Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Očividně jsem stále nebyla dost přesvědčivá. Cynthia mi na špek zatím neskočila, což mě hluboce zklamalo. Měla jsem ale o svých hereckých schopnostech vysoké mínění, takže jsem i tak věřila tomu, že se brzo chytí do pasti a začne mě zbožňovat. „Až by jeden plakal? Prosím tě, hlavně kvůli Běloočkovi nebreč! Všechny problémy se dají řešit. A pokud… Pokud jsi do něj kvůli jeho kožíšku zamilovaná, stačí svoje city vyznat! Jsem si jistá, že by tě Zakar neodmítnul. Jenom čeká, až si to v sobě srovnáš,“ pronesla jsem jako profesionální dohazovačka a přesvědčivě na Vochechuli hleděla. Běloočko mi můj kompliment vrátil, čímž mi udělal obrovskou radost. „Děkuju! Zkus to říct i Cynthie, jo? Určitě na to čeká.“ Naklonila jsem se k němu a s úsměvem zašeptala: „Ještě by mohla žárlit.“
Než jsme si vůbec se Zakarem začali hrát, ozvala se Styx. Jako jediná zareagovala na mou zmínku o tatínkovi, a to dosti nepatřičným způsobem. Zamračila jsem se, ta nafoukaná šedivá tlama mě pěkně vytočila. „Abys věděla, tatínek je živ a zdráv, Jizvičko. Až se dozví, žes mi natrhla čelo, vyhlásí ti válku.“ S těmito slovy, které jsem na ni přímo vyplivla, jsem se ke Styx otočila zády a věnovala se už jenom Běloočkovi. Povalil mě do sněhu a začal mě lochtat, díky čemuž jsem si vzpomněla na Faliona. Oba používali úplně stejnou taktiku! Kde jenom Falion vězel? Sice jsme se viděli celkem nedávno, ale už teď mi chyběl.
„Přestaň, přestaň!“ smála jsem se a odstrkovala Zakara packami. Že mi to nebylo k ničemu platné, nejspíš vůbec nemusím zmiňovat. Naprosto jsem ignorovala rozhovor Vochechule a Jizvičky. Ty dvě mě nezajímaly, a dokud tu se mnou byl Běloočko, vůbec jsem se jich nemusela bát. Něco mi navíc říkalo, že kdyby se k něčemu schylovalo, Falion se objeví. Prostě se… Objeví. Nevěděla jsem jak ani proč, ale věřila jsem tomu.
Najednou mě Zakar přestal lochtat. Překvapeně jsem se otočila zpátky na břicho, jak jsem to nečekala, a spatřila šedobílou vlčici s neskutečně dlouhým ocasem. „Páni,“ vydechla jsem. Nikdy jsem tak krásný ocas neviděla! Vyskočila jsem na nohy a mile na vlčici pohlédla. Její pach mi byl cizí, ale poměrně splýval s prostředím. Že by patřila do naší smečky? „Ahoj, já jsem Nym!“ představila jsem se a doufala, že bude reagovat hlavně na mě, ne na tu hlupačku Styx. „Kdo jsi ty? Taky patříš do Ragarské smečky? A kde jsi přišla k tak krásnému ocasu? Určitě ti ho někdo přikouzlil, viď? Je super!“ Nadšeně jsem se usmívala, jak mě přítomnost nové vlčice těšila.

Šla jsem krajinou a neměla sebemenší cíl. Sice jsem si řekla, že se pokusím nad ztrátou své rodiny tolik nepřemýšlet, ale to jsem netušila, jak těžké to bude. Slíbila jsem si něco, co se mi teď zdálo nemožné. Sama si za to můžeš, vinil mě hlas v mé hlavě a já s ním… Souhlasila? Skvělý, Smrt mě poštvala proti sobě samotné, no není to přímo úžasné? S radostí si mě namotala do pavučiny a donutila mě, abych se nesnášela. Stále jsem si musela klást otázku, zda mi řekla pravdu. Srdce mi každým momentem znovu a znovu pukalo, jak se mi vracely vzpomínky na tátovy výkřiky. Sen, kéž by to tak byl jenom sen! S jistotou jsem však věděla, že nebyl. Štěstí takové velikosti jsem opravdu neměla. Sesunula jsem se na zem, už jsem nechtěla jít dál. Snažila jsem se zůstat silná, opravdu. Slabost mě však vždy dohnala. Svaly mě bolely a doléhala na mě únava. Snad bych se tu mohla jen tak natáhnout, ne? Sníh by mě celou noc studil a možná bych i umrzla. Stěží bych hledala řešení, které by se mi zamlouvalo více. Strach ze Smrti již koneckonců nehrozil, když jsem se s ní setkala tváří v tvář. Slzy mi stekly po tváři, ale musela jsem se usmát, jak jsem zavírala oči. Sviť mi na cestu, tati. Slibuju, že už jdu za tebou.

