Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Poušť Ararat přes Starý ostrov

Během vteřiny mi byly sebrány všechny iluze. Lennie řekla, že by se Falionovu novému vztahu vůbec nedivila a že nás nezachrání ani Matali, protože Netopýra nikdy dost nemilovala. Zklamaně jsem zafuněla a sklonila hlavu k zemi. „Tím pádem se Vochechule prostě zbavit musíme. Jinak se zbaví ona nás!“ řekla jsem a v hlase mi zaznělo zrnko obavy. Nechtěla jsem, aby mě ta čarodějnice donutila opustit Faliona. Už teď mi tolik chyběl! Představa, že ho zase dlouho neuvidím, možná už nikdy, byla nesnesitelná. Jestlipak i já chybím jemu?
Savior na pobídnutí Lennie vytvořil úchvatný úkryt pomocí magie země. Obdivně jsem na něj zírala. Věděla jsem, že je v magii dobrý, ale tohle bylo vážně fascinující. „Myslíš, že bys mě mohl v magii učit?“ zeptala jsem se a udělala na něj psí oči, jako by snad na takového bručouna mohly zabrat. „Prosím!“
Lennie po mně chtěla, abych starému páprdovi pomohla s přípravou na rozhovor s Falionem. Nesouhlasně jsem se na ni zamračila. „Neříkej mu starý páprda! To od tebe vůbec není hezký.“ Samozřejmě jsem vůbec nepochopila, že to myslela ironicky. Otočila jsem se k Saviorovi a vědoucně zamrkala očima. „Měl bys mu říct, že když tě nepřijme, vytvoříme si smečku ve Sněžných horách.“ Olízla jsem si tlapku, na které i přes včerejší koupání zůstala troška krve. „Buď by takovou konkurenci nechtěl, anebo aspoň nebudeme muset trpět Cynthii a já budu moct Faliona navštěvovat, protože budeme blízko. A všichni budou spokojený!“

//Středozemní pláň přes Kopretinovou louku

Na mou poznámku se dostalo dvojí reakce. Savior se mě zjevně lekl, zato Lennie souhlasila. Pak ovšem řekla něco, co mě velmi zneklidnilo. „Co?“ zeptala jsem se ustaraně. „Nemyslíš si doopravdy, že by se to stalo, že ne?“ Koukala jsem na Lennie a neměla jsem daleko k tomu, abych začala hysterčit. „Taková nána si Faliona nezaslouží! Vždyť je otravná, hnusná a nafoukaná! Falion by měl mít někoho lepšího. Někoho… Matali! Třeba ho navštívila Matali, když jsme byli pryč. A dali to dohromady! Vochechule si na něj bude moct dělat očka, jak bude chtít, ale on má Matali. Je to jasný. Konec. Tečka.“ Zvedla jsem bradu nahoru na znamení, že jinou skutečnost zkrátka nepřijmu. Pokud v Ragaru Matali není, tak ať tam radši rychle nakluše, než přijdeme, pomyslela jsem si umanutě. Něco mi však říkalo, že se za Falionem jen tak nepohrne.
Měla jsem žízeň, a tak jsem si vzala Lenniinu radu k srdci. Naklonila jsem se k hladině a několikrát si lokla vody. Byla trochu špinavá od krve, jak jsme se v ní koupali, ale nic, co by se nedalo překonat. „Tak jo, vyrážíme!“ zvolala jsem. „Jdeme natrhnout Cynthii zadek,“ dodala jsem spíš pro sebe než pro ostatní. Těšila jsem se, až se vrátíme zpátky. Falion mi chyběl, navíc jsem se nemohla dočkat, až se víc seznámím třeba s ocasatou vlčicí, která do smečky taky patřila. Nebo se Severkou! To je ta, co má tu ošklivou spáleninu, aspoň myslím. A hvězdu na čele!

