Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když se Sionn zeptal, jestli jsou Lennie a Savior moji rodiče, zmateně jsem vypoulila oči. Muselo jim přece už podle vzhledu dojít, že to tak být nemůže, ne? „Ehm, ne,“ řekla jsem tedy, a následně si pod fousy zamumlala: „Moji rodiče jsou mrtví.“ Nevěděla jsem, zda to vůbec Lilac se Sionnem slyšeli, jelikož jsem to řekla hodně potichu. Nechtěla jsem tu však vysvětlovat, jak se všechno přihodilo a co s tím měla co dočinění Smrt samotná, a tak jsem se široce usmála a soustředila se na plán s přepadením. Musely jsme ho s Lilac uskutečnit samy, protože si Sionna zavolal jeho otec. Mírně mě bodlo u srdce. Jeho tatínek chtěl, aby se se Saviorem seznámil, ale mně Savior alfě představit zřejmě neplánoval. No, ještě že na něj chystáme útok!
//(odtud čti, Savi)// Přiblížily jsme se blíž k dospělým a snažily se být nenápadné. Lilek mi šeptal do ucha odpočítávání, a když konečně došel k nule, vyskočila jsem a hravě do Saviora šťouchla. Viděla jsem, že má na sobě stále nějaká zranění, tudíž jsem mu nechtěla nijak ublížit. Koneckonců jsem byla větší než Lilac a taky jsem získala sílu od Života, a proto jsem se bála vložit do našeho přepadení plnou váhu svého těla. Zato Lilac se strachovat nemusela. Rozeběhla se, jak jen mohla, a stejně Saviorovi nezkřivila ani chlup. Tiše jsem se zahihňala, když mu začala vyhrožovat. Kde se to v ní jen vzalo? Nasadila jsem rádoby výhružný pohled a přidala se k ní. Packou jsem Saviorovi dloubla do hrudi. „Přesně tak, slyšte, co Lilek hovoří! Musíte jít s námi, pane! Jinak na vás budou po celý život ovoce a zelenina… špatně koukat! A to se nevyplatí! A teď řekněte, kde je ten poklad!“ naléhala jsem na hnědého vlka a trochu se bála, že naši snahu o hru neocení. Po svém monologu jsem jen mrkla na Sionna, abych se přesvědčila, že ho naše číslo ohromilo.

Byla jsem Sionnem jmenována Ostružinou, což se mi ihned zalíbilo. Sice jsem zrovna tohle ovoce nikdy neochutnala, ale už teď jsem věděla, že musí být stejně sladké jako já. Bude moje nejoblíbenější, usmyslela jsem si. Lilac ihned odsouhlasila, že se ke mně tato přezdívka hodí, ale v jejím hlase zaznělo něco podivného, obzvlášť když připomněla, že sama zeleninu taky nemusí. Snaží se mi snad dát najevo, že jsem rozmazlená? Že chci moc, pokud si nehodlám říkat jménem nějaké nechutné zeleniny? Párkrát jsem rychle zamrkala, abych si v hlavě utřídila, co tím asi mínila říct, ale pak jsem to nechala být. Přece jsem sama sobě slíbila, že na ni nevyjedu. Tak na ni musím být hodná. Nebo alespoň neutrální. Nebo… No, nevyřčené urážky se nijak netrestají, ne?
„Lovci pokladů? Super! A víte o nějakým pokladu tady blízko?“ ptala jsem se zaujatě, ocas mi nadšeně lítal sem a tam. „Máte i tajnou mapu? A záhadu, tajemství? To bude švanda!“ Byla by to ještě větší švanda bez Lilac, ale co si jeden může přát, že? Jakmile z ní vyšlo, že jsem asi hodně statečná, málem jsem na ni svůj názor skoro až přehodnotila. Pak jsem si však uvědomila, že mě zbožňuje celou dobu, a proto mě koneckonců kopíruje, a všechny negativní pocity byly zase zpátky. Při její další otázce jsem se s úsměvem zahleděla na Lennie, která k nám konečně dorazila. Saviora jsem vzápětí spatřila taky. Ano… Dobrá otázka. Hrozí mi s nimi něco? „Ne,“ zamumlala jsem a visela na Lennie pohledem. „Teď už jsem v bezpečí.“
Kromě Lennie a Saviora k nám přišly i dvě další vlčice. Jedna z nich musela být Sionnova maminka a ta druhá jakási Jája. Ráda bych se s nimi vrhla seznámit, ale Sionn navrhl jinou variantu. Chtěl Lennie a Saviora přepadnout zezadu během hry na piráty. Nejdřív jsem zaváhala. Jestli nám to vyjde, Lennie mě přerazí, pomyslela jsem si a byla na pochybách. Jenže když řeknu ne, budu vypadat jako srandokazka… „Jdu do toho! Jak zní plán?“ zeptala jsem se a naklonila se k bílému vlčkovi blíž, aby mohl mluvit tišeji a dospělí nás neslyšeli.

