Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nemusela jsem čekat ani vteřinu a křik se obrátil zpátky na mě, skoro jako bumerang. Ohrnula jsem čumák nad upištěným hlasem, který se linul vlčici z hrdla a zabíjel moje ušní bubínky. „Kdo je u tebe ufňukaná nána?!“ ohradila jsem se a s nevolí zjistila, že i moje hlasivky se rozhodly vyrazit do neskonalých výšin. Nehodlala jsem ovšem poslouchat žádné urážky mířené na můj kožich, to rozhodně ne. Obzvlášť ne od nějaký pipiny, kterou očividně namíchne kde co. Řvala jsem snad já na ni? No dobře, dobře, řvala. Ale to bylo přátelsky míněné řvaní, měla to poznat, blbka jedna pitomá! „Nebavíš? Ale nepovídej, já se teda úplně popadám za břicho!“ zavrčela jsem sarkasticky a odvrátila od ní pohled, protože se ke mně zrovna rozhodla popojít. S kyselým výrazem jsem od ní poodstoupila a překvapeně zjistila, že mi v cestě nestála žádná barikáda. Pak jsme se však od sebe znovu vzdálily na zhruba dva metry a překážka se vrátila. Byla jsem z toho zhruba stejně nadšená, jako by byl Satan z Ježíšova zmrtvýchvstání.
Slečna Inteligentní přišla se skvělým řešením, sice vydat se za Životem. Zakřenila jsem se, no to byl teda nápad za všechny prachy. Toužila jsem naštvaně si odfrknout a povolit uzdu vzteku, na další křik už jsem ovšem neměla energii, a tak jsem se pokusila párkrát zhluboka nadechnout a zase vydechnout, abych se uklidnila. „Ne. Za Životem mě dostaneš leda přes moji mrtvolu,“ vysoukala jsem ze sebe se stisknutými zuby. Vzpomněla jsem si na to, co všechno jsem Eloře o Životu navykládala, a lehce jsem se zarazila u možnosti, že je tohle všechno Životova pomsta. Slyšel mě? Slyšel každé slovo? Nazvala jsem ho kašparem, urážela ho, utahovala si z něj… A co hůř, co když za tím stojí Smrt? No do háje. „Jdeme do Asgaaru. Tam budou vědět, co máme dělat. Poradí nám,“ přemýšlela jsem nahlas. Stačilo si vybavit Sionnovu milou tvář a panika ze mě začala pomalu opadávat. Ano, Sionn to vyřeší. A když ne on, tak jeho rodiče rozhodně najdou nějaké východisko. Jenom ať mě nenutí za Životem, jen za ním prosím ne!

Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se potlačit pocit tlaku, který se mi rozprostíral po celé hrudi, byl to však zoufalý pokus, který neměl šanci na úspěch. Pnutí konstantně rostlo a spolu s ním i můj vztek. Z tlamy se mi vydralo frustrované zavrčení, bylo mi to příšerně nepříjemné a odpor mi přinášel akorát tak bolest. Přesto jsem se snažila nepoddat neznámé síle, která přebírala otěže nad mým tělem, a zaryla drápy do zmrzlé země. Samozřejmě mi to ani tentokrát nebylo k ničemu platné. Uštvaně jsem zakňučela, když se mi tlapky samy od sebe pohnuly mně neznámým směrem, a bojovala proti panice, jenže strach se mě (stejně jako ta mizerná magie) na povolení neptal. Prostě přišel a zalarmoval všechny ochranné systémy, které mi zbyly. Do nohou mi proudila krev a já byla připravená utíkat, byla jsem připravená se bránit. Skutečně bych to udělala, bila bych se do posledního dechu, kdybych se ovšem nestala pouhou loutkou zákeřného kouzla. Neslo mě dál a dál skrz kopce, dokud vedle mě nestála jiná vlčice se stejně zmateným pohledem, jaký musel být ten můj. Na mě si ale nepřijde, určitě za to může ona, zařval hysterický hlas v mé hlavě. „Co to děláš?!“ obvinila jsem ji a zběžně si prohlédla, s kým mám tu čest. Její srst si pohrávala s odstíny černé a hnědé, nejzajímavější však bezesporu byla modravá vločka, jež se vlčici houpala na krku. Působila magickým dojmem, což bohatě stačilo k jejímu usvědčení z již zmíněného činu. Znovu jsem se pohnula a zamířila si to pryč od té mrchy, která si asi myslela, že si se mnou může dělat, co chce. Jak asi všichni čekáte, další neúspěch. „Přestaň!“ zakřičela jsem na vlčici a hlas mi v půlce slova přeskočil samým vypětím. Nevěděla jsem, jak se vypořádat se zdánlivě neřešitelným problémem. Kdyby tu byl Sionn, věděl by, co dělat.
Jenže tu není. Zatnula jsem čelist a zatlačila proti neviditelné zdi. Chtěla jsem se vymanit z pout a vzít do zaječích, klidně se i vyplakat u Sionna a říct mu, co příšerného jsem v kopcích zažila. Přeskočit do budoucnosti se však nedalo a já tu pořád trčela, uvězněná po boku jakési cizí fuchtle.

