Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ačkoli mě Lennie hned napráskala, co se týče lovu, Falion se díky bohu nezlobil. Řekl, že jsem šikovná, a tak ze mě v budoucnu určitě bude skvělá lovkyně. Uculila jsem se, a kdyby mé tváře nebyly zakryty srstí, jistě by všichni viděli, jak zrudly.
Falion přivítal Saviora v Ragaru a vypadalo to, že tedy hnědý bručoun skutečně bude patřit k nám. Šťastně jsem si poskočila, jako kdybych snad na Falionově rozhodnutí měla nějaké přičinění. Alespoň jsem se ale snažila, ne? Za to bych měla mít plusový body! Savior naznačil, že se mu vůbec nelíbil incident se Styx a jak ho Falion zvládl, neřekl však úplně přesně Styxino jméno, tudíž si z toho náš alfa mohl vzít, co chtěl. Nakrčila jsem čelo, doufala jsem, že se nezačnou hádat. Taková výtka se Faliona mohla dotknout, pomyslela jsem si. Ale to má za to, že mi tehdy nevěřil. Místo toho věřil Cynthie. Cynthie! No není to k popukání?
Vyšli jsme směrem k úkrytu, nejdřív si ale Falion pomocí magie země přivázal žlutou květinu k noze. Šťastně jsem to pozorovala. Přece jenom mě má rád! Chce mít připomínku na mě pořád u sebe, ha! Úsměv mi ovšem zamrzl na tváři, když Netopýr přitakal na mou otázku. Snažila jsem se vypadat co nejvíc nezúčastněně, jako že mi to vůbec, ale vůbec nevadí, jenže Lennie mě zase ihned odhalila. Věnovala jsem jí varovný pohled, ale vzápětí se znovu usmála. „Vůbec nevím, o čem mluvíš. Já a Sheya budeme bezva kamarádky,“ odvětila jsem a přesvědčivě na Faliona mrkla. Jo, kámošky až za hrob. „To je Cynthia moc hodná, že se o ni postarala,“ dodala jsem a musela se opravdu hodně snažit, abych na sobě neukázala ani zrnko vzteku. „Máš Sheyu rád, Falione?“ zeptala jsem se nevinně. Řekni, že ne. Prosím, prosím, prosím! Řekni, že ne.

//Stříbřitý převis

Netrvalo dlouho a jako odpověď na vytí mých společníků se horami rozezněl další hluboký tón. Falion! Nadšeně jsem vrtěla ocasem, div mi z toho samou únavou neupadl. Falion! Uvidím Faliona! Konečně uvidím Faliona! Asi z toho všeho štěstí prasknu! Díky bohu jsem nepraskla. Sotva se Falion zjevil na obzoru, s vyjeknutím jsem se k němu vrhla, aniž bych si vůbec vzpomněla na předešlé vyčerpání. Z výšlapu mě všechno bolelo, nohy jsem takřka tahala za sebou a místy jsem ztrácela dech, to však teď nebylo vůbec důležité. Jediné, co mě zajímalo, bylo to, že po takové době konečně vidím Faliona. Zakřičela jsem jeho jméno a zabořila mu čumák do kožichu. Vzpomněla jsem si, jak jsem to udělala poprvé. To jsem ještě byla neskutečně malá, zatímco nyní, nyní jsem byla skoro jeho poloviční výšky. Vystrčila jsem hlavu z jeho hnědého kožíšku a trochu se odtáhla, abych se mu nemusela do obličeje koukat moc nahoru. „Ahoj!“ pozdravila jsem ho, stále nepřestávajíc vrtět ocasem. Všechny nás pozdravil a řekl, že nás rád vidí, hlavně tedy mě. Zazubila jsem se, tvářila jsem se trochu jako měsíček na hnoji. Lennie mu předložila své dary, přičemž jsem si vzpomněla, že vlastně v ústech pořád třímám onu žlutou květinu (//pro Fala: pampeliška, jenom Nym netuší, jak se to jmenuje xd). „Já pro tebe taky něco mám!“ zašvitořila jsem šťastně. „Lennie myslela na jídlo, ale já ti chtěla přinýst jaro.“ Výmluvně jsem se usmála a položila květinu do sněhu, se kterým ostře kontrastovala. Docela mě mrzelo, že tady asi jen tak nějaké květiny nevyrostou. Byly tak krásné!
Lennie bohužel ihned řekla, že stále odmítám lovit, a to se mi nelíbilo. Jak mě má mít Falion pořád rád, když mu hned všechno práskne? Poplašeně jsem mezi nimi těkala pohledem a snažila se přijít na to, jak to všechno zachránit, jenže to už se slova ujal Savior. Počkala jsem, až domluví, a pak se na Faliona prosebně zadívala. „Vezmeš ho, viď? Prosím! Můžu se za něj zaručit!“ Skoro jsem skákala na místě, jak jsem byla nabuzená energií z našeho setkání. „Savior je fakt super! Je príma! A chodí s Lennie! A všichni chceme, aby Lennie byla šťastná, jenže to nebude, když nebude se Saviorem, takže musíme mít ve smečce Saviora, protože kdybychom ho neměli, Lennie by byla smutná a z toho bych byla smutná já, a pak… A pak bychom byli smutní všichni! A já nechci, abychom byli smutní, obzvlášť když můžeme zabránit tomu, abychom byli smutní!“ Nevěděla jsem, co to vlastně plácám, ale potřebovala jsem, aby Falionovi došlo, jak moc důležité pro mě je, že tu budeme mít i Saviora. Jelikož mi z monologu docela došel dech, musela jsem do sebe nasát opravdu hodně vzduchu. Když vtom najednou… Jsem zavětřila pach. Zúžila jsem víčka a začmuchala. „Tady je nějaký vlče?“ zeptala jsem se podezřívavě.

