Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Řeka Mahtaë (sever)

Vůbec se mi nelíbilo, jak sarkasticky Kaya mluvila o důležitosti mé přítomnosti, ale neměla jsem dost energie na to, abych jí odporovala. Koneckonců, v jednom měla pravdu: nedokázala jsem jí vrátit její zrak, tak daleko moje schopnosti vskutku nedosahovaly. Vlastně by to asi nezvládl žádný běžný vlk, což mě sice na jednu stranu uchlácholilo, na stranu druhou to ovšem znamenalo, že jsme ve velkém maléru. V hlavě mi tepalo a ten protivný zvuk rezonoval celou lebeční dutinou tak hlasitě, jako kdyby snad někdo v okolí vyhrával na bongo. Zhluboka jsem se nadechla, když mě Kaya začala uklidňovat. Vážně jsem se snažila zachovat klid a nebýt přítěží, moc to tak ale asi nevypadalo. „PROČ BY TO MĚLA BEJT BLBOST?“ protestovala jsem na její argumenty a znovu si uvědomila, jak mě ze řvaní bolí v krku. „V Gallirei neni blbost vůbec nic, jestli jsi náhodou zapomněla. Jeden den ti všechno přijde normální a druhej se nestačíš divit, jaký kraviny se dějou. Jestli ti zrovna obrazec ovlivňující sluch přijde za hranou, tak máš fakt divnej porovnávací systém,“ řekla jsem už tišeji a doufala, že Kaya všechno pobrala, protože já svoje vlastní slova momentálně neslyšela vůbec. „Budeme muset jít dál,“ dodala jsem, jakmile jsem prozkoumala hladinu řeky. „Tady zatim nic nevidim. Než začneš protestovat – a já vim, že začneš… Tak se zamysli. Máš snad lepší nápad?“ zeptala jsem se, leč to byla otázka spíše řečnická a času jsem Kaye moc nedala. „Jasně že nemáš,“ odpověděla jsem si sama. „Takže jdem dál. Dávej pozor na nohy, klouže to.“ Šly jsme zrovna přes kluzké kamení a já nechtěla riskovat, že mě s sebou Kaya stáhne do proudu řeky.

//Ústí

Najednou se z Kayina hrdla vydral řev tak hlasitý, že působil přehnaně dokonce i na můj oslabený sluch. Zaraženě jsem zamrkala, když jsem pozorovala agresi v její tváři. Trochu vypadala, jako kdyby mi teď nejradši ze všeho plivla do obličeje… O což jsem teda rozhodně nestála. Proto jsem zavřela pusu (za zájmem uchránění si vlastní srsti před slinami, když už jsme byly obě potřísněné zvratky) a sledovala, co se bude dít. Kaya bohužel znovu ubrala na hlasitosti a já nerozuměla vůbec ničemu, jen jsem se snažila odhadnout podle pohybů jejích úst, kam asi směřují vyřčená slova. Zdálo se mi, že nikam, Kaya však zůstávala v jakémsi zoufalém rozpoložení, a tak jsem si uvědomila, že se přede mnou asi skutečně nepokouší něco zakrýt. Že by nebyla schopná mluvit nahlas? Možná dokáže jen šeptat a křičet, nic mezi tím. Nebo… Nebo přece jenom neslyším já? Sotva jsem si to připustila, už mi Kaya křičela do ucha další věc. Nejen že mi oznámila, že neslyším, ale že ona dokonce nevidí. Vystrašeně jsem se zahihňala, jak jsem v sobě potlačovala paniku. „Nevidíš? Ale notak, to si děláš srandu, ne?“ ujistila jsem se a doufala, že je tohle jeden velký žert. Popravdě, kdyby byl, klidně bych se smála, třebaže je sebevíc nepovedený. Pořád by to totiž bylo lepší, než kdyby nás někdo vskutku připravil o dva vcelku stěžejní smysly. „Dobře, dobře,“ mumlala jsem si pro sebe zmateně. Něco musíme udělat. Ale co? Za kým teď sakra máme jít? Do Asgaaru asi těžko, když bych neslyšela, co mi Sionn a jeho rodiče řeknou! Tak kam? Do Ragaru? Jak bychom asi vyšly takový krpál, pokud k sobě budeme mít celou cestu spojená těla? Pane bože, co budeme dělat? „To je v pohodě,“ vysoukala jsem ze sebe a nebyla si jistá, jestli se snažím uklidnit Kayu, nebo spíš sebe samotnou. „To se… Vyřeší. Určitě! Vsadím se, že ten znak v řece něco znamenal. Takže když se budem držet u řeky, narazíme na… Na něco. Co nám třeba pomůže. Ne? Nemyslíš? Já myslím, že jo! Takže jdeme! Zvedej se, Kayo, čeká tě super cesta! Za dobrodružstvím! Ztráta zraku není problém, fakt ne! Je to v pohodě, protože máš mě! Takže ti všecko dobrodružství hezky popíšu! Hlavně vůbec nepanikař, Kayo, jsme obě naprosto v pohodě a všechno se vyřeší! Panika je zbytečná, Kayo, slyšíš, co ti říkám? NEPANIKAŘ!“ mluvila jsem rychle jako blesk a v tom nejmíň klidném tónu, který snad byl kdo schopen vytvořit. Ačkoli jsem radila Kaye, aby se neoddala strachu a panice, spíš bych potřebovala, aby někdo poradil mně.

