Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Její překvapený výraz mě pobavil. Zřejmě nečekala, že se zlatýma očima přece jen nějakou magii mám, napadlo mě. To samé si koneckonců myslela taky Tasa. Jak že mi to řekla, nemagička? V životě jsem takhle o vlcích bez magie neuvažovala. Skoro to vypadalo, jako kdyby jí magičtí nějak ublížili, když předpokládala, že se jich bojím. Zvláštní. Pousmála jsem se nad Elořiným nadšením. „Děkuju. Jestli ti myšlenky připadají tak skvělé, doufám, že budou i tvojí magií,“ popřála jsem jí do budoucna. „Mimochodem, kdopak je Bahý?“
Předtím sice byla překvapená, teď ale vyloženě šokovaná. Zvedla se ze země a vypadala, jako že se chystá mě klidně i přeprat, jen aby se dozvěděla pravdu. Potlačila jsem zahihňání nad jejím vtipným zjevem a vysvětlila svůj příběh velice zjednodušeně, abych nemusela vyprávět o smrti rodičů. „Ztratila jsem se taťkovi, když jsme se šli projít mimo náš domov, a pak už jsem nikdy nenašla cestu zpátky. Vzal si mě k sobě Falion, to je ten okřídlený alfa.“ Dál jsem to raději nerozvíjela, protože jsem věděla, že bych byla nucena lhát o tom, co se skutečně stalo.
Nakonec uznala, že její původ bude spíše výhodou. Položila jsem se do sněhu, neboť mě neskutečně zmáhala únava, a ocitla se tak najednou víceméně v úrovni až pod úrovní Eliných očí. „Nejsilnější? No, já nevím. Rozhodně je hodně silný, o tom bych nepochybovala, jen je taky dost hodný. Nikdy svoji sílu nezneužívá… Takže i kdyby nejsilnější byl, asi to nikdy úplně nezjistíme,“ přemýšlela jsem nahlas. „Ale upřímně moc gallirejských alf neznám. Nedaleko je Asgaarský hvozd a zdejší alfy jsou rodiče mého… ehm. Mého kamaráda. A oba jsou taky silní. Elisa je navíc celkem strašidelná, na krku má dokonce zavěšené zuby. Nedivila bych se, kdyby kdekoho děsila ve spánku,“ zasmála jsem se při vzpomínce na Sionnovu maminku, jenže mi úsměv na tváři zase rychle zamrzl, sotva jsem si uvědomila, že se asi jednoho dne dozví, že se máme se Sionnem rádi. Stáhne mě z kůže, až jí to Sionn poví? Řekne jí to vůbec?

