Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zabírááám si manžela

Pozvolně mi začínalo docházet, jak moc jsem se právě před Falionem ztrapnila. Nejen, že mě odmítl a dozvěděla se o tom Lennie, ale dokonce jsem pokračovala v přemlouvání, i když jsem moc dobře věděla, že mi to k ničemu nebude. Zachmuřeně jsem se zahleděla do země, tlapky se mi klepaly. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne snad všechna krev z těla, bylo mi strašně. Musí si o mně myslet, že jsem naprostý idiot. Že jsem zoufalá. Že jsem k politování. Ale to přece… To přece vůbec není pravda! Kde se vzaly ty pocity, které mě všechno tohle přiměly dělat! Vždyť mě se Falion vůbec nelíbí! Je spíš jako můj strýček! „Promiň,“ zamumlala jsem s pohledem stále upřeným k zemi, když na mě Lennie zvýšila hlas. Ke mně se obvykle takhle autoritativně nechovala, takže mě to docela překvapilo.
Nastražila jsem ouška, sotva jsem zaslechla něco o době, kdy má Lennie zhubnout. „Co?“ zeptala jsem se a zapíchla do ní zlatavá očka. „To jako víš, kdy zhubneš? Budeš držet dietu, nebo co?“ dodala jsem se smíchem. Jak může tušit, že bude za pár dní zase hubená? Třeba má nějakou magii, která jí k tomu dopomůže! To by bylo super. Nemusela bych se nikdy strachovat o nějaké to kilo navíc, protože by to za mě vyřešila magie. Hm. Asi už vím, o co Smrt příště požádám. I když… Pořád bych docela chtěla ta křídla!
Falion mi naznačil, abych se s Lennie vydala pryč, a přesně to jsem hodlala udělat. Bylo mi v jeho přítomnosti tak trapně, že jsem chtěla jediné, a to co nejdřív zmizet. „Ahoj,“ rozloučila jsem se s ním ještě krátce, aniž bych se na něj byť jen podívala, a jemně do Lennie drcla, aby dala svůj těžký kolos do pohybu a šla se mnou do úkrytu. „Nepotřebuješ, abych tě tlačila, ne?“ zakřenila jsem se sama pro sebe a doufala, že ke mně díky mé poznámce každou chvílí nepřiletí pohlavek.

//Stříbřitý převis

To, že Lennie nepodporovala náš budoucí vztah, mi zase tolik nevadilo, ale že proti němu byl i Falion, to mě pořádně zamrzelo. Proč mě nemá rád? Proč mě nechce? Vždyť jsem přece o tolik lepší než Matali! Nejsem tak tichá! A nikdy bych mu srdce nezlomila! Zamračila jsem se, když mi Falion řekl, ať si tu svou romantiku schovám pro někoho mladšího. „Ale já nikoho mladšího nechci,“ namítla jsem tiše, copak to vůbec nechápal? Copak nerozuměl tomu, že on je pro mě teď ten pravý a jediný, protože… Protože jsem se tak prostě rozhodla? K tomu všemu ještě vůbec nedávalo smysl, že Lennie nepokrytě Faliona urážela a jemu to ani trochu nevadilo. To se všichni zbláznili? Asi jo. Jsem tu jediná normální. Všude okolo mě jsou šílenci!
Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou, sotva se konverzace stočila na kožichy. Bylo mi líto, že je z Lennie baculka, takže bych jí klidně nějakou super pohodlnou podložku dopřála hned, ale na druhou stranu… Řešila se tu teď ta nejvyšší krize! Krize lásky!
Otočila jsem se k Lennie. „Tak zaprvé, Falion není žádný děda! Je ve svých nejlepších letech, ani nemá šediny!“ Pak jsem stočila pohled zase k mému milovanému. „Jak můžeš vědět, že to tak bude lepší, když to nezkusíš? Já ti říkám, že jsme si souzeni. Cítím to!“ Netušila jsem, co ve mně dokázalo vyvolat tak silné pocity, vlastně to bylo dost podivné. Jako tehdy s Therionem. To potom zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Co se to tady děje? Ale… Záleží na tom vůbec? Věnovala jsem Falionovi další zasněný kukuč. Nezáleží. Ne, když je Falion tak překrásný.