//Řeka Mahtaë (jih)

Díky bohu Kaya pochopila, že je potichu jako nějaká uťápnutá dívčinka, a začala mluvit rozumnou hlasitostí. Bohužel ne i rozumnými slovy. „JAKEJ MOTÝL, TO SEŠ SNAD ÚPLNĚ SLEPÁ?!“ zakřičela jsem na ni, zrovna když mi oznamovala, že já jsem pro změnu hluchá. Zaraženě jsem si odkašlala, začalo mě z toho ječení maličko škrábat v krku. „CO TO MELEŠ!“ vynadala jsem jí, chyba určitě nebyla na mé straně, nýbrž na té její. Notak, já a hluchá? Jak bych jen mohla být? Nedávno mi byl teprve jeden rok, zatímco z ní už se jistě stávala stará rašple. No a potom se zase vrátila ke svému krásnému otvírání úst a hlásku hlasitému zhruba jako šum v pozadí. Ano, nazvala bych to skutečně takto, protože mluvení se tomu prostě říkat nedalo. „Hele, sice bych byla ráda, kdybys držela hubu, ale zas tak moc k srdci si to neber,“ protáhla jsem sarkasticky a značně ochraptěle. Humor mě ovšem rychle přešel, jakmile jsem si všimla, v jakém stavu se to Kaya nachází. Její obličej zcela ztuhl a oči se ponořily do tmy, bohužel doslova. To jsem ovšem nemohla tušit, protože jsem byla nahluchlá jako stoletá stařenka. „CO TI JE?“ zakřičela jsem znovu a lehce panikařila. „KAYO, CO TI JE? CO TI JE!“ opakovala jsem a chtěla jsem s ní zatřást, jelikož však byly naše boky spojené, nemohla jsem se k ní natočit takovým způsobem, abych k ní stála čelem.

Asi jsem se jen nechtěla moc soustředit na Kayin nasupený výraz, nebo mi možná zkrátka začínalo solidně hrabat, kdoví. Každopádně všechnu mou pozornost ukradl podivný obrazec na vodní hladině, který připomínal tvar nějakého okřídlence. Natahovala jsem krk, co jsem mohla, protože jsem stále nedokázala odlepit bok od Kayi. Divný, vypadá to jako netopýr, pomyslela jsem si zaraženě. Možná to něco znamená. Není to třeba vzkaz od Faliona? Neděje se mu něco, není to volání o pomoc? Anebo se to celý stalo právě kvůli němu a tohle je jakási zvrácená indicie? Falionův kanadský žertík? Hm, to k němu přece vůbec nesedí. Takový on není. „Proč zrovna netopýr,“ zamumlala jsem a všimla si, že Kaya něco povídá též. V té samé chvíli jsem však v hlavě pocítila nezvyklou bolest, která mi zatemnila mysl a vše kolem zahalila do ticha. Zaměřila jsem se na Kayina ústa, vůbec jí nebylo rozumět. „Cos to říkala?“ zeptala jsem se a nechtěla zvyšovat hlas, bohužel jsem ovšem pořádně neslyšela ani svá vlastní slova, a tak jsem na Kayu v podstatě křičela. „Mluv víc nahlas!“ pobídla jsem ji a jistě jsem musela vypadat jako totální idiot, když jsem takhle pomatená řvala snad na celou Gallireu.