Usmívala se od ucha k uchu a vypadala jako malý andílek, kterého mi snad musel seslat bůh samotný. Z toho důvodu mě tak překvapilo, když se znovu ozvala ubíjející bolest hlavy a spolu s ní také Elořiny myšlenky. Protože jsem vlče, vše mi projde, bude mě mít za roztomilou. Měla jsem pocit, že mě někdo do hlavy bouchl palicí, a tak jsem se nedokázala ubránit letmému zašklebení. Migréna prostupovala mým mozkem čím dál chamtivěji, jako by mi jej sžírala. Slyším myšlenky jiných… A tak budu muset obětovat svou vlastní mysl? Proč se mi tohle děje? Před očima mi tančily barevné skvrnky a celá jsem byla malátná. Potřebuju najít někoho, kdo mi pomůže. Třeba se Lennie na začátku taky musela nejdřív naučit, jak správně magii ovládat. Slyšela hlasy, aniž by o ně stála? Měla stejný problém?
Když jsem na Eloru znovu pohlédla, viděla jsem ji rozostřeně, nechtěla jsem ovšem, aby si dělala starosti. Její tichý plán na získání mé náklonnosti roztomilostí byl vlastně celkem vtipný, takže jsem její pochvalu přijala bez okolků a s úsměvem. Paradoxně se mě vzápětí zeptala na to, co mi v posledních dnech působilo takové potíže, ale i radost zároveň. „Mám magii myšlenek,“ osvětlila jsem situaci, „sama ovšem netuším, proč se mi nezbarvily oči. Nedává mi to moc smysl, asi se to prostě neukáže u všech.“ Bylo mi líto, že Eloře nedokážu vysvětlit pravý důvod, nedalo se však nic dělat. Maličko jsem škubla krkem na stranu ve snaze předejít další bolesti hlavy a oddechla si, když to skutečně alespoň trochu pomohlo.
„Och, já odsud taky nejsem,“ řekla jsem překvapeně, její příběh zněl skoro stejně jako můj. Najednou jsem v Eloře už vůbec neviděla Rowenku. Viděla jsem sebe. I ta její odhodlanost přimět mě činit dle jejího gusta… Možná že ji přece jen poslal bůh. Jak jsem tak koukala na její zkroušený výraz, klesla mi ramena. „Proč by ale mělo vadit, že jsi odjinud? Až Gallireu pořádně poznáš, budeš mít znalosti ze dvou odlišných světů. Uvidíš, že to bude tvoje výhoda.“ Přesvědčivě jsem na ni mrkla, což přes mé vyčerpané vzezření muselo působit opravdu pofidérně.
„No, spíš jako netopýr. Jeho křídla jsou blanitá,“ doplnila jsem a zavzpomínala na moment, kdy mě Falion vynesl do oblak a já pozorovala překrásnou krajinu pode mnou, zatímco mi vítr čechral srst. Tehdy jsem byla maličká, dnes už by mě pravděpodobně neunesl. „Přijde mi, že… Že k němu křídla patří. Umí je schovat, ale až když jsem ho viděla s nimi, připadal mi kompletní.“ Já zatím jistojistě kompletní nebyla… Nevěděla jsem však, jaký kousek mi scházel ke složení sebe samotné. „Krvavý packy?“ zopakovala jsem s ohrnutým nosem. To alfa Borůvkové smečky tak rád loví, nebo co to propána vyvádí? Navíc se zdá, že to Eloře připadá naprosto normální. Divný.

Ahoj. Asi si říkáte, co tady proboha dělám, a upřímně, já si to říkám taky. Poslední dobou moje aktivita nebyla zrovna skvostná, což bude mou absolutní neschopností time managementu, ale myslím si, že i tak pro Gallireu dělám poměrně dost věcí, primárně tedy samozřejmě grafiku. Faktem je, že jsem v maturitním ročníku a nemůžu tušit, jak budou následující měsíce vypadat (na nerozhodnost naší vlády bych mohla napsat hotový epos), každopádně se chci vynasnažit si aktivitu tentokrát udržet. Bohužel je pro mě už od začátku problém psát za Shaa, zkrátka se do něj nedokážu vcítit a moc nevím, co s tím mám dělat. Proto bych vás tedy chtěla požádat spíš o náhradu druhého charakteru než o třetí další slot, protože ačkoli jsem se snažila, Shao asi mé „druhé já“ nebude. Věřím, že by takové řešení bylo nejlepší, a tak vás o něj moc prosím. Děkuji i za pouhé zvážení.♥

