Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nezdálo se, že by si Darkie z mého vyprávění hodně odnesla, přesto však její tvář neopouštěl úsměv a oči jí zářily zájmem. Velice mě její pozitivní přístup potěšil, protože jsem nepotkávala mnoho vlků, kteří by si ničím nenechali zkazit den. Minimálně po nakrknuté Lennie byla Darkie příjemnou změnou. „To víš, to víš,“ uculila jsem se, ale pak nasadila přesvědčivý výraz. „Se mnou je vždycky největší švanda. Vlastně se o mně říká taková věc.“ Věnovala jsem Darkie kontrolující pohled, abych odhalila, zda prokoukne mou lež nebo ne. Usoudila jsem, že lepšího lháře než mě ještě nepotkala, tudíž se nemusím obávat. Dramaticky jsem se tedy k vlčici naklonila a tajnůstkářky začala šeptat, jako kdyby nás snad v zasněženém lese někdo odposlouchával. „Prý bych svým ostrovtipem mohla i zabíjet.“ Znovu jsem se od Darkie odklonila a velevýznamně nadzvedla obočí, aby jí došla vážnost právě řečeného. Doufala jsem, že na mou – ehm – sebelásku zareaguje lépe než třeba Savior. Proč pro něj vůbec bylo tak těžké mě docenit? Asi neviděl mě, když se na mě podíval, ale nějakou iluzi. Místo suprové, fajnové a brilantní vlčice vždycky spatřil jakousi zrůdnou a nosatou čarodějnici. No jasně, to bude ono! Zase jsi to odhalila, Nym.
Vypoulila jsem oči, když se Darkie otázala, zda jezevec mluví, nebo je to jen nějaká hra. „To teda určitě není, jak tě to napadlo?“ zasmála jsem se nervózně při představě, že budu muset hrát s jezevcem na babu, aby mě k rodičům vůbec dovedl. „A… Mluví. Snad. Nebo myslíš, že ne? Proboha, Darkie, co když na mě bude jenom nechápavě zírat a vydávat divný skřeky? Co budu dělat pak? Ani se nemůžu zeptat Lennie, protože nevím, kde je sakra Zarostlej les! Sakra, řekla jsem ‚sakra‘! Maminka si nepřeje, abych nadávala. Nadávaj jenom tupouni. Ale ne, to taky nemám říkat!“ Vyjeveně jsem na černobílou vlčici koukala. Plíce mě bolely, jak si zoufale říkaly o více vzduchu kvůli dlouhému monologu, a taky mě vlastně bolelo i všechno ostatní, protože jsem byla poslední dobou zkrátka příliš vytížená. Jako by však nestačily všechny momentální problémy, spustila se i hustá vánice. Musela jsem dát Darkie za pravdu, jistě by bylo lepší se někam schovat. Ale kam? Široko daleko byly jen stromy.

Jak jsem byla ponořená v hlubokých myšlenkách, vůbec jsem nevnímala, že na mě Savior mluví. Něco jsem na jeho slova zahuhlala jako odpověď a nadále koukala do prázdna, zatímco mi v hlavě vířil milion možných situací, které se mi u jezevce možná naskytnou. Nato se mezi mé mozkové synapse dopracovala i zpráva od Lennie, již mi bezpochyby předala pomocí magie myšlenek. Zarostlý les. Ale kde to je? S mírným znepokojením jsem si uvědomila, že netuším, kde takové území najdu. Navštívila jsem ho snad s Lennie? Proto si myslí, že vím, kde je? Rychle jsem tyto starosti potlačila, jelikož momentálně nebyly důležité. Nic teď nebylo důležité. Jen má rodina.
Dál a dál jsem civěla před sebe, když v tom se nade mnou zjevila stříška z kořenů zkrásněná červenými květy. Překvapeně jsem nad sebe pohlédla, jakmile mě zasáhlo zjištění, že už mi na srst nedopadají vločky. Přestože jsem sníh dřív nesnášela, postupně jsem si k němu našla vztah. Měla jsem ho teď opravdu ráda a jeho přítomnost na mém kožichu se zdála být samozřejmostí. Takhle ti aspoň nebude zima, tak si nestěžuj, pokárala jsem se v duchu. Vděčně jsem se tedy usmála na vlčici vedle mě, která přístřeší zjevně zamýšlela jako přátelské gesto. Začala mluvit o nějakých pandách, což podle jejího vyprávění byla jakási černobílá huňatá zvířata. Ihned jsem pochopila, že jsem konečně našla někoho ukecanějšího, než jsem já, a nadšeně se zvedla ze země.
„Já jsem Nym,“ představila jsem se mile a udělala poklonu, která asi vypadala dost nemotorně. „Jsem tady sama, protože…“ Zapochybovala jsem, zda jí chci povědět o svých mrtvých rodičích, a raději se rozhodla tento fakt vynechat. „Protože zrovna jdu na čajový dýchánek za jezevcem. Ten by taky měl vypadat jako panda, ne? Můžeme udělat pandí trojku, co říkáš, Darkie? Budeme pandí banda a všichni si budou říkat, že když jsme banda, co je samá panda, tak s náma musí být sranda!“ Vrtěla jsem ocasem a zubila se ostošest, jak mě nový nápad rozradostnil.