Jakmile Falion řekl, že jsem opravdu statečná, s úsměvem jsem sklopila pohled k zemi. Myslí si, že jsem odvážná! Znamená to, že mě má taky rád? Nebo se jen snaží, abych se cítila dobře? Ale když se vlk snaží, aby se měl někdo dobře, znamená to, že ho má rád, ne? Falion mě má rád! Pozvedla jsem k němu své zlaté oči, koukala jsem na něj jako na svatý obrázek. Je tak pěkný… Jak vůbec někdo může být tak pěkný? Při pohledu na Faliona jsem najednou nechápala, proč se mi Sionn předtím líbil. Nebyl přece tak silný, tak vyspělý, tak neohrožený! Byl to zatím jen neohrabaný patizón, jemuž hrála do karet jeho roztomilá tvářička. Zato Falion… Falion byl úplně jiná liga.
Zdálo se, že se mu o Matali úplně mluvit nechce, což pro mě byl jasný signál toho, že jejich vztah skončil hodně tragicky. Nechce na ni ani pomyslet, ha! Takže ji nenávidí! Nikdo mi nestojí v cestě! Chvilka škodolibé radosti z jejich rozchodu mi ovšem nevydržela dlouho. Falion ode mě odtáhl tlapku, a to se mě docela dotklo. Stáhla jsem k sobě obočí, zatímco mě odmítal. Tedy… Pro mé uši to určitě jako odmítnutí neznělo, i když Falion vyjádřil jasný nezájem. „Ale… Tady jde o Matali, že jo?“ zeptala jsem se a při vzpomínce na vlčici, která se mi nejdříve zdála docela milá, se mé zamračení ještě prohloubilo. „Zlomila ti srdce, takže si teď myslíš, že už nikoho nenajdeš. Je to tak? Ale to se nemusíš bát, Falione! To spolu překonáme! Budeme… Budeme spolu chodit na procházky! A… A! A můžeš mě zase vzít na nebe! To bylo přece strašně super, ne? Tak teď to bude strašně super a NAVÍC TO BUDE ROMANTICKÝ!“ Nadšeně jsem kolem Faliona poskakovala, taková představa byla zkrátka perfektní. Než jsem však stihla přednést další argumenty pro existenci naší nehynoucí lásky, přišla k nám Lennie. Vypoulila jsem na ni oči. Neviděla jsem ji teprve chvíli, ale rozhodně jsem si nepamatovala, že by byla takhle… Jak to říct mile? No, ehm… Kulaťoučká. „Ahoj, Lennie!“ pozdravila jsem ji mile. Její slova jsem si samozřejmě vyložila úplně jinak. „Já vím, že naši lásku neschvaluješ, Lennie, ale Falion vážně není tak špatný, jak si myslíš!“ přesvědčovala jsem ji. Přála jsem si, aby měla mého prvního přítele ráda. Co prvního! Prvního i posledního! S Falionem spolu zestárneme, budeme žít šťastně až do smrti. A možná ani Smrt nás nerozdělí! Přeměřila jsem si Lennie znovu pohledem, něco se mi pořád úplně nezdálo. „Hele, neber si to nijak špatně, ale nepřibralas trochu? Muselo se ti do toho kopce jít asi fakt špatně, viď? Asi jsi dost unavená! Půjdeme do úkrytu, aby sis odpočinula, co říkáš?“ Bylo mi Lennie líto. Stal se z ní naprostý cvalík! Chtěla jsem jí pomoct, protože to vypadalo, že sama se do úkrytu asi neodvalí.

Vůbec jsem Faliona nevyděsila, ba právě naopak. On trochu vyděsil mě. Polekaně jsem se narovnala, když na mě vycenil zuby a zavrčel, ale mé zaváhání díky bohu přerušil jeho smích a pochvala. Celá jsem pod kožichem zrudla, protože jsem si chválu nakonec přece jen nezasloužila. Vím, že by mi Falion neublížil, tak proč mě to tolik vyvedlo z míry? Jsem vážně strašpytel! Několikrát jsem rychle zamrkala, abych se vzpamatovala. „Prala? Nó, asi úplně ne. Ale! To budeš koukat! Když šli jednou Lennie a Savior lovit, pokusil se mě unést jeden vlk! Jmenoval se Duncan! Ale já ho kousla a utekla mu! Přes plameny! To je ještě lepší, než kdybych se s někým prala, ne? Jsem teď… Ohněm políbená! Nebojácná, ohněm políbená Nym!“ vytahovala jsem se před Falionem, abych zakryla své předešlé selhání. Ohněm políbená… Hm. Proč jsem řekla zrovna tohle? Líbání je přece strašně trapný. Je pěkně nechutný, jak se vždycky páry olizujou, lísaj a mazlí. Fuj. Ale… Jaký by to asi bylo s Falionem?
Rázně jsem zavrtěla hlavou, vůbec jsem netušila, nad čím to sakra přemýšlím. Falion dokáže taky číst myšlenky. No sakra. Co když tohle slyšel? Co budu dělat? Musí mě teď vidět jako pitomou zaláskovanou holčičku! Nervózně jsem se zahihňala, zatímco mi Falion vykládal, že se nemusím bát, protože on z Gallirei taky nepochází. Je tak milý. A hodný. Má vážně dobré srdce. A je strašně krásný… Je ten jeho kožíšek vážně tak hebký, jak vypadá? Odkašlala jsem si a uculila se na Faliona jako měsíček na hnoji. Jeho otázku se Smrtí jsem zanechala nezodpovězenou. „Fale? Jak to máš vlastně… S Matali? Je konec, viď? Absolutní šlus, rozešli jste se, už po vás neštěkne ani pes. A hledáš někoho novýho, že jo? Asi i někoho mladšího! No jo, Matali byla docela stará. Chtělo by to mladou krev!“ řekla jsem a přesvědčivě položila tlapku na tu Falionovu, přičemž mnou ihned projel jakýsi elektrický výboj. Já se ho právě DOTÝKÁM!