//Zarostlý les

Vykročila jsem ze stínu, jenž mi propůjčovaly koruny stromů, a spatřila hned několik kopců pokrytých sněhem. Ať už mi čich napovídal cokoli, území rozléhající se přede mnou rozhodně nevypadalo jako domov srnců, a tak mě ovládlo zmatení. Zastavila jsem se uprostřed pohybu a snažila se v klidu vyhodnotit situaci. Vůně masa vanula ze všech směrů a naznačovala, že jídlo nebude daleko, jenže kde? A má vůbec cenu pokračovat dál, když jsem už teď ušla takovou cestu? Pokud si nezachovám opatrnost, příliš se vyčerpám a budu zranitelná. Naposledy jsem zavětřila, tentokrát jsem však zachytila také pachy vlků. Bylo jich hned několik, z čehož jsem usoudila, že je muselo přilákat to samé, co přivedlo i mě. Srnčí vůni jsem koneckonců poprvé zaznamenala, když jsem se nacházela kousek od Borůvkové smečky. Vítr ji nejspíš zanesl na míle daleko. Divný. Co ale taky v Gallirei divný není, že jo.
Nehodlala jsem se zaplétat do lovu cizinců, plánem tedy bylo otočit se a najít nějakou menší kořist. Než jsem se však stihla pohnout, projelo mým nitrem jakési trhnutí. Zahrálo na všechny struny mého těla a ozvěna teď prostupovala všemi vnitřnostmi, tahala je, pnula. Vypoulila jsem oči nad tím zvláštním pocitem. Nad pocitem, který ve vlku dokáže vyvolat jedině magie. Teprve nedávno jsem objevila myšlenky a jejich funkci jsem si stále úplně neosvojila, a proto mě jako první vysvětlení napadly právě ony. Již brzy jsem ovšem měla pochopit, že se jedná o něco úplně jiného.

//Kaskády přes Maharské močály

Vůně čím dál víc sílila a mně se sbíhaly sliny na jazyku. Moc dobře jsem věděla, že se jedná o vysokou zvěř, kterou bych sama nedokázala ulovit ani za nic, absolutně mi ovšem zatemnila mozek a já tak nebyla schopna logicky přemýšlet. Jediné, co mě zajímalo, byl srnčí pach, který se blížil, byl blizoučko, skoro jsem už jeho původce mohla vidět. Vzdalovala jsem se od Asgaarského hvozdu a dostala se do lesa, který mi připadal povědomý. Tady jsem už určitě někdy byla, pomyslela jsem si zaraženě a hledala mezi vzpomínkami tu, jež mě s místem pojila. Darkie a Maple. Je možné, že jsem tu byla s nimi? Nebo to byl jiný les? Určitě to ale není daleko, jsem si jistá. Jak se asi ty dvě mají? Netuším, kde vlastně jejich smečka leží. A přitom bych je tak ráda viděla…
Znovu mi zakručelo v břiše, což mě donutilo vypustit Darkie i Maple z hlavy. Nebyla jsem zvyklá dlouho nejíst, jenže teď jsem si ke kořisti ani nečuchla už příšernou dobu. Povzdychla jsem si, jako kdybych snad právě prožívala neskutečný hladomor, a pokračovala v cestě, která mi svou zarostlostí na náladě zrovna nepřidala.

