Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lennie se vybavovala s tím nově příchozím, což mě rozčilovalo. Sice působil sympaticky, ale neměla by se Lennie náhodou věnovat spíš mně?! To já tu byla ta důležitá, ne nějaký pískový ťulpas! Uraženě jsem od vlčice odvrátila zrak a doufala, že si uvědomí, jak obrovskou chybu udělala. Určitě se za chvíli začne omlouvat, protože jí dojde, jak jí chybím, pomyslela jsem si a přesvědčeně pokývala hlavou, ačkoli nikdo jiný tomuto gestu nemohl rozumět.
Když jsem Faronovi zalhala, že nemám hlad, nedůvěřivě si mě přeměřil pohledem. Neohroženě jsem zvedla bradu, jako kdyby se mnou jeho ostré oči nic nedělaly. „Já ti nelžu. Jsme přece kamarádi! A kamarádi si nelžou,“ vysvětlila jsem mu, jenže ve skutečnosti to byla pouze další lež. Sice kamarádi jsme, ale zůstali bychom jimi, kdybych mu to řekla? Co by si o mně asi tak myslel? Řekl by si, že jsem šílená! Ne. Nepovím mu to. Je to jenom mezi mnou a Falionem, nikým jiným. „Dobrá lhářka skutečně jsem, ale musíš mi věřit. Já ti třeba věřím! Důvěra je důležitá. Můžeme si ji zkusit otestovat! No schválně! Otoč se a začni padat. Musíš věřit, že tě chytím! Nebo to mám zkusit já? Ale ty víš, že ti věřím, takže je to zbytečný. Zkus to ty!“ povídala jsem rychle a doufala, že se mi podaří zakamuflovat to fiasko s mou první lží. Zároveň jsem však přemýšlela nad tím, jestli mi Faron doopravdy věří. Jestli ne, tak bychom nemohli být přátelé… A to by byl úplný konec!
Pak už se objevily všechny ty barvičky a duha. Koukala jsem se po okolí, zda zahlédnu ještě něco stejně podivného, ale bohužel, nic ve stejném duchu tu nebylo. Leda… Pane bože, co to je? „Ty jsi růžovej, hahaha!“ začala jsem se chlámat nad kožíškem cizince. To měl za to, že mu Lennie věnovala tolik pozornosti! Konec konců, její srst teď byla taky trochu jiná. Že by to byl odstín zelené, co jsem spatřila? Karma se asi rozhodla dneska se všemi skoncovat!
Už jsem si myslela, že se udusím smíchy, když se ozval pískot a po duze sjelo dolů přímo k našim nohám to nejpodivnější stvoření, které jsem kdy viděla. Netrvalo dlouho a vypadlo z něj hned několik slov. „Ahoj maličký, ty neumíš mluvit?“ zeptala jsem se mužíka přátelsky. Třeba budeme taky kamarádi! Sice nevím jak, pokud nezná naši řeč, ale… Třeba budeme! Tyto myšlenky mě přešly takřka ihned, co se mi objevily v hlavě, protože ten chlapík řekl, že jsem jeho. Nebo že by řekl něco jiného? Ne ne ne, určitě to znělo jako „ty jsi moje“! Poplašeně jsem věnovala pohled celé své společnosti, ale nikdo z nich se nezdál být natolik zaražený jako já. Cizinec dokonce začal vymýšlet, jak mužíkovi pomoct, no a Faron s Lennie se jenom handrkovali. Mezi všemi těmi slovy, která si věnovali, jsem zaslechla Lennie, jak o mně mluví ošklivě, načež mě ještě víc zaskočila jiskra, která mi uštědřila slušnou ránu přímo do nosu. Podívala jsem se směrem k duze, abych se přesvědčila, že už se ke mně žádná další jiskřička nedostane. A i kdyby... Lennie mi teda rozhodně ublížila víc! Zamračila jsem se a začala pochybovat nad tím, jestli je vůbec moje kamarádka. „Lennie, copak jsi to neslyšela?“ řekla jsem s nadějí, že se toho vlčice chytí a pokusí se napravit škody, jež za posledních pár minut na našem vztahu napáchala. „Ten pidižvík povídal, že jsem jeho! Chce mě unést! Notak, dělej s tím něco, přece ho nenecháš mě odvést pryč někam na konec duhy ke kotli zlata!“ Snažila jsem se vyznít co nejvíc hystericky, aby se Lennie skutečně pustila do akce a dokázala, že je moje opravdová přítelkyně.

Děkuju moc za 1. místo a super akci Plus bych určitě ráda viděla výtvory ostatních! ^^

