Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Můj křik utnula Darkiina ostrá slova. Nedalo se říct, že by na mě byla ošklivá, mluvila jen pravdu. Já ale nevěděla, jak si její sdělení přebrat. Něco podobného mi přece povídal Falion, uvědomila jsem si. Když jsem ho viděla ulovit muflona, vysvětloval mi, že ho zabíjení nijak netěší, ale je to nutnost. Jinak by nepřežil. Chci přežít já? Přežít za cenu, že umře někdo jiný? Buď já, nebo oni. Nic mezi tím. Zakručelo mi v břiše, mým drobným tělem projelo ostré bodnutí. Nejedla jsem už tak dlouho! Ani jsem si nedokázala vybavit, kdy jsem pozřela poslední sousto. Pohled mi sklouzl k vytřeštěným očím jezevců, k jejich srsti potřísněné krví. Jsou mrtví. Už nic necítí, nabádal mě hlas v mé hlavě. Když se teď najíš, nepoznají to. Nebude je to bolet. V podstatě jim nijak neublížíš. Nebyla jsi to ty, kdo je zabil. Neneseš vinu za jejich smrt. Můžeš se najíst. Najez se. Kousni si. Máš takový hlad! Chtíč mě postupně přemáhal. Z tlamy mi odkapávaly sliny. Mé chuťové pohárky tančily nadšením a radovaly se, že se jim po předlouhé době dostane jídla. Doplazila jsem se k drobnému tělu jezevčátka. Už se nechvěje zimou, všimla jsem si. Už je v pořádku. Nesvírá ho mráz. Doufejme, že je na lepším místě, než je Stará zřícenina. Přivřela jsem očka, rozevřela čelisti. Tak. Jen do toho. Dobrou chuť. Zavrtěla jsem hlavou. Co to dělám? Zapřísáhla jsem se, že už tohle nikdy nedopustím. Zavřela jsem pusu, ale znovu se ozval můj hladový žaludek. Tohle je součást tebe. Nemůžeš za to, jaká jsi. Jsi dravec. Tak už se najez!
Chystala jsem se zakousnout do čerstvého masa, když vtom jsem zaslechla ostrý nádech. Prudce jsem se otočila a spatřila Darkie, která bezvládně ležela na zemi. „Co se stalo?“ zeptala jsem se zmateně a věnovala Therionovi ustaraný pohled. Byl hned vedle Darkie a zřejmě neodignoroval okolí kvůli záchvatu hladu. „Usnula?“ Nevěděla jsem, co se děje. Pokusila jsem se vstát, abych Darkie zkontrolovala, ale stále to nešlo. Potlačila jsem v sobě záchvěv obav z toho, že už se mi schopnost chodit nikdy nevrátí, a raději se ke dvojici zabijáků doplazila. Zelená tráva mě nepříjemně šimrala na bříšku a pak i začala dřít do mé kůže, snažila jsem se to však nevnímat. Když jsem již byla blízko Theriona, zaváhala jsem. Zabil jezevce. Možná to udělal pro naše dobro, ale zabil ho. Zabil. Neměla bych se ho bát? Neměla bych utéct? Skoro jsem se až zasmála, jakmile mi tato myšlenka projela hlavou. Utéct? A jak asi, ty hloupá? Tvoje nohy vypověděly službu!

//Krize asi nevadí, nechám to v rukou osudu :D

//Moc chválím výtvory a jakožto stalker nástěnek cizích smeček přihlašuji Nym do akce :D