//Ageronský les

Vochechule prohlédla mou přetvářku, a ještě ke všemu mě nazvala pískletem. Co prosím, ty stvůřičko? Nejsem žádný pískle. Zato ty jsi pěkná blbka. Všechny tyto myšlenky jsem si však musela nechat pro sebe, pokud jsem chtěla dokončit svůj mistrovský plán. Nehodlala jsem se jen tak vzdát! „Nic na tebe nehraju, jak tě to napadlo?“ zeptala jsem se a zasmála se, jako kdyby mě její slova upřímně udivovala. „Nikdy nikomu neodmlouvám a už vůbec nezdrhám. Říkám pouze pravdu,“ povídala jsem dál nevinným tónem. „Někdo ji jen nedokáže skousnout,“ dodala jsem a pokrčila rameny. Z mých slov krystalově čistě vyplýval kousavý význam, ale můj výraz všem okolo říkal, že jsem nic takového naznačit nechtěla.
Cynthia odpověděla za Zakara, a to záporně. V duchu jsem připsala na její účet další salvu nadávek. „Jestli tady Běloočko chce jít s náma, rozhodně by měl. Myslím, že si jeho společnost ještě užiješ. Však uznej sama, je radost pohledět na ten jeho krásný kožíšek!“ zalichotila jsem Zakarovi a spiklenecky na něj mrkla. Doufala jsem, že se teď konverzace přetočí pro změnu na krásu mé srsti, protože už mi dlouho nikdo neřekl, jak mi to sluší. A že mi to sakra slušelo! Kdyby všude nebyla krev, vypadala bych ještě víc impozantně.
Šedá vlčice souhlasila s mým návrhem hodit všechno za hlavu a představila se jako Styx. Zopakovala jsem nahlas jméno po ní, ale protože mi moc nešly sykavky, znělo to dost strašně. „Jé, promiň. Budu to trénovat! Prozatím ti ale můžu dát přezdívku, co říkáš? Můžeš být třeba… Třebaaa… Jizvička! Chápeš, protože kvůli tobě asi budu mít jizvu, haha!“ zasmála jsem se, i když jsem neřekla vůbec nic vtipného. Jestli jsi mě navždycky zohyzdila, tak tě vynesu v zubech stejně jako Vochechuli, pomyslela jsem si a věnovala Styx další zářivý úsměv. „Kuráž mám, to každopádně! Mám ji po tatínko –“ Ono slovo mi zamrzlo na jazyku. Po tatínkovi. Zatřepala jsem hlavou a větu nedořekla. „No nic, už jsme tu! Tohle jsou naše hory! Nejsou skvělý? Je tu spousta sněhu! Můžeme si v něm pak s Falionem hrát, jestli chcete, ale… Kde je Falion? Falione?“ zavolala jsem do krajiny, ale panovalo tu absolutní ticho. Zvedla jsem čumáček do vzduchu, abych zavětřila, jenže jsem ucítila dva zcela jiné pachy, než jsem čekala. Ani jeden z nich nebyl Falionův – zdály se mi úplně cizí.

Vlčice mi bezohledně zaryla zuby do obličeje, až jsem bolestně zakňučela. Cítila jsem, jak mi po čele stéká teplá krev, ale nebyl čas se příliš soustředit na zranění, protože to už po mě chňapnul zuby pro změnu Faron a odhodil mě na tvrdou zem. Z nečekaného dopadu se mi zamotala hlava, netušila jsem, co se právě stalo. Neležel Faron náhodou ještě před chvilkou skoro mrtvý na zemi? A… Neměla bych teď být skoro mrtvá i já, když jsem se vrhla na silnější vlčici?
Pokusila jsem se vstát, ale nešlo to. Svět se kolem mě točil a všechny jsem viděla dvakrát. Slyšela jsem výhrůžky, vrčení, naštvané hlasy, nic z toho se mnou však nedokázalo hnout. Zlobil se někdo na mě? No a co. Ať se klidně zlobí, já si tady prostě lehnu a konečně se vyspím. To jsem si alespoň myslela.
Mé plány překazila Lennie. Přísně mi naznačila, abych k ní hned přiklusala, a možná právě její autoritativní tón mé vědomí přinutil začít znovu fungovat. Se sklopenýma ušima jsem za ní došla, obávala jsem se jejích slov. Říkala přece, že ví, co se stalo. Byla by schopná mi teď něco udělat? Třeba… Třeba mě všichni zachránili před tou šedivou vlčicí, aby mi mohli ublížit sami! Ne. To by neudělali. Jsou hodní. Jak jsem mohla zapomenout, že jsou hodní?
Lennie byla mnohem statečnější než já a odhodlala se promluvit o mém tajemství. Řekla, že ji nezajímá, co jsem provedla, a že mě stále bere jako svou kamarádku. Zalapala jsem po dechu, jak mě překvapila. „Opravdu?“ vyhrkla jsem a na tváři se mi objevil nevěřícný úsměv. „Totiž, já –“ Netušila jsem, co mám Lennie povědět. Udělala mi takovou radost! Vděčně jsem se k ní přivinula, z očí mi vyklouzly dvě slzičky. Nebrečela jsem smutkem ani štěstím, tohle byly slzy úlevy. Nejsem na to sama. Z úst mi ujelo syknutí, jak mi Lennie olizovala rány. Bolelo to, ale i kdybych chtěla, nemohla jsem si stěžovat. Za celou tuhle situaci jsem nesla vinu sama. „Víš,“ zamumlala jsem do kožichu vlčice. „Já jsem to vážně nechtěla udělat. Nevěděla jsem… Nevěděla jsem, co se stane. Strašně mě to mrzí.“
Pozorně jsem poslouchala, co všechno má Lennie na srdci. Zmínila, že mě opustit nechtěla, ale musela jít za Životem. Odpuštěno, pomyslela jsem si. „Cože?“ trhla jsem sebou při zjištění, že Savior navštívil Smrt a získal od ní nakládačku jen a pouze kvůli mně. Zkroušeně jsem se na svou kamarádku zamračila. „Řekneš mu prosím, že se omlouvám? Prosím,“ naléhala jsem na ni tichým hláskem a doufala, že můj vzkaz vskutku vyřídí. Omluvila bych se Faronovi – tedy, Saviorovi – sama, jenže on někam zmizel a nejspíš jen Lennie tušila, kam se vydal.
Má společnice nespokojeně mlaskla. Pohlédla jsem směrem, kterým koukala ona, a naprosto ten zvuk pochopila. „S Vochechulí?“ zeptala jsem se a z mého tónu byl jasně slyšet nesouhlas. „To mám opravdu jít s ní, a dokonce ještě i s vlčicí, která mě chtěla sežrat?“ Absolutně jsem nechápala, co tím Lennie sleduje, ale budiž. Falion mě koneckonců doopravdy dokáže ochránit. Vyděšeně jsem mrkla, jak jsem si na alfu vzpomněla. „Ale, ale… Falion! Co když Falion pozná, co jsem udělala? Umí taky číst myšlenky? Lennie, Falion to nesmí poznat! Nepochopil by to! Ledaže… Když to nepochopí, založíme si vlastní smečku! Taky v horách! To by bylo super, Lennie! Mohly bychom se na všechny ostatní vykašlat a žít jenom spolu. A třeba i s Faronem, teda, se Saviorem, jestli mi odpustí! Jo!“ Chytla jsem se nového plánu a najednou se o Faliona vůbec nestarala. Jestli je pravý kamarád, tak pochopí, že za to nemůžu. Já bych to přece pochopila, kdyby byl na mém místě on! Snažila bych se mu co nejvíc pomoci. „Neboj se, budu opatrná,“ utvrdila jsem Lennie a věnovala jí pevný pohled. Přála si, abych přestala myslet na slova Smrti, a já si slíbila, že jí její přání splním. Alespoň, než se vrátí.
Naposledy jsem se k vlčici přitiskla. „Taky buď opatrná. Nechci přijít i o tebe,“ zamumlala jsem a odtáhla se od ní. Byl čas zpevnit nervy a přežít to s Vochechulí.
„Nazdar, fešando,“ pozdravila jsem ji přehnaně přátelsky, jako kdybychom teď byly nejlepší kámošky. „Půjdeme domů, ne?“ Snad mi na to skočí, projelo mi hlavou. Už brzo ji z Ragaru dostanu. Bude litovat, že tam kdy vlezla! Otočila jsem se na Běloočka, kterého jsem pro změnu viděla opravdu ráda. „Nechceš jít s náma? Jen pojď! Seznámím tě s Falionem. Bude se ti líbit, určitě. Má křídla!“ vykládala jsem Zakarovi nadšeně a možná taky trochu zasněně. Já jen… Moc jsem chtěla křídla taky, víte?
Uvědomila jsem si, že je tu vlastně i vlčice, na kterou jsem se tak bezhlavě vrhla. Usmála jsem se na ni a zašvitořila to první, co mě napadlo. „Co bylo, to bylo. Odpouštím ti! Já jsem Nym. Kdo jsi ty?“

