Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ráda bych se vyjádřila k části s kreslíři. Zaprvé, na paletě barev očí pracovala (nebo stále pracuje) Severka, takže minimálně to se s jistotou nějak řeší. Proč to nebylo zmíněno v článku, netuším.
Pak jsou tady pravomoce kreslířů... Osobně si nemyslím, že je to dobrý nápad, ačkoli jsem k tomu v minulosti taky měla jiný přístup. Dostkrát se stalo, že někdo z nás vzhled špatně odhadl, popis byl sporný atd. Navíc se často děje to, že i přes jasně zadané pokyny se každému kreslíři zdá jinak, co už je za hranou, a proto je lepší to probrat s Nox. Alespoň tak to vnímám já. Musíte zkrátka brát v úvahu, že kreslířů je víc než jeden, tudíž máme všichni jiné oči a jiný názor, čímž by mohly vznikat neférové situace. Tím pádem je lepší, když má finální slovo jeden člověk. :)

Zřejmě jsem s návrhem, že mě Row bude chránit, poměrně zabodovala, protože se sestřička hned nechala slyšet, jak jí to nandá. „Dvěma cuchtám?“ zopakovala jsem překvapeně. „Kde ses to slovo naučila, prosím tě?“ Vzpomněla jsem si, jak mě kdysi mamka a Savior nechali v domnění, že flundra je vlastně zimní princezna. Urážela jsem pak sebe samotnou, aniž bych o tom věděla. Stáhla jsem obočí, jelikož jsem doteď nedokázala pochopit, proč mi něco takového tehdy provedli. Neměli mě snad rádi už od začátku?
„Tak zůstaneme na mělčině,“ zavelela jsem, jenže sotva Row smočila tlapku v jezírku, začala příšerně křičet. Mně se voda nezdála až tak studená, aby kvůli její teplotě musela udělat scénu, ale třeba její malé tělíčko vnímalo vše kolem sebe jinak… Kdo ví? „Neumím,“ přiznala jsem zkroušeně. „Zatím dokonce ani netuším, co je moje magie.“ V ten moment se ozval přátelský hlas. Mamka přišla jako na zavolanou.
„Ahoj!“ pozdravila jsem ji nadšeně a pomazlila ji, jakmile se přivítala s Rowenkou. „Neumíš náhodou magii ohně, mami? Row se potřebuje umýt a voda je na ni moc studená.“ Pamatovala jsem si, že vládne magiím jako jsou myšlenky a elektřina, ale oheň? O něm jsem nic nevěděla. Otočila jsem se k sestřičce. „Kdo je vůbec Awnay? Přijde mi, že snad máš už víc známostí než já,“ zasmála jsem se.
„Sirius z toho vyroste, neboj se,“ pokusila jsem se mamku uklidnit. Zdálo se, že jí kvůli dětem přibylo neskutečně moc starostí.

//Ragarské pohoří

Dávala jsem si pořádný pozor, když jsem sestupovala z hor, jelikož stačil jediný špatný pohyb a Rowenka se mohla rozplácnout na jednom z kamenů. Proto jsem šla velice pomalu a pokládala tlapky tak, aby nehrozilo sebemenší nebezpečí. Row se nezdálo, že je ochráněná jen s maminkou či tatínkem, a zaprotestovala, že se o sebe zvládne postarat úplně sama. „No jasně,“ přisvědčila jsem okamžitě, neboť jsem si nepřála, aby přišla o své sebevědomí. „Až půjdem za Styx, budeš chránit ty mě! Opovaž se počítat s opakem,“ řekla jsem a mistrně zakryla pobavený výraz.
„Starlinga vážně neznám… Hm, možná bys mi ho mohla potom představit, co?“ zeptala jsem se zaujatě. Jestli si ho stihla tak rychle oblíbit, nemusel by být takový idiot jako třeba Cynthia.
Nakrčila jsem se, aby Rowenka dokázala bez potíží slézt z mých zad, a pak se naklonila k vodní hladině. Stačil jediný doušek, aby mi došlo, že je voda studenější, než by bylo vhodné. „Není to zrovna dvakrát teplý,“ řekla jsem a mrkla na Rowenu. Doufám, že nenastydne, pomyslela jsem si. Ale takhle špinavá taky zůstat nemůže. „Nezůstávej ve vodě dlouho, jo? Pšíkala bys pak celou zimu.“ Přimhouřila jsem oči. „Učila tě už mamka plavat? Nebo tvůj táta?“ Měly jsme štěstí, že jezírko nezacházelo do velkých hloubek, i tak bych se však bála, kdybych měla Row učit plavat.

