Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Středozemní pláň

Poslouchala jsem všechno, co měla Lennie na srdci, se zatajeným dechem. „Takže nikdy neumřeš?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Myslíš, že by mi to samý mohl zařídit Život? Nebo budu muset přemluvit Smrt? Za tou ale už nikdy jít nechci! Je to zapšklá hnusná zakomplexovaná… no… blbka!“ řekla jsem a poslední slovo jsem zašeptala, aby snad nikdo v blízkém okolí neslyšel, že tak prachsprostě nadávám. „Ach jo, Lennie,“ povzdychla jsem si potom smutně a sklopila pohled k zemi, protože mi najednou bylo šedivě. „Tys zažila tolik dobrodružství! Proč jsem nemohla být duch i já? Určitě to byla švanda!“ Připadala jsem si vedle Lennie trochu méněcenně. Nedocházelo mi, že mám sama na dobrodružství ještě spoustu času, a tak jsem své přítelkyni záviděla ta její.
Zeptala se mě, co od Života vlastně chci, a já se trochu zamračila. Jestli s Duncanem byli opravdu takoví kamarádíčci, jak říkala, asi by mi od něj přece jen nic nehrozilo. Ale… Popálil mi kožíšek, ozval se znovu ufňukaný hlas v mé hlavě, který se s o pár chlupů chudším vzhledem srovnával jen těžko. „Vlastně bych chtěla být silnější a rychlejší. Aby mi nikdo nemohl tak lehce ublížit! Kdybych byla silnější, vůbec by se Duncanovi nepovedlo mě odnést tak daleko,“ svěřila jsem se se svými úmysly a oklepala se. Vlastně mi začínalo být mírné horko, jak jsem byla zvyklá na příliš nízké teploty zimy. Rozhodně jsem si ale nehodlala stěžovat, protože jsem se těšila, až uvidím krajinu v úplně jiném kabátě.
Lennie mě před Životem varovala, a pak zmínila i Faliona. Zarazila jsem se nad jejím kousavým tónem. To na Faliona snad žárlí, nebo co? Zavrtěla jsem nad tím hlavou a rozhodla se to raději neřešit. Tak jako tak jsem silně pochybovala, že by mi Lennie prozradila, jak se jí líbí mé přátelství s Netopýrem. „To je mi ho ale líto, jestli je sám,“ kuňkla jsem, samota už z vyprávění hodného vlka mě zamrzela. „Nikdo by neměl být sám! Proč radši nezůstal se svojí sestrou? Možná proto je Smrt tak protivná, Život jí chybí!“ Vítězně jsem se usmála. Rozlouskla jsem celé tohle tajemství! Sourozenci se sestěhují a všichni budou spokojení. Tak. No nejsem génius?

//Narrské kopce

// Náhorní plošina

Chápavě jsem přikývla, ačkoli jsem moc nepobrala, proč měl Savior touhu omlouvat se za Lenniino chování. Když už, tak by se měla omluvit sama, ne? Vyjeveně jsem vypoulila oči, jakmile mi vlčice řekla, že s Duncanem mrtvá lovila magické kreatury, ať už jimi myslela cokoli. „Tys… Tys umřela?“ zeptala jsem se se zatajeným dechem. Možná byla Lennie celou dobu Smrt, jenom to přede mnou tajila! A ve Staré zřícenině si ze mě pěkně vystřelila! Přeměřila jsem si ji pohledem, ale nenašla jsem sebemenší známku toho, že by snad měla ležet shnilá pod zemí a rozkládat se.
Díky bohu přešla řeč na Života, což jsem uvítala mnohem víc. Třeba by dokázal přivést moji rodinu zpět. Možná takovou moc opravdu má! Nechtěla jsem doufat v něco, co nebylo uskutečnitelné, a tak jsem raději oživení brzy pustila z hlavy. Neměla bych na ně myslet. Neměla bych vzpomínat. Akorát zase budu smutná. A já nechci být smutná! Zavrtěla jsem tedy hlavou a setřásla tak ze sebe všechny nežádoucí myšlenky.
Lennie o vlčeti bohužel moc nevěděla, a ještě ke všemu mi řekla, že jsem na románky moc mladá. Dotčeně jsem se na ni podívala. Já na něj přece nechci hned skočit a olizovat mu čumák! Fuj. To by bylo hrozně nechutné. Nechápala jsem, proč to dospělí tak často dělávali. Chtěla jsem jenom… Vlastně nevím, co jsem chtěla. Možná se pak chlubit tím, že mě někdo chce? Raději jsem mlčela, protože něco takového bych určitě nikdy nepřiznala.
Pokývala jsem hlavou a zkusila si představit, jaký syn alf asi je. „Třeba má po celém těle bradavice a smrdí mu z pusy!“ zahihňala jsem se. Myšlenka na to, že se snažím získat srdce nějakého ošklivého princátka, mi přišla nanejvýš vtipná.