//Jedlový pás

Přesně jak jsem čekala, v horách nás přivítal sníh. Nevěděla jsem, jestli ho vidím ráda. Evokoval mi dobré pocity, protože mi připomínal Faliona a naše skotačení a koulování, jenže taky pěkně studil a v zimě dost ztížil podmínky k životu nám všem. Cestou do kopců jsem funěla, bylo pro mě těžké dostat se skrz salvy sněhu. Nohy jsem stále neměla moc dlouhé a s každým dalším krokem jsem se čím dál víc těšila, až budu dospělá. Až vyrostu, nějaký kopce mě vůbec nerozhází, pomyslela jsem si odhodlaně. Ne že teď by mě rozházely. Jenom trochu… Trochu hlasitě dýchám. Zasípala jsem a na moment se zastavila. Nevydržela jsem však na místě moc dlouho, protože jsem se bála, že přijdu o svoji čest, když se jako největší srábotka zastavím uprostřed hory.
Lennie zavyla a Savior se k ní přidal. Byla jsem moc vysílená na to, abych ohlásila i svůj příchod, a tak jsem doufala, že to Falionovi nebude vadit. Aspoň bude příjemně překvapený, zahihňala jsem se vduchu. „Severka? To je ta s tou spáleninou, viď? Moc si jí nepamatuju,“ přiznala jsem. Viděla jsem ji sotva na pár vteřin, a tak mi tolik neutkvěla v paměti.
„Falion mě nepřestane mít rád,“ trvala jsem si na svém, ačkoli jsem si tím nebyla úplně jistá. Savior sám řekl, že by taky raději počkal, co Falion řekne, takže jsem se na něj vděčně usmála. Nechtěla jsem dělat přehnané závěry, když jsme nemohli vědět, jestli se Falionovi znelíbím, nebo ne.
Lennie vyprávěla, co přesně se se Životem stalo, a já jen vyděšeně poulila oči. „On se vás pokusil zabít?“ vyjekla jsem. Nechápala jsem to. Když jsem u něj byla, zdál se mi tolik milý, vždyť jsem u něj málem sama zůstala! Ale z toho, co jsem se teď dozvídala, se mi začalo dělat špatně. Lhal mi, a pak mi málem zabil kamarádku. A Sionnovi maminku! Co je s tím vlkem jen špatně? Smrt se ke mně sice chovala hrozně, ale aspoň mi nelhala přímo do očí!
Savior se mě zeptal, jestli se těším domů, a já nadšeně přikývla. Sice jsem se stále bála, co na mě řekne Falion, ale nemohla jsem se dočkat, až ho zase uvidím. A taky až se seznámím s dalšími členy smečky!