//Řeka Tenebrae přes Starý ostrov

Spokojeně jsem se válela v písku a ignorovala všechno dění okolo. Bylo tu příjemné teplíčko, které mi poslední dobou velmi chybělo, a navíc jsme byli tak daleko od všech problémů, že se mi konečně dobře spalo. Měla jsem pevný, ničím nerušený spánek a myslím, že se mi ani nic nezdálo. Dřív jsem bývala naštvaná, že si většinu snů nepamatuju, ale jakmile mě nedávno během noci vyděsila Smrt, dost jsem tuhle touhu přehodnotila.
Převalila jsem se na záda a dlouze zívla. Po obličeji mi lezly sluneční paprsky, a tak jsem i přes zavřená víčka viděla mírné světlo. Chtěla jsem spát i nadále, protože jsem si myslela, že Savior s Lennie taky nejsou vzhůru, pak jsem ovšem zaslechla hlasy. Savior zrovna říkal, že elektřinou upečeme Cynthiu. Vesele jsem se zvedla, ani jsem ze sebe nestihla oklepat všechen písek, jak mě ta věta nadchla. „Jó!“ zavyla jsem na souhlas. „Z Vochechule bude pečínka. Dáme si jí k obědu!“ Najednou jsem doufala, že Cynthiu z Ragaru nevykopli. Nebylo by skvělé, kdybychom ji usmažili?

//Můžete mě přeskočit, Shaův stav je stále stejný :)

Lennie se pustila do vysvětlování. Podle ní se zvíře jmenovalo velbloud, což mi přišlo smutné, protože to muselo jistojistě znamenat, že velmi bloudí. Smutně jsem na jeho tělo pohlédla a pomyslela si, že jsem v podstatě taky velbloud, jelikož nemám tušení, kde je teď ve světě moje místo. Pozorně jsem poslouchala všechno, co má Lennie na srdci, koneckonců mi říkala zajímavé věci, ale když přede mě položila další orgán, málem jsem se pozvracela. „Já už nemůžu, Lennie,“ zaprotestovala jsem a packou do něčeho, co asi byly játra, žďuchla. „Navíc to vypadá, jako kdyby to ze sebe někdo vychrchlal. Je to obalený holubama, no fuj!“ S odporem jsem na jídlo hleděla a doufala, že nebudu nucena sníst ani jedno další sousto. Navíc jsem opravdu byla plná, vážně!
Savior povídal, že normálně bych se ve smečce k orgánům vůbec nedostala, načež jsem se vědoucně zazubila. „Ale já jednoho dne budu alfa!“ zahlásila jsem a pozvedla bradu. „A povím vám proč. Falion nemá vlčata, víte? A ani partnerku. Komu jinýmu by teda asi jednoho dne měl přenechat smečku?“ Jak se říká, pýcha předchází pád, a přesně to se stalo i teď. Sotva jsem na konci své řeči vstala, uklouzla jsem na oněch osudných játrech a vymlátila se. Au.
Jakmile jsme dojedli, začali se k sobě ti dva nějak mít. Trochu zmateně jsem si je přeměřila pohledem, protože jsem si až doteď myslela, že jsou jen dobří kamarádi. Asi jsem se trochu spletla.
Nastal čas na koupel. Lennie mě přenesla do vody a já se v ní šťastně šplouchala. Milovala jsem vodu, a proto mě teď napadlo, že by třeba právě ona mohla být mou magií. A pak mi něco došlo. „Lennie?“ oslovila jsem vlčici a od pusy mi vylétly kapky vody. „Kolik mi vlastně je, netušíš? Já… Já to zapomněla. Kdy jsem za váma přišla do hor?“ Snažila jsem si vzpomenout, ale nešlo to. V paměti jsem měla úplnou díru. Jak mám vědět, kdy se mi objeví magie, když ani nevím, jak jsem stará?
Po rochňání v čisťoučké vodě na nás všechny padla únava. Usnula jsem s plným břichem mezi Lennie a Saviorem, aniž bych vůbec pomyslela na špatné sny.