Byla jsem nanejvýš zmatená. Co se to děje?! Proč nemůžu chodit? Zmrzlo mi snad tělo? Umrzneme tady? Zemřeme? Proboha, co když opravdu zemřeme? Co když náš úkryt zavalí sníh a my se odsud už nikdy nedostaneme? Setkám se znovu se Smrtí? Čeká mě nekonečné utrpení čistě proto, že jsem hloupá a nezůstala jsem s Falionem v horách? On by mě jistě zachránil! Jistě by mě nenechal zemřít. Co jsem si jen myslela, když jsem z hor zmizela? Co bych teď dala za to, abych znovu viděla Styx! Oproti kruté síle zimy je Jizvička jenom zakomplexovaná pipina. Sledovala jsem Darkie a snažila se naslouchat jejím slovům. Uklidňovala mě, vážně se pokoušela být optimistická. Podle ní by ztrátu možnosti chodit vyřešil jen odpočinek, ale mně bylo jasné, že tohle nezpůsobil nedostatek spánku.
„To si nemyslím,“ vyšlo ze mě uplakaným hlasem. „Nemyslím si, že je to únavou,“ dovysvětlila jsem. Přes slzy jsem viděla pouze rozmazané šmouhy, a tak jsem si nejdřív nevšimla, jak Therion zápasí sám se sebou. Až když se úkrytem rozezněl srdcervoucí ryk jezevčat, několikrát jsem zamrkala a konečně spatřila celou scenérii.
V tu chvíli jsem zůstala nehybná jako socha. Přísahala bych, že byste se ve mně krve nedořezali. Co to provedl, co to provedl, CO TO PROVEDL! Vyděšeně jsem na Theriona koukala. Na Theriona, který byl tak roztomile plachý a milý. Na Theriona, který chtěl jezevčí rodinku zachránit. Najednou všechny moje slzy zmizely, snad jsem je už všechny vyplakala. Zbylo neskutečné prázdno, jež vyplňoval pouze pláč jezevčat. Možná, že kdyby brzy nezmizel i ten, dal by se považovat za jakousi útěchu. Dokud vydávají zvuk, jsou živí, uklidňovala jsem se vduchu. Jsou živí, jsou živí, jsou živí. Proč by jim Therion chtěl život brát? Copak si ho necení? Neváží si života, který sám zachránil? Který mu svěřil důvěru do tlapek? Který s klidem usnul v náručí naší moci, protože nám věřil?
Ticho. Nastalo absolutní ticho, jenže tentokrát ho nezpůsobil Therion, ne. Způsobila ho Darkie. A náhle ticho zase ustalo. Bylo mi jedno, že je Darkie vysílená. Že zvrací. Že všechno, co udělala, udělala kvůli mně. Začala jsem křičet. „Proč?“ zaječela jsem, div jsem nepřišla o hlas. „Proč jsi to udělala? A ty?“ Ohlédla jsem se na Theriona, jemuž Darkie zatarasila únikovou cestu. Stále jsem se snažila zvednout, ale nešlo to, tudíž jsem na ně bezmocně pokřikovala ze země. „To pro vás jejich důvěra nic neznamená? Co teď provedete se mnou? Mě taky zabijete? Proč jste to udělali?!“ Chtěla jsem znát odpověď, tak moc jsem ji chtěla znát! Co se stalo s takovou mírumilovnou dvojicí, se kterou jsem se ještě před chvílí bavila? Proč se vždy ze všech vyklubou krvelačné bestie? A…
Budu taková jednou i já?

Missák: Svůj hlas věnuju Newlinovi, protože takovou nebezpečnou volnou disciplínu zkrátka musím ocenit.
Miss: Tady jsem se nemohla rozhodnout, ale nakonec hlasuju pro Maple, jelikož se mi líbí, jak dokázala využít svých magií.
Missče: Poslední kategorii pro mě vyhrála Marion. Dostalo mě, že podstatou její volné disciplíny je obdarovat Newlina

Letmo jsem postřehla, že už na má záda nic netíží, ale zbytek okolí mi splýval. Dal se snad pan jezevec do kupy a slezl ze mě i se svou tunovou vahou? Nebo ho někdo sundal a on je stále mimo? Snažila jsem se otevřít oči, náhle se však zdálo, že nejlepším nápadem je dát si šlofíka. Zasloužím si ho, ne? Odvedla jsem ukrutně skvělou práci a dokázala, že nejsem žádná padavka. Co na tom, když se teď chvilku prospím? Určitě bych neumrzla, ne v našem skvěláckém vyhřátém úkrytu.
Náhle mě někdo zvedl ze země a já sebou polekaně cukla. Do čenichu mě ale ihned udeřila Therionova vůně, tím pádem jsem se nenechala odradit od myšlenek o spánku. Už jsem se málem nechala odvést do říše snů, zatímco se ke mně Therion tiskl a snažil se mi dodat teplo, když na mě Darkie začala mluvit. Unaveně jsem zvedla hlavu a snažila se zaostřit na černobílou vlčici, kterou jsem najednou viděla dvakrát. „Jsem naprosto v pohodě,“ pronesla jsem, ale nejspíš mi zmrzl i jazyk, takže jsem ze sebe slova dostávala dost těžce. Nato Darkie řekla, že musím vydržet, abychom daly dohromady naši pandí trojku, což mě dostatečně probudilo. Se zářivým úsměvem jsem se zvedla a hodlala Therionovi, Darkie i všem jezevcům ukázat, jak moc v pořádku právě jsem, sotva jsem však dostala zadek ze zelené trávy, hned jsem na něj zase spadla. Vyjeveně jsem hleděla před sebe a nedokázala uvěřit tomu, jak jsem se právě ztrapnila. Je mi už skoro pět měsíců! Teď před nimi akorát budu vypadat jako hloupé batole, které se ještě ani nenaučilo, co to znamená chodit! Pokusila jsem se znovu postavit a rychle se rozejít, abych získala určitou rovnováhu a jistotu v nohou, ale i toto úsilí dopadlo katastrofálně. Tlapky mi spíš překážely, než aby mi pomáhaly, a tentokrát jsem dopadla přímo na svůj krásný čumáček. „Au!“ zavyla jsem hlasitě a vůbec nevnímala, že Darkie právě řeší naprosto jiný problém. Co by taky mohlo být důležitější než ztráta takové zásadní schopnosti? „Darkie, Therione!“ fňukala jsem a nadále se snažila zvednout. „Mně ti jezevci asi ukradli nohy,“ postěžovala jsem si, aniž bych si předem promyslela, zda je vůbec taková loupež možná.