//Západní Galtavar

Z toho, co Savior řekl, mi bylo úzko. Chápala jsem, že Život nemůže zachránit před Smrtí každého, ale když už, snad by si měl dobře vybrat, ne? Proč zvolil zrovna vlčici, která všem, jež jsem znala, ničila dobrou náladu? Frustrovaně jsem vydechla a věnovala Saviorovi nesouhlasný pohled. Ať si myslí, co chce, ale podle mě je něco takovýho kravina. Jenže pokud Život smýšlí stejně, jsme všichni nahraný. Možná bych se schválně měla začít chovat jako svině, aby mě v případě nouze zachránil! Koho oživí příště? Styx? Samým vztekem jsem skřípala zuby. Bylo to zkrátka nad mé chápání. Jediné, co mě jakž takž uklidňovalo, bylo to, že Lennie s jeho volbou taky nesouhlasila.
Stáhla jsem ouška blíž k tělu, když jsme se bavili o Falionovi. Představa, že už mě nebude mít rád, mě začínala pěkně děsit. „Ale já chci být jako ty,“ namítla jsem a zbožně jsem k Lennie vzhlížela. „Jsi přece skvělá.“ Jenže Falion je skvělý taky… Byla jsem rozpolcená. Líbilo se mi, že jsem podle slov mé kamarádky byla jako ona, ale zase jsem nechtěla, abychom se s Falionem odcizili. Nebo, nedej bože, aby si oblíbil jiné vlče! A proto jsem přitakala, sotva Savior promluvil. „Přesně, Falion bude rád! Všechno bude v pohodě a všichni budeme šťastný. Hezky spolu.“ Snažila jsem se přesvědčit sebe samotnou, když vtom jsem si něco uvědomila. „Přidáš se k nám do smečky, viď?“ zeptala jsem se Saviora se značnou nadějí v hlase. Měla jsem toho hnědého bručouna moc ráda. Kdyby s námi nechtěl být, což by bylo vzhledem k jeho vztahu s Lennie nelogické, zlomilo by mi to srdce.
Pozorně jsem poslouchala vyprávění o Lucy. Zdála se jako suprová vlčice, takže jsem si usmyslela, že ji opravdu v budoucnu navštívím. Jestli žije v Asgaaru, ani mě nikdo nebude muset přemlouvat! Za Sionnem se vydám klidně hned. I když… Nejdřív chci vidět Netopýra. Jestlipak se změnil? Třeba mu už zešedly chlupy, ha!
„Co bude jetý?“ zahuhlala jsem skrz stonek. Už mě začínalo trochu otravovat, že neustále jen něco nechápu. „A kdys jako byla ovlivněná magií Smrti?“ Savior byl očividně stejně zmatený jako já. Zastavila jsem se, protože mě svědilo na zádech, a podrbala se. „O čem to mluvíš, Lennie?“ řekla jsem a zase se zvedla, abychom mohli pokračovat. Netoužila jsem v lese poblíž Staré zříceniny zůstávat moc dlouho. Dřív mi přišlo, jako by tu dýchala magie samotná, ale teď se mi spíš zdálo, že cítím zdechlinu. Nebyla jsem ani tak daleko od pravdy.

//Ragarské pohoří (home sweet home)