//Kopce Tary

//Borůvkový les přes Vyhlídku

Netušila jsem, kam mě nohy táhnou. Hlavu jsem měla prázdnou a plnou myšlenek zároveň, žádná z nich se však nezdála být dostatečně konkrétní na to, abych ji dokázala rozvinout a plně nad ní přemítat. Důvod takového stavu byl prostý: hlad. V břiše mi kručelo natolik hlasitě, až jsem se obávala, že se mi v žaludku usídlil Kraken, jenže jsem v okolí nedokázala zachytit žádný pach. Nic, co by naznačovalo, že na mě za rohem čeká svačina. Pohyb mi navíc ztěžoval spadaný sníh, jehož konzistence se za poslední hodiny zvládla změnit k nepoznání. Byl mnohem těžší a ztrácel nízkou teplotu, tudíž mi srst na packách zcela promokla. Ohrnula jsem nad tím čenich, jelikož jsem si ani nepamatovala, že bychom v horách kdy zažili takhle odporný sníh.
Možná bych konečně mohla zamířit do Asgaaru, jako bylo v plánu, napadlo mě. Sionn říkal, že je z něj smečkový lovec, ne? Určitě něco takového zmiňoval. Šli bychom lovit spolu, mohl by mě naučit, co mám vlastně dělat… Už už jsem se chystala nad tou představou nadšeně zavrtět ocasem, ale pak mi došlo něco, co jsem si předtím připustit nechtěla. Akorát bych se před ním ztrapnila, kdyby viděl, kolik toho neumím. Za koho by mě jenom měl? Ne, něco si ulovím sama. To zvládnu! Zvládnu. Zacukalo mi v oku, snad na protest mého přesvědčení o neexistujících lovících schopnostech, přesto jsem se však vydala opačným směrem, než byl Asgaarský hvozd. Přísahala bych, že už jsem cítila chuť masa na jazyku.

//Zarostlý les přes Maharské močály

//Zrcadlové jeskyně přes Zelené nory

Nehodlala jsem ve smečce způsobovat žádné problémy a chaos kvůli přítomnosti neznámého (čili mého) pachu, a tak jsem se držela u hranic. Usmála jsem se na Eloru, tady jsme se měly rozloučit. „Máš pravdu, smečka by měla být důležitější. Vždycky,“ přisvědčila jsem na její myšlenky. Líbilo se mi, že měla takový názor, bohužel jsem si ovšem nebyla jistá, jestli to vidí stejně i všichni v Borůvce. Pokud ne, mohlo Eloru potkat něco podobného jako mě. Ale to není tvoje starost. Nemůžeš zachránit každý vlče, který potkáš, když není bezpečno ani u tebe doma. Kam bys ji asi tak vzala? Cestovala s ní sama po Gallirei a doufala, že nenarazíte na nebezpečí? Ne. Rozhodně se bude mít líp tady, tady pod ochranou své smečky. „Ta vlčice se jmenuje Styx. Je šedivá a má celkem dost jizev. Musíš si na ni dávat pozor, dobře? I kdyby se ti zdála milá, rozhodně taková není. Jenom se přetvařuje,“ odfrkla jsem si, ale věnovala Eloře významný pohled, aby pochopila, že to myslím naprosto vážně. „Budu muset běžet. Pozdravuj ode mě Bahý, nebo jak že se to jmenovala. A až odhalíš to strašlivý tajemství Života a Smrti, určitě mě najdi a poděl se o něj. Už teď napětím umírám!“ zazubila jsem se a hravě po El hrábla tlapkou. Než stihl někdo ze smečky zaregistrovat moji přítomnost, zmizela jsem mezi stromy.