Sestřička nechtěla plýtvat jídlem, nebo se o něj možná jen nehodlala dělit s nikým jiným než se mnou, a tak spořádala zbytek zajíce, přestože se zdálo, že jí každou chvílí praskne žaludek. „Zase to nepřeháněj,“ varovala jsem ji. Cítila jsem se jako zodpovědná vychovatelka, ačkoli jsem toho sama o světě zatím moc nevěděla. „Ještě by ses mohla pozvracet.“ Sotva jsem to dořekla, vypustila ze sebe Rowenka opravdu mimořádně hlasité říhnutí. Zacukaly mi koutky, ale udržela jsem se a raději poslouchala její vyprávění.
K mému zklamání ji v poušti opravdu našla Styx. Zamračila jsem se a vycenila zuby, jakmile zaznělo jméno té proradné vlčice, ale musela jsem dávat pozor na to, abych Row nijak nevystrašila či jí ještě víc nepřipomněla nepříjemné vzpomínky, tudíž jsem se snažila co nejvíce vztek ovládnout. Skousla jsem čelisti natolik pevně, až mě zabolely klouby. „Udělala jsi dobře, že jsi od Styx utekla,“ řekla jsem jemně a hleděla sestřičce přímo do očí. „Styx je… Nebezpečná. Alespoň pro vlčata. Když jsem byla možná stejně velká jako ty, pokusila se mi ublížit. Málem jsem kvůli ní měla jizvu na čele! Ale neboj se, Row. Dokud jsi se mnou nebo s maminkou a tatínkem, nikdo ti neublíží.“ Zakřenila jsem se a naklonila se k Rowence, jako bych jí chtěla povědět tajemství. „Až vyrosteš, půjdeme jí spolu natrhnout zadek, jo? Slibuju.“
Znovu jsem se narovnala a pozvedla obočí. „Kdo je vůbec Ling? Nikoho takovýho neznám,“ přiznala jsem. Nepočítala jsem s tím, že by se ve smečce stále mohl najít někdo, koho mi Falion nepředstavil.
Nahrbila jsem se, aby mi Rowena mohla vylézt na hřbet. Nebylo to tak dávno, co stejně Lennie nosila mě, tudíž jsem si připadala celkem nepřirozeně, když jsem cítila tíhu na zádech. Chvíli jsem šla maličko zvláštně, pak jsem si ale na vlče zvykla a dokázala jsem rovnováhu udržet beze všech potíží.

//Jezero Nä’hi

Row vypadala šťastně z toho, že mě vidí, a tak jsem se musela i já široce usmát, když jsem na její tváři zahlédla takovou radost. Pravděpodobně měla velký hlad, protože se na zajíce vrhla v podstatě ihned. „Pořádně se najez,“ pobídla jsem ji, ale nebylo to potřeba, jelikož už měla hlavu zabořenou ve směsi masa a krve.
Posadila jsem se na zem a oblízla si tlapku, zatímco se Rowenka cpala. Možná bych ji mohla vzít na výlet, napadlo mě. Jen bych musela dát sakra velký pozor, aby se mi zase neztratila. Vykulila jsem oči, když ke mně sestřička zvedla pohled a dala tak na odiv tlamu obalenou v rudé barvě. S tímhle vzezřením by si na ni netroufla ani Styx.
„Já už jedla,“ vysvětlila jsem a zavrtěla hlavou na nabídku jídla. „Není zač. No, vlastně jste se Siriusem zmizeli dřív, než jsem se vůbec probrala. Musela jsem asi ztratit vědomí, nedokážu si to moc vysvětlit.“ Zastřihala jsem ušima a přimhouřila očka, protože mi z Roweniných slov došlo, že pravděpodobně šla celou cestu zpátky sama. Doteď jsem se domnívala, že se zkrátka nějak se Siriusem rozdělili během výpravy do Ragarských hor, nyní jsem si už však tak jistá nebyla. „Jak ses sem dostala ty? Pomohl ti někdo?“
Nemusela jsem si Rowenku ani moc prohlížet, aby mi došlo, že kvůli krvi na celém kožichu vypadá jako strašák do zelí. „Co bys řekla na to, kdybychom tě šly umýt, ty špindíro? Nedaleko je jezero. Doufejme, že ještě nebude moc studený,“ navrhla jsem a kývla směrem, kterým bychom došly k jezírku Nä’hi.

