Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadal zmateně a vyděšeně a byla to zcela moje vina. Zahanbeně jsem sklopila pohled k zemi, ale nedokázala jsem mu vysvětlit, co se právě stalo. Sama jsem totiž neměla nejmenší tušení. Byla jsem tak šťastná, až jsem slyšela něco, co se ve skutečnosti nestalo? Nebo si se mnou opravdu zahrává Smrt? Má moji mysl ve svých spárech a směje se mi, protože bloudím v jejích intrikách? Se značným znepokojením jsem sledovala, jak se mi roztřásly tlapky, a držela jsem se, abych nezačala brečet. Najednou se mi začaly vybavovat vzpomínky na návštěvu Smrti a na moment, kdy jsem viděla svého otce ležet v kaluži krve. Měl rozsápané hrdlo a cáry kůže mu visely z krku, jako kdyby k němu snad vůbec nepatřily. Jako kdyby původně nebyly součástí jeho těla. Byly cizí, stejně jako jsem teď pro svou rodinu byla já. Tolik jsem se změnila, tolik jsem toho zažila a hlavně… Jsem nazvala matkou jinou vlčici. Bylo to tak v pořádku? Bylo to odpustitelné? Možná mi takto osud sděluje, že se svým životem nenakládám správně. Že jsem pochybila a je čas se vrátit na původní cestu. Proto slyším něco, co bych slyšet neměla. Hlas někoho, koho mám tolik ráda. Hlas, který mi nepatří.
Zklamání. Polekaně jsem zvedla hlavu a znovu se setkala s těma zlatýma očima. Zase. Zase jsem ho slyšela. „Sionne,“ vydechla jsem vystrašeně. Plíce mi zamrzly a nemohla jsem se pořádně nadechnout, jak mě znovu svírala nedočkavost. „Já asi… Já asi vím, co si myslíš,“ řekla jsem tiše, a to tak moc, že to Sionn možná ani nepostřehl. „Nezměnila se mi barva očí?“ Pevně jsem je zavřela, jako kdybych snad něco takového mohla vyvolat, a pak zase spatřila okolní světlo. Všude byly stromy a jehličí a… A Sionn nikde. Jen jeho hlas. Tentokrát ovšem ne jenom v mé hlavě, nýbrž naprosto opravdový a živý. „Sionne?“ zopakovala jsem jeho jméno a strach ve mně ještě narostl. „Kde jsi?“ Ohlížela jsem se všude kolem, ale Sionn nikde nebyl. „Tohle není legrační!“ Najednou jsem si moc dobře uvědomovala, kde se nacházím. Jedlový pás rozhodně nebyl místem, kde bych toužila zůstat sama, a tak jsem ze Sionnovy hry na schovávanou moc šťastná nebyla.

Těžko říct, jestli měl podobný moment ještě někdy nastat. Mohl by? Mohl by opravdu? Nedokázala jsem si představit, že bych dokázala být stejně šťastná i jindy. Žilami mi protékala krev natolik divoce, až jsem se bála, aby se mé srdce nezastavilo. Plíce nestíhaly pobírat všechen vzduch, ale zároveň se zdálo, jako kdyby se poprvé v životě skutečně nadechly. Naslouchala jsem slovům svého zářivého prince a nebránila se úsměvu, který zabíral takřka celou plochu mé tváře. Cítila jsem, že mě z toho všeho vypětí obličejových svalů bolí líce, byla to však nádherná bolest. Taková, díky které víte, že žijete.
Voní jako dobrodružství… Večery strávené pozorováním hvězd a slunečná poledne… Nejdříve mi nedocházelo, proč zní Sionnův hlas jinak. Byl podivně zabarvený a zněl tlumeně. Jako tajemství, které má navždy zůstat ukryto a nevyslyšeno. Jako… Myšlenka.
Rozjařeně jsem se od Sionna odtrhla a s vytřeštěnýma očima hledala v okolí cokoli, co by mi přineslo vysvětlení. Jsme přece v Jedlovém páse. Nemusí to být pravda. Můžu se mýlit, Smrt si ze mě zase utahuje. Stejně jako když mi ukázala rodiče. Může mi ukázat cokoli, co se jí zlíbí. Ale proč… Proč mám pocit, že je to tak opravdové?
Hleděla jsem do Sionnových hlubokých očí a pátrala po stopách jeho myšlenek. Snažila jsem se nahlédnout do jeho mysli a přečíst si vše, co se skrývá pod povrchem, ale nedokázala jsem to. Viděla jsem jen absolutní prázdnotu, slyšela ohlušující ticho. Pokusila jsem otevřít ústa a vysvětlit mu, co tak nutně potřebuji zjistit, jenže to nešlo. Najednou mě tolik zklamalo, že magie myšlenek byla jen planá naděje, že jsem nedokázala vyslovit vůbec nic.