//Ragarské pohoří

Cynthia mi potvrdila moji narychlo vymyšlenou teorii. „Jasně že je to jed,“ zopakovala jsem po ní pisklavým hlasem posměšně, aby jí konečně došlo, že má naši mlčící seanci, jak ticho sama nazvala, dodržovat. „Nekousla bych do tebe, ani kdybych hladověla tisíc let,“ odsekla jsem, opravdu mě vochechule nebavila. Nemohla jít otravovat někoho jiného? Třeba… Třeba Zakara, když tak ochotně přispěchal!
Jako kdyby mě osud vyslyšel, osočila se Cynthia na Běloočka. Bylo mi ho teď trochu líto, ale jelikož jsem se konečně té fúrie zbavila, netrval můj soucit příliš dlouho. Chtěla jsem si jich obou přestat všímat, když v tom se k nám Lennie přiblížila a začala na vochechuli vrčet taky. Jen do ní, podporovala jsem ji v duchu. Měla jsem však být z příchodu Lennie nadšená? Jistě, byla to má kamarádka. I když… Kamarádka, která mě bez jediného slova opustila a nechala mě tak s naprosto cizími vlky. Pochybně jsem si ji přeměřila. I kdybych jí tento čin přičítala neprávem, nemohly jsme být kamarádky. Lennie by mě odsoudila hned, jakmile by se dozvěděla o mé příšerné chybě.
Až teď jsem si všimla Farona, který byl zřejmě úplně mimo. Lennie říkala, že taky navštívil Smrt, uvědomila jsem si. Doufala jsem, že je v pořádku. Co když mu provedla podobné věci, co mně? Ne, to určitě ne… Jak by taky mohla? Faron jistě nebyl takovým hříšníkem jako já.
Lennie se na mě zadívala, jako kdyby ve mně něco hledala. Snažila jsem se pochopit, o co se snaží, když na mě promluvila. Ale ne. Zkameněla jsem, před očima se mi objevily mžitky. Ona to ví. Ona to ví. Ona to ví, ona to ví, ONA TO VÍ. Pohltila mě panika. Ne, to nikdo vědět nesmí. Nikdo nesmí byť jen tušit, co jsem provedla. Vždyť jsem je zabila, já je zabila. To mi Lennie nikdy neodpustí, nikdy mi to nikdo neodpustí!
Sváděla jsem v sobě ukrutný boj. Cloumal mnou vztek na mě samotnou, na Smrt, na všechny ostatní. Copak já jsem tušila, že tátovi hrozí nebezpečí? Kdyby ano, nikdy bych neodešla! Ostatní mi to nemohou mít za zlé, ale určitě by mě za to vinili! Vinili, kdyby to věděli. Nikdo to nesmí vědět, nesmí –
Zaslechla jsem v rozhovoru, že na mě někdo chce zaútočit. Všechny myšlenky se mi vypařily z hlavy, měla jsem v sobě naprosté prázdno. Lennie si mě schovala mezi nohy, přičemž mi z její srsti projel tělem jemný výboj elektřiny. Možná právě to mi dodalo odvahu. Možná právě onen záchvěv nervů mě přinutil, abych se pokusila ochránit sebe samotnou. Zavětřila jsem, a kromě známých pachů ucítila jeden cizí. Chce tě zabít, přesvědčoval mě jakýsi vnitřní hlas. Taky ví, co jsem provedla. Chce mě zabít. Je v támhletom křoví. Vím to. Cítím ji. V ten moment jsem přesně věděla, co musím udělat. Vyběhla jsem z ochrany své přítelkyně a vydala se přímo za vlčicí, která plánovala napadení mé maličkosti. Aniž bych cokoli řekla, vyskočila jsem jí na hřbet a zakousla se jí do kůže. Snažila jsem se jí co nejvíc ublížit, ale nešlo to. Mé vlčecí zoubky nebyly dost ostré a já byla přespříliš naivní, když jsem se domnívala, že vlčici přemůžu.