//Bažiny

Měla jsem se s Lennie sejít zase v tomhle lese. Řekla mi, že mi věří, ale já moc nechápala, proč mi něco takového povídá, a tak jsem jen zmateně přimhouřila očka. „Já ti taky věřím,“ vysoukala jsem ze sebe, věnovala Lennie odhodlaný pohled a vydala se směrem, který mi ukázala. Neměla jsem však v plánu jít za jezevcem hned. Nejdřív jsem si musela v hlavě srovnat všechny možnosti, které můžou nastat. Usilovně jsem se pokoušela přijít na to, co mě čeká, ale nedokázala jsem se soustředit. Kousek ode mě totiž stála trojice vlků a povídala si. Vypadalo to, že ani jeden z nich nemá příliš mnoho starostí, zkrátka jen tak klábosili. Toužila jsem se k nim přidat, přála jsem si zapomenout na všechny problémy a smát se s nimi, ačkoli je vůbec neznám. Mohlo by to být super, získala bych nové kamarády a určitě bychom podnikli spoustu dobrodružství. Anebo… Nebo se jen bojím toho, co teď musím udělat, a tak hledám jiná zbabělá východiska?
Unaveně jsem se posadila na studenou zem a ihned ucítila, jak se mi na srst lepí sníh. Les byl zcela pokryt bílým kobercem, který by se jistě líbil Falionovi. A Lennie! Lennie má přece taky ráda sníh, uvědomila jsem si. Třeba byla chyba, když jsem jí řekla, že chci jít za rodiči sama. Možná by mi její společnost dodala odvahu. A možná bych nad tím vším prostě měla přestat přemýšlet. Měla bych se hned teď zvednout a jít za jezevcem. Jsem však připravená na to, že uvidím svou rodinu mrtvou?

Byl mi věnován podezřívavý pohled, díky němuž mi mírně zacukaly koutky. Asi teď přemýšlí, proč mu tak pořád říkám, zasmála jsem se v duchu a musela připustit, že jméno Faron zní vlastně dost divně. Jo, Savior se k němu hodí mnohem víc. „Není to magie ani blud,“ vydechla jsem netrpělivě. Copak si vážně myslí, že jsem tak hloupá? „Esme byla víla jenom jako, chápeš? Hrály jsme si na víly a divoženky. Takovou srandu jsi nezažil.“ Při vzpomínce na sestru jsem nadšeně zavrtěla ocasem. Možná ji teď zase uvidím! Konečně. Tolik mi chyběla… Ale vlastně by bylo lepší, kdybych ji u jezevce nenašla. Sice bych si s ní mohla po takové době znovu popovídat, jenže to by znamenalo, že je po smrti. Nemohla jsem být tak sobecká, abych si tohle přála.
Savior mě konečně propustil z dřevěných okovů. Ihned jsem zkontrolovala své nožky, jestli jsou v pořádku, a když jsem usoudila, že jim kořeny nijak neublížily, vrátila jsem pozornost hádající se dvojici. Vyměňovali si ošklivá slova poměrně dlouho. Lennie se belhala z bahna, aniž by přestala s protivnými poznámkami, a já si říkala, zda mám tohle vůbec zapotřebí. Když se mě tedy Lennie zeptala, jestli chci jít za jezevcem sama, s radostí jsem přikývla. Potřebovala jsem se na setkání s rodinou emočně připravit, což by se za jejich chaotické společnosti rozhodně nedalo zvládnout. Savior se ještě nechal slyšet s tím, že on by na mém místě rodiče zabil, ale nenechala jsem se vyprovokovat. „Nevím, co jim řeknu. Musím si to promyslet,“ odpověděla jsem mu místo hysterické reakce a vskutku začala přemítat, co si u jezevce vlastně počnu.