// Kopretinová louka

// Louka vlčích máků

Ťapkala jsem si to vedle Lennie a užívala si, že mi konečně příšerně nemrzne kožich. Jaro. Začíná jaro. Jak asi vypadají všechny ty rozkvetlé rostliny, o kterých ostatní tolik básní? Budou se mi taky líbit? Rozhlížela jsem se kolem, ale ať už jsem se koukala kamkoli, nikde jsem žádné květiny neviděla. Zatím se asi přes sníh přece jen neprobojovaly.
Lennie zastavila a hodila přede mě kus masa. Sice jsem neměla hlad, ale za svůj život už jsem se naučila, že pokud Lennie něco chce, není radno jí odmlouvat. Proto jsem se sehnula k jídlu a nacpala do sebe alespoň pár soust. Chutnalo to trochu divně, jako kdyby bylo maso něčím napuštěné, ale snažila jsem se to ignorovat. Špatné jídlo bylo lepší než žádné jídlo. Zastřihala jsem ušima a oblízla se, když jsem zvedala hlavu od kořisti. „Lennie, kolik vás tam vlastně bylo? Myslím v tom lese. Cítila jsem hrozně moc pachů. A ten… Duncan? Odkud se znáte, že je do tebe zamilovaný? A proč se mě pokusil unést? A proč s námi nejde Savior?“ vychrlila jsem ze sebe hned několik otázek, na něž jsem nutně potřebovala znát odpověď. Nechápala jsem, proč by si někdo jen tak z čistého nebe usmyslel, že chňapne cizí vlče do tlamy a uteče s ním, a tak jsem toužila po vysvětlení.
Přemítala jsem nad tím, jestli bych ještě někam chtěla jít. Nesmírně jsem se těšila domů, protože mi chyběl Falion, zároveň jsem si ale uvědomila, že pokud se chci lépe ubránit takovým prašivcům, jako je Duncan, měla bych něco udělat se svou silou a dalšími schopnostmi. Proto jsem nakonec řekla: „Kde bydlí Život, Lennie?“ Nevěděla jsem, jestli byl stejně zlý jako Smrt, ale z vyprávění jiných vlků to tak neznělo, tudíž jsem doufala, že by mi mohl pomoct. Chtěla jsem být tolik silná jako třeba Lennie. Nebo Savior! Nebo Falion. Dal by mi Život křídla?
Zaujatě jsem zvedla pohled ze země. „Vážně?“ zeptala jsem se a ani se nesnažila zakrýt všechno nadšení, které mi náhle proudilo cévami. „Tak to musíme do Asgaarskýho lesa na sto procent! Páni, Lennie. Myslíš, že by to mohl být můj první kluk? Nevíš, jestli je pěknej? Doufám, že se nechová stejně jako Cynthia! Bude si chtít hrát?“ Moje reakce nejspíš připadala Lennie až příliš dětinská, ale nad tím jsem se vůbec nepozastavovala. Zajímalo mě jen to, jaký je onen mladý vlk žijící v Asgaaru.