//Hlasuju pro Cynthiin erb <3

//Jedlový pás

Stoupali jsme do kopců a já si začínala uvědomovat, jak moc jsem unavená. Neulehla jsem ke spánku již několik dní, přesto jsem nechtěla jít spát ani teď. Cítila jsem příjemný pocit klidu, že jsem se svou rodinou a nic nám nehrozí, a příliš jsem se bála, že by se toto bezpečí mohlo během několika hodin nepozornosti vypařit. Ne, musím udržet oči otevřené.
Zasmála jsem se, když mě mamka označila za jediné slušné dítě. Sice mi bylo jasné, že se Sirius, Alastor i Rowena budou chovat dost jinak, až vyrostou, i tak mě však maminčina slova neskutečně potěšila. Proč jsem se sakra bála, že mě sourozenci připraví o náklonnost Lennie? Zdá se, že mě teď má ještě radši! „Možná jsou po Saviorovi,“ řekla jsem a zakřenila se. „Co ty víš, třeba pan Bručoun za svých mladých let vyváděl taky brutální hlouposti. A teď si hraje na veličenstvo vážnosti!“
To, co ovšem drobný klučina vedle mě vypustil z úst, by Savior nikdy nevyřkl. Vykulila jsem na Siriuse oči, div mi nevypadly z důlků. „Cos to řekl?!“ zakřičela jsem nevěřícně. Tak já se mu lovím se zajícem, ale jsem pro něj cuchta?
Lennie se do toho malého fakana pustila a dlouze mu vysvětlovala, že se tedy rozhodně nezachoval správně. Zakousla jsem se do zajíce, kterého mamka Siriusovi vzala, a vybíjela si na masu vztek. Cuchta. Cuchta! No to je ale harant.
Když mamka domluvila a otočila se zase ke mně, už jsem se najedla dosyta. Ze zajíce však stále zbyla ještě půlka. „Ptala ses na Sionna, viď? No, vlastně by vůbec nebylo na škodu za ním zajít. Myslíš, že už vyrostla i Lilac? Doufám, že nebude chtít být s námi,“ řekla jsem a chytla zajíce do tlamy, aby se mohli najíst i jiní. Popřípadě zůstane v jeskyni, někdo si ho tak jako tak najde. Hlad je jediná jistota v našich životech, zdá se.
Jakmile jsem zaslechla vytí, nastražila jsem uši. Mladičký holčičí hlásek, pomyslela jsem si. Buď je Sheya nějak nedovyvinutá, anebo je to Rowenka. Přidala jsem do kroku a za chvíli jsem ji spatřila, jak se usmívá sama pro sebe. Zavrtěla jsem ocasem a položila před ni úlovek. „Páni, to bylo slušný zavytí,“ pochválila jsem ji a žďuchla jí čenichem do čela. „Muselas ho fakt dlouho trénovat. Nebo jsi snad talent od přírody?“ Lišácky jsem na ni koukala a doufala, že mě taky nenazve cuchtou. To bych už se asi opravdu neudržela.