Faron mě kvůli mé poznámce o jejich budoucích vlčatech štípnul, což mě rozesmálo. Že by si chtěl hrát? Určitě jo! Netipla bych to do něj, vypadá trochu jako zahořklej děda, ale teď je to jasný! Chce si hrát! Počkala jsem, až dokončí svoji řeč o tom, jak ho Lennie nechce, protože je moc starý, a pak mu štípnutí oplatila. Dávala jsem si dobrý pozor, aby ho to nebolelo, jelikož jsem se obávala, že se při větším zásahu zhroutí a už nevstane. Však víte, ke starým se musí přistupovat opatrně. „A máš to!“ rozchechtala jsem se a běžela od něj pryč, aby mě náhodou neštípnul znovu.
Nato se Lennie rozhodla, že mi vysvětlí, jak to s Falionem a Matali vlastně je. Smutně jsem na ni pohlédla, bylo mi Netopýra líto. „To si Falion určitě nezaslouží. Měl by si někoho najít hned teď! Nějakou pěknou šťabajznu! Že mu najdeme pěknou šťabajznu, viď, Lennie? Musí být tak sám! Smrt by ho třeba nechtěla? Určitě by se jí líbil!“ snažila jsem se najít jakékoli východisko, které by Faliona učinilo šťastným.
Moc jsem se na plavání nesoustředila, najednou nebyla taková sranda být mořskou pannou. Důležitější bylo, aby můj kamarád nezůstal sám. Hlavu jsem měla plnou nápadů, jak tento problém vyřešit, ale žádný z nich se mi nezdál dost dobrý. Možná bychom měli založit gallirejskou seznamku! Tímto způsobem by určitě někoho potkal. Už jsem tuto skvělou myšlenku chtěla sdělit Lennie a Faronovi, když v tom jsem si všimla, že se k nim přifařil nějaký další vlk. Mile jsem se na něj usmála a ještě z dálky zakřičela: „Ahoj, já jsem Nym! Ale můžeš mi říkat Flundra, jestli chceš!“
Netrvalo dlouho a Faron se od nich odpojil. Jistě se mu víc líbí moje společnost, zaradovala jsem se. Pak ale přišel s tím, abych si ulovila rybu, jestli mám hlad. Vzpomněla jsem si na svou rozmluvu s Falionem a takřka ihned se mi zvedl žaludek. „To je dobrý, nejsem hladová,“ řekla jsem, jako kdyby bylo všechno v pohodě. Nechtěla jsem, aby někdo další věděl, že odmítám lovit. Považovali by mě vlastně ostatní stále za plnohodnotného vlka? Radši jsem to asi nechtěla vědět.
S kručícím břichem jsem vylezla na souš a doufala, že si mého hladu nikdo nevšiml. Nejspíš jsem se o to ale vůbec nemusela obávat, protože všechny jistě zaujala pouze ona neskutečná podívaná všude kolem. Samým nadšením mi spadla brada. „Ó, Lennie, to je úžasný!“ zajásala jsem ohromeně. Zírala jsem na kouzelnou duhu, která přeměnila barvy stromů, vody i kamenů. Růžový šutříky! Úža!

„Mé jméno je Nebojácná Nym. Máš poslední vteřiny na úprk, jinak si mě nepřej! Má síla už nemůže být nadále pokoušena!“ pokřikovala jsem na svého nepřítele a zběsile vrčela, přičemž mi z úst vylétávaly kopy slin. „Myslím to naprosto vážně, zmiz!“ vyhrožovala jsem dál, jenže nebylo mi to k ničemu platné. Masařku vůbec nenapadlo odletět pryč. Mumlala jsem si pro sebe tedy nekonečnou sumu nadávek, protože už jsem neměla energii jí stále odhánět. Moje věc to ale vlastně nebyla, tak proč jsem se rozčilovala? Mohla jsem prostě jen odejít a nestarat se o cizí záležitosti. Maminka mi však vždycky kladla na srdce, abych pomáhala vlkům v nouzi, a ten chudák se zdál být opravdu nešťastný z toho, že kolem něj poletuje moucha. Mrzutý teď seděl vedle mě a vypadal, že se každou chvílí zhroutí.
„Můžu se zeptat, co ti na ní vlastně tolik vadí?“ nadnesla jsem otázku, jenže vypelichaný vlk vedle mě jen zíral na tu obludu s křídly a nic neříkal. Musela jsem se zbláznit, když jsem takovému individuu nabídla pomoc. Možná, že kdyby mi hned při seznámení neřekl, že vypadám jako zkušená bojovnice proti hmyzu, vykašlala bych se na něj. Měla jsem to udělat? Moc si neťukejte na čelo, já vím, že měla! Moje ego se ale po jeho lichotce potěšeně začervenalo a mozek si dal pauzu. Mučednicky jsem zakňučela, kecla sebou na zem vedle toho proklatého lichotníka a věnovala nenávistný pohled masařce. Momentální plán byl doufat, že mouchu přestaneme bavit a odletí dřív, než tu všichni zemřeme.