//Jezevčí les

//Zarostlý les

Nezdálo se, že by Lennie stála o Saviorův soucit, takže jsem nakonec ještě byla ráda, že jsem se jí na nic nevyptávala já. Bůh ví, jak by reagovala. Savior můj majestát vůbec neocenil a místo toho mě varoval, aby mi ego nepřerostlo přes hlavu. Bezstarostně jsem se na něj zazubila, protože jeho obavy byly naprosto neopodstatněné. „Žádný strachy, Farone,“ řekla jsem a oslovila ho jménem, kterým se mi původně představil. Teď už jsem samozřejmě věděla, že mi tehdy lhal, protože mi Lennie prozradila jeho pravé jméno. „Ego může přerůst přes hlavu pouze těm, co ho mají bezdůvodně. Zato já? Já ti říkám jen pravdu.“ Sebevědomě jsem na něj mrkla a považovala toto téma za uzavřené.
Dostali jsme se do velice podivné krajiny. Všude kolem byla spousta vody a bláta a mně se to tu vůbec nelíbilo. Bála jsem se, že každou chvílí uklouznu a budu zase celá špinavá, navíc teď zuřila chladná zima, takže kdybych se potom chtěla umýt v řece, asi bych umrzla. S podivem jsem na tu kopu bláta koukala. Zajímalo mě, jak vůbec něco takového vznikne. Kdo si při stvoření světa řekl „hele, pojďme vytvořit bláto, to bude skvělý“? Z myšlenek mě vytrhla Saviorova odpověď. Nechápavě jsem pootočila hlavou. „Esme by se sama nedokázala ochránit před starším vlkem. A jak by mě pak asi mohla najít? Víly nejsou všemocný, to ví přece každý malý vlče,“ poučila jsem svého společníka a starostlivě se ohlédla po Lennie. Přála jsem si zjistit, co ji tíží, držela jsem však na paměti její reakci na Saviora. „Možná bychom jí mohli uspořádat nějakou oslavu,“ šeptala jsem tajnůstkářsky, aby mě vlčice neslyšela. „Nevíš, jestli teď něco nebude slavit? Třeba narozeniny! Já je teda ještě neslavila, ale vypadá to jako dost velký super žůžo.“ Zasněně jsem si představovala svou první oslavu narozenin. To by Lennie určitě rozveselilo! Hora dárků by udělala radost přece všem, ne?
Sotva jsem dopověděla svůj úžasný revoluční návrh, uslyšela jsem za sebou divný zvuk. Něco žbluňklo? Je v tom bahně snad nějaká žába? Otočila jsem se a spatřila nečekané. Žádná žába! To Lennie. Byla skoro celá zabořená v oné odporné hmotě a nevypadalo to, že by se snažila ze spárů bahna vymanit. Pronesla, že tu teď prostě umře, a zdálo se, že to myslí vážně. Saviora její jednání očividně rozzlobilo, ale než jí stihl vynadat, zachytil mi zadní nohy kořeny tak, že jsem ihned spadla přímo na čumák. Překvapeně jsem na uvěznění koukala. „To má být vtip?“ zeptala jsem se nevěřícně, ale to už Savior vyčítal Lennie nespočet věcí. Voda se z bahna vypařila do poslední kapky, takže teď vlčice setrvávala v suchém ohyzdném bahně.
„Musíš dávat větší pozor, Lennie,“ promluvila jsem, když Savior skončil, a zvedla se ze země. „Ještě bych přišla i o tebe.“