//reakce na Sionna a Lilac

// Když tvoji adoptivní matku a jejího přítele nezajímá, jestli tě v naprosto cizí smečce náhodou někdo nezabije... :(

Přišlo mi, že situace s brečením, bulením a fňukáním byla zažehnána. Lilac mi řekla, že jsem ji nijak neurazila, což mě sice nepotěšilo, ale bylo to lepší, než kdyby šla žalovat tatínkovi. Počkat. Ona se přece taky ztratila, ne? Říkali to. Takže ani nemá komu žalovat! Najednou jsem nevěděla, jestli si opravdu zaslouží mé špatné chování. Jistě, vypadala jako já, ale asi taky chápala, jaké to je nemít rodinu. Nebo od tebe okopírovala i tohle. Zavrtěla jsem hlavou a usmála se. Budu na ni milá. I když mi lilek teda vůbec, ale vůbec nechutná. „Krycí jméno? Pro jakou hru?“ zeptala jsem se zaujatě a vrtěla ocáskem. „Můžu hrát taky? Klidně budu taky zelenina! Ale mám ráda spíš ovoce.“
Zakar nenechal pro mě neexistující zápach z úst jen tak, a dokonce se rozhodl Sionnovi povědět vtip. Čekala jsem, co z něj vyleze, a nakonec se zasmála. Sice to nebylo až tak vtipné, ale… Byl to Zakar, můj kamarád! A neviděli jsme se dlouho.
Sionnovi ani Lilac se nelíbil nápad žít v chladných horách. Musela jsem uznat, že teplíčko a paprsky slunce mě lákaly víc jakbysmet, jenže v Ragaru byl zase Falion s Lennie. A… Další spousta skvělých vlků, které jsem ještě nepoznala. A… Cynthia. Potlačila jsem zavrčení. Cynthia, která oživla, ale moji rodiče jsou pořád mrtví. Vztek ve mně vzrůstal, jenže jsem si nemohla dovolit vyletět z kůže tady, před mými novými kamarády. Pohlédla jsem se širokým úsměvem na Lilac. Tedy, kamarádem. Tahle břídilka na seznam mých přátel nikdy patřit nebude. Přestože by mi ale neměla stát za pozornost, protože byla stejné hodnoty jako zrnko prachu, hodlala jsem jí odpovědět. „Hezké místečko? No, když zrovna není mlha, je tam fakt pěknej výhled. Můžete se tam někdy přijít podívat! Až… Ehm, no, až třeba budeš trochu větší. Sama jsem měla dřív trochu problémy, abych nezapadla do sněhu.“ Ty problémy jsem měla ještě pořád, ale to už nemohla zjistit, protože sníh v těchto oblastech již víceméně tál.
Vrátila jsem pohled k Sionnovi. Představa utéct z domova se mu zřejmě zdála podivná. Odkašlala jsem si, nechtěla jsem vyprávět celý příběh. „Kdybych neutekla, tak… Tak už dneska možná nejsem naživu,“ řekla jsem a přemýšlela, jestli by to tak skutečně dopadlo. Zabil by mě ten vlk, který zavraždil moji rodinu? Nebo by mě ušetřil a nikdo by nemusel zemřít?

Děkuju moc a gratuluju ostatním

Můj šedobéžový kamarád i nadále pokračoval v rozhovoru s alfou Asgaarské smečky a zanechal mě tak o samotě s vlčaty. Z mého pohledu jsme je neměli rušit, ale Sionnovi připadalo, že Zakarovi smrdí z pusy. Zmateně jsem začmuchala směrem k Zakarovi, ale vůbec nic jsem necítila. Proto jsem jen s otázkou v očích pozvedla obočí a raději to nechala být. Koneckonců jsem doopravdy nevěděla, co Zakar žral, a tak jsem ho ani nemohla bránit.
Kopírka se zdála být velmi silně zasažena tím, že jsem vyslovila její jméno špatně. Musela jsem se hodně držet, abych neprotočila oči. Bude i brečet? Kvůli takový prkotině? Sice se mi vůbec nezamlouvalo, jak podobně vypadala, ale zase jsem úplně nestála o to, aby se tu rozeřvala jako Niagarské vodopády, takže jsem se na ni přátelsky pousmála a řekla: „Dobře, Lil. Promiň. Jestli jsem tě nějak urazila, moc mě to mrzí.“ Tůdle. Jen nechci, abys fňukala jak malá holka.
Slova se díkybohu ujal Sionn. Říkal, že má štěstí, protože už dneska potkal dohromady tři vlčata, a já zůstala překvapeně civět, když se mě zeptal, jestli s nimi budu bydlet. „Nó,“ protáhla jsem a ohlédla se. Savior s Lennie byli stále v nedohlednu. „Vlastně bydlím v horách.“ Zatěkala jsem pohledem mezi Sionnem a kopírkou. „V Ragarských. Jsou na severu a museli byste být pořádný tvrďáci, abyste tam přežili. Fakt chlad a bída.“ Přikyvovala jsem hlavou a měla doširoka otevřená kukadla, abych svému projevu dodala na dramatičnosti. „Ale původně nejsem z Gallirei. Utekla jsem z domova, víte?“ Technicky vzato jsem ani nelhala… Jen jsem vypustila všechny ty věci, co následovaly. Že právě kvůli mému útěku moje rodina zemřela. Což Sionn s Ufňukanou Uršulou určitě nemuseli vědět. Koukla jsem na Zakara a pousmála se. „Je to jenom kamarád. Není to můj tatínek,“ vysvětlila jsem a posadila se na zem, protože mě z té dlouhé cesty sem docela bolely nohy.