Všechno se stalo nějak rychle. Savior se na podivné stvoření rozhodl zaútočit a Lennie se k němu brzy přidala. Zřejmě na zvíře jeden z nich použil magii, protože se začalo svíjet v bolestech a vydávalo ze sebe zoufalé skřeky. Zašklebila jsem se, nebylo vůbec příjemné pozorovat takové představení. Jak se na to Lennie se Saviorem zvládnou koukat? Vždyť je to strašné! Nemohla jsem ale nic změnit. Sama jsem měla hlad, přestože jsem nedávno jedla, a tak výhled na, byť trpící, večeři, nezněl špatně. Raději bych ale neviděla, co hostině předchází.
Konečně nastalo ticho. Ze zvířecího těla se stala večeře a já k ní přistoupila, zatímco jsem si oblizovala tlamu. Jistě, přišlo mi to všechno špatné. Kruté, cynické. Ale měla jsem hlad! Maminka mi přece řekla, že je to tak v pořádku. Můžu jíst. Můžu… Savior přede mě hodil jakýsi neidentifikovatelný orgán a očekával, že se do něj ihned pustím. S pochybami jsem k němu čmuchla, protože jsem byla zvyklá spíše na svaly, ale pak jsem nad tím přestala přemýšlet a ukousla si. Chutnalo to zvláštně. Nevěděla jsem, jestli tomu tak bylo kvůli části těla nebo kvůli faktu, že jsem toto zvíře ještě nikdy nejedla, ale nehodlala jsem si stěžovat. Snědla jsem vše, co přede mě položili, a pak se s narvaným břichem převalila na záda. „Co jsme to vlastně právě snědli?“ zeptala jsem se zvědavě.

//Poušť Ararat

Ani jeden z nich mi záležitost s Maple a Darkie zrovna neosvětlil, ale rozhodla jsem se, že to pro dobro všech nechám být. Obě vlčice na mě byly milé, pomohly mi a já jsem se nechtěla rýpat v jejich osobních věcech. I když… Opravdu to nechápu. Jak je něco takového možné? Strašně jsem toužila, aby mi to Savior a Lennie vysvětlili, jenže nic takového z nich nevylezlo. Žádné vysvětlení, jen naznačení toho, abych to neřešila. Povzdechla jsem si a nic jim neodpověděla.
Lennie se složila k jednomu z mně neznámých stromů a já musela uznat, že spánek není vůbec špatný nápad. Jak dlouho jsem se vlastně nevyspala? Stále bylo potřeba něco řešit nebo někam jít, pomyslela jsem si a nato dlouze zívla. Své drobné tělíčko jsem schoulila hned vedle Lennie a než byste řekli švec, už jsem zařezávala. Kupodivu se mi nezdálo vůbec nic, což byla úleva. V ragarském úkrytu jsem snila o návštěvě Smrti a nebyla jsem si jistá, jestli bych znovu zvládla vidět tu nestvůru, byť jen ve snech. Vidět její zelené oči, slyšet její odporný smích. Budu se za ní muset někdy znovu vydat? Vážně bych toužila mít nějakou magii, ale za ní se mi nechce. Zamručela jsem, jak jsem se nedokázala dostat z polospánku do úplného nevědomí. Možná bych mohla za Životem. Ale co když je úplně stejný jako Smrt, jenom má hezké jméno?
Rychlostí blesku jsem se zvedla ze země, hrozně jsem se lekla. Proč Savior vyje? Co se stalo? Rozespale jsem se rozhlížela kolem a ihned dostala odpověď na vyřčenou otázku. Blízko nás se nacházelo to nejpodivnější zvíře, jaké jsem kdy viděla. Mělo dva velké hrby a zvláštní obličej. Co to sakra je? „Lennie?“ vyloudila jsem ze sebe a zmateně na tvora koukala. Lennie se moc neměla k tomu, aby mi vysvětlila vztah dvou vlčic, ale tohle by mi snad vysvětlit mohla!