//Tajga

S absolutní vážností v tváři jsem na Lennie pohlédla. „Provedu, generále!“ řekla jsem a neměla daleko k tomu, abych zasalutovala. Těšila jsem se, až zase uvidím Faliona. Co všechno mu jen řeknu? Měla bych to pořádně promyslet. Klidně i celou situaci patřičně přibarvit, aby byla uvěřitelnější! Třeba mu namluvit, že jsem se stihla setkat s celou Gallireou a stala jsem se vládkyní země. Jo, tohle rozhodně řeknu. Nebude mít nejmenší šanci lež prokouknout!
„Jakto? Ona je Smrt nemá ráda? Nechápu proč! Oba se zdáli moc a moc milí! A Falion je super parťák na hrátky ve sněhu! A Matali je super v tom, že… Je super v tom, jak moc velká nemluvka je! Fakt mluvila málo, ale určitě je super!“ Povídala jsem tak rychle, div se mi nezamotal jazyk. „Akorát je teda velká škoda, že mě chce Falion ukrást. Nenecháte ho to udělat, že ne?“ zeptala jsem se a střídavě koukla jak na Farona, tak na Lennie. „Sice ho za to nemůžeme vinit, prostě jen vidí, jak jsem skvělá… Ale zkrátka mě nemůže ukrást. To přece nejde! Vlčata se nekradou.“ Ukončila jsem svůj monolog dupnutím do země, aby bylo jasné, že si za svým názorem stojím a beru ho jako samozřejmost.
Konečně jsme došli k řece. Uvědomila jsem si, že jsme se nacházeli na místě, kde Falion povalil magií strom přes řeku a pomohl nám ji tak přejít. Tato vzpomínka mě nadchla natolik, že mě ani nerozhodila připomínka Lennie o utopení. „Žádný strachy. Jsem hotová mořská panna!“ zajuchala jsem a skočila do vody přímo po hlavě. Chvíli jsem plavala pod hladinou, načež jsem vynořila čumáček zpátky na vzduch a zazubila se na svou společnost, která se do mokra stále ještě neodhodlala. „Jen pojďte, do toho! Třeba vodu ohřejeme, když nás tu bude víc!“ přesvědčovala jsem je, aby se za mnou vydali a nezůstali jako dva trapáci na suchu.
Lennie se můj nápad s výletem za Smrtí líbil. Věnovala jsem jí veselý pohled. „Jupí!“ zajásala jsem a spolu se slovy mi z pusy vylítlo i trochu vody. Nebo to byly sliny? „Kde taková Smrt bydlí? Má nějakej supr bejvák? Určitě jo, viď? A kdo je to Život?“ ptala jsem se zvědavě. Rychle jsem však s otázkami přestala, když mi došlo, že nejspíš působím jako přihlouplé vlče, které nic neví. A já přece byla tolik vyspělá! Nemohla jsem si dovolit vypadat stupidně. Věděla jsem skoro všechno.
Konečně vlezla do vody i vlčice. Po chvíli se bohužel znovu vynořila a úloha mořské panny spočívala zase jenom na mně. „Farone, notak, poplav za mnou! Můžeš být mořská panna jako já! Nebo mořský panic? To je jedno, jak chceš! Meze se nekladou!“ Radostně jsem se čvachtala v řece a snažila se nevnímat, jak ledová vlastně voda byla.
Faron se však u břehu bavil s Lennie a já je přes šum řeky neslyšela, takže jsem se musela zabavit sama. Přetočila jsem se na záda a začala se smát. Obloha odsud vypadala tak vtipně! Jenom šedé nebe zbrocené tmavými chuchvalci, které si hrály na mraky… Fascinující.
Dál jsem přemýšlela nad tím, jak podivně nebesa vypadala, když v tom mě z mého přemítání vyrušila Lennie. Přetočila jsem se zpět na břicho a plavala směrem ke dvojici vlků, protože jsem Lennie takhle z dálky moc nedokázala vnímat. Vylezla jsem z vody a oklepala se, přičemž jsem si dávala dobrý pozor, aby kapky vody nedopadly ani na jednoho z nich. „Nó, asi nechyběli,“ promluvila jsem. „Ale museli bysme je chodit navštěvovat. Oni by se beze mě zhroutili, víte? Absolutně by to nezvládli, jsou to kolosální plačky. Hlavně moje sestra Esme. Určitě se teď hroutí, jak moc jí chybím.“ Mluvila jsem naprosto vážně, svým slovům jsem věřila.

Rychle jsem několikrát pokývala hlavou, aby bylo zřetelné, že s Lennie absolutně souhlasím. „Dobře, dobře, neřekneme mu to! Snad nás neodhalí! Ale neboj se, já umím fakt suprově lhát. Klidně bych Faliona dokázala přesvědčit, že jsem vlastně liška. No fakt! Až ho zase uvidíme, ráda ti to ukážu,“ přesvědčovala jsem Lennie o svých schopnostech.
Nato se k sobě oba dva přiblížili a něco si špitali. Mírně jsem naklonila hlavu na stranu, protože jsem moc nechápala, co se právě dělo. Pak mi to ale došlo. „Jé, vy jste spolu? Takže vám taky brzo přiletí nějakej pták?“ zeptala jsem se nadšeně. To si budu mít s kým hrát! Třeba budou ta vlčátka lepší než Esme!
„Vychladla? Jak mohla vychladnout? Vždyť je to teprve chvilka.“ Udiveně jsem na Lennie koukala, jenže to už se ozval Faron a lépe její slova vysvětlil. Snažila jsem se pochopit, jak se kvůli dešti vůbec můžou stopy ztratit, ale jelikož se mi kvůli všemu přemýšlení začala převařovat hlava, raději jsem to vzdala. „Dobře,“ usmála jsem se na Farona a využila svou skvělou schopnost lhaní. „Naprosto to chápu.“
Chtěla jsem znovu připomenout fakt, že by si měli objednat u ptactva nějakého toho potomka, ale podle Lennie to vlastně všechno bylo úplně jinak a moji rodiče mi předali zcela špatné informace. „A kdo to je Smrt? Můžeme za ní pak zajít? Jestli vlkům dává vlčata, asi je dost milá! Ráda bych ji poznala. Byly bychom skvělé kamarádky!“ Zajímalo by mě, proč mi o ní Falion neřekl. Nebo… Že by byla jedním z těch polobohů, o kterých mluvil? Možná jo! Znovu jsem pohlédla na svůj špinavý kožíšek a potlačila slzy, které se mi hrnuly do očí. Byla jsem hotový strašák, tudíž jsem s radostí uvítala plán Lennie. „Jo, pojďme! Můžeme si dát závod v plavání, to bude sranda! Samozřejmě vás nechám vyhrát, nemusíte se strachovat. Nepotřebuju všem cpát, že jsem lepší než oni. I když teda jsem, ale chápete, ne?“ zažulila jsem se na vlčici a přivřela zlatá očka. Esme vždycky říkala, že se směju jak měsíček na hnoji.
Dokonce i Faron uznal, že vypadám katastrofálně, což ho určitě muselo stát hodně námahy. Bylo pro něj jistě velice těžké uvědomit si, že i taková kráska jako já někdy nemá svůj den. A že já tedy setsakramentsky neměla svůj den! Nejdřív jsem byla celá mokrá od sněhu a teď i od bahna. Smutně jsem si povzdechla. „Jasně že umím chodit,“ odsekla jsem, jako by Faron položil tu nejhloupější otázku na světě. „A běhat taky. Koukej!“ vykřikla jsem už veseleji a rozběhla se před Farona. Jen ať mě dohoní, starouš jeden!