Vochechule se zdála být poměrně dotčená tím, že se s ní nechci bavit. No jo, ale co se dá dělat? Každý zkrátka nemá to privilegium být můj přítel. A obzvlášť ne nějaká prašivka. Řekla, že by mě dokonce někdo mohl sežrat a že ona si to na svůj kožich rozhodně nevezme. Otráveně jsem obrátila oči v sloup a pak je zabodla do toho jejího ohavného kožichu. „Nikdo mě nesežere. Dávej si radši pozor na sebe! Koukám, že už tě někdo ochutnal,“ zašvitořila jsem, sjela pohledem přes její ucho, a pak zase nasadila kamenný výraz. Nemohla jsem uvěřit, že musela přijít zrovna v tu nejmíň vhodnou chvíli. Chtěla jsem být sama, tak moc jsem chtěla být sama! Potřebovala jsem toho hodně promyslet, dost si toho srovnat v hlavě. Ale ne, Cynthia si to musela nakráčet zrovna sem a mlít ty svoje kecy.
Na zmínku o Falionovi jsem si jen odevzdaně povzdechla. Tak tenhle plán nezabral, pomyslela jsem si. „Dobře, jak chceš. Budeme tady sedět a mlčet. Mlčení mi dokonale vyhovuje. Jenom se na mě, moc tě prosím, nekoukej. Tvoje oči jsou dost divný. Nemáš v nich třeba infekci nebo tak něco? I když, fialová… Asi je to spíš jed, že jo? Vidíš vůbec něco, nebo jsi slepá?“ řekla jsem, snažila jsem se jí co nejvíc dostat pod kůži, aby odešla. Ve skutečnosti byly její oči vlastně dost zajímavé. S největší pravděpodobností se vázaly k nějaké magii. Musím se na to zeptat Faliona, usmyslela jsem si, jenže mi hned došlo, že to se asi jen tak nestane, protože se s Falionem přece nesmím potkat. Nechtěla jsem, aby si o mně myslel, že jsem vražedkyně.
Najednou přišel Běloočko. Během několika vteřin ze sebe dostal alespoň tak tisíc slov, díky čemuž jsem příliš neporozuměla tomu, co po mně vlastně chtěl. Jediné slůvko, které jsem na sto procent rozpoznala, bylo „Smrt“. Skvělý, odfrkla jsem si v duchu. Tos právě Cynthie prozradil úžasnou věc, kterou jistě brzy zmíní před Falionem. „U Smrti to bylo úplně v pohodě,“ odvětila jsem a nehodlala se k tomu více vyjadřovat. Ještě bych se nějak prořekla a oba by zjistili… Zjistili by… Achjo. Nechci o tom ani přemýšlet. Byla to pravda? Byla to lež? Ukázala mi Smrt, co se skutečně stalo?
Jako by nestačilo, že mi dělali společnost dva vlci, ukázala se i Lennie. Z dálky volala mé jméno, pak i Zakarovo. Odevzdaně jsem sebou kecla na mokrou zem. Chtělo se mi z toho všeho brečet, jenže jsem toho už dneska nabulila dost. Byl čas se vzchopit. Otázkou zůstávalo, jestli to zvládnu.

Nevěděla jsem, co mám dělat, cítila jsem se úplně ztraceně. Možná bych měla zkusit najít Faliona, on by mi určitě pomohl, blesklo mi v hlavě, ale hned jsem tento nápad zavrhla. Ne, pomyslela jsem si. Poznal by, že je něco špatně, a já bych mu musela říct, co se stalo. Musela bych říct, co jsem provedla. Dokázala bych to vůbec vypustit z úst? „Zabila jsem svoji rodinu,“ zamumlala jsem si pod vousy, nebylo mi vůbec rozumět. A možná že to tak bylo dobře, protože se vedle mě objevila vlčice, kterou jsem teď chtěla vidět ze všech nejmíň. Pokud tedy nepočítáme Smrt, samozřejmě.
Pozdravila mě neslušným „hej“ a ještě se mě ptala, co se stalo. Tobě to tak řeknu, ty vochechule. „No nazdar,“ odpověděla jsem jí otráveně a přikázala si, že musím přestat brečet. Před ní jsem nemohla vypadat slabě. „Nic, nic se nestalo,“ řekla jsem odhodlaně. Cynthia se nesměla dozvědět pravdu. Co kdyby to vyzvonila Falionovi? To by mě pak přece neměl rád. Zeptala se, jestli chci zavést do hor, načež jsem na ni skoro až zavrčela. „Ne, nechci,“ odsekla jsem a uraženě si sedla do jehličí. „A vůbec, kde se tady bereš? Noví vlci ve smečce, jako jsi ty, vochech – ehm, Cynthio, by snad měli alespoň nějakou dobu zůstat na smečkovém území, ne? Ví o tom Falion?“ Pozvedla jsem obočí, snažila jsem se ji vyvést z míry. Falionovi to ve skutečnosti bylo nejspíš úplně putna, jak jsem ho znala. A i kdyby nebylo, asi by Cynthiu jen mírně pokáral a šel si se mnou hrát… Jak ráda bych si zase hrála s Falionem ve sněhu! Ale to nešlo. Už ne. „Poslyš,“ začala jsem ostře, ale uprostřed slova mi ujel vzlyk. Dělala jsem, jako by se to vůbec nestalo. „Je mi fajn, nikdy mi nebylo líp. Tak teď prosím odejdi. Fakt, neboj se. Mám se tady skvěle!“ Trochu jsem hysterčila, ale asi to nevadilo. Cynthia se nezdála být moc chytrá, takže na to s největší pravděpodobností skočí.
V tom se mi v hlavě ozval hlas. Překvapeně jsem sebou trhla, protože ani náhodou nebyl můj. Lennie? Jak to udělala? Vyjeveně jsem zírala před sebe, vochechule mě úplně přestala zajímat. „S nikým se nebav a počkej tam, kde jsi. Jdu si pro tebe, mladá,“ mluvila na mě Lennie. Několikrát jsem zamrkala, abych se vzpamatovala. Jak podivné. Doufám, že se mi to nezdá.

//Jedlový pás

Šla jsem čím dál pomaleji. Z toho všeho běhu jsem skoro necítila nohy, táhla jsem je za sebou jako neskutečnou přítěž. Rozhlédla jsem se. Tady to znám, pomyslela jsem si, ale při větším zvážení jsem si už nebyla tak jistá. Koneckonců jsem byla v lese a všechny lesy vypadaly stejně, občas se jen lišily druhy stromů. Smutně jsem fňukla, ačkoli jsem se opravdu snažila zůstat silná. Nešlo to. Moc jsem se bála toho, že jsem je všechny ztratila. Že jsem jim tolik ublížila.
Přidala jsem do kroku, i když mě každý pohyb tlapek krutě bodal. Navíc jsem stále cítila bolest v boku po tom, co mě do něj Smrt udeřila kamenem. Musí tu někde být. Vždycky jsou mi nablízku, prošla mi hlavou naděje. Nikdy by mě neopustili. „Mamí?“ hlesla jsem, můj hlas se rozezněl lesem jako melancholická píseň. Jinak bylo ticho. „Tatí?“ zavolala jsem, tentokrát už hlasitěji. Nikdo neodpovídal. „Esme?“ zkusila jsem posledního člena své rodiny, ale při vyslovení sestřina jména se mi zlomil hlas a má bránice sebou cukla, jak mnou projely další vzlyky. Už mi však nešlo brečet, všechny slzy byly vyčerpány. A tak jsem tu jen tak stála, snažíc se zastavit agónii svírající moje tělo.