//Dodatečně děkuju Morfí za osudovku a omlouvám se za pozdní odpověď

Všechno se stalo příliš rychle. Darkie očividně jezevčí rodinku pořádně vyděsila. Koukali na ni se strachem v očích a mně došlo, že úplně stejně se na mě vždycky dívají i ostatní zvířata. Copak jsou vlci tak monstrózní, aby se jich báli? Proč nás nemají rádi? Zmateně jsem potřepala hlavou. Nad tím teď nepřemýšlej. Není čas zabývat se hloupostmi, nevinní tvorové ti právě umírají před očima. Dělej něco!
Nabuzeně jsem vyskočila do studeného sněhu a řítila se k Darkie a Therionovi. Oba po mně zřejmě něco chtěli, mluvili na mě naléhavým tónem a jejich obličeje se mračily. Slova, která vyřkli, se ke mně však nedostala. Sotva Darkie promluvila, její hlas byl odtržen ostrým větrem a unesen kamsi do neznáma. Zoufale jsem na ni hleděla a uvědomila si, že sama začínám mrznout. Rychle. Popadni prvního jezevce, kterého uvidíš, a utíkej do úkrytu. Musela jsem věřit sama sobě, nic jiného mi nezbývalo. Proto jsem strčila čumáčkem do jezevčího tatínka a naznačila mu, aby spolupracoval a vlezl mi na záda. Překvapeně jsem vydechla, když tak učinil. Je příšerně těžký! Vyjeveně jsem funěla a viděla před sebou obláčky svého dechu. Doufala jsem, že by mě třeba mohl jezevec zahřát svou tělesnou teplotou, ale nejspíš strávil ve vánici dlouhou dobu, jelikož byl promrzlý na kost a každý jeho dotek studil jako ledový rampouch.
Pokoušela jsem se pod jezevčí vahou zvednout, ale marně. „Darkie!“ fňukla jsem tiše, ale pochybovala jsem, že by mě vlčice slyšela. „Therione,“ dodala jsem ještě do zimy a cítila, jak se mi do tlapek zabodává sníh. Ne, tady nemůžeš zůstat, přikázala jsem si. Vidíš snad, že by se Darkie a Therion vzdali? Ne. Odnesli ty chudáčky do úkrytu. A přesně to teď uděláš ty.
Po tváři mi stekla slza, snad aby mi připomněla vážnost situace. Brečím, protože tu umrznu a zemřu? S nově získaným odhodláním jsem si rychle stoupla, přičemž mi z úst uniklo hlasité zavrčení. Jsi statečná. Jsi dcera alf. Nikdy to nevzdáš. Ty ne. Razila jsem si cestu nepřátelskou závějí a ignorovala pláč, který mnou otřásal.
Už je to blízko. Už jen pár kroků. Doplazila jsem se do úkrytu a plácla sebou na zelenou trávu, aniž bych ze sebe sundala těžkého jezevce. Na zádech mi stále spočívala jeho váha, jenže mně to bylo jedno. Teplo, pomyslela jsem si a zkroutila svůj ztuhlý obličej do šťastného výrazu. Konečně teplo.