//Dlouhá řeka

Můj strach se stupňoval, jak jsem zůstávala uvězněná pod zemí. Nejsou tady náhodou krtci? Třeba by mi pomohli! Umí přece dělat skvělý tunely, projelo mi hlavou nadějně. Žádný krtčí zachránce se však neobjevil a místo něj přišla na scénu Lennie. Vytáhla mě z mokré hlíny a usadila si mě na zádech. „Děkuju,“ vydechla jsem jí do ucha úlevně. Pak jsem si ale všimla svého ošklivého, najednou zcela hnědého, kožíšku, a všechno zděšení bylo zase zpět. „Proboha, no já teda vypadám!“ zavyla jsem nešťastně a neměla jsem daleko k tomu, abych se rozbrečela. Kvůli svému psychickému stavu jsem Lennie ani Farona vůbec nevnímala a vrátila jsem se do reality, až když si mě Lennie sundávala ze zad. Dokonce jsem si ani nevšimla, že Faron stihl odejít a znovu přijít. „Jsem hodně chytrá,“ pronesla jsem hrdě a záměrně nereagovala na tu část se zlobivostí. Rodiče mi sice často říkali, že je neposlouchám, ale co má vlk dělat, když ví, že jeho plány jsou mnohem důležitější, než ty jejich?
Vyjeveně jsem na Lennie zírala, jakmile o Cynthie řekla, že požírá vlčata. „COŽE?!“ vykřikla jsem tak hlasitě, že mě snad museli slyšet i v pekle. „Já na ní rozhodně nebudu milá, to ani náhodou! Vlastně jsem se rozhodla hned, jak jsem jí uviděla. No opravdu! Falion se o mě zajímal – totiž, chápete, přesně jako by se zajímat měl –, ale hned jak se objevila ta… Ta… Ta prašivka! Hned jak se objevila ONA, tak mě úplně odignoroval. A to se nedělá! Asi ho nějak očarovala nebo co, absolutně to nechápu. Myslíte, že ji vezme do smečky? Takovou zavšivenkyni? Musíme ji odtamtud vyštípat!“ Mluvila jsem hodně zapáleně, jenže najednou mi došlo, co že to měl Falion vlastně za lubem. Zmateně jsem se oklepala. „Počkej, Lennie. Neříkala jsi náhodou, že si mě chtěl Falion nechat pro sebe? Tak proč teď mluvíme o tom, jaká budu na Cynthiu? Neměli bysme jít hledat moje rodiče?“ zeptala jsem se zaujatě, opravdu jsem chtěla slyšet její odpověď. V naději jsem se koukla i na Farona, jestli náhodou nechápe, proč Lennie tak obrátila.

//Ragarské pohoří

Vlčice se představila jako Lennie. „Tak to máš moc pěkný jméno,“ zalichotila jsem jí a drkla jí do boku čumáčkem na znamení, že to myslím zcela upřímně. Pak mě nazvala Flundrou, čemuž jsem nerozuměla. Chtěla jsem se zeptat na vysvětlení, ale nemusela jsem, protože Lennie sama usoudila, že tohle slovo asi neznám. „Takže Flundra je zimní princezna, povídáš?“ vyhrkla jsem nadšeně a lehce si poskočila. „Tím pádem jsem ta nejflundrovatější Flundra na celém širém světě!“ vytahovala jsem se, aniž bych věděla, co jsem právě ve skutečnosti řekla. „Všechny ostatní princezny by mi tenhle titul určitě záviděly,“ dodala jsem ještě a spiklenecky na Lennie mrkla.
Nechtěla mi prozradit, kam se během naší výpravy vydáme, ale to vůbec nevadilo. Věřila jsem, že taková chytrá vlčice zvládne vybrat skvělé místo na dobrodrůžo. A jak že vím, že je tolik chytrá? Rozpoznala ve mně přece princeznu! I když… Musím uznat, že je vcelku očividné, jak moc by se mi korunka hodila na hlavu.
Vlkovi prý náleželo jméno Faron, což znamená sněhový bojovník. Radostně jsem vypískla, když se ke mně tato informace dostala. „No není to úžasný? Jen se na to podívejte! Jsme v podstatě jedna velká… Teda spíš malá, ale to je jedno –“ Zarazila jsem se, jak jsem na chvíli zapomněla, co jsem vlastně chtěla říct. „Malá zimní rodina! Sněhový bojovník, zimní královna a zimní princezna. Kdyby s náma chtěl někdo bojovat, pořádně by si natloukl kebuli!“ Hystericky jsem se smála nad představou, jak náš protivník leží zpacifikovaný na zemi s obrovskou boulí na čele. Podle slov Lennie by s boulí na čele nejspíš skončila i ona sedmihlavá saň, kterou jsem tolik toužila navštívit, a to čistě kvůli ní. Jak během svých slov mírně zavrčela, obdivně jsem si ji prohlédla. „Jsi fakt hustá,“ pronesla jsem vážným tónem a myslela jsem to naprosto seriózně. Nedokázala jsem pochopit, proč tady v Gallirei byli o tolik zajímavější vlci než u nás doma. Nejdřív Falion a pak Lennie! Toužila jsem být jako oni dva. Kéž by si mě Falion nechtěl nechat pro sebe, mohla bych ho aspoň občas navštívit a leccos se od něj naučit.
„Matali že ho nemiluje? Houby! Potkala jsem jí totiž taky, víš? Koukali se na sebe stejně jako moji rodiče. Určitě jim brzo přiletí čáp. Nebo vrána? Furt si nedokážu zapamatovat, co jaký pták nosí,“ postěžovala jsem si na své vědomosti a ťapkala si dál, když v tom se od nás Faron vzdálil. Všechno se najednou stalo nějak rychle – spustil se nade mnou neskutečně silný déšť, a jako by nestačilo, že už se mi půda pod nohama dost bortila, probořila se teď úplně. Vyděšeně jsem zaječela, ale nebylo mi to vůbec k ničemu platné, protože se mi do tlamy nahrnula hlína a můj křik byl zastaven dušením. Kašlala jsem tolik, že mě pálily plíce, a nakonec jsem konečně mohla zase dýchat. Neviděla jsem však stále nic víc než tmu a v té spoustě hlíny jsem se ani trochu nemohla pohnout, natož se z ní dostat ven. „Pomoc!“ zakřičela jsem plačtivě. „Lennie, Farone, pomoc!“ Věřila jsem, že mi ti dva pomůžou, i tak jsem se neskutečně bála. Co když mě sežerou žížaly?