//Kaskády přes Vyhlídku

Pozorovala jsem strop jeskyně se stejným obdivem, jaký jsem projevovala nad noční oblohou. Opravdu by stačily jen hvězdy a úkryt by byl dokonalý, už bych se odsud nikdy nechtěla hnout. Prozatím jsem se ovšem musela obejít bez nich, přestože se je pokoušely napodobit alespoň kapky vody lesknoucí se na krápnících jako vločky na mé srsti. „Krápníky,“ odpověděla jsem Eloře tiše. Zvuk se zde mírně rozléhal, tudíž jsem se snažila moc nezvedat hlas. „Nebezpečný jsou, ale neboj. Nestává se často, že by spadly,“ dodala jsem, ačkoli jsem si sama nebyla příliš jistá, zda říkám pravdu. Chtěla jsem však El uklidnit, aby se necítila vyplašeně. Vlastně je to celkem vtipný. Přeje si pobíhat venku, kde na ni čekají všechna různá nebezpečí v podobě vlků, ale krápníků se bojí. Zakřenila jsem se a pootočila hlavu na stranu, abych jí viděla do obličeje. Její očka v šeru působila mnohem tmavší, než ve skutečnosti byla. „Cynthia k nám jednou přivedla vlčici, která mi ublížila, když jsem ještě byla maličkatá, menší než ty,“ začala jsem vysvětlovat, sotva jsem si konečně vzpomněla na onu událost, díky níž víceméně odstartovala má nenávist vůči Vochechuli. „A obhajovala ji před alfou, i když viděla, že jsem díky ní měla šrám na hlavě.“ Zajímalo by mě, jak teď Cynthia o Styx smýšlí, když se ji pokusila zabít. Co pokusila, ona ji skutečně zabila. Rozsvítilo se jí konečně v hlavě? Nebo si stále pluje na růžovém obláčku a myslí si, jak je Styx úžasná a nevinná? Při všem tom přemítání o Styx mi došlo, jak nezodpovědně se chovám, když jsem Eloru odvedla ještě dál od smečkového území. Povzdychla jsem si a vyhoupla se ze země. „Tak, viděla jsi, co jsi chtěla. Poznalas novou část Gallirei. Teď jdeme domů, bez odmlouvání, jo? Nechci, aby se ti stalo to samý, co kdysi mně,“ řekla jsem rozhodným tónem a doufala, že tentokrát budu mít s udržením si autority větší štěstí.

//Borůvkový les přes Zelené nory

//Děkuju za vše, co jsi pro mě udělala herně i neherně. Budeš mi tu moc chybět :c Never forgetti Ragar ♥


//editFal: Děkuji, Nym.

Z dalších slov jsem usoudila, že Elora svou maminku moc dobře neznala, možná ji dokonce nepoznala vůbec. Zamračila jsem se nad představou, že strávila celý život bez vlčice, která pro ni měla právoplatně být tou nejdůležitější osobou, ale dál jsem se tomuto tématu nevěnovala. Nezdálo se totiž, že by El chtěla rozebírat větší podrobnosti, a já jsem si rozhodně nepřála ji nutit do nepříjemných rozhovorů.
„Tajné ingredience, hmm,“ přikývla jsem zamyšleně a natáhla se na zem. Když jsem se převalila na záda, měla jsem perfektní výhled na krápníky. Vypadaly maličko děsivě, jako kdyby mi snad v každé další vteřině mohly probodnout kus těla, ten pocit se mi ovšem z nějakého nevysvětlitelného důvodu líbil. Příště sem vezmu Sionna, pomyslela jsem si s lehkým úsměvem na tváři. Tady nás rozhodně nikdo nenajde. Bude mít z nebezpečně vyhlížejících krápníků stejný pocit jako já? „Je to možný,“ pokračovala jsem v debatě o Životě a Smrti. „Až za nimi někdy půjdeš, můžeš se pokusit to nějak zjistit. Radši to ale zkus u Života, Smrt je přece jen nebezpečnější. Kdyby se domákla, že se ji snažíš podrazit a zjistit, z čeho čerpá moc, asi by nebyla zrovna nadšená. Dostala bys na zadel,“ zahihňala jsem se. Musela jsem uznat, že vidět Smrt, jak někomu doslova nabančí na zadek, by byl vrchol komedie.
Pak se mě zeptala na Vochechuli a já se zatvářila, jako by mě někdo nutil sníst křen. „Cynthia,“ zavrčela jsem se značně zhoršenou náladou. „Je z ní teď delta, kdoví jestli dokonce ne něco vyššího. Myslí si, že je ze všech nejlepší, ale ve skutečnosti je úplně blbá.“ Chtěla jsem dodat, že ji Život přivedl zpět místo mé rodiny, ale to by se Elora dozvěděla, že jsem o rodiče a sestru navždy přišla rukou Smrti. A další důvody… Jaksi nebyly. Kdy jsem vlastně začala Cynthiu tolik nesnášet? A proč? Je to tak dávno, že mám vzpomínky úplně rozmazané. Snad to bylo něco důležitého, něco, co mě navždy přesvědčilo. Jenže proč si to nepamatuju? Co tak hrozného Cynthia provedla?

