Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jezevčí les

Kráčela jsem za jezevcem a připadalo mi, jako kdybychom vstupovali do paralelního vesmíru. Všude kolem se nacházela kopa sněhu, tudíž jsem nebyla s to pochopit, jak je možné, že se najednou tolik oteplilo a na zemi se místo bílé pokrývky vyjímá žlutočervené listí. Co se to děje? Je to snad nějaká magie? Umí jezevec kromě přivolávání mrtvých i měnit roční období? Zmateně jsem si ho přeměřovala pohledem a snažila se vynajít naprosto jakékoli znamení, že je všemocný kouzelník. Byla jsem v tak křehkém psychickém rozpoložení, že by mi jako důkaz nejspíš stačil i jediný křivý chlup. Hledala jsem totiž cokoli, co by mě ušetřilo od přemýšlení o mrtvé rodině.
Jezevec se najednou zastavil a otočil se ke mně. Na tváři mu stále pohrával otrávený výraz. Asi se dneska špatně vyspal. Beze slov mi packou pokynul do ještě hlubší části lesa a já pochopila, že musím pokračovat sama. Na to jsem nebyla vůbec, ale vůbec připravená. Mám se střetnout s mrtvými a nikdo mi nebude dělat společnost? Co když se něco stane? Co když mě budou chtít stáhnout k sobě do hrobu? Za jejich smrt přece můžu já! Oni mě budou chtít zabít, budou –
Než mě stihla zcela pohltit panika, ucítila jsem na své srsti lehoulinký vánek. Zdálo se, jako by ke mně promlouval, a když jsem zvedla čumáček do vzduchu a zavětřila, všude panovala vůně podobná Darkie. Mohl by být právě tohle ten někdo speciální, o kom Darkie mluvila?
Šla jsem dál, ale nedokázala jsem zabránit neskutečnému třasu nohou. Les se stával čím dál strašidelnějším, a když už jsem si myslela, že jsem se dostala do absolutní temnoty a nikdy nenajdu cestu zpátky, ozval se krásný melodický hlas. A zpíval moji oblíbenou ukolébavku.
„Mami?“ promluvila jsem tiše, i v šepotu však bylo slyšet, že se mi zlomil hlas. Neslyšela jsem maminku zpívat tak dlouho! Rozrušeně jsem se začala otáčet v kruzích a hledala původce těch famózních tónů. Marně. Všude byla jen temnota, pohlcovala každý strom, mech i oblohu nade mnou. Připadalo mi, že každou chvílí spolkne i mě. „Mami?“ zakřičela jsem zoufale, z očí mi vyhrkly slzy. Razily si mokré cestičky po mých tvářích, a nakonec dopadly na zem, kde vytvořily první paprsky světla. Brečela jsem víc a víc, přes slzy jsem neviděla jiskřičky vznikající pod mými tlapkami, které se nakonec spojily v jeden velký záblesk, až mi na vteřinu přišlo, že jsem oslepla.
Mé tělo nepohltila temnota, nýbrž studená zářivá náruč. „Mami,“ hlesla jsem a několikrát zamrkala. Nevěděla jsem, co mám cítit, lomcovaly mnou emoce. „Ty jsi…“ Nemohla jsem tu větu doříct, zkrátka jsem to nedokázala. Má milovaná maminka byla doopravdy mrtvá. Stala se duchem, stala se překrásným, bělostným duchem. Zemřela. A to jenom kvůli mně. Znovu jsem se rozplakala. Cítila jsem, jak mnou proplouvá prázdnota a staví si hnízda i v těch dosud nejveselejších zákoutích mé duše. Maminka mě k sobě tiskla, její dotek ale příšerně studil. Byla jsem zvyklá na její teplé vřelé objetí, jež dokázalo rozjasnit den. Teď se mi zdálo, že si mě hřeje na hrudi sama Smrt. „Strašně se o-omlouvám, maminko,“ vzlykala jsem, zatímco mi pocity v hrudi trhaly srdce na kusy. „Nech-nechtěla jsem, aby s-se v-vám to sta-stalo.“
Maminka mi neodpověděla. I nadále zpívala uklidňující píseň, se kterou mě kdysi uspávala. Přestala až v momentu, kdy se můj pláč ztišil a místo záchvatu mi žilami kolovala pouze hořká sebenenávist. Chvíli jsme zůstaly v ohlušujícím tichu. A pak konečně promluvila. „Za nic nemůžeš, miláčku,“ pověděla tím nejvyrovnanějším tónem, jaký jsem kdy slyšela. „To já a tatínek jsme všechno pokazili.“ Chystala jsem se zaprotestovat, protože jsem si nepřála, aby se vinila za mé chyby, ale maminka mě nenechala. Věnovala mi ostrý pohled a pokračovala dál. „Poslyš, nemáme moc času. Už za tebou míří tvá přítelkyně Lennie a má o tebe velký strach. Přeji si, abys s ní zůstala, dobře? Zůstaň s ní a s Falionem. Oni tě udrží v bezpečí.“ Zmateně jsem přikývla. Jak jenom mohla tušit, kdo jsou Lennie a Falion? „Taky musíš přestat s tou hloupostí ohledně jídla. Jsi vlčice, Nym. A vlci potřebují maso. Nikdo si neužívá utrpení, které zvířatům způsobujeme, ale jinak to bohužel nejde. Tak mi slib, že budeš chytré děvče a začneš zase normálně jíst.“
„Dobře, mami,“ pípla jsem s pokorou a z hrdla mi hned nato unikl další vzlyk. „Kde… Kde jsou tatínek a Esme?“ zeptala jsem se a na chvíli se zhrozila možnosti, že mě nechtějí vidět. Maminka si zřejmě domyslela, co mě napadlo, a zasmála se. Nemusela mi odpovídat, protože ještě v tu vteřinu se v dáli vynořily další dvě bílé postavy. Odlepila jsem se od maminky a běžela ke zbytku své rodiny. Chtěla jsem jim říct, jak moc se omlouvám, jak neskutečně mě to mrzí. V jejich očích jsem však jasně viděla, že slova jsou zbytečná. Všechno chápali, všechno mi odpustili. Vrhla jsem se Esme kolem krku a chystala se ji povalit na zem, jako jsme to dělávaly kdysi, její tělo se však pode mnou rozpustilo jako vzduch a já dopadla do ledového sněhu.
Překvapeně jsem se zvedla a zmateně se rozhlížela kolem. Má rodina byla pryč. Byla pryč a já nevěděla, kam zmizela. Opustili mě snad? Rozmysleli si, že mě chtějí vidět?
Jedinou odpovědí byl starý šedivý jezevec, který čekal několik metrů ode mě a očividně si přál, ať už co nejdřív vypadnu. „Vypršel čas,“ řekl, jako by se nechumelilo, a zamířil zpět k Darkie a Maple.