//Východní hvozd přes řeku Kiërb

Šli jsme dál a dál a já se bála víc a víc. Děsilo mě, že jsem nemohla vědět, co mě čeká. Už jsem uvažovala nad duchy, nad tím, že rodiče možná ani nejsou mrtví, dokonce mě i napadlo, že by mě snad nemuseli vinit. To poslední bylo bohužel nejmíň pravděpodobné. Ačkoli vím, že nejsem zodpovědná za smrt celé mé rodiny, oni si to nejspíš myslet budou. Určitě nebudou vinit sebe, ne? Kdo by taky sebe vinil? Co jsem tak pochytila z okolí, všichni vždycky obviňovali ze svých problémů ostatní. I já to dělala.
Savior naslouchal mému povídání, ale Lennie očividně měla mysl jinde, přestože mi často mručela na souhlas. Chtěla jsem zjistit, co ji trápí, jenže jsem nevěděla jak. Měla bych se jí zeptat? Zkusit ji rozveselit? Začít si s ní hrát? Skočit po ní? Třeba by jí bylo líp! Rychle jsem tyto nápady zavrhla, protože mi mozek z těch všech starostí zřejmě nefungoval správně. Počkám, až si promluvím s našimi. Vyřeším nejdřív svoje problémy, pak se budu věnovat těm kamarádčiným.
„Jasně že ze mě bude silná vlčice,“ přitakala jsem. „Nechci se vytahovat, ale mezi vlčaty bych už teď byla za machra. Stačí pár let počkat a i dospělí se mi budou klanět.“ Zvedla jsem čumáček až někam do nebes, jak jsem toužila ukázat svůj majestát. Saviora jsem však přestala zajímat. Nasměroval mě, abych šla jako první, a rozhodl se svou společností obšťastnit Lennie. Nastražila jsem uši, když na ni promluvil, a nechápavě jsem se zatvářila. On jí něco provedl? Je smutná kvůli němu? Vůbec jsem nevěděla, o čem se baví.
Netrvalo dlouho a Savior mě zase doběhl. Ptal se na to, kolik jsem měla sourozenců. Ten minulý čas mi neunikl, ale raději jsem ho přešla bez komentáře. Přesto mě mírně rozladilo, že tu nikdo nepočítá s možností, že je má rodina naživu. „Jenom Esme,“ řekla jsem. „Ona je…“ Chvíli jsem hledala správné slovo, kterým bych ji vystihla, a pak si s nostalgickým úsměvem vzpomněla na naše dětské dovádění. „Víla. Je víla.“

//Bažiny

Prosím o:
144 oblázků (18b)
16 safírů (10b)
32 mušlí (4b)
Mockrát děkuji :)

//Západní Galtavar přes VVJ a VG

Nadále jsme směřovali k jezevci a já přemýšlela, co mi rodiče řeknou. Popřou to, co mi Smrt ukázala? Třeba ani mrtví nejsou a já je tam nenajdu. Co budu dělat pak? Jak je najdu? Sice jsem netušila, jaký by byl v tomto případě můj plán, ale alespoň jsem v sobě znovu pocítila zrnko naděje. No jasně, to dává smysl. Smrt lhala! Jak by taky ne, když je to taková hnusná frustrovaná čarodějnice?
Savior mi pověděl, že si maminka s tatínkem měli víc vážit našich životů a chránit nás. Nemohla jsem s ním nesouhlasit, navíc mi bylo líto, že zažil něco podobného. Jenže mi v hlavě neustále mluvil tichý hlásek, podle něhož moje rodina žila. “Moc mě mrzí, že byli tvoji rodiče krutí,” zahuhlala jsem. “Ale ještě nevím s jistotou, jak to vlastně bylo s mými. Proto mě Lennie vede k jezevci. Viď, Lennie?” S úsměvem jsem se otočila na vlčici, která najednou byla dost potichu. Chtěla jsem se jí zeptat, zda je všechno v pořádku, ale pak se mezi mnou rozestoupily větve a já na ně zůstala jen vyjeveně zírat. “To je...” Koukla jsem na Saviora. “To je magie, že jo? Proč tu všichni umí čarovat a já ne?” Zklamaně jsem na větve hleděla a povzdechla si. “Falion povídal, že si vlci chodí pro magie k Životu a Smrti. Já byla u Smrti a dokonce jsem jí i dala spoustu kamení, který má prý tolik ráda! A co jsem dostala na oplátku? Nic.” Schválně jsem to pořádně zdramatizovala, aby Saviorovi i Lennie bylo jasné, jak moc mě Smrt vytočila.

//Zarostlý les přes řeku Kiërb

Mně se akce taky moc líbila a jsem ráda, že jsem se zúčastnila. Úkoly byly dle mého srozumitelně zadané a všechno jsem hned pochopila. Samozřejmě bych asi taky mohla v lecčem najít něco sporného, ale co si budem, vždycky se dá všude najít věc, kterou si někdo vyloží jinak. :) Mrzí mě, že jsem nesplnila všechny úkoly, ale buď jsem neměla dost času, a nebo jsem byla prostě a jednoduše líná :D I tak jsem si však kalendář moc užila. Děkuju za akci, vážně se povedla!