//Gratuluju Vochechuli a vítám mezi námi Sheyu

//Kaňon řeky

Jak se dalo čekat, Lennie se má poznámka ohledně rodičů vůbec nezamlouvala. Vyštěkla na mě, že to není moje vina, a ačkoli její slova vlastně byla milá, působila jako tvrdé obvinění. Zaraženě jsem sklopila čumáček a chvíli koukala do země. Asi bude lepší, když o tom nebudeme mluvit, pomyslela jsem si. Věděla jsem, že pro mě Lennie chce to nejlepší a nepřeje si, abych se trápila, to bylo jasné! Já se přece taky nechtěla trápit. Jenže to nešlo. Každou veselou myšlenku překrývaly vzpomínky na mé rodiče. Vzpomínky, o kterých jsem nevěděla, zda jsou pravdivé. Měli mě skutečně rádi, nebo mi lhali? Ale maminka u jezevce mluvila tak upřímně, byla smutná… To nemohla předstírat! Zmateně jsem zatřepala hlavou, až mi chlupy trčely do všech směrů. Netušila jsem, jak si celou svou situaci vyložit, navíc toho na mě bylo moc. Proto jsem tak šťastně uvítala, když se Lennie chytila tématu Smrti a jejího milostného života.
„Nikdo! Ne, když je taková babizna,“ zasmála jsem se, vtom mě však něco napadlo. Se zaujetím v očích jsem pohlédla na Saviora, aby mu došlo, že si žádám i jeho názor. „Hele, vlastně se chci na něco zeptat. Když jsem byla s Darkie a Maple, něčeho jsem si všimla.“ Zastříhala jsem ušima a raději se ohlédla, přestože mi bylo jasné, že nás vlčice nenásledují a nemůžou mě slyšet. „Ty dvě spolu něco mají! Vážně, nekecám! Nepřijde vám to divný? Jako, já ještě nic takovýho neviděla! Nechodí spolu náhodou jenom kluci a holky? Mně se přece nikdy žádná holka nelíbila, tak proč se Darkie a Maple holky líbí?“ vychrlila jsem ze sebe, až jsem skoro nemohla dýchat. Absolutně jsem nechápala, jak je možné, že jsou Maple s Darkie partnerky, a nutně jsem potřebovala znát odpověď.
Nevnímala jsem debatu o počasí a teplém prostředí, dokud Savior nezmínil hady. „Cože?“ pípla jsem, najednou se mi nechtělo jít dál. „Hadi? Kde?“ Ohlížela jsem se všude kolem, ale nikde jsem žádné jedovaté beznohé stvoření nespatřila. Schovávají se snad v písku?

//Oáza

//Jezevčí les

Mé obavy ohledně Cynthie byly potvrzeny. Lennie řekla, že se bude v Ragaru dlouho držet, načež jsem si frustrovaně povzdechla. Za co mě jen bohové trestají? Způsobila jsem smrt celé své rodině, a tak teď budu muset trpět přítomností té hnusné zavšivené potvory? Měla jsem sto chutí si odplivnout na zem, když jsem o Vochechuli přemýšlela, netroufala jsem si však něco takového provést, dokud jsem spočívala na Lenniiných zádech. Ještě bych omylem flusla na její kožíšek! To by mě pak v poušti tuplem nechala.
Naštěstí však ono území s podivným jménem vůbec nepředstavovalo to, co jsem předvídala. Napadlo mě, že by mě tam možná Lennie a Savior mohli naučit lovit, rychle jsem to ale zase zavrhla. Sice jsem mamince slíbila, že budu pořádně jíst, jenže o lovu nepadlo ani slovo. Navíc budu mít ještě horu času se něco takového naučit. Můžeme pak na lov vyrazit s Falionem! Způsob, kterým skolil muflona, byl každopádně děsivý, i tak jsem ovšem musela uznat, že efektivněji by to zvládl málokdo.
Zhluboka jsem se nadechla, protože jsem věděla, že následující slova Lennie rozhodně nepotěší. „Jak si to ale nemám vyčítat? Řekni mi, Lennie, upřímně. Copak ty by ses nevinila, kdybys byla ve stejný situaci?“ zeptala jsem se naléhavým tónem. Měla jsem pocit, že se mi Lennie snaží pomoct, jenže jsem potřebovala, aby svět viděla i z mého pohledu.
Zasmála jsem se, snad abych zakryla nervozitu z probíraného tématu. „Doufám, že Život není taková netykavka jako Smrt. Myslíš, že Smrt s někým chodí? Asi ne, co? Možná proto je tak nevrlá! Potřebuje lásku!“ Ať už to bylo jakkoli, rozhodně jsem nehodlala shánět oné nepřátelské obludě milostného partnera. Já přece taky nejsem na nikoho ošklivá jenom kvůli tomu, že nemám kluka! Hm, když už jsme u toho... Jak se asi má Therion? Nechaly jsme ho s Darkie a Maple samotného, a tak jsem doufala, že splnily slib a zašly ho po našem rozloučení zkontrolovat.

