Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poslouchala jsem výčet možností, ze kterých jsem si mohla vybrat. „Počkej, cože?“ přerušila jsem Faliona. „Ty bys dokázal ulovit jelena bez pomoci ostatních vlků?“ Civěla jsem na něj tak obdivně, div mi neklesla brada, jenže pak jsem se zarazila i u dalšího slova. „Co je to muflon?“ zeptala jsem se zvědavě. „Ne, víš co? Neříkej mi to! Já na to přijdu!“ Zamyšleně jsem se zahleděla do nebe. Muflon. Muf. Lon. Muflon. „Že by to bylo zvíře, který dělá muf? Ne, to ne, to je blbost. Už vím! Když jde po tvrdý zemi, tak to nedělá klap klap, ale muf muf! Žejo? Cítím, že jsem hodně blízko správný odpovědi. Určitě aspoň přihořívá!“ Koukala jsem na Faliona s nadějí zračící se ve zlatých očkách. Brzo jistě uzná, jak moc chytrá jsem. Můžeme bystrost rovnou přidat do seznamu mých vlastností! Zatím jsem: roztomilá, překrásná, zkrátka úžasně božsky skvělá... No a teď i inteligentní! „Takže jsem to rozhodla, dáme si muflona. To bude ňamózní! Jak takový ňamózní muflon vypadá? Určitě famózně ňamózně!“ zachichotala jsem se a přidala na seznam další vlastnost. Vtipná.
Ukázal na blízké hory, kde se prý nacházel jeho domov. Taky zmínil, že jeho pravá rodina je pryč, a zněl u toho trochu sklesle. Nemusíte hádat dvakrát, co jsem se rozhodla udělat. No, inu, zkrátka... Rozveselit Faliona! „Je pryč? Ale to vůbec nevadí!“ zacukrovala jsem a povzbudivě do Faliona šťouchla. „Oba dva to bez našich rodin zvládnem. Jsme totiž Supervlci! Teda... Supermani! Teda... Víš co, vlastně si sám můžeš vybrat, co chceš být. No fakt! Já jsem třeba divoženka.“ Na důkaz svých slov jsem vycenila zoubky a přikrčila se k zemi, abych se mohla nenápadně plížit sněhem. „Docela husťárna, co?“ zeptala jsem se řečnicky. „Takže co si vybereš? Je nekonečno volných možností, opravdu! A až si vybereš, můžeme být parťáci! Bojovat proti zlu, a... a tak! To by bylo úža! Úža jako úžasný, chápeš! Jo, málem bych zapomněla, víla volná neni, víla je totiž Esme. Ale to vůbec nevadí, to vůbec nevadí! Stejně bys nechtěl být víla. Víly jsou trapný.“ Nemohla jsem se dočkat, až z nás budou parťáci, a tak jsem natěšeně vrtěla ocasem, než se Falion rozhodne.
Potom jsem byla utvrzena v tom, že jsme kamarádi. Radostně jsem vypískla a ještě víc se rozjařila, když si Falion poskočil stejně jako já. Rychle jsem se však taky uklidnila, protože se mě hnědý vlk na něco ptal. „No jasně, ať jde Matali s náma!“ vykřikla jsem rozhodně. „Čím víc, tím líp! Ještě se totiž ani neuskutečnilo to dobrodrůžo, který jste mi OBA DVA slíbili. A uvědom si, Falione, teď jsme kamarádi.“ Vychytrale jsem se na něj podívala. „Takže to splnit musíš!“ Pak ještě dodal, že by se Matali klidně mohla zabydlet v horách, kdyby chtěla. Trochu jsem se zarazila. „To spíš zní, že to chceš ty,“ zašeptala jsem, aby nás Matali neslyšela. „Nebo teda spíš že ty chceš, aby ona chtěla. Otázka zní, jestli ona chce, aby tys chtěl, aby ona chtěla. Ale jedno ti řeknu. Já rozhodně chci, aby ona chtěla, aby tys chtěl, aby ona chtěla!“ ujistila jsem Faliona a zazubila se. Musíme zjistit, jak na tom Matali je.