Mísilo se ve mně nespočet emocí. Nevěděla jsem, proč mi Život lhal, a zároveň mě štvalo, že ze všech vlků chodících po tomto světě si musel vybrat na oživení zrovna Cynthiu. Silně jsem skousla čelisti k sobě, byla jsem neskutečně rozzlobená. Musím o tom co nejdřív povědět Lennie, pomyslela jsem si. Ta bude vědět, jak celou tuhle situaci napravit. Ano. Jak? To jsem neměla nejmenší tušení. Mám snad obvinit Život, že mi lhal, a dožadovat se od něj ceny útěchy? Jak tohle vyřešit? Zavrtěla jsem hlavou a s jedním velkým povzdechem ze sebe vypustila vlnu frustrace. Proč je vždycky všechno tak složité?
Zakar vypadal, že je mu mě líto, přestože nemohl vědět, co se mi zrovna odehrává v hlavě. Nebo… Mohl? Když jsme se viděli naposledy, moc magii myšlenek neovládal. Změnilo se to? Nelíbilo se mi, že se mi někdo vrtá v hlavě, ale momentálně to byl trochu menší problém, takže jsem to neřešila. Musela jsem se soustředit na… Na dvě vlčata mířící směrem ke mně, očividně.
První z vlčat byl kluk. Jeho srst byla sněhově bílá, jen na některých místech se objevovala i černá barva. Když jsem trochu začmuchala, ucítila jsem stejný pach jako z černého vlka. Takže tohle je ten potomek alf, došlo mi ihned. Představil se jako Sionn. Chtěla jsem mu odpovědět, jak se jmenuju já, a taky jen tak mezi řečí poznamenat, že díkybohu nemá žádné bradavice, ale nestihla jsem to. Za ním se totiž objevila mnohem menší vlčice, která mi byla až nápadně podobná. Vypoulila jsem na ni oči, jak mě její vzhled překvapil. Má dokonce i stejně bílé obočí! To se mi vůbec nelíbilo. Vůbec, vůbec, vůbec. Chtěla jsem být vždy a ve všem originální, jenže tahle Mařenka mi to naprosto kazila. Potřebovala jsem si však před žabím princem zachovat důstojnost, a tak jsem se na ně nevinně zazubila a řekla: „Ahoj, já jsem Nym. Moc ráda budu vaše kamarádka!“ Koukala jsem přitom hlavně na Sionna, ale pak se ohlédla na Lilac. „Jak žes to říkala, že se jmenuješ? Lilek?“ Nasadila jsem přitom upřímně zmatený pohled, a ještě svůj úsměv prohloubila, aby ji náhodou nenapadlo, že si z ní chci utahovat. Kopírka jedna. Že by se nejdřív optala na povolení, jestli může vypadat stejně jako já?

Černý vlk mi potvrdil, že je skutečně alfou Asgaarské smečky, ale ke svému synovi mě zatím pustit nechtěl. Chápavě jsem přikývla, ale ve skutečnosti bych nejraději naštvaně zaskřípala zuby. Kde ten Savior je, když ho zrovna potřebuju? Ohlédla jsem se, ale stále jsem ho nikde neviděla.
Zakara zajímalo, kde je Faron a kdo je Savior. Vědoucně jsem se na něj zazubila, chudáček vůbec netušil, jak se věci mají. „Faron je Savior. Jenom si z nás nejdřív vystřelil a představil se jinak,“ vysvětlila jsem mu a byla na sebe hrdá, že jsem informovanější než ostatní. Zakar povídal, jak jsme se vlastně seznámili, a já sama musela pořádně zalovit v paměti. Pokud mi mozek nelhal, byli jsme zrovna u nějaké řeky. Nebo jezera? Každopádně jsem plavala, to jsem si pamatovala naprosto jistě. A pak tu byla ta záležitost s malým pidižvíkem na duze… Kterého se pokusili zabít! Zkřivila jsem obličej, když jsem si vzpomněla na tu hordu krve. „Jo, strašně se těším, až poznám někoho stejně starýho! S váma dospělýma vůbec není sranda,“ postěžovala jsem si, a pak si teprve uvědomila, co jsem vlastně řekla. „Teda… Tak jsem to nemyslela. Je s váma samozřejmě strašná švanda. Úplně se za břicho popadám!“ snažila jsem se to zachránit, ale úplně mi to nevycházelo. Raději jsem se tedy uculila jako měsíček na hnoji a doufala, že mi bude taková nemilá urážka odpuštěna.
Zakar se ke mně naklonil a začal povídat o Cynthie. Jakmile jsem zaslechla její přezdívku, pořádně jsem zpozorněla. Překvapeně jsem naslouchala jeho vyprávění a vlastně mi bylo Cynthie dost líto. Nenáviděla jsem ji, ale určitě jsem jí nepřála, aby umřela! Alespoň do chvíle, kdy Zakar nevyslovil poslední větu. Celá jsem zkameněla. „CO PROSÍM?!“ vykřikla jsem a nevěděla, jestli se mám smát, naštvat se, nebo se zhroutit v záchvatu slz. Život mi řekl, že moje rodiče nemůže přivést zpátky, protože by tak narušil jakási pravidla přírody. Ale Cynthiu si klidně oživil! Naštvaně jsem mrkala a vrtěla hlavou, vůbec jsem nevěděla, co si mám počít. Byla jsem tak zoufalá, že jsem si ani nevšimla, že k alfě přiběhla dvě vlčata a jedno z nich byl můj žabí princ.