//Poušť

//Zarostlý les

Všimla jsem si, že jsem Saviora objetím trochu vylekala, přesto se však neodtáhl, a dokonce mi na vteřinu položil hlavu na záda. Zazubila jsem se mu do kožichu a brala to jako malé vítězství, které bohužel nevydrželo dlouho, ale bylo nesmírně důležité. Nakonec ode mne přece jen odstoupil a vykročil prozatím známým směrem. Už se na mě nezlobí, zaradovala jsem se.
Vraceli jsme se do Jezevčího lesa, zatímco mi Lennie osvětlila, kdo je Skylieth. Překvapeně jsem zamrkala. „Jako Cynthia? On existuje někdo stejně hrozný, jako je ta harpyje?“ ptala jsem se pohoršeně, vzpomínka na Vochechuli mě vytočila do běla. „Myslíte, že ještě v Ragaru je, nebo ji konečně vyhodili?“ Ani jsem se neodvažovala ptát, jak je na tom asi Styx. Měla jsem neblahé tušení, že s ní brzy budu muset soužít. Jak mám ale zapomenout na to, že mě chtěla zabít? Stále mě bolelo, že tehdy Falion ihned nezakročil a nedal Jizvičce co proto, moc mi však chyběl a nedokázala jsem se na něj zlobit. Co teď asi dělá? Má starosti, kde jsem?
Vtom se začalo řešit něco o poušti. V životě jsem takové slovo neslyšela, a tak jsem nakrčila čelo tolik, až mi bílé obočí zaclánělo ve výhledu. „Poušť? Co to je? A proč to má tak hloupý jméno?“ Najednou mi nad hlavou vysvitla žárovka. „Nejmenuje se tak, doufám, protože je to místo, kde vlci opouštějí svoje přátele!“ Koukala jsem na ně a dožadovala se odpovědi. Jestli mě hodlali v zimě nechat samotnou, mohli si ušetřit celou problematiku s jezevcem, to mi ale v té chvíli nedošlo. Mysl mi zcela zatemnila obava, že mě opustí, a potřebovala jsem jasný důkaz, že se tak nestane.
Cesta na Lenniiných zádech byla houpavá, ale užívala jsem si ji. Přišlo mi, že tak mám přehled o všem, co se kolem děje. „Ne, bylo to... Maminka na mě byla moc hodná a viděla jsem i tátu s Esme, ale jezevec mě odtamtud vyhodil moc brzo.“ Nechtěla jsem fňukat, tak jsem raději mluvila trochu tiššeji a doufala, že mi meluzína neukradne slova od úst. „Až trochu vyrostu, vydám se za nimi znova, Lennie!“ pokračovala jsem a zněla teď mnohem odhodlaněji. „A když mě jezevec bude chtít zase vyhodit, nakopnu ho do zadku.“ Poslední slova jsem zdůraznila, aby všichni přítomní pochopili, že není radno si se mnou zahrávat.