//Dlouhá řeka

//Miluju jak moc rozdílný jsou reakce Blueberryho na Gavriila a reakce Faliona na Nym:Ddd

Určitě chci dorazit! Zatím teda nevím, jestli pojedeme se Stormem spolu vlakem, ale když ne, tak budu asi potřebovat pomoct na nádraží, protože jsem schopná ztratit se i tam :D Jinak navrhuju třeba čajovnu nebo něco v podobným cozy stylu Co se týče začátku, tak se klidně přizpůsobím ostatním, do Prahy vlaky jezdí pořád :)

Falion najednou vypadal o hodně vážněji a do tváře se mu vrátila ona starostlivost, která mě ještě před chvílí pořádně štvala. Teď jsem za ni ale byla ráda. Nezdálo se totiž, že by mi nevěřil, spíš že je mu skutečně líto, co mi musí říct. To jezero tu je odjakživa, zopakovala jsem si v hlavě jeho slova a snažila se přijít na to, jestli si skutečně jen špatně pamatuji cestu a nebo si ze mě ten nahoře dělá šprťouchlata. Asi jsem prostě zapomněla. Ale jak je to možný? Vždyť já si vždycky pamatuju všechno! Dokonce i to, kdy má ségra Esme narozeniny. Počkat. Nebyl to ten samý den, jako je mám já? Z myšlenek mě vytrhlo dloubnutí do mých zad. Překvapeně jsem sebou trhla, protože mě Falion opravdu vylekal, ale pak jsem vyslyšela jeho pobídnutí a schoulila se k němu do klubíčka, přičemž jsem mu zabořila hlavičku do srsti na hrudi.
Jak Falion dál mluvil svým uklidňujícím srdečným hlasem, pomalu ale jistě jsem znovu uvěřila tomu, nad čím jsem vlastně vůbec neměla pochybovat. Tatínek mě najde. Tatínek mě najde, tatínek mě najde, opakovala jsem si sama pro sebe a konečně se o tom jakž takž přesvědčila. To by bylo, abych tady Falionovi a Matali dělala scény, ne! Nebojácná Nym není žádný srábotka.
Moc jsem neposlouchala Falionova slova, ale cítila jsem, jak mi z jeho hrudi rezonují celým tělem. Sotva jsem však zaslechla slovo hlad, rychle jsem zvedla hlavu. Jak jsem se snažila navázat z této pozice oční kontakt, málem jsem si zlomila krk. „Hlad teda rozhodně mám! Co bude k večeři?“ Představa jídla mi jistojistě vlila novou krev do žil. Natěšeně jsem se olizovala a tiše doufala, že se nadlábneme hodně brzo. „A kde že to teda jsou ty tvoje hory? Jsou velký? A máte tam přátelštější sníh?“ ptala jsem se zvědavě. „Je tam s tebou i tvoje rodina? Určitě jo, že jo? Jaká je? Je velká? A nebudu jim tam vadit? Našim by určitě nějakej cizák vadil,“ mluvila jsem rychle a vyletěla zpátky na nohy, „ale tvojí rodině bych vlastně vadit neměla, ne? Protože já nejsem cizák. Víš, proč nejsem cizák?“ Udělala jsem krátkou pomlku, během níž jsem se na Faliona koukla s náznakem, že čekám na jeho odpověď. Než jsem ho však vůbec nechala se nadechnout, vykřikla jsem odpověď sama. „Protože my dva jsme odteď kamarádi, juchů! Notak, raduj se taky!“ Počátek našeho přátelství mě nadchl natolik, že jsem skákala všude kolem, div jsem nevyskočila i na Falionovu hlavu.