// Středozemní pláň

Auron přitakal na mé tvrzení, že Ragarské pohoří je mnohem lepší jméno, ale zase měl všetečnou otázku. Oklepala jsem se, protože mi z tajícího sněhu ulpěla na kožichu voda, a pokusila se usmát. „Můj domov je zajímavější třeba tím, že tam žije vlk s křídly. To koukáš, co?“ Bylo špatné chlubit se cizím peřím, což je vlastně nepřesně vyjádření, protože Falion měl blanitá křídla, ale nemohla jsem si pomoct. Čekala jsem, až má odpověď vyvolá na vlkově tváři překvapení, protože nic jiného ani přinést nemohla. Kdo by totiž předpokládal, že existuje vlk s křídly? Nikdo!
Zamračila jsem se, neboť jsem nevěděla jméno nedalekého lesa. Říkali mi ho vůbec Lennie a Savior? Ztrácím paměť? „To nevím. Ale zdá se, že lov už skončil. Každou chvílí za mnou určitě přijdou moji... eh... kamarádi. A oni naprosto jistě znají spoustu jmen!“ Alespoň jsem v to tedy doufala. Žili přece v Gallirei dlouho, ne?
Jako bych je snad svými slovy přivolala, objevila se vedle mě Lenniina hlava. Radostně jsem vypískla, jenže jsem si musela dvakrát rozmyslet, jestli se ji vydám obejmout, protože z ní tryskala elektřina. Všude blikaly nebezpečné jiskry, které nejspíš měly Auronovi ukázat, aby hodil zpátečku. „Duncan?“ zeptala jsem se jen, když Lennie domluvila. Takže takhle se jmenuje ten hulvát, kvůli němuž mi smrdí kožíšek. Nesmím jeho jméno zapomenout. Jednoho dne se mu pomstím! V té chvíli mě ani nenapadlo, že svou pomstu jsem již dávno vyvedla, když jsem ho připravila o vrchol mužnosti.
Otočila jsem se na Aurona a omluvně jsem se uculila, jako by snad Lenniino chování byla moje chyba. „Měj se,“ prohodila jsem a vydala se pryč z louky vlčích máků. Slíbila jsem si, že ji musím navštívit, až nikde nebude sníh.

//Náhorní plošina

Zmateně jsem si vlka přeměřila. Zdálo se mi, že nutně potřebuje mít pravdu, jenže mu z pusy lezly naprosté žvásty, které jsem nechápala. Proč bych, proboha, neměla mít jinou možnost než krást? Naznačoval snad, že jsem už od pohledu tak neschopná, že si nezvládnu nic ulovit? Zabodla jsem do něj uražený pohled a lehla si do sněhu, který začínal tát. V krajině se celkově příjemně oteplilo, tudíž už jsem si alespoň z jedné věci nemusela dělat vrásky. Obzvlášť teď, když mě ten pitomý hnědák připravil o konečky srsti, by se mi zima vůbec nelíbila. „Nevím, co tím chceš říct,“ pronesla jsem najednou a můj tón jasně naznačoval, že to já jsem ta, kdo je tady nad věcí, nikoli on. „Ale já bych nikdy nic neukradla. Mám totiž nějaké svědomí, víš? Na rozdíl od někoho.“ Poslední slova jsem téměř vyplivla, a jakmile jsem uslyšela svůj protivný hlas, něco jsem si uvědomila. Co to dělám? Proč jsem tak nepříjemná? Vždyť mi ten vlk nic neprovedl, pomyslela jsem si a na tvář se mi probojoval trochu zahanbený výraz. Odteď na něj budu hodnější. Ať jeho v očích nevypadám jako nějaká rozmazlená slečinka. Podobně se určitě chovala Cynthia zamlada... A s ní nechci mít nic společného. „No, kamarád mi říkal, že tady rostou vážně krásný vlčí máky. Ne že bych je někdy viděla,“ vysvětlila jsem. „A pokud vím, ne všechno se tu jmenuje podle toho, co kde roste. Něco má mnohem lepší jména! Třeba Ragarské pohoří. To je můj domov! Nádherný jméno, viď?“ Vlastně ani nevím, kdo ho vymyslel. Falion? Kdo vymýšlel územím jména? To prostě území tak nějak odjakživa jména měla?