//Zrcadlové jeskyně

Kaya nekřičela, neječela, vlastně se nevyjadřovala vůbec nijak. Samozřejmě v naší skvělé poloze ani nebylo možné vést nějaké sáhodlouhé projevy, přesto jsem čekala alespoň něco. Nadávku, prokletí, cokoli urážejícího a mířeného na moji osobu. Kdybych byla v její situaci, rozhodně bych totiž takhle tichá nebyla; seřvala bych ji tolik, až by z toho dost možná ohluchla. A právě proto jsem se bála toho, co přijde, až naše kutálení skončí. Pokud Kaya prozatím zůstávala v klidu, schylovalo se k bouři. Nebo ne? Doufejme, že ji zkrátka vůbec neznám a odhaduju ji špatně. Nebude naštvaná, ne, ani maličko. Zlobit se? Cha, takové slovo určitě ani není v jejím slovníku! Že jo? Že jo?!
Naše trápení po překonání až podivuhodně dlouhé vzdálenosti skončilo. Hlava se mi točila příšerným způsobem, před očima jsem měla mžitky a končetiny jako by netušily, k jakému účelu vlastně byly vytvořeny. Připadala jsem si jako obří rozteklé želé, které někdo vtělil do vlčího kožichu. „Promiň,“ hlesla jsem ke Kaye zahanbeně, sotva jsem si mohla v plné kráse prohlédnout její pozvracenou srst. Pokusila jsem se zvednout ze země, jenže mě něco táhlo dolů, něco nepřirozeného. Můj levý bok byl připojen ke Kayině pravému. Než můj mozek stačil plně zpracovat, co se vlastně stalo, už jsem na naše spojená těla třeštila oči a nemohla se pořádně nadechnout. To ne, proboha, to ne. Před chvílí jsme od sebe aspoň mohly být na pár metrů. Ale tohle? Ne, ne! Jak mám asi normálně žít a fungovat, když ani nemůžu pohnout zadkem? Co tohle sakra je!

//Zelené nory

Kutálely jsme se a kutálely, konec v nedohlednu. Měla jsem pocit, že asi každou chvílí začnu zvracet, moje tělo totiž absolutně nezvládalo náhlou a příliš rychlou rotaci. „Budu blejt,“ oznámila jsem Kaye pro jistotu, aby nemohla říct, že jsem ji nevarovala, a pak jsem opravdu vyvrhla obsah žaludku, přestože jsme se ještě stále nezastavily v pohybu. Naštěstí jsem nejedla už tak dlouho, že jediné, co ze mě vyšlo, byly žaludeční šťávy. Přesto Kaya asi nemohla být úplně nadšená, že se takový hnus přilepil i na její kožich. V pocitu nepřekonatelné trapnosti jsem raději zavřela víčka a odmítala okolní svět sledovat, však také nebylo proč. Jediné, co jsem totiž dokázala vidět, bylo točení a chaos a nekonečný zmatek. Můžu si za to sama, neměla jsem to zkoušet, proklínala jsem se vduchu a tušila, že Kaya zrovna dělá to samé. Ani jsem si nebyla jistá, zda vůbec chci, abychom se zastavily, protože jakmile by k tomu došlo, Kaya by mě pravděpodobně zabila. Tak teď už do Asgaaru vůbec nemůžeme, napadlo mě ještě mezi myšlenkami o ukončení mého života. Žabí princ Sionn a princezna Nym zvaná Poblijóna. No my jsme teda dvojka.