//Kaňon řeky

Maple mi slíbila, že když narazí na nějakou správnou vlčici, hned ji k nám pošle, což mě potěšilo. Chtěla jsem, aby si Falion našel partnerku, vždyť on by si někoho tolik zasloužil! Nemusel by smečku vést sám a jeho milovaná by jistě viděla, jaké vyvrhely si to k sobě pustil… Mluvím o tobě, Cynthio. Možná by se mohl dát dohromady s Lennie! To by bylo úžasné. Nemá ona ale přece jen něco se Saviorem? Vztahy dospěláků jsou tak divné a složité. Jak se v nich má někdo vyznat?
Nadále jsem se tiskla k Lennie, už jsem ale poslouchala, o čem se ostatní baví. Tedy, abych to upřesnila, bavili se o mně. Darkie a Maple mě chválily tolik, až jsem se červenala, a když přišel čas na rozloučení, smutně jsem se od Lennie odvrátila. „Budete mi moc chybět,“ zamumlala jsem zkroušeně, ale chápala jsem, že chtějí jít domů. Taky bych se nejradši ukolíbala ke spánku v ragarském úkrytu, jenže byl tak daleko! Než jsme se dostali za jezevcem, museli jsme překonat spoustu území. Co bychom dělali teď, když byl všude sníh a zima? Rozloučila jsem se s vlčicemi a otočila se zase k Lennie a Saviorovi. „Kdo je Skylieth?“ zeptala jsem se zmateně. „A proč bychom ji měli provokovat?“ Nechápejte mě špatně, já mám provokování ráda. Fórky, kanady a naschvály jsou neskutečná švanda. Neměla jsem ale nejmenší tušení, kdo Skylieth je. Ublížila jim snad nějak?
Lennie mi pohrozila, že když nesežeru veverku, cestu jistojistě nepřežiju. Stejně tvrdý pohled mi věnoval i Savior, a tak jsem se raději do nebohého zvířete ihned pustila. To samé mi přece přikázala maminka, ne? Musím jíst. A nesmím se za to nenávidět. Sotva jsem veverku snědla, uvědomila jsem si, že by si právě onen emočně nedostupný Savior taky zasloužil přivítání. Šťastně jsem se na něj zazubila a pomalu k němu vykročila. Bála jsem se, že mě odstrčí, přesto jsem se k němu něžně přivinula a doufala, že tak neučiní. „Tys mi taky scházel.“
Lennie mluvila dál. Potvrdila mé domněnky ohledně Ragarských hor, momentálně byla cesta zpět příliš nebezpečná. Chápavě jsem přikývla a těšila se na nová místa, která uvidím. Sice jsem momentálně chtěla být doma, ale nehodlala jsem kvůli tomu fňukat, když za dveřmi mohlo čekat skvělé dobrodružství.
Nálada byla tak dobrá, až mě skoro vylekalo, jakmile se Lennie zeptala na mou rodinu. V krku se mi udělal knedlík. „Viděla,“ řekla jsem a tušila, že není potřeba více větu rozvádět. To, že jsem své rodiče a sestru u jezevce skutečně spatřila, znamenalo, že byli mrtví. Smrt si nic nevymyslela, měla pravdu.