Taky se hlásím

Když se na mě Therion usmál, vzedmula se ve mně vlna radosti. On se směje! Je veselý! Nic jsem mu neprovedla! Pozitivní pocity mě však rychle opustily, protože netrvalo dlouho a obličej vlka se zase zkroutil do bolestného a nervózního výrazu. Zmateně jsem vypoulila svá zlatá očka, protože mi vůbec nedávalo smysl, co se právě stalo. Na chvíli se přece zdálo, že je šťastný! Tak proč teď zase vypadá, že je mu ubližováno? Těkala jsem pohledem mezi trpícím Therionem a Darkie, která zrovna vyprávěla, jaké je být zamilovaná. Snažila jsem se co nejvíc naslouchat jejím slovům, jelikož mluvila o tématu, které mě opravdu zajímalo, ale nemohla jsem si pomoct, zkrátka jsem musela věnovat víc pozornosti Therionovi. Co mu je? Můžu mu nějak pomoct? Něco ho bolí? Je v pořádku? Jemně jsem do něj drcla čumáčkem a s otazníkem v očích na něj koukala. Nechtěla jsem vyslovit nic nahlas, protože jsem nevěděla, jestli se chce o svých problémech bavit. Potřebovala jsem jen nějaké znamení, že je všechno tak, jak má být. Že se mu nic neděje, nikdo mu neubližuje a on se takhle tváří třeba proto… Třeba proto, že je mu zima.
Darkie si můj zájem nakonec stejně získala. Ostražitě jsem se k ní otočila. „Vlčata? U vás jsou vlčata? Darkie, to mě s nimi ale musíš seznámit! Vůbec žádný kamarády v mým věku nemám. Jenom ségru Esme, jenže ta je… Ta je pryč.“ Na vteřinu jsem se odmlčela. Nemělas náhodou v plánu jít za jezevcem? Co to tady vůbec děláš? Plkáš o blbostech s vlky, které sotva znáš, a na svoji rodinu jsi zapomněla. Zavrtěla jsem hlavou, abych si z ní dostala negativní myšlenky. S Darkie jsme si přece řekly, že za jezevcem půjdeme spolu. Jenom musíme počkat, až se trochu uklidní počasí. Jak jsem sama sebe přesvědčila o tom, že nijak nepodvádím své rodiče a Esme, ihned se mi vrátila radost z právě objevené informace. „Kolik těch vlčat je? A jsou to kluci, nebo holky? A jak jsou staří? A budou mě mít rádi? A kde máte smečku? Darkie, já je chci vidět!“ naléhala jsem na černobílou vlčici dál a dál. Přání mít stejně staré přátele mě najednou celou pohltilo. Bylo by to přece tak skvělé! Mohli bychom si hrát a dovádět ve sněhu! A až sníh roztaje, mohli bychom spolu běhat na louce plné rozkvetlých květin! A jestli je jedno z vlčat kluk, třeba by to mohl být MŮJ kluk! Měla bych prvního kluka a on by mi dal jednu z těch rozkvetlých květin! Ale vůbec bychom nedělali takové ty nechutné věci, to ne, fuj! O čem to Darkie mluvila? O teple, když se ke svému drahému tisknete? To ani náhodou! Blé.
Z Theriona vypadlo, že je sám a spřízněnou duši nenašel, jenže já si nenechala setřít úsměv z tváře. „To vůbec nevadí,“ koukla jsem na něj vědoucně. „Každý jednou spřízněnou duši najde. Každý, kdo si to zaslouží. A protože jsi na Darkie byl tak hodný a pomohl jsi jí, určitě najdeš spřízněnou duši. A mně můžeš věřit, protože vždycky říkám jenom pravdu.“ Dobře, to byla ukrutná lež. Já a pravda nejsme moc velké kamarádky. Ale koho to zajímá? Byla jsem si jistá, že zrovna teď pravdu říkám!
Aniž bych to čekala, stala jsem se pokusným králíkem. Therion se rozhodl, že mi ukáže magii co nejvíc zblízka, a tak mě pomocí vzduchu nechal levitovat. Nejdříve se mi od zelené trávy odlepily přední nohy a jen tak poletovaly v prostoru, což mi přišlo nesmírně vtipné. Nadšeně jsem se rozesmála a zírala, jak se vzdaluji od země. „To je príma!“ vykřikla jsem a cítila, jak mi radost plní celé srdce. Therion se možná tvářil jako hromádka neštěstí, ale rozhodně s ním byla neskutečná zábava! Mávala jsem nohama ostošest a snažila se ve vzduchu pohybovat, ale moc to nešlo. Přišlo mi, jako kdybych byla loutkou a o mých pohnutkách odteď rozhodoval jen a pouze Therion. Vyplázla jsem na něj jazyk a zavřela oči, abych si plně užila pocit, že létám. Už mi chyběla jen křídla! Tak moc bych křídla chtěla. Falion nemohl tušit, jak moc jsem mu je záviděla. Možná, že bych mu je někdy mohla ukrást ve spánku. Ale jak? Kdybych se mu je snažila ukousnout, asi by se vzbudil.
Mé strategické plánování přerušil zoufalý pláč. Udiveně jsem zase otevřela oči a pohlédla směrem k východu. „Co se děje?“ zeptala jsem se a v hlase mi zaznělo zrnko strachu. Nepřiznala bych, že se bojím, ale návštěva Smrti ve mně zanechala jisté… Jisté obavy. Co když je tam venku a někomu zrovna ubližuje? Co když nějací chudáci brečí kvůli ní? Co když si přišla pro mě?
Jakmile se mé tlapky znovu dotkly hebké trávy, málem mě přemohla zbabělost. Zatoužila jsem se schoulit k Darkie a nevyslyšet ryk volající o pomoc. V následujícím momentě mi ale došlo, že takové východisko není řešením. Kdybych dopustila, aby mě přemohl strach, už bych si nemohla říkat Nebojácná Nym, ne? Taková přezdívka je až moc dobrá na to, abych o ni přišla. Odhodlaně jsem se tedy vydala k východu, jenže mě předběhla Darkie. Rychle šla za nešťastníky, které vyhodnotila jako rodinu jezevců. Následovala jsem ji, ale sotva jsem vystoupila z teplíčka našeho úkrytu, udeřila mě do těla vánice. Zůstala jsem tedy stát u vchodu a sledovala dění odsud. Co jim to jen Darkie říká? Zděšeně jsem koukala na ty zmrzlé chudáčky a přemýšlela, jestli bychom dopadli stejně, kdybychom byli venku delší dobu. Sledovala jsem jejich obličeje plné slz. Co je donutilo zůstat ve vánici? Proč nejsou schovaní v noře? A... Je jeden z nich ten jezevec, co mě má dovést za rodiči? Zvědavě jsem si je prohlížela. Žádný z nich nevypadal dost mocně na to, aby se dokázal spojit s mrtvými. Ale co když nám lhali a nahráli na nás divadýlko? Je tohle snad nějaká léčka, kterou musíme prokouknout, aby nás za našimi milovanými dostali?