//řeka Mahtaë (sever)

Netvářila se moc nadšeně na to, jakou magii ovládám. Chystala jsem se zeptat, proč ji něco takového zaskočilo, odpověď jsem však pravděpodobně věděla, a tak jsem se nakonec zastavila v nádechu a zůstala mlčet. Teď se určitě bojí, že se jí budu hrabat v hlavě. Věř mi, Kayo, ráda bych to udělala. Kdybych ovšem tušila, jak se ti tam dostat. Vsadím se, že tvoje myšlenky se ukážou z ničeho nic až v tý nejmíň vhodný chvíli a já ještě budu žadonit, abych je neslyšela. Typický.
Nesouhlasně jsem zafuněla, sotva mi bylo řečeno, že ta katastrofa na mém kožíšku je jen trocha špíny. „Jen trocha špíny?“ zopakovala jsem pohoršeně, vyřčená slova mi v mysli rezonovala jako přihlouplý kolovrátek stále dokola a dokola. „I kdyby to byl jenom flíček, tak se s ním před Sionnem vážně dobrovolně producírovat nebudu!“ postěžovala jsem si a hlas mi poskakoval sem a tam. Tóninu střídal vskutku bravurně, až by si jeden mohl říct, že jsem v minulém životě byla operní pěvkyně. Kaya samozřejmě nemohla vědět, kdo Sionn je. A já neměla sílu jí to vysvětlovat. Proto jsem si poraženecky povzdychla a sledovala, jak se posadila na zem. Sice naděje na násilné rozpojení neexistovala a já si toho byla dobře vědoma, zároveň jsem však chtěla ještě jednou zkusit, jestli se to přece jen nepovede. „Zkus se na chvíli nehýbat,“ vyhrkla jsem a odskočila od Kayi dřív, než stihla jakkoli zareagovat. Prala jsem se se vzdušnou barikádou jako se svým úhlavním nepřítelem, zatnula jsem zuby, vší vervou jsem chrčela. Zaplavil mě pocit, že to vyjde, že už jsem skoro pryč, že moje úsilí není ani trochu marné a přišla jsem na řešení… Když vtom se něco za mnou pohnulo a srazilo mě tak silně, až jsem se začala kutálet v nekonečných kotrmelcích. Kaya se mě držela jako klíště a já snad ani nechtěla zjišťovat, jestli to dělá schválně, nebo jestli nemá na výběr.

//Zrcadlové jeskyně

//řeka Midiam

Mé podezření na absolutně neexistující pravidla magií mi bylo potvrzeno, a tak jsem chápavě pokývala hlavou, zatímco jsme vkráčely na území, které jsem teprve nedávno prozkoumala s Elorou. Sníh stále nezmizel ani odsud. Nemělo by už začínat jaro? Chápala bych takový počasí v Ragaru, jenže tady? Sice mám zimu ráda... Tahle ale trvá moc dlouho, přemýšlela jsem a zřejmě by mě tak nudné téma nudilo ještě déle, kdyby Kaya nenadhodila otázku pro změnu mým směrem. „Myšlenky,“ broukla jsem a rozhlížela se, Asgaar už musel být velice blízko. Cítila jsem ho na sto honů. „Nevím teda, jestli se dá říct, že ji ovládám,“ uznala jsem hned, aby po mě nechtěla ukázky všech jejích myšlenkových pochodů. „Ještě donedávna jsem nevěděla, že ji mám.“ Teď jsem navíc z její mysli neslyšela ani ň, zkrátka totální prázdno. Buď o ničem nepřemítala, což se mi nezdálo úplně pravděpodobné, nebo se v mých schopnostech zabydlil chaos. Moc jsem si přála vědět, jak magii nastartovat a hezky si počíst v cizích hlavách, bohužel jsem ovšem neměla sebemenší tušení, jak něco podobného spustit. Jediná magie, kterou jsem v sobě momentálně cítila, byla ta svazující. Chtěla jsem pokračovat v konverzaci dál, protože se mi popravdě začínalo debatovat docela hezky a už jsem skoro i zapomněla na to, jaká blbka Kaya ze začátku byla, jenže ona se rozhodla mi to velmi laskavě připomenout. Udělala špatný krok, pod nímž se zhroutil nejprve sníh, a poté země samotná. Chystala jsem se jen protočit oči a tiše si říct, jaké nemehlo to u sebe mám, to by však nesmělo zafungovat naše úžasné, milované pouto. Neuplynula ani vteřina a já už se válela v noře vedle Kayi, kožich od hlíny a tělo celé pomlácené. Uniklo mi neznatelné, bolestné zakňučení, jak mě bodlo v zádech při zvedání se z hroudy, kterou probořená zemina vytvořila. Ihned jsem se oklepala a obhlédla si srst, jen abych zjistila, že jsem špinavá od hlavy k patě. „No skvělý,“ zabručela jsem a přála si být naštvaná, ve skutečnosti mě ale spíš svíral děs z toho, že mě Sionn uvidí v tak nereprezentativním stavu.