Vlk se mě snažil přesvědčit, že není žádný lenoch, a najednou začal žvanit, jako kdyby sežral všechnu moudrost světa. Byla jsem ráda, že očividně neměl s tím hnědým vlkem nic společného, na druhou stranu mě začal štvát, sotva otevřel pusu. Skvěle by se hodil k Cynthie, pomyslela jsem si kousavě a zabodla do něj pohled. „Nejsem zlodějka,“ odfrkla jsem si a dala mu tak jasně najevo, jaký mám názor na přivlastňování již ulovené kořisti. Lov jako takový se mi stále hnusil, všechno to utrpení a zkáza. Ale využít práce někoho jiného, jen abych se tomu všemu vyhnula? Ne. Měla jsem přece nějakou čest. Zato zelenookému zjevně scházela.
Zeptal se, jestli se dostal do Gallirei, na což jsem vědoucně přikývla. Líbilo se mi, že jsem měla větší přehled než on, a tak jsem se dokonce pousmála. „Jo, tohle je Gallirea,“ řekla jsem a olízla si tlapku. Měla jsem nepříjemný pocit, protože jsem věděla, že mám teď od ohně zničený celý kožíšek. Vážně jsem se snažila, aby mi to bylo jedno, jenže jsem si vždy zakládala na hezkém a upraveném vzhledu, tudíž to pro mě bylo těžké. „A nejsme na žádný neurčitý louce, ale na louce vlčích máků,“ dodala jsem uštěpačným hlasem. Vlk se představil jako Auron, což bylo pro takového křupana překvapivě hezké jméno, a zřejmě čekal, až se mu představím já. „Nym,“ řekla jsem jen krátce a koukla směrem k lesu. Doufala jsem, že se Lennie a Savior objeví co nejdřív. Trochu jsem se bála, že se jim něco stane, protože se na lov daňků očividně chystalo mnohem víc vlků, než jsme původně čekali. Tak nějak jsem ale věřila, že to nakonec zvládnou. Byli to přece Lennie a Savior! Existovalo něco, co by nezvládli?