Hlasuji pro:

MISSÁK
• Newlin, protože miluju jeho květinovou korunku
• Starling, protože maminky opravdu nikdy nelžou

MISS
• Maple, protože má boží zadek
• Gee, protože mezi námi cítím elektrické napětí (joke roku)

MISSČE
• Sionn, protože oceňuji jeho ladné křivky
• Gavriil, protože mám slabost pro Rusy :D

Přišlo mi, jako kdyby se mě Therion bál. Zmateně jsem sledovala jeho počínání, kdy se ke mně nejdříve položil, jenže poté se ode mě zase odtáhl. Co je špatně? Udělala jsem mu něco? Mozkem mi procházelo nekonečné množství různých myšlenek, ale ani jedna z nich nezvládla odhalit, co se s Therionem děje. Vlastně mi ho bylo celkem líto, vypadal totiž tak ztrápeně. Když tedy Darkie vyprávěla, jak se s pískovým vlkem poznala, mile jsem se na něj usmívala a snažila jsem se pro něj nastolit v úkrytu lepší atmosféru. „To zní, že jsi moc hodný,“ řekla jsem soudě ze slov mé pandí společnice. Opravdu jsem chtěla, aby se cítil dobře. Nelíbilo se mi, když na mě tak vyděšeně koukal. Kdybych nevěděla, že jsem mu nic neprovedla, tak bych si podle jeho pohledu řekla, že jsem mu asi sežrala celou rodinu.
Na randění se ani jeden z nich moc netvářil. Oba byli nečekanou otázkou dost překvapení. Therion ze sebe vysoukal sotva dvě slova, ale jasně z nich plynulo, že s Darkie pár netvoří. Trochu mě to mrzelo, protože by se k sobě ti dva vlastně docela hodili, ale na to jsem hned zapomněla, když Darkie řekla, že už někoho má. „Jé, ty s někým chodíš! Ty jsi zaláskovaná! Povídej, Darkie, jaký to je? Jaký je s někým chodit? Chci to vědět, prosím! Je pravda, že cítíš motýlky v břiše, když s ním jsi? Nebo je to blábol? Řekni, že to není blábol!“ povídala jsem hlasitě. Zůstala jsem Darkie viset na rtech, jak jsem prahla po všech informacích o chození a lásce jako takové.
Otočila jsem se na Theriona a na tváři mi spočíval neukojený výraz. Potřebovala jsem vědět víc. Ha, co víc! Potřebovala jsem vědět všechno. „Ty taky s někým jsi? Našel jsi svou spřízněnou duši? Existují spřízněné duše vůbec? Myslím, že moji rodiče spřízněné duše jsou.“ Zasněně jsem naklonila hlavu a čekala, až mi odpoví.
V momentě, kdy Darkie upozornila na Therionovy oči, jsem málem vyletěla z kůže. Jak je možné, že jsem si těch jeho kukadel nevšimla? Mají úplně stejnou barvu! „No jo, no jo! Jsem fakt slepá, Darkie! Přesně takový oči má Falion. Takže vzduch, říkáš?“ položila jsem řečnickou otázku a se zájmem zase pohlédla na Theriona. Nevšimla jsem si, že se kolem nás nějak oteplilo, a tak jsem se skoro až hloupým tónem zeptala: „Co dokážeš s magií vzduchu? Můžeš mě někam odfouknout?“ Zasmála jsem se nad představou, že mě naštvaný Therion svými kouzly odvane pryč, ale pak se uklidnila. Každá magie byla svým způsobem hodně zajímavá a já bych vzala jakoukoli z nich všemi deseti.