//Velké vlčí jezero

Když jsem řekla, že je mi Saviorovy bývalé partnerky líto, odpověděl mi, abych raději litovala živých. Zmateně jsem zamrkala, až se řasy zamihotaly. Cože? Proč bych měla litovat živých? Vždyť jsou naživu, tak na co si můžou stěžovat? Vůbec jsem nerozuměla tomu, co mi hnědý vlk pověděl, ale měl tak podivnou náladu, že jsem si nebyla jistá, jestli se chci dál vyptávat. Smrt milované vlčice pro něj jistě musela být těžká vzpomínka. Jak dávno se to asi stalo? A přestane něco takového vlastně někdy bolet? Zbavím se někdy bolesti, která mě zachvátí pokaždé, když si vzpomenu na svou rodinu?
„Příšera?“ hlesla jsem a v očích se mi zalesklo nadšení. Zkrotit takovou příšeru, to by byla ale zábava! Budu se k jezeru muset vrátit, třeba právě se Sionnem! Zkrotíme tu bestii spolu, a pak si třeba uděláme piknik. Príma den! Mé představy byly však brzy zhaceny, jelikož je přehlušila zmínka o Vochechuli. Nastražila jsem uši. „Počkej, to jsem ti vlastně chtěla říct!“ Zaraženě jsem na Lennie koukala. „Ale asi to teda už víš!“ Najednou se mi vrátil všechen vztek, který ve mně vyvolala Zakarova slova. Bylo mi líto, že jsme si více nepopovídali. Ráda bych znala všechny detaily toho, co se stalo. „Nechápu, proč Život oživil zrovna tuhle fuchtli, ale moje rodiče ne. Ani Esme! Esme byla ještě tak malá, malá skoro jako Lilac! Zasloužila by si žít! Lennie, proč ji oživil? Vždyť to vůbec nedává smysl!“ vysypala jsem ze sebe frustrovaně. Nebyla jsem si jistá, jestli Lennie pochytila úplně všechna slova, protože jsem pořád musela mluvit skrz květinu, ale předpokládala jsem, že pobrala to hlavní. „Zrovna Cynthia… Kdyby to byl kdokoli jiný! Třeba ty nebo Savior! Nebo Falion! Ale Cynthia? To si snad dělá Život srandu. A ještě mi lhal! Říkal, že to nejde, protože by porušil zákony přírody nebo co.“ Neměla jsem lhaní ráda, přestože mně samotné moc nedělalo problém lhát. Dvojí metr, no a co? Zrovna teď mě nemohlo zajímat míň, jestli jsem, nebo nejsem pokrytec.
„Falion se bude zlobit? Proč? To, že vidím, když je někdo pitomej, přece není špatně, ne?“ Další věc, která mě zmátla. Nechtěla jsem, aby na mě byl Falion naštvaný, navíc jsem neviděla důvod, který by ho k tomu vedl. Jediné, co by se mu nemuselo líbit, bylo to, že jsem si osvojila docela nevybíravý slovník. Když přišla na řadu konverzace o Styx, pro jistotu jsem zavětřila, abych se přesvědčila o její nepřítomnosti. Lítostivě jsem se zamračila, jakmile mi Lennie vysvětlila, proč se Sionn choval tak divně. „Chudák. Až oba vyrosteme, můžeme ji zkusit najít a pořádně si ji podat. To by koukala!“
Otočila jsem se na Saviora. Moc se do rozhovoru nezapojoval, což nebyla žádná novinka. Asi nebyl zvyklý moc mluvit. „Jaká Lucy je?“ zeptala jsem se. „Není fňukna, ne?“ dodala jsem, přemýšlejíc nad slovy Lennie, v nichž mě nabádala, abych se bavila spíše se samci, protože toho víc vydrží.

//Jedlový pás

//Východní Galtavar

Šokovaně jsem zůstala civět na Lennie, když mi řekla, že Saviorova další vlčice tragicky zemřela na vzteklinu. Hlavu mi ihned zaplnily ohavné představy, jak neznámé chudince teče z tlamy pěna a oči jí plní skelný pohled. Savior se snažil téma rychle zamluvit, což jen potvrzovalo, že Lennie mluví pravdu. Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem tomu stále trochu odmítala uvěřit. „To je mi líto,“ pípla jsem směrem k Saviorovi, ačkoli si o tom zřejmě nechtěl povídat. Aspoň, že má Lennie. Není sám, pomyslela jsem si úlevně, na tvář se mi zase vrátil mírný úsměv. A taky teď má mě! Jsme přece legendární trojka!
Velké vlčí jezero prý bylo velmi oblíbené místo, ale momentálně se tu nikdo kromě nás nepoflakoval. Uvažovala jsem, jestli i ostatním přišla zima tak krutá jako mně. Třeba ji hodně vlků nepřežilo, proto tu nikdo není. Vlastně to byla docela děsivá představa. Co budu dělat, když bude další zima taky taková? Můžu zůstat v Ragarských horách, ale tam přece bude přímo ukrutný chlad… No, to je problém mého budoucího já. Poohlížela jsem se po dalších darech pro Faliona, ale už mi nic nepadlo do oka, tak jsem se spokojila s překrásnou žlutou květinou, která svou grácii bohužel ztrácela s každou mou další slinou na stonku.
„Myslíš Lilac?“ ujistila jsem se, když se Lennie zeptala na rádoby konkurenci u syna asgaarských alf. „Tý se zbavit nemusím. Sionn určitě vidí, jak je nemožná, jenom je moc milý, a tak to nechce říct.“ Pokývala jsem hlavou, jako bych Lennie chtěla přesvědčit o své pravdě. Místo toho jsem se však snažila přesvědčit spíš sebe. Otočila jsem se na Saviora. „Sionn je super! Akorát měl teda takovej divnej záchvat, když ucítil Styx. Moc jsem to nepochopila. Tvrdil, že jí nezná, a přitom se z jejího pachu málem počůral.“ Vypoulila jsem oči. Takhle to zní, že vůbec není tolik skvělý, jak jsem říkala! „Ale jinak je boží! A i kdyby se před Styx počůral, tak to nevadí. To bysme překonali.“ Kdyby Sionn chtěl, klidně bych ho před Styx ochránila! Počůraný žabí princ, zasmála jsem se vduchu. Poslouchala jsem, jak Savior vypráví o své dceři Lucy, a zaryla si do paměti, že má zelené oči i náramek.