Její pohled byl vlastně celkem k smíchu, ale v zájmu mém i jejím jsem si raději udržela vážnou tvář, protože kdybych se teď zase rozchechtala, už bych se asi nedokázala zastavit a Kaya by mě pravděpodobně zabila. A tak jsem se pouze usmála jako měsíček na hnoji a poslušně čekala, až lávku překoná a dojde za mnou. To se díky bohu povedlo rychleji, než jsem původně čekala, tudíž nezbývalo nic jiného než vydat se dál. Kaya nasadila poměrně sebevědomý výraz, co se týče nasměrování, tudíž mě ani nenapadlo pochybovat nad tím, jestli vůbec jde správnou cestou. Sama jsem totiž odtud do Asgaaru snad ani nikdy nešla, a proto se mi zacházka k norám nezdála podivná. „Jasný,“ přikývla jsem na její otázku a naposledy si prohlédla výtvor její magie. „Co dalšího umíš?“ zeptala jsem se a konečně se dala do pohybu též. „Tohle nemůže být tvoje vrozená magie, ne? I když, už bych se vlastně asi ničemu nedivila.“ Sionn má neviditelnost, Kaya jakousi zimní magii… Možná žádná pravidla neexistují, možná to celý chápu špatně. Doteď jsem se domnívala, že je výběr omezen, ale zjevně tomu tak vůbec nebylo. Gallirea si zkrátka vždycky dokázala najít způsob, kterým mě naprosto překvapila a vykolejila, takže proč by se to samé nemohlo dít i nyní? „Stejně nechápu, koho baví vymýšlet takový nesmysly. Asi se musel hodně nudit, aby si řekl: ,Hele, pojďme k sobě připoutat dva naprostý cizince!‘ Fakt švanda, skvělej kanadskej žertík,“ povzdychla jsem si tak nějak do větru, vlastně jsem ani nečekala, že na to Kaya odpoví.

//Zelené nory (Nym ofc jde)