Nešlo si nevšimnout, že Falion mírně ztuhl, když jsem mu drkla čumáčkem do tváře. Nechtěla jsem se ale ptát na důvod. Proč bych taky měla? Zrovna jsme se přece skvěle bavili!
Falion se pod mou vahou svalil do sněhu a zabědoval, že jsem ho už zase dostala. Triumfálně jsem zvedla bradu a koukala tak na něj shora. „No to víš,“ pronesla jsem hrdě, „potomek alf se prostě pozná.“
Hra však neskončila. Ani jsem nemusela přestat dávat pozor, aby se Falion rychle překulil. Samým překvapením jsem sebou kecla do sněhu a vydala přitom tiché udivené jeknutí. Jenže vlk nade mnou vůbec nebyl tak dezorientovaný jako já a takřka ihned mě začal šimrat. Vyvalila jsem oči, jak jsem se snažila nezakřičet. „Falione, ne,“ protestovala jsem a různě se ve sněhu kroutila. „To lechtá!“ Možná, že bych byla přesvědčivější, kdybych mluvila vážným tónem, ale já se nedokázala přestat smát. No opravdu, Falion mi úplně sebral moji seriózní tvář! „J-já se p... počůr-rám, Fali-Falione, n-nech to-toho!“ snažila jsem se mluvit během hysterického záchvatu smíchu.
Nedalo se to vydržet, a tak jsem do Faliona jemně kopla a kousek se tak od něj odvalila. Konečně jsem pryč z jeho spárů! Ihned jsem vzala nohy na ramena, abych se před tím zlomyslným ničemou zachránila, ale jak jsem tak vyrazila směrem od něj, znovu jsem v dáli zahlédla to obří modré jezero. Zbrzdila jsem svůj úprk a po chvíli přemýšlení se otočila na vlka, před kterým jsem se vlastně chtěla schovat. „Falione?“ kuňkla jsem tiše, nechtěla jsem o tom mluvit. Bylo mi však jasné, že když to nikomu neřeknu, tatínek mě už nikdy nenajde. „Když jsem ti řekla, že jsem nedávala pozor na cestu, tak jsem lhala,“ přiznala jsem se. „Pamatuju si, že jsem přišla tudy,“ mluvila jsem dál a při posledním slovu jsem mrkla směrem k jezeru. „Jenže tam nebylo tohle divný modrý jezero, ale spousta... No, spousta lesů.“ Bála jsem se, že mi Falion neuvěří a nebo si bude myslet, že mu zase lžu, a tak jsem se mu raději nekoukala do očí a skrčila se k zemi. „Je možný, že tu byla potopa nebo tak něco? Určitě tu máte potopy často, že jo? Prosím, řekni že jo.“ Potopa by znamenala, že jsem se nezbláznila. Nebo... Že bych opravdu zapomněla, kudy jsem přišla?

