Příspěvky uživatele

//Sněžné hory přes Tajgu

Sotva jsem překonala tu podivnou oblast s bílou břečkou na zemi, konečně přestala břečka padat i z nebe. Musela jsem si pořádně oddychnout, protože jsem se zcela sama dokázala vyhnout hrozícímu nebezpečí, ale i tak jsem stále běžela dál. Však víte, čistě pro jistotu. Kdyby mě ta břečka honila.
Jakmile se kolem mě začaly objevovat jen stromy, mírně jsem zpomalila a oklepala se. Byla jsem na kost promočená a upřímně, nejradši bych si tady sedla na kmen a rozbrečela se. To jsem ale nemohla, to by mému kožíšku nepomohlo!
Svižným tempem jsem ťapkala lesem a každou chvílí jsem se oklepávala, abych ze sebe dostala úplně všechnu vodu. Zuby se mi o sebe samovolně klepaly zimou a já zatoužila být zpátky ve vyhřáté jeskyni své smečky. Kde je vůbec táta? Proč mě ještě nenašel?
Do očí už se mi začínaly hrnout slzy, opravdu jsem si myslela, že se tu složím a táta mě bude muset sbírat z jehličí, když vtom jsem zaslechla hlasy. Netušila jsem, o koho jde, co tady dělá ani jestli mi pomůže, ale ihned jsem se za hlasy vydala, a to poklusem. Netrvalo dlouho a zahlédla jsem vlka a vlčici, jak si povídají.
„Ahoj!“ pozdravila jsem nadšeně, jak jsem se ke dvojici řítila. „Můžu se o vás ohřát? Áh, určitě můžu, díky!“ zašvitořila jsem a přitiskla se k vlčici, aby se mi dostala trocha toho tělesného tepla. Měla pěkně huňatou srst, až jsem jí záviděla. Ta moje momentálně vypadala stejně neupraveně a zanedbaně jako kožich mojí sestry Esme. Fuj.

// území mimo Gallireu

Už bylo ráno a já byla opravdu hodně daleko od táty. Ne že by mi to vadilo! Šla jsem, kam mě čumáček zavedl, a snažila se spřátelit se všemi, koho jsem potkala. Musím teda ale říct, že ze mě zatím nikdo moc nadšený nebyl. Co je to za slušnost, aby před vámi utekla srnka? Nebo to byla laň? Maminka mi nikdy pořádně nevysvětlila rozdíl... No, její chyba. Navždy bude mít nevzdělané děti.
Ťapkala jsem si spokojeně dál, když mi přímo do oka spadla nějaká studená mokrá věc. Ze samého šoku z oslepení jsem varovně vyštěkla a uskočila stranou. „Kdo jsi?“ zavrčela jsem směrem k nebi, aby bylo jasné, že se nebojím. „Já jsem Nym a jsem dcera alf a ty... ty... ty! Ty běž pryč! Zničíš mi kožíšek!“ Očividně to ale bylo marné. Na celé moje tělo dopadaly maličké bílé chuchvalce čehosi a já za chvíli byla celá mokrá! Že by to byl déšť? O tom nám přece tatínek říkal, zamyslela jsem se, na to však nebyl čas. Jestli měly z nebe začít padat ještě další věci, musela jsem rychle utéct!
Nemotorně jsem se rozutíkala prvním směrem, který mě napadl. Netrvalo dlouho a moje krásné pacičky se zabořily do něčeho nechutně lepkavého a studeného. Snažila jsem se z té podivné bílé trávy vyprostit, ale místo toho jsem do ní zapadla celá. „Hmpff!“ vydala jsem ze sebe jen, bylo toho na mě už moc. Tohle si moje srst nezasloužila, to rozhodně ne!
Z posledních sil jsem se vyhrabala z oné proradné pasti a běžela jsem dál, i když mě všechno studilo. Byla jsem celá obalená v té odporné hmotě, musela jsem vypadat jako monstrum. Takhle mě táta ani nepozná, až mě bude hledat!

//Ageronský les přes Tajgu