Na její zážitky s magií jsem se pousmála, očividně tu každý zažil nějakou do nebe volající ptákovinu. „No, bylo nás tam víc, asi pět? A museli jsme usmířit nějakou ještěrčí rodinu. Pak jsem upadla do bezvědomí a probrala se, až když byli všichni pryč. Prostě bizár,“ vysvětlila jsem a vzápětí se neubránila zakřenění nad jejím rýpnutím. „Tohle krásný tělo nikomu jinýmu nepatří, neboj se,“ řekla jsem se špetkou pýchy a raději se věnovala ledové lávce. Popravdě jsem se na ni nemohla vynadívat, byla perfektní. Na moment mě napadlo, že je to vedlejší funkce magie vody, ale podle Kayi se zřejmě jednalo o něco samostatného, celistvého. Jemně jsem po ledu přejela drápky pravé tlapky a sledovala, jak se pod jejich tlakem objevily maličké rýhy. Taky bych tohle chtěla umět. Zatím pořádně ani nedokážu ostatním přečíst myšlenky… Ale to přijde. Všechno bude, všechno! Třeba od Kayi okoukám, jak to dělá. Jde vůbec magii okoukat, naučit se ji z ničeho? Asi ne, že? Škoda, že je Smrt taková pipina a Život takový lhář. Kdybychom spolu vycházeli, už by si na mě nikdo v Gallirei nemohl troufnout.
„Klouže to,“ zopakovala jsem si pod vousy posměvačně, sotva se mi však slova dostala z úst, podklouzla mi packa. Kdybych nezareagovala dostatečně rychle, luxusně bych se na ledu vymlátila a nejspíš bych i sklouzla do spárů divoké řeky, naštěstí jsem ovšem svůj pád elegantně vybrala… No, dobře. Asi ne dost elegantně na to, aby si toho Kaya nevšimla. Z profilu jsem se na ni zazubila na znamení, že je všecko v cajku a nemusí se vůbec strachovat, a konečně slezla z lávky.

//Maharské močály

Souhlasně jsem přikývla na zopakování mého jména, jenže to už se Kaya vytasila s otázkou. Zašklebila jsem se nad výběrem jmen, to byla teda přehlídka hnusů. „Nymphadora?“ vyplivla jsem kysele. „Vždyť to je jak pro nějakou stoletou stařenku. Jsem Nym, jenom Nym,“ uvedla jsem situaci na pravou míru. Nikdo se mě nikdy na nic podobného neptal, tudíž mě Kaya popravdě docela zarazila. Na obtěžování a zasahování do osobního prostoru už mi nic neodpověděla, tak jsem to nechala být. Zjevně jí někdo pocuchal srst, když se tak štítí. Nebo ji jako malou dost neobjímali, a proto není zvyklá? Hm, co je mi vůbec do toho.
Pozorně jsem naslouchala všemu, co měla na srdci k podivným událostem v kopcích, a zamyšleně přimhouřila zlatá očka. Taky ji něco přitáhlo. Zvláštní. Je možný, že za tím skutečně stojí Život? Pochybuju, že by si něco podobnýho vymyslela Smrt, ta by byla mnohem krutější. Nebo tohle pochází z dílny někoho úplně jinýho, koho ještě neznám? Zaujatě jsem ke Kaye obrátila pohled. „Řekla jsi ,zas‘? Už jsi takovou věc zažila?“ zeptala jsem se a uvědomila si, že pro mě to teď taky nebylo poprvé. „Já se před pár měsíci z ničeho nic ocitla v poušti a byla v těle někoho úplně jinýho. Dodneška si nejsem jistá, co se tam tehdy vlastně stalo.“ Spolu se mnou se v roli cizinců ocitli i Row a jedno z dvojčat, jenže se mi nepodařilo zjistit, jestli za to skutečně mohly ty zpropadené ještěrky, nebo někdo mnohem mocnější.
Kaya si zrovna postěžovala na to, že ze všeho určitě brzy zešílíme, když jsme dorazily ke korytu řeky. Voda byla značně rozbouřená a vztekala se snad ještě víc, než já a Kaya teprve před chvílí. Těžce jsem polkla. Takhle se do Asgaaru asi jen tak nedostaneme. Těkala jsem očima mezi divokým tokem a vlčicí, která se mě snažila o něčem přesvědčit. Nutno říct, že její pokus rozhodně sklidil ovoce, vykouzlila totiž přes řeku ledovou lávku. Vyjeveně jsem na průsvitný kus ledu civěla. „Co je tohle za magii?“ vysoukala jsem ze sebe ohromeně. „Jak jsi to udělala? Páni!“ Vločka na Kayině krku najednou nabírala zcela jiného významu, a jelikož mé nadšení z dosud nepoznané magie absolutně přehlušilo pochyby, lehkým krokem jsem na lávku vkročila a setrvala, dokud to samé neudělala i Kaya. Stále jsme se od sebe nemohly hnout dostatečně daleko, aby jedna řeku překonala a počkala na břehu na tu druhou.