Falion mě pochválil, ale pak zase řekl, že mi vážná tvář moc dlouho nevydržela. Dotčeně jsem se zamračila. „Cože? To bylo jenom proto… No, protože byl Newlin neškodný! Kdybych si nebyla jistá, jestli nám nechce ublížit, samozřejmě bych na něj tak milá nebyla. Já totiž umím být i pořádně nemilá, abys věděl!“ Chtěla jsem to Falionovi hezky ukázat, aby to pochopil tak, jak si přeju, a proto jsem se trochu shrbila k zemi a začala na něj vrčet. Jelikož jsem stále byla docela malá a hlasivky neprošly pubertou, znělo to spíš jako kočičí prskání, ale… Určitě to muselo působit hrůzostrašně! Já bych se teda rozhodně bála! A to je co říct, protože jsem Nebojácná Nym, což znamená, že se jen tak něčeho nebojím! Nechala jsem toho, aby ještě Faliona třeba nezastrašila, a znovu se narovnala. Na tváři mi panoval vševědoucí úsměv, očka jsem měla spokojeně přivřená. „Vidíš? Já jsem ti to říkala. Jakmile by si Newlin něco zkusil, vytasila bych se s tímhle. Utekl by, než bys řekl švec.“ Ještě jsem přikývla, jako kdybych musela dát najevo, že sama se sebou souhlasím.
Pak přišla otázka ohledně magie. Lítostivě jsem Falionovi koukla do světle modrých kukadel. Jak moc bych taky chtěla, aby už i moje oči změnily barvu! „Vlastně nic, vůbec žádnej náznak. Trochu se bojím, že když nejsem z Gallirei, vůbec magii mít nebudu. Ty jsi odsud, Falione? Určitě jo, viď? Je mi to jasný. Nikdy magii neobjevím, i když jsem za ní Smrti nechala pěknou salvu šutrů. Už je to hrozně dávno, co jsem u ní byla! A furt nic.“ Povzdychla jsem si, vážně jsem si přála být stejně čarovná jako ostatní obyvatelé této magické země. „Chtěla bych určitě myšlenky. To bych totiž pak věděla, kdo mi chce ublížit a kdo je kamarád!“ řekla jsem a nadšeně zavrtěla ocasem. „Půjdeme za tou dcerou staroušků, nebo tě napadla jiná zábava?“ dodala jsem ještě, když mi vítr k nosu donesl pach cizinky.

Falion se nabídl, že Newlina doprovodíme, což od něj bylo moc hezké. Newlin nejdřív souhlasil, ale pak sám sebe ve svém monologu asi přesvědčil, že to zvládne sám. Rozum mi zůstával nad jeho myšlenkovými pochody stát, ale zase se mi líbilo, jaká upřímnost z něj sálala. Ostatní vlci se nedali přečíst tak snadno, jako tady Newlin. Na něm bylo hned vidět, že má dobré srdce!
„Dobře, měj se!“ zavolala jsem za ním, když už nám mizel v dáli. „A pozdravuj Darkie s Maple!“ Otočila jsem se na Faliona a smutně se pousmála. „Škoda, že s náma nemohl zůstat. Byl vážně moc fajn. Jak že to říkal? Skvěluper? Byl skvěluper!“ povídala jsem Falionovi. „Kdo byl vlastně ten další vlk? A všiml sis, jak perfektně jsem vykonala funkci ochranářky? Úplně už ti vidím v hlavě, že mě chceš povýšit!“ Z legrace jsem na Faliona mrkla, samozřejmě jsem svoje slova nemyslela vážně. Pak jsem se rádoby překvapeně zatvářila a dramaticky zalapala po dechu. „Počkej, vážně? Říkáš, že ze mě uděláš betu? Díky!“ Rozesmála jsem se na celé kolo, protože mi můj vtip přišel nanejvýš povedený.