//Západní Galtavar

//Řeka Mahtaë

Lennie se mi snažila vysvětlit, proč mi zakryla pusu, a já z toho byla celá pohoršená, protože jsem to nepochopila tak, jak Lennie zamýšlela. Otočila jsem se na Saviora s odsuzujícím pohledem, kterému však trochu ubíralo na vážnosti to, že mi do očí padalo mokré obočí. Aspoň, že nám Lennie udělala deštníček. „Ty máš dvě vlčice?!“ vykřikla jsem na hnědého vlka a vzápětí zas koukala na Lennie. „A tobě to jako nevadí?“ S každým dalším momentem jsem je chápala čím dál míň. Nelíbilo se mi, že se Savior tahá ještě s někým dalším, ale že je s tím Lennie v pohodě? To už jsem nebyla schopná pobrat ani trochu! Ledaže by… Ledaže by se té první vlčici něco stalo. Jako mojí mamince. Jako mému tatínkovi… Jako Esme.
Přemýšlela jsem, jestli bych se jednoho dne mohla za Sigym vydat. Viděli jsme se sotva půl minuty, takže jsem si ani nebyla jistá, jestli bych ho znovu poznala. Ale jít za ním se Sionnem? Klidně! Ráda! Při té představě jsem se pousmála, nedokázala jsem tomu zabránit. Bylo dobré mít kamaráda. Jen je škoda, že ho znovu uvidím až za dlouho. Doufala jsem, že mě brzy navštíví v horách, ale zároveň se bála, že se tak nestane. Asi bude chtít počkat, až Lilac povyroste. A to chvíli potrvá. Zafuněla jsem. Neměla jsem jí připomínat, že by zapadla do sněhu. Třeba by se to vážně stalo, tím pádem bych od ní měla pokoj! No jo, nemám být tak dobrosrdečná. Můžu si za to sama.
Vtom Lennie navrhla, že bychom mohly každá Falionovi něco přinést, a Savior souhlasil. Trochu jsem znervózněla, když mi došlo, že tím myslí lov. Musím z toho nějak vybruslit, pomyslela jsem si panicky. Ale jak? Co Falionovi přinesu? Co? Notak, mysli, mysli! Přesně v ten moment mi do oka padla žlutá květina, která v zašlé trávě doslova zářila. Neznala jsem její jméno, ale byla krásná. Vítězně jsem se k ní sklonila a utrhla ji s vyžadovanou opatrností. To se teprve bude Falionovi líbit!
„Velké vlčí jezero?“ zahuhlala jsem skrz stonek květiny. „Neříkal mi o něm, proč?“ Má snad nějakou superskvělou minulost, aby ji Falion musel nutně zmínit? Trochu jsem zaváhala. Co když to zmínil, ale já mám děravou paměť?