//Stará zřícenina

Běžela jsem, co mi nohy stačily. Hrozně jsem se Smrti bála, takhle mě ještě nikdo nikdy nevyděsil. Otázka byla, zda mi říkala pravdu. Stalo se skutečně to, co mi ukázala? Jsou všichni mrtví? Mojí vinou?
Zakopla jsem o kořen a upadla. Tvrdě jsem narazila do země, bolest však bohužel neotupila mé myšlenky. Jsou doopravdy pryč? Já je… Já je zabila? Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. Ne, ne, to nemůže být pravda. Nejsou mrtví, to se prostě nemohlo stát. A že by tatínek tolik brečel a dožadoval se odpuštění? Nikdy! Naštvaně jsem štěkla, ale znělo to spíš jako zoufalý výkřik. Všimla jsem si, že už mi netekly slzy. Jak by taky mohly, když jsem jich vyplakala tolik?
Nedokázala jsem se zvednout. Bylo toho na mě příliš, nevěděla jsem, zda vůbec budu schopná jít dál. Proč bych tu vlastně nemohla zůstat? Zůstat přímo tady, zabořit se do jehličí a už nikdy neodejít. Mohla bych se stát jednou z jedlí, ne? Jedle určitě nemají city. Třeba by mě to pak tolik nebolelo. Třeba bych pak necítila tu sžírající temnotu v mé hrudi.
Musíš vstát, přikázala jsem si. Musíš se jít přesvědčit, jestli jsou opravdu pryč. Jestli jsou opravdu mrtví. Zvedla jsem se zpátky na nohy i přes neskutečnou váhu, která najednou spočívala na mých ramenech. Ale jak je najdu? Vždyť nevím, jak se vrátit zpátky. Toto hořké uvědomění mi udeřilo další ránu, kterou jsem však musela odignorovat. Potřebovala jsem věřit, že svou rodinu objevím, protože kdybych tomu nevěřila, pravděpodobně bych tu zůstala navěky a přemítala, zda jsem se už konečně stala jednou z jedlí.

//Ageronský les

//OBJEDNÁVKA BLACK FRIDAY

Koupit hvězdičku do (jakékoli) magie (platí do 5 hvězd):
ID - M02/Myšlenky/4* - 48 drahokamů (12 opálů, 16 safírů, 20 ametystů)
- - - - - - - - - - -
Darovat hvězdičku do (výchozí) magie
ID - M04/Falion/1* - 4 křišťály
- - - - - - - - - - -
1 ametyst pro Smrt jako dar
- - - - - - - - - - -
FINÁLNÍ SOUČET (KOLIK ODEČÍST):
12 opálů, 16 safírů, 21 ametystů, 4 křišťály
ZBYDE:
0 opálů, 0 safírů, 8 ametystů, 3 křišťály