Obrátila ke mně zlatá kukadla, která na prozatím malé hlavičce působila roztomile veliká, a tvář jí zahalil zaujatý výraz. Přemýšlela jsem, co na mně tolik upoutalo její pozornost, správnou otázkou ovšem spíš bylo, proč jsem vůbec měla potřebu nad něčím takovým pochybovat. Jasně, že se na tebe nemůže vynadívat. Jsi sakra úžasná. Švihla jsem ocasem na znamení radosti. Kdyby ale i tak chtěla říct, že jsem to nejkrásnější stvoření a že při pohledu na mě působí ošuntěle samotné hvězdy… Tak by to samozřejmě ani trochu nevadilo. Vlče se představilo jako Elora z Borůvkové smečky a bohužel očividně nemělo v plánu pět ódy na mou dokonalou andělskou tvář. Nevěděla jsem, že další smečka je tak blízko Asgaaru. Neříkala mi o ní Lennie? Je dost možný, že si to jenom nepamatuju. „Máš moc pěkné jméno,“ pochválila jsem Eloru za volbu, kterou neučinila sama, nýbrž její rodiče, a uvědomila si, jak dlouho jsem neviděla Rowenu. Teď už je jistě mnohem větší než Elora. Za pár měsíců bude dospělá… Doufám, že se má dobře. Snad mi nevyčítá, že jsem ji upozadila, když jsem byla se Sionnem. Budu jí to muset vynahradit. Ale kdy? „Trochu mi připomínáš moji sestřičku, taky se ráda toulá mimo oblast smečky. Bydlíme v Ragarských horách, možná ti o nich někdo už vyprávěl,“ prohodila jsem pyšně. Hory byly krásné a Falion patřil mezi mé nejmilovanější osoby. Možná se diví, kde asi jsem. Vážně bych se měla vrátit. Dělám dobře, když jdu zase za Sionnem? Nechybím jim doma? Ani jsem se pořádně nerozloučila. Jenže Asgaar je teď tak blízko, cesta do Ragaru a zase zpátky sem by zabrala příliš mnoho času. Asi se prozatím budu muset spokojit se vzpomínkami. Naklonila jsem se k Eloře, které se mezitím podařilo nemotorně sebou kecnout na zem, jako kdybych jí toužila pošeptat tajemství toho nejvyššího kalibru. „Náš alfa má dokonce křídla!“ zašeptala jsem a vykulila oči, abych to pořádně zdramatizovala. Samozřejmě jsem se musela pochlubit cizím peřím, jak jinak. Dosud jsem si ovšem pamatovala, jak nadšená jsem z Netopýrových křídel poprvé byla, a doufala jsem, že stejnou radost teď pocítí i El. „Co váš alfa? Jaký je? Nikdy jsem nikoho z Borůvkové smečky nepotkala,“ vyzvídala jsem a posadila se vedle vlčátka do sněhu. Jeho zmrzlé kousky se mi přichytávaly na srst a zatěžovaly mě, neměla jsem ale náladu ani energii řešit svůj kožich. Pravděpodobně by mě tento laxní přístup hodně rychle přešel, kdybych viděla svůj odraz, díky bohu však nikde kolem nic podobného nehrozilo.

//Řeka Mahtaë přes Zrcadlové jeskyně

Nedávala jsem pozor na to, kudy vlastně jdu, protože na tom momentálně nezáleželo. Kladla jsem tlapky před sebe spíše ze zvyku, pohybovala jsem se malátně jako ospalé medvídě a snažila se skousnout tupou bolest hlavy, která jako by se mi otravně smála. Byla to sestra Styx? Nebo její matka? Vypadaly podobně staré, ale nejsem si jistá, přemítala jsem, avšak i pouhé přemýšlení mi připadalo nesmírně těžké. Nevěděla jsem, jak jsem magii myšlenek zaktivovala, ani proč mě její použití tolik vyčerpalo, konečně jsem si ovšem mohla dopřát vítězný úsměv. Myšlenky, stejně jako Lennie. Když na sobě budu pracovat, budu třeba jednoho dne tak mocná, jako je ona. Zasněně jsem se zubila a přivřela víčka v jakési harmonii, která moje tělo prostoupila, přestože jsem ještě před chvílí musela překonat stres ze Styxina pachu. Potřebovala jsem na ni ovšem zapomenout, na ni a na její rodinu též. Alespoň na chvíli, alespoň než se dostanu do Asgaaru a varuji je, jakého šílence to mají těsně za prahem hvozdu. Hluboce jsem se nadechla a zapřísáhla se, že s dalším výdechem už ty dvě fúrie pustím z hlavy, a světe div se, povedlo se to. Ucítila jsem totiž zcela jinou vůni, která patřila vlčeti. Ťapkala si to nedaleko ode mě, jako by se nechumelilo, a neměla kolem sebe vůbec žádnou společnost. Jako malá jsem se taky často vyřítila z Ragaru sama a bylo mi jedno, že mě nikdo nehlídá, teď mě to však u té malé vlčí slečny vyděsilo. Její tělíčko by dokázal schramstnout jakýkoli dravec jediným kousnutím, a tak mohla být ráda, že nešla stejným směrem jako Tasa, protože by se jejím vyvoleným vlčetem pravděpodobně stala právě ona. Ále ne, zase myslíš na tu psychopatku.
„Maličká?“ oslovila jsem vlče jemně, překonala únavu a klusem k ní přiběhla. „Co tady děláš tak sama? Kde jsou tvoji rodiče nebo smečka?“ Moje starosti mě až překvapily, nikdy jsem podobná nebyla. Když tu teď ale vlče stálo přede mnou, napadlo mě, že zkrátka musím být zodpovědná. Alespoň dokud… Dokud se neobjeví její doprovod. „Jak se jmenuješ? Já jsem Nym,“ dodala jsem a věnovala jí milý, mírně vyčerpaný úsměv.