Když Newlin povídal, co všechno mají na jihu okolo Sarumenského hvozdu, došlo mi, že jsem musela na toulkách s Lennie a Saviorem projít těsně kolem jeho domova. V poušti jsem totiž přece byla taky, ne? A právě tam jsem potkala velblouda! Newlin asi ještě neměl to štěstí, aby na něj narazil taky. Vytřeštila jsem oči, když mě něco napadlo. Co když byl ten velbloud, kterého jsem potkala, jediný velbloud na světě?! A Lennie a Savior ho zabili! Vyhubili jsme jeho druh! Najednou se mi trochu těžce dýchalo. Vůbec, ale vůbec mě předtím nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. A i kdyby se to nestalo, někde na chudáka velblouda jistě čekali kamarádi. A on už nikdy nepřišel.
Depresivní přemýšlení nad velbloudy však muselo počkat, protože jsme se zrovna bavili o žabách. „Myslíš? Tak… Tak jo! Až příště potkám nějakýho žabáka nebo paní Žábovou, donesu jim něco dobrýho k snědku! Ale co by jim tak mohlo chutnat? Myslíš, že by jim chutnal třeba kamzík? Máme ještě kousek v úkrytu! A… A… A nemáš náhodou hlad? Určitě jo, viď? Budeme se ale nejdřív muset zeptat Faliona, jestli se u nás můžeš najíst, protože… Protože je alfa a já jsem ochranář! A tohle je přesně to, co by měl správný ochranář udělat! Zeptat se alfy! Takže! Máš hlad?“ Začala jsem se rozhlížet kolem, protože jsem trochu zapomněla, kde jsem Faliona vlastně nechala. Koneckonců stejně nejspíš odběhl jinam, aby zkontroloval dalšího cizince. Dneska přišli dohromady tři. Asi jsme fakt trendy, že se na nás všichni chodí dívat!
Zeptat se na Sarumen byla pravděpodobně chyba. Newlin se nadchnul ještě víc a začal o své smečce vyprávět. Musela jsem uznat, že zněla moc hezky, ale jakmile mi Newlin navrhl, že bych se k nim mohla přidat, úsměv mi na tváři trochu ztuhl. „Je mi to moc líto, fakt bych se přidala ráda! Ale bydlím tady, víš? Tady je Falion a Lennie, a dokonce už i Savior! Ale určitě vás někdy navštívím! Ráda znova uvidím Maple a Darkie a samozřejmě i tebe!“ přesvědčovala jsem ho, dokud mě nenapadlo něco lepšího než návštěva Sarumenského hvozdu. „Ale ty se můžeš přidat k nám! Tady je to fakticky taky moc super! A nejvíc super asi je, že má Falion křídla! Jednou mě vzal nahoru na nebe, bylo to boží! Třeba by tě vzal taky! I když jsi docela velký, co? Ale Falion je silák, a navíc alfa a alfy přece zvládnou všechno, ne? Určitě by tě unesl! Tak co říkáš? Přidáš se? Pak bychom spolu mohli podniknout výpravu za žábami a za hnědoušky a za čímkoli, kdykoli by se nám zachtělo!“ Napodobila jsem Newlinův psí kukuč, protože jsem si moc přála, aby s námi zůstal.
Falion asi vycítil, že o něm mluvím, protože se k nám připojil. Věnovala jsem mu široký úsměv, když na Newlina tak autoritativně promluvil, a pak se zadumaně zamračila, když Newlin vysvětloval, že hledá Morfa. „Ty, Newline… A když není nikde k nalezení, není prostě… No, doma?“ zeptala jsem se váhavě, znělo to docela logicky. Pod lampou je přece největší tma! Nebo… Říká se to tak, ne?

Newlin mě celou dobu ani jednou nepřerušil a pouze horlivě přikyvoval. Strašně moc jsem si užívala, jak hltá každé mé slovo, protože se něco takového normálně nedělo. Lennie mě sice poslouchala, ale nakonec mě nechala v úkrytu samotnou a vydala se se Saviorem zase pryč. Kdy se asi vrátí? A proč mě tam nechala? Obzvlášť, když říkala, že Falionovi nevěří. Nechala mě samotnou s vlkem, kterému nedůvěřuje. Pustila jsem raději přemýšlení nad Lennie k vodě, protože jsem si nechtěla kazit dobrou náladu. Zavrtěla jsem hlavou, když se mě Newlin ptal na velbloudy. „Ten, kterýho jsem viděla, byl takový světle pískový! Ale možná existují i hnědí velbloudi! To by to pak mohli být vážně hnědoušci. Ale… Malé vtipné nožičky, říkáš? Tak to ne. Tenhle měl pěkně dlouhý nohy. Sice dost hubený, ale dlouuuuhý! Jako modelka!“ zasmála jsem se.
Pak se Newlin zeptal, co znamená moje přezdívka, a já se chystala odpovědět. Sotva jsem ovšem stihla otevřít pusu, už zase mluvil šedivý vlk. Výmluvně jsem se pousmála, zatímco rozvíjel svou teorii o žabách. Moc jsem nechápala, co mu na slově flundra přišlo žabovité, ale nechala jsem ho dopovědět, protože on tu samou slušnost dopřál mně. „Promiň, ale kuňkat tě asi nenaučím! Vlastně Flundra neznamená žába, ale zimní princezna. Je divný, že to nevíš. Lennie se Saviorem mi povídali, že tohle slovo zná každý! Hm, zvláštní. Možná ho znají jenom vlci ze severu, protože tu máme větší zimu. Co myslíš?“ V očekávání jsem na Newlina hleděla. Třeba přijde s lepším vysvětlením než já! Stejně je to divné. Podle Lennie každý věděl, že flundra je zimní princezna! „Ale víš co? Mluvit s žábami by fakt byla sranda. Představ si, co všechno by ti řekly! Třeba mají velké tajemství. Jo! A! Mám to! Žáby určitě ví, kdy nastane konec světa, a vždycky strašně hlasitě kuňkají, aby nám to řekly! No jo! Ale my jim nerozumíme!“ vychrlila jsem ze sebe nadšeně a přikyvovala přitom hlavou, abych dokázala, že mluvím čirou pravdu a nevymýšlím si naprosté nesmysly. A vtom mi svitlo, že Sarumen, o kterém Newlin ještě před chvílí mluvil, možná znám. „Hej! Tys říkal, že jsi ze Sarumenu? Nemáte tam náhodou takový dvě hodný vlčice? Jmenujou se Darkie a Maple a jsou moc fajn. Ale možná mluvily o jiný smečce, nemám dobrou paměť na jména a… Nemám dobrou paměť vlastně skoro na nic.“ Zazubila jsem se, protože jsem se za tuhle vlastnost maličko styděla. Byla bych schopná zapomenout, co mi někdo říkal před minutou, natož co mi Darkie říkala před strááášlivou dobou.