//Jezevčí les

//Jezevčí les přes Zubří vysočinu

Maple prý nevěděla, že v Ragarských horách sídlí smečka, a tak jsem se vrhla do vysvětlování. „Sídlí a ne jen tak ledajaká! Náš alfa Falion má křídla! Obrovská blanitá křídla. Strašně mu je závidím.“ Povzdechla jsem si při pomyšlení, že já takovou krásnou zátěž na zádech nejspíš nikdy mít nebudu. „Celkově jsme všichni strašně super, i když teda úplně všechny vlastně ještě neznám, ale i ti, které neznám, jsou určitě super!“ Zazubila jsem se a snažila se všechny vzpomínky na rodinu zatlačit do pozadí. Když budu předstírat, že jsem veselá, brzy se to stane pravdou, ne? „Až teda na Cynthiu, fuj. Ta je hrozná. Je otravná, zlá a prostě příšerná. Taky byste ji neměly rády, to mi věřte.“ Pokud jsem se na něco netěšila, tak to byla právě Vochechule. Chovala jsem v sobě jistou naději, že ji možná Falion přece jen nakopl do zadku a vyhodil někam do neznáma, kde teď nesmírně trpí, ale větší část mě věděla, že to tak není.
Obě mi potvrdily, že se za nimi můžu v budoucnu přijít podívat, a mě napadlo, že třeba stihnu tolik vyrůst, až mě příště ani nepoznají. „Skvělý! Rozhodně přijdeme. A vy na oplátku můžete mrknout do Ragaru!“ Přeměřila jsem si je pohledem, teď už jsem nepochybovala, že tvořily pár. „Neznáte nějakou nezadanou vlčí dámu? Chci někoho Falionovi dohodit, víte? Ale zatím jsou všechny nezadaný vlčice docela… No, prostě si ho nezaslouží.“ Třeba taková Cynthia nebo Styx. Proboha, co když si s ním něco jedna z nich začala, zatímco jsem byla pryč?!
Vyšplhala jsem na Darkiina záda a hravě jí šťouchla tlapkou do objemných chlupů na krku. „Děkuju, Darkie,“ zašeptala jsem jí do ucha a myslela svá slova naprosto vážně. Sice jsme se neznaly příliš dlouho, ale vytvořila jsem si k černobílé vlčici nesmírně silný vztah. Kdybych jen věděla, jestli ona naše přátelství vnímá stejně… Kdybych jen věděla, že se ke mně neotočí zády, když zjistí, co jsem provedla.
Sotva jsem v dálce zahlédla Lennie a Saviora, Maple hlasitě zavyla. Radostně jsem vypískla a na chvíli doopravdy zapomněla na své strasti. Náhle se mi vrátila všechna energie. „Lennie!“ zakřičela jsem hlasitě, jako kdybych se své kamarádce právě chystala vyznat lásku, a zase z Darkie seskočila. Dopad na zem mě sice mírně zabolel v nožkách, nenechala jsem se však zastrašit a rozeběhla se ke dvojici vlků v dáli. Vrhla jsem se k Lennie a packami ji objala kolem krku, ačkoli si to vyžadovalo celkem velkou stabilitu. Dlouho jsem stát na zadních nevydržela, a tak jsem se brzy vrátila do normálního postoje. Přesto jsem k Lennie zůstala přitisknutá a dýchala jsem jí do hrudi. Slyšela jsem, jak na mě mluví. Říkala právě něco o veverce? Její slova jsem nevnímala, ani slova ostatních. Užívala jsem si, že jsem zase s Lennie, a doufala jsem, že ona prožívá stejně silné pocity.

Ani jedna z vlčic se mě nezeptala, co se u jezevce stalo, za což jsem byla opravdu vděčná. Nedokázala bych o tom mluvit s někým, kdo nezná celý příběh, vyprávět vše od začátku se mi však taky nechtělo. A tak jsem jen kývla na znamení, že Darkiina slova oceňuji, a začala se těšit na Lennie a Saviora. Sice se hodně hádali a častovali se různými nadávkami, ale zároveň chápali, co se stalo. Bůhví, jestli by mě Darkie a Maple dokázaly vidět v tom samém světle, kdybych jim pověděla, za jaké ohavnosti jsem zodpovědná. Bude tu pro mě Darkie opravdu? Dodrží to, co slíbila? Zdá se tolik milá… Možná vlastně bude lepší, když bude daleko. Vlci kvůli mně umírají. Bude jenom dobře, když zůstane co nejdál.
Chystala jsem se Maple odpovědět, že můj domov je v Borovicové smečce, jenže pak mi došlo, o jak velkou mýlku se jedná. Tam už nepatřím. „Ragarské hory,“ řekla jsem namísto svého rodiště a neubránila se mírnému zašklebení. Jistě, v Ragaru bylo krásně. Byli tam Lennie, Falion a… Cynthia. Jestlipak tam stále byla Cynthia? Málem jsem ze sebe vysypala, že klidně můžeme dojít až do samotného Ragaru, když vtom mi hlavou proletěl hlas mé kamarádky. Zněla trochu načuřeně a sdělovala mi, že na mě se Saviorem čeká v Zarostlém lese a ať sebou pohnu. Vzkaz zakončila oslovením mladá dámo, díky čemuž jsem, ke svému vlastnímu překvapení, vyprskla smíchy. „Zarostlý les bude stačit, už tam na mě určitě čekají.“
Pozorně jsem poslouchala, co o Sarumenské smečce Maple vyprávěla, a byla jí nadšená. „Takže opravdu můžu někdy přijít? Super! Stavím se, slibuju! Můžu s sebou vzít i Lennie? Brzo ji poznáte, budete ji mít rády! A ona na stopro taky ještě neviděla rudou vodu!“ nechala jsem se unést náhlou radostí. Byla jsem tak ráda, že se konečně uvidím s Lennie a všechno jí řeknu, až se aspoň na chvilku vypařily všechny starosti. „Nesmíte se hlavně nechat odradit, kdyby si z vás utahovala. Ona to tak nemyslí!“ Tím jsem si sice nebyla tolik jistá, ale… Doufala jsem v to.
Podle obou nemělo smysl za Therionem chodit. Bála jsem se o něj, chtěla jsem ho znovu vidět. Když jsem si na něj však vzpomněla, vrátily se mi i tváře mých mrtvých příbuzných. Toužila jsem, aby si o mně vytvořil ošklivý obrázek a navždy mě zavrhl? Samozřejmě ne. Proto jsem jen tupě přikývla, věnovala úkrytu poslední pohled a vydala se za Maple a Darkie.
Sotva jsme ušly několik kroků, udeřil mě do obličeje silný vítr. Nechtěla jsem Darkiinu nabídku přijmout, jenže jsem cítila, jak se na mě celková únava konečně podepsala a odebrala mi zbytky sil. Prosebně jsem do kamarádky drkla tlapkou. „Jestli by ti to nevadilo…“ Provinile jsem se zatvářila. Přidělávala jsem jenom a jenom problémy, až mi z toho bylo trapně. „Moc se ti omlouvám,“ dodala jsem pro jistotu, jako kdybych snad nesla vinu za to, že jsem jen slabé vlče.