S nadzvednutým obočím jsem naslouchala jejím žvástům o tom, jak si nemagiči musí pomáhat a jak hodlá ukradnout vlčata, dosadit je do mé péče a vychovat je v nemagických zákonitostech. „Páni,“ hlesla jsem rádoby obdivně a snažila se nerozesmát, aby se její vyšinutost neproměnila v agresi. Ta je teda pěkně šílená. Šplouchá jí na maják a vůbec si toho není vědoma. Nebo na mě teď hraje divadýlko se všemi těmi blbostmi? Není přece možné, aby si něco takového skutečně myslela! Plus řekla, že radši nemám mít vlčata s nikým… Což je asi ta největší ptákovina, jakou vypustila z úst. Neříkám, že chci mít vlčata, ale kdo by jako nechtěl mít vlčata se mnou, prosím pěkně? Všichni by pro takovou možnost zabíjeli! Tasa asi jenom závidí. Snaží se zamluvit, že je se mnou nejdřív chtěla taky, ale já ji tak surově odmítla. No samozřejmě, je to naprosto jasný.
Díky bohu se měla k odchodu. Vypadalo to, že čeká, až se k ní připojím a stanu po jejím boku na lovu vlčat, jenže já byla ráda, že se konečně dostanu z její přítomnosti. „Jasně,“ zasmála jsem se nervózně. „Určitě mi je přines,“ dodala jsem napůl sarkasticky a napůl vážným tónem, aby odešla ve vší spokojenosti a netoužila více zkoumat, jestli mluvím pravdu. Sotva se ke mně otočila zády, prchla jsem stejně rychle jako postavičky v animovaných pohádkách.

//Zelené nory přes Zrcadlové jeskyně

Pokoušela jsem se zkrotit svůj splašený dech, ale marně. Stres sžíral mé tělo, jako by byl odjakživa jeho právoplatným vlastníkem, a zcela mi začerňoval mysl. Zdálo se, že několik málo sekund používání magie na mě mělo devastující účinky, jenže teď jsem si to zrovna absolutně nemohla dovolit. Ne v přítomnosti vlčice, která zrovna plánovala, jak se někoho zbaví. Musím rychle zmizet. Už Asgaar skoro cítím, je blízko. Když jen kousek popojdu, třeba si mě ani nevšimne. Třeba…
Naše oči se setkaly. S těžkým polknutím jsem uhnula pohledem a doufala, že vlčice bude předstírat, že tam nejsem. Vypadá tak moc jako Styx, její pach je úplně stejný… Musí být z jedné rodiny, jinak to nedává smysl. Letmo jsem znovu pozvedla zrak, abych se přesvědčila, že mě vlčice odignoruje, ale ona už na místě vůbec nebyla. Zmateně jsem těkala očima z jedné strany na druhou, dokud se nevynořila ze sněhu přímo přede mnou.
Z takové blízkosti se mi naježily všechny chlupy na těle, neměla jsem ovšem čas nijak výrazně zareagovat, neboť na mě vlčice začala mluvit. Mrkala jsem kukadly jako panenka, protože jsem nedokázala uvěřit, že se tohle opravdu děje. Máš příšernou smůlu. Asi jsi v minulým životě někoho chladnokrevně zavraždila. Stejně jako ona teď zavraždí tebe. Karma přece jen funguje! „Schováváme?“ zopakovala jsem a křečovitě se zasmála. „No, rozhodně ne před tebou, haha!“ Cítila jsem, jak mi žilami pumpuje krev, a začala se trochu bát, že mi nějaká z chudáček cév samým vypětím rupne. Nemagička. Proč bych měla být nemagička? To opravdu vypadám až tak neschopně? Sice jsem se bála, ale tohle pojmenování mě z nějakého důvodu pořádně nakrklo. Sama jsem si myslela, že se mi magie snad neprojeví, a ona to na mě teď vytáhne, zrovna když se mi konečně poštěstilo! Zabodla jsem do ní otrávený pohled, ale počkala, až se vypovídá… Což zřejmě byla chyba. „Prosím?“ optala jsem se v přesvědčení, že jsem se musela přeslechnout. „Vlčata? Jako s tebou? Nezbláznila ses náhodou? Vždyť to ani… To přece ani nejde!“ Darkie a Maple sice byly obě vlčice, a přesto spolu chodily, vlčata ale neměly… Ne?