//Ragarské pohoří přes Jedlový pás

Všimla jsem si, že Lennie kontroluje, zda jde Savior stále za námi. A opravdu. Sice se plahočil, ale vážně s námi šel. Brala jsem to jako osobní úspěch. Kdyby mě totiž přece tolik nesnášel, nemohla bych mu vůbec přijít na oči, ne?
Lennie se rozpovídala o tom, co všechno je v Ragarské smečce špatně, přičemž já jsem tomu pozorně naslouchala. Neměla jsem nejmenší tušení, jak by to vlastně mělo ve smečce správně fungovat, ale nechtěla jsem, aby se o mé nevědomosti Lennie dozvěděla, a tak jsem celou dobu jen přikyvovala a občas i dodala souhlasné „ano, ano“. Jakmile však došlo na naznačení, že Falionovo místo připadne vlčici vedle mě, zarazila jsem se. „Počkej,“ řekla jsem a z očí mi sršelo zmatení. „To si jako plánuješ, že Faliona svrhneš?“ Jestliže to tak vskutku bylo, rozhodně bych Lennie nemohla podpořit. Jak bych si taky mohla vybrat mezi nimi dvěma? Oba mi tolik pomohli, oba mám tolik ráda!
V tom se ozval Savior. Přál si vědět, co se stalo s mými rodiči, jenže mně se nechtělo ten příběh znovu opakovat. Byla jsem z celé té situace vysílená, a kdybych si ji měla zase nahlas připomenout, nebylo by to zrovna příjemné. Povzdechla jsem si. Savior si zaslouží vědět, co se stalo. Smrt ho koneckonců kvůli mně a našim takhle zhuntovala. „No, zkráceně řečeno,“ začala jsem a snažila se mluvit co nejoptimističtěji. Už nebudu brečet. Už NEBUDU brečet. „Rodiče se dohodli s nějakým páprdou, že si výměnou za mě obstarají bezpečí, že na ně nezaútočí. A já o tom nevěděla, samozřejmě, takže když mě jednou v noci táta probudil a trval na tom, že s ním půjdu, brala jsem to jako dobrodrůžo. Měla jsem na něj počkat na hranicích nějakýho hvozdu, ale… Ehm, neposlechla jsem. Ten páprda si myslel, že se ho táta pokusil podvést, a zabil jeho i celou moji rodinu. Tadá!“ Uklonila jsem se, jako kdybych právě předvedla divadelní představení. Celý příběh jsem ze sebe rychle vychrlila veselým tónem, jako kdyby se vlastně vůbec nic nestalo. Nepřála jsem si, aby mě Savior litoval. Jak by taky mohl? Z příběhu jasně vyplývalo, že je to moje vina. Potlačila jsem slzy, které se mi hrnuly do očí, a zatnula zuby. Musím zůstat silná.
„Odešla jsem od Smrti chvíli před tebou, víš?“ švitořila jsem dál, aniž bych nějak dala najevo svou momentální hysterii. I když… Asi na mě bylo dost poznat, že nejsem v pohodě. „Byla jsem v tom lese se spoustou jedlí. Našla mě tam Vochechule.“ Dokonce i Cynthiinu přezdívku jsem pronesla sladce, což muselo být jasným znamením, že je něco hodně špatně.
Lennie se nadále držela kritizování mých rodičů. Už jsem v sobě nenalézala sílu odporovat jí, a tak jsem jen frustrovaně vydechla, aby jí došlo, že z těch jejích poznámek vážně nejsem šťastná. Jo, Esme je mi taky líto, pomyslela jsem si smutně. Bude mi chybět ze všech nejvíc. Kdybych jí aspoň někdy řekla, že ji mám ráda. Vyčítala jsem si, jaký vztah jsem se sestrou měla. Neustále jsme si spolu hrály, ale taky si dělaly naschvály a já na ni žárlila. Jako kdyby snad byla její vina, že ji rodiče měli radši.

//Východní hvozd okolo VVJ

Moc děkuju Stormovi za krásný obrázek a Duncanovi za super akci. Šťastné a veselé!