Do těla jako by se mi stále zabodávaly ostré hroty zimy. Byla jsem příšerně promrzlá, a tak jsem ocenila, když se ke mně Darkie ještě víc přitiskla a snažila se mě ocasem celou zakrýt. Koukala směrem ke vchodu a bylo vidět, že ji něco trápí. Bojí se snad, že nám sníh zatarasí cestu ven? Vánice sice nabírala na síle, ale muselo by sněžit vskutku hodně dlouho, abychom se odsud nedostaly. Už jsem chtěla začít povídat něco šíleně veselého, abych jí z tváře smazala ten ustaraný výraz, ale to se zrovna zase otočila ke mně a zeptala se, odkud tedy pocházím, když ne z Gallirei. „Jsem z Borovicového lesa,“ pronesla jsem pyšně, přestože jsem netušila, jestli má moje předešlá smečka dobrou pověst. Stejně možné bylo také to, že neměla pověst vůbec nijakou. Kdo by se taky tady v kouzelné zemi obtěžoval zabývat se vlky, kteří o magiích nic netuší?
Hltala jsem Darkiino vyprávění a pokyvovala hlavou, jak jsem se snažila vstřebat každou jednu informaci, která se ke mně dostala. „Změní se mi oči?“ vyjekla jsem zaujatě. „To bude skvělý, jestli jo! Mohla bych mít třeba stejně krásně modrý jako Falion! Nevíš, jaká magie je třeba na modrý oči? Náš alfa Falion jich má tolik, že ani nevím, která je jeho první. Kdybys jen viděla jeho oči, Darkie! Jsou nádherný. Jakmile bych měla takhle pěkný světlounce modravý očiska, nápadníci by se jenom hrnuli.“ Ostražitě jsem se na Darkie podívala. „Čímž teda samozřejmě nechci říct, že teď se nehrnou.“
Nevím, čím to bylo, ale už jsem se netřásla zimou. Sice bych neřekla, že je mi teploučko a cítím se jako na pláži, ale rozhodně se mi již neklepalo celé tělo. Všimla jsem si, že si Darkie zívla, a jak už je pravidlem, musela jsem si hned zívnout taky. Zívací štafeta, zasmála jsem se v duchu.
Viděla jsem, že vlčice moc dobře chápe, čím si procházím. Sice netušila, jak jsem se o smrti rodičů dozvěděla, ale s tím jsem ji teď zatěžovat nechtěla. Jak by mi taky mohla s tímhle pomoct? Sama říkala, že u Smrti nikdy nebyla. Nemohla plně porozumět tomu, jak velká zrůda se ve Staré zřícenině schovává. „To mě moc mrzí, Darkie,“ řekla jsem polohlasem a soucitně do ní drkla čumáčkem. „Jsem si jistá, že se na tebe maminka nezlobí, i když jsi ji opustila. Nemohla jsi přece vědět, co se stane.“ Mluvila jsem dál a nevěděla, zda uklidňuji spíše Darkie, nebo sebe. Zlobí se na mě rodiče? Je na mě táta naštvaný? Bude na mě křičet, protože jsem ho opustila? Vděčně jsem se usmála na návrh, že půjdeme spolu. „Dobře. A ty se můžeš schovat ke mně!“ vyhrkla jsem a snažila se působit bojovně. „Já tě ochráním.“
Naše povídání přerušil pískový vlk, který nakoukl do našeho úkrytu a takřka ihned se začal omlouvat. Neměla jsem nejmenší tušení, co podle něj udělal špatně, a Darkie se asi cítila stejně. Očividně se znali, protože mu řekla, aby si lehl vedle mě a už se za nic neomlouval. Jakmile ho má společnice představila, uvědomila jsem si, že to on se předtím s Darkie bavil, když jsem zrovna seděla opodál na zadku a rozhodovala se, jestli celou záležitost s jezevcem neodvolám. Věnovala jsem mu široký úsměv a pohlédla vedle sebe na znamení, že je v pořádku, pokud si taky lehne. „Ahoj, Therione,“ pozdravila jsem ho se značným nadšením z toho, že ho poznávám. „Jak se máš? A odkud se znáš s Darkie?“ Oba jsem si je prohlédla a významně pozvedla obočí. „Nechodíte spolu, že ne?“ zeptala jsem se a zadržela dech, jak mě odpověď zajímala. „Víte, já ještě nikdy kluka neměla. Ale vypadá to jako legrace! Pokud teda pomineme, že je to trochu nechutný.“ Udělala jsem kyselý výraz, když jsem si vzpomněla, jak o sebe máma s tátou občas zavadili čumáčky.