Chápavě jsem přikývla, když Lennie pověděla, že se jde ještě napít k jezeru. Saviora jsem nikde neviděla, ale cítila jsem ve vzduchu jeho pach, a tak jsem to příliš neřešila a raději se soustředila na Zakara. Svalil se pod mou vahou na zem, což jsem připisovala hlavně momentu překvapení. Na moment mě napadlo, že to možná taky bude novými schopnostmi od Života. Zdálo se, že mě Zakar vidí rád, tudíž jsem se neubránila úsměvu od ucha k uchu. „Jsem tu na výletě s Lennie a Saviorem!“ vysvětlila jsem mu a chystala se zeptat, co tu dělá on, jenže pak jsem si všimla, že máme společnost. Vedle nás stál černý vlk s bílými odznaky a vypadalo to, že mu naše přítomnost přidělala trochu vrásek na čele. Mile jsem se usmála, když mu Zakar představil nejdřív sebe, a potom i mě. Přikývla jsem a dodala: „Jsem ze smečky v Ragarských horách. Přišli jsme vás navštívit, prý se vaše alfy znají se Saviorem!“ Přimhouřila jsem očka, protože jsem si nebyla jistá, s kým vlastně mluvím. „Nebo jsi snad ty alfa?“ Ve skutečnosti mě však zajímala hlavně jedna věc, která byla mnohem důležitější. „Lennie mi slíbila, že tu máte vlče! Kde je? Můžu si s ním hrát? Prosím!“ Zadívala jsem se na vlka psíma očima a snažila se působit co nejroztomileji, aby mě pustil k onomu pověstnému žabímu princi. Přišla jsem si trošku trapně, že tu mluvím o návštěvě Saviora, i když byl Savior někde v nedohlednu, ale za to jsem koneckonců nemohla já. To on se loudal!

//Třešňový háj přes řeku Midiam

Má otázka zůstala nezodpovězená, což mi od Lennie a Saviora přišlo trochu neslušné. Uraženě jsem se zašklebila, ale nedokázala jsem naštvaná zůstat dlouho. Jakmile se tedy Savior zeptal, jestli jsme byly u Života obě, otočila jsem hlavu a vysvětlila mu to: „Ne, jenom já. Ale Život se prý na Lennie moc těší! A na tebe určitě taky, ale to… No, tebe jsem nezmínila, promiň. Byl jsi u něj někdy?“ Zvědavě jsem zamrkala a čekala, co ze sebe Savior vysype. Byl zběhlý minimálně v magiích, takže jsem předpokládala, že i fyzická stránka síly mu není cizí. Po očku jsem si přeměřila Lennie. Vypadala trochu smutně, a tak jsem se rozhodla, že nám zajistím další téma. Přece jen si ještě před chvílí stěžovala, že jsme oba zticha. „Kdy vlastně budete mít děti? Páry přece vždycky mají děti, ne?“ zeptala jsem se a musela se pousmát při představě, že bych měla malé kamarády. Tedy… Měla bych je ráda, ale nesměli by mi krást Faliona! Pak jsem se ovšem na místě zarazila. „Proboha, Lennie! Když dám žabímu princi pusu, nebude po mně chtít vlčata, že ne?!“ vykřikla jsem vyděšeně. To by byl opravdu vrchol. Měl by si vážit toho, že ho zbavím všech těch bradavic, a ne po mně vymáhat děcka!
Do nosu mě udeřil nesmírně silný pach, díky čemuž mi docvaklo, že musíme být na místě. Chystala jsem se hrdě zavýt na znamení, že přicházíme v míru a není třeba nás zabíjet, když vtom se ozvalo vytí nedaleko nás. Asi nejsme jediní návštěvníci, pomyslela jsem si a zavyla taky. Onen další host, kterého jsem právě slyšela, se však ukázal být mým kamarádem. Už když jsem ho viděla v dálce, rozeběhla jsem se za ním. „Zakare!“ volala jsem na něj, a jakmile jsem k němu přiběhla, radostně jsem na něj skočila.