//Jedlový pás

Nedokázala jsem odolat, ten odér moci byl silnější než já. Postupovala jsem dál, až jsem nakonec vyšla ze stínu stromů a ocitla se přímo před obrovskou stavbou. Nebo přesněji řečeno, před zbytky obrovské stavby. Ohromeně jsem na mramorovou zříceninu koukala. Přestože byla zničená, působila majestátně a mohla jsem téměř cítit, jak z ní dýchá její duše. Ano, dech. Cítila jsem ho za svým krkem, na kterém se mi naježila srst. Cítila jsem ho ve vzduchu, probodával mi ušní bubínky. Slyšela jsem ho stejně silně, jako jsem najednou slyšela tlukot svého srdce. Zdálo se, že byl všude, že byl živý. A pak najednou nabral jasnou podobu.
„Vítej,“ zašeptala mi Smrt do ucha a laškovně se přitom zasmála. Její smích byl chraptivý, vypočítavý. Vzpomněla jsem si, jak vyděšeně Zakar vypadal, když se odsud vrátil, a z náhlého návalu strachu jsem pevně zavřela oči, až mě trochu rozbolely. „Copak, maličká?“ zeptala se vlčice starostlivě. Znělo to, že se opravdu zajímá, čeho se tolik obávám, a tak ze mě veškeré starosti z její moci opadly stejně rychle, jako se objevily. Nechce, abych se jí bála, uvědomila jsem si. Někdo takhle ohleduplný přece nemůže být zlý, ne? S touto myšlenkou jsem se odhodlala znovu otevřít oči, když v tom se ozval příšerný ryk. „BOJÍŠ SE MĚ SNAD?!“ zařvala Smrt a já od ní uskočila hned několik metrů stranou, oči už jsem měla otevřené dokořán. „Víš, bát se totiž vůbec nemusíš,“ mluvila dál, jako kdyby se právě nepokusila připravit mě o sluch. Vykračovala si to ladnými kroky kolem mě, chodila v kruzích a hleděla na mě jako hladový sup. Její srst neskýtala jiné barvy než odstíny černé, působila trochu jako zamračená noční obloha. Jistě, jak trefné. Připadala jsem si stejně ztracená jako v temné noci. Teď jsem však neviděla hvězdy ani měsíc. Viděla jsem pouze děsivé zelené oči, jež lehkovážně přelétaly pohledem z mého hrdla na mé břicho. Možná Smrt přemítala, na jakou část mého těla zaútočí jako první. Rozdrásá mi břicho? Zakousne se mi do krkavice? Udusí mě? „Chápeš, proč se nemusíš bát?“ zašvitořila a přiblížila se ke mně, přičemž mi skoro až láskyplně olízla čelo. Pod dotekem jejího jazyku jsem natolik ztuhla, že jsem se velice divila, když jsem dokázala lehce zavrtět hlavou. Smrt vypadala, že ji moje odpověď šokovala.
„Jaká to škoda,“ pronesla a vůbec ji nenapadlo se ode mě odtáhnout. Místo toho se ke mně schválně sehnula a vydechovala mi svůj nechutný dech přímo do tváře. „Pokud tedy vážně nevíš, ráda ti to prozradím.“ Přátelsky se na mě pousmála, ale já dokázala vnímat pouze záři jejích očí. „Nemusíš se bát, protože se už brzo uvidíš se svojí rodinou,“ řekla a konečně se ode mě oddálila, načež mile zavrtěla ocasem. V tom momentu se ze mě vypařil všechen strach, který jsem vůči ní chovala. Nadšeně jsem vyskočila. Najednou se ta její kukadla vlastně zdála celkem hezká! Nejspíš jsem jen nepochopila její humor. Určitě mě nechtěla vyděsit, jenom si dělala legraci!
„Opravdu?“ promluvila jsem, bylo pro mě nepřirozené tak dlouho mlčet. „A kde všichni jsou? Tys je viděla? Jsou tady s tebou? Proč se ještě neukázali?“ chrlila jsem ze sebe otázky. Byla jsem tak veselá, že zase uvidím Esme! Sice jsme spolu často soupeřily, ale to vůbec nevadilo. Tolik mi chyběla, ségra moje pitomá!
Smrt se pousmála, očividně jsem jí svou reakcí víc, než potěšila. „No, technicky vzato tu se mnou skutečně jsou,“ pronesla tajuplně, já si však jejího tónu nevšímala.
„Super, super, to je super!“ jásala jsem, ale pak si na něco vzpomněla. „Jo, počkej jenom ještě, vlastně jsem po tobě něco chtěla! Přišla jsem tě poprosit, jestli bych mohla být stejně dobrá v magiích jako Falion. Falion je můj kamarád, víš? A je fakt bombastickej. Možná bys mohla trochu vylepšit i jeho, co? On by si to fakt zasloužil! Víš, snažím se mu sehnat nějakou tu partnerku, tak aby o něj byl větší zájem,“ blábolila jsem. Smrt na mě koukala a pokoušela se působit zaujatě, ale bylo poznat, že jí je moje žádost docela jedno. Já však moc dobře věděla, co na ni zabere. Falion mi to řekl! „Mám tu s sebou nějaké ty kamínky, kdybys o ně stála,“ nadhodila jsem jakoby nic a podsunula je směrem ke Smrti. Nedočkavě po nich chňapla, v očích se jí zračil chtíč.
„Víc tam nemáš?!“ vyštěkla hrozivě, znovu se vrátila její pravá tvář. Chce mě jenom vystrašit, aby usmlouvala víc šutrů, zasmála jsem se a hodila k ní ještě jeden blyštivý kámen. Nespokojeně mlaskla, očividně z tak bídného počtu nebyla příliš nadšená. „No dobře. Podíváme se na tu tvou rodinku, co říkáš?“ zacukrovala, což mě uklidnilo. Zase byla tak hodná a příjemná!
Chtěla jsem vyjít směrem, kterým Smrt pohlédla, ale ona mě svou mohutnou tlapou zastavila a zlomyslně se zašklebila. Zmateně jsem tedy hleděla na stejné místo jako ona a vyhlížela, na co vlastně čekáme. To jako tatínek a maminka přijdou přímo sem nebo co?
Už jsem se chystala otevřít pusu a protestovat, když zpoza rozbořené stěny zříceniny vyšlo vlče. Zvědavě si to kráčelo přímo k nám, ale jako by nás vůbec nevidělo – koukalo skrz nás, někam hodně daleko. „Co to má být? Vždyť to přece není moje rodina, to je –“ Zarazila jsem se, došlo mi to. To jsem já. Moje dvojnice se zastavila a vedle ní se objevil mnohem starší vlk. Táta. Taky nás nevidí, pomyslela jsem si. Vůbec jsem nechápala, co se právě děje, ale nechtěla jsem se Smrti ptát, protože se zdála příliš zaangažovaná do situace před námi.
„Zůstaň tady, ano? Jestli se vrátím a nenajdu tě tady, budeš mít moc velký průšvih,“ řekl mému druhému já táta a vzápětí zmizel. To bylo naposledy, co jsem ho viděla. Obraz před námi se najednou rozplynul a nahradila ho zcela jiná scenérie. Táta se krčil před jakýmsi velkým šedivým vlkem a kňučel bolestí. „Byla tady, přísahám,“ vzlykal, sotva mu byla rozumět slova. „Řekl jsem jí, ať tady počká!“ Co se to děje? Vždyť táta… Táta nikdy nepláče, hrklo ve mně. Začínala jsem tušit, že je něco hodně špatně.
„Já ti věřím, Aidero. Opravdu. Stejně jako tys mi měl uvěřit, když jsem ti před měsícem slíbil, že pokud mi to blbý vlče nepřineseš, všichni umřete. No… Zdá se, že ti to budu muset dokázat, co?!“ křičel na tatínka vlk. Doufala jsem, že si takové zacházení nenechá líbit, ale on jen sklopil uši a prosil o odpuštění, čímž si šedivého znepřátelil ještě víc. Vlk majestátně zavrčel, odrazil se a než jsem si stihla uvědomit, co se chystá udělat, zakousl se tátovi do krku.
Spolu s bolestným rykem se ozval i srdcervoucí pláč. Z hrdla se mi hrnuly vzlyky smísené s nesouhlasnými výkřiky. Snažila jsem se Smrt požádat, aby tatínkovi pomohla, aby to všechno zastavila, aby zkrátka udělala naprosto cokoli, ale nedokázala jsem ze sebe dostat nic víc než žalostný křik. Po tvářích mi stékaly slzy, které jsem chtěla schovat tím, že se přivinu k černočerné vlčici, jenže… Ona měla jiné plány.
„CO BULÍŠ?“ zaječela a opar hrůzostrašné moci se kolem ní znovu rozprostřel. „MŮŽEŠ ZA TO TY! To ty jsi zavinila smrt svýho milovanýho tatínečka, když ses rozhodla vydat se pryč, tak PROČ. TEĎ. BULÍŠ?!“ Smrt na mě hleděla svrchu, v jejích očích se zračila jen a pouze nenávist. „Je to tak,“ pronesla namyšleně a zvedla bradu ještě výš. „Tvoji rodiče se domluvili se Sorrenem, že mu přinesou jejich nejschopnější vlče výměnou za to, že nechá jejich smečku žít. Tvůj papá se ale nakonec rozhodl, že tu lepší z vás, Esme, přece nemůže obětovat. Jak by taky mohl? Tolik ji miloval! Takže vzal tebe, tu nechutnou blbou ježibabu, a chtěl Sorrena obelstít. A co se stalo? JSI TAK NESCHOPNÁ, ŽE JSI NEDOKÁZALA ANI POČKAT U CESTY!“ Smrt po mně hodila kusem obyčejného kamení a trefila se mi do boku. Zakňučela jsem, jak to zabolelo.
„To není pravda!“ vzlykala jsem, ale sama jsem svým slovům nevěřila.
„Ale je, je to pravda. A jsi zodpovědná za ně všechny! Za tátu, za mámu, za sestru, ale i za celou smečku! Všichni umřeli kvůli tobě, KVŮLI TOBĚ! Vypadni, než tě za nima pošlu. Věř mi, že by tě neviděli rádi! VYPADNI!“ zaječela naposledy a já ji poslechla. Utíkala jsem od ní, aniž bych viděla na cestu. Slzy mi bránily ve výhledu, a tak jsem několikrát klopýtla, než jsem se konečně dostala od zříceniny.