Tiskla jsem se k zemi a hlavu mi plnily obavy. Najde mě. Najde mě, najde mě, najde mě. A tentokrát mě neušetří, tentokrát mě zabije. Stáhne mě z kůže a donutí mě brečet. Co budu dělat? Co budu dělat, když mě najde? Jelikož mi už tělo neplnil adrenalin a nemusela jsem se soustředit na běh, byla spousta času na přemýšlení. Možná, že bych měla běžet ještě dál. Ale jak by mě pak našli Savior a Lennie? Nevěděli by, kde mě mají hledat. Musím zůstat tady, jinak už je nikdy neuvidím. Kdybych aspoň věděla, kudy se jde do Ragarských hor!
Ve vzduchu byl najednou cítit cizí pach, navíc jsem v dáli slyšela, jak někomu pod tlapkami křupe sníh. Tohle nedopadne dobře, ozvala se hned panika. Snažila jsem se dýchat co nejtišeji, aby mě vlk nenašel. To je ten hnědák. Ten proklatý hnědý vlk! Měla jsem ho pokousat víc. Vždyť mě popálil tím ohavným ohněm! Vlastně mi plameny nic moc neprovedly, kůže byla na každém úseku těla naprosto v pořádku. Ale chlupy, těch jsem najednou měla o dost míň. A smrděly.
Kroky se přibližovaly a s nimi rostl můj strach. Věděla jsem, že když teď začnu utíkat, ničím si nepomůžu, protože by mě vlk ihned dohnal. A tak nezbývalo doufat, že hledání vzdá a vydá se na jiné území nebo zpátky k lovu. Mé naděje ovšem byly zhaceny, když jsem kroky slyšela takřka hned vedle sebe.
Vykoukla na mě černá hlava se zelenýma očima. Chystala jsem si oddechnout, pak mi ovšem došlo, že ani tohle nemusí být nikdo hodný. Třeba jsou to spojenci. Hnědý vlk ho pro mě poslal. Přimhouřila jsem jantarová očka a zkoumala jsem ho pohledem, jako bych ho odsuzovala. „Nazdar,“ odpověděla jsem mu vyhýbavě. Normálně bych se s ním klidně dala do řeči, ale teď jsem se moc bála o svůj vlastní kožich. „Na zbytky čekat vůbec nemusím, abys věděl,“ pověděla jsem mu a zdvihla bradu k nebi. Musí mu být jasné, že se mnou takhle mluvit nebude! V hlavě jsem si stále malovala, že mě Falion v budoucnu pasuje na alfu, tudíž jsem si takové chování vyprošovala. Že se se mnou prý nepodělí! Pche. Odstoupila jsem od něj pár kroků, čistě pro jistotu, a znovu si ho přeměřila. „To nemáš žádné vychování, že jim radši s lovem nejdeš pomoct? Chceš jenom počkat, až někdo odvede práci za tebe?“ Jistě, já se tady schovávala, ale o jídlo jsem opravdu nestála. Jedla jsem přece včera, to Savior a Lennie si chtěli zase naplnit žaludky.

Problém se brzy sám vyřešil tak, že lidé začali jíst pokémony. Jaká to lahůdka!

//Zlatavý les

Pelášila jsem z lesa pryč. Rychle jsem kladla tlapky před sebe a snažila se ignorovat fakt, že mě sníh až příliš zdržuje. Měla jsem chuť vyplivnout na zem své plíce, byla jsem příšerně zadýchaná a motala se mi hlava. Jenže jsem věděla, že musím pokračovat dál, protože jestli tak neučiním, doběhne mě ten hnědý vlk, který mě ukradl Lennie a Saviorovi. Z hrdla se mi vydral skoro neznatelný vzlyk. Ihned jsem známku slabosti zahnala, neboť jsem na ni momentálně neměla čas. Nemohla jsem si dovolit zůstat na místě, složit se do studeného sněhu a brečet. To by mě dost možná stálo život.
Po celém těle jsem cítila silné pulzování, a to největší mi bušilo do spánků. Tlukot srdce mi připomínal, že ještě nejsem mrtvá, a zcela mě ohlušoval. Neslyšela jsem nic jiného než svůj tep. Jen absolutní, konečné ticho. Doběhla jsem na část louky, která byla od lesa úplně nejdál, a ohlédla se. Stopy, napadlo mě hned. Ten vlk uvidí moje stopy a bude vědět, kde mě hledat. Neschovám se před ním, on… On mě najde! Byla jsem nanejvýš unavená a nedokázala si představit další kolo utíkání, nic jiného mi ovšem nezbývalo. Pokud jsem chtěla zamést stopy, musela jsem přes louku proběhnout hned několikrát, abych vlka alespoň trochu zmátla.
Dala jsem se tedy do práce a nevynechala ani jediný kout celého prostranství. Kdyby tu teď nebyl sníh, ale ony pověstné vlčí máky, neměla bych žádný problém, postěžovala jsem si vduchu hned několikrát, načuření mi však nebylo k ničemu platné. Musela jsem se smířit s takovou situací, jaká právě nastala. Konečně jsem usoudila, že jsem za sebou vytvořila dostatečně matoucí cestu, a odebrala se na místo, kde bylo nejvíc sněhu. Mohla bych se pokusit vyhrabat noru, napadlo mě. Jenže to by zabralo moc času. Ještě by mě třeba našel, zatímco bych na ní pracovala! Takže to nepřichází v úvahu. S povzdychem jsem se schovala za kopici sněhu a doufala, že si vlk dvakrát rozmyslí po mně pátrat. Nesežere mě, ne? Uloví si jednu z těch srn. Kdo by taky jedl vlčata?