//Zelené nory

Elora ze sebe začala sypat vysvětlení, proč se tolik ptá, a já chápavě kývala skrz všechna její omluvná slovíčka. „Rozumím, jsi prostě zvědavá,“ přitakala jsem a perfektně zakryla svůj vnitřní boj ohledně toho, jestli mě její touha po vědomostech víc těší nebo vytáčí. Chtěla jsem zazářit jako ta největší hvězda a ukázat jí, kolik toho o Gallirei vím, na druhou stranu jsem se však bála, že se znovu trefí do bodu, o němž nemám ani tušení. Vyvalila jsem oči nad tím, že Elora zná slovo infiltrovat. „Podalas to, jako kdyby tvoje mamka byla nějaký špión,“ zasmála jsem se, ale pro jistotu si ji letmo přeměřila pohledem. Možná doopravdy špízlovala, pomyslela jsem si a v hlavě se mi ozval ještě hlasitější, nervózní smích. Odkud to vlče sakra pochází? A přitom bych řekla, že moje historie je ojediněle barvitá. Očividně ne.
„Modlení… To v podstatě je, když někoho o něco hodně prosíš v jeho… Nepřítomnosti? Jenže on tě stejně slyší. Nedá se to moc dobře vysvětlit, ale stejně to nepotřebuješ vědět, protože ti dva kašpaři si nezaslouží, aby se k nim někdo modlil,“ povzdechla jsem si a nejraději bych i zhnuseně odplivla na zem, ale to se mi v přítomnosti vlčete zdálo už trošku moc. „Máš pravdu, něco chtějí. Smrt požaduje horu drahokamů a Život zase květiny. Čím víc, tím líp. Nechápu, kam všechny ty zásoby kytek a šutrů dávaj.“ Přimhouřila jsem očka, když jsem v záplavě sněhu spatřila drobný otvor do jakéhosi úkrytu, a vydala se směrem k němu. Sotva si tlapky přivykly na terén, který konečně nebyl pokryt chladem a bílou barvou, zavolala jsem na Eloru, aby dovnitř vlezla také. Nebylo tu takové šero, jaké jsem čekala, a ze stropů visely překrásné krápníky. Pootevřela jsem ústa v úžasu a pokračovala hlouběji do jeskyně, dokud jsem nespatřila i průzračnou vodu. „Něco tak krásného asi přece jen stálo za cestu z Borůvky,“ uznala jsem a těkala pohledem mezi El a svým odrazem na hladině. Kožich jsem měla trošku zasněžený a na srsti mi teď díky tělesnému teplu roztávaly vločky a měnily se do třpytivých kapiček.
„Lovit?“ zopakovala jsem a zatvářila se hrdě, ačkoli jsem tiše panikařila. „No jasný, jasný. Naučím tě všechno! Ale s tím zajícem sis teda vedla tak hezky, až si myslím, že možná učit nepotřebuješ!“ Jak z toho vybruslit, aniž bych musela přiznat, že sama ulovím sotva myš? A že jsem se ještě donedávna děsila krve a smrti a všeho, co ohrožovalo živé a hezké a jasné věci? „Oni si k tobě určitě brzy najdou cestu, uvidíš. Není ale důležitý rozumět si se všema, nebo to spíš ani není možný. Já si ve svojí smečce taky nerozumím úplně s každým.“ Cynthia toho byla jasným důkazem. Přála jsem si, aby se Elora kvůli takovým „rozbrojům“ necítila špatně, jelikož ne všechny povahy si seděly a ne všichni mohli být tak chytří, aby pochopili, kdo je skutečně ta vhodná společnost a kdo naopak ne.