// Ježčí mýtina

Byla jsem ponořená v myšlenkách, a tak jsem si nevšímala, co si za mnou povídají Savior s Lennie. Slyšela jsem pouze drobné rýpnutí, že moc nemluvíme, na které jsem zareagovala tak, že jsem se za chůze otočila a vyplazila na Lennie jazyk. Jindy mluvím možná až příliš, tak by si mohla na chvíli užít, že taky někdy mlčím.
Cesta už teď trvala poměrně dlouhou dobu, ale já to moc nevnímala. Těšila jsem se, až poznám novou společnost, obzvlášť to další vlče. Jediné, které jsem kdy znala, byla Esme, a ta… No… Tu stejně nikdo nahradit nemohl. Odkašlala jsem si, abych si pročistila krk a ideálně i mysl. Nechtěla jsem se zase utápět ve vzpomínkách, říkat si, jak je všechno moje vina. Jistým způsobem všechno tohle bylo vždycky schované někde v zadním koutku mého mozku, vlastně jsem nad tím přemýšlela pořád, i když ne tak úplně. Bolelo to. A tak jsem to znovu odsunula pryč.
Bolely mě nožky. Jít přes zbytky sněhu bylo namáhavé i normálně, a teď, když jsem za sebou měla cestu k Životu, to šlo ještě hůř. Na druhou stranu jsem v sobě cítila zcela novou sílu. Novou energii i odhodlání. Možná, že kdybych na tom nebyla dobře psychicky, už bych se dávno zhroutila do sněhu. Nebo za to přece jen mohly ty schopnosti od Života?
Otočila jsem se na Lennie a Saviora s úsměvem od ucha k uchu. Ať už mé myšlenkové pochody byly sebesmutnější, zkrátka jsem se nemohla dočkat dalšího dobrodružství. „Už tam budem?“ zeptala jsem se, jako kdybych se snad sama nepasovala na vůdce výpravy.

//Asgaar přes řeku Midiam

// Narrské kopce

Ačkoli jsem byla nadšená z nově nabytých schopností, Lennie mě trochu uzemnila. Podle jejích slov se po Gallirei stále potulovali vlci, kteří by mě dokázali přemoci pouhým mávnutím tlapky, a to se mi vůbec nezamlouvalo. Chápala jsem, že ze mě Život nemohl udělat superhvězdu, ale přála jsem si nebýt tak bezbranná. Znamená to, že se před Duncanem tak jako tak neochráním? Ať budu dělat cokoli, může si říct, že mě unese, a projde mu to? Prudce jsem zavrtěla hlavou. Ani teď mu to přece neprošlo. Utekla jsem! Bude to v pořádku. Duncan… Duncan mi neublíží.
Nadále jsem putovala krajinou s trochu těžší myslí než předtím. Návštěva Života mě učinila neskutečně šťastnou, jenže teď ze mě všechna jeho pozitivní energie vyprchávala, tudíž jsem se dostávala do přirozenějšího a klidnějšího stavu. Možná jsem s ním vážně měla zůstat. Byla bych šťastná. A nic by mi u něj nehrozilo! Nebyl by sám. Je mi ho líto.
Šla jsem napřed, a tak jsem si Saviora všimla trochu později, jelikož směr větru zrovna nefungoval ve prospěch mého čichu. Otočila jsem se, a když jsem spatřila, jak se s ním Lennie vítá, raději jsem zůstala dál. „Ahoj!“ zavolala jsem na něj s radostí v hlase. „Už jsem si myslela, žes na nás zapomněl! Jdeme políbit žabího prince, haha!“ S hihňáním jsem se zase otočila směrem kupředu a ťapkala jsem dál. Lennie mi před chvílí gestem sdělila, jakou cestou mám pokračovat, a proto jsem mohla s hrdostí vést naši výpravu.

// Třešňový háj

//Vrchol Narrských kopců

Dalo by se říct, že jsem z kopců dolů spíše sjížděla, než že jsem je scházela. Byly příšerně strmé a já se bála, že se nestihnu k Lennie vrátit včas. Běžela jsem jako o život, a tak se několikrát stalo, že mi písek pod nohama podklouzl a já naprosto ztratila rovnováhu. To ovšem nevadilo, vůbec ne. Vlastně to tak bylo rychlejší!
Byla jsem nadšená. Cítila jsem v sobě novou krev, novou sílu, nové schopnosti, kterými mě Život obdaroval, a užívala si, že je budu moci brzy vyzkoušet. Co na to asi řekne Lennie? Stejně je divné, že byla ohledně Života tolik ostražitá, ale on ji má rád. Podivné, podivné, podivné.
Už jsem ji v dálce viděla a nehodlala skrývat svou radost. „Lennie!“ zavolala jsem na ni a můj hlas pohltila ozvěna. „Stihla jsem to! A jsem teď neohrozitelná!“ To nebyla tak úplně pravda, protože jakmile jsem dořekla poslední slovo, zase mi podklouzla noha a já udělala v písku kotrmelec. Ne že by mi to mohlo zhoršit náladu! Zahihňala jsem se a běžela dál, sotva jsem se vzpamatovala. Už jsem byla skoro u Lennie. „Život tě moc pozdravuje! Příště máme přijít spolu,“ vyhrkla jsem, přicházela jsem o dech. „Ale… Teď jdeme do Asgaarskýho lesa, viď? Za tím žabím princem s bradavicemi a slintavkou!“ Zazubila jsem se. „Myslíš, že když mu dám pusu, bude z něj krasavec?“ Než Lennie vůbec stihla něco namítat, vydala jsem se pryč, aniž bych vlastně věděla, jestli jdu správným směrem.