//Zarostlý les přes Zubří vysočinu

//Jezevčí plácek

Smutně jsem jezevce následovala, hlavu sklopenou. Má rodina byla, teď už oficiálně, mrtvá. Maminka mi sice říkala, že to nebyla moje vina, ale… Měla skutečně pravdu? Bojovala jsem sama se sebou, protože jsem nevěděla, zda si mohu odpustit nebo ne. Moji rodiče mi odpustili. Esme taky. Tak proč bych měla neustále obviňovat sebe samotnou, když oni se přes to očividně přenesli? Jenže jak bych se přes to mohla dostat i já? Kvůli mně přišli o život. Mohli toho ještě tolik prožít! Hlavně na Esme čekal celý svět. A teď už ho nikdy neuvidí. Mojí vinou.
Jakmile jsme se přiblížili k Darkie a Maple, jezevec se vypařil. Zřejmě na vlčí společnost neměl náladu a šel si zdřímnout, nebo se možná dozvěděl o krvavém masakru v našem úkrytu a obával se o svůj vlastní kožich. Jak jsem nad tím tak přemýšlela, druhá možnost byla pravděpodobnější.
Došla jsem k vlčicím a rozhodla se o celé záležitosti s rodinou nic neříct. Místo toho jsem se nuceně usmála a zeptala se: „Dovedly byste mě prosím domů? Asi na cestě potkáme Lennie a Saviora… Máme se spolu sejít v Zarostlým lese, ale já netuším, kde to je.“ Nervózně jsem přešlápla z pravé nohy na levou a doufala, že se nedostaví žádné otázky. Chápala bych, kdyby přišly, já bych se koneckonců vyptávala taky, pokud bychom si prohodily s Darkie role. I tak jsem si však nepřála nic vysvětlovat. Všichni přece nepotřebují vědět, že jsem zabila svoje nejbližší, ne?
„Vy vlastně máte domov kde?“ mluvila jsem pro jistotu dál, abych zapředla konverzaci na jiné téma. Koukla jsem na Maple a pokusila se ještě víc usmát. „Jsi ve stejný smečce jako Darkie? Prý tam máte vlčata! Moc ráda bych je někdy potkala. A…“ Zastavila jsem se v monologu, ale jen na vteřinku. „Neměly bychom zkontrolovat Theriona? Jestli je v pohodě, chápete.“ Při pomyšlení na pískového fešáka se mi div nezarděly tváře. Zůstal v úkrytu? Měla bych ho najít? Ale… Co kdyby se dozvěděl o mých rodičích a sestře? Co kdyby mě už neměl rád? Možná není tak dobrý nápad za ním jít.