Z hrdla se mi vydral tlumený povzdech. Rozhodla jsem se, že Falionovi přece jen ukážu směr, kterým jsem sem přišla, jelikož kdybych to neudělala, nejspíš by do mě i nadále hučel o tátovi. Pokynula jsem tedy letmo pacičkou k místu v dáli, kde podle mých vzpomínek měl končit sníh a začínat tráva. Chtěla jsem vysvětlit, že jsem se sem dostala přes velkou spoustu lesů, ale místo stromů jsem v dáli zahlédla pouze obrovskou masu vody, jako kdyby se za horami nacházelo velikánské jezero. Ze samého překvapení mi spadla čelist. „No to si děláte srandu,“ zahuhlala jsem si spíš pro sebe a dál jsem zírala do dálky. Falion ani Matali nejspíš netušili, co se mi teď odehrává v hlavě, a já nevěděla, jestli jim to vůbec dokážu vysvětlit. Co jsem asi tak měla říct? Že ty lesy, kterými jsem prošla, pohltila voda? To nemůže být pravda. Raději jsem několikrát zamrkala, abych se přesvědčila o svém zraku, ale voda nezmizela a lesy se neobjevily. Těžce jsem polkla. Nenapadal mě ani jeden jediný způsob, jak bych tuhle informaci mohla svým společníkům sdělit, a tak jsem se prostě jen zhluboka nadechla a vrátila se zpět do svého šťastného a hyperaktivního módu.
Když mi tedy Falion vysvětlil, že tání sníh nebolí a má onen proces naopak rád, nadšeně jsem vyskočila a zavrtěla ocáskem. „Tak to abychom ho zahřáli co nejvíc, ať si užije hodně zábavy!“ navrhla jsem vesele, už by na mě nenašli ani ždibec starostí. Obzvlášť jakmile jsme si začali hrát, to se problémy úplně vypařily!
Falion se pode mnou doslova zhroutil na zem, což mi udělalo neskutečnou radost. Jsem tak silná, pomyslela jsem si. Kdybych opravdu chtěla, ještě bych ho přeprala! „Taky nevím, co teď hodláš dělat,“ zasmála jsem se a hravě mu šťouchla čumáčkem do tváře. „Takhle přišpendlený k zemi toho moc nezmůžeš.“ To jsem ale neměla říkat. Karma se mi takřka ihned rozhodla mou pýchu pěkně vrátit, a tak se mi Falion šikovně vysmekl a pelášil pryč. „Tak tohle si bude nebojácná Nym pamatovat!“ poznamenala jsem naoko vážně a pak už se širokým úsměvem běžela za ním. Netrvalo dlouho a utíkali jsme vedle sebe jako dva šílenci. Jelikož jsem moc dobře věděla, že se Falion nebude bránit, bokem jsem se o něj opřela celou svou vahou a očekávala, že spadneme, a to oba do měkkého. Falion do sněhu a já... No, na Faliona.

//Všem moc gratuluju k získaným pozicím Snad to se mnou Severka přežije :D
Lennie: Děkuju, tvoje práce je taky skvělá :) Co se týče přezdívek... Obhajuje mě, že jsem při psaní byla nemocná? :Ddd

Trochu to vypadalo, že se mě chce Falion zbavit. Stále se ptal na mého tátu a očividně se nemohl dočkat, až ho najdeme. „Jasně že si pamatuju, jak můj táta voní. Ještě aby ne, když voní jako já!“ řekla jsem a musela jsem se hlídat, abych si nezaťukala na čelo. „Už dlouho jsem ho ale necítila,“ dodala jsem a pro jistotu zavětřila. Nic, pomyslela jsem si. To se dalo čekat. „Už to neřeš, táta mě najde! Je úžasnej stopař. Najde mě vždycky, když se ztratím.“ Abych Faliona přivedla na jiné myšlenky, docupitala jsem k němu a jemně máchla tlapkou přes jeho čenich. Tohle ho určitě rozveselí. „Mám tvůj nos!“ zakřičela jsem a běžela od něj pryč. Smála jsem se na celé kolo a doufala, že mě bude honit, jenže pak přišlo to nedorozumění se sněhem.
Už se mi začínaly dělat mžitky před očima, když mi Falion pomohl poplácáním po zádech. Chtěla jsem mu poděkovat, jenže pak mě nazval ťunťou. Tss, prý ťunťa! Pokud si dobře pamatuju, tak byl jeho nápad skamarádit se se sněhem! Málem jsem se na něj pořádně obořila, ale on mi vysvětlil, že sníh mi neodpověděl, protože to zkrátka a prostě neumí. „Aha,“ vydechla jsem chápavě. Dneska jsem už zjistila tolik věcí, že ze mě bude brzo intelektuál. Pak si Falion vzal na tlapku trochu sněhu a názorně ukázal, jak taje a mění se tak ve vodu. „Týýýjo!“ Byla jsem nadšená z toho, co všechno Falion ví, když v tom mě něco napadlo. Ustaraně jsem se zamračila. „Ale Falione, co když sníh nechce tát? Co když ho to bolí a nemůže ti říct, abys ho přestal zahřívat, protože neumí mluvit?“ zeptala jsem se a pohlédla na bílou vrstvu pod našima nohama. Nedokázala jsem si představit, že bych celý život nemohla mluvit. Co by bez mých poznatků ostatní dělali? Svět by se beze mě zbláznil!
Moc jsem nedávala pozor na to, co Falion říká, protože jsem stále přemýšlela nad tím, co by si beze mě všichni počali. Pak mi ale na hlavě přistála vrstvička sněhu a já si všimla, že na mě hnědý vlk plazí jazyk. Očividně doufal, že si s ním budu hrát, a taková nabídka se neodmítá! Snažila jsem se mu to tedy oplatit, ale nedokázala jsem tlapkou sníh dohodit moc daleko. Proto jsem tuto odplatu rychle zavrhla a rozběhla se směrem k Falionovi. Těsně před ním jsem vyskočila do vzduchu a než jsem se nadála, už jsem na vlkovi visela a tahala ho za ucho. Jen počkej, já ti ukážu! „To byla velká chyba, velká velká velká!“ pokřikovala jsem během kousání ucha, které už asi někdo kousal přede mnou. Bylo poměrně časté, že někomu část ucha chyběla, a tak jsem to nijak nekomentovala. „Teď tě Nebojácná Nym zničí, HAHÁ! Pokloň se před královskou Výsostí a možná budeš ušetřen!“