//Velké vlčí jezero

//Asgaar

Následovala jsem Lennie, ale šla poměrně rychle, tudíž jsem si čas od času musela popoběhnout, abych jí celou dobu necivěla na vzdalující se záda. Nakonec se od Sigyho odpojil i Savior, takže jsme zase zůstali jen my tři. Jako tomu bylo už po několik měsíců. Byli jsme sehraná trojka! Až na ten incident, co se před chvílí stal… Znovu jsem vrhla na Lennie nechápající pohled. „Proč jsi mě nenechala mluvit?“ V očích se mi zableskl osten bolesti. „Ty se za mě stydíš, nebo co?“ Ano, to mi předtím na mysl nepřišlo. Třeba Lennie nechce, abych mluvila s cizími. Třeba se bojí, co všechno bych jim mohla povědět. Bojí se, že se kvůli mně ztrapní… Jak by ale mohla? Mě přece mají všichni rádi. Zastřihala jsem ouškama, vůbec ničemu jsem nerozuměla.
„Nenadávej mu!“ pokárala jsem Lennie, když se spustila na bobra. „Koukej, jak je roztomilý! Má super zuby.“ Stáhla jsem dozadu dolní čelist, abych napodobila bobrova obří zubiska. „Hihi, koukej!“ Lennie ale neměla dobrou náladu, a tak jsem raději s vtipnými výrazy přestala. Vyprávěla Saviorovi, jak nevěří v podstatě ničemu, co Falion dělá. Tiše jsem si povzdechla. Proč si na něj pořád stěžují? Falion byl na mě přece tak hodný. Určitě mě nechtěl ukrást, jak mi tvrdili… Má mě rád! Kabonila jsem se, abych jim dala najevo, že tiše protestuju proti jejím stížnostem na Netopýra. Je prostě hodný. Neviděl, jak Styx útočí, a proto ji nechtěl rovnou odsoudit. Kdyby to udělala znova, určitě by ji nenechal… Ne?
„Kvůli vlčatům?“ zeptala jsem se vykolejeně. „Množný číslo? Kde jako vezmete další vlče?“ Obočí mi vyjelo asi tři metry nahoru. „Ty mluvíš o tom vlčeti, který mě má jako nahradit? To už jsme si přece vyjasnily! Žádný vlče tam nebude, a i kdyby bylo… Tak se postaráme, aby nebylo!“ Sama jsem moc nechápala, co jsem právě řekla, ale štvalo mě, že se pořád bavíme o všem špatném, co v Ragaru čeká. Já se těšila na to dobré! Na Faliona! Na hory! Na zábavu, kterou si tam brzo užijeme! Na úkryt! Na sníh! Na výhled z vrcholků!

//Galtavar

Sotva jsem stihla promluvit, Lennie mi pusu zakryla. Zmateně jsem vypoulila oči. Co se to děje? Chce mě udusit? Nebo mám mlčet? Dožvatlala jsem jí do tlapy poslední větu, ale nebylo mi vůbec rozumět. Chtěla jsem vědět, kdo teda Sigy je, jenže mi to zřejmě nebylo souzeno. Lennie mě odvláčela pryč, zatímco jsem za sebou slyšela, že mě Sigy oslovil princezno a říkal, že mě taky rád poznal.
Když jsme se konečně dostaly s Lennie trochu dál, odlepila jsem se od ní a nasupeně jsem se na ni zadívala. „Alergická na vodu? Co to jako znamená?“ zeptala jsem se a z očí mi sršely blesky, ačkoli byla elektřina běžně Lenniinou specialitkou. „Nejsem alergická na vodu!“ zakřičela jsem a vyplázla jazyk, abych nachytala pár kapek deště do pusy. „Vidíš?“ Taková nestydatost! Zrovna jsem se s někým seznamovala a ona mě takhle odtáhne. Pche! A to mám vodu tak ráda!
Vlastně se mi docela zamlouvalo, že prší. Vždycky, když se z nebe snášely krůpěje vody, jsem měla náladu zpívat a tančit. Bouřkové tance!

//Řeka Mahtaë

Sotva jsem k Lennie došla, mile mě pozdravila, z čehož jsem usoudila, že jsem jí musela neskutečně moc chybět. Můj úsměv se ještě prohloubil. Komu bych taky nechyběla? Jistě za tu dobu beze mě stihla uronit hned několik slz. Celé vodopády! Vysvětlila celou situaci se Styx. Chápavě jsem přikývla. „Doufám, že už ji nikdy neuvidíme. Snad si dobře zapamatuje, žes jí natrhla kožich!“ Při představě, jak Lennie se Styx pořádně zametla, jsem si dovolila vítězný úšklebek.
Když jsem konečně věděla, že je všechno nebezpečí v nedohlednu, otočila jsem se k Saviorovi a neznámému. Zavrtěla jsem ocasem a mrkla na Saviora jako pozdrav. Pak jsem pohled stočila k vlkovi, kterého Lennie představila jako Sigy. Vypoulila jsem oči. „Saviorův… Syn? Ale vždyť ty jsi už dospělý! A… Vždyť máš být s Lennie!“ Těkala jsem pohledem mezi Saviorem a Lennie. „Nebo je snad Sigy i tvůj syn? Vypadáte stejně staří! Nejsi ještě máma, ne?“ Byla jsem z toho všeho nějak zmatená. Myslela jsem si, že by mi Lennie řekla, kdyby už měla vlčata, ale očividně přede mnou něco tajila. Má syna a vůbec mi to nepověděla!
Stále jsem si Sigyho přeměřovala pohledem, až mi najednou došlo, že jsem ho vůbec nepozdravila. Místo toho jsem řešila jeho rodokmen. Omluvně jsem se uculila, až mi za tvářemi skoro zmizela zlatá očka. „Těší mě,“ pípla jsem. To je ale trapas.