//Jedlový pás

//Řeka Mahtaë přes Cedrový háj

S překvapením jsem si povšimla, že nás opustil i Faron. Zklamaně jsem si povzdechla, tohle už skutečně nemohla být pravda. To je Zakar Faronovi a Lennie tak protivný? Vždyť je docela sympaťák, ne? Nebo jsem jim snad protivná já? Hah, to se mi teda povedlo, dobrý fór, zasmála jsem se v duchu a zavrtěla hlavou. Já a být někomu protivná? Nikdy.
Běloočko trval na svém a nehodlal o členství ve smečce diskutovat, takže jsem radši zavřela pusu a nic neříkala, protože jsem ho nechtěla vytočit. Přece jenom je Zakar poslední společnost, která mi zbývá, pomyslela jsem si a zřejmě to zakřikla, jelikož se pískový vlk najednou úplně vypařil. Nenechal za sebou jedinou stopu, což mě donutilo se poplašeně otáčet dokola a volat jeho jméno. Žaludek mi svíral příšerný strach, jak jsem se bála, že jsem se zase ztratila a tentokrát už na hodného Faliona nenarazím. Dost možná bych se znovu rozbrečela, kdyby Běloočko nepřiběhl zpátky se snad ještě vyděšenějším výrazem, než jsem měla já.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se, ale sotva jsem větu stihla dokončit, už mi své zážitky vyprávěl. Protože nechtěl, abych za Smrtí šla, rozhodla jsem se moc neprojevovat své nadšení. „Jéje, říkáš Smrt? Neboj se, za tou určitě nepůjdu,“ přesvědčovala jsem ho a chtivě koukala směrem, kterým ke mně přišel. Pak něco zablábolil o tom, že musí rychle běžet, ale mě to vůbec nezajímalo. Už jsem totiž cítila tu mocnou sílu, která předtím, aniž bych to tušila, donutila Zakara odejít. Omámeně jsem kráčela za ní a Běloočko mě nezastavil, protože byl už zase pryč.

//Stará zřícenina

//Dlouhá řeka

Lennie se od nás odpojila, aniž by něco řekla, což mě doopravdy vytočilo. Myslela jsem si, že jsme byly kamarádky, ale ona mě přitom opustila a vůbec nevysvětlila, kam jde. Uraženě jsem si povzdechla, jenže pak se pokusila uklidnit. Měla jsem vedle sebe přece jinou společnost, ne? Nehodlala jsem si vybíjet zlost na vlcích, kteří za nic nemohli.
Cizinec mě přesvědčoval, abych Cynthii říkala jen a pouze vochechule, což jsem s nadšením přivítala. „Jo, to je skvělá přezdívka! Upřímně řečeno, dokonale ji vystihuje,“ zasmála jsem se a naprosto ignorovala fakt, že mi Cynthia vlastně nikdy nic neudělala. Krom přezdívky jsem se však dozvěděla i to, že do smečky pískový vlk nechce. „Ale notak, nenech se odradit tou prašivkou! Brzo se jí zbavíme a budeme moct žít spokojeně a v míru a… A tak, chápeš?“ zeptala jsem se, schválně jsem zněla trochu zoufale, jako kdyby mi na jeho přítomnosti ve smečce opravdu záleželo. „Naše smečka –“ Zastavila jsem se uprostřed věty, protože jsem si uvědomila, že vlastně v horách nejsem nastálo. „Teda spíš Falionovo smečka, no. Je v horách. Hustý, ne? Sněží tam a můžeš si hrát se sněhem a můžeš stavět sněhuláky a můžeš… Můžeš dělat dost věcí se sněhem,“ řekla jsem a usmála se jako měsíček na hnoji. „Sněhu je tam dost. Máš rád sníh?“ Oklepala jsem se. „Já jenom trochu. Nelíbí se mi, že jsem kvůli němu mokrá.“ Nakrčila jsem čumáček, když jsem si vzpomněla, jak jsem se s mým bílým (ne)přítelem setkala poprvé.
Vlk mi potvrdil, že se jmenuje Zakar, a pak se zeptal na mé jméno. Trochu zmateně jsem se na něj koukla, protože jsem si pamatovala, že jsem mu svoje jméno řekla, když jsem ho zdravila z vody. No, možná mě přes šum řeky neslyšel, došlo mi. „Já jsem Nym. Můžeš mi ale i tak říkat Flundra, jestli chceš. Je to víc než krásná přezdívka! Nebo klidně Nebojácná Nym, Divoženka… Vyber si. Všechna tahle jména jsou skvělá,“ zazubila jsem se. „Dobře, dobře, Běloočko!“ Radostně jsem si několikrát poskočila a mírně Zakara i Farona předběhla. „Běloočko ztratil barvu, vypustil nadávek salvu. Bílé oči teďka má, jak jsem z toho zmatená!“ pokřikovala jsem vesele narychlo vymyšlenou říkanku a běžela směrem, kde na nás podle všeho čekala Smrt.