//Západní Galtavar

Rozhodně se to nedalo nazvat jistotou. V Asgaaru jsem byla jen jednou jedinkrát, a tak jsem neměla tušení, jestli skutečně jdu správnou cestou. Doufala jsem, že mne povede jakási neviditelná zlatá šňůra, která se teď mezi mnou a Sionnem napnula, ale… Ne, nebyla jsem si jistá. Věděla jsem jen, že mě za ním něco táhne, něco většího, než jsem já. Něco, co nás spojovalo, ačkoli jsme to mohli vidět pouze my dva. Uculila jsem se nad představou, že jej znovu spatřím, a pokračovala v cestě. Sněhu bylo všude kolem mě nesmírné množství, a tak mě napadlo, jak to asi vypadá v Ragaru. Cynthia si nejspíš musela ve sněhu vybudovat tunel, aby se vůbec dostala z úkrytu. Hm, to jí patří, vochechuli.
Ani nevím, jestli jsem se smála radostně, nebo spíš škodolibě, každopádně mi veselý výraz zamrzl na tváři velmi rychle. Zasekla jsem se uprostřed pohybu a našpicovala uši. Možná jsem nedokázala určit, kde je Asgaar, jednu věc jsem teď ale mohla říct určitě. Ten pach. Ten pach nevěstí nic dobrého.
To je ta nafrněná slepice, ozvalo se mi v hlavě. Hlas nepatřil mně, byl cizí. Náležel někomu, kdo se až přespříliš podobal Styx. Normálně bych se radovala, normálně bych byla tak moc šťastná, že se mi magie myšlenek potvrdila a nebyl to pouhopouhý omyl. Ale ne teď, ne když jsem znovu narazila na ni. Dokázala zabít Cynthiu. Zabila ji. Zvládla by zabít i mě? Jenže ten hlas nezněl jako ona, nebo ano? Možná se pletu. Dlouhou dobu jsem ji neslyšela, už je to tak dávno… Však já se vám pomstím za to, že jste. Nemohla jsem zůstat na místě, zkrátka jsem se musela přiblížit a přesvědčit se. Plížila jsem se ve sněhu co nejnápadněji a litovala, že nejsem obdařená neviditelností jako Sionn.
Konečně. Z dálky jsem spatřila její záda, pak i profil obličeje. Je jí podobná. Mohly by být dvojnice. Ale… Není to Styx. Není. Přála jsem si, aby se mi ulevilo, ale slova, která se vlčici linula hlavou, situaci vůbec neulehčovala. Sice nebyla Styx, ale mysl měla stejně zvrácenou. Začínala jsem na sobě navíc pociťovat příšernou únavu, která přišla znenadání. Magie, uvědomila jsem si kousavě. Nejsem na ni zvyklá.