Vytasila se na mě s otázkou, proč se Život a Smrt jmenují tak, jak se jmenují, a já se mírně zasekla. Proč? Jak to mám asi tušit, vypadám snad jako děd Vševěd? Já jim jména nedala, promluvil mi v hlavě naštvaný hlas, který se ozýval vždy, když mě někdo zatlačil do situace, v níž jsem něco nedokázala vysvětlit. Vůbec se mi totiž nelíbilo, že v takových chvílích nevypadám jako ta nejchytřejší vlčice, která kdy žila. „No,“ začala jsem a pozvedla bradu na znamení, že jsem si následující odpověď vůbec nevycucala z prstu, „protože maj oba rádi drama. Jména jako Beruška a Kvíteček by zřejmě nepůsobily tak děsně mysticky a frajersky, takže… Proto. Svatá pravda.“ Spiklenecky jsem na Eloru mrkla a vduchu si popřála za bombastické řešení problému. „A bůh je někdo, kdo řídí celý tvůj život a osud už od narození, a proto by ses k němu prý měla modlit a strááášně ho uctívat. Ale věř mi, nejlepší je spolíhat se jenom a jenom na sebe.“ Ano, skutečně. K čemu totiž byla nějaká má snaha u Života, k čemu? Moji rodinu odmítl přivést zpět, zato Cynthiu, která snad ani nezná pojem dobrý skutek, oživil. Nespravedlnost.
„Věřím, že magií budeš mít, kolik se ti zamane,“ usmála jsem se na vlče a vzápětí toho litovala, protože mi zase začala hrát na city. Nedokázala jsem pochopit, proč to na mě funguje, i když jsem naprosto přesně znala její taktiku, zkrátka se mi však při pohledu na tu tvářičku k zulíbání nechtělo říct ne. „Tak jo,“ vydechla jsem zpacifikovaně. „Ale jenom kousek. Půjdeme jen kousek odtud a pak se vrátíme za tvou smečkou. Dobře?“ snažila jsem se utvořit dohodu. „Proč by tě vlastně neměli chtít poznat? Vždyť jsi říkala, že jsou tam fajn vlci.“ Rozešla jsem se směrem, kterým jsem necítila žádný vlčí pach, a kývla na Eloru, aby mě následovala. Stále jsem se obávala, že narazíme na nebezpečí, Elořina touha zažít dobrodružství či alespoň vykouknout ven ze smečkového území mě však přesvědčila, že jí musím pomoci. Koneckonců, ještě nedávno jsem byla na jejím místě.

//Zrcadlové jeskyně

Elora se do nory vrhla doslova po hlavě a netrvalo dlouho, než z ní zase vítězně vykoukla ven. Odhodlanost jí teda rozhodně nechybí, pomyslela jsem si, zatímco jsem přesunula pohled na zbídačeného zajíce. Celkem dlouho jsem nejedla, a tak se mi sbíhaly sliny, rozhodla jsem se však, že si později něco ulovím sama. Pořád ses pořádně nenaučila lovit, tak bys měla využít hlad ve svůj prospěch. Polkla jsem, abych zahnala neskutečně velkou chuť, a raději se věnovala vlčeti. „Musíš se vydat buď za Životem nebo za Smrtí. Jsou to sourozenci a prý by měli být něco jako bohové, ale upřímně řečeno, ani jeden z nich se tak nechová. Život je strašněj pokrytec a Smrt je zase náladová blbka – “ Zarazila jsem se, sotva jsem si uvědomila, že jsem před vlčetem řekla mírně neslušné slovo, a rozkuckala se, abych jej tím zakryla. „Paní. Je náladová paní. Vydala jsem se za ní, už je to celkem dávno, a dokonce jí za magie dala nějaké drahokamy. Jenže mi nazpátek nedala vůbec nic. Takže je asi fajn být s ní zadobře, předpokládám. Mohlo by se ti totiž stát i něco mnohem horšího, než co se stalo mně. Vlka z mojí smečky těžce zranila,“ vysvětlila jsem a samotnou mě překvapilo, jak lehce o všem dokážu povídat. Smrt mě vždy příšerně děsila a právě ona mi ukázala poslední chvíle mých rodičů z první ruky, přesto jsem na ni teď házela špínu a vůbec mi to nedělalo problém. Kam se poděly všechny ty slzy a chvějivý hlas, kdykoli jsem ji musela zmínit?
„Neviditelnost je magie, díky který nejsi vidět. Zmizíš a ostatní tě nedokážou najít… Což se může leckdy hodit. Je ale dobře, že takovou magii nemůžou mít už malá vlčata, protože jinak by tě opravdu nikdo z tvojí smečky nenašel. Vážně se nechceš vrátit, aspoň abys jim řekla, že jsi se mnou?“ přesvědčovala jsem ji dál, protože má mysl ráda předbíhala a už Eloru viděla zamordovanou někde v křoví, jak se nad ní Tasa vesele šklebí a provádí jakýsi pekelný rituál.