//Ageronský les přes Tajgu

Netrvalo dlouho a konečně jsem zase uviděla sníh. Třpytil se, jak postupně z mraků vystupovalo slunce, a celkově vypadal mnohem líp, než jsem si pamatovala. Snažila jsem se vyčmuchat jeho pach, ale jako by ho o něj někdo připravil. Necítila jsem vůbec nic. Chudáček sníh, kdyby se ztratil a někdo ho chtěl vystopovat, nikdy ho nenajde. Nebyla jsem si úplně jistá, jak mám konverzaci se sněhem započít, a tak jsem se koukla na Matali, jestli mi třeba neporadí. Místo toho na mě ale promluvil Falion a nazval mě myslitelkou. Myslitelkou, ha! To určitě ještě nikomu nedošlo, že je sníh jeho táta! Pak ale Falion řekl, že když se sníh bere z mraků, musí být tedy mraky mým dědečkem. Zarazila jsem se, tohle jsem pořádně nepromyslela. „Počkej, takže mam i dalšího dědu? To je super!“ zakřičela jsem nadšeně. „To mám už tři dědečky! Tenhle den je fakt čím dál lepší a lepší.“
Bylo ale potřeba přestat řešit dědečky a soustředit se na tatínky. Jak jsem si sakra měla udobřit sníh po tom, co jsem na něj byla tak ošklivá? Rozběhla jsem se tedy k největší hroudě sněhu, kterou jsem uviděla. Falion na mě pokřikoval, ať si nic neudělám. Může být ještě vtipnější? Jsem přece tak šikovná! Mně se nikdy nic nestane. Sotva tyto myšlenkové pochody prošly mou hlavou, uklouzla jsem a spadla přímo na tu mojí chytrou palici. „Au,“ zakňučela jsem tiše a rychle se zvedla, jako by se vůbec nic nestalo. Pevně jsem doufala, že tuto situaci Falion i Matali přejdou bez komentáře.
Falion chtěl, abych jim vyprávěla o své cestě k nim. Přestože ona cesta byla vskutku velice akční, zajímavá a celkově epická, teď mě zrovna vůbec nezajímala. „Moc jsem nedávala pozor, kudy jdu,“ odbyla jsem ho tedy a pyšně se nesla dál směrem ke sněhu. Když jsem k němu konečně došla, zaváhala jsem. Co když se tatínkovi nebudu líbit? pomyslela jsem si, ale ihned mě to přešlo. Nesmysl! Líbím se přece každému. Zvedla jsem tedy tlapku do vzduchu a mírně jsem do sněhu ťukla drápky, abych mu dala najevo svou přítomnost. „Haló?“ zavolala jsem, jenže se mi nedostalo odpovědi. „Haló!“ zkusila jsem to znovu, tentokrát hlasitěji. „Tvoje nejmilejší dcera přišla!“ Sníh pořád mlčel. Možná mě přes ty velké vrstvy sebe samotného neslyší! No jasně, to dává smysl! Zabořila jsem tedy do sněhu čumáček, následně i celou hlavu. Chtěla jsem ještě něco říct, ale nemohla jsem. Sníh se mi nahrnul do tlamičky a já se začala dusit. Ihned jsem hlavu ze sněhu vytáhla, ale to vůbec nepomohlo, pořád jsem kuckala a kašlala, až se mi do očí hrnuly slzy. Myslela jsem, že snad vykašlu celé své plíce, ale díky bohu jsem se nakonec přece jen mohla nadechnout. Rychle jsem běžela za Falionem, abych se za jeho mohutným tělem schovala. „On prostě nechce být můj kamarád, Falione!“ postěžovala jsem si, měla jsem skoro na krajíčku. Doufám, že je Falion dost silný, aby nás před tou bílou netykavkou ochránil.