//Západní Galtavar

Doběhla jsem mamku i toho malého ďábla a předhodila před ně zajíce. Nevěděla jsem, jak velký hlad vlče má, a proto jsem se rozhodla, že mu prozatím z jídla nic ukusovat nebudu. Já bez najezení rozhodně dokázala vydržet déle než on. Mile jsem se na Lennie pousmála, když jsem v jejích očích zahlédla štěstí z mého úlovku. Sama jsem na sebe byla poměrně pyšná. Ani ne tolik z důvodu, že bych snad dřív na lov byla absolutně neschopná, spíš… Konečně jsem dokázala překonat strach. Kdo ví, čeho dalšího už se nebudu bát? Třeba byla na řadě Smrt! Jak ráda bych jí jen vmázla do ksichtu, že mě vůbec neděsí… Kéž by to byla pravda.
„Zlatíčko?“ podivila jsem se a myslela to naprosto upřímně. „No nazdar, plán byl úplně jinej. Asi jsem se nesnažila dost vám ze života udělat peklo.“ Uličnicky jsem na mamku mrkla, aby věděla, že si z ní pouze utahuji.
Jak jsme tak všichni tři mířili k Ragaru, mamka se začala vyptávat. Bezmocně jsem zavrtěla hlavou, protože jsem neměla stoprocentní odpověď. „Popravdě? Nemám nejmenší tušení. Ráda bych viděla úplně celou Gallireu, ale taky vás nechci opustit,“ přiznala jsem poněkud zahanbeně. Před vlčicí natolik nezávislou jako Lennie jsem se cítila až trapně, když mě omezoval zrovna takovýto závazek.

//Ragarské pohoří

//Ragarské pohoří přes Jedlový pás

Mamka mi na otázku moc dobře neodpověděla a chtěla, abych si jméno problémového vlčete domyslela. To tak, povzdychla jsem si vduchu. Vždyť je ještě vůbec neznám. Nestrávila jsem s nimi skoro žádný čas. „Hm,“ odpověděla jsem rádoby zúčastněně, aby Lennie nedošlo, jak moc zmatená momentálně jsem.
„Ještě že tak. Možná už jsem skoro stejně velká jako ona, co říkáš?“ zeptala jsem se zadumaně. Za poslední dobu jsem tolik vyrostla, že jsem byla schopná hledět mamince z očí do očí. I tak mezi námi však panovala jistá barikáda, jistý rozdíl, nerovnost. Zřejmě tou nerovnováhou byly zkušenosti, které Lennie měla, ale já ne. Je Styx vyšší než mamka? Vzpomínky na ni jsou vlastně dost matné, mlživé a podivně zahalené. Jako kdyby se Jizvička pokaždé, kdy se na ni chci podívat, schovávala za tlustým závěsem. Jediné, co jsem si dokázala stoprocentně vybavit, byl její pach. A ty šílené oči…
Sotva jsem zavětřila a ucítila svého malého povedeného bratříčka, šokovaně jsem rozšířila nozdry. Tudy jsem se přece vracela, běžela jsem Galtavarem teprve před hodinou. Dostal se sem až teď, nebo se chtěl pobavit na můj účet a pokusil se mi pláchnout? Chystala jsem se mu ze samé frustrace a uvolněného strachu vyprášit kožich, aby nic takového příště neudělal, protože to rozhodně není legrace, jenže jsem od mamky dostala úkol. Hlasitě jsem vydechla, nehodlala jsem ovšem protestovat. Sama jsem poměrně dlouho nejedla, tak nějaká svačinka rozhodně nemohla ublížit. Přikývla jsem a odvrátila se od Lennie, jen abych zmizela z jejího dohledu.
Galtavar nebyl přátelským místem pro zvířata, a tak mi trvalo pěknou chvíli, než jsem narazila na jakoukoli oběť. Plížila jsem se vysokou trávou a držela čenich u země, aby mi neunikl žádný pach. Zajíc, uvědomila jsem si, když už jsem měla čumák celý od hlíny. Určitě je někde poblíž. Lehce jsem pozvedla hlavu, abych nakoukla skrz trsy trávy. Nevinný hlodavec se vyhříval na kameni a čistil si drobné pacičky, aniž by tušil, že je sledován. Ještě před několika měsíci by mi mysl plnily pochybnosti, ale nyní jsem si na soucit již nedovolila byť jen letmo vzpomenout. Měla jsem hlad a ten zajíc měl smůlu. To bylo vše, co mě zajímalo.
Vrhla jsem se mu po krku a do jediné sekundy mi ústa zaplnila krev. Ihned jsem okusila chuť železa, která byla pro onu rudou tekutinu typická. Nechtěla jsem, aby mi Lennie zmizela stejně, jako před incidentem v poušti, tudíž jsem se raději brzy postavila zpět na nohy a vydala se směrem do Jedlového pásu. Tentokrát je jen tak nepustím z dohledu.