//Taky hlasuju pro Vosí hnízdo <3

//Shao si rád počká

Rowena nám zmizela z očí a mně najednou přišlo, jako kdyby mi svět protékal mezi tlapkami. Čas běžel rychleji, jen atmosféra mezi mnou a Sionnem se zpomalila. Zhoustla a vytvářela mezi námi barikádu, skrz kterou jsem nic neviděla. Nebo mám jen zamlžený zrak? A co jsou všechny ty mžitky kolem?
Těžce jsem polkla, pak zas a znovu. Snažila jsem se nadechnout, ale jaksi to nešlo. A Sionn nemluvil. Říkala jsem si, že to vlastně nevadí, že nic říkat nemusí. Proč taky? Přes ten příšerný pískot bych ho neslyšela. Neslyšela bych jediné slovo a nedokázala odezírat, protože jsem ho viděla rozmazaně. Už navždy mezi námi bude ta barikáda? Ta nepřekonatelná hranice? A to jenom proto, že jsem mu prozradila svoje tajemství?
Mám tě rád, vážně. Mám tě rád. Vážně. Vážně? Polekaně jsem k Sionnovi zvedla pohled. Vážně? Natočila jsem hlavu na stranu, přestože nemluvil žádnou neznámou řečí. Pouze volil neznámá slova. Vážně? Sklopila jsem uši a místo odpovědi se k žabímu princi přitáhla. Sotva jsem mu zabořila čenich do srsti na krku, pomyslela jsem si, že takhle voní domov. „Moc jsem se bála, že to cítíš jinak,“ zamumlala jsem mu do kožichu a dovolila si pousmát se. Když jsem tak kolem sebe všude cítila jeho vůni, už vůbec nebyl důvod k obavám. Byla jsem přece doma. V bezpečí.

Najednou toho na mě bylo nějak moc. Row se začala bránit, že Sionnovo jméno neznala, a Sionn se přidal na její stranu s tím, že si pravděpodobně hleděla spíše jakéhosi neznámého vlčete. Nechtěla jsem být na sestru naštvaná, a tak jsem s přímým pohledem do jejích zlatavých očí přikývla a raději se k tomu už nevyjadřovala. Zřejmě jsem ji však urazila, tudíž mě Sionnovi hned napráskala. Cítila jsem, jak ve mně stoupá panika, a neměla jsem nejmenší tušení, co mám teď dělat. Sotva si Row začala prozpěvovat, jak se se Sionnem líbáme, strčila jsem ji tlapu před pusu a nevinně se na Sionna usmála. „Ona… Vůbec neví, o čem mluví. Vymýšlí si. Jak je dětská představivost ale bohatá, že?“ snažila jsem se to nějak zachránit, jenže už bylo příliš pozdě.
Hleděl na mě, jako kdyby mě snad spatřil poprvé, a bylo nasnadě, že ani on nemůže uvěřit slovům mé povedené sestřičky. Až když mi sjela tlapka z Roweniny pusy zpátky na zem, uvědomila jsem si, že se vlastně třesu. Otevřela jsem ústa a pokusila jsem se něco říct, ale hlasivky zřejmě přestaly fungovat. Nebo jen nebylo co říct? Zkrátka jsem zůstala mlčet a doufala, že za mě svět situaci nějak vyřeší. Jakkoli.
Totiž, byl bych rád, kdyby to pravda byla. Zprudka jsem se nadechla a před očima jako kdyby se mi objevily mžitky. „Co-cože?“ zakoktala jsem zmateně. Myslí to vážně? Opravdu by si to přál? Má mě taky rád? Nebo si ze mě jen dělá legraci? „Já…“ Sklonila jsem hlavu a na moment zavřela oči, protože jsem se nesmírně obávala toho, co přijde. Vysměje se mi? „Je… Je to pravda,“ hlesla jsem skoro neslyšně, vlastně jsem si ani nebyla jistá, že Sionn má slova vskutku zachytil.