//Jezevčí les

Chtěla jsem jít s Darkie, ale jezevec to nekompromisně zamítl. Očividně si přál, abychom šly zvlášť, a tak jsem smutně zůstala stát u Maple a sledovala, jak Darkie mizí v dáli. Přála jsem si být na jejím místě, nutně jsem potřebovala mít návštěvu jezevce za sebou. Chápala jsem však, že Darkiino zdraví momentálně bylo důležitější, a proto jsem vůbec neprotestovala a zůstala i nadále poslušně zticha, jak se taky od pravé kamarádky sluší a patří.
Trvalo to nějakou dobu, ale Darkie se nakonec vrátila. Znovu z ní sršel život. Energie, kterou měla, když jsme se potkaly, byla taky zpět. Radovala se z toho, že viděla svou matku, a prý od ní dokonce dostala jakousi ozdobu na krk. Obdivně jsem si růži přeměřila pohledem a povzbudivě se na Darkie usmála. Byla jsem neskutečně šťastná, že je Darkie veselá a zdravá, jenže mi hlavou i tak procházely ustarané myšlenky. Těžce jsem polkla. Byla řada na mně, že? Zvládnu to? Opravdu své rodiče uvidím? A co Esme? Bude tam taky? Rozechvěly se mi rty, zase se mi chtělo brečet. Musela jsem ovšem popadnout strach za pačesy a jít, i kdyby to bylo do neznáma.
Darkie mi pověděla něco o tom, že tam se mnou bude kdosi speciální, ale moc jsem její slova nepobrala. Chtěla jsem se jí zeptat, co to znamená, jezevec na mě však netrpělivě koukal, tak jsem radši jen přikývla. „Děkuju,“ řekla jsem ještě a směřovala své poděkování na obě vlčice. „Moc vám děkuju.“ S těmito slovy jsem se vydala za jezevcem a doufala, že se z toho, co brzy uvidím, nezhroutím.