Severka se o mě nijak nezajímala a ačkoli by mě to vlastně mohlo urazit, spíš mě to potěšilo. Zbavila jsem se přece chůvy!
Vlčice mě mile pozdravila a nazvala mě zimní princeznou, čímž si u mě ihned získala plusové body. Byla tak milá! Moc dobře jsem věděla, proč za touto dvojicí přijít. Určitě z nás budou věční kamarádi. „To jsem, přesně tak! Úplně jsi mě vystihla, no opravdu! Jak se jmenuješ? Můžeš být zimní královna, jestli chceš! A budeme spolu vládnout zimě! To bude skvělý, co říkáš?“ vychrlila jsem ze sebe nadšeně. Ani jeden z vlků sice nezareagoval na moji žádost o prarodiče, to ale nebylo důležité. Všechno zastínil fakt, že jsem vlčici připadala jako zimní princezna! Jestli o mojí úžasnosti dost nevypovídá tohle, tak už nic.
Z mého vnitřního jásání mě vytrhlo prohlášení, že si mě chtěl Falion nechat pro sebe a nikdy mě rodičům nevrátit. Samým překvapením jsem zadržela dech. „Myslíš?“ vypadlo ze mě. „To by Falion neudělal, ne? Moc dobře ho znám, jsme kamarádi!“ Přesvědčeně jsem pokývala hlavou, jenže pak se znovu zarazila. „I když... Třeba mě teď bere jako svoji nejlepší nejlepšejší kamarádku ze všech a už mě nikdy nebude chtít opustit! No jo, no jo, to je ono, co budeme dělat, CO BUDEME DĚLAT?!“ jančila jsem a vyděšeně třeštila oči, jak jsem si představovala sama sebe uvězněnou v nějaké stísněné jeskyni. Už jsem si myslela, že samým strachem o svůj kožich vybouchnu, když vlk navrhnul perfektní řešení mého problému.
„Jó! Půjdeme na výpravu a najdeme rodiče! A cestou třeba... Myslíte, že bychom cestou mohli třeba taky narazit na sedmihlavou saň? To by bylo to nedobrodružnější dobrodrůžo ze všech! Super nápad, fakt! Jak se jmenuješ? Budu ti říkat Super Nápadník! Protože jsi dostal super nápad, rozumíš mi, ne?“ usmívala jsem se na hnědého vlka od ucha k uchu a doufala, že se co nejdřív objeví pořádná zápletka našeho příběhu. Bylo mi jasné, že teď už konečně přijde ono dobrodrůžo, na které jsem celou dobu čekala. Hopkala jsem si spokojeně směrem, kterým se vlk vydal, a nemohla jsem být šťastnější.

//Tajga

Dnešek se zatím vyvíjel přímo úžasně. Dokonale jsem se vyspinkala, skoro bych až řekla, že do růžova! Drsňačka jako já by ale samozřejmě nemohla mít růžový kožíšek, takže spíš… Do černobíla. Dokonce se mi zdál i skvělý sen. Dívala jsem se v něm na svůj odraz v jezeře a samo sebou jsem se nemohla nabažit. Důraz na svou krásu tu však dávat nemusím, však vy všichni víte, jak nádherná jsem. Dobře, dáme se tedy do toho. Den se mi jevil, jak už jsem zmínila, velmi slibně. Drastická změna se ale blížila, to mi věřte. Dojídala jsem si zrovna svoji dopolední svačinku, když jsem uslyšela podivný hluk. Dostala jsem do sebe ještě jedno sousto, načež jsem se vydala zjistit, o co šlo. Doufala jsem, že u jeskyně bude nějaký drak nebo třeba nestvůrná mantichora, protože bych konečně mohla všem ukázat, jak jsem silná, nebojácná a prostě skvělá. Dobrodrůžo bylo na dosah! Divný pach, který mě udeřil do čumáčku, mě v tom utvrzoval. Dupkala jsem si to tedy k východu z jeskyně hezky nahlas, aby sedmihlavá saň moc dobře věděla, že se blíží konec jejích dnů. Doslova zarážející moment však nastal, když jsem venku nenašla vůbec nikoho. Ďábelsky to na mě ta bestie nahrála, jen co je pravda! Dozajista se schovává někde mezi stromy. „Dokaž mi svou přítomnost, notak! Dokaž mi, že tu jsi, ať tě můžu vyzvat na souboj!“ začala jsem pokřikovat, ale nadále se nic nedělo. Divoce jsem se tedy rozesmála, bylo mi to úplně jasné. Dračice se mě určitě zalekla, když slyšela mé mocné kroky! Dosmála jsem se až tehdy, co jsem uslyšela jemné zašustění. Doopravdy, v křoví se něco pohnulo! Doplazila jsem se co nejblíž ke své budoucí oběti. Drobný keřík se stále trochu otřásal, jako by se v jeho větvičkách někdo klepal strachy. Dodržela jsem tedy svá slova a připravila se na souboj. Děkovala jsem všem bohům, že mi tohle dobrodrůžo dopřáli, a skočila přímo do keře. Dopad byl však mnohem horší, než jsem čekala. Do oka se mi dostala hubená větvička a mně došlo, že tohle není konec onoho proradného monstra, nýbrž můj. „Do háje!“ rozezněla se má slova krajinou a já svým jediným funkčním okem zahlédla, jak od osudného křoví prchá malinký zajíc. Dnešek už nebyl tak moc super.