Za Elisou brzy přiběhl i Sionnův táta. Říkal, že je všechno v pořádku, a tak jsem si trochu oddychla. Alfa přece musel vědět, jestli je na jeho území nějaké nebezpečí, ne? Nebo se Styx přece jen nezbavili a stále se musím obávat o vlastní krk? Těžce jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že jsem ji tady zavětřila. Myslela jsem, že jsem se ji jednou provždy zbavila, když mi sešla z očí, ale zřejmě se tak nestalo. Alespoň už není v Ragaru, došlo mi. Můžeme se tam vrátit, aniž by tam otravovala vzduch.
Sionn i Lilac už chtěli jít hledat poklad a Laura nás měla doprovodit, jenže vtom mi Lennie poslala vzkaz. Stále jsem moc nechápala, jak to dělá, a doufala jsem, že jednoho dne budu mít taky magii myšlenek, abychom si mohly povídat na dálku bez toho, aby nás někdo slyšel. Omluvně jsem se na trojici zadívala. „Pardon, já se budu muset vrátit za Lennie. Volá mě,“ řekla jsem a zapomněla vysvětlit, jak že mě to vlastně zavolala. „Moc ráda jsem tě poznala,“ pověděla jsem Lauře, načež jsem se otočila k Sionnovi a Lilac. Na oba jsem s naprostou vážností kývla. „Lilku, Patizóne.“ Zacukaly mi koutky. „Těším se, až se zase uvidíme. Půjdete mě navštívit na sever, že jo? Musíte přijít!“ Vrtěla jsem ocasem, ale popravdě mě docela rozesmutnilo, že od nich musím odejít. Nevěděla jsem, co chci víc. Zůstat s vlčaty, nebo vidět Faliona? „Tak ahoj!“ rozloučila jsem se a běžela za Lennie. Byla poměrně nedaleko, tudíž nebylo vůbec těžké ji podle pachu najít. Seděla poblíž Saviora a nějakého cizího vlka, kterého jsem nikdy neviděla. Pachově do zdejší smečky nezapadal, a tak jsem si domyslela, že se jedná o další návštěvu.
„Lennie,“ vydechla jsem, když jsem k Lennie došla, a drcla jí čumáčkem do boku. „Cítila jsem tu Styx. Všimla sis toho taky? Nevíš, kde je a co se stalo?“ Ani jsem se necítila blbě, že se tolik vyptávám. To, že se tady objevila ta krvelačná vlčice, mě znervózňovalo.

Hlásím se ^^

// já vás miluju. běžte dělat vlčátka!