Ačkoli se ke mně Sionn rozeběhl stejně jako já k němu, nakonec se také zastavil. Hleděla jsem mu do očí a přemýšlela, co mám dělat. Bylo by vážně tak nevhodné… Se k němu prostě přitulit? Ale… On se zastavil. Asi si to taky rozmyslel. Asi si uvědomil, že se mě vlastně dotknout nechce. Vyjeveně jsem zamrkala, když mi pověděl, že mě šel navštívit, ale musela jsem se zase rychle vzpamatovat, protože jsem před ním nehodlala vypadat jako nějaká tupá slečinka. „My jsme zrovna šly za tebou,“ vysvětlila jsem s úsměvem. „Teda, za vámi. Za vámi všemi do Asgaaru.“ Ukázala jsem bílý chrup v nevinném zazubení.
Rowena si nebrala vůbec žádné servítky. Vpletla se Sionnovi mezi nohy a hlasitě ho pozdravila, jako kdyby mu snad odcházel sluch. Začala jsem je představovat, jenže Sionn mě zastavil s tím, že už se znají. Nevěřícně jsem sjela po sestře pohledem. „Tys mi lhala?“ zeptala jsem se ublíženě, ale pak mi došlo, že asi bude lepší, když si to vyřešíme později mezi čtyřma očima. Vrátila jsem pozornost k Sionnovi. „Teda, samozřejmě… Jsme se o tobě vůbec nebavily. Takže nebyla příležitost, aby mi to řekla. Víš? Nepadlo o tobě ani slovo,“ vysypala jsem ze sebe zběžně. Jelikož jsem neměla nejmenší tušení, jestli mě má Sionn rád, snažila jsem se zakrýt znaky mých citů. Tedy, zakrýt… To je silné slovo. A city? Ještě silnější! Nic takového. Prostě jen malé pobláznění! Jsme kamarádi. Co jiného bychom vůbec byli?
„U Smrti?“ zopakovala jsem se zatajeným dechem. Pochopila jsem, že to nechce rozebírat před vlčetem, přesto jsem však měla potřebu ho nějak uklidnit. „Taky jsem u ní byla, ale to už je dávno. Nic si nedělej z toho, co ti řekla. Je to strašná lhářka,“ řekla jsem a při slově lhářka jsem káravě pohlédla na Rowenu. „A chce, aby ses cítil špatně. Cokoli, co ti pověděla, mělo jedinej účel. Ublížit ti.“ Upřímně jsem se na Sionna usmála a doufala, že mu zvednu náladu. „Každopádně… Nevíš o nějakým místě, kde je i teď teplá voda? Row se potřebuje vykoupat.“

//Žiju v tom, že má černý záda, ocas a znaky na obličeji, ale jestli je to jinak, ráda to v textu změním :D

//Ageronský les

Zvedla jsem hlavu k nebi a rychle zamrkala, abych ukryla oči před kapkami deště. „Jestli bude takhle pršet ještě chvíli, vůbec se o nějakou koupel nebudeme muset starat,“ řekla jsem poněkud otráveně. Měla jsem najednou starost, abych před Sionnem nevypadala jako zmoklá slepice, ale musela jsem to nechat být, jelikož magii počasí jsem opravdu neměla, tudíž nebylo v mých silách něco změnit. „Jasně že nejsou,“ odpověděla jsem Rowence. „Některý vlčice jsou vážně fajn, vždyť se podívej třeba na mě. Mamka se mi snažila napovídat, že s klukama se celkově dá bavit líp, ale já si myslím, že je to nastejno. Hloupí a nepříjemní můžou být vlci i vlčice,“ vysvětlila jsem. To, že jsem zatím potkala bohužel spíše jen tu špatnou skvadru u obou pohlaví, jsem si raději nechala pro sebe.
„Jo, přesně tak. Sionn je totiž syn Arcanuse. Bavily jsme se o tom s mamkou, asi jsi to přeslechla,“ pověděla jsem jí s úsměvem, jenže mi na tváři rychle zamrzl. Row si totiž vyčetla mezi řádky, co jsem ve skutečnosti řekla. „Samozřejmě že vás nechci opustit,“ vysypala jsem ze sebe rychle, aby nevznikla nepříjemná situace. „Alespoň ne hned. A kdo ví, třeba taky odejdeš z Ragaru, až ti bude jako mně. Budeš prozkoumávat svět! Chodit na dobrodružství a… A tak.“ Nebyla jsem si úplně jistá, co mám říct, protože jsem se hrozně bála, že Rowenu akorát rozesmutním. Nemusela jsem se ovšem tímto problémem zaobírat příliš dlouho, protože se mi přímo před nosem objevil ten, za nímž jsme se sestřičkou vlastně mířily.
„Sionne!“ zvolala jsem překvapeně a rozeběhla se k černobílému vlkovi. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se a ani se nesnažila zakrýt nadšení, smála jsem se od ucha k uchu. Chtěla jsem se k němu přitulit a cítit, že je skutečně tady a nezdá se mi to, nakonec jsem se však zastavila uprostřed pohybu a zůstala stát na místě. To by bylo nevhodné. Nevím, jestli mě má rád stejně jako já jeho. A Row by se mi smála. Ne, ne, ne. Moc se k němu nepřibližuj a... A nedýchej tak rychle! „Tohle je Rowena, moje sestra,“ představila jsem Row a mrkla na ni. Pak jsem pohledem znovu zabloudila k žabímu princi. „A tohle je Sionn.“ Svraštila jsem obočí, když jsem si všimla, že vypadá nějak ustaraně. „Jsi v pořádku?“