Slnko dnes veľa pálilo. Jeho horúce paprsky mi kľzali po tele, nútili ma privierať oči, a predovšetkým spôsobovali náhle tanie snehu. Nevidela som zeleň pod svojimi labkami už dlho, napriek tomu som sa nedokázala prinútit k tomu, aby som ju ocenila. Biela pokrývka sa pre mňa stala úplnou prirodzenosťou a chýbala mi, hoci som bez nej zatiaľ bola len chvíľu. Asi sa ukazuje, že patrím do Ragarskej svorky, pomyslela som si s úsmevom. V horách iste bude aspoň trochu snehu aj v lete.
Postavila som sa smerom k slnku a premýšľala, kedy sa zo mňa stal zimný tvor. Prečo mi zrazu slniečko toľko vadí? Skôr som nechcela vidieť nič iné! Ako som tak mala hlavu v oblakoch, vôbec som si nevšimla, že sa na mňa rúti snehová guľa. S prekvapením a tvárou od snehu som sa otočila a uvidela smejúci sa veveričku, ktorá práve liezla naspäť do koruny vysokého stromu, kde sa stále držala vrstva snehu. Tiché chichotanie tej ryšavej potvory bolo pekne protivné. Chcela som sa vydať na strom za ňou a ukázať jej, aké chyby sa dopustila, ale sotva som vyskočila na kmeň, labky mi zišli zase dolu. Nahnevane som sledovala mohutný dub, zatiaľčo sa mi z pusy hrnula kopa nadávok. Maminka by ma teraz naozaj nepočula rada, zasmiala som sa. Už som chcela svoju námahu s lezením vzdať a jednoducho odísť, keď vtom sa na mňa zhora prirútila ďalšia snehová guľa.
„Tak teraz končí sranda!“ vykríkla som a moja slová doprovádzal nafúkaný smiech veveričky. Tentokrát sa mi podarilo vyliezť celkom vysoko, dokonca som si aj všimla, že veveričke zamrzol úsmev na tvári. Akonáhle som si však dovolila zajasať nad svojím úspechom, labka mi podkľzla a ja sa zrútila k zemi. Než som vôbec stihla vnímať tupú bolesť hlavy, pohltila ma tma.

Sotva jsem si lehla, vlezla Darkie do úkrytu taky. Položila se vedle mě na zelený koberec a omotala kolem mého zmrzlého těla svůj ocas, prý aby mi nebyla zima. Laskavě jsem jí pohlédla do vřelých očí. „Děkuju,“ hlesla jsem a myslela svůj vděk naprosto vážně. Zdálo se mi, že se kolem mě vlci příliš rychle střídají. Maminka, tatínek, Falion, pak Lennie. Neměla bych mít stálou rodinu? Proč se mnou nikdo nezůstane po celou dobu? Dokonce i Lennie mě nechala samotnou… Ale o to jsem si řekla. Možná, že je od sebe odháním a viním je z jejich odchodu zbytečně. Nebo ne? Opravdu je tak těžké se mnou zůstat? Prohlédla jsem si Darkie a její černobílý kožíšek. Jsme si vážně podobné. Kdyby nevypadala tak mladá, klidně by si někdo mohl myslet, že je moje maminka.
Zdálo se, že je Darkie stejně zahloubaná jako já, přesto to byla ona, kdo promluvil jako první. Navázala na naši předešlou konverzaci o jezevčíkovi a poznamenala, že ne všichni jezevci jsou hodní. „No nazdar. S mým štěstím bude ten můj jezevec pěkně nepříjemnej,“ povzdechla jsem si, ale musela se zasmát. Můj život byl vážně tragikomedie. „Nikdy jsem žádnýho neviděla.“ Vlastně jsem toho o zvířatech lesa celkově moc nevěděla. Z dálky jsem jich už pár spatřila a chtěla jsem si s nimi hrát, jenže o moje přátelství zjevně žádné srnky nestály.
Vlčice mi vyprávěla o svých zkušenostech s ježky, a když příběh dopověděla, bolestně sykla. To už mi bylo naprosto jasné, že ji kouzla zmohla, a tak teď byla přetažená. Jakmile ale začala o magii mluvit, celá jsem se rozzářila a pustila na chvíli její únavu z hlavy. „Strašně se těším, až budu mít magii! Nevíš, kdy bych ji měla objevit? Strašně se bojím, že magii vůbec mít nebudu! Chápej, původně z Gallirei nepocházím, takže si nejsem jistá, že jsem stejně kouzelná, éterická a bůhvíco jako vy všichni. Co když jsem jenom obyčejná? Dokonce jsem o magii prosila Smrt a dala jí nějaký šutříky, jenže furt čarovat neumím! Něco je špatně. Cítím to v kostech,“ povídala jsem a hlas mi mírně kolísal, takže jsem místy zněla trochu uječeně.
Musela jsem se uklidnit, protože Darkie změnila téma. Ptala se na mé rodiče, přičemž pak zmínila i dva vlky, kteří mě tu nechali samotnou. Cítila jsem se provinile, že si o Lennie a Saviorovi myslí, že jsou nezodpovědní, když jsem je o jejich odchod vlastně poprosila, a tak jsem se rozhodla vše uvést na pravou míru. „To nebyli moji rodiče. Ta vlčice byla Lennie a je to členka Ragarský smečky, kam patřím i já. Ten vlk byl její kamarád Savior. Nejsem se svými rodiči, protože jsou… No, oni jsou totiž…“ Odmlčela jsem se, jelikož se mi nechtělo onen bolestný fakt znovu opakovat. „Jsou pryč. Nevím, co s nimi je,“ řekla jsem nakonec. „Proto jdu za jezevcem, který mi ukáže, co se s nimi stalo. A jestli náhodou nejsou… Jestli náhodou nejsou mrtví. Prý může vlky dovést za jejich blízkými, kteří už nežijí.“ Povzdechla jsem si a sklopila pohled k zemi. „Nechtěla jsem, aby se mnou Lennie a Savior šli. Celou cestu sem se hádali a já na tohle potřebuju mít klid.“ Tak. Bylo to venku. Všechno jsem Darkie vyklopila, přičemž jsem ji znala jen chvíli. Ale proč by to nemohla vědět? Očividně je tak hodná a milá! Jistě by si ze mě nedělala legraci, protože jsem sirotek. To byla Styxina parketa.