Strašně moc se mi líbilo, že jsem konečně našla někoho, kdo se pořád jenom nemračil. Newlin byl super! Hodně se smál! A byl ze všeho moc nadšený! Radostně jsem se na něj usmívala, protože jsem si ho stihla už za tak kratičkou dobu oblíbit. Podotkl, že západ slunce brzy nastane, a já se zadívala na oblohu. Má pravdu! Asi jsem spala dýl, než jsem zamýšlela, uvědomila jsem si trochu šokovaně. Že by mě výlet s Lennie a Saviorem vyčerpal až tak moc?
Newlin prý pocházel ze Sarumenského hvozdu, který jsem zatím bohužel neměla tu čest poznat. Řekl, že se nachází blízko Života, tudíž mě napadlo, že jsem aspoň musela jít okolo. „Taky jsem byla u Života v jeskyni! Je to tam moc pěkný. Jak na tebe vlastně Život působil? Na mě byl dost milý a hodný a hned jsem si řekla, že je prostě perfektní a musím ho mít ráda, jenže víš ty co?“ vychrlila jsem ze sebe na jeden nádech. Poulila jsem oči tak moc, až jsem se na chvilku zasekla v obavě, že mi vypadnou. „Pak jsem zjistila, že mi lhal! Je to prolhaný mizera! Teda aspoň myslím, že je. Falion si to nemyslí. Ale Falion si nemyslel ani o Styx, že je prolhaná mizerkyně, a ukázalo se, že je strašná!“ Newlin vůbec nemohl tušit, o čem mluvím, ale rozhodla jsem se, že mi to nevadí. „Hnědoušky neznám, ale chtěla bych být hnědoušek, protože to z tvýho vyprávění zní, že jsou fakticky boží. A navíc maj zdrobnělinu ve jméně! To bych taky chtěla. Nebo alespoň nějakou supr přezdívku. Moji dva kamarádi mi říkají Flundra, což se mi sice taky líbí! Ale už se mi to trochu oposlouchalo. Chtělo by to něco novýho! Něco, co má lesk! A šmrnc! A… Chápeš!“ Konečně jsem se nadechla, moje plíce žalostně volaly po kyslíku. „Borůvkovou smečku zase neznám já,“ opáčila jsem už trochu klidněji, abych se na místě neudusila. „Maximálně, že by to byla ta v močálech. O tý mi povídala moje kamarádka Lennie. Prý tam mají alfu Skymieth. Nebo tak nějak. Znáš jí?“ zeptala jsem se Newlina. Určitě byl světaznalý, takže mu to zkomolené jméno něco muselo říkat.
Přeměřila jsem si loužičku na zemi a pozvedla obočí. „Radost? Ale vždyť se rozbrečí, když mu dáš cibuli, ne? Já teda s cibulí moc zkušeností nemám, ale prý to hrozně štípe v očích! A… A! A nateče ti obličej a budeš celej uplakanej! To bude slz jak z vodopádů! Třeba by z toho mistr Nafoukánek zase praskl!“ Vědoucně jsem přikývla a přimhouřila oči. „Na cibule vážně pozor, jsou zákeřňácký.“
Upřímně jsem nevěděla, jaké zvíře bych nechtěla být. Věděla jsem jenom, že bych nechtěla být Sheya, ačkoli jsem zatím nevěděla, jak vypadá. Určitě jako odporná čarodějka s velkým frňákem. A přímo na čele má bradavici! Zelenou! A spoustu pupínků na zadku! „Nevím. Možnáááá…“ Zvedla jsem bradu, jak jsem přemýšlela. „Velbloud! Viděl jsi někdy velblouda? Ten, kterýho jsem viděla já, vypadal jako kabrňák, ale hrozně se hrbil. Musely ho fakt dost bolet záda. To bych nechtěla. Chci mít svoje krásný rovný zádíčka.“ Hrdě jsem se posadila do sněhu na znamení, že jsem na to přišla a zasloužím si velkou pochvalu.