Čekala jsem, že má idea smečky se nesetká s velkou odezvou, ale Lennie mi místo toho poradila, abych do ní přibrala jen samé zlé tvrďáky a zničila každého, kdo se na naše území opováží vkročit. Jejímu plánu jsem se zasmála, ale musela jsem uznat, že má něco do sebe. Kdybych opravdu takovou smečku měla, konečně by mě všichni museli respektovat. Je ale správné být zlý k ostatním? Je správné jim ubližovat, aniž by oni chtěli ublížit mně? Pochybuji. Sice byla Lennie vtipná, ale takovou alfou se nikdy nestanu. Budu neohrožená a obávaná, ale taky oblíbená!
„To zní dobře,“ řekla jsem, když mi vlčice osvětlila situaci s Vochechulí. „Ale bohatě by mi stačilo, kdyby odsud prostě vypadla. Ať si klidně žije jinde, koho to zajímá? Jenom ať… Ať zvedne svůj ošklivej zadek a zmizí mi z očí.“ Frustrovaně jsem vydechla, její přítomnost mě vysilovala, a to jsem se s ní ani nemusela bavit. Stále jsem nechápala, proč ji Falion do smečky přijal. Má dobré srdce, pomyslela jsem si. Pomohl by každému, kdo potřebuje domov. Vždyť pomohl i mně.
„Tak to prr, Lennie!“ okřikla jsem svou společnici. Nenapadlo mě, že je můj přístup k ní neslušný, zkrátka jsem na ni zvýšila hlas a nezajímalo mě, že je starší a měla bych k ní chovat respekt, který jsem si sama tuze přála. „Takhle o nich nemluv, jo? Ještě nevíme, jestli Smrt měla pravdu. Navíc, jestli tej hnusnej babizně věříš, proč mě za rodičema vůbec bereš?“ Triumfálně jsem se na ni zadívala. „Určitě nad jejíma slovama aspoň trochu pochybuješ. Jinak bys nechtěla, abych mámu s tátou viděla.“ Vlastně jsem chtěla vidět hlavně Esme, ale to bylo momentálně vedlejší.

//Západní Galtavar přes Jedlový pás

//Stříbřitý převis

Sotva jsem vystrčila čumák z úkrytu, zasáhly mě sněhové vločky. Musela jsem se pousmát nad tím, že jsem ještě nedávno absolutně netušila, co vlastně sníh je. Myslela jsem si, že je to nějaká nechutná břečka! Někdy mi mozek očividně nefungoval na plné obrátky, když jsem došla k takovému závěru. Sníh sice studil a slepoval mi srst, ale jinak byl zcela neškodný. Jak mě Falion přesvědčil, dá se s ním užít spousta zábavy. Pohlédla jsem na Lennie a všimla si, že se jí v očích zračí stejná láska k zimě, jakou k ní choval Falion. Vlastně si byli v lecčem podobní. Oba působili neohroženě a chytře, přesně jako jsem si přála působit i já. Najednou jsem v sobě cítila tak silnou touhu být jako oni, že jsem bez sebemenšího odporu přešla poznámku mé společnice o tom, že jsem příšerka. Místo odpovědi jsem se jen šťastně zazubila a vyplázla jazyk, na který mi brzy dopadlo hned několik vloček. Nálada mě ale rychle přešla. Lennie se nelíbila moje hladovka, jenže co jsem s tím asi měla dělat? Zachmuřila jsem se a znovu zopakovala slova, jež určitě slyšet nechtěla. „Nemám hlad.“
Netrvalo dlouho a dostalo se mi další promluvy do duše. Vlčice mi sdělila spoustu věcí a nejspíš bych zaslechla i nějakou tu radu, jenže to jediné, co jsem si z toho odnesla, byl fakt, jak jsem otravná. Radši jsem Lennie nijak neodpovídala a jenom ze sebe vydala téměř neslyšitelné „Hm.“
Na zmínku o Cynthie jsem nechutensky nakrčila nos. „Přijmout Vochechuli? Lennie, nebouchla ses do hlavy? To absolutně nepřichází v úvahu!“ zařvala jsem a hory mému vysokému hlásku ihned vytvořily ozvěnu. „Ji tady nikdy chtít nebudu. To radši sama odejdu! Vytvořím si vlastní smečku. Všichni se budou prát o to, aby do ní patřili!“ Podle Lennie jsem možná byla jen otravným vlčetem, ale já moc dobře věděla, jak nedocenitelná jsem. Až budu dospělá, všichni mi budou muset konečně dát za pravdu, protože se mě budou bát. Už aby tu tyhle dny byly, pomyslela jsem si.
V tom mě má společnice opustila s tím, že jde za Cynthiou. Chtěla, abych já šla pro změnu za Saviorem, ale upřímně? Měla jsem tak špatnou náladu, že jsem po jeho přítomnosti vůbec netoužila. Musela jsem se mu však omluvit, tudíž jsem k němu nakonec přece jen přistoupila, přestože mi věnoval naštvaný pohled. „Ahoj,“ pípla jsem a sklopila zrak k zemi. Doufala jsem, že je mu jasné, jak moc svého chování lituji. Opravdu jsem nechtěla, aby se mu něco stalo. A už vůbec ne, aby mu ublížil někdo tak děsivý jako Smrt. „Promiň. Za všechno,“ vydechla jsem a rázem v hlavě uslyšela hlas Lennie. „A… Děkuju. Děkuju, žes kvůli mně šel za Smrtí. Jsem tvým dlužníkem. Udělám cokoli.“ Mínila jsem svá slova dodržet, brala jsem je velmi vážně. Hleděla jsem na Saviora s nadějí, že mi odpustí, ale také s obavami, že se tak nestane.