//Ježčí mýtina

//Narrské kopce

Výšlap na vrchol byl mnohem těžší, než jsem čekala. Kladla jsem tlapky před sebe a počítala přitom kroky. Potřebovala jsem se něčím zabavit, a tak jsem sledovala své packy a z úst mi tiše ucházelo: „Devadesát jedna, devadesát dva…“ Čas od času jsem čísla naprosto popletla a musela začít od znova, což bylo nanejvýš frustrující. A přesně to se teď stalo zase. Zhluboka jsem se nadechla a nasála tak do plic co nejvíc vzduchu. V takových výškách bylo příšerně namáhavé dýchat. Měla jsem pocit, že mi každou chvílí rupnou plíce a vysoký tlak mi rozmačká hlavu. Zafuněla jsem a pokračovala dál. „Jedna, dva, tři…“ Jak je to asi daleko? Přijde mi, že vrchol je v nedohlednu. Natáhla jsem krk, jako by mi snad o centimetr větší výhled mohl pomoci. Nejen že jsem musela překonat dlouhou vzdálenost, navíc jsem se s každým krokem zabořovala do písku. Možná jsem blízko pouště. Tam jsme přece byli já, Lennie a Savior. A byla tam taky obří spousta písku! Jenže tady není jezírko. Není tu ani žádné jiné místo, kde bych se mohla napít, nebo si aspoň odpočinout. Je tu jenom hora oranžových zrníček! Zaskřípala jsem zuby, skousla špatnou náladu a razila si cestu dál. Už jsem si myslela, že si v kopcích budu beznadějně šeptat čísla navěky, když vtom jsem uviděla, jak se v dálce něco třpytí. Pozvedla jsem obočí a rozeběhla se za oním blýskavým světlem, aniž bych vůbec zjišťovala, z čeho pochází. Bylo mi strašné horko, protože se teplota od té pod kopci razantně zvýšila, tím jsem se ovšem nenechala zastavit. Utíkala jsem za třpytem celá natěšená a doufala, že konečně potkám Života. Nadšení však bylo předčasné. Když jsem dorazila k původci onoho lákavého světla, zjistila jsem, že to pouze malý potůček odráží sluneční paprsky.
„No jasně,“ řekla jsem nahlas a ignorovala, že zjevně trpím samomluvou. „Jak jinak.“ Ačkoli mě takové zklamání samozřejmě rozladilo, voda přišla vhod. Na chvilku jsem se u ní zastavila a namočila si alespoň nohy, aby mi nebylo takové horko. Písek mi rozpaloval bříška na tlapkách, tudíž se mi teď přece jen mohlo jít líp. Napadlo mě, že bych i zbytek cesty mohla absolvovat skrz mělkou část potůčku, jenže tím pádem bych se pravděpodobně ještě víc unavila, protože bych musela postupovat proti proudu. Ačkoli byla hladina poměrně nízko, nechtěla jsem vyčerpání riskovat. Lennie koneckonců řekla, že musím být do západu slunce zpátky! Takže bych si u Života ani nemohla odpočinout. Kde ten Život vůbec je? Rozhlížela jsem se kolem, zatímco jsem kráčela podél potůčku. Nikde ani vidu, ani slechu. Začínala jsem být trochu nervózní. Proč radši Lennie nešla se mnou? Pak by nehrozilo, že se tady sama skácím a už mě nikdy nikdo nenajde. A co když se mě Život přece jen odmítne vzdát? Co když mě nepustí? Nebo hůř, co když ho ani nikdy nenajdu a zůstanu v kopcích navždycky sama a ztracená? Bude ze mě bludička. Umřu tady a budu strašit každého, kdo se sem vydá hledat stejné vylepšení schopností jako teď já.
Samou panikou se mi stahovalo hrdlo. Bála jsem se všech scenérií, které mohly nastat, a nedokázala jsem si představit, že místo tolik chtěných dovedností tu najdu jen a pouze smrt. Už jsem se chystala otočit a hledat cestu zpátky, když vtom jsem udělala další krok a mé tělo zcela pohltila magie. Cítila jsem, jak mnou pulzuje. Přišlo mi, že vidím úplně novýma očima. Všechno kolem najednou bylo o tolik lepší, a hlavně… Já jsem byla lepší. Musí být blízko. Našla jsem ho. Dokázala jsem to! Vduchu jsem se radovala nad tím, že odsud možná přece neodejdu s prázdnou. Jenže kde je? Nevidím ho. Je snad neviditelný? Nebo se se mnou nechce setkat? Šla jsem dál, ale místo toho, abych následovala Života jako takového, mě hnala jakási abstraktní síla. Připadalo mi, že se přede mnou do písku vykresluje přesná cesta, kterou se mám řídit. A tak jsem taky učinila.
„Mé dítě,“ ozvalo se do absolutního ticha. Vylekaně jsem sebou trhla, jelikož mi stále nebylo známo, kam se mám dívat, abych Života spatřila. Jako by vyslyšel mou nevyřčenou otázku, zhmotnil se přede mnou z… Z ničeho. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Jeho srst byla z většiny sněhově bílá, tudíž ostře kontrastovala s oranžovým okolím, jen přední nohy měl jakoby ponořené do inkoustu a břicho, hruď a ocas působily čarovně, neboť byly protkané indigovou barvou. Kochala jsem se v jeho výjimečném, dechberoucím vzhledu a vůbec nepřemýšlela nad tím, že jsem ho vlastně chtěla o něco požádat. Sálala z něj tak příjemná a přátelská energie, že bych ho dokázala poprosit jedině o to, aby byl mým kamarádem. Asi jsem na něj civěla příliš dlouhou dobu, protože se zasmál zvonivým smíchem a švihl dlouhým huňatým ocasem. „Nemusíš tak poulit oči, zlatíčko. Ještě by ti vypadly,“ zahihňal se a kývl hlavou na znamení, že ho mám následovat. Několikrát jsem vyjeveně zamrkala, ale pak se konečně dostala z transu a poklusem s ním srovnala krok.
„Omlouvám se. Já jsem – “