Nejprve bylo temno. Černočerná prázdnota mě ukolíbala a zanechala v chladném sněhu, jehož pokrývka studila i pálila zároveň. Ačkoli by mě ovšem mohly mučit sny vyvolané nepříjemným prostředím, neodehrávalo se v mé hlavě absolutně nic. Byl jen klid, ticho. Temno. Spala jsem jako nemluvně, dokud mi tvář nepohladily sluneční paprsky a nedostaly se až za má víčka. Barva rozbřesku zcela přebrala otěže nad mým zrakem a donutila mě otevřít oči, otevřít je a podívat se, jak se svět změnil, zatímco jsem si hrála na Šípkovou Růženku.
Zavrtěla jsem se, abych ze sebe dostala všechen sníh, a zamžourala do zářivého kruhu na obloze. Probudit se do takového rána bylo překrásné, přesto se zdálo, že tady něco nesedí. S úsměvem jsem se rozhlížela kolem a z mysli mi postupně opadával rozespalý závoj. Jsem tady sama, napadlo mě. No jasně že jsi sama, s kým bys tu asi tak měla být, odpověděla jsem si vzápětí. Nedávalo smysl, proč jsem se probrala právě tady a ne ve Stříbřitém převisu, ale co vlk nadělá. Kde je asi právě Rowena? Co právě dělá? Určitě někomu zase kření. Jako mně a… Sionnovi.
Do tváří se mi nahrnula krev. Pokud jsem se ještě před chviličkou cítila prochladlá, teď ve mně hořel hotový požár. Sionn, Sionn. S ním jsem tu byla, došlo mi. Měla jsem chuť se teatrálně plácnout do čela. Kde jenom je? Doufám, že jsem neusnula, když mi zrovna něco povídal! To by bylo vážně trapný. Myslí si teď, že jsem trapná? Neviděl, jak při spaní slintám? Šel domů? Nebo tu snad někde taky leží zapadaný sněhem? Se značným vyděšením jsem těkala očima všude kolem a natahovala do nosu co nejvíc vzduchu, ale Sionnův pach nikde. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi ulevilo, nebo spíš přitížilo.
Pravděpodobně bude doma. Určitě. Nebo ne? Doufám, že na mě nečeká v Ragaru, abychom se neminuli. Ne, ne, bude doma. A když ne, tak se stejně najdeme. My se… My se vždycky najdeme. Usmála jsem se, abych si dodala odvahy, a zamířila k Asgaarskému hvozdu.

//Řeka Mahtaë

Žabí princ ze sebe vydal ten nejsladší zvuk, jaký jsem kdy slyšela. Hihňá se jako hlupáček, pomyslela jsem si, ale z nějakého důvodu to vůbec nebylo negativní. Jak by taky mohlo být? Cokoli, co udělal, všechny jeho činy… Všechny byly dokonalé. Nebo jsem se možná bouchla do hlavy a tohle všechno se mi zdá. Je to sen? Vypadá to tak. Obzvlášť se všemi těmi vločkami a tím krásným kukučem. S těma temnýma očima, temnýma tak, že by mě dokázaly celou pohltit jedním jediným pohledem.
Uculila jsem se, sotva mě na čenichu pošimralo teplo Sionnova jazyka. Snažila jsem se v duchu přijít na to, proč se teď cítím tak úplná a celistvá, ale nenapadalo mě žádné logické vysvětlení. Zřejmě zkrátka pro lásku nebylo. Zřejmě stačí, když jste si jistí, že to tak je. Že nemáte pochyby o sobě a hlavně o tom druhém.
Přitiskla jsem se k němu jako sardinka, protože mi najednou byla neskutečná zima. Od nosu mi unikaly bílé obláčky. „Možná bychom se měli někam schovat, aby z nás brzo nebyli dva sněhuláci,“ podotkla jsem tiše. Nebylo potřeba mluvit nahlas, neboť jsem věděla, že by mě Sionn pochopil i beze slov. Teď už pochopí všecičko. „Na druhou stranu by to byl celkem romantický příběh, nemyslíš? Dvě spřízněné duše, jejichž ledové sochy spolu zůstanou navždy i po smrti,“ zamumlala jsem ještě a zahleděla se na sníh. Všude bylo bílo, a tak Sionn do okolí dokonale zapadal.