//Nym utekla na Louku vlčích máků :D Takže s ní taky v pořadí nepočítejte.

Krčila jsem se u země a říkala si, že mi to zatím jde. Dělala jsem přece to samé jako Savior, takže to ani jinak být nemohlo, ne? Zaostřovala jsem na zvěř v dáli a přemýšlela, jaký kus si asi Lennie vybere. Tvrdili, že nejlepší je vždy zvolit ten nejslabší, ale neznamenalo by to pak, že se tolik nenajíme? Vlastně by mi to bylo jedno, já se narvala už včera, pomyslela jsem si a vtom ucítila ve vzduchu pach dalších vlků. Nedokázala jsem rozlišit, kolik jich bylo, ale jasně jsem poznala, že o jednoho zbloudilého poutníka se vážně nejedná. Zmateně jsem koukla směrem k Lennie, jenže to už se k nám přiřítil nějaký hnědý hejhula. Oslovil mou kamarádku „lásko“ a lamentoval nad tím, jak dlouho ji neviděl, což se rozhodně nesetkalo s mým pochopením. Lennie je přece se Saviorem, ne? Tak jak ji může milovat tenhle vlk?
Nebylo mi přáno dostat odpovědi na mé otázky, protože se po mě cizinec ohnal. Než jsem se nadála, už mě nesl pryč a vyčaroval kolem sebe ohnivé plameny. Vyděšeně jsem zadržela dech a cítila na hrudi silné pulzování strachu. Vlk musel mít neskutečnou sílu, když mě dokázal unést, protože jsem již nějakou dobu nebyla malé drobné vlčátko, a tak jsem se strachovala bojovat nazpět, aby mi nějak neublížil. Položil mě na zem a ihned na mě zavrčel, abych nevyšilovala. Netušila jsem, co přesně si pod pojmem vyšilovat představuje, ale zřejmě by se mu nelíbilo, kdybych udělala přesně to, co mi Lennie vzkázala pomocí magie myšlenek. Odhodlaně jsem překonala všechny obavy a asi tři vteřiny nehybně stála po boku pana Hejhuly. Potom jsem se ovšem rychle pohnula a kousla ho na první místo, které mi přišlo pod čumák. K jeho smůle se nejednalo o hýždě, jak mi radila Lennie, ale o oblast slabin. Nezjišťovala jsem, kolik času jsem si tímto rozhodnutím získala, a zdrhala od vlka pryč. Chtělo hodně odvahy proskočit plameny, ale já jsem neměla času nazbyt. Hejhula se mohl kdykoli vzpamatovat z bolestivé rány v rozkroku a pronásledovat mě. Proto jsem ohněm proběhla jako blesk z čirého nebe a hnala se na místo, odkud jsme přišli. Ve všem zmatku jsem neviděla, kde jsou zrovna Savior s Lennie, tudíž mi přišlo jako nejlepší nápad zkrátka zmizet a schovat se někde, kde není taková vřava.

//Louka vlčích máků

Byli ovšem natolik roztomilí, že jim lidé začali peníze dávat dobrovolně.