Falion vypadal dost překvapeně, až jsem se musela nad jeho výrazem zahihňat. Překvapení vlci byli vždycky vtipní. Vypadali, jako kdyby jim uletěly včely. „Mně se určitě nestýská! Co bych to byla za chrabrou vlčici, kdyby se mi stýskalo? Ne, to rozhodně ne,“ řekla jsem a schválně zvedla čumáček nahoru, aby bylo vidět, že mám svou úroveň. Navíc se mi opravdu nestýskalo. Proč taky, když jsme od sebe byli teprve chvíli?
Pak si Falion pustil pusu na špacír o tom, jak je sníh skvělý a čeho všeho je díky němu příroda schopná. Vyvalila jsem na něj oči, teď jsem jako překvapený osel musela vypadat zase já. „Cože, tohle všechno dělá?“ zeptala jsem se vyjeveně. „No, to ale znamená... To znamená, že jsem se taky narodila kvůli sněhu! Týjo!“ Samovolně se mi hlava otočila směrem, kde jsem sníh naposledy viděla. „To je skvělý, to je přímo skvělácký! Měli bychom za sněhem zajít a pozdravit ho! Když jsem kvůli němu na světě, tak je vlastně taky můj tatínek, ne?“ přemýšlela jsem nahlas, a aniž bych si počkala na Falionovo potvrzení mé domněnky, mluvila jsem dál. „Takže mám dva tatínky! To je hustý, žejo? Můžem za tátou teda zajít! Ale ne za tim prvním, to by byla nuda, to už jsme si vyjasnili. Půjdeme za tátou číslo dva, jó!“
Jako by moje prozatímní nadšení ze sněhu nestačilo, prozradil mi Falion svoje - doteď jistě velmi tíživé - tajemství. „No tak to pojďte, rychle rychle rychle!“ pokřikovala jsem na ty dva a doufala, že si správně pamatuji, kudy jsem sem přišla. „Musíme mi udělat novýho kamaráda! Určitě mě pocuchal, protože jsem nepoznala, že je to můj táta. Jsem to ale hlupačka,“ zabědovala jsem.
Falion vypadal dost ustaraně, když mi povídal o alfování, ale mně to bylo celkem putna. Jediná věc, která momentálně stála za zmínku, byl SNÍH. Musela jsem ho vidět HNED TEĎ. Jiná možnost nebyla! „To je jedno, koho to zajímá? Stejně alfa nebudu. Tak už pojďte, slíbili jste mi dobrodrůžo!“ S těmito slovy jsem lehce strčila do Matali čumáčkem, aby trochu pohnula, a pak už jsem vyběhla směrem k horám, přes které jsem se sem dostala. Bylo na čase poznat tátu!