//Jedlový pás

Sotva se Falion vypařil, maminčin výraz se zcela změnil. Už vůbec nevypadala tak spokojeně a bezstarostně jako předtím, teď se jí na čele dělaly vrásky a způsobovaly, že se zdála být tak o pět let starší. „Alastor nebo Sirius?“ zeptala jsem se, jelikož jsem z toho, že Lennie používala mužský rod, vyvodila, že alespoň Rowenka je živá a zdravá. Pociťovala jsem k ní pravděpodobně největší náklonnost, ačkoli bych to nahlas samozřejmě nepřiznala. Připomínala mi Esme. Jestli existuje nějaká vyšší síla, bůh, cokoli… Možná zařídil, aby Esme žila dál. Aby se ke mně nějak vrátila. Třeba je Row moje pravá sestra... Anebo si vymýšlím hlouposti, aby mi bylo líp. Jo, to zní přesně jako já.
Horlivě jsem přikývla na návrh, že se za vlčetem vydáme. „Zůstat s Cynthiou? Tak to jsem celá žhavá. Radši bych se šla Styx nabídnout jako večeře, než abych tu zkejsla s Vochechulí,“ zasmála jsem se, jenže to vůbec nevyznělo tak kousavě, jak mělo. Nedokázala jsem se dobře vcítit do humoru, když mému bráškovi hrozilo, že ho Jizvička skutečně zakousne. „Tak jdeme,“ vybídla jsem Lennie a vydala se směrem z Ragarských hor. Snad z něj ještě něco zbude, než ho najdeme.

//Západní Galtavar přes Jedlový pás

K mému velkému překvapení se ke mně Lennie nevrhla, aby mi rozsápala hrdlo, a dokonce se ani nepokusila mě přitisknout k zemi a vytáhnout ze mě všechny potřebné informace k nalezení svých potomků. Místo toho mě mile pozdravila a přitiskla se ke mně, jako by se vůbec nic nestalo. Vypoulila jsem oči v nepochopení a nedokázala se vzpamatovat dost na to, abych jí objetí oplatila. Když se odtáhla, několikrát jsem rychle zamrkala. „Takže ty se nebojíš? Který z nich se nevrátil? A co když mu Styx ublíží?“ vysypala jsem ze sebe hned tři otázky. Nelezlo mi do hlavy, že Lennie nepociťuje ani sebemenší pocit strachu. Jsou to přece její děti, přemýšlela jsem. Určitě se musí bát. Možná jen předstírá, že je v pořádku, protože na mě nechce být zlá a za všechno mě vinit. Hm, to by jí bylo podobné. Je až moc dobrá lhářka.

//minipost, pardon jsem doma jen na chviličku

//Jedlový pás

Řekněme, že kdybych měla běžet ještě chvíli, pravděpodobně by nastala má poslední hodinka. Proklínala jsem ragarské kopce, co to šlo, a sípala. „Proč zrovna hory, Falione, PROČ ZROVNA HORY?!“ stěžovala jsem si, ačkoli mě Falion samozřejmě neslyšel, a tudíž ani nemohl naplánovat relokalizaci smečky. Zcela zničená jsem se zastavila a sesunula se na zem. Chystala jsem se zavýt, jenže nic takového jako silný hlas jsem zrovna teď neměla. Byla jsem natolik vyčerpaná z cesty, že kdyby mě nepoháněl strach ze smrti těch zlobivých prcků, už bych se nezvedla. Vstávej, ty hrdinko. Lennie tu je, je cítit na sto honů. Tak ji najdi a všechno jí řekni. Dělej!
S nepříliš elegantním zanadáváním jsem se odhodlala ke zvednutí a dokázala vyjít až do bodu, z něhož jsem Lennie konečně spatřila. Zrovna se bavila s Falionem, a přestože vypadala vážně, nezdálo se mi, že by byla nějak extrémně znepokojená. Jak jsem Lennie znala, kdyby se ztratily její děti, nastal by v celé Gallirei Armagedon.
„Mami!“ zavolala jsem na ni uštvaně, ačkoli jsem si nebyla jistá, zda mi stále náleží právo ji takto oslovovat. „Já je ztratila! Rowenu a Alastora nebo Siriuse, nedokážu je rozeznat! Má je Styx, má je Styx! Musíme je hned najít, protože je má Styx, je to úplně v háji, je to v háji!“ křičela jsem hystericky. Jak jsem tak k Lennie běžela, znovu nade mnou získávala moc panika. Co budu dělat, jestli je doopravdy zabila?