//Jezevčí plácek

//Jestli se ti chce, můžem každá dát třeba jeden příspěvek :D

Přestože s námi Maple byla teprve chvíli, už jsem si ji stihla neskutečně oblíbit. Jistě, měla jsem na ni jistá očekávání, ale ta se sympatiemi neměla nic společného. Maple se chovala mile, byla moc hodná a svým způsobem mi připomínala maminku, jen jsem nedokázala rozeznat v čem. Možná byla stejně odhodlaná? Statečná? Těžko říct. Cítila jsem, že bych měla něco odpovědět, ale nedokázala jsem přijít na vhodná slova, což mě mírně zaskočilo. Odkdy já, to nejvíc upovídané stvoření, jež kdy chodilo po světě, nemám co říct? Plaše jsem se tedy usmála a snažila se zakrýt svoje rozpaky. Netušila jsem, co se děje, ale zřejmě na mě všechno tohle psychické vypětí zanechalo větší stopy, než jsem si myslela.
Celou dobu jsem mlčela a na všechny věty mířené mým směrem pouze vděčně kývala hlavou. Bála jsem se toho, co se u jezevce dozvím, ačkoli mě Darkie ujišťovala, že na to nebudu sama. Řekne mi jezevec, že o mých rodičích nic neví? Jestli ano, co budu dělat pak? Opustím Ragarskou smečku? Opustím Lennie a Faliona? Sice mi Lennie se Saviorem o Netopýrovi tvrdili ošklivé věci, s odstupem času jsem jim však nevěřila. Kdyby mě chtěl Falion doopravdy ukrást, jak Lennie říkala, rozhodně by mě nenechal tak lehce zmizet, ne? Už jsem ho opravdu dlouho neviděla. Možná bych se na všechno tady měla vykašlat, zapomenout na rodiče a vydat se zpět za ním. Jak se asi má? A vykopnul už Styx a Cynthiu?
Rázně jsem zavrtěla hlavou. O čem to proboha přemýšlím? Znovu se snažím najít cestu ven, jednodušší řešení. To ale nesmím. Musím jít za jezevcem a zeptat se ho, jak to tehdy skutečně bylo. Musím zjistit pravdu. Dlužím to… Všem. Rodičům, protože kvůli mně nejspíš položili život. Falionovi, protože se o mě postaral. Lennie a Saviorovi, protože absolvovali tu dlouhou cestu se mnou. A taky Darkie, protože si zaslouží nebýt na setkání s maminkou samotná. Co bych to byla za kamarádku, kdybych s ní nezůstala v příšerném stavu, a ještě ve velmi důležitý moment?
Jak jsme šly od úkrytu, byla mi čím dál větší zima. Studený vítr se zabodával svým dechem do mého těla a štípal mě na kůži. Roztřásla se mi kolena, docházely mi síly. Nechtěla jsem ale vydat ani hlásku, Maple přece měla tolik práce! Nemohla jsem jí přidělávat další. Věděla jsem, že to zvládnu, a zadupávala všechny pochyby do země. Ne, ne. Nevzdám to.
A opravdu jsem to zvládla. Když už jsem si myslela, že se sesunu do bělostného sněhu a počkám na místě, dokud se Darkie nevrátí zase zdravá, zahlédla jsem v dáli blížící se siluetu. Kráčela k nám tím nejsvižnějším krokem, který jen v takové kose byla schopna vytvořit, a hleděla na nás chytrýma očima. Inu, spíš hleděl. Jezevec si nás vědoucně přeměřoval, ale nepromluvil. Unaveně jsem koukla na Darkie a vydechla: „Tak, pandí banda je kompletní.“