//Sněžné hory přes Tajgu

//... koho? :D

Falion se zeptal, jestli mi náhodou rodiče nechybí, a že o mě má táta určitě strach. Chtěla jsem opáčit, že není sebemenší důvod se o mě bát, protože jsem zcela samostatná a nezávislá, ale pak přišla další otázka. „Nó, já vlastně nevím, kam jsme šli,“ přiznala jsem. „Taťka mi to nechtěl říct. Naši mi toho celkově moc neříkaj.“ Už jsem o tom nechtěla mluvit, ale Falion navrhl, že se po mém tatínkovi porozhlédneme. „To né,“ zakňučela jsem a otočila se na Matali v naději, že bude mít stejný názor jako já. „Tátu najít nechci, to vůbec neni dobrodrůžo! Dobrodrůžo je třebaaa... Vydat se za osmihlavou saní! Matali to určitě chápe, viď? Matali?“ Koukala jsem na vlčici tím nejroztomilejším kukučem, který jsem svedla.
„Žejo, taky myslím, že přímo čiší! Skoro bych až řekla, že tryská! Určitě jsem to nejchrabřejší vlče v okolí. Jen mi ukažte konkurenci, HA!“ Na konci svého proslovu jsem máchla packou do vzduchu na znamení, že svou odvahu klidně dokážu. Rozhodně bych nikomu neublížila, ale přitlačit nějakého toho malého skrčka k zemi přece nikomu neuškodí, že?
A pak se mi konečně dostalo vysvětlení, co byla ta bílá břečka na zemi. Sníh? Není to trochu divné pojmenování? Prý ho u nich v horách mají celý rok a oba ho mají náramně rádi. Upřímně jsem si nebyla moc jistá, jestli se opravdu bavíme o té samé věci. „Ahá,“ protáhla jsem dramaticky a už se připravovala na klíčovou otázku. „A k čemu je ten sníh jako dobrý?“ zeptala jsem se, když v tom mě napadla ještě klíčovější otázka. Haha, jaká asi bude ta nejklíčovatější? Nejklíčová? Nejklíčovější? No to je jedno, stejně nikoho nezajímá, jestli umím mluvit. „Poslyš, Falione. Když teda u vás v horách máte sníh celý rok... Tak proč ti neudělal s kožíškem to, co mně? Vypadám jak uschlá zmoklá slepice!“ postěžovala jsem si, toužíc po Falionově tajemství. „Zato ty vypadáš jak medvídek, opravdu! Jakej používáš trik? Olizuješ si snad denně srst jako kočky? Protože to je trochu... no, nechutný. Ale jestli je to třeba, klidně to udělám. Pro krásu všecko všesičko!“ Myslela jsem, že samým napětím prasknu. Tak prozraď mi už tu tajnou metodu!
V tom Falion řekl, že jsem jistě zkušená cestovatelka a že by ho zajímalo, odkud jsem přišla. „Moje smečka se jmenuje Borovicová a moji rodiče jsou její alfy! Táta je Aidero a máma Tala. Mam taky ségru Esme, která asi jednoho dne bude alfa. Pořád říkám, že bych to měla být já, ale nikdo mě vůbec neposlouchá. Jenže vy byste mě určitě následovali, žejo? No nevypadám důvěryhodně? Sama sobě bych se do péče klidně svěřila,“ povídala jsem zapáleně, nebyla jsem si však úplně jistá, jestli bych opravdu chtěla být alfa. Vypadalo to jako celkem velká otrava a otravu já nemám ráda. Je na mě moc otravná.
„Ó, jé, anó! Dobrodrůžo přichází!“ Nadšeně jsem začala poskakovat kolem, nedokázala jsem své štěstí udržet na uzdě. „Střežte se, občané všech zemí, velká trojka je na cestě! To bude zážitků, to bude žůža!“ Rozeběhla jsem se, co nejhlasitěji zavyla, a pak se otočila na Faliona a Matali. „Tak jdete?“