//Velké vlčí jezero přes Západní Galtavar

Cestou skrz Jedlový pás mi plnily hlavu hned dvě myšlenky. První, zda jsou mí sourozenci naživu. Druhá, zda Smrt cítí, že jsem natolik blízko k jejímu sídlu. Uběhla už neskutečně dlouhá doba, co jsem ji viděla, ale stále jsem necítila sebemenší touhu ji navštívit znovu. Pamatovala jsem si její děsivé oči, ostré zuby a mocnou auru. Auru, ze které se nedalo vyčíst nic a zároveň všechno. Prázdnota. Chaos. Zlo.
Těžce jsem polkla. Nesmím se nechat zastrašit. Ani Smrtí, ani reakcí, která na mě doma čeká. Už jsem skoro doma, skoro v Ragaru. Jestlipak Lennie šílí, protože malé nedokáže najít? Jestlipak už ji napadlo, že mám jejich ztrátu na svědomí já? Hořce jsem se zasmála, ale znělo to spíš jako zvuk stvořený ze zoufalství. Jen do toho, Nym. Zbývá pouze pár krůčků.


//Ragarské pohoří

//Středozemní pláň přes Východní Galtavar

Zvolnila jsem krok, sotva jsem si všimla jezera. Neříkal mi o něm Savior? Dost možná sem chtěl vzít vlčata, chtěl jim ukázat celou Gallireu. Otázka je, jestli se mu tohle přání ještě někdy splní. Jsou stále naživu? Co jsem to jen provedla?
Sklonila jsem hlavu k vodní hladině a napila se. Dostala jsem do sebe pouze pár doušků, jelikož mi srdce bilo jako o závod a žaludek se samou nervozitou svíjel. Za chvíli jsem doma. Za chvíli jsem doma, za chvíli jsem doma. Budu tomu místu moci říkat domov i nadále? Nevyženou mě pro moji nezodpovědnost? Odfrkla jsem si, až mi z fousů odlítlo několik kapek vody. Jsem vážně paranoidní. Nebyla to přece moje chyba, ne? Nedokážu ovlivnit, jestli se objeví Styx nebo ne. Možná bych se nebyla schopná ubránit ani já, natožpak Rowena a dvojčata. Zdvihla jsem hlavu k nebi a povzdychla si. Nemůžu se tomu vyhýbat. Musím pokračovat v cestě.

//Jedlový pás přes Západní Galtavar

//Řeka Midiam přes Vyhlídku

Jehličí příjemně vonělo a přinášelo mi jistý pocit klidu. Snažila jsem se ze sebe setřást všechen stres, ačkoli to nebylo vůbec jednoduché. Připadalo mi, jako kdyby mi nad mozkem plápolali démoni a vysmívali se mi za všechny chyby, kterých jsem se v životě dopustila. Začíná podzim, pomyslela jsem si trpce. To znamená, že už by mi měl být jeden rok. Jsem skoro dospělá, ale pořád přidělávám ostatním problémy. Kdybych dávala pořádný pozor, byla by teď Rowenka v bezpečí. Dovedla bych ji domů, její bratry jakbysmet. Co se ale vlastně v té poušti stalo? Praštil mě někdo, a proto jsem ztratila vědomí? A koho se mám zeptat, aby mi to vysvětlil?
Zhluboka jsem se nadechla a zvolnila tempo. Klid, klid, klídeček. Lennie nebude naštvaná na tebe, ale na Styx. Falion všechno vyřeší. Bude to v pořádku, nic jsi nepokazila. Rowena a dvojčata jsou v bezpečí. Rozechvěle jsem pokládala tlapky dál a dál a kontrolovala své emoce. Chyběl jen kousek k tomu, abych se rozbrečela.

//Velké vlčí jezero přes Východní Galtavar