Bylo nám řečeno, že jsme ještě na moc nízkém levelu, takže poklad nenajdeme. To se nelíbilo ani mně, ani Lilkovi, zatímco Patizón vůbec nevěděl, co level je. Zakřenila jsem se, když se na to snažil přijít, a pokývala na souhlas, že došel ke správnému výsledku. Nato mě Savior propustil ze svých spárů, ale ještě na mě nahrnul kopici sněhu. Zafuněla jsem a shrábla si z obličeje bílý prašan, který mě prozatím úplně oslepil. „Nejsem prasklá, neboj,“ ujistila jsem Sionna se smíchem a žďuchla do něj čumáčkem, což ho díky sněhu pravděpodobně docela zastudilo.
Vypadalo to, že půjdeme přece jen hledat bájný poklad a užijeme si spoustu zábavy, jenže pak jsem ucítila Styx. Zdálo se, že Savior ji cítí taky. Přikázal mi, abych zůstala na místě, a dodal, že všechno bude v pořádku. Nebyla jsem si jistá, jestli to říká mně, nebo sobě. Rozklepala se mi brada, najednou jsem vůbec nevěděla, co budeme dělat. Savior nás tu nechal zcela samotné a mně bylo nad slunce jasné, že pokud na nás Styx vyskočí z křoví, všichni tady umřeme. Lilac i Sionn se dožadovali vysvětlení, kdo Jizvička je, načež Sionna pohltil jakýsi záchvat. Ze samého strachu o něj jsem úplně zapomněla, že jsem vlastně příšerně vyděšená ze Styx. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho, byl úplně mimo. Hodila jsem zoufalý pohled po Lilac, která zřejmě taky neměla sebemenší tušení, co se s bílým vlčkem děje. „Sionne,“ oslovila jsem ho naléhavě a jemně do něj drcla packou, abych si získala jeho pozornost. Po chvíli se z toho podivného stavu dostal, mně však z tváře starostlivý výraz nezmizel. Tázavě jsem na něj koukala a čekala, až vysvětlí, co se právě stalo.
„Styx je vlčice, která se mě pokusila zabít,“ procedila jsem mezi zuby, protože Lilek pořád nechápal, o koho se jedná. „Je škodolibá a nebezpečná. Jestli nás najde, jsme v háji,“ pokračovala jsem a začala se rozhlížet všude kolem. Posledně mi způsobila šrám na čele. Co mi udělá teď? Přišla si pro mě, aby dokončila, co začala?
Díky bohu jsem se scénářem plným krve nemusela příliš zaobírat, protože si to k nám přikvačila vlčice, kterou Sionn i Lilac znali. Pochytila jsem z jejích slov jména alf, jež se mi až doteď nikdo nerozpakoval říct. Kývla jsem, když se mě zeptala na Lennie. Lilac mě sice stihla představit hned oběma jmény, ale raději jsem to chtěla říct i sama. „Jo, jsem tu jenom na návštěvě. Jmenuju se Nym,“ řekla jsem a usmála se na ni. Vypadala přátelsky a schopně, přesto jsem zůstávala ostražitá. „Ještě nemáme třeba Dýni, kdybys chtěla taky hledat poklad.“ Zazářila mi očka. „Nebo Okurku!“
Vzápětí k nám přiběhla další vlčice. Byla celá šedivá a v rudých očích se jí lesklo nebezpečí. Trochu jsem se stáhla, dokud na mě nepromluvila. Zná moje jméno, pomyslela jsem si. Je tohle Sionnova maminka? Nejsou si vůbec podobní. „Těší mě,“ zamumlala jsem a nevěděla, jestli se mám zeptat na jméno, nebo ne. Nechovala se sice vůbec nepřátelsky, ale neměla jsem z ní dobrý pocit. Přirozeně budila respekt.

Přepadení se nevyvedlo úplně podle představ. Savior mě povalil na zem, jako kdybych byla pouhý pytel brambor, nikoli elegantní a vytříbená Ostružina, a odmítal mě pustit. Nejdřív jsem se docela zarazila, protože mě jeho rychlá reakce nanejvýš překvapila, ale potom jsem se rozhihňala, když jsem uslyšela, že Patizón ustaraně zakřičel moje jméno. On i Lilek ihned přistoupili na Saviorovy podmínky, což se mi úplně nelíbilo. „Poklad je náš!“ nesouhlasila jsem s tím, co mu Sionn s Lilac naslibovali. „Abyste část z něj dostal, musel byste se přidat do gangu, pane.“ Snažila jsem se, aby mi necukaly koutky, ale moc to nešlo. „Pane, křtím vás tímto na Brokolici. Berte nebo nechte být!“ Rozesmála jsem se, vlastně to docela sedělo. Saviorovi se po těle táhly jakési zelené odznaky, takže se k němu jeho nová pouliční přezdívka skvěle hodila. Snažila jsem se vymanit z jeho sevření a s údivem zjistila, že to nejde. Lennie měla pravdu, pomyslela jsem si zděšeně. I když jsem od Života získala nové schopnosti, pořád mě leckdo přemůže. Nebo je jen Savior tolik silný? Kdybych se pokoušela vymanit třeba Sionnově tatínkovi, šlo by to líp? Jak jsem tak přemýšlela nad Životem, udeřil mě do čenichu známý pach. Chvíli trvalo, než mi došlo, co se děje, ale pak jsem se z náhlého uvědomění celá rozklepala. Těžko říct, jestli to bylo strachy nebo vzteky. „Saviore,“ zamumlala jsem a v očích se mi zračila naléhavost. „Je... Je tady Styx. Cítíš ji?“