Darkie se přinutila něco říct, nejspíš ji k tomu přiměl můj pláč. Snažila jsem se vzlyky zastavit, ale nešlo to. Moje tělo si dělalo, co chtělo, a vůbec se neohlíželo na má přání. „Věřím ti,“ vysoukala jsem ze sebe, bylo pro mě těžké mluvit. Pláč mi svíral všechny útroby, nemohla jsem se pořádně nadechnout. Proč všichni dokážou brečet tak potichu a poklidně, ale já vždycky musím dostat hysterický záchvat? Jak si pak o mně ostatní mají myslet, že se ničeho nebojím, když tu bulím jako malá holka?
I přes mé fňukání, nebo možná právě kvůli němu, se ke mně Maple chovala hezky, a dokonce mě nazvala sluníčkem. Vděčně jsem se na ni usmála a byla za její přítomnost o to radši, když prohlásila, že jsme neměli na výběr. Ano, žádné jiné možnosti opravdu nebyly. Nebo ano? Mohla jsem si vybrat, že sama zemřu. To by nebylo tolik sobecké. A viděla bych svoji rodinu. Tátu, mámu. Esme. Bože můj, co jsem to provedla? Měla jsem se rozhodnout jinak, věděla jsem to. Ten naplňující pocit v mém žaludku mě ale přesvědčoval, že jsem zvolila správně.
Darkie trvala na tom, že se vydáme za jezevcem, což byla na jednu stranu uklidňující zpráva, na stranu druhou však hloupost. Co když nezvládneme cestu? Mělo by to být blízko a jezevec by doopravdy mohl pomoci s Darkiiným zdravotním stavem, jenže… Neriskovaly bychom příliš? Znovu jsem pohlédla na Maple a všechny pochyby se vypařily. Ona nebyla vyčerpaná jako my, měla sílu a odhodlání. Když Darkie podepře, jistě to zvládneme. Donutila jsem se tedy konečně potlačit slzy, a přestože mi ještě párkrát škublo v bránici, úspěšně jsem pláč překonala. „V pohodě, zvládnu to sama,“ řekla jsem překvapeně. Maple chtěla k jezevci dotáhnout Darkie, to bylo pochopitelné. Ale že by si vzala na záda mě? Ani náhodou! Nehodlala jsem ji dostat do stejného stavu, v jakém byla Darkie. I kdybych měla sama ujít několik mil, budu to muset zvládnout.
Zachvěla jsem se v momentu očekávání. Už brzy nejspíš uvidím svou rodinu. Zjistím, jestli opravdu padla do spárů Smrti. Předtím jsem pochybovala, zda si to skutečně přeji vědět, teď jsem si ale byla jistá. Potřebuji se smířit s tím, co se stalo, a to půjde jedině tehdy, když poznám pravdu.

Ošila jsem se. Zíral na mě pár prázdných zelených očí. Zíral, jako by mě vlastně vůbec neviděl, a přitom viděl všechno. Ten pohled byl nepříjemný. Připadalo mi, že se mi zarývá do všech koutů těla, a nakonec zabrousí i do mé duše. Umře tu teď Darkie? Budu si tenhle pohled pamatovat do své vlastní smrti? Opravdu jsem se snažila nebrečet, ale bránice s mými mozkovými synapsemi nesouhlasila. Několikrát sebou škubla a mně z úst unikly tiché vzlyky. Obličej se zkroutil do zoufalého úšklebku, a když se konečně, konečně objevila vlčice, která měla očividně více sil než my všichni dohromady, změnil se můj pláč v úlevný. Therion se nejspíše ocitl ve svém vlastním světě a pravděpodobně se zase vinil za celou situaci, nemohla jsem ho ale uklidnit. Musela jsem uklidnit hlavně sebe a nevypadat před nově příchozí, jež se představila pod jménem Maple, jako ufňukaná plačka.
„Já jsem Nym,“ pípla jsem. Nechtěla jsem mluvit moc nahlas, aby v mých slovech nezazněl uplakaný tón. „Schovávali jsme se tady před zimou, ale pak jsme uslyšeli venku jezevce. Potřebovali pomoct, tak jsme je sem odtáhli, ale Darkie se udělalo zle,“ vysvětlovala jsem a zabloudila při svém vyprávění očima na mrtvá těla jezevců. Drobné schránky jejich duší byly od krve, chyběly jim kusy masa a některým dokonce vnitřnosti. Styděla jsem se za sebe, za nás všechny. Zabili jsme někoho, kdo nám věřil. Co si o nás teď Maple pomyslí? „Měli jsme všichni hlad, jenže venku byla hrozná zima a Darkie ani Therion neměli sílu jít lovit.“ Po tvářích mi stékaly slzy. Měla jsem hysterickou potřebu se Maple ospravedlnit, nutně jsem si přála, aby mě nevnímala jako stvůru. Ve skutečnosti mi ale mohlo být jedno, co si o mně myslí Maple. Důležité bylo, že já sama se pokládala za monstrum.
Darkie svou kamarádku či partnerku očividně poznala a na chvíli se zdálo, že snad přijde k sobě. Zřejmě to však byla planá naděje. Nevěděla jsem, zda je poslední otázka směřovaná mně nebo Darkie, a tak jsem pro jistotu odpověděla. Darkie by toho ze sebe koneckonců asi moc nedostala. „No, jedli jsme, ale... Darkie to všechno vyzvracela,“ řekla jsem ustaraně. „Co budeme dělat, Maple?“ Koukala jsem na vlčici jako na svatý obrázek. Umanula jsem si, že nás dokáže zachránit, že díky ní bude Darkie zase v pořádku. Nechtěla jsem si připustit, že by to nemusela být pravda.