„Nym. Ano, už na tebe dlouho čekám, děvče. Doufal jsem, že se stavíš dřív za mnou než za mou méně příjemnou sestrou.“ Při zmínce Smrti laškovně mrkl, zřejmě si z ní rád utahoval. Koneckonců byli sourozenci, ne? A ti to dělají. Já a Esme… Negativní myšlenka na mou minulost byla zatlačena pozitivní energií sálající z Života. Zmateně jsem naklonila hlavu na stranu. O čem jsem to přemýšlela?
„Já… Já se omlouvám,“ zopakovala jsem znovu. Opravdu bych radši nejdřív zašla za ním, a ne za tou zelenou čarodějnicí. Zastřihala jsem ušima, když se Život znovu zasmál. Byl to srdečný smích, upřímný. Takový, který vás pohladí po duši a donutí vás roztáhnout rty v úsměvu jakbysmet.
„Ty by ses stále jen omlouvala, hlupáčku,“ řekl Život jemným, skoro až rodičovským hlasem. „Za nic přece nemůžeš. To má sestra ti mohla onu osudnou zprávu podat lépe, nemyslíš?“ Vyčkávavě na mě koukal. Zdálo se, že ho náš rozhovor neskutečně zajímá, a takový pocit jsem z ostatních vlků v mém životě neměla. Jistě, bavit se s nimi byla zábava, ale Život… Proč nemohli být všichni tak příjemní a milí jako on? Zatřepala jsem hlavou a zamyslela se nad tím, co říkal. Referoval k osudu mé rodiny, o kterém mi Smrt řekla dosti nevybíravým způsobem.
„To rozhodně mohla,“ zahuhňala jsem, jelikož jsem netušila, jak mám shrnout všechno, co se mi honí v hlavě. „To je vlastně… To je vlastně to, o co jsem tě chtěla poprosit.“ Uvědomila jsem si, že jsem ho přišla žádat o nespočet věcí, nikoli jen nevinně klábosit. „Bylo by v tvé… No, bylo by v tvé moci moji rodinu, ehm, oživit?“ vysoukala jsem ze sebe pomalu.
Bála jsem se, že můj návrh rázně zamítne, smete ho ze stolu. Bude na mě křičet, že taková žádost je přes čáru. On se na mě však jen lítostivě podíval a řekl: „Mrzí mě to, holčičko, ale to bohužel nebude možné. Chápu, jak moc ti všichni chybí, opravdu. V přírodě ale existují zásadní pravidla. Život a Smrt fungují v rovnováze, dodržují jakýsi koloběh. A tak nemohu své sestře vzít, co jí náleží právem. Omlouvám se.“ Ostře se nadechl a sledoval, jak mi obličej plní zklamání. Nemohla jsem tušit, že mi lže. Že oživil Cynthiu a zachránil ji před spáry Smrti. Že z nejasného důvodu odmítl udělat to samé pro mou rodinu. Nevěděla jsem to. A tak jsem se jen chápavě pousmála a pokývala hlavou na srozuměnou. „Rád ti ale splním cokoli, cokoli jiného! Povídej, mé dítě, přeješ si ještě něco?“ zeptal se a jakýkoli smutek se z jeho hlasu vypařil. Znovu jej naplňovala pouze čirá radost, která přehlušila dokonce i mé chmury.
„Vlastně jo,“ přiznala jsem trochu zahanbeně. Najednou mi přišlo trapné ho o cokoli žádat. Já mu přece nemohla dát nic na oplátku! Nebo ano? Falion tehdy říkal, že má Život rád květiny. Těch jsem pár měla, ne? Usmála jsem se na něj, až mi za tvářemi skoro zmizely oči. „Víš, nedávno se mě jeden vlk pokusil unést. Ráda bych… Ráda bych byla schopná ubránit se. Chtěla bych být silnější a… A rychlejší. Rozhodně.“ Zarazila jsem se, než jsem znovu promluvila. „Mám… Mám s sebou nějaké květiny. A taky blyštivé kamínky! Chtěl bys nějaké?“
Životu se zaleskly oči. „Ano, ano! Květinky! Moc ti děkuji. Mám takovou soukromou zahrádku, víš?“ švitořil šťastným hláskem. Jako na zavolanou jsme zrovna vstoupili do malé jeskyňky, v níž panoval překrásný chládek. Bylo v ní modravé jezírko obestřené nádhernou osadou různorodých květin. Musela jsem žasnout. Tak tímhle Život krátí čas o samotě! Točila jsem se v jeskyni dokola, abych viděla úplně každý její kout, všechny její krásy.
„To je nádhera,“ vydechla jsem ohromeně a konečně se zastavila na místě.
Život se na mě spokojeně koukal. Nečekala jsem, že s něčím takovým přijde, ale Lennie měla asi přece jen nakonec pravdu. „Mohla bys tu zůstat, Nym. Jestli se ti tady líbí,“ prohodil jakoby ledabyle, já ale v jeho hlase zaslechla plamínek naděje. Chtivě jsem na něj pohlédla. Opravdu by nebylo špatné tu zůstat. Bylo by mi tu dobře. A Život je tak milý! Není tu žádná Cynthia. Žádná Styx. Je tu jen krásný klídek a květiny a…
Vyděšeně jsem sledovala z východu jeskyně, jak se nebe zbarvuje do oranžové barvy. „Já…“ zamumlala jsem. Co mu mám povědět? Jak mu mám říct, že musím odejít? „Já… Omlouvám se,“ zahuhňala jsem znovu, ačkoli mi ještě před chvílí kladl na srdce, že se nemám za co omlouvat. „Čeká na mě Lennie. To je moje kamarádka. Mám se vrátit, než zapadne slunce.“
Život vypadal smutně, ale když zaslechl jméno Lennie, v očích mu zajiskřilo. Na tvář se mu zase vrátil úsměv. „Ach, Lennie? S tou já se dobře znám! Moc ji ode mě pozdravuj, zlatíčko. Vyřiď jí, že se nemůžu dočkat její další návštěvy. A tvé taky, když už jsme u toho. Klidně příště přijďte spolu, budu moc rád,“ povídal mile a šikovně zastíral bolest, kterou mu samota způsobovala.
„Tak já… Jdu,“ řekla jsem trochu tázavým tónem a on přikývl. „Moc ráda jsem tě poznala.“
„Upaluj,“ řekl se smíchem a vyprovodil mě z jeskyně. „A dávej pozor, ať se svými schopnostmi dobře zacházíš!“ volal na mě, když jsem běžela skrz všechen ten písek. Slunce už nabíralo barvu krve, a tak jsem musela pořádně chvátnout.