Ještě jsem slyšela, jak na mě Falion volá, abych byla opatrná, ale taková připomínka nebyla vůbec, vůbec třeba! Jsem přece vždycky opatrná. Vlastně jsem mega opatrná! Opatrovníci by se ode mě měli učit, jak být opatrní… Počkat, cože? Zatřepala jsem hlavou a soustředila se na vlka přede mnou. Vrtěl ocasem ostošest a vypadal tak kamarádsky, že jsem neměla to srdce na něj mluvit zastrašujícím hlubokým hlasem. Alespoň jsem tedy chtěla, aby byl zastrašující a hluboký… Výsledek se trochu minul se záměrem. Zazubila jsem se, když mě taky pozdravil dvakrát. Začal vysvětlovat existenci bubliny, která si ve vzduchu poletovala, jako by se nechumelilo, a nazval ji mistr Nafoukánek. S otevřenou tlamou jsem na mistra Nafoukánka koukala. „Mně se ale vůbec nezdá nafoukaný!“ zaprotestovala jsem a mrkla na bublinu. „Určitě jsi moc hodný a vytříbený pán.“ Sotva jsem to dořekla, mistr Nafoukánek praskl. Trochu polekaně jsem odskočila, ale rychle se zase vzpamatovala, protože podle šedivého vlka to bylo naprosto normální. Pan Bublinka se prostě jen maličko styděl. Chápavě jsem přikývla a snažila se nesledovat, co po něm na zemi zbylo za loužičku. Vlk se představil jako Newlin, což bylo nádherné jméno, a dokonce mi nabídl i dvě přezdívky. Chtěla jsem se představit taky, avšak nedostala jsem se ke slovu. Newlin ze sebe totiž vychrlil neskutečnou salvu slov, až pro mě bylo těžké všechno správně pochytit a pochopit. Mezi větami jeho monologu jsem horlivě přikyvovala a snažila se přijít na kloub tomu, co jsou sakra hnědoušci hromádkoví. Musela jsem uznat, že jíst trávu by bylo boží, protože bych pak nemusela jíst maso, a tím pádem by celý můj problém s lovem zmizel.
Newlin mi dal konečně prostor k mluvení, což jsem ocenila dalším širokým úsměvem. „Já jsem Nym!“ představila jsem se. „Nebo teda vlastně Nebojácná Nym. Ale to je docela dlouhý, takže stačí jenom Nym. Moje oblíbená barva je žlutá! Jako je při západu slunce, víš? A vždycky jsem chtěla být liška, protože jsou krásně zrzavý, ale když nad tím teď tak přemýšlím, spíš bych chtěla být hnědoušek hromádkový!“ Snažila jsem se rozpomenout na všechny Newlinovy otázky, ale bylo to těžké. „Říkal jsi, že hledáš nějakýho Morfa? Alfu? Náš alfa je Falion a podle mě žádný jiný jméno nemá, navíc je hnědej, ale jestli chceš, můžeme se na něj zajít podívat!“ Uvědomila jsem si, že jsem ještě před chvílí slyšela další vytí, a tak jsem to zase rychle přehodnotila. „Akorát teď teda něco řeší. Obávám se ale, že tady Morfa nemáme, promiň! A nemáme tu ani moc vlčat. Jsem tu jenom já a… Sheya.“ Jméno Sheyi jsem pronesla docela jedovatě, Newlin ji však pravděpodobně neznal, tudíž to nemohlo ničemu uškodit. „A jestli myslíš, že máme velký kopec, tak bys měl být u Života! Ten má taky pěknej krpál. Navíc jdeš celou dobu v písku, takže je skoro nemožný tam vyjít! Ale já to zvládla. Víš proč?“ Schválně jsem nechala mezi otázkou a vlastní odpovědí kratičkou pauzu, aby vrcholilo napětí. „Protože jsem Nebojácná Nym, proto! Tak, teď už to víš. Z jaký jsi vlastně smečky? Nejsi náhodou taky z Asgaaru? Odtamtud je můj kamarád Sionn. Ale jejich alfa se nejmenuje Morf, takže z Asgaaru asi nejsi.“ Přimhouřila jsem očka. „A proč proboha hledáš cibule?“

Horami se rozneslo vytí. Nastražila jsem ouška a oklepala se, najednou jsem totiž přesně věděla, co mám udělat, abych si získala Falionovu větší přízeň. Když mu ukážu, že bráním naše území, bude mě naprosto milovat! Kiš kiš, Sheyo! Ve vteřině jsem zapomněla na to, že jsme měli jít poznat dceru staroušků, a zadívala se Falionovi do očí. Byla jsem celá napuštěná novou energií. „Tak jo, tak jo! Vůbec se neboj, tvoje nejvěrnější ochranářka to jde vyřešit!“ Než mi hnědý vlk vůbec stihl odpovědět, jako to nejrychlejší torpédo jsem vystřelila směrem k cizinci. Na tváři mi spočíval široký úsměv. Doufám, že bude tenhle vlk trochu milejší než ta hnědočerná harpyje. Ta byla na Faliona tak drzá!
K mému štěstí byl cizincem přátelsky vyhlížející vlk. Jeho srst byla převážně šedá, ale sem tam se v ní objevily i odstíny načervenalé barvy. Na krku se mu houpal přívěsek, na hlavě mu trůnila skvostná květinová koruna. Natěšeně jsem k němu přiběhla, vypadal jako ztělesnění jara. „Ahoj!“ pozdravila jsem ho mile, ale pak si uvědomila, že mám být zastrašující ochranář. „Teda, chci říct… Nazdar,“ pronesla jsem předstíraně hlubokým hlasem a trochu se na vlka zamračila. „Jsi na smečkovým území. Co tě sem vede?“ Chtěla jsem si udržet vážnou tvář, jenže potom jsem si všimla bubliny, která vlka doprovázela. Vypoulila jsem na ni oči a přes obličej mi zase přelétl široký úsměv. „Jé, co to je? Bublina? Jaktože ještě nepraskla? To je hustý!“