Netopýr se zdál být poměrně zmatený celou situací. Nedivila jsem se mu, nikdo z nás mu neposkytl zrovna skvělé vysvětlení. Doufala jsem však, že když se ozvu já, rázně Styx ukáže, kde je její místo. Nic takového se nestalo, a tak jsem na Faliona jen zůstala zklamaně koukat. Proč už ji odsud nevyhodil? Chtěla mě přece zabít! Sice potichu zavrčel, ale k ničemu jinému se neodhodlal. Dožadoval se pravdy a Cynthia se rozhodla, že mu svou verzi příběhu poví. To jsi teda milosrdná. Hotová řádová sestra.
Hleděla jsem na ni s opovržením. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli víc nenávidím ji nebo Jizvičku. Obzvlášť když mě oslovila „amazonko“. Vědoucím tónem všem oznámila, že přece nemůžu vědět, co si Styx myslela, a že mě Lennie varovala, abych za šedivkou nechodila. Říkala jsem si, že nic lepšího už dneska opravdu neuslyším, když v tom se ozvala i Styx. Chtěla nás obohatit svým dlouhým monologem, ve kterém vysvětlovala, že ono napadení je celé moje chyba, protože její myšlenkové pochody o sežrání byly jen nepovedeným vtipem. Snažila jsem se, abych nevybuchla, a vydržela jsem to až do konce jejího srdceryvného příběhu, ve kterém však nebylo ani zrnko pravdy. Pak jsem se s neuvěřením podívala na Faliona, jako kdyby se tu právě odehrávalo naprosté šílenství.
„Tohle jí snad neuvěříš, ne? Jenom jsem se bránila! Žádný vtip to nebyl, myslela to vážně! Lennie to poznala a… A… A chtěla mě ochránit, ale já se bráním zásadně sama! Nemůžete přece hodit vinu na mě jenom proto, že jsem se chtěla bránit!“ křičela jsem hystericky a střídavě koukala na všechny vlky okolo. Chudák Riveneth vůbec nemohla tušit, co se právě děje, ale to mě teď nezajímalo. Už zase na mě házejí vinu. Už zase za všechno můžu já, procházelo mi hlavou. Bylo mi to jasné. Styx to projde, přidá se do smečky a já odsud budu muset odejít. Falion už mě nebude mít rád. Co teprve, až se dozví o smrti mé rodiny? Myslela jsem si, že to pochopí, ale… Opravdu by to pochopil? Obzvlášť po tomto incidentu! Roztěkaně jsem sebou trhla, najednou mnou projel obrovský strach. Byla jsem tu sama, úplně sama. Už navždycky budu na všechno sama. I kdyby mi Lennie chtěla pomoct, protože… Protože Lennie není moje maminka. Jestli jednoho dne bude mít svoje vlčata, tak nakonec stejně někoho upřednostní přede mnou. Všichni vždycky upřednostní někoho přede mnou.
Nedokázala jsem paniku udržet na uzdě. Musím zmizet. Musím zmizet hned teď. Jako z čirého nebe jsem si vzpomněla na návod, jak se dostat do úkrytu. Bylo naprosto nelogické jít někam, kde mě všichni odsud stejně najdou, ale bylo mi to jedno. Musela jsem pryč a bylo mi jedno kam. Se slzami v očích a s třesoucíma se nohama jsem se rozběhla od party vlků a klouzala sněhem přímo do úkrytu.