Vlčice nejdřív docela ztuhla, když jsem se k ní přivinula, ale nakonec se rozhodla kolem mě obtočit svůj ocas, aby mi k teplu dopomohla. Oba se mile představili a ten hnědý vlk - Falion - se s obavami ptal, kde mám rodiče. Úplně jsem nevěděla, co mu mám říct, protože... Kde vlastně byli moji rodiče? „Já nevím,“ přiznala jsem trochu smutně, ale to mě hned přešlo. „Taťka mě vzal na noční dobrodrůžo, víte? Ale pak se mi nějak ztratil. Možná...“ Odmlčela jsem se, když mi hlavou prolítla úžasná myšlenka. „Možná bych mohla zůstat s váma, než mě táta najde! To bude príma! Ne príma, to bude žůžo! Kam máte namířeno? Jdete taky někam za dobrodrůžem? Protože můžu jít taky, víte? Vůbec se nebojím. Říkají mi Nebojácná Nym! To protože se jmenuju Nym a jsem nebojácná,“ chvástala jsem se a tiše doufala, že mi jednoho dne opravdu budou říkat Nebojácná Nym.
Už mi nebyla taková zima jako předtím, moje srst navíc nějakým zázrakem rychle uschla. Bohužel mi teď ale trčela do všech stran, musela jsem vypadat jako velký chodící mráček. „Neni tu najednou nějaký teplo?“ zeptala jsem se a odlepila se od Matali, která se sice usmívala, vypadala však trochu nespokojeně. Asi je jí taky vedro, pomyslela jsem si a nechala to být. Musela jsem totiž svojí společnosti sdělit mnohem naléhavější věc, než byly Mataliny problémy s horkem. „Neuvěříte, co se mi cestou stalo! Z nebe začaly padat nějaký ošklivý bílý věcičky, taky pak byly i všude na zemi, proto jsem byla tak mokrá! Jako fakt, radši vůbec nechoďte tamtím směrem, jestli máte rádi svůj kožíšek.“ Podívala jsem se letmo na ten svůj, abych se přesvědčila, že pořád vypadám hrozně. Pak jsem sjela očima na ten Falionův a zjistila jsem, že hnědý vlk byl z nás všech nejhezčí. Mohl se klidně zúčastnit soutěže krásy! Zajímalo by mě, jestli mu Matali taky tak závidí. Určitě jo! Však se na něj kouká jak na svatý obrázek.

//Děkuju za přivítání :3 Těším se, až si s vámi všemi zahraju

Nikdy jsem si nemyslela, že by mě mohla Zoubková víla tak proradně zradit. Noc, kdy jsem ztratila svůj první zoubek, mě ale přesvědčila o opaku. Nešla jsem schválně spát, abych mohla Zoubkovou vílu přistihnout při činu a popovídat si s ní. No, vždyť víte, o jejím životě a tak! Nejzajímavější historky mají totiž hlavně víly! Nezamhouřila jsem tedy oko celé hodiny, moc jsem ji toužila vidět. Neuhádnete, co se stalo. Neobjevila se! Naučila jsem se ale za svůj dlouhý předlouhý život řešit problémy chytře a hlavně dospělácky, takže jsem se rozhodla, že uspořádám výpravu za Zoubkovou vílou, aby se mohla svých odměn dožadovat všechna zanedbaná vlčata!
Nyní jsem stála na místě, kde jsem vyhlásila sraz, a čekala na své komplice. Na zlomek vteřiny, ani na tak krátkou dobu, by mě nenapadlo, že se všichni budou tak loudat. Ne, opravdu, kde všichni vězí? běželo mi hlavou a raději jsem se natáhla do trávy, abych si čekání zkrátila.
Nastal večer a stále nikde nikdo. Nesmysl, říkala jsem si. Nějak jsem si asi spletla den, kdy jsme se měli sejít. Nezbývalo nic jiného než odejít a pomstít se Zoubkové víle jindy. Nemyslete si ale, že se své odměny vzdám! Nespravedlnost bude potrestána. No, i když… Neumažu si přitom kožíšek, že ne?