Falion se mi snažil pomoct přijít na to, proč mě Cynthia nemá ráda, a já se ponořila hluboko do vzpomínek. Popravdě jsem vůbec netušila, proč se ke mně chovala tak ošklivě. Z jakého důvodu se Styx zastala? Proč jí nevadilo, že mě Jizvička chtěla sežrat? Zamračila jsem se, jak jsem se tomu snažila přijít na kloub. „No, možná jsem na ni byla trochu nepříjemná, když jsem ji potkala po návštěvě Smrti,“ uznala jsem zaraženě. Pronesla jsem ona slova tak potichu, že by je Falion dost možná ani nemusel slyšet. Strašně jsem se styděla byť jen pomyslet na možnost, že náš pokažený vztah je vlastně celý moje vina, a tak jsem ihned pokračovala na svou obranu: „Ale kdo by byl na ostatní milý, když se zrovna dozvěděl, že jeho rodina zemřela?“ Myslela jsem, že jsem zrovna uhodila hřebík na hlavičku. Pokud by Cynthia zažila to co já, určitě by pochopila, že jsem pro ni nenašla přátelská slova. Pak jsem se ovšem zamyslela, proč nemám Cynthiu ráda já. Falion naznačil, jestli tomu tak náhodou není, protože ji nemá ráda Lennie, ale to jsem ihned razantně odmítla zavrtěním hlavy. „To ne, tím to není,“ protestovala jsem, protože jsem nechtěla, aby za to vinil Lennie. Ve skutečnosti jsem si tím však nebyla tak jistá. Proč Vochechuli nemůžu ani vystát? No, to je přece jednoduchý. Když jsem ji viděla poprvé, čmajzla mi Faliona. Pak se zastala Styx. A pak si hrála na důležitou a nechala se přivést zpět ze světa mrtvých, přestože se měli vrátit moji rodiče, a ne ona! Zuřivě jsem zamrkala, nic z toho jsem nemohla Falionovi říct. Mlčela jsem a vydala se za ním, když se rozhodl přivítat jakousi cizinku.
Očividně byla schopná v magii, ačkoli jsem nedokázala rozpoznat, o jakou se jednalo. Hrála si se sněhem, jako by jí patřil, a nestálo ji to žádnou energii. Vykoukla jsem zpoza Faliona, nechtěla jsem vypadat, že se jí bojím. „Ahoj,“ pozdravila jsem ji přátelsky, jenže jsem toho hned vzápětí začala litovat. Ona černohnědá vlčice totiž byla na Faliona tak drzá, že to snad ani nebylo možné. Po výměně několika slov vyrazila pryč, aniž by prozradila, co tu vlastně dělala. Se zděšením v očích jsem na Faliona koukala. „Ta byla ale nevychovaná! Co si o sobě jako myslí? Takhle by se k tobě opravdu chovat neměla,“ řekla jsem mu rozzlobeně. Být alfou, rozhodně bych nebyla schopná zachovat stejný klid jako Falion v této situaci. Ihned bych cizinku zničila! Vymáchala ve vlastní špíně! Litovala by, že sem vkročila bez povolení.
„Haruhi a Sayap?“ zopakovala jsem po Falionovi. „To jsou ti staří vlci? Vypadali moc fajn, ale nejsou trochu, no, chatrný? Myslím na to, aby žili v horách. Je to tu pěkněj krpál,“ dodala jsem starostlivě. Dělalo mi problém sem vyjít, a to jsem byla mladá. Co teprve rozlámaní staroušci? Kdyby se rozhodli sejít dolů na jiné území, už by se jim nikdy nemuselo podařit vyjít zpátky. „Ale Litai poznám moc ráda! Má taky tak supr kožíšek, jako měl ten, ehm, jak že se jmenoval?“ Moje paměť se ukázala jako velmi bídná, protože se mi povedlo během několika pouhých vteřin zase zapomenout jméno rudě zbarveného vlka. „No, co bych ti řekla…“ Zamyslela jsem se, co všechno jsem s Lennie a Saviorem zažila, a najednou mi svitlo. „Byli jsme v poušti! A byl tam vembloud! Velbloud? Já už nevím, jak se jmenoval, ale pěkně se hrbil. A v těch hrbech měl fakt divný maso. Chutnalo to dost hnusně, abych řekla pravdu. Ale Lennie trvala na tom, abych to snědla. Vlastně mi ho bylo chudáka docela líto, víš? Žil ve skvělým teploučkým bejváku a my si zabrali jeho jezírko, a pak ho ještě zabili. Museli jsme mu úplně zkazit den.“ Samozřejmě jsem si vůbec neuvědomovala, jak ironicky to všechno zní, a prostě jsem mluvila dál.

