem.
Jak jsem tak třímala mrtvou veverku v tlamě, uvědomila jsem si, že už neslyším tichou konverzaci v dáli. Že necítím pach Lennie, Saviora a vlčat tak silně. Museli zmizet. Že by šli domů? To na mě ani nepočkali? S pozvednutým obočím jsem se vydala směrem k Ragaru a snažila se nepřipustit si, že se mě má dokonalá rodinka právě zbavila.

//Ragarské pohoří

Savior se pokusil změnit téma konverzace, protože mu už asi došly argumenty, jenže já se na tak snadnou návnadu nechytla. Sovy, hm. Jako kdybych to už nevěděla, zakřenila jsem se a nadále zarytě mlčela. Savior si momentálně ani trochu nezasloužil mou společnost, natož pozornost. Snažil se mi vysvětlit, že nikomu nemůžu vnutit svůj názor, ale… To se asi trochu mýlil, ne? Sheya vypadala docela lehce ovlivnitelná! Měla by to být hračka. Co měla, určitě by byla! Kdyby se do toho nepustil Savior a nezačal jí vykládat… No, pravdu. Odfrkla jsem si, když jsem se rozběhla k Lennie. Zdálo se, že dnes všichni mají super náladu, protože maminka ihned sarkasticky pronesla, že jsme moc daleko nedošli. Zašklebila jsem se a sotva Savior odešel, spustila jsem: „Vážně nevím, co na něm vidíš.“ Samozřejmě jsem mluvila šeptem, aby ode mě ještě vlčata nepochytila sklony k pomlouvání svého tatínka. To by mi Savior docela jistě neodpustil, ačkoli by mu to patřilo. „Je pořád tak protivný! Nemohla sis vybrat někoho jinýho? Někoho, kdo je hodnější? A není takový bručoun? A nemá sklony poučovat?“ ptala jsem se Lennie dál a dál a v mém hlasu zněla značná frustrace. Než jsem však stihla pokračovat, Savior se zase vrátil. Raději jsem zavřela pusu, aby mi ještě jedna nepřiletěla. A přesně v ten moment… Mi něco začalo žužlat tlapku.
Vypoulila jsem oči a polekaně vykřikla, přičemž mi tlapka vyletěla nahoru a dala jednomu z dvojčat maličkatou ránu do čela. Ihned mě napadlo, jestli jsem tím tmavému chlapečkovi nezpůsobila budoucí postižení, a tak se mé zděšení ještě prohloubilo. „Jsi v pořádku? Promiň!“ omluvila jsem se ihned a pečlivě vlče očmuchala, abych se ujistila o jeho stavu. Dožadoval se jídla, které Savior přinesl, tudíž jsem usoudila, že je všechna krize zažehnána. Alespoň tedy prozatím. Bůhví, jestli z něj kvůli mně nevyroste retardovaný ňouma? Usmála jsem se na Lennie jako měsíček na hnoji, aby pochopila, jak moc mě má nemotornost mrzí. V tom jsem si ovšem uvědomila, že na mě civí další z těch drobečků. A to dost dlouho. Asi se bojí, že ji taky fláknu. No super, hned ze začátku budu ta nejhorší sestra ze všech. „Copak, princezno?“ oslovila jsem ji jemně a žďuchla do ní čumáčkem na znamení, že jí nehodlám ublížit.