Falionovi se můj nápad s přejmenováním nelíbil, což mě moc nepotěšilo. „No dobře,“ řekla jsem a snažila se vyznít co nejvíc lhostejně. „Konec konců je to tvoje země, co se bude jmenovat blbě. Mně to může být jedno.“ Pak jsem svou vážnou tvář ale rychle zahodila a vyplázla na Faliona jazyk. Stejně jsem věděla, že mám pravdu, tak proč se rozesmutnit nad tím, že se mnou někdo nesouhlasí?
Pak Netopýr poprosil žíhanou vlčici, aby se o mě postarala. Chtěla jsem namítnout, že rozhodně chůvu nepotřebuji, protože jsem přece velká Nebojácná Nym, ale sotva jsem se stihla nadechnout, už mluvil dál. Představil vlčici jako Severku a varoval mě, abych ji moc nezlobila. „Neboj se,“ zacukrovala jsem na Faliona, zatímco už odcházel s Cynthiou někam pryč. Doufala jsem, že si černá vlčice v přijímacím pohovoru moc dobře nepovede, protože se mi už teď nelíbila. No vážně, Falion o mě ztratil zájem hned, co začala mluvit! Co to je za pořádky?
Nechala jsem ale Cynthiu Cynthiou a soustředila se na svou momentální společnost. „Ahoj!“ pozdravila jsem, tentokrát už nahlas. „Takže se jmenuješ Severka? To je supr jméno! Jako fakt, suprový! A taky –“ Zarazila jsem se, když jsem si všimla spáleniny na Severčině noze. „Proboha, kdo ti to udělal? To musí hrozně bolet, že jo? A taky to asi trochu smrdí, ne?“ ptala jsem se zvědavě a při poslední otázce jsem k ráně opatrně čmuchla. Nechtěla jsem se čenichem dotknout spáleniny čistě pro případ, že by byla nakažlivá. Co kdybych pak měla stejně ošklivý čumáček? „Tak dobře, nesmrdí,“ konstatovala jsem spokojeně. „Poslyš, Severko, vypadáš fakt moc fajn.“ Ohlédla jsem se pro ujištění, že je Falion dost daleko, aby mě neslyšel. „Ale já nepotřebuju hlídače. Jsem naprosto samostatná, opravdu! Takže si každá můžeme jít svou vlastní cestou, protože jsem vlastně skoro dospělá, že jo.“ Na zakončení svého přesvědčování jsem se jen zazubila a už si štrekovala cestu ke dvěma vlkům opodál. Oba se zdáli být poměrně staří, ale to mi vůbec nevadilo. Napadlo mě totiž něco úplně skvělého!
„Ahoj, těší mě, já jsem Nym! Přišla jsem sem s Falionem,“ představila jsem se, abych vše uvedla na pravou míru. „Kdo jste vy? Víte co, to je vlastně jedno! A já vám povím proč! Cestou sem jsme s Falionem zjistili, že sníh je můj druhej táta! To je něco, viďte? Ale to ještě není všechno! Mraky jsou totiž můj děda! Taky koukáte, no mně je to jasný, nemohla jsem tomu uvěřit stejně jako vy.“ Radostně jsem se usmívala, když konečně přišla část s mým skvělým nápadem. „Jenže mraky jsou moc daleko a podle Faliona ani sníh zrovna moc nemluví, takže! Budete moji prarodiče vy, prosím? Prosím! Věk na to máte!“ Vrtěla jsem ocasem o sto šest, jak jsem si přála mít nového dědu a babičku.