//Jezero Nä'hi

Očividně se Row na Sionna těšila ještě víc než já, protože mě strašně prosila, abychom co nejvíc chvátly a byly u něj co nejdříve. Její štěstí z mého zatím ne úplně existujícího vztahu bylo opravdu vtipné. „Vždyť už jdu,“ zasmála jsem se a vyplazila na ni jazyk. Pokud jsem byla jako malá stejně hyperaktivní, musela si se mnou Lennie užít opravdu spoustu zábavy.
„Bydlí v Asgaarském hvozdu,“ vysvětlila jsem. „Je tam o dost hezčí počasí než u nás v horách. Tam je furt jenom mráz a sníh… I když mám zimu ráda, asi bych si dokázala sebe samotnou představit na teplejším místě.“ Vykulila jsem oči, když mi došlo, co jsem právě řekla. Vážně si už maluju v hlavě, jak se přestěhuju za Sionnem? Nehráblo mi třeba trochu? A neměl by k tomu taky něco říct i on? Je dost možný, že se mnou nebude chtít mít co dočinění! Ne, nesmím si dělat žádné velké naděje. Zkrátka ho jdeme navštívit a to… To je celý!
Kontrolovala jsem, zda je Row v pořádku, ale snažila jsem se nevypadat přitom jako nějaká stíhačka. Chtěla jsem, aby byla v bezpečí, jenže si taky zasloužila užít si výlet hezky po svém.

//Jedlový pás

//Doplňuji přechod: Ageronský les

Mé protesty byly zcela zbytečné. Row vůbec neposlouchala, že si nejsem jistá, jak to mezi mnou a Sionnem vlastně je, možná to spíš slyšet nechtěla. V hlavě si umanula, že jsme si se Sionnem souzeni, a já jí to popravdě nemohla zazlívat. Kdyby to tak totiž skutečně bylo, vůbec bych si nestěžovala.
Usmála jsem se a naposledy jsem Rowenku pomazlila. „Dobře, tak půjdeme,“ svolila jsem, ale následně mě zaskočilo, co mi sestřička řekla. „To ti vážně pověděla? No, nevím, Row. Půjdeme radši vedle sebe. Když půjdeš za mnou, neuvidím na tebe. Chceš snad, aby mi při každým otočení hrozilo nebezpečí, že nabourám hlavou do stromu?“ zasmála jsem se. S mou šikovností by se to pravděpodobně stalo velice brzy. Hodlala jsem navíc jít přes Ageron, tudíž by hrozba byla vyšší, než by se mi líbilo.
„Snad cestou potkáme někoho s magií vody, kdo by tě mohl umýt. Takhle se tě Sionn spíš lekne a uteče,“ podotkla jsem. „I když… Můžeme otestovat jeho odvahu! To by mohla být legrace.“ Šibalsky jsem na Row mrkla a pak už jsem vyšla směrem k lesu. Kývla jsem na ni, aby se zařadila po mém boku.

Úplně se mi nelíbilo, jak odtažitě se Row k mamce najednou chovala, ale nechala jsem to být. Stihla jsem si povšimnout, že je stejně tvrdohlavá jako Lennie samotná, tudíž by má slova neměla sebemenší účinek. Když se ke mně sestřička přitulila, posadila jsem se a sklonila k ní hlavu, abych si ji k sobě více přitiskla. „Ne tak docela, není můj kluk,“ zašeptala jsem jí do kožichu, až ji to muselo polechtat. Usmála jsem se. „Mohly bychom ho navštívit, jestli by se ti chtělo,“ odpověděla jsem a křenila se jako pitomec. Mně by se samozřejmě chtělo. „Kdybys ho tak viděla, Rowi… Je moc pěkný. Ale taky milý! Nelíbí se mi kvůli vzhledu, to si zas nemysli. On… Snaží se, aby všichni kolem něj měli dobrou náladu. A moc hezky se směje.“ Zato mě trochu začínaly bolet tváře od toho, jak moc jsem se usmívala.
Polekaně jsem vyskočila, když Row začala vykřikovat, že se se Sionnem nesmírně milujeme. „No, takhle bych to úplně ne-ne-pop-psala,“ vykoktala jsem a zabodla pohled do země. „Sionn mi nikdy neřekl, jestli mě má takhle… Takhle rád. Víš?“ Netušila jsem, zda mi Rowenka v tak nízkém věku porozumí. Pravděpodobně už si představovala naši svatbu a námitky nechtěla ani náhodou slyšet.