Byla jsem zděšená. Darkie se zase vrátil její špatný stav. Vypadala, jako kdyby z ní někdo vysál úplně všechnu energii. Neříkala, že by se ráda najedla? To přece může! Sice zvracela, ale… Mohla by to zkusit znovu! „Darkie, ty se ale najíst můžeš,“ řekla jsem a trhla hlavou směrem k jezevcům. Bylo poměrně ironické, že jsem se chtěla vydat za magickým jezevcem, ale právě jsem se nakrmila na jednom z jeho druhů. Co když to byli kamarádi? Co když mi kvůli tomuhle nepomůže? Ustaraně jsem na Darkie koukala a strkala do ní čumáčkem, abych jí trochu pomohla k jídlu. Bála jsem se, aby znovu nevyvrhla celý svůj žaludek, ale myslela jsem si, že to stojí za to. Co bychom totiž já a Therion dělali, kdyby se nenajedla? Hodlá snad umřít hlady? Musí se najíst! Když jsem se odhodlala najíst i já, tak Darkie nesmí odmlouvat. Znovu jsem do ní šťouchla čenichem, ale zřejmě jsem si to mohla odpustit. Do našeho úkrytu totiž dorazil někdo nový.
Ten někdo byla vlčice s překrásným kožíškem. Vedle Theriona samozřejmě tak famózně nevypadala, i tak jsem si však musela povšimnout, že je vskutku pohledná. Trochu jsem se začala obávat, že se začne líbit Therionovi právě ona a já budu mít kolosální smůlu, pak mi ale došlo, že je můj strach zbytečný. Sotva se totiž vlčice dostala k Darkie, olízla jí čumák a chovala se k ní, jako kdyby spolu něco měly. Překvapeně jsem na výjev před sebou hleděla a snažila se pochopit, co se děje. Jsou snad… spolu? Můžou být partnerky? Ale jak je to možné? Mně se přece holky nikdy nelíbily!
Zmateně jsem ty dvě sledovala, div se mi nekouřilo z hlavy. Darkie říkala, že je zadaná. Byla snad zadaná s ní? A ví o tom Therion? Jestli o tom ví, tak se o Darkie nestaral kvůli lásce! Byli kamarádi! Najednou jsem za ten podivný pár byla víc než ráda. Ať už porušují všechny zákony přírody nebo ne, nechávají Theriona pro mě a jenom pro mě!

Ahoj, hodně jsem přemýšlela, jestli se mám přihlásit, ale nakonec jsem dospěla k názoru, že když to alespoň nezkusím, akorát na sebe budu naštvaná. A tak bych vás chtěla poprosit o druhý herní charakter. :)
Sice na Gallirei nejsem příliš dlouhou dobu, ale za těch pár měsíců jsem byla poměrně dost aktivní a vždy se snažila odpovědět co nejdříve. Nepamatuji si, že bych někoho zdržela. Co se týče osudových akcí, zažila Nym zatím dvě a já sama mám jednu osudovku už dlouho vymyšlenou, pouze čekám na vhodnou příležitost ke zrealizování, jelikož teď bylo období zkouškového, plus probíhají další akce.
Myslím si, že Gallirei věnuji poměrně hodně času, ať už herně či neherně (výpomoc v grafice apod.), a udělalo by mi obrovskou radost, kdybych si mohla zahrát i za dalšího vlka. Sice Nym miluji a hra za ni mě neskutečně baví, občas mi ale z rozmazlené dětské mysli začíná šplouchat na maják a opravdu by se mi hodilo, kdybych to něčím mohla vyvážit. :D Nebudu lhát, už mám i něco domluveného.
Do budoucna aktivitu rozhodně vidím pozitivně. Jsem ve třetím ročníku na střední, takže mě maturita čeká až příští rok, a dovedu si najít vždy alespoň trochu času, abych sepsala posty. Jediným novým užíračem volných odpolední se stala brigáda, ale nakonec se mi povedlo si dobře nastavit volbu směn, tudíž ani práce by neměla být problém.
Děkuji moc za zvážení a přeji pěkný večer ♥