//Dlouhá řeka

Nechápavě jsem pootočila hlavu. „To jako ten polobůh sbírá šutry a kytky? Není trochu divnej?“ Moc jsem to nepobírala, ale rozhodla jsem se to dál neřešit – proti gustu žádný dišputát. Bohužel jsem zjistila, že má opeřená křídla nebudou zrovna originální, jenže to mě stejně neodradilo. Možnost si kdykoli zaletět kamkoli totiž neoriginalitu víc, než vyvažovala.
„Já ti nevím, Kulíšek prostě nezní dost drsně!“ držela jsem se stále svého názoru. Z Falionových úst se ono pojmenování navíc zdálo tak příšerně dětské, až jsem se zašklebila. „Ne ne ne, zůstaneme u Divoženky!“ Něco mi ale říkalo, že se Netopýr této přezdívky jen tak nevzdá.
„Ahá,“ protáhla jsem, když přišla informace o rádoby nadávce. „Přemýšleli jste, že byste to tu přejmenovali? Nic ve zlým, ale je to fakt… No, je to fakt blbý jméno. Mohlo by se to tu jmenovat třebaaa… Třeba po tobě!“ vyhrkla jsem nadšeně. „To by bylo úža! To musíme zařídit! Odteď to tu není Gallmera, nebo cos to říkal, ale Falionova země! Super nápad, viď? Nemáš vůbec zač!“ Spiklenecky jsem na něj mrkla, aby věděl, že jsem tuto laskavost učinila opravdu ráda.
Pak už jsme letěli. Stále jsem byla otřesená z muflonova utrpení, kterého jsem se stala svědkem. Falion se mi pokusil vysvětlit, že lov je nutná věc, bez které se vlci neobejdou, a já to asi i chápala. Přesto jsem se nedokázala smířit s myšlenkou, že bych něco takového musela v budoucnu zvěři provádět také. Ne, pomyslela jsem si umanutě. Tohle já nikdy dělat nebudu.
Očividně už jsme se přiblížili k cíli, což mě zklamalo. Sice jsem stále musela přemítat nad muflonem, ale i tak jsem si let svým způsobem užívala. Líbilo se mi, jak jsem měla ze vzduchu o všem přehled, a ten klid, který na nebi panoval. Kdybych si chtěla udělat samostatný výlet, nikdo by mě tady nenašel. Až na Faliona, samozřejmě. A toho opeřence, který mi šlohnul originální nápad.
Když Falion prohlásil, že budeme přistávat, spatřila jsem pod námi čtyři vlky. Ihned jsem se z takového počtu začala radovat, jelikož velká společnost je skvělá společnost, jenže pak mi bylo sděleno, že je mezi tou supr čupr společností i nevítaná sebranka. Taky jsem prý neměla tropit blbosti, což jsem tedy moc nepochopila. Kdy jsem prosím já, Nebojácná Nym, tropila blbosti? Nevěděla jsem, co s vetřelci smečka udělá, takže jsem byla trochu nejistá, ale vlastně jsem se i těšila.
Kořeny uvolnily svůj pevný stisk a já tak mohla sestoupit na pevnou zem. Na chvíli se mi trochu zamotaly nožky, jak jsem si zvykla na pohodlí na nebi, po pár krocích to však bylo zase v pořádku. Nadšeně jsem se usmála na vlčici s bílou skvrnou na čele, která patřila do Netopýrovy smečky. „Ahoj!“ naznačila jsem jí nadšeně jen ústy, abych náhodou netropila ty pověstné blbosti, o kterých jsem vlastně vůbec nic nevěděla. Uvědomila jsem si ale, že toto mé artikulování by mohlo vlčici dost zmást, takže jsem ji chtěla normálně pozdravit a představit se. To by se ale Falion nesměl chopit slova. Zarazila jsem se, když řekl, že je alfa. Čelist mi spadla asi až někam k zemi. Sice mi povídal o tom, jak je alfování těžké, ale… Co prosím? Ten vlk, co mě honil ve sněhu a trval na tom, že mi bude říkat Kulíšek, je alfa?! „Hustý,“ ujelo mi, zkrátka jsem se nějak musela podělit o své pocity. Působil prostě tak majestátně! Mého tátu by určitě roznesl na kopytech, kdyby se spolu měli utkat.

„Já vím,“ odpověděla jsem hrdě a nato se šťastně usmála. U nás ve smečce nebylo tolik vlků, kteří by moje kvality uznávali, tudíž byl Falion tou nejmilejší společností, jakou jsem si mohla přát. Konečně někdo vidí, jak super jsem!
„Jenom vlk? Tomu nevěřím.“ Přimhouřila jsem svá zlatá očka, abych Falionovi dokázala, že vůbec nejsem žádná hlupačka. Určitě není jenom vlk! Vlci nemají křídla. Tečka. „Od poloboha? To je hustý! Můžeme za nim pak jít? Dá mi taky křídla? Udělám pro ně cokoli! Co by se tak tomu polobohovi líbilo? Můžu ho klidně třeba… pobavit! Jako dvorní šašek, no není to skvělej nápad? Určitě mi dá křídla, Falione! Budu… No, ty jsi Netopýr. Takže já budu… Chtěla bych být pták! Jako třeba orel. Nebo klidně nějaká sova! Třeba kulíšci jsou super, doma jsme jich měli hodně. Ale Kulíšek není moc tvrďácký jméno, co myslíš? Určitě potřebuju tvrďácký jméno,“ dostala jsem ze sebe na jeden nádech a nedočkavě na Faliona hleděla. Doufala jsem, že mi s vymýšlením jména pomůže a že se brzy vydáme za tím polobohem. Nikdy jsem totiž poloboha neviděla. Možná že to on dal místo spousty lesů, kterými jsem sem přišla, tu obrovskou louži!
K mému zklamání Falion řekl, že nápad s létáním zní nebezpečně. Zkroušeně jsem se zamračila, když v tom prohlásil, ať se nechám překvapit. Štěstí se mi tedy ve vteřině vrátilo a už jsem zase nadšeně vrtěla ocasem.
„Jsem na hopkání ten největší odborník! Kdyby v něm snad někdy byla olympiáda, chtěli by mě do poroty. To si pamatuj, jo? Jsem hopkací mistr!“ přesvědčovala jsem hnědého vlka a ignorovala svou neskonalou pýchu. „Počkej, co je to Gallirea?“ zeptala jsem se zmateně. „To zní jako nějaká nadávka! Že ty mluvíš sprostě, Falione? Ale to se nemá! Maminka mi říkala, že sprostě mluví jen… No…“ Nechtěla jsem to říct, ale prostě jsem musela. „No přece hlupáci,“ zašeptala jsem skoro až tajnůstkářsky. „Ale neboj se, já nikomu neřeknu, že jsi to řekl. Vím, že nejsi hlupák!“
Mufloni už byli blízko. Taky jsem začenichala a ucítila poměrně silný pach, který se linul vzduchem. Labužnicky jsem se olízla. Jak já se těšila na jídlo! V břiše už mi kručelo dobrou hodinu. Nebo půl hodiny? Možná jen pět minut. Ale zdálo se to jako hodina!
Falion se najednou vznesl do vzduchu a já nedokázala nic jiného než se za ním jen obdivně dívat. S otevřenou pusou jsem ho pozorovala, ale pak… Pak už nebylo co pozorovat. Falion zmizel! Začala jsem panikařit, že mě opustil a že se budu muset spolehnout na společnost Matali, která mi zatím řekla sotva půl slova, ale pak se jeden z muflonů zhroutil pod neviditelnou vahou a mně došlo, o co jde. Falion má neviditelný plášť! Chtěla jsem ho začít aspoň tiše povzbuzovat, jako jsem konec konců měla v plánu, jenže z ubohého zvířete se vydral bolestný ryk a ve mně hrklo. Spatřila jsem hůru krve řinoucí se z jeho těla. Vyděšený výraz. A pak už jen prázdné oči bez známek života. Vystrašeně jsem na výjev před sebou hleděla, nevěděla jsem, co mám dělat. Nepřála jsem si nic jiného než odtrhnout zrak od té příšerné podívané, ale nezvládla jsem to. Nemohla jsem se pohnout, zamrzla jsem na místě. Nikdy jsem u lovu své smečky nebyla. Tohle to obnášelo vždycky? Tohle se muselo stát, abych se najedla? Měla jsem na krajíčku, najednou mě přešel hlad. Dobelhala jsem se k znovu viditelnému Falionovi, který už do sebe házel všemožné části muflonových orgánů, a zaraženě na mrtvolu koukala. Stále jsem měla před očima, jak trpěl. Nechtěla jsem být neslušná a znehodnotit Falionovo úsilí, které jistě lovu věnoval, a tak jsem s odporem alespoň párkrát kousla do měkkého masa a až příliš dlouho ho žvýkala. Chutnalo skvěle. Nemělo chutnat skvěle.
Až když jsme se zvedli k nebi, rozhodla jsem se promluvit. „Falione?“ oslovila jsem vlka, aby mi věnoval pozornost. „To zvířata vždycky takhle musí trpět, abychom měli co jíst?“ Celá ta situace mě mrzela, ale i tak jsem si nemohla nevšimnout toho krásného výhledu, který se mi právě naskytl. Bylo to neskutečné. Opravdu letíme!