Teprve v jeho přítomnosti mi došlo, že ačkoli jsem o sobě odjakživa tvrdila, jak moc jsem dospělá a soběstačná… Ve skutečnosti jsem se takovou stala až teď. V jeho blízkosti a v dosahu jeho šerého pohledu jsem zkrátka věděla, že takovou být musím, že takovou být doopravdy chci. Abych mohla být s ním, abych ho nikdy neztratila, abych o něj dokázala bojovat do posledního dechu. Poprvé v životě jsem si připadala nebezpečně, poprvé to nebyla jen póza. Ne protože bych si snad přála ublížit jemu, ale protože bych bez mrknutí oka zasadila ránu komukoli, kdo by mu zkřivil chlup. Bylo to tak jednoduché. Jasné. Sionn v mých očích zářil jako slunce, přestože mi část jeho osobnosti zůstávala skryta jako černočerná strana měsíce. Netušila jsem, co udělá v další vteřině, nedokázala jsem číst v jeho povaze. A právě proto mě tolik překvapilo, když se ke mně natáhl a oblízl mi čenich. Polekaně jsem zamrkala, jenže ve chvilce jsem se stihla vzpamatovat a přitáhla jsem se k němu zase zpátky. Dokázala bych se k němu tisknout věky. „Přijde mi, že se ještě tolik neznáme,“ prohodila jsem, když mi řekl, že by se mnou chtěl zůstat navždy. Schválně jsem nasadila odmítavý výraz, abych ho trochu poškádlila. Mé srdce by ovšem pravděpodobně neuneslo vidět jej smutného, a tak jsem nevydržela s přetvářkou dlouho. Na obličej mi znovu pronikl široký úsměv, díky němuž jsem vypadala jako zamilovaný blázen. „Vlastně doufám, že se ani nikdy nepoznáme úplně. Baví mě… Ta nepředvídatelnost. Nikdy nevím, co od tebe čekat. Jsi hádanka, na kterou nemůžu přijít. A… Ráda bych takhle hádala do konce života.“

Děkuji moc za akci Prosím o 20 drahokamů, křišťál a 5 mušlí <3

PŘIDÁNO

//Jedlový pás

Zřejmě jsem nezapůsobila absolutně trapným dojmem, protože se na mě Sionn zadíval tím nejupřímnějším výrazem, jakého jsem kdy byla svědkem, a zářila z něj podpora a… A něco moc hřejivého. Sotva mě tedy drcl čenichem do srsti, na nic jsem nečekala a přitiskla se k němu. Bokem, jímž jsem se Sionna dotýkala, mi projíždělo nespočet jiskřiček, jako kdyby byl náš kontakt elektrizující a magnetický. Něco mě na tom nesmírně fascinovalo, protože jsem byla k Sionnovi přitahována, ale zároveň mnou cloumala taková nervozita a strach z neznámých pocitů, že jsem se chtěla zase rychle odtáhnout. Zavřela jsem oči, abych všechny nežádoucí emoce zatlačila do pozadí, jenže motýli mi v břiše létali jako zběsilí a obraceli mi žaludek zcela naruby, motali mi hlavu. Tak takové to je, pomyslela jsem si a uvědomění mi úplně zatemnilo mysl. Takový je to pocit, když se vlk zamiluje.
Trochu jsem odtáhla hlavu, abych mu viděla do obličeje, ale zbytkem těla jsem mu zůstávala na blízku. „Vlastně za Falionem nemusíme,“ špitla jsem. Při pohledu do jeho tváře jsem naprosto zapomněla na to, že vlastně teskním po magii myšlenek. Největší magie se odehrávala právě tady mezi námi. A byla jenom naše. „Ráda bych s tebou byla… Sama. Jenom sama. To mi stačí.“ Cítila jsem nutkání dotknout se jeho čenichu tím mým, ale zatím jsem nenabyla dostatečné odvahy to skutečně udělat. Stydlivě jsem se zaculila a sklopila oči k zemi.