Jinovatka se třpytila ve svitu slunce a topila ve své kráse všechen hmyz, který se zrána teprve odhodlával vylézt ze svých pelíšků. Jarní den takové podoby nabíral téměř ve všech světech, v Gallirei ovšem ne. Jindy teplá a barvitá krajina zůstávala zahalena kopou sněhu a nezdálo se, že by v dohledném čase měla nastat odlišná situace. Já jsem ovšem nezoufala, samozřejmě že ne. Jako čestný člen horské smečky jsem si to ani nemohla dovolit. Jediná vráska na čele, kterou mi sníh způsoboval, totiž ani nebyla kvůli němu samotnému, nýbrž kvůli vzpomínkám, jež mi přinášel. Jistě jsem věděla, že se musím vrátit domů, zároveň mě však tížil vnitřní neklid. Jakýsi špatný pocit, který dával najevo, že se v Ragarských horách něco děje, nebo že se dokonce možná už něco stalo. Jakmile tato vlna nevysvětlitelných emocí s ještě nejasnějším původem přišla, zatlačila jsem ji hluboko ve své mysli. Jantarové oči však byly odjakživa zrcadlem do mé duše, odrazem skutečnosti. Jakkoli bych se tedy snažila, všímavý pozorovatel by si vždy bez obtíží povšiml, že je něco špatně. Jedovatý pohled na znamení varování by nic nezměnil, nedokázal by odvrátit sled událostí. Jiskra ohně již byla rozžhavena, karty byly rozdány. Jiné směry mé nově získané rodiny se staly realitou, jejíž hořkost mě měla teprve dostihnout. Jízlivé přijetí však bezesporu bude jediná možnost, která mi zůstane. Jemně mi sdělí, že můj hlas nic neznamená, má přítomnost nebyla potřeba, takové rozhodnutí se zkrátka stane. Je nevyhnutelné, ale zcela rozumně správné. Jenže proč? Jizvy si musím nést i já, o domov jsem přišla i já, počítám se i… Já. Jehla, ani ta nejostřejší, mi přece srdce nezašije a bez něj se žít nedá, neboť je mým vším. Jakmile zemře mé, naše srdce, náš střed a vůdce, zemřeme také my?
Je mi to líto. Je mi líto, že musím říct sbohem.