//příště magií hitni hned! chceme vidět angry falka

Vypískla jsem, když mě Falion převalil a začal šimrat. Měla jsem pocit déjà vu, ale nedokázala jsem určit proč. Stalo se tohle už někdy? Hlavu mi zaplavily matné vzpomínky na čas, kdy jsem si s Falionem hrála poprvé. Bylo to už strašně dávno, vlastně jsem ho tehdy skoro neznala. Nebyla u toho Matali? Tak strašně to lechtalo, že jsem skoro nemohla dýchat. Byla to legrace, ale taky mi to připomnělo, že Lennie měla pravdu. Ať už mě Život vylepšil sebevíc, pořád jsem jenom vlče. Kdyby o to ostatní stáli, dokázali by se mnou zamést jediným pohybem.
Poslouchala jsem, co Falion říká o Životu. Brala jsem to opravdu vážně, a tak teď všechna moje pozornost směřovala na jeho slova. Než jsem mu odpověděla, ještě jsem se nad tím chtěla pořádně zamyslet. Vždyť je bůh. Neměli by bohové být schopní udělat, cokoli si zamanou? Právě proto jsou přece bohové, nebo ne? Možná má ale země mimo Gallireu jiné bohy, a proto to nemohl udělat. Potom by mi ale řekl tohle, ne? A ne to, že nemůže Smrti vzít duše, které si vyžádala. Zastřihala jsem ušima, měla jsem pocit, že se mi kouří z hlavy. Prudce jsem si povzdychla. „Já to nechápu,“ řekla jsem frustrovaně a sedla si na zem, kterou stále pokrýval sníh. Docela by mě zajímalo, jestli odsud vůbec někdy zmizí. Třeba v létě! Když Falion řekl posledních pár vět, neměla jsem tušení, o čem mluví. A pak mě něco napadlo. „To mluvíš o Cynthie?“ zeptala jsem se maličko podrážděně, jenže jsem musela uznat, že toho o ní tolik nevím. Na druhou stranu… Bylo pro mě těžké přiznat, že nemám pravdu. „Když mi Zakar řekl, že umřela, tak mi jí bylo fakt líto!“ pověděla jsem mu a vůbec nelhala. „Nikomu nepřeju, aby umřel. Ale… Prostě… Jak se mám jako vžít do její role? Ona mě taky nemá ráda!“ Docházely mi argumenty, takže jsem vyrukovala s tím, že mě taky nemá zrovna v lásce. To, že si ke mně vytvořila takový vztah čistě kvůli mému chování, mě už nenapadlo.

//Stříbřitý převis

Následovala jsem Faliona z úkrytu a snažila se vyvinout co nejrychlejší tempo. Všimla jsem si, že s dovednostmi od Života to nebylo až tak náročné, jako by nejspíš bylo před jejich získáním, ale i tak mě nohy bolely. Nechápu, o co Životu jde. Vylepšil mi schopnosti, ale potom mi lhal. Nedává to smysl! Proč se chová tak, jak se chová? Zešílel snad ze samoty, kterou nahoře v kopcích má? Mohl by se prostě přestěhovat. Může si za to sám, probíhalo mi hlavou, zatímco jsem utíkala za Falionem. Bylo vidět, že šetří své síly, abych ho doběhla, ale nijak mě to netrápilo. „No to by ses teda bát měl!“ zahořekovala jsem, ačkoli mi většinu slov urval od pusy vítr. Tady v horách byl mnohem urputnější než kdekoli jinde. Falion zakopl, tudíž jsem dostala perfektní šanci na přepadení. Odrazila jsem se od země a skočila na něj, aniž bych se držela zpátky jako nedávno u Saviora. Falion nevypadal tak staře, takže jsem se nebála, že mu náraz ublíží. Svrchu jsem na něj mrkla, když jsem si užívala výhru na jeho zádech. „Nějaká poslední přání?“ zeptala jsem se rádoby vážně.
Štěstí mi ovšem nevydrželo dlouho. Po spánku se mi zdálo, že mám čistou mysl bez starostí, ale teď jsem zase musela dumat nad Životem. Váhavě jsem stočila pohled k zemi. „Falione?“ začala jsem nejistě. Měl Cynthiu zřejmě rád, nebo jí alespoň důvěřoval, a tak jsem se musela zeptat nějak opatrně, aby mi ještě nevynadal. „Víš, byla jsem u Života. Navštívit ho. Poprosila jsem ho, aby oživil moje rodiče, ale on mi řekl, že to nejde. Že by porušil zákony přírody, nebo tak něco. Ale potom jsem se dozvěděla od Zakara, že oživil Cynthiu. Nevíš, proč to udělal? Já to absolutně nechápu! Jsou snad moji rodiče míň důležití než Vochech… Ehm, Cynthia?“ Zvedla jsem zlatá očka zase k jeho čistě modrým. Třeba to ví. Třeba to chápe víc než já a Lennie.