//Ragarské pohoří

//Až Nym vyroste, tak si vás oba za ty urážky podám :Ddd

//Sněžné hory

Ukázalo se, že Falionův lovecký talent je přísně střežené tajemství, a tak jsem na vlka jen důležitě kývla a spojenecky mrkla. „Držím jazyk za zuby, neboj,“ slíbila jsem a zaposlouchala se do vysvětlování oné muflonské záležitosti. Prý bylo to rohaté stvoření velice těžké ulovit, což mě upřímně překvapilo. Jak může být zvíře s tak vtipným jménem chytré? „Ty to ale určitě zvládneš, Falione! Klidně tě budu při lovu povzbuzovat, jestli chceš!“ Přesvědčivě jsem na něj kouknula, aby mu došlo, že jsem ta nejlepší roztleskávačka. „Schválně, tady je názorná ukázka, pozorně poslouchej!“ Zhluboka jsem se nadechla a spustila narychlo připravenou říkanku. „Když se muflon courá v lese, Falion se na něj třese. Sotva zmerčí kořist svou, obšťastní ji návštěvou. Zuby tasí, kořist prchá, to je tak, když hlad je mrcha! FALION DO TOHO! JÓ!“ Skandovala jsem jak o život, div jsem si nevykřičela hlasivky.
Na Falionovi bylo vidět, že se mu můj nápad s hrdinskými parťáky líbí, tudíž jsem nemohla být šťastnější. Spokojeně jsem se na něj zubila, když v tom mu ze zad vylétl pár obrovských blanitých křídel. Ze samého zděšení jsem uskočila asi tak tři metry daleko. „Ty jsi…“ V tom momentu jsem snad ztratila schopnost mluvit. „Ty jsi drak? Netopýří drak? Netopýří vlk?“ Postupně jsem se křídel přestala bát a zase k Falionovi přistoupila blíž. Stále jsem je však zkoumala! „Kdes je vzal?“ položila jsem konečně onu zásadní otázku. „Jestli někde prodávají křídla, musím je mít taky! Kdybychom oba měli křídla, byl by boj proti zlu mnohem jednodušší!“ V té chvíli mě něco napadlo, až jsem se zarazila. „Můžeš mě vzít tam nahoru?“ zeptala jsem se a čumáčkem ukázala k nebi. „Prosííím!“
Mluvil ještě o kamzících, ale to byli očividně další tvorové, o kterých jsem nikdy neslyšela. „Rádi hopkají? To jsou jako já! Jsou tady někde?“ Rozhlížela jsem se všude kolem, ale vlastně jsem ani nevěděla, jestli bych kamzíky poznala. „Mohla bych si s nima hrát!“ Třeba by přede mnou ani neutekli, kdyby viděli, že hopkám stejně ráda jako oni. Určitě ještě takového skvělého hopkače nepotkali!
Napila jsem se studené vody a hned na to si pořádně pšíkla. „Cože, říkal jsi studený?“ zasmála jsem se ironicky a nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Hotová vířivka.“
No a pak se to stalo. Sice mě Falion dopředu varoval, ale… Možná by to příště chtělo trochu větší echo. Třeba něco jako „nejenže mám křídla, ale jsem taky čaroděj“. Bála jsem se, aby mi z toho všeho civění nevypadly oči, ale nakonec jsem se stejně vydala po stromovém mostu. Když už bych spadla, aspoň bych spadla dobrodružně! „Jak jsi tohle sakra udělal? Naučíš mě to? Chci to taky umět!“ naléhala jsem na svého společníka a stále pod packami kontrolovala, jestli se most náhodou nebortí.