//Narrské kopce

- - - - - - - - - - - - -

SMĚNÁRNA:
120 mušliček -> 60 květin

ID – V01/síla/3 -> 15 drahokamů
ID – V01/rychlost/5 -> 25 drahokamů
ID – V01/vytrvalost/3 -> 15 drahokamů
ID – V01/obratnost/2 -> 10 drahokamů
ID – V01/taktika lovu/2 -> 10 drahokamů
ID – V02/síla/3 -> 150 květin
ID – V02/taktika lovu/2 -> 100 květin
ID – V03/Lennie/síla/1 -> 15 drahokamů
ID – V03/Tati/síla/1 -> 15 drahokamů

dohromady odečteno 105 drahokamů a 250 květin

//Kopretinová louka

Smrti jsem se bála, a tak mi přišlo jako perfektní řešení Života poprosit, abych taky nestárla. Lennie mi osvětlila, jak to s její nesmrtelností funguje. Že když se zraní, krvácí stejně jako všichni ostatní. Přejel mi mráz po zádech, když jsem si vzpomněla na svou prozatím jedinou ránu. Způsobila mi ji Styx, a potom tvrdila, že mi vůbec nechtěla ublížit. Teď už se sice zranění zahojilo a nezbyla po něm dokonce ani jizva, jenže jsem v mysli stále měla uchovaný obrázek šedivé vlčice. Chtěla mě sníst. Chtěla mě zabít! A Cynthia se opovážila ji bránit. Hlupačka jedna.
„Třeba je protivná, protože nemá nikoho, kdo ji miluje,“ řekla jsem nahlas myšlenku, která mi projela hlavou. „A to já bych přece měla. Měly bychom jedna druhou, Lennie! No nebylo by to super?“ dodala jsem ještě a snažila se tak Lennie přemluvit, aby se jí můj nápad líbil taky. V nitru jsem však věděla, že nechci být nesmrtelná. Vlastně to bylo docela děsivé. Žít navždycky…
Překvapeně jsem zůstala na Lennie civět. Co to právě řekla?! „Tys Cynthiu zachránila?“ zeptala jsem se pobouřeně. Chápala jsem, že nemohla ihned odhalit, jaká je to fuchtle, navíc to svědčilo o Lenniině dobrém charakteru, ale mohla nás Vochechule zbavit jednou provždy! „A kdo je vůbec Starling?“ O tomto vlkovi, který patřil do naší smečky, mi zatím nikdo nepověděl, a tak jsem byla zmatená.
Zazubila jsem se, když mi Lennie kladla na srdce, abych byla slušná. „A kdy nejsem?“ optala jsem se nevinným hláskem a uculila se jako měsíček na hnoji. Samozřejmě jsem mohla být mnohem slušnější, třeba na chudáka Aurona jsem byla protivná, aniž by si to zasloužil. Teď jsem ale měla poměrně dobrou náladu, tudíž nehrozilo, že bych na někoho byla ošklivá. Obzvlášť na poloboha, díky kterému jsem mohla být silnější! „Chápu,“ odvětila jsem, naposledy se na Lennie usmála a vydala se za Životem.

//Vrchol Narrských kopců