Najednou se zdálo, že se Darkie udělalo líp. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a musela se hodně přemáhat, abych nezačala skákat kolem a provolávat radostná hesla. Darkie není nemocná, Darkie mi tu neumře! Sotva jsem si však dovolila pomyslet na to, že jsme přece jen všichni v pořádku, vrátil se jí skelný pohled a zasyčela bolestí. Ustaraně jsem si ji prohlédla, vážně jsem se začínala bát. Netušila jsem, jak jí pomoci, a Therion zřejmě taky zrovna nesnědl lékařskou encyklopedii. Nebo ano? Třeba je opravdu chytrý. Vypadá tak! Vypadá hodně chytře. A hlavně hodně hezky. Jak moc bych se chtěla přitulit k jeho hebké srsti… Tak dost! Teď se nemůžu kochat Therionem, ne když je Darkie tolik špatně.
„Jo, jo!“ zvolala jsem hlasitě, jakmile navrhla výlet za jezevcem. To musí znamenat, že je jí opravdu líp, ne? Jinak by nepřišla s tím, že se musíme dostat přes kopu sněhu! Darkie už je zdravá a půjde se mnou na dobrodrůžo, hohó! Zarazila jsem se. Vlastně jdeme za našimi mrtvými příbuznými, došlo mi. Žádné dobrodrůžo, ale pěkně smutný výlet. „Půjdeme, Darkie! Třeba… Třeba ti pomůže, když půjdeme do zimy! Protože celá hoříš, víš? Půjdeme do chládku a tobě se udělá líp a uvidíme moje rodiče a tvojí mamku a bude nám dobře!“ vychrlila jsem ze sebe na jeden dech, ale ještě jsem neskončila. „A Therion tu na nás počká, viď, Therione?“ Přesměrovala jsem svou pozornost zpátky na toho krasavce. Nechtěla jsem, aby šel s námi, z jednoho prostého důvodu. Hrozilo, že se rozbrečím, a u toho opravdu být nemusel. Co si o mně vůbec myslí teď? Má mě rád? Nebo mu připadám jako hlupačka a nikdy se mu nebudu líbit?

//Litai mi teď trochu připomíná Ariel, jak nemůže mluvit :Ddd

Nedočkala jsem se žádné reakce, což bylo vskutku frustrující. Nedokázala jsem pochopit, proč se Therion raději nevěnuje mně, protože jsem netušila, čím si Darkie právě prochází. Z mého pohledu se prostě zdálo, že má jen hodně špatný sen. Spí. Dřímá. Co je na tom tak naléhavého, že mi Therion nemůže odpovědět ani na jednu jedinou otázku? Zhrzeně jsem pootočila hlavu od něj, aby si uvědomil, co provedl, jenže jakmile se najedl, všímal si zas a znovu pouze mé pandí kamarádky. Až se probudíš, budeme si muset promluvit, pomyslela jsem si a už plánovala, co všechno Darkie řeknu. Jsi zadaná. Nemáš právo nabalovat někoho, kdo má být se mnou. Patří mně. Je můj!
Znovu jsem ucítila, jak mi břicho svírá mohutná křeč. Samou bolestí jsem zakňučela, ale pochybovala jsem, že by mé utrpení v tomhle úkrytu vůbec někoho zajímalo. Možná… Možná bych se opravdu mohla najíst. Jenom trochu. Ukousnu si jenom ždibec. Jenom ochutnám, jenom to zkusím. Olízla jsem se, v tlamě se mi hromadily sliny. Měla jsem takový hlad! Ale to nesmíš. Nesmíš se najíst. Zradila bys sama sebe! Hrklo ve mně. Therion přece říkal, že bych se najíst měla. Třeba… Třeba bych se mu začala líbit, kdyby viděl, že se řídím jeho radami! Nadšeně jsem vyskočila na nohy, do kterých se mi konečně vrátila síla. Jezevčí maso mě volalo svou vůní a kladlo mi na srdce, abych si pospíšila, dokud je ještě čerstvé. Přeměřila jsem si pohledem zakrvácená těla, jenže ani purpurová tekutina už ve mně nedokázala vyvolat odpor. Potřebovala jsem se najíst, musela jsem. A na ničem jiném nezáleželo.
Zuby se zakously do masa. Trhaly ho. Tlama do sebe cpala další a další sousta, hrdlo je polykalo, chuťové buňky oslavovaly a s nadšením okoušely tak dlouho očekávaný lahodný pokrm. Nedokázala jsem se zastavit, dokud můj žaludek nebyl zcela plný. Sedla jsem si hned vedle té krvavé spouště a uvědomila si, že se na mě Therion vůbec nedívá. Díval se na Darkie. A Darkie… Zvracela.
Vyděšeně jsem ji sledovala. Tohle určitě nemohla hrát, ne? Tohle nepředstírala. Vážně jí bylo špatně. A já ji obviňovala úplně zbytečně! Cítila jsem se provinile, jako kdybych naše přátelství nenávratně poskvrnila. Vrhla jsem se k ní a drkla jí čumáčkem do tváře, aby věděla, že jsem s ní a už ji neopustím. „Darkie? Darkie, to jsem já. Jsi v pořádku? Co se děje?“ ptala jsem se naléhavým hlasem a bála se podívat na zem, kam Darkie vyzvracela poměrně hodně krve. Místo toho jsem očima zabloudila k Therionovi. „Co jí je? Je nemocná? Nestane se jí nic, že ne?“ Vzpomněla jsem si na své rodiče a na Darkiinu matku. Měly jsme je jít navštívit spolu. Co když se za nimi Darkie vydá jinou cestou?