Sice jsem stále pociťovala jistou slabost, do okolí ovšem přivanul blízký, neznámý pach, a tak jsem se ostražitě zvedla ze země. Byla jsem připravená Eloru bránit, ať se děje, co se děje, zatím jsem ji však zároveň nechtěla zneklidňovat. Odpověděla jsem tedy na její otázku poklidným tónem a pouze těkala očima kolem. „Myšlenky, vzduch, země, voda, oheň, předměty… A to jsou jen některý z nich. Jedna je tvoje vrozená, ale další získáš, až budeš… Silnější. Znám dokonce někoho, kdo jako první magii objevil neviditelnost. Což se moc nestává,“ řekla jsem a u zmínky neviditelnosti se v mém hlase objevila pýcha z cizích zásluh. Sice jsem Sionnovi záviděla a zčásti se taky bála, že v našem „vztahu“ bude tím silnějším, jenže jsem nemohla popřít, že všechny negativní pocity ohledně něj zkrátka zmizely, kdykoli jsem si vzpomněla na jeho úsměv. Navíc jsem nechtěla být naštvaná a závistivá, toužila jsem ho podpořit ve všem, co se mu v životě přihodí.
Elora dle svých slov neměla v plánu vrátit se domů, což mi maličko ztěžovalo situaci. Přimhouřila jsem oči, zatímco na mě upírala ta svá rozkošná kukadla, a sevřela čelist. „Budou se o tebe bát, víš to? Určitě se už teď klepou strachy,“ poznamenala jsem, bylo však jasné, že už mě nahlodala. Stačilo ještě dvakrát zamrkat jako panenka a budu její.
Trhla jsem hlavou na stranu a spatřila vlčici, která se snažila narvat do nory. Tak to je ten pach, co jsem cítila, došlo mi. Naštěstí ji více zajímal zajíc než my dvě, Elora se ovšem vrhla do nabízení pomoci. Tiše jsem si povzdechla, ona byla opravdu úplně stejná jako já kdysi. Samozřejmě už mi nedocvaklo, že jsem se zase tolik nezměnila a jen jsem si v její přítomnosti naivně připadala starší a zodpovědnější… Ale to nevadí. Vůbec. Jaká nedůležitá informace!
Kývla jsem na cizinku a věnovala jí přátelský úsměv, který mohl působit maličko nuceně. Ráda bych situaci vyřešila za El, do nory bych se však ani náhodou nevešla a ještě bych se umazala. Led přilepený na srsti byl jedna věc, ale špína a hlína? Ne, děkuji pěkně. Někdo svým vzhledem pořád musí reprezentovat, když ostatní o sebe nehodlají dbát ani trošku. Přeměřila jsem si vlčici pohledem a usoudila, že nepůsobí nebezpečně. Rozhodně by bylo lepší, kdybych jí mohla přečíst myšlenky. Jenže jak? Jak se mi to znovu povede? Nemám nejmenší tušení, co magii spustilo.

Líbilo se mi, jak pozorně mě vlče poslouchalo. Sice jsem ze záblesků Elořiných myšlenek pochopila, že na mě alespoň zčásti zkouší svůj přepychový herecký výkon, jenže jsem nad něčím takovým nechtěla přemítat. Měla jsem toho dnes tak akorát dost, než abych si zkazila hezky strávenou chvilku s roztomilým vlčátkem. Její plán navíc ani nemohl být nijak extra zlomyslný, nebo snad dokonce nebezpečný. S její momentální velikostí by dokázala ublížit možná tak mouše… A i nad tím jsem maličko pochybovala.
„Jen jednu magii? To není úplně pravda,“ zazubila jsem se na ni šibalsky a schválně čekala, až jí v očích zazáří jiskra zvědavosti a bude se ptát dál a dál. „Ráda bych se s Bahý seznámila. Co říkáš, mohla bys mě za ní zavést? Jestli je doma?“ Nenápadně jsem nadhodila cestu do Borůvkové smečky, abych Eloru odvedla domů a uchránila ji tak před hrozbou zvenčí. Tasa mohla být kdekoli a její cíl ukrást si cizí vlče rozhodně nezněl jako idylka. Bála jsem se, že kdyby s sebou přivedla i Styx, nedokázala bych Eloru ubránit.
Když mi pověděla o své minulosti, oči se jí zalily slzami. Svraštila jsem obočí a jemně ji pohladila tlapkou po hřbetu. Nevěděla jsem, co říct, protože mně samotné nikdy nikdo pořádnou útěchu neposkytl, alespoň ne slovní. Na takovou situaci totiž žádná vhodná slova neexistovala, řeč ztrácela smysl. Nic nemohlo vyjádřit hloubku mého soucitu, a tak jsem zůstávala mlčet. Jediným kontaktem mezi námi zůstával ten tělesný, dokud Elora nepozvedla hlavu a nezahnala vzpomínky do pozadí své mysli. Povzbudivě jsem se na ni usmála a přikývla na její poznámku o Borůvkové smečce.
Nepochopila, jak to s Elisou myslím, což nebylo žádné překvapení. Kdyby mi někdo sdělil, že má jakási alfa na krku zavěšené zuby, asi by mě taky napadlo, jestli jsem se nepřeslechla. „Její zuby to určitě nebudou,“ zasmála jsem se. „Spíš cizí. Snad radši ani nechci vědět, kde je vzala.“ A taky nechci vědět, jestli náhodou na náhrdelník brzy nepřibydou nové... Třeba ty moje.