//Zarostlý les

Čuměla na mě jako sůva z nudlí, což moje rozpoložení ještě umocnilo. Netrvalo však dlouho a přidala se k sladkému tónu a ironickým řečičkám, až jsem si skoro říkala, že možná nebude tak špatná. Nakonec se dokonce i představila a prolomila tak veškerá má očekávání, jelikož jsem vskutku nepředpokládala, že se mojí otázky chytne. Spíš jsem v budoucnosti viděla něco jako „myslíš si, že jsem tak blbá, abych ti řekla svoje jméno, tss“, takže tohle byl celkem úspěch. „Nym,“ odpověděla jsem jí pro změnu já. „Jsem si ale jistá, že bys přišla s něčím mnohem kreativnějším.“ Rozmazlená nanynka mluvilo za sebe: nápaditá nebyla vůbec. Já ale nadávek taky zase tolik neznala, a tak jsem si zrovna na tohle stěžovat nemohla.
Pochybovačně jsem ji sjela pohledem, když na mě div nevyjela kvůli jedinému doteku. „Klídek, proboha. To tě v minulosti někdo obtěžoval, nebo proč to tak hrotíš?“ Zakoulela jsem očima, popravdě řečeno jsem se ale konečně po celé době, co jsme byly svázané k sobě, dostala do bodu, kdy jsem se cítila úplně neutrálně. Žádná panika, žádný smích, žádný přetékající pohár pocitů. Možná to její vrčení bylo přece jenom k něčemu dobrý. „Proč jsi vlastně v kopcích byla?“ zeptala jsem se vážným tónem a odstoupila od ní, aby měla svůj vysněný osobní prostor a nezkřivil se jí ani chloupek. „Cítila jsem tam strašně moc vlků, ale pokud vím, žádná smečka poblíž není, navíc se pachy dost lišily. Já přišla kvůli jídlu, ale teď si říkám, že mě někdo táhl za nos přes celou Gallireu,“ mluvila jsem dál a doufala, že mi vlčice odpoví bez dalších kousavých poznámek. Já sama jsem je potlačila a nechala si je pro sebe, a proto jsem od ní čekala stejný přístup.

//řeka Midiam

//Kopce Tary

Vážně nevím, jestli za to mohla přílišná přítomnost adrenalinu v mém těle, možná to způsobilo něco zcela jiného. Každopádně mi naše situace začínala připadat navýsost vtipná. Ocitla jsem se spoutaná s někým, kdo nedokáže říct ani jedno rozumný slovo, jsem strašně daleko od svý smečky, nemám šajna, co budu se vším tímhle dělat, nemůžu jít za Životem ani Smrtí, protože mě oba zjevně absolutně nesnáší, stejně jako mě z nějakýho důvodu nesnáší ta pošahaná vlčice vedle mě, pak taky sice mířim za Sionnem, ale akorát se před ním hodlám ztrapnit, jelikož budu muset přiznat, že jsem absolutně neschopná a nezvládám vyřešit problémy sama, no skvělý, NO VÝBORNÝ, lepší den už ani nastat nemohl, není to k smíchu? Není to přímo k popukání? Z ničeho nic mi zacukaly koutky a já se opravdu snažila udržet, přísahám. Jenže když mi zase do ucha kdákala další kecy, nedokázala jsem to zastavit a rozesmála se nahlas, hezky od srdce, div mi netekly slzy. „Teda, ty bys byla fakt skvělá terapeutka,“ chechtala jsem se. „Díky, žes mi vysvětlila, jak se věci maj, co bych bez tebe jenom dělala. Ha, ještě že ke mně seš připoutaná, co? Moje jediný štěstí!“ Bylo to celé tak absurdní, že mi vůbec nepřipadalo divné, jaký záchvat smíchu jsem dostala. Jiná reakce v té chvíli nebyla adekvátní, musela jsem se smát, jinak bych se zbláznila. Nebo jsem se musela smát, protože jsem se zbláznila? Kdo ví. Vlny hysterického chechotu ze mě však postupně opadávaly, a když jsem se konečně dostatečně uklidnila (koutky úst mi ovšem stále cukaly), nasadila jsem rádoby vážnou tvář. „Když už jsme si teda takhle blízký,“ zašvitořila jsem a laškovně zamrkala, „asi bych měla znát tvoje jméno, ne?“ Schválně jsem čekala, jak se zatváří, a doufala v tu nejzmatenější reakci.
„No jasně, jsem úplně vypatlaná a spletla jsem si Života se Smrtí, odhalilas to. Jsi fakt hlavička,“ pochválila jsem ji a pateticky ji poplácala tlapkou po rameni, aby pochopila, že je teda vážně pašák a nečekala jsem, že zapojí do akce svou jedinou mozkovou buňku.