Připadalo mi, že si Therion žije ve svém vlastním světě. Ještě před chvílí bych si říkala, že je jeho mimoňství podivné, ale teď? Teď mi přišlo neskutečně roztomilé! Sledovala jsem jeho ztrápené oči, které se křečovitě zavřely a odmítaly vidět vše okolo. Klidně se vsadím, že se chce zase za něco omluvit, pomyslela jsem si. Doufala jsem, že alespoň má vlídná slova ho nějak rozveselí, zvýší mu sebevědomí. Nic z toho se však nestalo. Therion se na mě ustaraně díval a zjevně nechápal, co se děje. Copak z toho nepoznal, že se mi líbí? Nespokojeně jsem se zamračila. Máme být spolu. Proč to jenom nevidíš?
Navrhnul, abych se šla najíst, což mě mírně rozveselilo. Samozřejmě ne kvůli tomu, že bych změnila názor na zabíjení… Jen mě nadchlo, že se Therion konečně zajímá o mě, a ne o Darkie. „Když já nevím,“ řekla jsem a schválně nasadila nejistý tón. „Asi bych moc jíst neměla. Nepřipadám ti tlustá?“ Ha! A teď mi bude muset zalichotit! Pomyslně jsem se poplácala po rameni za perfektně vymyšlený plán. Co mi asi poví? Že krásnější vlčici ještě nikdy neviděl? Že moje linie jsou perfektní a vůbec se o ně nemusím starat? Tak už mluv, Therione! Chci slyšet, jak moc mě miluješ.
On se ovšem znovu věnoval Darkie. Sice to byla jen sekunda, ale i ta mě neskutečně rozčílila. Naštvaně jsem se tedy odvalila k jídlu, nechtěla jsem poslouchat jakákoli konejšivá slova, která se snad Therion chystal říct. Najednou mě všechno štvalo. Stále nemůžu chodit, Therion mě ignoruje a kručí mi v břiše! Nejsem ale tak slabá, abych podlehla hladu. Vydržím to. Vydržím. Jenže co s Therionem? Jak získat jeho pozornost? Třeba bych mohla předstírat, že je mi blbě, napadlo mě. Možná, že Darkie svoji noční můru taky předstírá. No jasně! Chce mi Theriona ukrást! Ale neříkala, že někoho má? Chystá se svého partnera podvést? Ostražitě jsem si ji prohlížela. Celá se třásla a z úst jí unikalo tiché skuhrání. Tak dobrá herečka asi není.

Darkie stále zmítal neklidný spánek, díky čemuž jí Therion věnoval hned několik ustaraných pohledů. Z jeho výrazu se dalo jasně usoudit, že mu na vlčici záleží, jenže to jsem neviděla vůbec ráda. Proč panikaří? No tak si dala šlofíka. To je toho!
Když jsem zaznamenala, že se Therion konečně dívá na mě, radostně jsem vypískla. V jeho očích se skýtala směsice silných emocí, nedokázala jsem však rozeznat ani jednu z nich. Možná… Úleva? „Proč na mě tak vejráš?“ zeptala jsem se tedy žertovně a vyplázla na něj jazyk, který už musel být sněhově bílý, jelikož uplynulo hodně času od doby, kdy jsem naposledy pila. „To mi to snad tolik sluší?“ dodala jsem a laškovně mrkla. Moc jsem nevěděla, co toto gesto znamená, ale často jsem ho vídala u mámy, když se bavila s tátou, takže jsem doufala, že tímto způsobem zaboduji. „Nejsem ovšem jediná, komu to tu sluší. Ty taky nejsi k zahození – AU!“ To poslední jsem zavyla, protože do mě Darkie zrovna strčila hlavou. Úder byl překvapivě tvrdý a silný, tudíž jsem se sesunula na Theriona celou vahou. Kdyby mi obličej nezakrývala srst, jistě bych byla rudá až za ušima. „P-promiň,“ vysoukala jsem ze sebe a zahihňala se. Přestože jsem ale najednou byla k Therionovi příliš blízko, nepřála jsem si být kdekoli jinde. Do nosu mě bila jeho vůně a naprosto mi zastiňovala mozek, stavěla ho až na druhou kolej. Hned vedle mě by se mohla odehrávat válka mezi smečkami a já bych si toho nevšimla. Viděla jsem totiž jenom jeho. Jenom jeho, jenom jeho, jenom jeho.
Jenže on mě neviděl. Nebo ano? Je tu šance, že by mě chtěl? Na druhou stranu, proč by mě neměl chtít? Jen těžko by našel lepší partii, než jsem já! Jemně jsem se od Theriona odtáhla a musela se hodně snažit, abych působila ladně, stále mi totiž nefungovaly nohy. Ačkoli jsem na sobě toužila nenechat nic znát, myšlenky mi pronikly na tvář a vykreslily znepokojený výraz. Proč už mi neřekl, jak mě miluje? Myslí si snad, že bych ho odmítla? Třeba ta salva omluv, kterou ze sebe celou dobu dostává, znamená právě tohle! Omlouvá se za to, že nedokáže přiznat svoje city! No ano! To je ono!