//Jedlový pás přes Cedrový háj

Ozvalo se tlumené chichotání. S údivem jsem se ohlédla ke skupince, od které jsem se tak zahanbeně odvrátila. Opravdu se oné spoustě krve někdo začal smát? Tak to už je vrchol! Chystala jsem se vlkům říci, že s jejich chováním silně nesouhlasím a myslím si, že smát se nad oběťmi je pěkná hnusárna, když v tom jsem si všimla, že se nechichotá ani jeden z nich. Ten zvuk vycházel z drobného mužíčka, který byl zase ve své plné kráse i se všemi končetinami. Zaraženě jsem na ten výjev civěla, čelist mi poklesla. Skoro by se i dalo říct, že mi tím překvapením zamrzly slzové kanálky. Jistě jsem nepřestala brečet, protože by mi to Faron přikázal – to rozhodně ne! Zkrátka jsem se jako by sekla a absolutně jsem netušila, co se to do háje vlastně děje.
Cizinec pidižvíka upustil a ten se vydal zpět na duhu, která z nějakého důvodu už nechrlila všude kolem sebe nebezpečné jiskry. Jakmile spočíval na barevném můstku, od srdce se nám vysmíval, a nakonec nás dokonce počůral. Pohoršeně jsem se zašklebila, když mi přímo na hlavu dopadly kamínky z jeho tekutin. Fujtajksl, pomyslela jsem si, ale pak si uvědomila, že jsme si za pokus o vraždu zasloužili mnohem větší trest. Radostně jsem se tedy zasmála a nemotorně zvedla pacičku do vzduchu, abych mu zamávala na rozloučenou. „Pápá, měj se!“ zavolala jsem za ním, ale to už z ničeho nic zmizel.
Nemusela jsem dlouho čekat, než se někdo chopil řeči. Lennie oznámila cizákovi, že je ve smečce Cynthia, načež se jí vlk začal posmívat. Zřejmě tu šedivou prašivku taky moc nemusel, došlo mi. „Hej, jo, přidej se!“ podpořila jsem slova Lennie. „Musíme jí dostat ze smečky pryč, je úplně hrozná! A… A určitě strašně moc ovlivní Faliona! To je alfák, víš? No a on má zlatý srdíčko, takže nevidí, že je příšerná. Pomoz nám, cizin –“ Zarazila jsem se. „Jak že se vlastně jmenuješ? Zakar, tak ti Lennie řekla? Nebo nemáš jméno? Klidně ti jméno vymyslíme, viď, Farone?“ Ohlédla jsem se na hnědého vlka, ale pak se zase zaměřila na cizáka. „Tipuju tě na Pískovníka. Nebo Běloočko? To je ono, trefila jsem se?“ Žulila jsem se na něj, moje nálada se tak tisíckrát zlepšila. Nebylo přece proč být nadále smutná, mužíček přežil a ještě odešel s úsměvem na tváři!

//Řeka Mahtaë

Zklamaně jsem se zadívala do země. Můj žaludek se zachoval jako prachsprostý zrádce a prozradil mé neskutečné hladovění. Tak moc jsem se chtěla najíst! Alespoň kousek malinké rybičky by přece nebyl takový hřích, ne? V tom se mi však v hlavě objevil obraz zkrvaveného muflona, kterého ulovil Falion, a připomněla jsem si tak svoji nově získanou zásadu. Ne, přikázala jsem si. Nenajíš se. „Nemám hlad,“ trvala jsem na svém, jako kdyby má snaha nebyla úplně marná. „Žaludek mi kručí, protože ten muflon, co jsme si dali s Falionem, byl zkažený,“ vysvětlila jsem své žaludeční potíže a doufala, že už se k tomu Faron nijak vyjadřovat nebude. V co by konec konců mohla vyústit takováto nepodstatná lež? Jako by hlad snad už někdy někomu ublížil! V duchu jsem si odfrkla. Faron to moc dramatizoval.
Nato si Lennie pustila pusu na špacír o tom, jak by mě klidně mohli vyměnit za toho pidižvíka a nikomu by to vůbec nevadilo. Cizák i Faron si všimli, že se mě její poznámka dotkla, a oba mě začali uklidňovat. Přestože jsem chtěla, aby s tím drobným chlapíkem něco provedla Lennie, dal se do něj cizinec. Pozorovala jsem, jak ho chytá za ruku, aby ho dostal zpět na duhu, když najednou…
Vytřeštila jsem oči, jak jsem se lekla. Pískovému vlkovi se mužík očividně nezalíbil, protože mu ruku utrhl, a ještě se na nás šťastně usmál s rudými zuby od krve. S vyděšeným výrazem jsem sledovala, jak se Faron i Lennie do toho chudáčka pustili, a uvědomila jsem si, že tohle jsem způsobila já. Kdybych nevybízela Lennie, aby mu nedovolila mě unést, vůbec by si cizinec tak rychle neumínil, že celou situaci vyřeší po svém. Stála jsem přimrzlá na místě a civěla na tělo mužíčka, které postupně mizelo v tlamách mých přátel. Slyšela jsem, jak na mě mluví, ale vůbec jsem je nevnímala. Chtěli po mě, abych se najedla taky? Je to možné. Netušila jsem, jaká slova plynou z jejich úst, viděla jsem jen nekonečné pruhy krve, jež se řinuly z pozůstatků pidižvíka.
Když jsem tu rudou lázeň tak pozorovala, konečně mi došlo, jak moc se chci vrátit domů. Maminka by určitě věděla, jak mě uklidnit. Určitě by nikdy neublížila někomu, kdo ji požádá o pomoc. Určitě by nebyla takhle krutá…
Slzy se mi nahrnuly do očí a já nevěděla, jak je mám zastavit. Přišlo mi trapné brečet před tolika vlky, a tak jsem se k nim otočila zády a alespoň tím pádem neviděla tu příšernou scenérii. Chtěla jsem za svou rodinou, ale netušila jsem, kde jsou. Netušila jsem totiž ani to, kde jsem já.