//Středozemní pláň přes Louku vlčích máků

Zafuněla jsem, když Lennie řekla, že objevení mé magie ještě bude trvat hodně dlouho. Chtěla jsem, aby to tu bylo hned! Nebavilo mě být malá. Neuměla jsem kouzlit, nikdo mě nebral vážně, a navíc jsem měla moc krátké nohy na to, abych ostatní dobře stíhala. Kdyby Lennie se Saviorem nešli dostatečně pomalu, byla bych za nimi dál než půl kilometru.
Savior mi vysvětlil, co jsou vlčí máky, a já nadšeně kývala na srozuměnou. Květin jsem zatím moc neviděla, protože jsem nezažila jaro, ale pamatovala jsem si, že mi o nich maminka vyprávěla. Jaro bylo její nejoblíbenější období. Jestlipak bude i moje?
Ani jsem nestihla zaprotestovat a Savior mi už vyprávěl principy lovu. Trochu zmateně jsem ho poslouchala, nedokázala jsem si představit, že se na nějaké zvíře vrhnu, byť by se jednalo třeba jen o maličkou myš. Naštěstí jsem dostala za úkol zvíře nahánět, což ovšem znělo taky dost nebezpečně. Co když do mě kopne nebo mi nějak jinak ublíží? Jestli jde o velká zvířata, budu tak čtyřikrát menší než ona! Nervózně jsem zaskřípala zuby, nechtěla jsem však Lennie a Saviora zklamat. Proto jsem na souhlas přikývla a pronesla tiché: „Dobře.“ Bála jsem se, příšerně jsem se bála. Ale jak bych pak před ostatními vypadala, kdybych odmítla pomoct v lovu? Jako padavka! A já byla nebojácná Nym, ne nějaký pokakánek.
Savior se přikrčil k zemi, aby ho zvěř nespatřila, a já ho napodobila. Samozřejmě jsem něco takového vůbec nemusela dělat, protože jsem oproti ostatním byla prťavá, ale chtěla jsem vypadat zúčastněně.

//Řeka Tenebrae přes Kopretinovou louku

Pokračovali jsme dál směrem k Ragarským horám a já se nemohla dočkat, až tam konečně dorazíme. Těšila jsem se na moment, kdy se zachumlám do tlustých kožešin v úkrytu a budu spát, vdechujíc vůni domova. Domov. Můžu tak hory nazývat, ne? Nikde jinde domov nemám. Borovicová smečka je pryč. Úplně celá. Už nikdy se do tamějšího lesa nevrátím. Nikdy.
Díky bohu jsem zarazila smutné myšlenky dřív, než mě stihly zcela pohltit, a raději se soustředila na náš rozhovor. Dramaticky jsem si povzdechla. „Já už chci vědět, co mám za magii! Tohle čekání mě ničí,“ řekla jsem a nechybělo málo, abych se teatrálně sesunula k zemi.
Savior ucítil zvěř. Zvedla jsem čumáček do vzduchu a zavětřila. Má pravdu, uvědomila jsem si. Takže budou znova lovit? Vždyť jsme nedávno jedli! Při naší poslední hostině jsem se narvala k prasknutí, a tím pádem nehrozilo, abych po tak krátké době dostala hlad. Nepřála jsem si, aby trpěla další zvěř, když to nebylo opravdu nutné, ale třeba měli Savior s Lennie jiné pocity. „Vy máte hlad?“ zeptala jsem se zvědavě. Měli větší těla, tudíž by dávalo smysl, že dříve vyhládli.
„Jiné vlče?“ zašeptala jsem pohoršeně a koukala na Lennie, jako by mi právě hrozně ublížila. „I kdyby se nějaký nový objevilo, určitě by měl Falion radši mě. Anebo se toho prcka taky zbavíme!“ Byla jsem rozhořčená. Z představy, že teď v Ragaru místo záchrany v podobě Matali čekal nějaký uzlíček odporných chlupů, mi bylo na zvracení. Shodím to mrně ze skály, pomyslela jsem si. Shodím! Jestli mi ukradne Faliona, tak to udělám.
Zmateně jsem nadzvedla obočí. „Co jsou to vlčí máky?“ Neměla jsem nejmenší tušení, o čem to Savior mluví. Je to snad nějaký červený hmyz, nebo co?

//Zlatavý les přes Louku vlčích máků

A tak se nejen dětem po celém světě splnil sen.