Děkuju neskutečně moc za akci i výhru, ta šerpa je boží! Gratuluju i Newlinovi a Maple a doufám, že příští rok se uskuteční akce znovu, protože jsem si ji moc užila c:

Darkie se třásla. Její tělo sebou škubalo jako šílené a zdálo se, jako kdyby se v její mysli odehrávalo něco příšerného, protože dokonce i jindy klidné oči pod víčky zdivočele cukaly. S podivem jsem to děsivé snění sledovala a říkala si, jestli Darkie zrovna neprožívá noční můru. Třeba je to trest, napadlo mě a celá jsem ztuhla. Trest za to, že ublížila jezevcům. Možná, že Therion každou chvílí usne taky a bude se mu zdát něco příšerného. A co já? Zůstanu tu sama, nebo mě bohové potrestají taky? Zasloužila bych si to. Chtěla jsem se přece najíst. Chtěla jsem na svých rtech cítit jejich krev…
Rázně jsem otočila hlavou, abych na mrtvá těla jezevců neviděla ani periferním pohledem. Za nic nemůžu. Nic jsem neprovedla. Je to všechno jejich chyba. Jejich! A teď mi ještě Therion řekne, abych se najedla? Bude mě přemlouvat i on? Copak nestačí, že musím odolávat sama sobě?
Moje hlava byla plná problémů, a ani s jedním jsem si nevěděla rady. Byla jsem uvězněná v zataraseném úkrytu se dvěma vrahy, mrtvými jezevci a svým vlastním hladem, aniž bych mohla chodit. Idylka. Jenže najednou… Najednou se všechny problémy vypařily. A svět byl růžový.
Pohlédla jsem na Theriona a náhle ho spatřila v naprosto jiném světle. Je tak nádherný! Jak je možné, že je tak nádherný? Proč jsem si toho předtím nevšimla? Zkoumala jsem ho centimetr po centimetru a dávala si pozor, aby mi neunikl jediný detail jeho maličkosti. Byl celou dobu takhle urostlý? Kde vzal takové svaly a tak hebkou srst? A ty oči, ty oči! Srovnávala jsem je s těma Falionovýma. Jak jsem jen mohla? Jako by snad Falion mohl mít tak famózní kukadla! No opravdu, klidně bych se v nich ztratila. Jsou stejně modrá jako průzračná voda v potoce. Myslíte, že by se v nich taky dalo plavat? Zaujatě jsem se zvedla a chtěla k Therionovi přistoupit blíž, můj strach se už vypařil. Znovu se mi ale popletly tlapky a než jsem se nadála, ležela jsem na zemi. Zahihňala jsem se a tvář mi zalil pitomý výraz. „Týjo,“ vydala jsem ze sebe lehkovážným tónem, „dalo by se říct, že jsem ti padla k nohám.“ Vyprskla jsem smíchy, jenže dobrá nálada mě rychle přešla.
Darkie. Pořád se neprobrala. Zkroutila jsem obočí a nasadila ustaraný výraz. Proč je u ní Therion tak blízko? Proč se o ni tolik stará? Miluje ji snad? Jak by mohl, když má milovat mě? Tuleními pohyby jsem se sunula mezi Theriona a Darkie, aby se k sobě tak nechutně netiskli. Vážně to bylo nemístné, takhle se k sobě mít. A ještě přede mnou! Ale to nic. Therion si to jistě neuvědomil! Určitě nechtěl, abych si myslela, že mě podvádí. Je to jenom nedorozumění!