//Stříbřitý převis

Cynthiiny sympatie se mi ani nadále nedařilo získat, neustále na mě byla příšerně protivná. Proto jsem raději jen naštvaně zaskřípala zuby a nechala Vochechuli být. Však proč by mě měla zajímat? Svůj plán jsem vlastně vůbec nepotřebovala dotáhnout do konce, protože se Cynthia beztak díky té svojí kousavosti vyštípe ze smečky sama i bez mojí pomoci. V duchu jsem se nad onou představou zlomyslně zasmála a zatoužila, aby tato doba již brzy nastala.
Ocasatá vlčice se představila jako Riveneth a zdála se na můj vkus poněkud vyjukaná. Chystala jsem se jí zeptat, proč tomu tak je, ale náš čajový dýchánek byl najednou narušen nově příchozím. Radostně jsem se rozesmála, jakmile mě do tváře udeřil ledový vzduch. Falion je tady! Jako největší borec se k nám přiřítil přímo z nebe a působil přitom tak majestátně, že jsem mu zkrátka musela závidět.
Vedle mě se ozvalo překvapené vydechnutí. Styx očividně nečekala, že má náš alfa křídla, a jistě se jí teď v hlavě honila hora dalších magií, kterými Falion mohl i nemusel oplývat. Běloočka velkolepý příchod fascinoval určitě také, ale už jsem mu o Netopýrovi vyprávěla, takže z toho nebyl vůbec vykolejený – jeho výraz působil celkem neutrálně. Zato já, já neutrální rozhodně nebyla! S nadšením jsem se k Falionovi vrhla hned, jak mě pozdravil, a nejspíš jsem tak mírně narušila jeho tvrďácký přístup. To mi ovšem nevadilo, prostě mi chyběl a chtěla jsem se s ním, jak se patří, přivítat. Přivinula jsem se k němu a huhňala slova do jeho srsti. „Moc jsi mi scházel, víš to?“ zeptala jsem se a zněla jako malé závislé děcko, kterým... Kterým jsem samozřejmě nebyla!
Jak jsem tak dělala Falionovi blízkou společnost, vůbec jsem neposlouchala konverzaci kolem. Slyšela jsem, že mluvil Zakar, ale moc jsem ho nevnímala, dokud jsem nepostřehla, že se chystá zmizet. Rychlostí blesku jsem se od Netopýra odtrhla a běžela k Běloočkovi se smutným výrazem vepsaným ve tváři. „Vážně musíš odejít?“ otázala jsem se, ale asi jsem ani nečekala odpověď. Zakar se se mnou rozloučil a rozdrbal mi srst na čele, přičemž si však dával dobrý pozor, aby mi nezasáhl do rány. Sledovala jsem, jak odchází, a tiše si přála, abychom se brzy znovu setkali.
Falion se s nicneříkajícím pohledem zeptal, proč jsem od krve. Trhlo ve mně, tohle nemuselo dopadnout dobře. Cynthia hned prohlásila, aby tuto otázku přesměroval spíš na Lennie. Samozřejmě, žes musela vyrukovat s tímhle, ty blbko, pomyslela jsem si a hodně bojovala s tím, abych na ni nevyplázla jazyk. Pak se však nechala slyšet Styx. Rozohněně jsem k ní vyšla, už si opravdu koledovala. „Já? Já že jsem si začala?“ odfrkla jsem si a blížila se k jejímu odpornému kožichu. „Pokud si dobře pamatuju, tak to tvoje myšlenky Lennie slyšela. Počkat, cože sis to myslela, o co šlo?“ řekla jsem ironicky. Zvedla jsem tlapku, strčila s ní do Jizviččiny hrudi a pokusila se napodobit její hlas. „Támhle je vlče, pane bože! Nemůžu se ovládat, musím ho sežrat!“ Koukala jsem na Styx tvrdým pohledem, skoro jako kdyby mi z očí sršely blesky. Chtěla jsem, aby ji odsud Falion vyrazil hned teď a na nic nečekal. Tolik k zakopání válečné sekery.