Spokojeně jsem se usmála, když se na mě Darkie zadívala s jistou dávkou obdivu, a pyšně pozvedla bradu. „Dokážu. Už brzo to uvidíš v praxi! Jezevec se bude za břicho popadat, jak ho moje vtipy dostanou. No fakt!“ Přesvědčivě jsem pokyvovala hlavou, z očí mi sršelo nadšení. „Hele, a proč se mu vlastně říká ,jezevec‘? Není to moc tvrdý? Radši bych mu říkala třeba… Třebaaa… Jezevčík! To je hezký, milý a roztomilý! Souhlasíš, viď? Určitě bys mu taky nechtěla říkat tak ošklivě. Nejsi přece vůbec zlá! Já to na tobě vidím. Jsi hodná jako já!“ Sice jsem si po návštěvě Smrti nebyla tak jistá, že jsem opravdu hodná, ale silně jsem doufala, že ano. Smrt určitě neměla pravdu. Nebo ano? Zavinila jsem skonání své rodiny opravdu já?
Zmateně jsem přivřela očka. „Cože? Ježek, který mluví? Já myslela, že ty malý bodlinky jen hodně dupou,“ vydechla jsem a zastříhala ušima, protože jsem v dálce uslyšela nějaký zvuk. To houkala sova? Takhle ve dne? Zadívala jsem se na nebe a uvědomila si, že nastala noc. Přes mohutný závoj sněhových vloček jsem si ani nevšimla, že se setmělo. Byla jsem ráda, že nejsem sama. Noc mě děsila a do mysli se mi ihned přikradly představy, jak se po mně temnota sápá a zabodává mi své ostré drápy do kůže. Oklepala jsem se, mé myšlenky mě vystrašily.
Zatímco jsem se nechávala ovládnout nereálnými příšerami, které pocházely z mého vlastního mozku, začala Darkie čarovat. Očividně byla v magii velice zběhlá, protože nám zvládla vykouzlit skvělý úkryt, jenž dokonce působil vřele a útulně. K mému překvapení jsem v jeho vnitřku spatřila i krásnou zelenkavou trávu, která se teď normálně schovávala pod vrstvami sněhu a odpočívala. S radostí jsem si Darkie přeměřila a obdivovala její schopnosti, když v tom jsem si povšimla, že je vyčerpaná. Starostlivě jsem znovu sjela pohledem náš nový úkryt. Bere si snad magie svou daň? „Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se, přičemž jsem už pokládala své zmožené tělíčko na hebkou, smaragdově zelenou, pokrývku. „Jestli nejsi v pohodě, tak to hned řekni. Je úplně v pohodě nebýt v pohodě!“ Trochu jsem se bála, že se mi tu teď vlčice složí a já přece jen zůstanu ve tmě osamocená, ale nezdálo se, že by to bylo až tak vážné.