//Maharské močály

Nadále si vedla svou a chtěla mě dostrkat za Životem, jenže na tohle můj názor zkrátka změnit nemohla. Možná mě učinil silnější a rychlejší, ale tam můj vděk vůči němu zcela končil. Oživil Cynthiu, ačkoli mi předtím řekl, že není možné přivést zpět moji rodinu, a moc dobře jsem si pamatovala taky na potyčku, která se stala v Asgaaru. Život tehdy zachránil Styx, místo aby se postavil na stranu Elisy a Lennie.
Můj vztah k Životu byl zkrátka příliš negativní na to, abych jej šla poprosit o pomoc. Ráda bych to vlčici všechno vysvětlila a popsala, ale už na první pohled byla zhruba stejně empatická jako šutr. „Hm, to je krásný,“ zacukrovala jsem na její sáhodlouhou přednášku. „Očividně ale Života dost dobře neznáš. Sice se nemusí jen pokoušet, aby nám pomohl, ale taky by se nemusel zrovna dvakrát přetrhnout, kdyby se nás pokusil zabít.“
Najednou úplně obrátila celý svůj postoj, což mě hodně překvapilo, ale s radostí jsem přivítala, že je po mém. „No jo, už se těšim na to, jak krásně se mi vysměješ,“ zakřenila jsem se jí přímo do ksichtu, sotva mě pobídla, ať teda taky vyrazím. „Když se totiž budeš smát, aspoň na chvíli zavřeš hubu,“ odfrkla jsem si a s nechutí kráčela v její blízkosti, protože mě spojení mezi námi dál nepustilo. Prosím, prosím, ať vědí, co s tím máme dělat. Zrovna s ní opravdu nemůžu zůstat navždy, to by byla moje smrt. Umí vůbec na chvíli mlčet? Nebo být milá? Nebo předstírat, že neexistuje? Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby to nemusela jen předstírat, ale doopravdy neexistovala… To je však asi až moc troufalé přání.

//Zarostlý les

Nerozuměla jsem tomu, proč musela být vlčice tak nepříjemná. Já na to měla právo, protože mě připoutali k té nejnemožnější variantě, kterou kdo vůbec mohl vybrat, ale ona? Byla uvězněna s někým tak perfektním a stejně si stěžovala! Nevděčnice. Ještě bude mít kecy. Zaobalila všechny svoje řečičky do sladkého tónu, díky němuž jsem si snad měla připadat pitomě, místo toho ovšem vypadala jako totální fiflena spíš ona. „Ten tvůj samotný bůh magií by nám spíš ještě uškodil, ty nádhero,“ odpověděla jsem jí, snažíce si udržet neutrální tón i během znevažujícího oslovení. „V Asgaarský smečce na druhou stranu znám vlky, který na mě nebudou hrát žádný hry a opravdu se mi pokusí pomoct. Co provedou s tebou, to je mi šumák,“ vydechla jsem a trhla hlavou na stranu na znamení, že vyrážíme. „Tak laskavě zvedni zadek a jdeme. Nehodlám tu s tebou zůstat do Vánoc.“ Když budu muset, klidně ji tam odtáhnu. A když cestou přijde o pár zubů, budeme tomu říkat nehoda.