Po chvilce i Sionnovi došlo, proč jsem ho neviděla, přestože mi byl tak blízko, a zahlédla jsem v jeho tváři záblesk radosti. Ten ovšem rychle zmizel, když si všiml mého zkroušeného výrazu. Sice jsem byla smutná, že jsem svou magii nakonec přece jen neobjevila a místo mě ji získal Sionn, ale nechtěla jsem mu kazit moment, který si bude pamatovat do konce života, a tak jsem se donutila usmát. Bohužel však pochopil můj smutek úplně špatně.
„Ne, ne,“ zaprotestovala jsem ihned, „neumím. Teď třeba neslyším vůbec nic, takže… Se o tom radši nebavme, byl to omyl.“ Pod srstí jsem byla rudá až za ušima. Moc jsem se styděla, že jsem se tak příšerně spletla, o to víc, když se to stalo před Sionnem.
„Ale ty! Tvoje magie je neviditelnost!“ začala jsem z úplně jiného soudku a snažila se zamluvit tu nedávnou katastrofu. „A máš černý oči! Vůbec jsem nevěděla, že to jde. Jak je to možný? Víš, Falion, nevím, jestli ho znáš, tak ten má taky magii neviditelnosti, ale ne jako vrozenou. Falion je alfa mojí smečky. Můžeme ho jít navštívit, jestli bys třeba chtěl, mně by to třeba vůbec nevadilo, ale tobě by to samozřejmě třeba vadit mohlo, a tak za ním taky třeba vůbec nemusíme. Je to… Na tobě. Třeba.“ Po sáhodlouhém monologu jsem se konečně pořádně nadechla a nevinně se na Sionna zazubila. Doufala jsem, že už o myšlenkách mluvit nebude a rychle zapomene, že jsem se před ním ztrapnila. Co si teď o mně jenom musí říkat? Že jsem strašně popletená? To jsem si to zalíbení teda rychle pokazila. Šla jsem po jeho boku směrem z Jedlového pásu a div neskřípala zuby samou nervozitou. Kde je vlastně Rowena? Doufám, že se domů vrátila v bezpečí. A že je s mamkou nebo Saviorem. Jestli se jí něco stane, bude to moje vina.

//Západní Galtavar

Pozorovat Sionnovy emoce bylo jako sledovat své vlastní. V jeho obličeji se mísilo zděšení, zmatení a absolutní chaos. Mrzelo mě, že v něm takové pocity vzbuzuji, ale zároveň jsem nedokázala potlačit, co se ve mě bouřilo. Čekala jsem na magii tak strašně dlouho! A Smrt to věděla. Opravdu ale její moc sahala tak daleko, aby se ke mně dostala i v Jedlovém páse? To… Je asi zcestná myšlenka. Život přivedl zpět Cynthii, tak proč by Smrt nezvládla něco tak banálního, jako bylo pohrát si s mou hlavou?
Těkala jsem očima do všech směrů, jenže Sionn nebyl k nalezení. „Přestaň s tím!“ zvedla jsem hlas, ale přesně v ten moment se Sionn znovu ozval. Tvrdil, že stojí přímo přede mnou, a taky byl přímo přede mnou slyšet. Nechápavě jsem zamrkala, protože jsem před sebou viděla jen nespočet jedlí, a zavrtěla jsem hlavou. „To je pěkně blbej fór,“ dodala jsem roztřeseným hlasem a vyděšeně vykvikla, jakmile jsem na krku ucítila dotyk cizího těla. Do čenichu mě udeřila silná vůně. Taková, kterou jsem ještě před chvílí připisovala domovu. Vytřeštila jsem oči a zamrzla na místě. „S-s-sionne?“ vyhrkla jsem. V ten moment by se ve mně krve nedořezali. Stála jsem nehybně jako socha a stěží jsem se držela v bdělém stavu. Teď omdlím. Nebo je i tohle sen? To by dávalo smysl. Sionn je neviditelný. Neviditelný! Co se to proboha děje?
Jako mávnutím kouzelného proutku se můj žabí princ zase zhmotnil. Odtáhla jsem se od něj takovou rychlostí, až jsem překvapila sebe samotnou. „Co-co-co to má znamenat?“ dožadovala jsem se vysvětlení. Sotva jsem ale spatřila černou barvu okolo Sionnových zorniček, všechno mi došlo. „Ty jsi... Sionne! Ty jsi objevil magii!“ začala jsem se radovat, než mi ovšem docvaklo, že jsem teď podobný moment radosti měla slavit já. Úsměv se mi z tváře zase vypařil.