Sestřička si jméno vlčice, která jí a Siriusovi napovídala takové ohavnosti, bohužel nepamatovala. Já si však dobře uvědomovala, o koho se jednalo, a tak vyslovení jména vlastně vůbec nebylo nutné. Měla jsem ho vyryté do mysli… Pravděpodobně navždy. Cynthia.
„To nevadí, neboj se. Však my to vyřešíme,“ uklidnila jsem Rowenku, když začala vzlykat. „Do vody samozřejmě taky nemusíš. Přijdeme na způsob, jak tě té špíny zbavit hezky v teple, jo?“ pokračovala jsem vlídným tónem a spiklenecky na Row mrkla. To by bylo, aby měla špatnou náladu kvůli Vochechuli! Leda přes mou mrtvolu.
„Savior se teda fakt ukázal,“ poznamenala jsem s nadzdvihnutým obočím k mamce. Lepším rodičem bych byla snad i já, a to jsem byla ještě nedávno sama vlčetem. Neskutečné. Neměl by náhodou mít už dost zkušeností, když mu porodila děti i jeho minulá partnerka? To jejich výchovu zaspal, nebo co? Celá jsem pod kožichem zrudla, když mi mamka řekla, že má Sionn i bratra. Tuhle informaci jsem pro změnu zaspala já.
Chtěla jsem se zeptat, kdo je fiflena B, když ne Sheya, jenže to už mamka zmizela. Potřebovala se přichystat na smečkový lov, na který se, soudě podle jejího kyselého výrazu, moc netěšila. Otočila jsem se na Row a usmála se. „Jestlipak ti už někdo vyprávěl o Sionnovi, hm?“ zeptala jsem se zasněně. Kde teď asi můj žabí princ je?

Na vysvětlení, kde Row vzala slovo cuchta, jsem nemusela dlouho čekat. Co z ní ovšem vypadlo, to mě neskutečně rozčílilo. „Nejmenovala se ta vlčice náhodou Cynthia?“ zeptala jsem se se zatnutými zuby. Vochechule. Blbka. Fuchtle. To ji Život přivedl z mrtvých jenom proto, aby pohoršovala a děsila nevinná vlčata? Co si o sobě ta vypatlaná čarodějnice vůbec myslí? A proč Savior stále předstírá, že všechno, co vypustí z úst, je v pořádku? Měl by jí konečně natrhnout zadek!
Mamka magii ohně neovládala, což způsobilo jisté komplikace. Přitáhla si k sobě Row v domnění, že se stihla v jezírku vykoupat a asi už skoro uschla, tudíž jsem zasáhla. „Takhle budeš celá od krve. Row si zatím namočila jenom tlapku, tak rozhodně nemrzne, neboj. Nenutila bych ji do vody, která by pro ni byla moc studená,“ vysvětlila jsem a na konci pyšně pozvedla bradu. Byla jsem tak dobrá starší sestra!
„Sionn a... Awnay?“ zopakovala jsem po mamce vykolejeně. „To mi ale vůbec neřekl!“ Byla jsem z takové informace nanejvýš šokovaná. Brala jsem Sionna jako někoho, kdo mi byl nesmírně blízký, a přitom jsem neměla sebemenší tušení, že má nějaké sourozence. Sklopila jsem uši, neskutečně jsem se teď za své pocity ohledně něj styděla.
Poté už Rowenka zopakovala mamce to samé, co teprve před chvílí řekla mně. Zdálo se, že je z Cynthiiných slov skutečně rozhozená. Nechala se konejšit mamkou, která mezitím pohlédla na mě. „Dozvěděla jsem se o tom teprve chvíli před tebou. Byla to Cynthia, viď? Taky si to myslíš. Severka by jim něco takovýho neřekla. A jestli smrděly stejně, tak ta druhá musela být… Sheya. No, to jí teda Cynthia vychovala krásně,“ řekla jsem a došla k jasnému závěru.